Svět tmy a světel

Při jeho narození se objevilo Znamení. Věčná tma vybledla do něčeho víc než bylo obyčejné šero. Lidé to nechápali a báli se. Měla se snad opět objevit strašlivá Ohnivá hvězda? Pochopili teprve později – když se svět začal přibližovat svému zániku.

Jen mávnout rukou a svíčka vzplane. Jak jednoduché. Nic na tom není. Ale zhasit ten plamen, to je něco jiného.

Proč se to stalo? Nejspíš se to už nikdy nikdo nedozví. Brzy nebude nikdo, kdo by se tím mohl zaobírat. A proč by vlastně měl? Musí mít všechny věci svou příčinu? Ne. Nikdo se neptá, proč je tma černá.

I když… měli bychom se ptát. Všichni bychom měli o světě víc přemýšlet. Mám před očima tmu, a přece v ní stále vidím hořet světla. Zhasit je tak jednou všechny… Co by se stalo potom?

Plamen se rozhořel a ohnivé jazyky se stále šíří. Nelze je zastavit. Ne, není to oheň – kéž by tomu tak bylo. Je to něco, co nikdo z nás nechápe. Víme, kdo to vyvolal, ale stále tápeme v tom, jak se mu to podařilo. Možná kdybychom zjistili příčinu, mohli bychom tomu nějak čelit, nějak to zastavit, takhle jsme však docela bezmocní…

Co dělat? Ta pohroma se stále rozrůstá, jako rez, jako plíseň, každý den je o něco dál, a brzy má pohltit celý svět… utopit celou zemi ve svém vražedném jasu. Musíme jednat. Musíme to zastavit.

Jak? Máme jedinou naději. Aiekin. Dítě, které mimoděk stálo ve středu dění. Mladík s více než neobyčejnými schopnostmi. Ale bude chtít? Dokážeme ho přesvědčit? Nejde tu o nic menšího, než je celý náš svět. Musí to pochopit.

Rád jen tak sedím a nechávám si ve vzduchu před očima poletovat světla. Musím se na ně stále dívat, tma ve mně probouzí něco… něco špatného. Špatné myšlenky, špatné nápady. Usínám teprve, když se začne šeřit, teprve potom nechám ohnivá světélka ve vzduchu zhasnout. Jak je Kassyane tuhle obdivovala! Jako by to byl nějaký zázrak. Přitom je to něco tak všedního… nevím, co na tom ostatní nechápou, vždyť stačí jen pomyslet a zjeví se. Zapalovat svíčky bez ohně přece taky umí kde kdo.

Někdy myslím na Avrazana. Jestli jsem jako on…. Nejspíš ano. Jsem si tím jist. Po tom, co jsem tenkrát udělal… Ne, nebudu na to myslet! Nikdo se o tom nesmí dozvědět! Jen tma ví, co by mi pak provedli. Báli by se – i když se bojí už teď. Mají ze mě strach, a to nevědí zdaleka všechno, že jsem ve skutečnosti úplně stejný jako Avrazan…

Vždycky mu tak v duchu říkám. Připadá mi to tak nějak lepší. Příjemnější, méně bolestné. Nemám potom před očima jeho tvář, ale nějakou cizí, zlou, šílenou… vidím ho takového, jaký je pro ostatní. Ne takového, jaký doopravdy byl, jakého jsem ho znal… a jakého ho vídám.

Co dělat? Bylo rozumné navrhnout právě tohle řešení? Co když to všechno skončí ještě hůř? Pravděpodobně to však už horší být nemůže. Zánik je zánik, ať rychlejší či pomalejší. Je nutné to zabrzdit, zarazit. Jenže my nevíme jak.

Jen Aiekin by nám mohl pomoci. Jedině on. Jaká ironie.

„Ve jménu tmy, Aiekine, víš přece, co se tu právě děje a kdo to způsobil.“

„Jak bych mohl nevědět?“

„Také sis nepochybně vědom některých okolností…“

„Co přesně máte na mysli?“

„Aiekine, musíme zjistit, jak se to stalo, co tu pohromu způsobilo, čím ji Avrazan vyvolal.“

„Myslíte, že já to vím?“

„Jsi jediný, kdo by to mohl odhalit. Pokud Avrazana najdeš…“

„Prý zešílel.“

„Ne tak docela.“

„Proč by mi měl něco prozradit?“

„Ty to můžeš zjistit. Sám dobře víš, jak na to.“

„Vím. Ale nejsem si jist, zda to k něčemu bude.“

„Uvidíme, Aiekine. Může to pomoci, je tu naděje – a to je to hlavní.“

Naděje… Lidé potřebují naději. Proč jim ji však mám dát právě já? Nechci se s Avrazanem opět setkat. Nechci… ale musím. Jestli to přinese naději…

Najít ho. Žádný problém. Jedno z mých tajemství. Ať chci nebo ne, neustále ho vídám ve snech. Vidím co dělá, jak sedí a přemýšlí, pracuje nebo spí, ve tmě i v bodavě jasné záři… Vím, kde se skrývá, vím, že ty sny jsou skutečnost. Jako bychom byli jeden s druhým nějak propojeni, svázáni.

Najdu ho. Ale.. Nechci ho vidět. Už nikdy ho nechci vidět ani s ním mluvit. Bojím se ho! Bojím se, při šeru a stínech, mám z něj strach… Beztak to k ničemu nebude! Nijak jim to nepomůže! Nezadrží to. Celý svět shoří v tom jasném světle.

Dokáže to? Podaří se mu Avrazana najít? A pokud ho najde, zjistí jeho tajemství? Co když se zachová docela jinak a místo toho, aby nám pomohl, se k Avrazanovi připojí? Nikoho by to nepřekvapilo. Ale… ne, myslím, že to neudělá. Řekl bych, že Avrazanem v duchu pohrdá. I proto, kým je…

Svět má zaniknout a oni dva jsou ti, kteří mají moc to změnit. Možná. Pokud to ještě změnit lze.

Nikdo z těch obyčejných, ustrašených lidí by si ani ve snu nedokázal představit, jaké to je. Putovat po zapomenutých cestách, nechat se vést něčím, čemu sám nerozumím, hledat něco, co najít netoužím… Jdu sám a kolem se stále černá tma, hustá a teplá, dusivá i konejšivá. To ona je mým jediným společníkem… ale já ji nemám rád. Nenávidím ji! Při šeru a stínech, zas tak špatný nápad to Avrazan neměl!

Hlouposti. Napadají mě samé hlouposti. To ta věčná tma. Nepomáhá ani, když si nad hlavou zažehnu barevná světla. Temnota je všude kolem mě.

Možná bych měl raději putovat v šeru. I když to prý přináší smůlu…

Avrazane! Tak kde jsi? Chci to mít z krku. Chci se vrátit zpět ke Kassyane.

Dvě síly, které mají stanout proti sobě. Příznačný střet dobra a zla. Ačkoliv si někteří nejsou jisti, kterou stranu mají nazvat dobrem. Pokud vůbec nějakou.

Dobro? Zlo? Jen prázdné pojmy. Má se rozhodnout mezi tmou a světlem. Osudový zlom, budoucnost našeho světa. Mohl by existovat bez tmy? Stálé světlo. Děsivá představa. Jenže ten Avrazanův oheň ničí vše. Nic živého za sebou nenechává…

Aiekine, modlím se k věčné tmě, nezklam nás.

„Avrazane.“

„Aiekine! Konečně jsi přišel.“

„Doufám, že jsem tě nevyrušil v ničení světa.“

„Jak vidím, stále jsi neztratil svůj smysl pro humor. Výborné, výborné… Nu, Aiekine, ve skutečnosti je to trochu jinak. Vlastně se ten svět snažím spíše zachránit.“

„Zachránit tak, že skončuješ s tmou a vším živým. Aha, tomu naprosto rozumím.“

„Ne tak docela… Eh, tohle jsem přece vůbec v úmyslu neměl. Všechno to světlo a zánik…Byl to jen pokus, který se mi… tak nějak vymkl z rukou. Stále se to šíří… nezadržitelná řetězová reakce, zdá se… Ehm… neregulovatelná reakce hmoty a…“

„Takže nevíš, jak to zastavit.“

„Kdybych to věděl, už bych to přece dávno udělal!“

„Máš aspoň tušení, čím přesně to bylo vyvoláno?“

„Jak jsem už řekl, byl to jen pokus… eh, nezopakovatelné podmínky, souhra náhod… Ehm, rád bych spolupracoval s jinými vědci, to mi věř, ale… jejich rozpoložení… není úplně ideální.“

„Ano, chtějí tě zabít.“

„To by se jim, troufám si říct, asi jen tak nepodařilo.“

„Ale mě by mohlo.“

„V tom máš pravdu, tobě by mohlo… Hmm… Možná že…“

„Možná že co?“

„Možná by se to přece jen dalo zvrátit.“

„Jak?“

„Totiž, mají-li se věci tak, jak předpokládám, potom…“

Jak jednoduché řešení. Jak brzy ho měl Avrazan po ruce.

V epicentru. To křičel. Až do středu dění a tam… Ne! Tohle přece nikdy, nikdy… Zbláznil se, zešílel! Mluvil nesmysly!

Ne, ne… Tohle přece nemůže být řešení. Tohle ne. Tohle ne!

Už je pryč moc dlouho. Věci se začínají hýbat. Zkáza se přibližuje, náš svět se hroutí. Aiekine? Kde otálíš? Našel jsi Avrazana? Zjistil jsi jeho tajemství? Čekáme na tebe. Doufáme v tvůj návrat. Jsi naší poslední nadějí. I ti, kdo tě nyní proklínají a viní z hrozných skutků, v srdci stále doufají. Doufají ve věčnou tmu a stíny… a v tebe, Aiekine.

Vlastně ani nevím, kam mě nohy nesou. Nevím, kam bych měl jít. Není místo, kde bych se před tím vším mohl skrýt. Vražedný oheň se blíží a nic mu nemůže uniknout. A vrátit se? K čemu by to bylo? Avrazan mi prozradil řešení… ale já to nikdy neudělám. Nemůžu to nikomu říct. Nemůžu jim nijak pomoci. Nemůžu nic, vůbec nic! Ani ukrýt se ve tmě. Šero mě stále pronásleduje, šero a děsivé svítání. Prchám před ním, stejně jako divoká zvěř… při tom na něj však chci pohlédnout, naplno a zpříma, vidět tu záři a vyhnat si z hlavy poslední vzpomínky na tmu…

Co se stalo? Aiekine, co je s tebou? V tvých očích čtu jen hrůzu a děs. Vrátil ses, když už naděje všech z nás skomírala… ale nepřinesl jsi útěchu. Co tak strašného ses dozvěděl? Záchrana neexistuje? Ne, prosím, to neříkej! Nemůže to být pravda! Aiekine, musíš nám dát nějakou šanci, nějakou budoucnost! Co ti Avrazan prozradil? Proč stále mlčíš?

Možná bych měl požádat o pomoc Kassyane.

Vlastně nevím, proč jsem to Kassyane řekl. Vlastně je to úplně jedno. Jestli má celý svět zaniknout, na ničem už nezáleží. Ani na tom, co si o mě bude myslet, co si bude myslet o Avrazanovi. Vše je nyní nepodstatné a bezvýznamné. Celý vesmír vzplanul a nikdo ho neuhasí. Nikdo, nikdo, nikdo…

„Aiekine, Kassyane mi všechno prozradila. Vím, co ti řekl Avrazan.“

„No a? Chcete, abych ho poslechl?“

„Myslíš, že jsou jeho slova pravdivá?“

„Vím, že nelhal. Nemohl by mi lhát.“

„Možná to byl nějaký druh léčky…“

„On nelhal, při tmě a stínech! Avrazan sám věřil tomu, co říkal! Že je to jediný způsob záchrany! Nelhal, protože teď je z něj už jen troska, pomatený vědec, jemuž se všechno tak nějak vymklo z rukou. Celý svět shoří a on to nedokáže zastavit!“

„Jenom klid, Aiekine. Jestli je to tak, jak říkáš, pořád je tu naděje… můžeme to zvrátit a zachránit tento svět…“

„Můžeme? Vy nemůžete vůbec nic! Dokonale a naprosto nic, jen přihlížet a spolu s Avrazanem si ohřívat ruce u toho největšího ohně, jaký se kdy rozhořel!“

„Ano, máš pravdu, Aiekine, my nemůžeme dělat nic. Ale ty ano. V tvých rukou je nyní osud celého světa. Ty to můžeš změnit. Ty máš moc zasáhnout.“

„A co… co když nechci?“

„Pak shoříš, rozplyneš se v tom jasném, bolavém světle, stejně jako všichni ostatní, Kassyane a všichni lidé, zvířata i rostliny… Nikdo a nic už nebude existovat, jen prázdno a ticho a nekonečný jas…“

„Ne… to se nesmí stát!“

„Ty máš moc to změnit, Aiekine. Vše záleží jen na tobě. Věřím ti, Aiekine. Věřím, že se rozhodneš správně. Vím, že je to těžké… nejtěžší volba, jaká může být… ale já vím, že nás nezklameš.“

Celý svět… plameny… světlo a smrt a bolest… Navždycky… Kassyane… Nesmí k tomu dojít. Mám moc? Můžu to zvrátit? Změnit osud světa? Já a nikdo jiný?

Avrazane! Proč? Proč jsi mi to kdy udělal? Avrazane, kéž tvé oči oslepnou z věčného jasu, kéž tě spálí ten tvůj neuhasitelný oheň! Kéž spálí i mně a všechny, co kdy spatřili tvář tohoto světa…

Ne! Ne, to ne. Nikdy. To se nesmí…

Věříme ti, Aiekine. Vím, že se rozhodneš správně. Svět stojí na hraně zániku, na vratkém okraji propasti plné vražedného světla… a ty jsi náš zachránce, ten, jenž nad rozpáleným světem rozprostře konejšivou tmu… a jehož budou opěvovat milióny, pro koho budou vděčné ruce ve tmě navždy rozžínat oslavné svíčky… Dokážeš to. Zachráníš nás. Přemůžeš tu pohromu. Nastolíš opět hebkou, černou tmu.

Ach, tolik mě bolí, když tě musím posílat na tu hroznou cestu… máš strach a já tě dokonale chápu. Kéž bych mohl jít s tebou a stát ti po boku až… Ale tohle je něco, co musíš zvládnout sám. Jen ty a nikdo jiný.

Jdu sám, dál a dál, vstříc plamenům. Sám. Vždycky sám. Teď i napořád. Jdu sám a nikdo mi nemůže pomoci, nikdo mě nemůže utěšit, nikdo mě nemůže pochopit.

Kassyane mi kdysi vyprávěla jeden příběh. Byl zvláštní. Jako by se odehrával v jiném světě, někdy dávno, kdy všechno bylo klidné a šťastné. Ten příběh byl o dívce, která se chtěla stát větrem. Bydlela blízko Moře dechu a často vycházela na útesy, jen tak se dívala do tmy a nechala si do tváře foukat mořský vánek. Chtěla se stát větrem a odletět někam daleko, kde by šero bylo věčně prozářené světlem… chtěla utéct do světa bez tmy. Jenže nevěděla jak. Nevěděla, jak se může člověk proměnit ve vítr. Zestárla a nikdy se nevdala ani neměla děti, žila sama a v duchu stále snila. Jednou se jako už tolikrát vypravila na útesy k Moři. Vítr byl toho dne neobvykle silný a ona si s sebou nevzala žádné světlo. Nejspíš ve tmě zašla příliš daleko. Spadla z útesu do Moře. Teprve když umírala, prozradil jí vítr své tajemství. Jenže Moře ji už pohltilo a ona se nemohla osvobodit. Bloudí tedy navěky pod mořskou hladinou a hledá svůj vysněný svět plný světla. V jejích stopách zůstávají bouřlivé vlny a mořská pěna.

Taky bych chtěl to tajemství odhalit. Jenže k Moři je daleko a kdo ví, zda by se mi vítr svěřil…

Svět plný světla. Vlastně právě v to se náš svět přemění. Možná potom ta mořská víla nalezne své štěstí a Moře se zklidní.

Zvláštní, jaké nitky osud splétá… Zvláštní, jak si s našimi životy tma pohrává… Avrazan, člověk s neobyčejnou mocí, původce nesmírné katastrofy, která má zničit celý svět… a Aiekin, jeho syn, je jediný, kdo tomu může zabránit. Za cenu, že se sám obětuje… Obětuje svůj život pro ostatní, pro život světa, pro věčnou tmu.

A tak stojím před těmi plameny a teď už vidím, že to ve skutečnosti není oheň, spíš nějaký druh zářivé energie… ne, odvracím pohled, nemůžu se na to dívat příliš dlouho… tak jako tak ten obraz ale nemůžu dostat z mysli, vidím ta jasná světla, i když se otočím a zavřu oči… jsou přede mnou a všude kolem mě a já vím, že musím vstoupit tam dovnitř a udělat, to, co mi řekl Avrazan… zachránit tento svět… pro mojí Kassyane a pro všechny ostatní… aby mohli žít alespoň oni, když já už ne.

Stojím tu a opět se zadívám do té záře, do toho jasu světla, i když vím, že to nesmím dělat, ale proč by mi na tom vlastně teď mělo záležet? Tak jako tak mám zemřít…

Avrazan řekl… vstoupit dovnitř, do středu dění, najít epicentrum a zadržet to… mám sílu, mám moc to zastavit… ale to můžu udělat jedině tam, v centru… v bodavém a pálivém a žhnoucím zdroji toho všeho… jedině tam uvnitř…

Co ze mě zbude, až tam dojdu? Zuhelnatělá kostra s vypálenými, prázdnými, nevidomými očními důlky a rozšklebeným úsměvem? Jen záblesk vůle a moci, která to vše dokáže zvrátit? Tak se to stane?

Zemřu pro ostatní, pro Kassyane, pro mého učitele, pro toho zrádce Avrazana – pro mého otce. Pro svět tmy a světel.

Zemřu a zachráním je. Oběť? Osud? Předurčení?

Jít dál nebo se otočit zpět?

Tma nebo světlo?

Život nebo smrt?

Pevně tisknu Kassyane ruku a každá slza, kterou vidím na její tváři, mě pálí jako světlo… a pláču s ní, ačkoliv se snažím usmívat a vysvětlit, že se tak Aiekin rozhodl sám… stane se našim zachráncem… bude tím neopěvovanějším a nejmilovanějším z našeho lidu… pravým a jediným synem Tmy…

Pak se konečně rozhodnu. Už vím, co udělám. Tma, světlo, život a smrt… Hledím do té oslnivé záře a najednou už znám odpověď.

Volím život.

Mám zemřít? Pro ostatní? Pro ty, co mě vždycky jen uráželi a za zády pomlouvali? Pro ty, co se ode mně vždycky s hrůzou odvraceli a proklínali mě? Celý svět shoří. Zanikne a všichni s ním. Proč bych však měl umírat dřív než ostatní? Proč bych se měl stát další Avrazanovou obětí? Moc a zvláštní schopnosti? Nevybral jsem si to! Neprosil jsem se o to!

Když už mám zemřít, pak tedy nebudu jediný, kdo tak skončí. Vstoupit do světla, zastavit to a zachránit svět… ale proč? Já v něm už žít nebudu. V několika vteřinách zemřít, rozpadnout se na prach a už nikdy nepřemýšlet, nevidět tmu ani si hrát se světly… Výměnou za záchranu světa, který už nikdy znovu nespatřím. Není důvod, proč bych měl takhle pošetile páchat sebevraždu! Co bych z toho kdy měl?

Celý svět… co je mi do něj? Tma nebo světlo, záleží na tom? Záleží jen na životu. A já nechci zemřít. Ne dokud nebude vyhnutí. Dokud nebudu muset.

Kassyane… tobě jediné se omlouvám. Ale ani kvůli tobě to neudělám.

Nestanu se zachráncem, spasitelem těch naivních lidiček. Ne. Ať jen celý ten temný svět shoří! Ať se celý rozplyne ve světle a už nikdy nenastane tma. Vyměním to za posledních pár hodin či dnů sladkého bytí… Vždyť žít je ta nejzákladnější, nejniternější a nejpřirozenější touha každého člověka, zvířete i rostliny. Žít…. žít.