Travel s Havraňkou

Když přišel Seržant, nebyl jsem doma ještě ani týden. Čtrnáct dní volna před další misí, v kapse mimořádně štědrá záloha a vstup grátis do mnoha vybraných pajzlů, E-bordelem počínaje a virtuální 3D střílnou konče. Protože UNPROFOR, ten se o svý lidi postarat umí. A stejně jsem se válel doma na gauči, překlikával kanály na dosluhující holovizi a zoufale se snažil nevnímat odtikávání života na stařičkým budíku. Vteřiny odkapávaly do nebytí a já proti svý vůli počítal, kolikrát se ještě ráno takhle vzbudím, udělám si příliš silný kafe, který stejně vyleju do záchodu, projdu si na netu zprávy, který mě nezajímaj, a pak budu přemýšlet, s kým se porvat, opít nebo vyspat. Hlavně zahnat obrázky, který mám před očima ze všech těch front, na kterejch jsem kdy byl. Nelíbily by se vám. Mě se taky nelíběj a podle toho mý dny mimo frontu vypadaj. 

Tohle byl jeden z nich. Jeden z těch zbytečnejch dní, kdy ani nevíte, jestli svět vůbec stojí za to, abyste ráno otevřeli oči. A když už je otevřete, tak jenom proto, že poslepu netrefíte do lednice pro vodku.

No a přesně do takový chvíle se trefil. Můj dávnej spolužák David řečený Seržant. Nemám tušení, jak k týhle pitomý přezdívce přišel, ale pokud si dobře vzpomínám, říkalo se mu tak už v prváku na gymplu. Stařičkýho Lugera přitom držel v ruce maximálně v těch pár hodinách civilní obrany ve třetím járu, poté co vyletěl do vzduchu britský parlament, a novodobou verzí pancerfaustu by dokázal odstřelit leda tak vlastní zadek. Poslední model maskovacího převlečení mu ale zatraceně slušel. Zkrátka Seržant, no! Nemám sílu říkat mu, že tam, kde by ho potřeboval, by přežil maximálně první dvě hodiny. S kamarády ze středoškolských lavic je to jako s příbuznejma – v pětatřiceti je už za lepší nevyměníte.

Usadil se na pohovce, která tu zůstala jako připomínka mýho posledního vztahu delšího než jedna noc – bůhví, kde je Marcelky konec, vzala roha, zatímco já jsem likvidoval biologický nášlapný miny v pralesích na Madagaskaru. Měla mě asi plný zuby. Ne že bych se jí až tak moc divil…

„Co si dáš? Mám jenom vodku nebo vodu. Z vodovodu,“ ušklíbl jsem se. Vypadni se dá říct mnoha způsoby.

„V tom případě to první,“ ukázal zuby v úsměvu stejně nakažlivém jako před dvaceti lety. A právě v tu chvíli jsem ho měl vyhodit. Prostě chytit za límec a vypakovat z mýho bytu. Protože přesně tehdy jsem pochopil, že po mně něco bude chtít. A co můžou lidi chtít po profíkovi mýho typu? Jsem vycvičený zabiják, byť na tý správný straně barikády. Profesionální uklízeč sraček, dalo by se říct. Uklízeč s granátometem přes rameno.

Měl jsem ho vypráskat z bytu. Místo toho si sedám naproti a říkám: „Tak to vybal, seržo. O co jde?“

„Máš volno, tak jsem si myslel…“ zaculil se místo odpovědi.

„Myslel jsi špatně. Za týden se pakuju, cíl – Libye,“ přerušuju ho schválně zupácky.

 Úsměv zmizel: „Nepakuješ, kamaráde. Vyreklamoval jsem si tě. Potřebuju tě – potřebujeme tě tady!“

„Kdo?“ Zbytečná otázka, já vím. Když mě ten kdosi může vyreklamovat z elitního oddílu, tak bude mít asi hodně dlouhý prsty – ať už je to kdokoliv. Na druhou stranu – i přes dlouhý prsty můžete někoho sakra ostře klepnout. Když máte dobrej žaludek a sníženej pud sebezáchovy. Obojí jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Nejednou. Můžete ale to, co zkoušíte na středních kádrech hackerovýho kartelu v Dillí anebo na teroristických ksichtech z Libye zkoušet na dávným kamarádovi ze školních škamen?    

Věděl to. Místo odpovědi se natáhl po klávesnici mýho počítače: „Máš bezpečný připojení?“ zeptal se asi jen pro formu, protože cvakat začal, aniž počkal na odpověď.

Po chvíli – po dost dlouhé chvíli, musím říct, během které se proklikal přes několik stupňů zabezpečení – se obrazovka rozsvítila ostře červeným logem a já jen polkl. Za připojovací hesla k WSS, nejtajnější ze všech tajných služeb, by lecjaký hacker prodal máti a milenku přidal nádavkem. 

„A teď se dobře dívej,“ mrkl na mě. Z monitoru na mě zíral obličej dívky nebo spíš mladé ženy. Cirka pětadvacet let, možná třicet, přemýšlivé hnědé oči pod zachmuřeným obočím, odhodlaná ústa a kaštanové vlasy rozhozené v lehkovážných vlnách po ramenou. V rysech ale nic lehkovážného nebylo, spíš naopak: urputnost a odhodlání k nějakým neznámým, vážným cílům..

Tvář, která mi byla sympatická od prvního pohledu, i s tím pearsingovým hrotem pod dolním rtem.

 „Říká si Havraňka a najdeš ji na každým srazu travelers nebo jak se to všichni ti následovníci beatníků, hippies, technařů.a vůbec dětí poztrácenejch po cestách světa dneska nazývají. Nic víc o ní nevíme. Dál je to na tobě.“

Nelíbilo se mi to. Přesněji řečeno nelíbil se mi výraz, se kterým mi to říkal – na rozdíl od neznámé, která se mi naopak líbila až moc: „A co je na mně? Co po mně vlastně chcete?“ Vzhledem k tomu, čím se živím obvykle, klíčová otázka.

Pokrčil rameny: „Prostě jen abys ji sledoval. Našel její stopu a pak ji neztratil z očí ani na minutu, věděl o každém jejím kroku… Zkrátka,“ zašklebil se, „když půjde na WC, ty musíš stát kousek přede dveřma – za podmínky, že to nemá zadní východ. Jestli ano, tak budeš muset hodně rychle obíhat. Chci, abys přesně věděl, s kým a pokud možno i o čem mluvila, kam a nejlépe i s kým chodí spát, kde a za co bere peníze, protože ani ty stoprocentní džusy, kterýma si pořád prolívá žaludek, nikde nerozdávají zadarmo, o pohonu do její muzeální káry nemluvě. Prostě všechno, všechno a ještě jednou všechno.“

Nedávalo to smysl. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Není nic lehčího, než vytáhnout všechny tyhle informace z bezpečnostní sítě, elektronický Orwell nás má pod kontrolou už od šestatřicátýho. Globální opatření po teroristických hrátkách s prvním „špinavým“ jádrem v Tokiu. Ledaže…

Nesmysl! Anarchistický báchorky pro hodně malý děti. Bez registračního čipu nezůstal na celém širém světě už deset let nikdo, proti nanosondám není obrany. Zvlášť když jimi byly v jeden den kontaminovány všechny zdroje pitné vody. Podílel jsem se na tom koneckonců taky, ve zbytcích brazilských deštných pralesů, a dodneška nevím, jestli se tím mám vytahovat, anebo to radši zavřít hluboko do duševního suterénu a dát si tři panáky pro snazší zapomínání.      

Zahnal jsem vzpomínku a raději se zeptal jinak: „Proč, Seržante? Co má velemocná tajná služba na jednu stárnoucí českou hipsterku, že pořádá takovýhle manévry?“

„A proč myslíš, že je to Češka?“ odpověděl mi otázkou.

„A není snad?“

„No vidíš,“ usmál se na mě zase tím svým středoškolským kukučem, „tak právě tím můžeš začít.“

 

Vzal jsem to. Ne kvůli těm penězům, i když ani ty nebyly k zahození. Šance vydělat jednoroční žold za pár dní práce se jen tak neodmítá. Hlavní slovo ale měla moje zvědavost. Ta holčina mě zajímala jako už dlouho nic. Líbilo se mi odhodlání v těch očích v kontrastu k vlasům jen tak halabala rozhozeným po ramenou. Líbila se mi linka úst stažená urputnou snahou dokázat to! Dokázat co?  

            No právě. A co když se šeredně mýlím? Co když World Secret Service ví moc dobře, co dělá? Co když je právě tahle dívka nejnebezpečnější teroristkou současnosti? Co když má za gumou od spodních kalhotek schovaný v obálce  prototyp nové biologické zbraně hromadného ničení a chce ho právě u nás vyzkoušet? Co když…

            A co když ne? Právě proto ji musím najít, co nejdřív. Nějakou dobu sledovat, a potom varovat. Buď ji, anebo WSS. Takhle jednoduchý to je.

            Netušil jsem tenkrát, jak blízko i jak daleko mám k pravdě.    

 

Neměl jsem žádná vodítka a tak jsem jen obrážel místa, na kterých se ztracené děti silnic srocovaly – ale na pořádnou akci člověk na podzim nenarazí.

            Taky jsem si vytiskl její obličej na barevný tiskárně a ukazoval ho pod průhlednýma záminkama po vytipovaných pražských putykách, kde se travelers scházívají. Odpovídaly mi však jen lhostejné obličeje. Nakonec, proč by mi tyhle nepokojné duše měly věřit? Proč by mi vůbec někdo měl věřit, ptám se občas sám sebe. Profesionální uklízeč sraček si nemůže nezašpinit ruce, nezamáčet boty v hnoji, nenasáknout vším tím svinstvem, se kterým přijde do styku…

            Nic jsem nenašel ani na Síti. Přezdívka Havraňka nefigurovala pod žádným chatem na sebeobskurnějším blogu, dokonce se o ní žádný blogař zřejmě pod tímhle jménem ani nezmínil. Půl dne jsem strávil bezútěšným proklikáváním, než jsem hodil flintu do žita a vytáhl z lednice další vodku. Kývl jsem na práci, na kterou nemám, to se přece stává, ne? Vykašlu se na to, vrátím peníze…

            Nepomáhalo to, stejně jako nepomáhala vodka. Nešlo tu o ztracený výdělek, stejně jako nešlo (alespoň ne v první řadě) o moji pošramocenou sebeúctu. Šlo o tu dívku s odhodlanýma očima. Odhodlanýma k čemu? Vypadala jako někdo, kdo potřebuje sakra naléhavě pomoct, ale nikdy a nikomu si o to neřekne.   

Zítra má začít velká travel akce kdesi poblíž Litvínova, zřejmě poslední před zimou. Zachytil jsem přes Síť šifrované instrukce a rozhodl se – ještě jednou to zkusím. Naposledy. Když neuspěju, stihnu pozítří odlet svého kontingentu z Londýna do Libye – a čert vem Seržanta, čert vem WSS a čert vem i tu holku!

Na silnici směr Most jsem stál krátce po poledni. Stop je vždycky zajímavější než jízda po vlastní ose, hlavně když se chcete něco dozvědět. První dvě káry ale zajímavý nebyly. Naleštěnou střední třídu řídili naleštěný střední chlápkové s politicky korektními názory odposlouchanými z oficiálních stanovisek ve zprávách. Globální unifikace omezovala globální rizika – za cenu ztráty barev.

Zato ten třetí! Předpotopní landrover jezdil ještě na benzín, radši jsem ani nepřemýšlel, kam na takovou strategickou vzácnost ten barevnej kluk chodí. Barevnej ve všech významech toho slova – černošský rty se v jeho obličeji snoubily s asijskýma očníma štěrbinama. Barevný bylo ale i jeho oblečení: zářivě zelená parka a neonový pantalóny, z hlubokýho výstřihu tílka vykukovalo fosforeskující tetování. Smaragdové vlasy a luminiscenční pearsingové tretky jen podtrhávaly celkový dojem. No a vzhledem k tomu,  že jsem ho stopl až za Litvínovem na drkotavé silničce směrem k Dlouhé Louce, bylo nad slunce jasnější, kam má namířeno. Co ale jasné nebylo, byl důvod, proč mi zastavil.

Odpovědi se mi dostalo dřív než jsem chtěl. Landrover vyrazil, až odlétl štěrk od kol. Barevný kluk uzamkl centrálně všechny dveře: „Proč jedeš na travel? My o návštěvy zvenčí  nestojíme, rozumíš? A umíme se jich zbavit,“ zvedl pěst ozdobenou řádkou stříbrných boxerů v prastarém gestu rebelů a psanců.

„Někoho hledám. Jednu holku. Ztratila se mi z očí, ani  jsem jí nestačil říct…“ zkusil jsem zahrát na romantiku mládí.

Kamenná tvář: „Pošli dotaz na CBS. Označkovali jste si nás přece všechny! Nikdo se nemůže ztratit z očí Velkýho Bratra, ani my ne.“

Pokrčil jsem rameny: „Ona ano.“

Teprve teď ho to začalo zajímat. Lehkovážný tón nedokázal zakrýt nervozitu: „Nesmysl, brácho! Brontosauři už dávno vyhynuli a lidi bez obojku taky.“

„Třeba ne! Havraňka: říká ti to něco?“

Trhl sebou, jako bych ho udeřil. Vzpamatoval se ale rychle a pokusil se zásah zamaskovat smíchem: „To je jméno nebo nick nebo tak něco? Neznám, brácho. A tobě radím,“ otočil se na mě od volantu a hlas mu náhle ztvrdl, „vrať se ke svým. Mezi travelery bys mohl dojít úhony!“

            Místo odpovědi jsem vytáhl špatně vytisknutý portrét a beze slova mu ho strčil před oči.

Dupl na brzdu. Téměř hmatatelně jsem cítil, jak zalapal po dechu. Pak zatřepal hlavou jako by chtěl popřít realitu a zaťal pěsti: „Tak ti to řeknu jinak, když nerozumíš dobrý radě!“

Boxery mi náhle vyrazily proti bradě. Nemít speciální výcvik, mohlo to dopadnout jinak. Takhle jsem odrazil útok levačkou a kontroval hranou dlaně na krk. Když ležel v limbu pod sedačkou, stáhl jsem mu všechny řetězy, šátky i neonové tretky. V pětatřiceti ze sebe ale osmnáctiletýho rebela uděláte jen těžko.

            Na zdupanou pastvinu mezi dvěma lesními výběžky jsem dorazil sám a pěšky. Jen jsem doufal,.že barevnej kluk se neprobere minimálně hodinu, půl další stráví marným hledáním závady ve svý kraksně a cesta pěšky po polní cestě vymlácený za poslední den stovkama aut mu taky sebere něco času. Bylo mi ho vlastně líto. Neznámá Havraňka mě ale zajímala minutu od minuty víc.

            Samotný místo akce mi vyrazilo dech. Díval jsem se na něj shora, z přilehlého vršku – a ustrnul jsem bez pohybu. Děs i fascinace se smíchaly do ochromujícího koktejlu a já jen stál a zíral. Prolezl jsem kdejaký válečný pole jedenadvacátýho století – a přitom mi banda dětí silnic pár kilometrů od Litvínova dokáže nahnat husí kůži. 

Kruh o poloměru nejméně čtyř set metrů obehnaný stovkama mašin. Od odrbaných sporťáčků až po dvoupatrové krabice nabité holoemitorama, stály tu jako dávná vozová hradba proti nepřátelům. Proti nám. Laserový vizuály kreslily na nebi dračí hlavy se zuby vyceněnými na každého zvenku a dunivá rytmika se stonásobně zesílenými vokály evokovala vražedný chorál.

            Vzduch nad planinou přímo jiskřil elektrostatickým napětím. Stovky a stovky postav, nestvůrně zvětšených  a zprohýbaných, odráželo ozdobami svých těl blikotavé pablesky. Nedokázal jsem odlišit živé od hologramů – a pochybuju, že by to někdo dokázal. Gigantická  holografická těla se vlnila jako plátno pro laserové projekce a obyčejná těla s fluorescenčním tetováním se zrcadlila díky složité soustavě čoček nestvůrně zvětšená na nebi. Na bledém břiše vyhublé dívky o rozměrech dvacet na dvacet metrů jel on-line travelblog i s posledním zásahem milice proti srazu v Dublinu. Po obvodu kruhové hradby chodil dokolečka King Kong a hrozil ven pěstí velkou jako autobus. Když se dostal až na mou úroveň, pudově jsem couvl. Zbytečně, samozřejmě – proud fotonů ještě nikomu neublížil, i když se tváří jako legendární lidoop.        

            Mimoděk jsem se otřásl: jestli hledáte jinou civilizaci, tady ji máte. Uprostřed pokojných konformních zemí se spousta mladých rozhodla žít jinak. Zkrátka s náma nehrát. Oni tenhle svět nereformujou – oni na něj kašlou. Prodali jsme svobodu za iluzi většího bezpečí stejně jako prodal Ezau prvorozenectví za mísu šošovice – ale těhle děcek se nezeptal nikdo na nic. Nestály nám za to. A my jim teď nestojíme ani za zdvižený prostředník. Ani to okřídlené „fuck off“pro nás nemají. Zkrátka nic. Jiná gesta, jiné modly, jiné priority… Jiná civilizace. Až do krajnosti.

            Dvojice, která se smíchem dotančila až ke mně, měla normální velikost a pod jejich nohama se tráva ohýbala. Živá holka s živým klukem, žádná fotonová projekce. On v černém plášti a-la matrix, ona oblečená pouze do interaktivního tetování. Od kolen až po bradu se po ní vinuly a přesouvaly genetické kódy kdejaké havěti, na vyholené hlavě se vždy ukázal tvor, jehož šifra právě stoupala odzdola nahoru po bledé pleti.

Kdybych si připustil, že tak daleko naše umění zdaleka nedosáhne, na místě bych se  rozječel. Skončil bych v místnosti s vypolštářovanýma stěnama a vlídnýma ošetřovatelkama za dveřmi zevnitř bez kliky. Jenže to jsem právě teď nechtěl. Na technologické záhady zkrátka není vhodný čas a zbláznit se můžu kdykoliv, tak proč zrovna teď, pane doktore? Můj mozek odsunul tuhle hádanku do duševního suterénu stejně jako zjevení Panenky Marie v brazilských mokřadech nebo Šivu tančícího před zbořeným chrámem poblíž Bogoty. Jedno po druhém! 

            Nenápadně jsem potřásl hrudí, aby vynikly luminiscenční ozdoby sebrané barevnému řidiči. Lepší chabé mimikry než žádné.

Dívka vypískla a indický slon na její hlavě zvedl v panice chobot. Chlapec se rozesmál. Oči obou kmitaly v nemožném, vyloučeném tempu. Nahoru–dolů. Doleva-doprava.

Tohle je přece @nálet! Nejagresivnější z cyberdrog, došlo mi. Kromě toho, že jde o nepřekonatelný budík, funguje taky jako vitasérum a jako elixír lásky. Žádná náruč není tak malá, aby nemohla obejmout celý svět: pod tímhle heslem ji síťoví dealeři nabízejí na stovkách pokoutních adres.

Všechno zlý může bejt k něčemu dobrý – doufám, že jejich otevřená náruč přijme i mě. Rozpřáhl jsem paže v teatrálním gestu: „Hledal jsem vás po všech cestách světa!“

Dívka se jen zachichotala a slona na její hlavě nahradil plameňák. Jeho virtuální ptačí očka si mě měřila rozhodně střízlivějším pohledem než ona sama. Chlapec udělal rukou všeobjímající neurčité gesto. „Travel je cesta a travel je cíl,“ pozdravil mě rituálně.

Přikývl jsem a nechal se stisknout v dvojitém obětí. Když jsme se vzájemně dost naplácali po zádech a oslintali tváře pootevřenými rty, vylovil jsem z kapsy Havraňčinu podobenku:„Ztratil jsem sestru. Havraňku. Pomozte mi,“ nastavil jsem jim fotokopii před oči.

Chyba. Dokonce hrubá chyba. Už podruhý, a úplně tatáž. Jsem já to ale chlapík trvdohlavá!

Dívka ztuhla. Místo plameňáka na mě teď cenila tesáky lvice. Chlapec vztáhl ruce jako spáry nad mou hlavu. Vypadal tak v přízračném stroboskopickém osvětlení jako postmoderní Dracula. „Neber jméno Matky cest nadarmo,“ zachraptěl.     

Panebože! Tohle tu chybělo. Fanatická sekta vybavená technologickými fígly přespříštího století! Panebože a ještě jednou panebože, ty kurvo stará, vychechtaná, škodolibá! „Klid. Jen klid…“, zvedl jsem prázdné ruce.

Chlapec strnul a v očích mu zasvítilo bělmo. Nehty ozdobené skleněným ostřím se mu zaryly do dlaní. Krev skápla do trávy. Lvice na dívčině hlavě zavrčela.

Zkusil jsem pomalý krok vzad. Lvice zavrčela znovu. Výhružněji. „Neber jméno Matky cest nadarmo,“ opakoval chlapec v tranzu a vykročil za mnou.

„Klid,“ opakoval jsem ztichlým tónem hypnotizéra. V duchu jsem si nadával – ani tu pitomou dvaadvacítku jsem si sebou nevzal. Traveleři, nešťastné oběti establismentu… Pěkný hovno! Divoký šelmy s někým-něčím za zády.Bojují možná spravedlivý boj, ale proč pro všechny svaté zrovna proti mně, když jedinou zbraní, kterou sebou mám,  jsou moje holé ruce…

Vrčení teď vycházelo synchronizovaně jak z hrdla skutečné dívky, tak virtuální lvice. Můj krok vzad, její vpřed. A ještě jednou: můj krok vzad, její vpřed. A ješ-  Panebože, ne… Ne! Nééé…

 

Mlha. Neprostupná, vlhká a studená jako břicho leklého kapra.

Mokro. Rosa nebo mžení anebo možná vodotrysk s hodinkama, co já vím?

Šero. Šeravé a sychravé.

            Zkusil jsem pohnout rukou. Potom si kleknout na kolena. Zdupaná tráva pod rukama a ticho okolo.

            Ticho? Ne. Někdo tu skřípe zuby a chrčivě vtahuje vzduch do plic jako prasklý kotel.

Kdopak je to, ten chlápek, co tady tak ošklivě heká, maminko? Inu ty, hošku. Ty sám!

            Konečně se mi povedlo rozlepit víčka dokořán. Moc jsem toho stejně neviděl. Noc ustupovala ránu a kontury stromů se rýsovaly v obrysech jako šedá hradba proti šedému nebi.

            Zkusil jsem vstát. Nejdřív na kolena a opřít se o ruce: jedna noha, pak druhá… Jauvajs!

Uklidni se, kamaráde, ani Řím se nepostavil za jediný den… Takže znova! Jedna noha, pak druhá, zapřít se o větev, která tu nade mnou trčí jako na zavolanou, jako že pámbu holt je někdy doma… A ještě kousek… a ještě…

A je to! Teď jenom spočítat škody, zapsat ztráty a zapomenout…

Ostrá bolest v pravé holeni – že by zlomenina? To snad ne, když na tom můžu stát. Potíže s nádechem – něco mě pořádně zmáčklo v objetí, ale vsaďte boty, že Marylyn Monroe to nebyla! Tupé bodání pod plícemi – kdopak mi to tu loupe perníček a ani nezuje bagančata, milánkové? A copak to máme tady, doktore? Tenzní bolest v hlavě soustředěná v nadočnicových obloucích, chvílemi expandující až do lobulus temporalis… No, jakou předpokládáte diagnózu? Já osobně soudím, že to stojí za pěkný hovno, pane kolego!

            Suma sumárum – můžu stát a dokonce i pomalu a s oporou jít. Byl jsem na tom i hůř – fyzicky. O psychické stránce věci teď mluvit nebudu. Koneckonců, jak se budete cítit vy, až vylezete ze ždímačky na prádlo, aniž byste tušili, jak nebo proč jste do ní vlastně vlezli? A hlavně – kdo zmáčknul ten zatracenej knoflík?

            Celou zpáteční cestu z Litvínova do Prahy mě strašila v hlavě utkvělá představa, že jsem neudělal něco, čím jsem měl tuhle hru naopak otevřít. Odpověď přitom ležela na dosah – jen kousíček pod povrchem vědomí – a znervózňovala mě jako nitky z bifteku zaseknuté do mezírky mezi zuby. A párátko nikde…

            Zrovna jsem před dveřma mýho bytu hledal po kapsách keykartu, když jehla v mý hlavě konečně zapadla do správné zdířky. To cvaknutí bylo téměř fyzicky slyšet: WSS a jejich web! Proč jsem se ke všem čertům místo běhání po obskurních barech a ještě obskurnějších akcích v plenéru nejdřív neprohrabal skrz naskrz přes jejich stránky?

Jakmile jsem vstoupil do bytu, okamžitě jsem pochopil, že totéž napadlo i někoho jinýho. Vyklopený zásuvky a rozřezaný matrace, v kuchyni na zemi návěj cukru, ovesných vloček a kávy a kolem počítače v deseticentimetrový podestýlce všechny papíry, který se u mě daly najít.

Z rozbitého monitoru na mě vyhřezla elektronická střeva. Ušklíbl jsem se – záhadný pan Někdo nemá zrovna nervy z oceli. Všechno bylo jasný jako noc za úplňku: ten, kdo sem vtrhl, věděl, kdo si mě najal, a hledal nějaký způsob, jak se mu dostat na kobylku. Přesněji řečeno na server. Možná osamělý hacker, možná teroristická buňka, možná nadnárodní společnost. Těm všem by stálo za to projít se po stránkách WSS, i když každýmu z jiných důvodů.

Ať tak či tak, u mě pan Neznámý nepochodil. Na počítači nenašel nic – mazat po sobě stopy včetně těch virtuálních jsem se naučil už první týden v přijímači. Pokoušel se tedy najít přístupová hesla mezi mými poznámkami. Musel jsem se smát, když jsem si představil, jak hledá klíč na starých účtenkách z putyk a hypermarketů, na útržcích  zápisků ještě ze střední školy, na stránkách vytržených z letitých časopisů, na které jsem si jen tak mimochodem čmárával čárky a kosočtverce… Není divu, že mu nakonec selhaly nervy. A těch pár předpotopních penthausů po strejdovi bylo hodně chabý odškodnění.. 

Nezdržoval jsem se uklízením trosek a vyrazil k nejbližšímu veřejnému připojení. Suterénní bar na rohu ulice nabízel jen jeden počítač, hned vedle WC.  Pach moči a desinfekce, vlezlá melodie od barovýho pultu. Tady mě nikdo hledat nebude.

Když na mě rudě zasvítil několikanásobně zaheslovaný web, ocenil jsem v duchu znovu výcvikový kurz UNPROFOR. Cvičení mechanické paměti a výcvik v používání mnemotechnických pomůcek jsme tenkrát proklínali svorně všichni – a všem se nám to, pokud vím, dřív nebo později zatraceně hodilo. Pamatovat si šifry, cracky a cheety, to je v současném světě jednou z podmínek života. A nejen pro legionáře.

Proklikal jsem se postupně až k té znepokojené a znepokojující tváři: nečitelné, zvažující oči a rty sevřené nutností udělat to! Udělat co? A stříbrný pearsingový hrot pod dolním rtem jako vykřičník. Za čím?

Zkusil jsem na obrázek kliknout. Nic. Ještě jednou – nic. Už už jsem naváděl kurzor ke zpětné šipce, když vtom se obrazovka změnila. 

Původní podobizna přechází plynně v jinou.

V jinou? Formálně jistě, pod pusou schází pearsing a dlouhé vlasy jsou staženy batikovaným šátkem. Jenže i tyhle oči pozorují svět jako místo plný problémů a zuby skousávají ret v urputné snaze něco s tím udělat. V životě jsem tě neviděl, a stejně si tě nedokážu splést, Havraňko… 

            Obrázek se opět mění – respektive jeho měřítko. Tvář, na kterou jsem se díval předtím, byla jen detailem, jen malou součástkou ve velkém celku.

Na monitoru se rozjíždí digitální záznam překopírovaný z prastarého televizního zpravodajství. Dav shromážděný na asfaltovém prostranství pulsuje a dýchá v jednom rytmu, jediný živoucí organismus o stovkách těl. Havraňka v čele náhle stahuje volnou košili přes bílá prsa, mává s ní nad hlavou, ňadra skáčí do rytmu, euforie v obličeji a rty otevřené k výkřiku. Obrázek svobody bez přívlastků jako vystřižený z marketingového katalogu protestsongů. Přidávají se další a další, vesměs příslušníci dlouhovlasé generace. Chlapci jako dívky, na první pohled těžko k rozeznání.

Během chvilky tančí před Bílým domem stovky polonahých postav. Nebe vibruje pod náporem všech těch košil a triček nad jejich hlavami. Korálky a batiky, roztrhané džínsy a mírové kříže na kožených řemíncích, pomalované transparenty a květiny ve vlasech. A polibky. Stovky polibků. Dělej lásku, ne válku, vzkazují Děti květin tváří v tvář budoucímu vietnamskému fiasku. Atmosféra tak hutná, že téměř cítím vůni mariánky. Make love, not war! Make love, not war! Make love, not…

            Pane Bože! Vietnamská válka skončila, pokud dobře počítám, před téměř osmdesáti lety. Havraňka jako stoletá babička po extra omlazovací kůře? Mám se zbláznit už teď, nebo             až za pět minut, pane doktore? Jaký překvapení na mě ještě čeká, Seržante? Havraňka z Arku vede dauphina do Remeše? Sedm trpaslíků s Havraňkou ve frontě na polívku před Armádou spásy?

            Pokrčil jsem rameny: Neřeš to, chlapečku. Neřeš to, nebo si pro tebe přijede malý auto s velkou sítí a napříště si budeš maso krájet lžící a zajídat diazepamem.

            Mezitím obrázek zmizí a naskočí jiný, černobílý. Na staré rozrastrované fotografii lidské tváře za ostnatým plotem.

Lidské? Zůstalo vůbec něco lidského v těch kostrách potažených kůží? Místo očí temné tůně, ve kterých se odrážejí mraky na nebi, absurdní nápis na bráně o práci a o svobodě i strašlivé poznání, že není tak velikého utrpení, které by lidská bytost nebyla schopna připravit jiné lidské bytosti.

Arbeit macht Frei a svoboda skrytá hluboko ve všech těch pohledech. Protože když nic jiného nezbývá, je svoboda duše nejcennějším statkem.

Potřásl jsem hlavou – sto let starý obrázky z učebnice dějepisu. Co já s tím? A co s tím Havraňka?

Zvětšil jsem záběr na maximum a přitahoval si ho blíž a blíž. Tvář po tváři mi defilovaly před očima: sotva odrostlý chlapec, kterému hladomor vysušil kůži na stařecký pergamen; žena, dřív patrně tučná, protože jí vytahaný podbradek spadal až k ohryzku; mladý muž s kobylím obličejem cenil poslední dva zuby, zoufalství mu odneslo i vlasy až na pár nezdravě rozesetých chomáčů… Jako by trýzeň ty obrázky přeexponovala – mrtvolně bledé tváře proseknuté morovými ranami očí, úst a lícních kostí.

A pak jsem uviděl ji. I její obličej byl přeexponovaný – ne ale bolestí a strachem a zoufalstvím. Její tváře nepromáčkl hlad a fyzické utrpení a její oči nebyly černé jámy naplněné jílem po okraj. Líce se jí propadaly odhodláním a v očích hořela výzva: vzít mi můžete všechno, a dokud se vám směju, stejně jsem vítěz já!

Havraňko! Seržant ať se jde bodnout, musím tě najít. Kvůli sobě tě musím najít. Musím už sakra zjistit, jaká hra se tu hraje a kdo rozdává karty!

 

Na to, jak nemám rád návštěvy, se jich v poslední době v mém bytě schází až příliš. Nejdřív Seržant, potom Pan neznámý a teď dva maníci v koženejch kabátech. Vyšetřovací manýry z nich trčely na sto honů, na první pohled jsem si mohl typnout, který bude hodný a který ten zlý.

            Když jsem vešel, pohodlně se rozvalovali na pohovce od Marcelky a „hodný“ právě rozlíval do dvou kalíšků vodku. Uviděl mě a doširoka se zazubil: „Už na vás čekáme přes půl hodiny, pane Krňanský. Koukám, jednu návštěvu jste tu už měl,“ hodil rukou k rozbitému monitoru a závěji papírů okolo. „Tušíte aspoň, kdo to byl? Vodku?“ nabídl mi můj vlastní životabudič, když jsem se neměl k odpovědi.

            Pokrčil jsem rameny. Bylo to vlastně fuk.

            Druhý vstal a procvakl si prsty vklíněné do sebe: „Myslím, že nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše. Jak jste přišel k heslům WSS? A co se vám už podařilo vyhrabat o objektu známém pod jménem Havraňka?“ 

            „Ještě jste se ani nepředstavil, pane…,“ pokusil jsem se o odklad.

            Jen mávl rukou: „Ale no tak! Přece si nebudete hrát na hlupáka, Krňanský, “ vytáhl z kapsy temně modrý průkaz. Písmena WSS z něj zlatě zářila na sto honů.

            Moment! Co je tohle za komedii? Seržant mě přece najal právě jménem World Secret Service… Anebo ne? Pro koho se to tady honím po pochybnejch akcích a nechám se otloukat od sjetejch travelerů? Seržante, ty kurvo, tohle máš u mě schovaný!

            Prásknout jsem ho ale stejně nechtěl. Sentimentální vzpomínky na první středoškolský mejdan, na holku, kterou mi přihrál, na taháky z geofyziky, který jsem na oplátku já posílal do kompu jemu, na… zbytečný vzpomínat na spousty drobností, zkrátka jsem ho nemohl jen tak předhodit těmhle dvěma ohařům.

            Nejlepší lež je taková, která se shoduje v co největším počtu prvků s pravdou. No a tak jsem vybalil historku o neznámém kýmsi, který na mě čekal v mém bytě, „tak jako vy dneska, pánové – a taky měl kožený kabát,“ neodpustil jsem si. Nabídnutá částka za sledování Havraňky se dál už shodovala s pravdou, stejně jako historka z litvínovského travelu. Jen futuristický prvky neslučitelný se současnou technologií jsem vynechal, stejně jako mý proklikání k Havraňce při protestech proti Vietnamu nebo za dráty koncentráku z druhý světový války.

            „Hodný“ se zatvářil zkroušeně, zatímco „zlý“ si pohladil levačku hřbet pravé pěsti: „To od vás není příliš moudré, Krňanský, lhát nám,“ otočil proti mně obrazovku svýho kapesního kompu. Zírala na mě Harvaničina tvář za ostnatým drátem, tak jak jsem ji před dvaceti minutama viděl na veřejným počítači v sousedním baru.

            „Vážně to od vás nebylo moc moudrý,“ zopakoval. Pravačka vylítla proti mý bradě. Ještě jsem zaslechl „hodnýho“, jak soucitně zasyknul, a dal jsem se do práce sám. Tohle jste si spočítali špatně, pánové!

            Byli silnější, než jsem čekal. Když „hodný“ pochopil, že nejsem vhodným adresátem pro jeho hraný soucit, vložil se do toho sám. Poznal jsem druhý stupeň profesionálního výcviku boje muž proti muži. A oni byli dva.

            Stejně se přepočítali. Já měl ukončené všechny čtyři stupně. Než se stačili vzpamatovat a vytáhnout paralyzéry, složil jsem je oba. Proti sjetý holce s lvicí na hlavě brnkačka.

            Jenže co dál? Můj byt už není mým, tyhle dva se proberou do hodiny a potom přijdou další. Představa, jak speciální agenti prohrabávají moje už jednou prohrabaný prádlo, mouku a papíry, by mě pobavila. Jindy. Dneska jsem se zuby nehty držel, abych neječel hrůzou. Do čeho jsi mě to zatáhl, Seržante? Kdo je Havraňka? A kdo to chce vědět? Proti komu to vlastně stojím? A s kým? Je vůbec někdo na světě, kdo by mi ještě podal pomocnou ruku?

            Svůj starý mobil jsem zahodil do první popelnice a po cestě koupil nový, anonymní. Jestli už po mě jdete, ať vám to trvá aspoň o pár minut dýl. Nepochyboval jsem, že Velký bratr CBS mě vystopuje během dvou minut. Ale taky jsem nepochyboval, že mezi WSS a CBS, dvěma vrcholnýma bezpečnostníma složkama, bude panovat vztah plný řevnivosti. A pokud jedna dostane od druhý žádost o lokalizaci nějakýho uprchlíka, dá si sakra záležet na tom, aby ji splnila až v nejkrajnějším zákonném termínu.

Zatím jsem se přesunul do baru o čtyři bloky stranou a vytočil Seržanta: „Musím s tebou mluvit! A doporučuju ti, aby sis pospíšil. K Džoudymu,“ jmenoval jsem hospodu naproti tý, kde jsem seděl. Nečekal jsem na odpověď a zavěsil. Mám si toho teď s tebou hodně co říct, kamaráde. Ale z očí do očí!

 

„No tak nejsem z WSS, no,“ poposedával Seržant nervózně nad sklenicí JAR Urquellu. „Já ti ale nic takovýho nikdy ani netvrdil, nebo snad jo?“ uculil se zase tak neodolatelně, jak míval ve zvyku vždycky. „Prostě jsem ti jenom na jejich webu ukázal, koho máš hledat, ne?“

            Měl jsem toho dost: „Tak si to spočítáme, dovolíš? Jednou mě kvůli tobě zmlátili zfetovaný traveleři, podruhý mně neznámej kdosi proraboval kvartýr a zničil počítač, potřetí jsem na sebe poštval celou slavnou WSS. Je ze mě desperát, pan Nikdo bez domova! Nemáš pocit, že mi dlužíš vysvětlení?“

Futurologický záhady s útočící lvicí na hlavě travelerky jsem vynechal, stejně jako nesmyslný obrázky Havraňky v různejch epochách na stránkách Tajných služeb. Buď o nich ví – a pak jsem tady za pitomce já – anebo neví, a v tom případě mu já o nich říkat nebudu. Dlužil mi toho stejně víc než dost, už za to, že jsem ho před těma dvěma v koženejch kabátech neshodil.

„No dobře,“ zavrtěl se ještě jednou. Jasně jsem na něm viděl, jak mu v hlavě o mně šrotuje to samý, co mně o něm – kolik toho asi vím? „No tak jsem to před tebou trochu nahrál, no,“ pokrčil rameny. „Pracuju pro jednu firmu. Pro jednu z největších softwarových firem na světě, aby bylo jasno. Chlapečku, ta by si mohla koupit nejen nás dva, ale vůbec všechny v týhle uprděný zemi. A nejen v ní,“ zatvářil se tajemně. „A s WSS jsem ti tak úplně taky nelhal. Dělal jsem pro ně, dřív… Ale tyhle nabídli výrazně zajímavější prachy.“

Mě ale nezajímaly Seržantovy kšefty. Zajímala mě Havraňka.

Seržant jen omluvně zvedl ruce: „Na tuhle záhadu se mě neptej, nevím nic a odmítám cokoliv vědět. Na to je mi můj zdravej rozum zatraceně drahej. Jediný, co ti můžu říct – WSS kvůli ní zřídila celý zvláštní odbor. Odbor časových specifikací.“

Když odcházel, otočil se ke mně ještě ode dveří: A co takhle Sašenka? Žije pořád tam, co tenkrát… Ta tě nenapadla?“

Odešel a já si objednal dvojitou vodku. Kolik času ještě mám, než o mě Velký bratr pošle raport WSS? Radši zaplatit a pryč! Kam pryč? Existuje vůbec na světě místo, kam si pro mě ruce všech těch, kteří po mně jdou, nemůžou sáhnout?

            Nastavil jsem číšníkovi zápěstí s kreditním čipem: „Přidejte ještě jedny marlbora a platím.“

            Když se neukázal ani po pěti minutách, pochopil jsem, která bije. Velkej bratr mi už stihl zablokovat konto! Teď se právě na některém z počítačů v centrále ukazuje, kde jsem chtěl zaplatit tři vodky a jedny cigarety a rychlý vozy s blikajícím majákem už žhaví drát.

Pryč! Bez peněz, bez domova, bez budoucnosti! A bez cigaret, abych nezapomněl. Pryč!

 

Když desperát, tak desperát! Otevřít sportovní elektromobil na druhý straně ulice byla otázka pěti nadechnutí. Alarm jsem vyrval i s drátama a napotřetí nahodil motor. Schválně, kolik šťávy bude v baterii?

            K Sašence to bylo přes půl města a jeden park nádavkem. No a potom dolů, tři patra pod úroveň chodníku. V duchu jsem zadoufal, že na báchorkách o odstíněněný kanalizaci, která Velkýho bratra aspoň zbrzdí, když už ne zastaví, je za mák pravdy.

            Auto škytlo a odmítlo dál jet tři bloky od správnýho kanálu. Tohle by starej benzíňák neudělal. Zaklel jsem a vzal to přískokama podél zdí: nezdálo se, že by mě někdo sledoval. Čert ale nikdy nespí.  

            Kanalizační výduť, kterou si Sašenka už kdysi dávno vyhlídla za svůj domov, vypadala pořád stejně. O Sašence se totéž tvrdit nedalo. Kdysi rudá nepoddajná hříva prokvetla šednoucími prameny, kůži kolem očí zbrázdily vrásky prohloubené zarytou špínou a tričko bez podprsenky zdaleka nepůsobilo tak rajcovně jako před devatenácti lety. Každá jiná holka by tyhle autogramy plynoucího času dokázala zaretušovat. V devětačtyřiceti se dá klidně vypadat na třicet – ale ne v kanále.

            A stejně to byla ona. Sašenka. První holka, který jsem se dostal do kalhotek. Učila mě – ne, učila nás, nás všechny kamarády z gymplu, co je to vodka, co cigarety a co ženská. Byla přesně to, o čem šestnáctiletej jeliman sní, i když by žádnej rodič něco takovýho nikdy nechtěl slyšet.

Na moment mi rozostřily vnímání vzpomínky. Co všechno jsem to tehdy chtěli? A co všechno jsme odmítali! Velký bratr? Nikdy! Nikdy za našich životů! Tak přísaháme! Cha cha cha!

Svobodu, svobodu, svoboděnku, bez kříže, bez kata, ratatata, zima je, kámoši, dejme sklenku… Takovýhle starý vykopávky nám tady hrávala na kytaru. Bloka a Vysockýho, taky Janis Joplin, jména, na který si možná vzpomínali naši rodiče, který o nich slýchávali od svejch rodičů, ale moje generace už je dávno znát neměla…

Dost! Není mi už šestnáct, a Sašenka taky dávno není děvče v rozpuku. A navíc od ní nechci vzpomínky a hlazení po zdeptaným egu, ale podstatně praktičtější pomoc.

„Můžu se připojit?“ kývl jsem hlavou ke starýmu compu. Jen pokrčila rameny: „Nechceš mi nejdřív něco říct?“

Chtěl jsem. Strašně jsem jí chtěl všechno odvyprávět, shodit půl starostí ze svejch ramen a potom jí možná stáhnout triko a vyhrnout batikovanou sukni, vrátit se o půl života zpět a zrušit všechno to, co se stalo potom… Moc jsem to chtěl.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Trvalo by to dlouho, Sašenko, a já nevím, kolik mám ještě času. Velký bratr nespí, víš?“

Potichu hvízdla. „Vezmi to a pojď za mnou,“ ukázala pak na komp.

Slezli jsme o pěknejch pár desítek metrů níž. Železobetonovu skruží po železným žebříku pod ocelovej poklop. Tohle tady tenkrát nebývalo.

„Samozřejmě že nebývalo,“ přikývla samolibě. „Velký bratr tady taky nebyl, nevzpomínáš?“

„Chceš říct, že… že ta štola dolů a tenhle poklop mě odstíní?“ polkl jsem.

„Na nějakou dobu určitě. Jde taky o to, jak moc tě chtějí najít. Ale dvě klidný hodiny ti myslím slíbit můžu,“ zasmála se Sašenka. Na malou chvíli vypadala jako kdysi: bezstarostná mladá žena, vzdorná, nezávislá, sebejistá.

Do kamennýho bunkru hluboko pod úrovní kanalizace prosakovala spodní voda. Plíseň a tíseň a zima jak v morně! „Všechno se nám to zamotalo, Sašenko,“ povzdechl jsem si a objal ji okolo ramen.

Přitiskla se ke mně stejně jako kdysi. „Svět osídlený slepci se řítí do řiti, naděje umřela, tak pojďme pít a klít,“ zazpívala stejně tiše jako tenkrát. A milosrdná tma skryla to, co stejné nebylo – šednoucí vlasy a vrásky na hrdle a povislá ňadra a dva zuby, místo kterých zůstaly vpředu jenom černý díry… I to byla Sašenka.

O dvacet minut později jsme oddychovali na starý dece, zpocení a stočení jeden do druhého jak toulaví psi. Nikdy jsem nebyl žádný holce vděčnější za těch pár minut tělesnýho tepla, za těch pár minut živočišný lži o tom, že nejsem sám. Protože já jsem sám. Celej život jsem sám a marně chytám štěstí za ocas. Možná proto jsem tak vystartoval za Havraňkou – připadalo mi na chvíli, že dělám něco, co má smysl.

A taky to smysl má, sakra!

„Potřebuju spojení na travelery! Nutně, Sašenko!“

Podívala se mi do očí. Zkoumavě a dlouze si mě měřila a já přesně četl, co jí běží hlavou. Byl jsem legionář, modrá přilba, svázanej se systémem až do těch hrdel a statků. Jak jí mám vysvětlit, že jsem to myslel dobře? Tenkrát, po prvních velkejch ranách světovýho bioterorismu, po pádu Šanghaje a New Orleans, se do Legií chodilo výlučně z entuziasmu! Z přesvědčení čistýho jak pramenitá voda! Až později se to všechno nějak zašmodrchalo. Bílá přestala být bílá a černá koneckonců taky nějak zešedla. Jak už to tak běžnej život umí… 

Konečně pokrčila rameny: „Dám ti link na Zubra. Dál už musíš sám.“

 

Stará kára páchla benzínem. Podle zvuku motoru i podle tvrdých sedaček jsem typoval na letitého forda. Možná. Už dlouho jsem se něčím podobným nesvezl, minimálně od tý doby, co se i v posledních marketech pro fajnšmekry přestal veřejně prodávat benzín.

            Vydýchaný vzduch a ostré zatáčky mi zvedaly žaludek. Pokusil jsem se stáhnout okýnko, ale cizí ruka mně srazila dlaň: „Zbláznil ses? Nebo chceš, aby tě monitory CBS odchytly do dvou minut?“

            Jenom jsem trhl rameny – plastové sklo štěnici Velkého bratra stejně zastavit nemůže.

            Můj neznámý společník, řidič a dozorce v jedné osobě se zasmál: „Nepleť si dojmy s pojmy, vojenská hlavo. Jestli sis maloval, že na nás navedeš svý kamarádíčky z WSS nebo CBS nebo třeba pro mě za mě z UNPROFOR, tak na to zapomeň.“

„Nenapadá mě, jak chceš zabránit implantovaný nanosondě, aby…“

 „Vy máte svoje fígle a my zase svoje,“ přerušil mě posměšně. „A do Centra tě beru jenom proto, že se za tebe přimluvila Sašenka.“

            Hovno kamaráde! Bereš mě, protože nemáte jistotu, kolik toho vím a pro koho vlastně pracuju, ušklíbl jsem se v duchu. Pro koho pracuju ostatně nevím ani já sám. Nejspíš už jen sám pro sebe. Pro svou nezřízenou touhu setkat se konečně s Havraňkou. Pro pochopení, jaká hra se tady hraje a jestli ta podiv