Po faustovském Klíči k oběma světům zavádí novinář a spisovatel Robert Blanda čtenáře do blízké budoucnosti, aby se soustředil na téma krize lidské identity v odosobněné a přetechnizované společnosti. Pro přesnější představu o charakteru a žánru díla přinášíme několik úryvků z textu.
Jakmile jsme přestali podporovat vědu, octili jsme se v temnotě. Byli jsme slepí, a proto jsme ji neviděli. Klopýtali jsme dál a dnes… dnes stojíme nad propastí. Bohužel… či spíše bohudík pro lidstvo… se objevil někdo, kdo byl ochoten podporovat vědu za nás. A nyní je naším pánem. Rozhoduje o našich životech. Znáte ho. Je to Jason Cicero, prezident Nettrexu.
***
Od: Kolen Motax, oddělení streamové bezpečnosti Nettrexu
Pro: Lens Molewski, bezpečnostní prezídium Nettrexu
Předmět: Breach v. 1.0
Lensi, situace je mnohem závažnější, než jsme si mysleli. Ber tenhle dopis pouze jako osobní úvod k celkové analýze, kterou ti předložím na poradě 16. t.m.. Moji lidé zjistili, že všechny útoky za posledních šest neděl byly provedeny pomocí nějakého nového hackovacího softwaru, který se šíří na černém trhu. Prý se to jmenuje Breach, ale říkají tomu taky Kámen mudrců. Člověče, to je naprosto nezachytitelný univerzální přístup. Jak jsme měli možnost se přesvědčit na všech napadených chráněných uzlech, je to doopravdy ďábelská věc. Nikde se nenašla žádná stopa, protože ten program po sobě všechno včas vymaže. Ani se nemusíš dozvědět, že tam vůbec někdo byl! Moc toho nevíme, protože se nám zatím nepodařilo ten prográmek získat. Všichni to děsně bedlivě střeží. Budu žádat třetí oddělení, aby na tu věc nasadili nějaké infiltrátory. Zatím máme jen několik fragmentů, které jsem koupil v jednom zastrčeném baru. Dal jsem to svým klukům, ale vypadá to, že je to jen nějaká laciná kopie. Do toho zázraku to má daleko. Přesto ale pro tebe nějaké technické hypotézy připravujeme.
Tak především jsme zjistili, že se ten Breach skládá vlastně ze tří částí. Breach sám slouží k proniknutí pasivní ochranou uzlu a také k vytvoření neviditelné průchozí brány. Pak je tam maskovací software NonDec, který garantuje komukoliv naprostou streamovou neviditelnost, a tuhle trojku doplňuje bojový program, kterému se říká Dementor. Je to druh mířeného destruktivního viru, který rozrušuje osobní interface našich streamových agentů.
Nevím, do jaké míry jsou tohle nějaké komerční názvy nebo jenom přezdívky, ale v každém případě jsou dost rozšířené. Dokud se nám nepodaří ty tři programy získat a prolomit jejich kódy, nemůžu zaručit bezpečnost jediného streamového uzlu nebo serveru! A to nejhorší jsem si nechal nakonec. Podle toho, co jsme zjistili, pracovali přímo na těchto programech někteří naši nejlepší softwaroví konstruktéři. Je mi líto, že to musím napsat, ale je to pravda. Více až osobně.
***
Od chvíle, kdy se probojovali do labyrintu katakomb, hořel LaFayette touhou uvidět konečně Nareghua. To strašlivé zlo, kvůli němuž se sem vydali. Představoval si, jak asi vypadá ten prastarý kouzelník, který opustil hlubiny svého hrobu, aby znovu děsil a sužoval život kolem sebe. Teď, když se LaFayette tiskl k vlhké stěně výklenku podzemní krypty, už liche tolik spatřit netoužil. Věděl až příliš dobře, že jeho nepřítel je nablízku. LaFayette si vyměnil rychlé pohledy s Gottschalkem a Derchem, kteří se spolu s ním dostali nejdál, a teď se skrývali podobně jako on v temných koutech hrobní síně. Spellsword LaFayette pozoroval přibližující se sinavou auru a současně obhlížel podlahu, pokrytou slabě světélkujícími kostmi bezpočtu kostlivců, které paladýni museli rozprášit, aby se dostali až sem. LaFayette si plánoval kroky, aby v žáru boje nešlápl na některou z lebek a neztratil rovnováhu…
Pak ho konečně spatřil. Nareghu se přiblížil jednou z bočních chodeb a stanul uprostřed klenutého sálu. Už jeho velikost byla děsivá. Levitoval pouhý metr nad podlahou, ale hlavou dosahoval téměř ke stropu. Na první pohled připomínal odporného hybrida lidského kostlivce a velkého pavouka. Z jeho zad se tyčila dlouhá kostlivá chapadla, připomínající nohy obřího hmyzu. Pohyboval jimi ze strany na stranu, jako kdyby zkoumal okolní prostor. Teprve při bližším pohledu, pokud by se k němu někdo z trojice paladýnů odhodlal, by bylo možné rozpoznat, že chapadla ve skutečnosti náleží jakémusi pekelnému symbiontu, spočívajícímu na mágových zádech. Kouzelník byl oblečen do velkolepé róby, utkané ze šarlatu a zdobené zlatem. Červeň odění připomínala nezkrocený oheň. Děsivou nádheru jeho vzhledu doplňovala jiskřivá světélka magických štítů, která kolem něj rotovala v nejrůznějších kruzích.
LaFayette nedokázal ovládnout hrůzu, která na něho padla při pohledu na majestátnost nepřítele. Cítil, jak ho opouštějí síly a odhodlání postavit se proti zlu se kamsi vytrácí. Už se viděl, jak tuhne děsem a jak se ho démon zmocňuje, když tu najednou ucítil z těsné blízkosti příval pozitivní energie s lakonickým telepatickým povelem: „Teď!“
***
Když vstoupil do kruhové haly svého bytu, čekalo LaFayetta podivné překvapení. Na pohovce ležela velká plastová obálka s automatickou doručenkou. LaFayette ji zcela bezmyšlenkovitě vzal do ruky a prohlédl ze všech stran. Nikdy ještě podobnou věc nedostal, ale pochopitelně ji znal z reklam. Hermeticky uzavřená, vybavená signalizačním zařízením, které obešle odesilatele zprávou, že byla obálka otevřena. Na přední straně stálo LaFayettovo jméno. Nic jiného.
LaFayette se dlouho nerozmýšlel a roztrhl uzávěr obálky. Červená dioda na jejím okraji blikla, jak se do streamu odeslala doručenka. Uvnitř byl jediný list tenkého papíru. Zcela nahoře bylo vytištěno tučným výrazným písmem:
„Čtěte rychle! Za 30 vteřin se papír rozpadne.“ Bezpečnostní papír. I o něm už LaFayette slyšel. Dnes ho ale poprvé držel v ruce. Překvapilo ho, jak je slaboučký a průhledný. Jakoby už ani neexistoval. Raději rychle četl:
„Neposlechl jsi moje varování.“
***
Od: Lens Molewski, bezpečnostní prezídium, Nettrex
Pro: Jason Cicero
Předmět: Bezpečnostní strategie
Reaguji tímto dopisem na naši rozmluvu z 2. t.m.. Předběžné výsledky, které vyplynuly z našeho šetření, skutečně potvrzují předloženou koncepci nové bezpečnostní strategie, jak jsem ji zadal k vypracování analytickému oddělení.
Aktuální situace doopravdy vyžaduje výraznou změnu priorit ve prospěch posílení bezpečnosti streamu. Podle provedených statistik převažují streamové zločiny nad fyzickými útoky poměrem sto ku jedné, čili na jeden teroristický útok v reálném světě připadá dnes až stovka závažných narušení streamové bezpečnosti. Nemluvím teď o běžném porušení celistvosti systémů nebo o neautorizovaných vniknutích na různé uzly a domény, kterých zaznamenáváme den co den tisíce. Hovořím o skutečných streamových zločinech, uskutečňovaných organizovanými hackerskými skupinami a jinými teroristickými buňkami a vedených čistě nepřátelskými úmysly poškodit Nettrex. Na boj s tímto druhem kriminality se nyní musíme zaměřit.
Přesun našich bezpečnostních priorit je plně v souladu s pokračující reorientací společenského života na stream. Stále více společenských kontaktů se odehrává právě zde a jedině zde. Na streamu se uskutečňuje devadesát pět procent všech obchodních transakcí. Veškerá vitální data planety jsou uchována na streamových uzlech a po streamu jsou také dostupná. Proto je třeba se v nadcházejících letech soustředit především na další zesilování streamové bezpečnosti. Řeknu-li to lidově, venku už není skoro nic, co by někomu stálo za námahu. Všechno, co má na tomhle světě nějakou cenu, jsme zavřeli do počítačů.
Druhořadou bezpečnostní prioritou je proto zajištění fyzické ostrahy všech tříd globálních serverů, lokálních uzlů a rozvodů. Stejně tak je třeba střežit všechna další technologická zařízení. Jejich sabotáž by mohla ohrozit velké aglomerace a také bezpečnostní opatření na streamu. Pro všechny další oblasti doporučuji běžnou rutinní ostrahu.
Pokud jde o některé naše zvláštní projekty, domnívám se, že vzhledem k naprosté diskrétnosti, s jakou jsou vedeny, bude bezpečnější ponechat ostrahu na stávajících standardech. Jednotlivé body rozšířím při našem osobním setkání.
***
Pozorujeme-li život arcologií, v nichž dnes žije velká většina občanů syndistátů, nemůžeme si nevšimnout paralely s dávnými městskými státy, které byly významným civilizačním faktorem klasické doby mnoha evropských států před jejich národním sjednocením v devatenáctém století. Arcologia a s nimi vlastně i samotné syndistáty jsou městskými státy současnosti. Vzpomeneme-li si na Benátky, Sienu, Pisu, či Florencii, jakoby zároveň vyvstává před našimi zraky Nettrex se svým Glorionem či Archeonem, MetroTren a jeho Arcangelon, nebo metropole MicroTu – atlantický Nympheon. Nebo na praotce dnešních arcologií, stařičké nettrexské Nové Pueblo. To jsou pochopitelně jen ta nejznámější arcologia současnosti. Další vznikají a staví se. Ať už je to antarktická Arcopolis nebo amazonský Moselon. Jestliže dnes žije v arcologiích podle odhadů asi pětina až čtvrtina obyvatel naší planety, kolik to bude za dalších pět let a kolik za deset? Dnes je zcela nepochybné, že došlo k novému rozdělení světa, a to tempem i rozsahem, které neměly v dějinách obdoby. Budoucnost soukromých států se dnes stává předmětem úvah, spekulací i studií vědců starého i nového světa. Je nepochybné, že syndistáty budou dále sílit a bohatnout exponenciální řadou, jako tomu bylo doposud. Co se ale stane se zbytkem světa? Jak dlouho ještě budou existovat národní státy a co se s nimi stane za nějakých dvacet let? Budou snadnou kořistí syndistátů, které je už dnes nepokrytě vydírají? Nebo se konečně sjednotí, aby se syndistátům postavily? A pokud ano, je to vůbec správné? Neleží skutečný pokrok, skutečná budoucnost lidstva právě v existenci syndistátů? V jejich zásadní reorganizaci odvěkých civilizačních struktur, v nové „osvobozené ekonomice“, v perspektivě rozvoje jejich vědeckého výzkumu a nových aplikovaných technologiích… Zkrátka v civilizačním rozkvětu, jako tomu bylo i v případě historických italských městských států. Nevzniká tu nová renesance lidstva? Rodí se na zpuchřelých základech neefektivních národních států? Mnozí věří, že ano. Jen budoucnost jim může dát zapravdu.
***
Když se ale ocitl u horní plošiny schodiště, zatmělo se mu náhle před očima. Nejdřív vůbec nechápal, co se stalo. Teprve o pár okamžiků později si uvědomil, že sotva vyběhl po schodech nahoru, někdo se na něj zezadu vrhl a přitlačil ho ke zdi. Cítil neznámou vůni útočníka, ale nedokázal ji zařadit. Cosi jako směs dobře udržovaného koženého oděvu a oleje.
„Co… Co se děje?“ vypravil ze sebe nakonec.
„Psst! Buďte tiše. Bezpečnostní akce Nettrexu,“ dostalo se mu okamžité odpovědi. Teď se mu podařilo se i rozkoukat. Stál nad ním bezpečnostní agent v kožené uniformě. Na hlavě měl přílbu se zrcadlovým hledím, v ruce dlouhou tonfu, kterou stále tiskl LaFayetta ke stěně patia.
LaFayette nakoukl přes policistovo rameno na plochu patia před barem Onyx. Viděl asi tři další stejně oblečené bezpečnostní agenty hlídající s automatickými zbraněmi vchod do baru. Další hlídkoval u schodiště vedoucího do horních podlaží. Zvnitřku agentovy přílby zaslechl LaFayette špatně zřetelný hovor radiokorespondence. Současně se ve dveřích Onyxu objevila další skupina agentů, obklopující zadrženého civilistu. LaFayette se snažil je co nejlépe prohlédnout, ale byli příliš daleko. Došlo mu, že přišel pozdě. Nettrexská bezpečnost tu patrně zdržela člověka, se kterým se měl setkat. Pozdě… Anebo naopak včas. Kdyby byl jen o trochu rychlejší, byl by zadržen s ním. Měl vlastně štěstí.
***
Díval se na Mirach ve svitu umělého denního světla, utlumeného do stejně umělého šera. Umělé slunce zapadalo a začal umělý nautický soumrak. Mirach pila toxtu brčkem a LaFayette si dobře všiml, že nastavila obsah alkoholu na maximum. Chce se snad opít? Přece musí vědět, že se toxtou nikdo neopije. Také ona vypadala velmi spokojeně a dost možná prožívala stejné společenské dilema jako on. Někdo ale tu hráz mlčení prolomit musel. Napadlo ho, jestli Mirach nečeká, až ji vyzve k tanci. Netančil léta, pokud vůbec někdy.
„Proč se to tady jmenuje Sethova hrobka?“ zeptal se konečně. Usrkl toxtu a rozlomil praženého korýše.
„Je to stará egyptská nekropole. Když se tu stavělo, našli nějaké staré hrobky. Kolem pak vznikla tahle zábavní čtvrť. Začalo se tomu říkat Sethova hrobka. Zní to asi lépe než Hrobka dvorního písaře Lajúfa, který je tady pochovaný doopravdy. Vlastně byl. Teď je někde v muzeu.“
„Není tu zrovna klid jako na hřbitově,“ utrousil LaFayette napůl žertem a napůl ve formální stížnosti na poměry.
„To tedy není. Kdo má dnes úctu k mrtvým! Umřeš, spálí tě, tvůj popel se rozfouká do pouště a ty dostaneš náhrobek nebo dokonce i hrobku na streamovém hřbitově. Jestli máš nějaké pozůstalé, nalinkují ti tam tvoje domény, a to je všechno. Proč by někoho mělo zajímat, že tady před bůhví kolika tisíci lety někoho zamotali do hadrů a strčili do kamenného sarkofágu?“
„Ty se zajímáš o Egypt?“ zeptal se LaFayette.
„Já se zajímám o všechno. Už jsem taková. Snažím se dozvědět o všem všechno. Kromě toho, jsem teď přece Egypťanka a tohle je moje nová vlast.“
„Kdo, prosím tě, vůbec ví, že je Archeon v Egyptě? A kdo ví, co byl Egypt! Žádný Egypt už na mapě není.“
„Proč by mě to mělo zajímat, když se stejně každý pořád zavírá doma, strká si na hlavu nějaké dráty a pak se sám potuluje někde v digitálních dálavách. Někdy mám dojem, že pro mě všichni tihle lidi kolem nejsou nic než algoritmus dat napěchovaný do tesagonických rutin.“ Mirach to pronesla jako výpověď o svém místě v systému světa, ale v její intonaci bylo slyšet výzvu. LaFayette to pochopil, nevěděl, ale jak odpovědět. Rozuměl jí, ale nemohl nijak formulovat vlastní myšlenky. Nemohl nijak změnit režim interakce svého nitra. Mohl jenom poslouchat. Zatím.
***
Viděl, jak jí po spánku stékají velké krůpěje potu. Bylo to tak fyzické, tak reálné, že to nebylo možné nijak napodobit. Také proč by to někdo dělal? A přeci se o to stále někdo pokouší. Zemětřesení, vítr ve větvích, horská bystřina nebo pot na skráních… Tisíce lidí se den co den napojují do svých pracovních terminálů, aby celou směnu pracovali na napodobení něčeho, co se jim stejně nikdy napodobit nepodaří. Polygony, voxely, textury, haptury, volumetrie, tesagonika, skulpting, partixelová atomixace… každá zobrazovací technologie je pokročilejší a věrnější než ta předchozí, ale žádná nedokáže vystihnout, co je ukryto v jediné slze potu, která teď sjíždí po Mirachině šíji a míří neodvratně k oceánu v jamce klíční kosti.
***
LaFayette se zamyslel, jestli se neznámý chvástá, nebo jestli ho pouze informuje o své práci. Nakonec rezignoval. Zřejmě to bude tak jako tak naprosté eso. Padesát let archivních dat! Jaký hardware má asi k dispozici, že tam tohle všechno dokáže dostat! LaFayette si pamatoval ze školy, že archivace a tvorba databázových rutin patří k nejnáročnějším a nejnákladnějším softwarovým disciplínám současnosti. Společnost, která denně vyprodukuje na pět miliard terraquadů nejrůznějších dat, je na nejlepší cestě zasypat sebe sama navždy nepřístupnými informacemi. A jestliže se počátek lidské civilizace ztrácí v nedostatku informací, pak se její konec ztrácí v jejich přemíře. Kdo si dnes pamatuje, co se stalo před deseti lety? Kdo dokáže samostatně najít i tu nejběžnější polynomickou ročenku? A proč by se o to vůbec měl někdo pokoušet? Silverova padesát let stará data jsou stejně vzdálená jako Chamurappiho zákoník.
***
Jak na to mohl zapomenout! Proč si vůbec člověk dokáže pamatovat jen tak málo věcí! Vzpomněl si na Korecka, na svého profesora kyberetiky z univerzity. Ten vždycky říkal, že to jsou počítače, kdo lidem krade paměť. Lidé prý vynalezli stroje, aby jim pomáhaly pamatovat si, co se stalo, a stroje se skutečně naučily všechno si pamatovat. Jenže lidé pak sami začali paměť ztrácet. Všechny stroje s tou báječnou pamětí jsou nám na nic, protože si už nepamatujeme, na co bychom se jich měli vlastně ptát, říkal profesor Koreck.
***
Recalcitrant, nebo prostě Recal, byl mužem, který Mirach nedokázal nikdy nic odmítnout. Mirach to věděla, a proto ho přišla navštívit. Recal patřil k těm několika tisícovkám mladých Archeoňanů, kteří trávili většinu života v rozličných úkrytech a poloilegálních barech Underhivu. Velmi si zakládal na tom, že žije v Archeonu už bůhvíkolik let bez legální residentury a tedy bez jakýchkoliv povinností vůči tomu mnohamiliónovému lidskému mraveništi. Recalcitrant nepracoval pro Nettrex. Nikdy. Před lety si vybral Archeon jako vhodné místo k životu a přestěhoval se tam – na cizí identitu a residenturu. Ztratil se ve městě pod městem a nikdo ho nikdy nehledal. Živil se jak uměl, většinou jako nájemný hacker a pirát, který dokázal proniknout do jakéhokoliv uzlu na streamu. Takových jako on byly stovky. Tak dobrých jako on jen hrstka.
***
Vytáhl circlet, o kterém si Mirach nejdřív myslela, že je podomácku udělaný. Potom pochopila, že je to jenom silně modifikovaný komerční model. Současně se na skleněné desce toaletky objevila hromada dalších, podobně upravených přístrojů – tablety a několik diagnostických a servisních modulů. Recal začal všechno propojovat změtí drátů a optických kabelů. Sebevědomý svůdce byl najednou pryč. Místo něho tu seděl profesionální hacker, nepolapitelný stín streamu, známý bezpečnostním rutinám i připojeným hlídkujícím agentům jen jako Recalcitrant – Nepoddajný. Připojil celou soustavu přístrojů vodičem k circletu a nasadil si ho na hlavu.
„Omluv mě na chvíli,“ mrkl na Mirach a vzápětí jeho jiskrný pohled pohltil paprsek červeného světla. Mirach sledovala Recala při práci už mnohokrát a vždycky toužila „dívat se mu přes rameno“, být tam s ním a vidět ve skutečnosti všechny metody zastírání fyzické přítomnosti na síti, postupy pronikání do zabezpečených uzlů a překonávání jejich obranných systémů. Vzpomněla si, co jí na to vždycky říkal – že musí být sám, aby se snížilo nebezpečí prozrazení, aby se zanechalo méně stop a aby se dalo rychleji „utíkat“, kdyby někde něco prasklo. Mirach už věděla, že ho ve skutečnosti tam ve streamu někdo hlídá, nějaký spolehlivý přítel, připojený bůhví odkud, sledující bedlivě každý pohyb kolem něj, jakoukoliv známku přítomnosti slídilů a hlídačů, a připravený kdykoliv dát varovný signál k ústupu. Stejně tak ale Recalcitrant potřeboval hlídat „zpocenou kůži“, jak sám vždycky říkal – svoje tělo, ve chvíli nezákonného přístupu zcela vydané napospas prostředí, kde se nacházelo. Už dávno se Mirach od Recala dozvěděla, že právě proto pracují hackeři nejčastěji ve trojicích. Pokládala ze velkou poctu, že je teď sama jednou z této trojice. Vlastně je také hackerkou. Hlídala pohybový detektor, který Recal přilepil na dveře pokoje, a cítila se důležitě. A také se bála. Přítomnost opravdického fyzického strachu v ní najednou zmobilizovala pocity, které ztratila.
***
Jakékoliv úvahy na téma srovnávání pokročilých autonomních rutin se základními mechanismy biologického života jsou zcestné! Odmítám veškeré argumenty kyberetiků, synsofistů a jiných snílků, stejně jako vášnivá kázání všech těch náboženských blouznivců, že tam uvnitř existuje život. Žádný takový život neexistuje! Je to jen komplexní sled algoritmů, direktiv a instrukcí, určujících správný chod jednotlivých programů. Pokud se utilitární software morfuje podle vstupních proměnných a přizpůsobuje se aktuálním datům, neznamená to ještě, že cítí a myslí jako my lidé. Varuji před podobně zkresleným chápáním produktů progresivního softwarového inženýrství. Takové myšlenky by nám jednou mohly přijít draho. Nebo si snad přejete, aby si konstrukty ve vašich doménách bez vašeho vědomí rozhodovaly o svém zařazení, o své práci a třeba i o pracovní době? Jen si to představte – samy by se ženily a vdávaly a stěhovaly se jinam… Nezní to absurdně? Pochopitelně! A stejně absurdní jsou všechny názory takzvaných ochránců práv kybontů, jak oni těmto autonomním programům honosně říkají. K smíchu! Ano, bylo by to k smíchu, kdyby se za tím neskrývala celá tragika naší doby.
***
© Robert Blanda 1999-2003
