Trpaslík 1/2

Benovi se v poslední době zdálo o paní Swanové stále častěji. Zpočátku vídal jen její jemný obličej s velkýma mandlovýma očima pod kadeřemi kaštanových vlasů. Pak se mu do snů vmaterializovalo i její tělo, svěží jako bříza pod oknem a vonící žádostivostí. V následujících nocích s ní prožíval vzrušující milostná dobrodružství, která ho rozechvívala ještě pár minut po probuzení.
Paní Swanová byla totiž jediným člověkem v domě, který se k němu choval přátelsky. Bydlela o poschodí níž a obstarávala mu nákupy. Nevěděl, proč to pro něho dělá, když měla tolik starostí s vlastní rodinou, nejspíš si všimla, že nedosáhl na horní knoflíky ve výtahu a chodil zbývající poschodí pěšky. Byl jí za to vděčný, protože nemusel tak často vycházet mezi lidi.
Ve dne se snažil na krásnou sousedku nemyslet. Uvědomoval si, že jeho erotické sny jsou důsledkem neuspokojené touhy po ženě, kterou si mladý a zdravý organismus vyžadoval. Ale ať se jim bránil sebevíc, pronásledovaly ho s tvrdošíjnou vytrvalostí a stupňováním extatických prožitků mu postupně rozkládaly vůli. Po dvou týdnech mu bylo jasné, že se myšlenkám na paní Swanovou neubrání, a pokud si chce zachovat duševní rovnováhu, musí něco podniknout.
Co by měl podniknout, to ho napadlo při čtení inzertních stránek novin. Důkladně si všechno promyslel, ale než se odhodlal k činu, uvažoval několik dní o tom, jestli by se přece jen neměl vrátit k Mabel Johnsonové, malé černošce z New Jersey, která ho ve své náruči utěšovala víc než rok. Byla ohnivá jako slunce její pradávné vlasti, ale sžírala se nenávistí k normálním lidem, kteří na deformaci její postavy nenesli vinu. A když začala hovořit o svatbě, raději se s ní rozešel – obával se, že by svou nenávist přenesla v budoucnu na něho.
Rozchod s Mabel na něho tíživě dolehl. Zvykl si na pravidelný pohlavní život, a ten mu nyní scházel. Předtím to měl jednodušší, jediná sexuální zkušenost v den osmnáctých narozenin nebyla právě povzbuzující. Navštívil tehdy dům madam Humphreyové. Slečny za stovku ho přivítaly traumatizujícím výbuchem smíchu. Po chvíli handrkování mu vylosovaly tlustou brunetu, mezi jejímiž mohutnými prsy se téměř udusil. Největší pokoření ho čekalo, když scházeli dolů. Bruneta se tvářila otráveně a na zvědavé pohledy svých málo oblečených kolegyň odpověděla pohrdavým pokrčením ramen: “Je to jen trpaslík.” Víckrát do podobného domu nezašel.
V den, kdy se rozhodl uskutečnit svůj plán, vstal o hodinu dřív. Vykoupal se a pečlivě oholil, a když se oblékal, vybíral si každý kus oděvu před zrcadlem, jako když jezdil za Mabel. Potom se posadil na pelest postele a čekal na paní Swanovou.
Objevila se v osm. “Nesu vám mléko a čerstvé rohlíky,” podala mu ve dveřích tašku z umělé hmoty. “A máte tam i něco na neděli.”
“Jste moc hodná,” odpověděl přiškrceně, jako by mu kus rohlíku uvízl v krku. “Kolik to stálo?”
“Devět pětaosmdesát. Rohlíky jsou zase o dva centy dražší.”
Dal jí deset dolarů. “To je v pořádku, paní Swanová. Jsem rád, že jste na mě nezapomněla.”
“Jak bych na vás mohla zapomenout, pane Kingu! Vždyť vy dnes máte svůj velký den!”
Překvapeně na ni pohlédl, neboť s ní o ničem nehovořil.
“Jak to víte?”
“Mám přece oči! Myslíte, že jsem si nevšimla, že každou poslední sobotu v měsíci se hodíte do gala a zmizíte? Ostatní nevědí, kam jezdíte, ale já to vím! Můj Albert za mnou kdysi také jezdíval!”
“Jenže já nikam nejezdím, paní Swanová. Chodím na procházky.”
“Nezapírejte, vždyť na tom není nic špatného! Ostatně má sestra vás několikrát viděla v New Jersey! Ale já to na vás neprozradím, pane Kingu, nebojte se. Teď se honem běžte najíst, ať ta vaše nemusí dlouho čekat! Víte, jak  jsou to pro děvče muka, než jí přijede její chlapec? Na shledanou!”
Než se vzpamatoval, byla pryč. Zůstala po ní jen lehounká vůně růží, která příjemně kontrastovala s jeho kolínskou.
Ta vůně mu připomněla, co chtěl udělat. Chvatně se nasnídal, ověřil si, zda má v peněžence ústřižek zaplacené poukázky, a rozjel se do podniku Fantadream.
Protože jestli někde mohli naplnit jeho touhu po ženě, bylo to jedině tam.
                                  * * *
Prosklenou vilu na konci Madison Avenue našel snadno, neónový poutač s nápisem “Fantastické sny” bylo vidět z dálky. Prošel několikrát kolem, aby si zopakoval instrukce, a když si dodal odvahy, vklouzl úzkými dveřmi dovnitř.
V přízemí byl malý bar. Za ním seděl postarší muž s čelem protaženým daleko za temeno hlavy a četl noviny.
Ben se vyšplhal na stoličku a položil na pult ústřižek poukázky. “Ahoj, Fantadreame,” pozdravil podle instrukcí.
Barman schoval noviny a mrkl na lístek. “Ahoj, Kingu,” usmál se přátelsky. “Čekal jsem tě dřív. Dáš si pivo?”
“Raději kolu,” odpověděl chraplavě. Hrdlo měl stažené nervozitou, že sotva dokázal mluvit.
Barmanovi to neušlo. “Jen klid, Kingu. Všechno bude O.K.”
Dveře cinkly a vstoupila neuvěřitelně vysoká blondýna. Beze slova do sebe obrátila skleničku whisky, vzala si klíč a spěchala po třech schodech nahoru.
“Ta je na tom hůř než ty,” řekl barman nevzrušeně, když zmizela v poschodí.
“Myslíte?”
“Jasně. Měří dva metry deset a je to lesbička. Chodí sem každý týden.”
Ben o ní chvíli přemýšlel. “A pomůže jí to?” zeptal se, když dopil kolu.
“Samozřejmě. Jinak by do nás nevrážela tolik peněz. My pomůžeme každému, o tom se přesvědčíš sám. Dám ti kabinu číslo dvanáct.”
Ben vzal klíč. “Díky,” řekl a zamířil ke schodům.
                                   * * *
Sotva si nasadil přilbu, dal se do psaní dopisu řediteli NASA a nabídl mu své služby. Svou nabídku zdůvodnil tím, že při letech do hlubokého vesmíru potřebuje podstatně méně prostoru, potravin a vzduchu než ostatní astronauti, a v závěru ji působivě podpořil svou nenáležitostí do světa normálních lidí, kteří pro něho mají jen pohrdání.
Odpověď přišla téměř okamžitě. Stálo v ní, že v NASA jeho nabídku přijímají a pověřují ho podrobným průzkumem pěti planet pozemského typu obydlených trpasličími formami života. V obálce byla i letenka do doškolovacího střediska v Houstonu.
O něco později už letěl do souhvězdí Persea. Cestou mu palubní počítač promítal záběry, které pořídily průzkumné sondy. Čím déle je studoval, tím pevněji věřil, že na jedné z těchto planet najde ženu, která bude krásná a milá jako paní Swanová.
O tom, jestli se vrátí domů, nepřemýšlel.
                                  * * *
Orriana byla dokonalou karikaturou poměrů, jaké panovaly donedávna na Zemi. Byla rozdělena na dva tábory, které soupeřily o moc. Muži byli vojáky, ženy pracovaly, rodily děti a nesměly bez dovolení mluvit. Jedna strana se nelišila od druhé a bylo otázkou času, kdy se jejich armády vrhnou proti sobě.
Ben přistál na letišti v hraničním pásmu. Letiště bylo okamžitě uzavřeno a kosmická loď obklíčena tanky. Na střeše řídící věže se objevili elitní střelci v polních uniformách, na přístupových cestách obrněné transportéry. Potom přijel džíp se dvěma důstojníky. Jeden měl epolety jako generál, druhý byl zřejmě pobočník.
Ben zapojil systém autoochrany, oblékl si vestu s bezpečnostními zařízeními a snesl se před džíp.
Důstojníci vstali, ale nevystoupili.
“Vypadá podezřele,” řekl generál.
“Jako špión,” souhlasil pobočník.
“To hned uvidíme,” pronesl tiše generál a nahlas se otázal: “Co tady pohledáváte?”
“Chci se u vás porozhlédnout,” odpověděl Ben. “A najít si ženu.”
“Je to špión,” řekl pobočník. “Nebo cvok. Normální člověk by si takovou pitomost nevymyslel.”
Generál s úsudkem tolik nepospíchal. Pokynul kamsi dozadu a zeptal se: “Přiletěl jste od nich?”
Ben chvíli přemýšlel, jestli má prozradit, odkud pochází. “Dá se to tak říct,” řekl pak.
Pobočník významně pohlédl na svého nadřízeného.
“Jak se jmenujete?” zeptal se generál.
“Benjamin Woodsley Chichester King,” odpověděl Ben.
“Jak?!”
“Benjamin Woodsley Chichester King,” opakoval Ben.
“Vy jste spáchal nějaký těžký zločin?”
“Ne.”
“Tak proč máte čtyři jména?”
“Dali mi je rodiče.”
“Asi jste se jim zdál podezřelý hned při narození, když vám dali čtyři jména. Slušnému člověku stačí dvě. Mně se také zdáte podezřelý. Pokud jste ten zločin dosud nespáchal, určitě ho zamýšlíte spáchat v nejbližší době. Vaši rodiče udělali chybu, že vás nenechali zavřít. My tu chybu neuděláme. Zavřeme vás hned!”
“A můžete mi vysvětlit proč?”
“Na tom není co vysvětlovat. Zavíráme preventivně už lidi se třemi jmény. Snad si nemyslíte, že vás necháme běhat se čtyřmi jmény a rozvracet naše pořádky!”
“Mě vaše pořádky nezajímají. Chci si jen najít -“
“Mlčte!” okřikl ho generál a pokynul vojákům se samopaly: “Odvést a zavřít! A zajistit ten podivný stroj k prohlídce!”
Ben déle nečekal. Ukryl se v silovém poli, vznesl se do kosmické lodi a odstartoval do další sluneční soustavy. Na tak bláznivé planetě, jako byla Orriana, neměl co pohledávat.
                                   * * *
Daimos byl blízko, sotva půldruhé desítky světelných let. V době, kdy průzkumné sondy pořizovaly záběry, vzkvétal. Nyní byl mrtvý.
Z oběžné dráhy bylo možno poměrně přesně určit, jak tato civilizace zanikla. Atmosféra, otrávená kyselými oxidy síry a dusíku, spálila vegetaci. Jedovaté splašky, shromažďující se v mořích, vyhubily organický život od největších ryb až po plankton. Úrodné kontinenty se proměnily v žlutohnědou poušť.
Města, která nebyla zaváta pískem, na první pohled vypadala, jako by byla právě opuštěna. Některá zůstala nedotčena, jiná byla zpustošena, jako by jejich obyvatelé chtěli svůj zánik ještě uspíšit. V ulicích ležely tisíce koster vybělených sluncem, mnohé s pozůstatky oděvu. Ben mohl jen hádat, zda tito lidé zahynuli na následky epidemií, které propukly při zhoršujících se životních podmínkách, nebo v nesmyslné a zbytečné bakteriologické či chemické válce. Ale možné bylo i to, že lidé prostě vyběhli z domů v marné snaze dostat do plic poslední zbytky dýchatelného vzduchu.
Třetí planetu nenašel vůbec. Tam, kde se měla nacházet, obíhal kolem slunce neuspořádaný shluk asteroidů. Na těch největších byly patrny stopy někdejšího osídlení.
Na čtvrtou planetu zamířil s neblahou předtuchou, že to tam nebude o mnoho lepší.
                                    * * *
Arachné byla zastrčená na konci galaxie a s její civilizací to vypadalo podobně. Lidé byli na samém počátku vývoje. Živili se sběrem a lovem, bydleli v primitivních chatrčích z rostlin a učili se zacházet s ohněm. Víc ze snímků, které měl k dispozici, nepoznal.
Nevěřil, že na takové planetě udělá štěstí. Nemínil na ní zůstat, a kdyby si odtud přivezl sebelepší ženu, pořád by to byla divoška, od níž nemohl očekávat, že se dokáže přizpůsobit životu na Zemi. Neměl tedy jediný rozumný důvod, aby k Arachné letěl. S výjimkou zvědavosti, a ta ho málem stála život, protože zdejší civilizace byla člověku úplně cizí.
Přistál na břehu řeky nedaleko vesnice. Podobných osad byly v okolí desítky, jedna jako druhá a každá s velikou spoustou dětí. Lidé z vesnice se okamžitě seběhli a okukovali zvědavě kosmickou loď. K jeho překvapení to byly samé ženy, statné a vyspělé a s pruhem kožešiny kolem beder, některé ve vysokém stupni těhotenství. Chvíli vzrušeně povykovaly, a když zůstával ve své lodi, přestaly se o ni zajímat a vrátily se do vesnice.
Potom se začal zajímat, kde jsou muži. Domníval se, že jsou na lovu nebo na rybách. Když se neobjevili ani druhý den večer, zmocnilo se ho podezření, že něco nehraje. A zůstal pro jistotu v kosmické lodi.
Prvního, a vlastně jediného muže spatřil v noci. Zaslechl podezřelé zvuky a vyhlédl oknem, aby zjistil, co se dole děje.
Raději se neměl dívat, protože to, co uviděl, mu připomnělo traumatický zážitek v domě madam Humphryové. Veliká a neuvěřitelně tlustá žena kopulovala na břehu řeky s mrňavým mužem. Byl tak malý, že Ben si v prvním okamžiku myslel, že si ta žena hraje s dítětem, kdyby stál vedle ní, nesahal by jí ani po prsa. Teprve charakteristická pozice a neméně charakteristické pohyby pánví mu pověděly, co se na břehu odehrává.
Chtěl se odvrátit, ale vtom mužíček strašlivě zaječel. Žena ho totiž popadla za vlasy, prudkým škubnutím mu zvrátila hlavu a prokousla hrdlo.
Krev jí zalila obličej. Lapala ji do otevřených úst a hltavě polykala, přitom si tiskla vadnoucí tělíčko k sobě, jako by z něho chtěla vymačkat životodárnou tekutinu do poslední kapky, a když už z něj nic nedostala, začala ho požírat.
Pak se beze spěchu vykoupala a spokojeně odkolébala do vesnice. Na břehu zbyla hromádka kostí.
Ben stál hodnou chvíli oněmělý hrůzou. Potom se mu obrátil žaludek.
                                      * * *
Studená krychle v žaludku mu zůstala, i když měl Arachné daleko za zády. Byl rád, že si nepočínal tak pošetile jako na jiných planetách. Kdyby vystoupil, byly by ty kosti na břehu s největší pravděpodobností jeho. A když přemýšlel o podmínkách na ostatních planetách, které navštívil, nepříjemný pocit v žaludku ještě narůstal.
Vždyť co ve vesmíru našel? Orrianu s nadvládou mužů bez rozumu, která mu připadala jako blázinec, v němž normální člověk nemůže existovat. Deimos se udusil ve zplodinách nekontrolovaného vývoje techniky, třetí planetu si obyvatelé rozbili sami. A Arachné? Na Arachné to ani nebyli lidé, ti se lidem zevnějškem jen podobali. Ve skutečnosti měli blíž k pavoukům.
Bylo mu z toho všeho nanic. A kdyby ho nečekala Ramisa, která byla podle snímků průzkumných sond nejkultivovanější, propadl by chmurným myšlenkám o účelnosti inteligentního života.
                                    * * *
Civilizace, která Ramisu obývala, jako by odolala svodům technologické revoluce. Zůstala spjata s přírodou, města a vesnice zapadaly do krajiny s naprostou samozřejmostí a tvořily s ní harmonický celek, a malé továrničky na předměstích se diskrétně ukrývaly pod korunami stromů.
Benovi se tato planeta zamlouvala od začátku. Už během letu se nemohl ubránit dojmu, že je to svět, po jakém touží. Svět čistý a krásný svou jednoduchostí, svět bez vymožeností techniky, bez hluku, shonu, jaderných zbraní a syntetických potravin.
Přistál na ostrově, který tvarem připomínal Krétu, ale byl o hodně větší a neohrožovala ho sopka. V městečku nad přístavem, kde kotvila plachetnice a houfec bárek rybářů, žilo nějakých třicet tisíc obyvatel, v okolních obcích nanejvýš několik set. Vesnické domky měly červené střechy a zahrádky plné květin a vévodil jim kostelík s jednou či dvěma honosnějšími budovami na návsi. Ve městě bylo kostelů víc, na kopci nad ním zámek a chrám. Lidé nikam nespěchali, pracovali rozvážně, jako by své dílo vychutnávali, a často je bylo vidět, jak sedí na lavičkách pod stromy a povídají si.
“Je to tady jako v pohádce,” pomyslil si, když vystupoval z kosmické lodi. Zároveň ho napadlo, co z té pohádky asi zbude, až sem přiletí expedice dravých pozemšťanů.
Muž, který oral na nedalekém poli, mu přátelsky zamával. Potom vypřáhl koně a odjel na něm do vesnice.
Ben nad jeho podivným chováním zakroutil hlavou. Pro jistotu se vrátil pro vestu s bezpečnostními zařízeními, potom uzavřel kosmickou loď do silového pole a vydal se po polní cestě, v níž byly hluboké koleje po žebřiňácích.
Z vesnice mu vyjel naproti kočár. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel s úklonou dvířka a pisklavě řekl: “Račte si nastoupit, kněžna vás očekává!”
“Kněžna?” podivil se Ben. Musel si přiznat, že mu to zalichotilo, i když mu nebylo jasné, jak se o něm kněžna mohla dovědět.
“Kněžna si přeje hovořit s každým cizincem, který k nám zavítá.”
“To jich k vám jezdí tak málo?”
           “Prakticky žádní.”
           “Protože bydlíte na ostrově?”
“Protože vedeme usedlý život a neradi cestujeme,” odpověděl kočí a tón jeho hlasu naznačil, že ho podobné otázky obtěžují. “A nemyslete si, že je to někde jiné,” dodal. Vyškrábal se na kozlík a od chvíle, kdy práskl bičem, nepronesl ani slovo.
Zámek se skvěl nad městem jako královský palác. V odpoledním slunci na něm všechno zářilo, pozlacená střecha, zdobená okna i bělostné sloupoví. Ben stoupal po širokém mramorovém schodišti mezi terasami s nesčetnými fontánami a žasl nad nádherou záhonů s ornamenty z živých květů, které hýřily barvami, jaké nikdy předtím neviděl. Znovu si připadl jako v pohádce. Udivilo ho jedině to, že v té kouzelné zahradě nejsou také jabloně se zlatými jablky.
Kněžna ho očekávala v salónku s obrazy žen, které vládly před ní. Byla překvapivě mladá, snad třiadvacet nebo o rok víc, a neobyčejně hezká. Měla jemný obličej s hrstkou rozkošných pih kolem malounko zvednutého nosíku, dlouhé plavé vlasy spletené do volného uzlu a z ramen jí splýval bílý háv, pod nímž se ve slunečních paprscích pronikajících otevřeným oknem neznatelně rýsovaly líbezné linie jejího štíhlého těla.
“Vítej v naší zemi,” promluvila hebkým, lehce zastřeným hlasem, který zněl jako pohlazení. “Těší mě, že jsi neodmítl mé pozvání.” Dívala se na něho bezelstnýma, průzračně modrýma očima, v níž se zrcadlilo její nitro jako na dlani.
Ben pochopil, že je to žena, jakou hledal. “Nemohl jsem tvé pozvání odmítnout,” odpověděl s úklonou a snažil se nedat najevo, jak na něho zapůsobila. “Jsem velice okouzlen tvou krásou i krásou všeho, co jsem dosud viděl.”
“Jsem ráda, že se ti u nás líbí. Smím si tvá slova vysvětlit tak, že si přeješ zůstat u nás déle?”
“Jestli je u vás všechno opravdu takové, jak se mi jeví, chtěl bych tady zůstat navždy,” řekl. Nedodal, že to navždy je podmíněno tím, že se stane jeho ženou.
“U nás je všechno skutečně takové, jak se ti jeví,” usmála se a přikázala komorné, aby mu připravila pokoj vedle její komnaty.
Potom ho vybídla, aby ji následoval. Provedla ho po zámku a Ben nevycházel z úžasu nad nádherou, kterou mu ukazovala. Vzpamatoval se teprve tehdy, když se z balkónu vroubeného sochami prapodivných zvířat dívali z výšky na město.
“Máte tady hodně kostelů,” řekl.
“Lidé věří v boha,” odpověděla.
“Každý kostel je jiný. To máte tolik náboženství?”
“Každý věří v toho boha, který mu vyhovuje. A s intenzitou, jak  mu vyhovuje.”
“Některá náboženství jsou agresivní a nesnášejí se a jinými. Nemáte s tím problémy?”
“S tím jsme se vyrovnali před půl tisíciletím. Stejně jako s přemírou techniky a s válkami.”
“Od té doby je u vás mír?”
“Od té doby je u nás mír.”
Bylo to jako ve snu. Zaklonil hlavu a zadíval se směrem, kde by na noční obloze byla Země, kdyby ji odtud bylo vidět. “Je to tady jako v ráji,” řekl tiše.
Od moře zafoukal slabý vánek. Kněžna se zachvěla a dotkla se ramenem jeho paže. “V jakého boha věříš ty?”
Ben se zamyslel. Když byl malý, možná v boha věřil. Ale jak dospíval, víra se z něho postupně vytrácela. Nedokázal se přimět, aby věřil v boha, který přivádí na svět mrzáky a vrahy, zůstává lhostejný k válkám a k násilí a je mu jedno, že jedni umírají z hladu a druzí z přepychu. “Nevěřím v žádného boha,” odvětil.
“U nás každý věří v nějakého boha,” řekla kněžna. Řekla to klidně, ale v jejím hlase jako by zazněl lehký náznak prosby.
“Kdybych chtěl věřit v nějakého boha, pak jedině v toho, v kterého věříš ty.” Zadíval se na město, které se koupalo v paprscích zapadajícího slunce. “Je to ten bůh, který vytvořil váš ráj?”
“Je,” řekla kněžna šeptem a dotek jejího ramene zesílil.
Benovi byl kontakt s jejím tělem příjemný. Neodvažoval se pohnout, aby nezrušil kouzlo, které je v té chvíli spojovalo. Zvláště kouzlo jejího ňadra, které mu svým teplem rozpalovalo pravou paži.
Jenže přišel komorník a pozval je ke stolu.
Během večeře postřehl, že komorné chodí v podobných hávech, jaký měla kněžna, jen v tenčích a průsvitnějších, takže se přesvědčil, že pod nimi skutečně nic nemají. Kdykoli pro mluvil, vrhly po něm obdivný pohled a rychle sklopily oči, jako by se bály, že kněžna postřehne jejich myšlenky. Zvláště jedna komorná se po něm dívala častěji než ostatní a všiml si, že se nápadně podobá paní Swanové. Ale nepřikládal tomu význam, lidé na ostrově byli menší než pozemští trpaslíci a urostlý muž, jakým tady byl on sám, musel ženám imponovat.
Po jídle mu kněžna nabídla sklenku vína. Bylo těžké a sladké a rychle stoupalo do hlavy.
“Chtěl bych se něco dozvědět o tvém bohu,” řekl, když jí zrůžověly tváře.
“Zítra je den zasvěcení. Půjdeš se mnou do chrámu?”
“Půjdu s tebou, kam mi přikážeš.”
“Jsi milý,” usmála se. “Opravdu velice milý.” Dopila víno a upřela na něj své bezelstné oči. “Nejsi příliš unaven?”
Postřehl v jejím pohledu náznak příslibu, v nějž se ani neodvažoval doufat. “Nikdy jsem se necítil lépe,” odpověděl pevně.
“To jsem ráda,” řekla potěšeně a poručila komorníkovi, aby mu ukázal koupelnu.
Komorník měl ještě vyšší hlas než kočí. “Bude si pán přát umýt záda?” otázal se.
Ben se otřásl odporem, protože mu připadal jako kleštěnec. “Postarám se o sebe sám,” zavrčel nepřátelsky, aby se ho zbavil. Pak ho něco napadlo a přivolal ho zpět. “Nevíte, jakou mužskou vůni má kněžna nejraději?”
“Vím,” řekl komorník a ukázal pod zrcadlo. “Třetí sklenička zleva. Ještě něco si přejete?”
“Děkuji, můžete jít.”
Po koupeli se osušil, a aniž se oblékl, vklouzl pod přikrývku. Složil si ruce pod hlavu a představoval si, jaká nádhera se ukrývá pod hávem, který splývá kněžně z ramen. A také přemítal o tom, jestli si její pohled nevysvětluje mylně.
                                    * * *
Přišla, když usínal. Objevila se tak nečekaně, že si v prvním okamžiku myslel, že je to sen, že v měsíčním svitu vidí překrásnou vílu s rozpuštěnými vlasy, která se k němu nese v tenounkých šatech utkaných z večerní mlhy. Nechtělo se mu uvěřit, že je to skutečnost.
Všimla si, že otevřel oči. “Nevstávej,” zašeptala a poklekla u jeho lože k modlitbě. Modlila se se skloněnou hlavou a on se bál se pohnout, aby ji nevyrušil z posvátného rozjímání.
Po chvíli se narovnala a jala se ho dotýkat svými prsty. Laskala ho na hrudi a na nohou a její dlaně se s každým pohlazením pozvolna posouvaly k místu, kde očekávala naplnění své touhy. Jako by náhodou si uvolnila stužku na pravém rameni. Průsvitná látka jí sklouzla do klína a odhalila nádherně modelované prsy, které se zvedaly v mnohem rychlejších intervalech, než když se k němu před soumrakem tiskla na balkóně.
Cítil, jak ho její pohlazení vzrušují. Proti jeho vůli se nad středem jeho těla zvedl kopec. Rostl a rostl, jako by se nechtěl nikdy zastavit, a kněžna ho svými doteky povzbuzovala. Když konečně znehybněl, odhrnula přikrývku, objala  vzpřímený falus dlaněmi a z pootevřených úst jí vyklouzlo: “Můj bože!” Potom se vyprostila z hávu a vyšplhala na lůžko. Klesla na kolena, nasměrovala si úd do lůna a opatrně a s tichounkým výkřikem dosedla.
Ben vztáhl ruce k jejím ňadrům. Vrátila mu je zpátky a zašeptala: “Nehýbej se, byl bys příliš uspěchaný!” Potom zavřela oči, zaklonila hlavu a znovu dosedla. Dosedala rychleji a rychleji a rychleji, až jejím tělem začaly probíhat vlny rozkoše. Zaryla mu nehty do hrudi a s každou další nastupující vlnou slasti volala: “Můj bože! Můj bože! Můj bože!”
Její výkřiky mu rezonovaly v uších ještě dlouho poté, co odešla.
                                   * * *
Pozdě v noci se v Benově pokoji objevila komorná, co se tak podobala paní Swanové. Poklekla u jeho postele a začala se ho dotýkat jako kněžna.
Když procitl, položila mu prst na ústa: “Tiše! Kdyby mě tu našla má paní, nechala by mě zbičovat!” A pokračovala v laskání, dokud v něm neprobudila vzrušení.
Když stáhla přikrývku, vydechla jen: “Můj bože!”, pak vyskočila na postel a celá se chvějící nedočkavostí se k němu přitiskla. Její klín byl žhavý jako tropické slunce. Převalila si Bena na sebe, sevřela mu koleny boky, a sotva na ni dolehl celou vahou, začala se svíjet ve vzlykavých křečích, které jí vydržely až do jeho vyvrcholení.
Když sklouzl znaveně vedle ní, setřela si slzy a svinula se mu v náruči. “Bylo to tak nádherné!” zašeptala rozechvěle a nastavila rty k polibku.
“Proč jsi plakala?”
“To bylo štěstím,” odpověděla. “Babička mi říkala, že je to krásné, ale nevěřila jsem, že to může být tak krásné!”
Chtěl se jí zeptat, zda to bylo poprvé, co se milovala s mužem, ale umlčela ho polibkem. “Možná jsi dal život mému dítěti,” řekla. “Kéž by to byl chlapec, který vyroste v muže jako ty!” Sáhla do záhybu svých šatů, které ležely na zemi, a podala mu bílou pilulku. “Sněz ji, může ti pomoci. Kdybys mě odmítl, tak bych ti ji nedala.”
“Já nejsem nemocný.”
“Poslechni mě. Působí čtyřiadvacet hodin. Kdyby se zítra nic nestalo, najdeš večer v rohu polštáře další.”
“Proti čemu je? A co se má stát?”
“Nesmím ti to prozradit, přísahala jsem. Nenaléhej na mě, opravdu nesmím. Ale tu pilulku nejpozději ráno spolkni!”
“Ještě si to rozmyslím.”
“Vezmi si tu pilulku! Prosím! Záleží mi na tobě!”
“Proč by ti mělo na mě záležet?”
“Jsi otec mého dítěte! Jestli to bude chlapec, vychovám ho sama v horách!” Vtiskla mu ještě jeden polibek a vklouzla do šatů. “Musím už jít! Jmenuji se Ellisen, a ty?”
“Ben.”
“Tvůj syn se bude jmenovat po tobě!” řekla a zmizela.
Krátce po jejím odchodu nahlédla do Benova pokoje kněžna. Když viděla, že spí, zavřela opět dveře.
Chvíli uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby přišla o pár minut dřív. Potom spolkl pilulku a usnul jako zabitý.

Konec první části