Tíha

Jednou v noci ji probudilo jeho chrápání. Vždycky jen zamlaskala nebo do něj šťouchla, aby se převalil na bok; tehdy ji však cosi přimělo, aby rozsvítila a podívala se na něj.
Chrápal takhle odjakživa, každou noc od té svatební, už pětadvacet let. Ale nikdy ji nenapadlo podívat se, odkud ty zvuky přicházejí. Sledovala, jak se mu při nádechu třese široké odulé chřípí, pod nímž se rozevírá temná vlhká čpící propast. Masité rty se občas ochable odchlíply od zažloutlých zubů a okolo toho všeho vyrážely bodliny vousů jako chlupy na housence. Otřásla se a zhasla, ale dlouho nemohla usnout.
Opakovalo se to po několik dalších nocí. Zírala na svého muže, jak v sladkém nevědomí řezavě chrápe, a někde hluboko v břiše se jí začala usazovat tíha.
Pak si večer u televize všimla, jak mu zpod otřepané gumy u trenýrek vyčuhují černé chomáče chlupů a šplhají se nahoru na obrovský pupek, na kterém visela kůže v zašedlých faldech. Chlupy se ukrývaly mezi nimi. Na břicho dopadaly drobečky ze štrůdlu. Když se muž zasmál, celé to pohoří se roztřáslo, chlupy sebou škubaly a drobky zapadaly do hlubin. Tíha v břiše se proměnila v železné závaží.
Potom přišla zima a jemu pořád teklo z nosu. Utíral si ho do rukávu jako vždycky. Házela jeho košile do pračky jako mrtvé myši do popelnice. Někdy tou dobou zpozorovala, jak se mu za rozpukanými beztvarými nehty a v čárách na dlani usazuje špína. Nikdy si neumyl ruce, když přiložil do kamen, a mour se zažral hluboko.
Ze závaží vypučely železné pruty a rozlezly se jí po celém těle, skrz stehna do kolen, břichem do prsou a odtamtud přes ramena do špiček prstů.
Na Vánoce přijely děti. Muž zabil kapra, šupiny se mu přilepily na předloktí. U večeře seděli všichni vymydlení a nastrojení, ale ona zahlédla na jeho paži jeden ten stříbrný penízek, jak se třpytí ve žlutém světle kuchyňského lustru. Přidal si kus ryby, pak ještě jeden, s hlučným mlaskáním se cpal bramborovým salátem a prskal tenoučké kapří kostičky. Vnoučata pištěla a chtěla už jít ke stromečku.
Přes oči se jí přelévalo olovo. Vlekla se, málem slepá.
Na Tři krále odstrojila smrček, uklidila hračky, které tam vnoučata zapomněla, a vyluxovala z koberce jehličí.
V noci ji probudilo jeho chrápání. Vzala polštář a přitiskla mu ho na obličej. Chvilku se bránil, ale proti její obrovské olověné tíži neměl šanci.
Když se přestal hýbat, usnula, lehká jako pírko.