Soumrak marinendských legend

Utekla stínu dřevnáčů ze Smarboru, přetančila chatrnými můstky nad propastmi Kamenných slzišť, na voru se přeplavila jezerem Vřísplav. Proběhla Zelenými travišti, chudým pastevcům se vyhnula. Daleko od slaměných chatrčí dopřála znaveným údům oddechu. Snědla něco chleba a vypila zbytek klášterního vína; příliš málo, aby ji zahřálo. Usnula až k ránu. Sotva ji pošimralo slunce na víčkách, běžela dál. Nemilosrdně vpřed, dokud se neozvalo píchání v boku, pak přišly křeče. Tělo se postavilo neúprosné vůli. Zakopávala, ploužila se. Nad tichým krajem se vznášely harpyje. Vztekle zahodila prázdný měch. Symeonova skála ji uvítala temnými akordy; to mistr harfeník přejel neviditelnými prsty po strunách gigantické loutny. Dravci zmizeli v úkrytech svých hnízd. 
    Klášternice se zachvěla. Snad zimou. Kutna z bílého lnu měla na zádech vyšito černé slunce, znak řádu, a stěží se mohla vyrovnat plášťům rytířů, podšitým kožešinou. Vítr zafičel mocněji. Průsvitná vlákna se rozezněla temnou melodií. Kratičkou chvíli věnovala pohledu na pavučinu, vpletenou mezi kamenné údy skal. Vysoko v temni oblaků se skrýval osminohý pletař, pán těchto končin a Symeonův vrah. Prý. Uchopila spodní předivo. Bylo studené, slizké jako leklý pstruh; staré. Neublíží.
Úchyt po úchytu šplhala vzhůru. Podobalo se to klášternímu výcviku, jenomže dole nepobíhala zakaboněná starší s holí. Když spadne, místo potupného trestu si zláme vaz. Nedívej se pod nohy! Jsou horší věci než tresty. Horší věci než smrt. Dokonce horší než samota, jediná družka klášternice plnící úkol. Obemkla koleny kluzké vlákno, chybný krůček a nešikovnost by ji naučila létat. Třeba nevědění, třeba lži. Možná pochybnost. Možná strach. Ne, o strachu ví málo. Krajina pod ulepenými podrážkami bot působila osiřele, nad hlavou jí kroužili dravci. Vrátili se. Lezla dál, ruce ji pálily. Snad od mrazu. Od mrazu? To horko! Zatoužila odepnout opasek, shodit ze sebe kutnu, režnou košili, vlněné kamaše… Líce ji štípaly podobně, když jí představená vlepila políček, protože ji přistihli se zakázanou knihou. Nebo jindy, když zaklela v přítomnosti starších a červenala se. Také když ji Gorgi políbil a ona křičela…
    Křičela. Strmá pavučina se změnila v kopec, skálu, kyselinový vodopád. Řítila se dolů, síť byla mazlavě leptavá; vazelína. Kluzká vlákna strhávala s sebou. Obalovala ji, navíjela se na ni, moucha bez křídel, motýl uvězněný v kukle. Hmota lapila i její meč, víc hračku než zbraň, ačkoliv měl v hlavici štírenku hraběnky Nelsy, ochránkyně Marinendu. Prý…  
  Bláznivko, měly pravdu. Lepkavý polibek přetrženého vlákna jí zacpal ústa. Zakuklilo ji to, zůstaly jí jen dírky pro oči a dýchání. Pavučina nad ní se pohnula. Něco se spouštělo ze Symeonovy skály k ní dolů.
    Přinutila se otevřít slepená víčka. Smrt se jí zjevila v podobě kopule, pod níž se chodily sestry modlit. Kopule porostlá černými chlupy beze spěchu klouzala po lepkavém vlákně. Snovačka! Čtyři páry nohou zakotvily nad její hlavou. 
    “Kdes nechal statečnost, rytíři?“ Snovačka na klášternici upřela všech osm očí.
    “Nejsem rytíř,“ vysoukala ze sebe. Tělo měla v jednom ohni. Namáhalo ji, jen se dívat. Mluvit bylo ještě horší. Ať už je to pryč. 
    “Vidím, mnichu.“ Pavouk položil na znehybnělou kuklu přední pár noh. “Jed působí rychle, což takhle dát si nášup?“
Klášternici ze rtů ucházel jen slabý náznak dechu. Pavouk k ní přiblížil ústa, jakoby jí chtěl odsát i ten. Schnoucí vlákna i s plátnem, které k nim přilnulo, zapraskala. Pavouk makadly roztrhl zbytek. A uviděl dívčino prokletí.
    “Ej, lidská samička, děcko čarodějů?“ podivil se a klepítky zajel do bílého masa. Necítila nic. “Jak se jmenuješ, klášternice?“ Osmero oček mrklo, z úst snovačky odkápla černá krev rovnou na dívčinu obnaženou hruď. 
  “Figena,“ odpověděla tiše. 
Zesláblé tělo se poddalo jedu. Pavouk dívku popadl. Bude třeštit, nahlas blouznit, uvidí svou minulost v pokřiveném zrcadle Symeona Velkého, ale svázaná si neublíží. Věděl to. Nebyla první. 

V sálech se rozkládá staroba a pach mrtvých kamenů, pod nimiž sní věčné sny první uctívačky světcova kultu, zatímco  u stropu kraluje všudypřítomná spálenina z kuchyní.
Nad lojovou svíčkou Figena uprostřed noci hledá zapšklou pravdu. Prsty opatrně pohybují zpuchřelými stránkami. Oči pijí z knihy jako žíznivec z posvátného pramene. Ne Symeon Zakladatel. Ne Symeon Mučedník. Ale Symeon… To slovo někdo odškrabal. Ze stránky se šklebí mezera po nožíku. Čím strašným mohl být světec, že pravdu chtěly sestry za každou cenu skrýt? Figena hladí kůží, v níž je kniha vázána. Příliš jemná a hladká na omak, nápadně světlá na pohled. Kůže mrtvých panen… Co se dělo v klášteře, ráda by se zeptala. Ale koho? Kamenné sarkofágy se s trouchnivěnými těly prvních uctívaček neodpoví. Živých se bojí ptát. Bláznivko, řeknou jí! Pšššt, hloupá, někdo sem jde! Schovává svazek do dna svého lůžka. Je to Nemen Krásná, narodila se ve stejném roce jako ona.
Druhá klášternice se na Figenu usmívá úsměvem, který ze rtů nikdy neodkládá. Zahlédla něco? Prozradí ji?       
    
“Jak si troufáš pochybovat o legendách, otírat jazyk o našeho světce? Poznáváš to, káče?!“ Kostnaté prsty matky klášternice svíraly opotřebovaný foliant.
    “Soumrak marinendských legend, apokryfní dějiny naší země! Co dělají u vás, matko? Já myslela, že sestry nekradou,“ ušklíbla se mladá klášternice.      
    “Ještě buď drzá! Kacířský škvár. Jedna sestra to našla zašité v tvém lůžku. Znesvěcuješ citadelu, harpyjče ohyzdné!“ matka klášternice čpěla síru jako všechny běsy dohromady.  
    Figena přimhouřila oči při představě, jak škvírou mezi odulými rty z vrásčité tváře šlehá plamen. Neminula se nejstarší z klášternic povoláním? 
    Tentokrát ale neodhadla, kam až může zajít. Zuřivá stařena, zvyklá na pokoru, se do ní pustila pěstmi. Drásala jí obličej zahnutými drápy. Byla jak bazilišek. V očích jí seděli démoni. “Rány Symeonovy na tebe, ty zmijče! Zmijče!“ křičela stará. Chtěla jí oškubat mladost z tváří, vydloubnout vyzývavý pohled, pomstít se hrdému čelu. Poplenit nevábného tvora za tak otevřený výsměch. 
     Dívka popadla zkroucené pařáty, jež bývaly rukama staré ženy. “Uklidni se babo, sic tě vezme ďas!“ 
    Minulost splynula se současností v jediný horečný sen. Babice nesrozumitelně zachrčela, všech osm očí zalila krev. Její čerstvý zápach do obřadní síně přilákal klášterní harpyje. Dívka s hrůzou poznala, že u nohou jí leží mrtvola. Stařena spala, nabalzamovaná leptem v sarkofágu z pavučin. 
“Vražedkyně! To škaredé sůvě zardousilo nejmoudřejší klášternici!“ Ženy padly na kolena. 
Kouty si šeptají tvůj hřích. Vyhýbají se ti i krysy. Pochybovačka. Směješ se odkazu svatého Symeona. Mhouříš oči nad jeho mučednickou smrtí, když z něho osminohý démon vysál nad krajem život. Bláznivko! Četba z učených knih není pro hlupáky!
Slyší smích nejmladších klášternic, černá slunce na bílých kutnách utíkají chodbou podél její cely. Krev stéká po víčkách a stehnech. Zápach omamných květů ji uspává. Šplhá po provazové síti a padá, padá, padá… Plamínek svíčky skomírá. Krutost ani posměch ostatních, nic mě nezlomí. Marinend je země jako každá jiná, bez legend. Gorgovy neskutečné prsty hladí spálenou paži a slupku trupu, zastavují se nad třísly. Květy se rozpadají v popel. Všechno zhasne. Ze stropu její cely se snášejí bílé biče.
    Zítra máš soud, tak se vyspi! Rozdrolené pečivo, chladivá voda, obvazy.
Dvě snovačky ji podpírají a jí je do řehotu. “Zpronevěřila ses nám, sestro!“ slyší  vzdálený hlas.
    Rty mladé nástupkyně se loudavě pohybují. Je to Nemen Krásná. Odpočívala v sarkofágu tisíc let. Mezerou mezi žlutými zuby padá červ, kutálí se. Nová matka představená ho chce zašlápnout, ale červ se zavrtá do kamene a zmizí. 
    “Kaješ se, hádě jeduplné?“ zní nad ní povýšeně. Dvě krtonožky jí mrští o zem. “Hanebnice!“
    “Ano! Lituji!“ slyší zaskučet cizí hlas.
    “Symeon ti buď  milostiv. Pro jeho slávu smí vykrvácet tvá bláhovost. Poklekni, sestro. Velký Symeon ti dává milost!“
    Chtěla se vzepřít, ale ústa jí zacpaly pavučinami.
    Němou ji odsoudily. Za své protivenství musí vykonat pouť do skal, tam přežívá podlý Symeonův trýznitel a světcův vrah. Prý… Jen jeho smrtí dokáže odčinit svou vinu. 
    Jak může dívka pouhými slovy, byť by zněla jakkoliv učeně, přemoci někoho, kdo umučil jejich světce? Nemůže. Daly jí na výběr, jak ušlechtilé. Buď vyhnanství nebo smrt.
    Zvolila poznání. Pochybovačka. Vydala se na bájná místa, kolbiště starých legend.

“Figeno, Figenko, Figi!“ Pavouk si s jistou účastí prohlížel drobné tělo. Ne, nebyla hezká. Křivý, čarodějnicky zahnutý nos není ozdobou muži, natož dívce. Vlasy téměř bílé, klášterním nožem neuměle odřezané, až k bradě dorostlé z ní princeznu neudělají. Dívčin obličej se podobal hlavě ptáčete. Světcův trýznitel se zlomyslností vlastní škaredým osamělcům pochopil, proč jí klášternice přezdívaly sůvě.    
Procitla z trhaného spánku. Cítila na sobě cáry látky, prolnuté kuklou, napuštěnou pavoučím jedem. Prázdný žaludek se jí zvedl. Studilo to. Pokusila se smýknout rukou. Marně. Byla v pasti.
    “Naše tříprsá larvička se nám probrala.“ Břicho osminohého vystoupilo jako hora nad její ubohostí.  
       Hleděla do středu červené kresby na pavoukově břiše. Přesýpací hodiny. Zlé znamení. Mohla to mít za sebou ve spánku, namísto toho ji to teprve čeká. “Pořád žiju?“ podivila se vlastní smůle.
    “Nebuď na sebe tak pyšná. Proč bych měl na potkání spolykat sůvě, které se mi samo nabídne?“ posmíval se její prostoduchosti pavouk.
    Dívka neposlouchala. Žaludek se svíjel v křečích, hlava se jí točila, ani nedokázala pořádně zaostřit zrak. Tak zle jí nebylo, ani když se s Gorgim zpili starým jablečným vínem. “Čas, který nám byl určen, jednou vyprší. Proč by to nemělo být… dnes?“ snažila se vzpomenout si na formule, které ji v klášteře naučili pro případ, že se dostane do podobné situace. 
  “Zemřít? To je tvá životní filosofie? Nesvatá Svatavo, klášterní sůvě mi vykládá rozumy!“ Pavouk vydal klokotavý zvuk, který měl se smíchem společného stejně jako pavučina s harfou. “Jen hlupák se nebojí smrti. Málo zubatou stařenku znáš! Můj jed tě omámil. Necítíš žádnou bolest, žádný strach, dokonce ani odpor. Vnímáš vůbec, Figenko, sovičko?“ S jemností, jíž je schopen jen osminohý tvor, jí přejel předním párem končetin po strnulé tváři. Neucukla před tím zvláštním pohlazením. “Pavučina je nasáklá jedem,“ zašeptala.
    “U examinací bych tě prutem nepřetáhl. Chytré hádě. Harpyje mi do břicha sama nevletí!“ Pavouk doprovodil slova cvaknutím klepítek.
    “Učený netvor!“ vymámila ze sebe z posledních sil. “Kolik disputací s tebou svatý Symeon vedl? Sestry měly pravdu. Vlákenec. Požírá panny, které mají vykoupit svou smrtí muka zakladatele našeho řádu. Zabils světce, když šel hlásat svou pravdu. Jsi podlejší než ti nejpodlejší ještěři!“
    “Co takové žábě může vědět o světcích? Ostatně, tehdy nebyl světcem. A abychom měli jasno, sůvě, ty nejsi neposkvrněná.“ Zacvakal jí klepítky nad hlavou. “Takže tvá smrt nikomu nepomůže,“ dodal zlomyslně.  
    “Co o tom víš?“ Zlost jí dokázala udržet jakžtakž při vědomí.
    “Když se stydíš za své hříchy, až se příště pustíš do blouznění, zacpi si hubu, pokleslá.“
    “Hle, slyšte!“ oslovila Figena harpyje, kroužící nad skalisky. “Netvor vede kázání o hříchu!“ Pokusila se trhnout vlákny, ale lepkavá pavučina ji nemilosrdně svazovala všechny údy k sobě. K meči se nedostane.
    “Jaký úkol ti klášter dal? Zabít mě? Co za relikvii jim máš přinést?“ začal zničehonic Vlákenec rozplétat jinou stranu sítě. 
    “Jen drobet tvého těla. Až ti rozpárám obludné břicho, můžu si z tebe odřezat cokoliv, třeba nohu. Bez toho se do hrabství Marinend nevrátím. Psance čeká krutější smrt, než ty mi můžeš dopřát.“ Bylo jí lhostejné, jak bizarně k její zoufalé situace ta slova musí znít.
    “Jak krvavý důkaz! Tak jako tak na mě hledí mrtvola.“ Vlákenec si mimoděk začal třít končetiny jednu o druhou.
    Figena si všimla, že jich má jen sedm. Pavoukovi muselo jednu z jeho osmi noh něco ukousnout. Polil ji lepivý pot nad zjištěním, že ve skalách žije něco horšího než Vlákenec.  
    “Myslela jsem, žes legenda…, dávno mrtvá.“ Její slova byla ztěží slyšitelná.
    “Ty ptáče, legendy přece neumírají. To ti v klášteře do palice nevštípili? Jsem tím, čím jsem. A ty jsi minulost, omámená a ošklivá. Kostřička potažená kůží. Na harpyjích i kůzlatech najdu víc tuku.“ Vlákenec pohlédl na strnulé tělo. “Snad zase nespíš? Spí!“ mlaskl a jako nejvzácnější trofej si spoutanou večeři odnesl do svého doupěte, vysoko nad končinami prolhané země hraběnky Nelsy. 

Uvnitř vládlo teplo, jako když v mrazivých měsících Gorgi roztopil kotle pod klášterními síněmi. V koutě pod jeskynním průduchem plápolal oheň. Figena, stále ještě omámená, se zasmála zvonivým smíchem ošklivé, ale bezstarostné dívky. Ještě nikdy neviděla pavouka přikládat.
    Doupě bylo vybaveno vším, co může ke svému životu učený bezobratlovec potřebovat, včetně masivního stolu, moudrostí nabité knihovny a pohodlné postele, v níž Figena odpočívala. 
    “Dobře se spává ve světcově posledním loži?“ zašelestil pavouk od ohně. 
   “Co jsi zač?“ Nedůvěřivě vykoukla z pod přikrývky.
    “Netvor!“
Pavouk chytnul pohrabáč – skutečně chytnul! – a neohrabaně prohrábl uhlíky.
    “Který léčí své oběti protijedem!“ S přikrývkou omotanou okolo útlého těla vstala. Vůně pečeného masa ji přilákala k ohni. Oškubaná harpyje se otáčela na roštu. Figena se hladově olízla. Nají se dneska, umřít může zítra. “Ty to jíš takhle?“ zeptala se s nepotlačitelným přáním na jazyku.
    “Ty to budeš jíst takhle.“ 
    “Chceš mě vykrmit?“ 
Sáhla po křídle. Bylo ještě horké. Spálila si prsty, ale to jí nijak neodradilo.
    “Vy lidé, neumíte než myslet na mlsný jazyk. Na světě jsou přitom i smysluplnější věci, než pomyšlení co dát do žaludku.“ Vlákenec odstoupil od ohně. Jeho kopulovité tělo se tak ocitlo vedle Figeny, klečící na staré houni. Klášternice si uvědomila, že pavouk není zase až tak velký. 
    “Jako třeba?“
    “Třeba láska.“
    “Neříkej!“ klášternice vyprskla, div jí harpyjí sousto nevypadlo z úst na přikrývku. “Panna a netvor, jako v legendách?“
    “Zvrhlé mládě, nemyslel jsem tělesný chtíč!“
    “Chápu, že si necháš zajít sliny na obří samici, s níž by sis konec milostného aktu těžko vychutnal…“ nedomluvila. Vlákenec do ní strčil celou vahou své kopule. Ne, skutečně není zas až tak velký, uvědomila si, když se sbírala ze země. A není prozíravý. Úkosem pohlédla k nohám postele. Její meč tam ležel, sice obalený pavučinami, ale byl to on. Stačí jediný rychlý sek do měkkého břicha. Strefit se přesně do červené kresby přesýpacích hodin; okrást Vlákence o zbývající pozemský čas. Ne, to se jí nemůže povést. Je příliš vyčerpaná a neohrabaná. S mečem cvičila do úmoru, ale stejně jako každá z klášternic nikdy nebojovala doopravdy. Není rytíř.
    “Pij!“ K Figeniným nohám se přikutálel soudek.
“Klášterní víno?“ Dívka si olízla prsty.
    “Řádně uleželé.“
    “Díky, mně už došlo. Ne! Vážně se nebudu ptát, jak si k němu přišel.“ Po sytém jídle ji šimral jazyk, napila se tedy hluboce. Víno bylo opravdu silné, ne jako ta bžunda, na niž byla zvyklá. Usnula, ani nevěděla jak.

Ráno se probudila ve známé posteli. Přes pelest bylo přehozeno klášterní roucho. Na první pohled stejné, jaké mívala. Nebylo to však to samé roucho, protože to její bylo potrhané, zakrylo by jí stěží stehna. Pod rouchem ležela složená ještě čistá košile a kamaše. Jen opasek a boty byly její.
    Figena pustila hloupé myšlenky k vodě a nové šaty si oblékla. Roucho bylo trochu širší, ale když ho stáhla opaskem, docela to šlo. Dokonce našla misku s vodou a zrcátko. Ne, že by na tom záleželo, ale stejně si rukou pročísla zacuchané dráty. Když s tím byla hotova, sáhla po meči, který zůstal, kde ho viděla včera. Odstranit ze zbraně pavučiny bylo dílem okamžiku. 
    Dnes zjistí, jestli je klášternicím tuhý výcvik co k čemu. Dnes Vlákence zabije.
Figena vyběhla z doupěte. Před ní se tyčila skalní plošina. Síť, jejímiž zrádnými vlákny vedla jediná cesta dolů, se vzdouvala jako obludná bublina. Okolní krajina byla pustá. Nejtišším zákoutím země hraběnky Nelsy se rozezněly skřeky dravců. Slibující podívaná je přilákala z bezpečí hnízd.
    “Jak vidím, přivítání v plné zbroji.“ Vlákenec se beze spěchu spustil z nejvyššího hřebene. Klášternice si uvědomila, že zase tak malý není.
    “Nemůžu jinak. Neměls mě šetřit. Lidé jsou horší než zvěř. Vždycky zradí. Klášter se mě ujal, když mě cizí žena nechala před jeho vraty. Holé sůvě. Klášterní péči se ale platí věrností. Jsi můj úkol, má propustka k lidem. Marinend je krutá zem, ale jinou nemám.“ 
    “Opravdu srdceryvný proslov.“ Vlákenec výsměšně pokýval hlavou. Figena na sobě cítila všech osm netvorových očí. 
    “Nebudeme to protahovat, pozor na okraj skály, lišče. Jediný nepromyšlený krok a snadno si zlámeš vaz! A vlče to tu nezná!“ Rozběhl se tam, kde ještě před chvilkou stála. 
    “Zbytečně se o mě třeseš. Opřu se o víru!“ vyjekla první zkostnatělou frázi, která ji napadla. Odrazila ho taktak Kdo mohl čekat, že bude tak rychlý?
    “V jakou víru? Vždyť ty v nic nevěříš, proto jsi sem přišla!“ Vlákenec se šustivě zasmál. 
    Nenamáhala se odpovídat. Nebude zbytečnými řečmi mrhat síly. Tváří v tvář Vlákencově obludnosti jí znova připadal její meč jako hračka. Ale není dřevěný. Ne, není jako ten, s nímž cvičila! Tenhle je pravý a ostrý! Na důkaz svého ujištění sekla po pavoukově hlavě, ale minula. Vlákenec blaženě zachrochtal jako přerostlé podsvinče a předním párem noh shodil svou protivnici na zem. Figena se o život kutálela pryč, měla dost duchaplnosti aby jedinou svou zbraň nepouštěla z ruky. Cennější než svatá kniha, užitečnější než růženec, bude ti ta chladná ocel, slyšela v hlavě hlasy starších. Klášternice byla na nohou, několik výpadů, stačí si jen představit, že jejím sokem není ohyzdná stvůra, ale pytel písku. Ano, pytel písku, obrovský pytel písku. 
Vlákenec nezahálel a pěkně to troufalé sůvě po náhorní plošině proháněl.
    Figena se snažila nedostat ke zrádným krajům. Všech osm Vlákencových očí sledovalo ostří jejího meče. Sekla. V rychlosti, s jakou musela uhýbat zlostným makadlům, nezpozorovala, že po žlábku jí až k lokti stéká tmavá pavoučí krev. Vlákenec zuřil, rána nebyla hluboká, ale stačila, aby se Král všech tkalců cítil pokořen.
S veškerou svou zraněnou ješitností se na troufalou klášternici vrhnul. Figena uskočila, dřevěné stroje, jimž musela na cvičišti před klášterem den co den unikat, dovedly způsobit bolestnější poranění než Vlákencova makadla.
    Ne, není příliš rychlý. Spíš zpohodlnělý; copak ho harpyje či kůzlata uvízlá v síti mohla víc prohnat? To jen můj strach mně bránil. Strach; alespoň ví, co znamená.
    Vlákenec se stáhl. Už se nebála riskovat. Skočila. Pavouk neodhadl proměnu, jež se s dívkou udála. Sedm nohou odpochodovalo k okraji. Skok do bezpečí pavučin nedokončil. Figena se napřáhla. Harpyje se s křikem vznesly z nejbližších vrcholků, kde líně poposedávaly. Dravčí rytířky hledaly únik v oblačných polštářích, šedých a propustných, jako kluzká ochrana hraběnky Nelsy.
    S odporným mlasknutím dopadl Figenin meč na místo zásahu. Katovo ostří. Nejbližší z Vlákencových nohou skončila uťatá na zemi. Pokořený pavouk nenávistně zašustil zbylými končetinami. Už mu jich zbývalo jen šest. To bylo to nejhorší, co mu mohlo to škaredé sůvě udělat.
    Klášternice se otočila. Po žlábku stékala hustá tekutina, teď už si jí všimla. Pustila meč a padla na kolena. Ale nemodlila se. Lhostejným pohledem si měřila dravce, už opět ostražitě křižující zamračené nebe. Mrchožrouti. Někoho jí připomínali, ale nemohla si vybavit koho.
    Bláznivka! Možná má skutečně myšlenky přeházené. Prolhaná Marinend pod jejíma nohama byla tichá. Skutečně o ni stojí? Nebyla si jistá. Co může poznamenané nabídnout země lidí? 
    “Slunce ti vypálilo mozek, sůvě??“ promluvil Vlákenec. Pokořitelka Symeonova vraha se dobrovolně vydávala jeho temné milosti! 
    “Už nechci bojovat!“ šeptla na hranici slyšitelnosti.
    “Nevedla sis špatně.“ 
Položil jí pár končetin na ramena.
    Neucukla. 
“Možná právě proto.“
    Pochopil.
“Zmiz, zmiz, než si to rozmyslím. Nemám tobě podobné rád!“ zasyčel na ni. “A tohle si vezmi! Jen se pochlub před klášterní sušinkou. Když budu chtít, naroste mi další!“ Hrábl do prachu po odpadlé končetině a nasupeně se nasoukal zpátky do doupěte.
    “Taky, že vezmu!“ Figena zabalila nohu do plátna. Její úkol skončil.
Ještě, když se spouštěla po suchých vláknech, bušilo jí srdce jako klášterní zvon. V polovině skály naposled pohlédla vzhůru k jeskyni. Pavoukovo tělo v ní úplně zmizelo. Důvěřivá sovička. Mohl by vlákno ze shora pohodlně přetrhnout a vydat ji ošklivému pádu. Ale neudělal to.  

Zelená traviště mlčela, jediný pastevec nenechal přes noc venku svou kravku, hladina jezera Vřísplav byla nehybná, jen v Kamenných slzištích skuhral vítr. Figenu znepokojoval ranec, který jí těžkl na zádech. Tušila zradu? Dřív než se přehnala nad ošidnými můstky, otevřela klášternice pytel, v němž odpočívala jediná část Vlákencova těla, kterou si ze Symeonovy skály odnesla.
Ze špinavého plátna vypadla lidská ruka. 
    Dívka vykřikla. Ruka byla skutečná. Bělela se na tmavé hlíně a pomalu z ní ucházel nasládlý pach. Ukázat ji klášternicím, “svaté“ ženy z ní zaživa sedřou kůži.
    Figena ruku s odporem sebrala a zlostně zamířila zpátky.

V ohništi pod skalním průduchem dohasínaly nejvytrvalejší z uhlíků. Pohodlná postel byla prázdná. Knihovny nabité vědomostmi si nikdo nevšímal. Učenec v bílé kutně s černým pavoukem vzadu seděl za masivním stolem, soudek před ním byl poloprázdný. Sám se také cítil poloprázdný; vlasatý a zarostlý, pohled na něj nebyl nikterak vábný.
     “Podvedl jsi mě, Vlákenče, jako ještě nikdo! Klášter je proti tobě studnicí pravdy a dobra!“ Figena mrskla uťatou rukou o zem. “Zapomněls? Já marinendské legendy znám, i ty apokryfní!“
 Už věděla, jaké slovo sestry odškrábaly.
    “Ty?“ 
Čaroděj se narovnal. Měl sice jen dvě nohy, ale zato čtyři ruce. Po nějakém zranění nebylo ani památky. Pokusil se narychlo po Figeně hodit nějaké hodně citlivé kouzlo, ale protože jeho mozek plaval ve víně, zasáhl jen svou uťatou ruku. Končetina vzplála. Doupětem lehce zasmrděla síra a hnát byl pryč.  
    “Troufalé sůvě!“ Čaroděj nechal čar a vztekle po Figeně skočil. Klášternice něco takového nečekala a nechala se povalit na zem. Čaroděj využil momentu překvapení a celou svou vahou ji přimáčkl k podlaze.
 “Nemůžeš mě zabít. Ani já tebe nemohu. Jsme oba poznamenaní, potomci čarodějů nepatřící do tohoto věku! Od velkých válek, v nichž se navzájem vyvraždila veškerá naše honorace, čarodějům bylo zapovězeno najít smrt z rukou svých druhů. Tak se stalo z vůle bohů. Selhali jsme. Marinendu vládne hraběnka Nelsa z rodu Štíra a její lidští poddaní! Už vím, kdo jsem a proč mě setry nenáviděly, ale kdo jsi ty?“ vychrlila ze sebe, drcena čarodějovou vahou.
    “Ty těm báchorkách o bozích a jejich kletbách vážně věříš?“ dýchl jí do tváře pach vína. 
“Ty ne? Zkusíš jejich pravost?“ Zaklonila výsměšně hrdlo: “Zabiješ mě?“  
“Za koho mě máš? Prolít stejnou krev? To já ani nechci! Ne, světec má bohulibější plány. Oškubané ptáče jsem pod sebou ještě neměl! Sice škaredé, ale po letech odříkání si těžko můžu vybírat!“
Hladově ji chňapl za hrdlo a pokusil se ji políbit.
    Figena se snažila bránit, ale moc se jí to nedařilo. Dvě ruce navíc znamenají jistou převahu. Kutna skončila srolovaná u krku. Čaroděj ji hravě obnažil, spokojeně zamručel, rty si vybral nejlákavější ze tří ztvrdlých rozinek a usnul. Uleželá vína bývají zrádná. 
“Mnich! Nic to nevydrží!“ Figena ze sebe ochablé tělo setřásla i s pomačkanou kutnou. Znechuceně si popotáhla košili a utáhla opasek.
Rozhlédla se po čarodějově příbytku. Udělá si pohodlí. Pro uklidnění dopije zbytek ze dna soudku. Dlouhá noc jí dá spoustu času se rozhodnout… 
    
Čaroděj přišel k sobě krátce k polednímu. “Ty seš tu pořád, sůvě?“ zabručel, z nepohodlného spánku na tvrdé zemi celý polámaný.
    “Ano, pořád, Symeone, ó velký,“ dostalo se mu břitké odpovědi.
Figena seděla obkročmo na otočené židli s lokty na opěradle.
    “Coo?“ Světec se zvedl.
    “Správně,“ Figena se potměšile usmála. “Už nepotřebuju žádné zakázané knihy. Tvoje knihovna mi dala na všechno odpovědi. Byl jsi ,svatým‘, než tě život omrzel. Strávil jsi sám sebe a zmizel. Žádný Vlákenec. Náš světec byl odjakživa snovačkou, zvláště když se mu to hodilo. Není to černé slunce, je to pavouk. To tvůj pochybný obraz nosí klášternice na svých zádech. Žádná mučednická smrt, prostý útěk. Nebyl to řád, ale serail, cos založil. Klášternice byly dlouho kněžkami lásky! Legendy se nabalily na tvůj odchod až později. Nový řád naší hraběnky převzal jen, co se mu hodilo, to jest svatost.  Pohřbil světce, i když nesvatý muž žije dál.
    Četla jsem tvůj deník. Stydíš-li se za své poklesky, neměl bys je sdělovat pergamenům. Vydělané kůže tvých obětí tě zradí. Místo abys využil svou moc, zasvětil jsi život hříchu!“ 
    “Minulost má spát. Ty kluzké hádě!“ Symeon skočil na všech šest, ale po nočním flámu neměl dost síly proměnit se v pavouka.
    “Proč ses vrátila, sůvo?“ prskal na ni ze země jako vzteklý vlk. 
    “Jsi sice darebák, ale čaroděj. Jeden z posledních, jako já. Poznamenaný přírodou. Chci se učit. Někdo jako ty mi může dát spoustu odpovědí.“
    “Pochybovačka!“ Skoro si odplivl. Potom se sebral a nečekaně zaútočil.
    Klášternice se zapotácela. Symeon ji popadl za ramena, volnýma rukama jí udeřil do tváře.
    “Rýt zobákem v mých memoárech, toho budeš proklatě litovat, sůvě!“ dotáhl ji ven. “Shodím tě ze skály!“ sliboval jí.
    “Neshodíš. Tolik cti v sobě snad máš.“
    “Možná neshodím!“ Vztekle s ní smýkl o kamennou stěnu. “Ještě pořád se chceš učit od velkého světce, jak proradný je svět?“
    “Chci.“ 
    “Sůvo! Moc času ve své kůži netrávím. Nebojíš se, že když zůstaneš nějaký čas v doupěti, vezme tvá nepohledná tvář podobu tvorů, jichž se většina lidí štítí?“
    “Tím se netrap. Když jsi spal, prohlížela jsem si tvou knihovnu a něco jsem se naučila.“ Figena o krok ustoupila a povolila si tkanice na košili. Plátno volně sklouzlo na zem. 
“Ech…“ Čaroděj hleděl na dívčina prsa a zdálo se, že neví, co se svýma čtyřma rukama. Figena si s úsměvem odepnula opasek, sehnula se a rozvázala si boty, aby si mohla stáhnout nohavice. “Líbím se ti, Symeone, ó velký?“ zeptala se líbezně. Hroty všech tří bradavek se natahovaly k čaroději. Ve své nahotě byla krásná, krásnější než Nemen, krásnější než kterákoliv z žen. Klesla na kolena. Rukama se dotkla země. Černé chloupky pokryly celé její tělo. “Líbím se ti?“ Svůdně zavrtěla zadečkem, ale Symeon stále neodpovídal.  
Před Vlákencem stála druhá snovačka. Samička.

Autorkou obrázku je Kristýna “Jara Row“ Benediktová