Svět se s nikým nemazlí

  Spokojeně jsem odložil pilník. Oči mě pálily a prsty, které jsem musel ztenčit na třetinu jejich normální velikosti, abych v nich vůbec drobné nářadí udržel, nesnesitelně brněly. Přeostřil jsem pohled, zmenšil zvětšení a prohlédl si náušnici jako celek. Nevypadala špatně. Miniaturní bysta z dvaceti karátového tvrzeného zlata s jemně gravírovaným řetízkem. Dokonce se mi do smaragdových očí podařilo vdechnout náznak oduševnělosti. Opatrně jsem  ukazováčkem zatlačil na dolní čelist. Elegantní tvář se v mžiku změnila v bestiální tlamu plnou ostrých zubů se zpětnými háčky.  Skvostných kousek, možná můj nejlepší. Kdyby za něj lady Adrac nezaplatila předem, asi bych si ho nechal.  Pomalu jsem klenot uchopil do dlaně. Zlato příjemně hřálo. Naše lady však neutrácela své bohatství jen za zlatnickou práci, přišla by ji u mě příliš draho. Otevřel jsem náušnici a do  miniaturní mozkovny vložil šedou perlu. Potom jsem náušnici opatrně zavřel a položil ji na sametovou podložku vedle kousku krvavé hověziny.  Tvář ožila, oči z drahokamů se hladově leskly. Teď! Zavelel jsem v duchu.  Ústa chňapla po návnadě, krev se rozstříkla po látce. Lady Adrac má v jistých věcech, řekněme, velice neobvyklé choutky. Pochybuji, že se některý z jejich milenců odváží protestovat proti tak rafinovanému obohacení milostných hrátek.  Teď už stačí jen vyladit  na myšlenky naší milované dámy a práce je u konce.
 „Írre! Írre!“
 Hlas byl zpupný a mé jméno převaloval mezi zuby jako kus slizu. Vrátil jsem se do obvyklé podoby přerostlého trpaslíka se zrůdně deformovanou hlavou a vyšel z jeskyně.  Paprsky zapadajícího slunce mě oslepily, bolest mi na chvíli zmrazila myšlenky. Sakra. Během práce jsem průběžně přizpůsoboval oči šeru a teď jsem zapomněl snížit citlivost.
 „Írre!“
Moc ukrytá v hlase se zařízla do mozku, nemohl jsem čekat. Svině. Natočil jsem paži za sebe směrem ke kavalci. Vzduchem se mihl černý blesk a do dlaně mi ohleduplně vklouzlo Kladivo. Tetelilo se radostí.
 Mžoural jsem do slunce a snažil se pořádně si prohlédnout nezvaného hosta. Nebyl to čaroděj, pouze jeden z jeho patolízalů. Obrovský kůň, v sedle až groteskně mohutný muž v černé zbroji. Pohlcovala světlo jako černá díra a nevrhala jediný odlesk.
 „Copak jsi pil místo mateřského mléka?“ zeptal jsem se.
 Z jeho výstroje na mě cenily zuby desítky kouzel, ty nejsilnější měl zabudované přímo v těle.  Na takovém bastardovi by si snadno vylámal zuby i mág – mistr.
 „Drž jazyk na uzdě, nebo o něj přijdeš.“
 Hlas bez emocí, dunivý, jako by vznikal někde hluboko v hrudi. Kladivo sebou vztekle cuklo. Bylo trochu prchlivé a nesnášelo, když mě někdo urážel.
 Ne, kamaráde, on planě nekecá.  Dal by si nás jako zákusek., uklidňoval jsem ho v duchu.
 „Co chceš?“ zavrčel jsem.
 „Můj pán, Fialová Maska, potřebuje zrcadlo. Zrcadlo k práci. Přijedu si pro něj za měsíc.“
 Vztek mě zaplavil jako příbojová vlna až se mi na chvíli zastavilo srdce. Ne že by to vadilo. Bastard čarodějnický, spratek mizerný.
 „Zálohu, bez zálohy nehnu prstem,“ procedil jsem skrze zuby.
 Chlap sáhl za sebe a jednou rukou po mně hodil velký pytel. Pokusil jsem se ho chytit, ale  váha mě srazila k zemi.
 „Pokud můj pán nebude spokojen, zbylou část ti vyplatím já sám,“ řekl.
 „Táhni k čertu,“ poradil jsem mu místo pozdravu.
 Otočil koně na pětníku a tryskem se rozjel dolů.
 Nepotřeboval jsem se dívat, co je ve vaku – dva metráky čistého, panenského zlata. Takové mám nejraději. Kov mě i přes látku zdravil a snažil se mi vlichotit. Ještě nikdy se ho nedotkl lidský nástroj. Pocházelo ze sopečných vyvřelin, na jeho povrchu dosud lpěla čisťounká síra. Jindy bych byl na vrcholu blaha, ale práce pro ně mě i po letech dokázala vyvézt z rovnováhy. Čaroděj vám nikdy přesně neřekne, co vlastně chce. Naznačí vám to množstvím zlata. A pokud ho dostanete hodně, měli byste se setsakramentsky snažit. Nenávidím ty zpotvořené kouzelnické pancharty, zrůdy,  odpadky přírody. Svého času jsem s nimi měl společného více, než mi bylo milé.
 Vrátil jsem se do jeskyně a nepatrně náušnice upravil. Pokud bude mít první milovník tuhý kořínek, možná noc vášně přežije. Kdyby se to lady Adrac nelíbilo, o čemž pochybuji, svedu to na její dychtivost. S magií se musí zacházet opatrně. Ani tenhle drobný žertík mi však mizernou náladu nespravil. Noc jsem proseděl venku a naslouchal horám. Černé hory. Nejpodivnější a nejkrutější kout země, jaký může existovat. A o dost horší, něž si dokážete představit. Sem tam najdete v kamenité pustině pár trsů lišejníku nebo obzvlášť odolného keře, ale dovolte svému koni párkrát si uždibnout a dál půjdete pěšky. Voda, pokud ji objevíte, vymývá nejhlubší útroby země a o průzračnosti si může nechat jen zdát. Zato v ní objevíte mnoho podivných a zajímavých věcí. Napijte se a jestliže se druhý den udržíte na nohou, máte naději přežít. Ale jen naději. O tom nejdůležitějším jsem se zatím nezmínil.  Černé hory znamenají magii. V původní, nikým nezkrocené syrové formě. Každý kopec, každá skála v sobě skrývá záludnost, někde je síla zubatá, zuřivá, jinde se ve vás střádá pomaloučku a nenápadně. Dávno budete stovky mil daleko a najednou bác. Vaši příbuzní se budou bezradně ptát, na co takový zdravý a silný chlapík umřel. To však stále není to nejhorší, co vás zde může potkat. Vyberete si místo k přenocování, neuděláte jistou věc, o níž navíc nemáte ani tušení. Někdy je to komplikovaný rituál, jindy postačí vyčůrat se kolem tábora na všechny čtyři světové strany. Ráno se vzbudíte, odpočinutý, zdravý, ale už to nejste tak docela vy. Stále máte šanci, stačí vzít nohy na ramena, ale vy si vždy najdete důvod, proč se zdržet další  den navíc. Nakonec už ani ten důvod nepotřebujete, jste přízrak, zajatec místa, otrok moci. Až tudy za padesát let pojede někdo další, s radostí mu rozpářete břicho a z jeho střev si uděláte náhrdelník.
 Ano, tohle jsou naše Černé hory. Žijí zde čarodějové, zapomenutí trpaslíci, pololidé, zplozenci stínů, šílenci. A já. Jsem zde uvězněn lépe než v zazděné podzemní kobce. Bez všudypřítomné síly pronikající každým kouskem zdejší půdy bych nepřežil ani sekundu.
  Ráno jsem splín hodil za hlavu. Fialová Maska chce zrcadlo, bude ho mít. Na čarodějném zrcadle je nejdůležitější jeho hladkost a s ní související odrazivost. Můžete ho sice zpevnit a vylepšit čert ví jakými zaklínadly, ale hladkost, či drsnost plochy, jak je libo, zůstane rozhodující. Velmi dobrá zrcadla jsou leštěna sametem, ty ještě lepší vlnou a existuje pár výjimečných kousků, na které byla použita speciálně upravená lidská kůže. To by Masku asi uspokojilo, ale bohužel nikde v okolí nežije potřebná stovka dětí a času taky není nazbyt. Řídím se zásadou, za co si zaplatíte, to dostanete. A Maska si zaplatil za nejlepší zrcadlo na světě. Večer jsem znal řešení. Do vaku jsem naložil sušené maso na několik dní, měch vody, do ruky chytil Kladivo a vydal se do nitra jeskyně. V hloubce tříset metrů se napojuje na rozsáhlý systém podzemních dutin. 
Vrátil jsem se za čtrnáct dní. Nahý – šaty nevydržely žár lávových jezer, hladovější než vlk, přiotrávený podzemními ohni, vyschlý na troud. Po mnoha letech mě potěšil pohled na slunce. Na chvíli. Pod paží jsem si přinesl, co jsem hledal – obrovský krystal křemene zarostlý do žulové krusty. Sedm dní jsem krystal zkoumal, očima, čichem, hmatem, i dalšími smysly, kterých bych se s radostí vzdal.  Devět dní jsem vyráběl dláto. Skoro jsem myslel, že to nedokážu, ale podařilo se. Posledního dne lhůty, kterou mi Fialová Maska dal, jsem v pravé poledne přistoupil k dílu. Dláto jsem přiložil k pečlivě vybranému místu, počkal až Slunce ozáří runy a udeřil Kladivem. Zvládlo to mistrovsky. Krystal pukl, přesně podle propočtů. Vznikla plocha tvořená jedinou štěpnou plochou, kde se křemen rozpojil mezi dvěma atomovými vrstvami. Zakonzervoval jsem atomy v jejich místech a vyšel i se zrcadlem ven. Bojovník právě přijížděl.
Položil jsem krystal na zem a odstoupil. Seskočil z koně, uchopil zrcadlo a přitom  se do něj přes hledí helmy letmo podíval. Inteligence většinou není předností bojovníků, ale tenhle byl korunovaný blbec. Zapotácel se, poklesl na kolena. Slyšel  jsem řev kouzel zalykajících se na samé hranici  možností, ale nakonec to zvládly. Vrávoravě se zvedl, hodil po mě druhý pytel zlata a beze slova odjel. Nohy se mi roztřásly dlouho potlačovaným strachem. Přežil jsem. Není mnoho lepších mágů než Fialová Maska a žádný není krutější a zákeřnější. Zaplatil sice dobře, ale raději budu vyrábět zubaté robertky pro lady Adrac a její dvorní dámy.
 Poprvé po měsíci jsem odpočíval. Věčný oheň ve výhni vesele praskal, Kladivo v rohu spokojeně předlo. Roztavil jsem v kokile půl metráku olova a ožral se jako prase. Moralisté by mě s pohrdáním označili za metalolika, ale to je mi fuk.  Přesto jsem nespal dobře. Něco rozpohybovalo síly a ráno celé Černé hory vřely pod zdánlivě tichou hladinou. Večer, se situace uklidnila, ale když jsem kolem půlnoci uslyšel tlukot kopyt na skále, věděl jsem, že je zle. Nebyl to můj starý známý válečník. V sedle seděl někdo mnohem drobnější, bez zbroje i jakékoliv viditelné zbraně – čaroděj. Fialová Maska to nebyl, poněvadž jeho aura by mě zpacifikovala na dvě míle, navíc by určitě nepřijel na koni. Jezdec mi ho však něčím připomínal. Neznámý se postavil před vchod do jeskyně a zakřičel:
 „Za zabití jednoho ze zasvěcených tě odsuzuji k smrti!“
 Hlas jsem poznal,  byl to Valeago, učedník Masky. Jednou jsem mu vyměňoval stehenní kost, když mu ji chlapi z vesnice kvůli něčemu přerazili. Na třinácti místech, nebyla šance, že by srostla.  Nikdy mi nepřipadal normální, ale teď se zbláznil úplně. Po nesmyslné větě se protáhl do dlouhého stínu a vyslovil klíčové slovo. Bylo to opravdu skvělé útočné kouzlo a musel si ho připravovat hodně dlouho. Ve vzduchu se zformoval ohnivý klín a vyrazil do jeskyně. Pak ho něco sfouklo a zpětná vazba Valeoga spálila na škvarek. Chudák, zbláznil se. Žádný čaroděj by nikdy nepopudil moc hor  nekoncentrovaným útokem, který by mohly vztáhnout vůči sobě.
Chvíli jsem rozvažoval a pak se  rozhodl, že bych ve vlastním zájmu měl Masce oznámit skon jeho učedníka. Pro vaše zdraví není dobré, pokud vás spojují se smrtí i toho nejubožejšího mága. Do vaku jsem naházel nějaké nářadí, pár užitečných věcí, hvízdl  na Kladivo a vydali jsme se na cestu. Mimochodem, na svůj cestovní vak jsem docela pyšný. Každý předmět, který do něho strčíte, se zmenší asi na desetinu své původní velikosti. Vyrobil jsem ho vlastně omylem, po flámu s trojicí trpaslíků. Má sice jednu malou nevýhodu – věci v něm jsou dvakrát těžší než normálně, ale to pro mě není zas tak důležité.
 S ránem jsem sestoupil do Grižské kotliny. Ve třech vesnicích tady žije asi tisícovka lidí. Přitáhli je sem čarodějové, zčásti kvůli pokusnému materiálu a zčásti jako publikum. Kouzlo, které neuvidí alespoň jeden zvědavec, je neuspokojí. Jsou to exhibicionisté, ale raději jim to neříkejte.
 Nerad se mezi lidi míchám. Připomínají mi, že jsem kdysi byl jeden z nich. Zřejmě. Jsem jim odporný. Nedivím se, krásou právě neoplývám. Nejsem však takový altruista, aby mě urážení estetického cítění mých bližních uvádělo do rozpaků. Problém je v tom, že intenzívní záporné pocity vírově narušují přirozenou rovnováhu moci v bezprostřední blízkosti a to mi nedělá dobře. Kráčel jsem středem prašné ulice, každý cizí pohled jsem cítil jako ostré bodnutí v žaludku. Najednou se za mnou s křikem rozběhl hlouček špinavých děcek. Musel jsem se zastavit a soustředit, abych dokázal udržet svou stávající podobu, jak to se mnou zamávalo. Otočil jsem se a plivl po nejblíže povykujícím fakanovi. Slina ho zasáhla do žaludku a vyrazila mu dech. Plivl jsem ještě jednou – plochý kámen se roztříštil na kousky. Uličníci zmlkli a poněkud ustoupili. Okamžitě se mi ulevilo, protože strach rovnováhu nenarušuje.
 Kousek za poslední vesnickou chatrčí na mě někdo čekal. Ze všeho nejhorší je, když se někdo snaží přemáhat svůj odpor a mluví se mnou. Pak se někdy skutečně rozsypu. I když bylo ráno studené, seděla na zemi zavinutá do jakéhosi hadru. Její pokožka měla mdle šedou barvu, vlasy připomínaly  uschlé hloží. Uhnout nemínila, na mé huš huš pouze vstala a upřeně mě pozorovala. Jednu nohu měla pavoukovitě tenkou a dlouhou, druhou naopak neúměrně svalnatou. Ani ve tváři moc krásy nepobrala. Zaječí pysk, levé oko bledě zelené, pravé zářivě červené, zub jako prasečí tesák vyčnívající přes dáseň. Prostě zrůda k pohledání. Černé hory si svou daň vybírají všude. Mohlo jí být deset, jedenáct let.
 „Co chceš?“ vybafl jsem na ni.
 Pozorně mě sledovala, ale neodpověděla. Třeba byla i hluchá a němá, nebo měla místo mozku vodnatou houbu. Není pravda, že zrůda k zrůdě necítí odpor, ale jí jsem se očividně líbil. Zvláštní pocit.
 „Tak co chceš, ksakru?“ zopakoval jsem.
V očích se jí zablesklo.
„Takové zuby jako máš ty!“ vypadlo z ní.
 Pochybovačně jsem se na ni podíval. Lidé jsou plní překvapení.
 „Opravdu?“
 Vysunul jsem vnitřní čelist a zacvakal jako uhel černými zuby tvrdšími než diamanty. Její zdeformovaná tvář se zkřivila, až po chvíli jsem pochopil, že se směje.
 „Ano, ano. Právě takové bych chtěla.“
 „Proč?“
 „Kvůli Zudekovi.“
Pokud to byl mládence, na kterého chtěla učinit dojem, nezdálo se mi, že na to jde správným způsobem.
„Proč?“
„Abych mu mohla ukousnout hlavu.“
Je chvályhodné, když dětí vědí, co chtějí. Napadlo mě, že umístit vnitřní čelist v její lebce bude docela problém. Pokud nebudu mít co na práci, mohlo by to být zajímavé cvičení v plastické chirurgii.
 „Dobrá, za dva dny se budu vracet zpátky. Počkej tady na mě.“
 Vážně přikývla a  vzdálila se dlouhými elegantními skoky. Tenkou nohu používala jako kormidlo.
  Cesta mi rychle ubíhala. Večer jsem se chtěl na chvíli zastavit a něco zakousnout, ale nešlo to. Dokázal jsem pouze mírně zpomalit, případně změnit směr. Čím víc jsem se odchyloval od stezky vedoucí k Čedičové tvrzi, sídla Fialové masky, tím obtížněji jsem svým nohám poroučel. Nakonec jsem se vždy vrátil k původní rychlosti a směru. Možná, že kdybych si toho všiml dříve, bych měl šanci, ale teď už bylo pozdě. Pochodoval jsem celou noc a krátce po poledni následujícího dne jsem dorazil do pevnosti. Most byl spuštěný, brána dokořán. Nespatřil jsem jediného strážného, příbytky služebnictva na nádvoří zely prázdnotou. Nohy mě bez zaváhání vedly přímo do centrální věže, hranaté,  ponuré stavby bez jediného okna. Vstoupil jsem dovnitř a – .
Spolkl jsem kletbu. Cítil jsem přítomnost mnoha čarodějů, mnoha čarodějů, kteří zde neměli co dělat. Fialová Maska mezi nimi nebyl. Valeago se zřejmě nezbláznil, jen bych docela rád věděl, proč si myslel, že v  smrti Masky mám prsty já. Přede dveřmi vedoucími do velkého sálu eskortovací kouzlo přestalo účinkovat. Zastavil jsem se a čekal. Nechtělo se mi je otevírat, jako by o mém osudu nebylo už dávno rozhodnuto.
 „Pojď dál, Írre!“
 Z výsměšného hlasu mě zamrazilo. Kde se tu vzal právě on? A jak to, že ho nevnímám?
 „No tak, Írre. Jsi hlupák, tvrdohlavec, ale zbabělý jsi nikdy nebyl. Nebo jsi se změnil?“
 Sáhl jsem po kruhu dvéří, ale než jsem se ho dotkl, otevřely se samy.
 V prostorném sále rozčleněném zvýšenou podlahou na dvě části čekalo asi deset mágů. A mezi nimi on. Bledé světlo linoucí se z kamenů zdi ještě zvýrazňovalo bělost jeho pokožky, ve tváři měl stále stejný arogantně blahosklonný výraz. Před očima se mi rudě zatmělo, vztek přemohl strach. Ten bastard, spratek, panchart!
 „Írre, Írre. Jsi stále stejně popudlivý. Myslel jsem, že tě moje lekce něčemu naučí, ale mýlil jsem se. Ovládni se, rád bych si s tebou popovídal,“ promlouval blahosklonně četl přitom ve mně jako v otevřené knize.
Daster, mokvavá prdel.  Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím. Před stoletím, možná dvěma, už na tom ani nezáleží, jsem mu se dvěma společníky nevědomky zkřížil cestu. Dařilo se nám a přelstili jsme ho, ale pak jsme se dozvěděli, kdo byl naším soupeřem. Už tenkrát byl známý. Daster Kaoberg. Snažili jsme se všechno urovnat. Drahokamy o něž šlo, jsme vrátili, jako úplatek jsme dokonce sehnali věc, po které dlouho pátral. Každý mág by nás nechal jít, někteří by nám možná i poděkovali, on  ne.
 Musel jsem proud vzpomínek zastavit, i po letech by mě mohly zničit.
 „Přišel jsem, abych zpravil Fialovou Masku o smrti jeho učedníka Valeoga. Probudil síly hor a to se mu stalo osudným.“
 „Tak ty jsi přišel, dobrovolně a sám. Podívejme se!“ protahoval posměšně slabiky.
Ostatní čarodějové mě zkoumavě sledovali. Přestože v Černých horách nejsou slabí mágové, Dasterovi nikdo z nich nesahal ani po paty. V jejich očích jsem viděl strach. O co tady vlastně šlo?
 „Víš, co čeká někoho, kdo zaviní smrt čaroděje?“ položil Daster řečinickou otázku.
 „Nezabil jsem Valeaoga, stačí se zeptat hor. Hory se vždy chlubí, když někoho dostanou,“ hájil jsem se i když jsem se bál, že marně.
  „Nikdo tady nehovoří o tom ubožákovi. Mluvím o Fialové Masce. Vlastně jsi mi opět pomohl, byl jedním z mých nejvážnějších soupeřů, ale zákon je zákon,“ šklebil se pobaveně.
  „Ještě pořád ti říkají mokvavá prdel nebo už smradlavál?  Kolik plenek denně spotřebuješ?“ zeptal jsem se.
 Škleb mu zamrzl ve tváři, z hlasu se vytratily znělé zvuky a zůstalo jen ledové syčení. 
Těsně před tím, než nás uvrhl do své kobky, jsem se ho pokusil zabít. Zmutovaný tchoř ho sice kousl, ale Daster se jedu ubránil. Jako památka mu zůstala neléčitelná mokvající rána na hýždích. Pokud nechtěl mít neustále mokré kalhoty, musel nosit pleny. A vřed byl samozřejmě nepříjemný i jinak.  Obávám se, že tohle mi nikdy nezapomene.
 „Stále rád žertuješ, i když jako vždy, poněkud nevkusně a nemístně. Během let jsem se naučil spoustu nových věcí a rád tě s nimi seznámím. Možná nakonec přijdeš na chuť i dobrému chování,“ zasyčel, ale už se zase ovládal.
 Během rozhovoru ukročil stranou a až teď jsem zaregistroval malý stoleček za ním. Skrz  oblak nerozptylujícího se dýmu, který ho těsně obklopoval se nedaly rozeznat podrobnosti a navíc přes něj bylo přehozeno černé sukno, ale svá díla poznám i se zavázanýma očima. Na stole leželo zrcadlo a obláček kouře – to byl Fialová Maska. Nepočítal zřejmě s kvalitou mé práce.
 „Vezměte mu všechny věci a zavřete ho do nejvyššího patra. Je pod mou ochranou. Každý útok na něho,  budu považovat za vyhlášení války, „ rozkázal Daster.
 Ocitl jsem se ve čtvercové místnosti patnáct na patnáct metrů. Bez oken, bez světla. Nevadilo mi to. Osud Fialové Masky a poslední Dasterova věta mi poskytly námět k přemýšlení. Pokud zrcadlem odražená a zesílená magie zničila experimentujícího Masku., muselo být zkoncentrování moci  úžasné. Tak úžasné, že stávající obranné systémy byly neúčinné,   alespoň podle toho, co o magii vím. A právě proto je zde zřejmě tolik čarodějů – každý by chtěl zrcadlo pro sebe. Ale proč do toho tahají mě? Obešel jsem místnost dvakrát dokola a měl jsem to. Vlastnit nezničitelný meč je určitě skvělé, ale ještě lepší je držet pod zámkem chlapíka, který ho vykoval. Může vám jich udělat celé tucty a současně se tak zabezpečíte, že neposlouží stejně  někomu druhému. Určitě znáte příběhy řemeslníků, kterým vděční vládci za jejich skvostnou práci uťali ruce, případně vypíchli oči. Obávám se, že v mém případě by se s něčím tak nedokonalým nespokojili. Správně bych měl být dávno mrtvý. Napětí panující mezi čaroději bylo náhle jasné. Nejraději by mi zakroutili krkem, ale Daster jim v tom brání a ani ve smečce se mu neodváží otevřeně postavit. Už je na ně příliš silný. A pokud mě doopravdy získá, jejich osud je zpečetěn. Nedělal jsem si iluze, co by mě čekalo, kdyby se mu to skutečně podařilo. Smrt proti tomu nevypadala tak hrozně. Měla však nevýhodu v tom, že byla příliš definitivní řešení. I když, u čarodějů člověk nikdy neví.
 Po téměř dvoudenním nepřetržitém pochodu jsem byl unavený a začal jsem klímat.  Probudil mě můj vlastní křik. Stará noční můra se vrátila. Pot mi stékal po spáncích, kapal na podlahu a tiše syčel. Daster nás tehdy zavřel do speciální kobky umístěné pod jeho laboratoří. Byli jsme v ní snad padesát let. Hrál si s námi, experimentoval na nás, navíc jsme byli po celou dobu vystaveni rozptýlené magii laboratoře. Poslední trik, byla redukce mentálního i fyzického prostoru.  Na počátku jsme byli tři, trpaslický žoldák Fram, podvodník a hoštapler Deeg a novic Kylián.  Nejsem si jist, koho z nich je ve mně nejvíce. Magie náhodně vymazala části našich osobností, jiné vzájemně propojila, celé úseky nahradila intelekty monster z nemateriální sféry bytí.  A nakonec se z nás i fyzicky stal jediný tvor. Daster mě nechal odejít jakou živou kuriositu neschopnou další existence.   Spletl se. 
Zjistil jsem, že klečím na všech čtyřech, třesu se a zvracím. Bál jsem se ho. Pořád jsem se ho bál. Lepší je být mrtvý. Rozhodnutí mě uklidnilo. Postavil jsem a začal zkoumat zeď. Možná jsem odporné monstrum schopné života jen v magií prosáklých Černých hor, ale přesto všechno jsem na světě rád. Zeď byla z velkých hrubě opracovaných čedičových bloků, její tloušťku jsem vzhledem k výšce, v níž jsem se nacházel, odhadl na jeden, jeden a půl metru. Vybral jsem místo, které vypadalo nejslaběji a udeřil. Kámen pukl, ale držel dál. Sklonil jsem se zahryzl do stěny. Čedič chutnal nahořkle a byl tvrdší než obvykle. Střídal jsem pěst a zuby a za dvě tři hodiny vyrubal kruhovou prohlubeň. Zatím šlo vše, jako po másle. Na chvíli jsem se posadil, abych si odpočinul. Práce bez nástrojů mě přece jen zmáhala. První rána pěst po pauze rozptýlila všechny mé naděje. Narazil jsem si klouby o kouzlo chránící vnitřní strukturu věže. Zůstal jsem stát, ještě před okamžikem jsem věřil,  že uteču a teď se mě opět zmocňoval  panický strach.
Znovu a znovu jsem se pokoušel stěnu zničit. Rukama, zuby, hlavou. Marně, pouze jsem si zbytečně ubližoval a nakonec jsem naprosto vyčerpán usnul. Probudil mně nepříjemný pocit změny. Vzduch vřel energií, kamenná podlaha změnila barvu z černé na tmavě červenou, potom žlutou a nakonec oslnivě planula modrou září. V prostoru se objevil mlhavý mrak. Pomalu se přetvářel a houstl, připomínal přerostlou larvu červa zkříženého s ježkem. Prostor se zavlnil a plynový přízrak změnil skupenství. Teď se zdálo, jako by byl z rosolu. Čarodějové mi poslali návštěvu. Zřejmě usoudili, že lepší je rvát se s Dasterem teď a ne až potom, co ho vyzbrojím. Zkusmo jsem udeřil pěstí, ale jako bych se snažil rozbít huspeninu. Ustoupil jsem co nejdál od rodíce se bestie a čekal. Zatím jsem ji nemohl udělat nic a až se zcela zmaterializuje, nebudou mi k tomu stačit síly.  Opřel jsem se zády o zeď. Připadalo mi, jako by celý svět vibroval, ale pak jsem si uvědomil, že se třese jen stěna za mnou. Krůček po krůčku jsem postupoval podél zdi a dlaněmi hledal zdroj vibrací. Přitom jsem nespouštěl oči z červa. Už nebyl ze sulcu, spíše z čerstvé pryskyřice a jeho transformace se víc a víc zrychlovala. V průměru měl dobrého půl metru. Konečně jsem našel místo, kudy se ke mně pokoušel  kdosi dostat. Osamělá akce zoufalého mága? Neměl jsem co ztratit. Zoufale jsem začal drásat kámen rukama. Čedič se pod mými prsty odlupoval v dlouhých plátech a téměř okamžitě jsem se dostal na úroveň kouzelné bariéry. Neznámý venku mě slyšel a znásobil své úsilí. Ovanul mě smrdutý závan. Sirovodík napajcovaný ještě něčím dalším. Červ byl tady. Nespěchal, přední částí těla se zdvihl do výše hlavy a kdyby měl oči, řekl bych, že si mě prohlíží. Bílé houbovité tělo ztmavlo a pokrylo se mozaikou kostěných desek. Bože, z kterého pekla to vyhrabali!  Vztyčená hlava se náhle zhoupla v zad a vzápětí udeřila jako beranidlo. Uskočil jsem. Čedičová zeď se pokryla sítí prasklin.  Švih ocasem jsem nečekal a zachránilo mě jen štěstí – zakopl jsem a půlmetrová kostěná čepel proťala vzduch nad mou hlavou. Červ se rozvinul a přiblížil. Zmenšil mi tak prostor k dalšímu možnému úniku. Soustředil jsem se na tupou masu tyčící se nade mnou. Pomaličku se odkláněla, bestie se chystala k dalšímu taranu.  Zeď věže se v jednom místě zcela rozsypala, v otvoru se něco hýbalo. Neodvažoval jsem se lépe podívat.  Odraz světla na kostěných šupinách se zachvěl,  vzduchem se mihl černý stín, gigantické beranidlo vyrazilo. Bylo mimo mé schopnosti uhnout, navíc jsem neměl kam.  V dlani jsem ucítil známý tvar. Kladivo. Jeho síla se spojila s mou. Prásk. Pancéřovaná hlava se střetla s ocelovou ploskou. Červ se otřásl, rameno na okamžik vyskočilo z kloubu, ale naštěstí vzápětí zapadlo zpět. Červ ustoupil, vztyčil se a vyčkával.  Sbíral jsem síly k dalšímu úderu. 
 „Třeba bude snadnější mě uškrtit,“ navrhl jsem mu.
 Jako by mi rozuměl.  Hlavu nechal nehybnou a začal mě obkličovat tělem. Nebyla to špatná rada, ale s Kladivem si věřím. Prásk. Pancíř trupu pukl, prásk, prásk, prásk. Sotva jsem se stačil rozzuřeného Kladiva držet. Konečně sebou červ naposledy trhl. Z ran prýštily hektolitry mazlavé břečky a za chvíli jsem v ní stál po kolena. Pomalu se vracely síly i rozum. Kladivo nemohlo přijít samo.  Otočil jsem se k díře ve zdi, ze tmy mě pozorovaly oči – jedno červené a druhé zelené. Obě mírně zářily.
„Ty?“ ujišťoval jsem se.
 „Ano, já,“ potvrdila  nespokojeně.
„Slíbil jsi, že se  vrátíš za dva dny a to bylo včera. Šla jsem tě hledat. Před branou jsem našla Kladivo. Ukázalo mi, kde jsi a pomohlo mi.  Nemám ráda, když někdo neplní sliby.“
„Máš i moje věci?“ zeptal jsem se.
 „Jo.“
 „Dej mi je a počkej na mě, jak jsme se domluvili. Přijdu později, musím  ještě něco zařídit.“
Chvíli váhala, nakonec mi hodila můj cestovní vak a vrátila se zpátky do tmy. I se svýma nesouměrnýma nohama musela být zatraceně dobrý chodec, když sem dokázala dorazit za jediný den.
Netušil jsem, kolik času mi zbývá. Naoko jsem opravil zeď a pustil se do práce Útěk by mě zachránil jen na chvíli.
 Daster pro mě poslal za dva dny. Stačily  mi jen tak tak.  Přišli pro mě dva čarodějové. První si zvědavě prohlížel  kaluže rozkládajícího se rosolu, druhý mě s nelíčeným úžasem.  Zřejmě si myslel, že jsem dávno mrtvý. Předvedli mě do sálu.
 Daster seděl v křesle a přezíravě se na mě usmíval.  Mágů byly v sále sotva dvě třetiny původního počtu a všichni vypadali poněkud unaveně.
 „Než nastoupíš do mých služeb,“ zahýkal potěšeně, „mí  kolegové by si tě rádi vyslechli. Nebudu jim v tom nebudu bránit.“
 „Zmlkni, vřede!“ vyštěkl jsem a z otočky roztříštil hlavu pravého strážce. Kladivo jsem měl přitom ukryto v rukávu. Muselo se trochu zmenšit, ale zvládlo to. Všichni, kromě Dastera, zareagovali přesně jak jsem čekal. Prostor se zatměl magií, ocitl jsem se v ohnisku výboje moci. Koncentrovaná magie způsobila kontrakci mého subjektivního času. Stěna energie se pomalu blížila, první hadi smrti, miniaturní protenburence, se dotkli oděvu. Tkanina vzplála, vzápětí se rozpadla a odhalila mé spodní prádlo. Druhou polovinu krystalu jsem přeměnil na tisíce křemenných destiček ohebně pospojovaných dohromady. Peklo se odrazilo do sálu. Mágové jeden vedle druhého pláli jako troud, síly uvolněné jejich smrtí ještě více násobili běsnění moci. Nakonec výheň uhasla. V sále s natavenými stěnami jsem zůstal jen já a Daster.  On jediný se dokázal ubránit.  Vykročil jsem k němu, při prvním pohybu se  zrcadlový plášť  rozpadl na šedý prach.
 „Opět si mi pomohl, příteli.“ snažil se o posměšný tón, ale jeho hlas zněl chraptivě a oči měl kalné.
Musel sáhnout až na dno svých sil, aby přežil. Přesto mu jich zůstalo dost na to, aby i můj popel přidal k marasu na podlaze.
 „Seš si tím tak jistej?“ odpověděl jsem a ukázal bradou za jeho záda.
Neohlédl se, pouze stočil pohled stranou, ale i to stačilo.  Že naletěl na ten nejstarší trik, pochopil příliš pozdě.  První ranou jsem rozbil lebku, druhou prolomil hrudník. Nakonec jsem v pěsti sevřel jeho srdce a podržel mu je před očima, dokud nevyhasly.

  Čekala u východu z tvrze.
 „Řekl jsem, že na mě máš počkat u vesnice,“ sjel jsem ji.
 „Slíbil jsi, že se vrátíš za dva dny,“ odbyla mě. „Uděláš mi druhé zuby?“ přešla rychle k věci, která ji zajímala.
Kráčela mi bok po boku  a nezdálo se, že by jí rychlé tempo vadilo.
„Budeš mi za to pět let uklízet , čistit pec a slévat olovo,“ řekl jsem si cenu
Na chvíli se zamyslela.
„Dva roky. Donesla jsem ti Kladivo. To je jako tři roky.“
„Sseš pěknej spratek, ale beru to,“ vzdal jsem smlouvání.
Zasmála se  a vesele vedle mě poskakovala.