Tobě

Tobě
—

První den končí. Ukládám brk do krabičky z mahagonového dřeva – nejspíš se z toho v průběhu dalších dnů stane takový můj malý rituál. Ten brk ke krabičce nepatří, ani ona k němu – jenže co tady teď k čemu patří? Jediné, co dává alespoň nějaký smysl, jsou saze a Stroj.
Překládám dopis a vstávám. Večerní vítr přináší chlad a smutek.
Otáčím se a scházím s vršku.
S vršku z betonových kvádrů, rozlámaných po krajině jako obrovské hostie.

—

Druhý den.
Slunce visí těsně nad obzorem jako napuchlá, přezrálá třešeň.
Dnes přišli do mé Čtvrti nějací lidé. Hledali mezi ruinami jídlo; a nenašli. Před hodinou jsem je viděl odcházet dál na sever. Už jsem tu zase sám.
Otřu saze ze špičky brka a uložím ho do mahagonové krabičky. Odklopím dvířka Stroje a z jeho útrob se ke mně s tichým skřípěním vysune kovový plát jako jazyk z hladových úst. Položím na něj dopis a dvířka zavřu. Na cifernících nastavím, že uběhl další den, a stisknu to malé černé tlačítko.
Přesně jako včera.
Stroj zavrčí a dopis se odešle. Komu?
Tobě.

—

Třetí večer. Je chladno, vlhko; celý den pršelo.
Počítám zbylé zásoby. Konzervy mi vystačí přinejmenším do konce příštího týdne. Vody mám ještě dva plné kanystry a půlku třetího. Kdybych chtěl, mohl bych si před jídlem mýt ruce… Ta myšlenka mě pobaví, rozesměje.
Horší je to s papírem – poslední čtyři listy. Přemýšlím, jak ti pak budu psát. Podaří se mi sehnat za papír nějakou náhradu, tak jako jsem si inkoust vyrobil ze sazí (což je to jediné, čeho je tu dostatek)? Zatím mě nic nenapadá.
Jdu odeslat třetí dopis. Jestli se mi povede nastavit správný čas na cifernících, měl by ti přijít minulou sobotu.
Tak jako všechny dopisy, co jsem ti odsud poslal a co ti ještě pošlu.

—

Ráno jsem se probudil s horečkou a s rozpraskanými rty. Dalo se to čekat – bez pořádného oblečení, bez střechy nad hlavou…
Jen co jsem odbyl prohlídku okolí, vrátil jsem se do tábora a zabalil se do deky.
Znovu se mi vybavila ta scéna. Je to skoro včera… A přitom tak dávno. Poslední den před Tím.
“Počkej, počkej tady!” křičel jsem skrz burácení motorů, když jsem od tebe odbíhal. “Tady se ti nemůže nic stát! Za malou chvíli jsem zpátky!”
Úsměv. Napůl vynucený.
Polibek. Letmý jako život.
A zaprášené vlasy a slzy v očích.
Pak už jsem běžel. Přes betonovou řeku, která se v křečích vzdouvala a praskala a na níž se jako bezmocné koráby zmítaly zlámané sloupy lamp a zpřevracená auta. Pomůže nám to, co přinesu? ptal jsem se sám sebe. Poslední část Stroje… Jistěže… Pokud se s ní vrátím.
A já se vrátil. Navzdory domům, hroutícím se jako hrady ze stavebnic. Navzdory pukající zemi a stínům, visícím na obloze. Navzdory smrti. Navzdory všemu.
Když jsem přiběhl, stále jsi na mně čekala. Čekala jsi, pohřbená pod hromadou sutin.

—

Už je mi trochu líp. Stojím na vršku a pozoruji západ slunce. V ruce držím další list papíru – chvěje se ve větru, jako by měl strach z cesty, která ho čeká.
Píšu ti – tak jako včera a jako předevčírem, a jako před dalšími před… – píšu ti, abys nezůstávala na tom místě, kde jsem tě nechal, kde jsem tě zapomněl…
Odejdi! Stačí udělat jen pár kroků!
Scházím ke Stroji, abych mohl odeslat své psaní.
A náhle tě spatřím. Nemohu uvěřit svým očím. Kráčíš ke mně od bývalého obytného bloku – ty, několik dnů mrtvá…

—

Samé otázky, jedna za druhou, celou noc a celý den.
“Dostala jsi mé listy?”
“Jaké listy?”
“Dopisy! Posílal jsem ti dopisy! Měly ti přijít… minulou sobotu…”
Směješ se. Nevěříš, že můj Stroj skutečně funguje. A já zas nevěřím tobě. Nevěřím, žes ty dopisy nečetla. Vždyť jsem tě přece viděl… pod tou sutí… mrtvou…
Ale viděl jsem tě opravdu?
“Prostě jsem odtamtud utekla. Nevydržela jsem to – měla jsem strach, a tak jsem se schovala někam jinam… Už nevím kam. Od té doby, co to skončilo, tě hledám.”
Příčí se mi to. Jestli je pravda to, co říkáš, znamenalo by to, že jsem tě nezachránil já. Že tě nezachránil Stroj. A, uvědomuji si s hrůzou, to mi na tom vadí nejvíc. Mohlo by to dokonce znamenat, že Stroj nefunguje!
A tak se tě znovu ptám.
Celou noc a celý den. Až do večera.

Sedíme na rozvrzaných dřevěných židlích, které jsem odpoledne vytáhl z nějakého skladu. Díváme se na moře z mraků a na oranžový koráb slunce.
“Neměla jsem utíkat,” řekneš najednou. “Měla jsem tam zůstat – jak jsi řekl. Měla jsem umřít. Bylo by to… rychlé. Jak dlouho tu takhle vydržíme? Týden? Dva? Co bude pak?”
Možná máš pravdu. Možná ty židle, na kterých sedíme, jsou ve skutečnosti křesla smrti.

—

Od rána se tak divně díváš. Od rána obcházíš zbývající zásoby – moje, i ty, co sis přinesla s sebou. Tváříš se… jako bys myslela vážně to, cos řekla včera.
A proč vlastně ne?
Jenže už je pozdě zemřít pod zdí, která spadla před sedmi dny.

“Ten tvůj Stroj – funguje?” zeptáš se.
Funguje? Jak to mám vědět?
“Samozřejmě, že funguje.”
“Tak vyndej papír. Budu ti diktovat.”
A tak píšu poslední list.
S překvapením zjišťuji, že sobě.
Diktuješ mi, abych zůstal s tebou, když padala ta zeď, abych tě zadržel, kdybys odtamtud chtěla utéct…

—
KONEC
Cyril Brom, 1999