Skřeti

Povídka ze soutěže “O cenu Jima Dollara”, kde obsadila druhé místo, je tematicky zaměřena na Tolkienovu Středozem. Miloslav Linc je mladý autor, úspěšně se zúčastňující literárních soutěží.

“Hrdinové se nikdy neopožďují,” řekl kapitán a zamračil se. “Kurva, skřete! To chceš převzít Pánovo vyznamenání takhle neupravený?”
Borg si ledabyle smetl prach z ramen. “Ano, pane kapitáne.” Z huby mu táhla kořalka.
Kapitán se zamračil ještě víc a vycenil žluté tesáky. “V tomhle stavu? Nemyslitelné!” Potom metál schoval zpět do kapsy.
“Zařaďte se,” křikl.
Sedm skurutů se zařadilo zpět na svá místa. Všichni, až na Borga, měli na hrudi připevněný železný kříž, nejvyšší vyznamenání, které kdy mohli od Pána dostat.
Byla noc. I když to správné slovo by mělo znít tma. Tma, která se nepřetržitě valila z Orodruiny a zakrývala nemilosrdné slunce. Už nikdy sluneční paprsky neměly znesvětit svatou půdu Mordorské říše.
“Vojáci, po úspěšných akcích na pláních Východního Rhovanionu, kde jsme rozdrtili poslední ohniska odporu těch proradných a zrůdných trpaslíků, vás čeká západní fronta. Z vašeho jádra bude zformována nová elitní jednotka, která se přidá k divizi kapitána Ghudira. Váš Pán, silný a nepřemožitelný Sauron, který…”
Borg poslouchal jen na půl ucha. Všechny tyhle řeči už znal. Pán tohleto, Pán támhleto. Jó, za Sarumana to bylo jiný. Lepší. Tehdy měl i vlastní jednotku a mohl si dělat, co chtěl. Ale na druhou stranu, Sauron je prostě Sauron. To se muselo nechat.
“Rozchod!”
Skřeti se začali rozcházet, ale kapitánovi se to stejně nezdálo dost rychlé a tak použil bič. Borg na nic nečekal a otočil se k odchodu, ale kapitán ho zastavil. “Borg!” zařval a švihl jednoho pomalejšího vojáka. “Velitel rozhodl, takže velíš třetí četě.” Potom Borga netrpělivě odehnal a nevěnoval mu už ani pohled.
Borg se vesele zašklebil. Cestou k ubikacím zabil jednoho elfího otroka, jen tak, aby si ještě zlepšil náladu.
K mrtvole se okamžitě seběhly krysy.

***

Na dosah západní fronty se dostali o několik dní usilovného pochodu později. Na chvíli se zastavili v táboře, kde se formovaly nové jednotky přicházející do boje. Tma se již nedala nazvat tmou a skrz šedé mraky probleskoval bledý kotouč slunce. Ti obyčejní skřeti se krčili ve stínu dřevěných baráků a kňučeli pokaždé, když se trochu rozjasnilo.
Borg minul několik postávajících skurut-hai v černých brněních. V oblacích dýmu se téměř ztrácela světla ohňů, které kolem hořely, z kouře se jako duchové vynořovali vojáci pochodující na západ.
Minul i spoustu raněných. Leželi na zemi v kalužích krve a nikdo se  ně nestaral. Jen šaman přecházel kolem a občas některému z nich nalil do huby skřetí dryák.
“Nic moc,” řekl nějaký skurut, který šel hned za Borgem.
“A to ještě není Minas Elessar.” Když Borg pohlédl k západu, spatřil na obzoru rudou záři.
Minas Elessar, město na Želízi, o které se zuřivě bojovalo.
Neměli moc času k odpočinku a po dlouhé cestě je hnali na další pochod. Byla zima, foukal studený vítr. Cestou na frontu potkali několik tichých zástupů gondorských zajatců, kteří úpěli pod skřetími ranami. Borg se ušklíbl. Jen se hejbejte, vy gondorský vši, myslel si. Budete pro nás makat!
Minas Elessar. Borga překvapilo, co spatřil, když dorazili na místo. Vůbec se nepodobalo městům, které Gondořani stavěli. Spíše se podobalo městům, které stavěli skřeti. Žádné hradby, jen spousta hranatých domů, z nichž některé byly napůl zřícené, rozbitá a vymlácená okna, ohořelé zdi.
Vešli mezi první domy a narazili na obrovského skřeta s řemdihem. Borg zavrčel na pozdrav.
“No konečně,” řekl skurut. Z centra zaznívalo zvonění mečů a zběsilý křik. “Jsem Ghudir a velím tomu tady, tak mě budeš poslouchat!” Borg si všiml, že to je jeden ze starších náčelníků. Tak ten taky bojoval u Minas Tirith. “Gondořani bojujou o každou ulici. Musíme je dostat ven z města. Na co čumíš, skřete? Tak padám, padám! Do boje!”
Blížila se noc. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a tma houstla. Borg vykročil vpřed, kde slyšel třeskot mečů. Konečně zase poteče gondorská krev!
Skřetům rudě zářily oči, vzduchem se nesl jejich hrubý zpěv. Borg se vesele zašklebil. Gondorští je už museli slyšet, jakpak se asi cítí? Nadělali si do kalhot! Potom je spatřil, jak se potýkají s několika skřety.
“Tak uvidíme, co udělají s náma,” řekl a rozběhl se vpřed. Z jeho hrdla se vydral divoký a ohlušující řev. Válečný pokřik jeho klanu. Gondorští ztuhli a zvedli pohledy. Skřeti, se kterými dosud bojovali, se dali na útěk. Obyčejná armáda, odfrkl si pohrdavě Borg. Až tohle skončíme, zůstanou jenom skurut-hai.
První dva nepřátele rozsekl jedinou ranou. Když mu jejich krev zkropila tvář, zběsile se rozchechtal. Olízl si pysky a rozsekl hlavu dalšímu nepříteli. Jeho skřeti se také činili. Brzo stáli po kotníky v krvavé břečce. “Skřeti!” zařval Borg a okovanou botou rozdrtil hlavu poslednímu gondořanovi, který ještě dýchal. “Skřeti vládnou!”
Byla tma.
Chtěl jsem se svou armádou dojít k Želízi a to na určité místo u určitého města, které nese jméno samotného Elessara. Ale to není ten hlavní důvod, proč jsem se tam chtěl dostat. Klidně by se mohlo jmenovat jinak. Je to pro nás velice důležitý opěrný bod, díky kterému můžeme odříznout gondorské jednotky na Západě.
Chtěl jsem toto město a nyní skromně podotýkám, že už je moje. Až na několik malých ohnisek odporu. Někdo se možná zeptá, proč nevyrazím dál. Nechci druhý Pelennor. Raději budu bojovat s malými bojovými jednotkami. Čas nehraje roli. Žádná gondorská loď už po Želízi do Minas Elessar nedopluje a to je důležité…!
Věčná tma, která se pomalu sunula dál a dál k západu.
“Ta gondorský svině je všude,” zaslechl za sebou. Otočil se a spatřil, jak se k nim žene několik gondořanů.
“Rozsekejte je na sračky!” zařval Borg a rozběhl se vpřed.
Prorazil první řady nepřátel a postupoval stále kupředu, za ním zůstávala řeka červené krve. A potom si uvědomil, že je sám a daleko od místa, kde bojovali.
“Kurva, skřete,” zavrčel. Hlasy bitvy se pomalu vzdalovaly. Opatrně nahlédl za roh, ale okamžitě se stáhl zpátky. V duchu proklel svoji jednotku, která se mu ztratila někde v rozvalinách města.
Za rohem stál gondořan a skláněl se nad nějakým tělem. Borg se nerozhodoval dlouho. Tasil meč a vyřítil se zpoza rohu. Než se muž stačil otočit, povalil jej na zem a propíchl mu hrdlo. Když prohledal jeho kapsy, našel kus syrového masa. Strčil žvanec do huby, zabodl meč do země a otočil se k druhému tělu.
Byla to žena. Gondorská žena.
A ještě žila.
“Pracuji pro vás,” zašeptala v černé řeči. Skřet se podrbal v rozkroku. “Sloužím Pánovi.”
Borg se jen tak mimochodem otočil k východu, tam, kde ležel Mordor. A ve tmě spatřil rudé oko ověnčené plameny. Pán! Uklonil se a obrátil se zpět k ženě. Vztekle zavrčel.
“Jsem Perh,” řekla a opatrně vstala. Musela se opírat, aby se jí nepodlomily nohy. “Pán mi dal úkol.” Borg neodpovídal. Měl vztek. “Ten gondořan mě poznal.”
Neposlouchal ji. Zastrčil si meč za pás a vyrazil dál do města hledat svoje muže.
Ale nedokázal na ni nemyslet. I když byla jenom člověk.
Tak se vztekal ještě víc.

***

“Je to černokněžnice,” řekl mu večer Ghudir. “Má sídlo někde v Emyn Muil. Radši se jí vyhni, něco má s Pánem.”
Borg se napil pálenky, kterou kapitán někde našel. Mlčel a myslel na Perh. Všechno, za co bojoval, teď zradil. Myslel na člověka.
“Hele, skřete” řekl Ghudir po chvíli. “Slyšel jsem, žes měl dostat vyznamenání.”
“Železný kříž.”
“Kde ho teda máš?”
Borg se nadechl, ale nestačil už nic říci. Zvenku se ozval řev. Ozýval se příliš blízko. Borg naučeným pohybem sáhl po meči. Vyhlédl z okna. Spatřil záblesky pochodní, někde v dálce třeskot zbraní. Nic nového. Ale ten řev.
Vzápětí do domu vběhl jeden skřet. Po chvíli si Borg všiml, že skurut má místo levé ruky krvavý pahýl. “Gondořani zaútočili na ten zasranej Harad,” zasípal z posledních sil a svalil se na zem. “Prolomili linii.”
“Tak sebou hněte, skřeti!” zařval Borg začal kopat do spících vojáků. “Máme práci.”
“Už jsou tady!”
Borg sebral jednomu ze svých skurutů štít a rozběhl se ven. Srazil k zemi gondořany, kteří se tlačili dovnitř a štítem odrazil několik šípů. Potom zaslechl dusot kopyt. Rohanská jízdní, došlo mu. Z domu vybíhali skřeti, někteří byli ihned zasaženi, jiní začali zuřivě bojovat. Ale když se u nich objevili rohanští, Borg poznal, že nemají šanci.
“Ústup,” zařval a sám se začal cpát pryč.
Skuruti se dali na zběsilý útěk. “Ústup, ne útěk!” řval nepříčetně Borg a kromě gondořanů zasáhl i několik skřetů. Srazil z koně jednoho Rohana a vyskočil do sedla. Kůň se začal plašit a vzpínat, ale nakonec se podřídil a s Borgem v sedle vyrazil pryč z bitvy.
Kolem hlavy mu prosvištělo několik šípů. Borg vztekle řval a mával mečem, vzteky bez sebe srážel skřety, kteří prchali stejným směrem jako on.
Když dojel na konec ulice, ohlédl se. K nebi stoupaly plameny, byl slyšet řev. Vedle něj se objevil Ghudir. “Nesmějí se nám dostat do zad,” řekl. “Musíme zaútočit. Nebudou to čekat.”
Rohanská jízdní nechala poslední skřety pěšákům a vyrazila dál. Oheň přeskočil na další domy, zář požáru ozařovala ulice Minas Elessar, plné kamení a trámů, plné mrtvol. Borg vztekle zařval.
Výkřik beznaděje.
“Nazgüla,” řekl Ghudir. “Potřebujeme nazgüla!”
Rohanští byli už příliš blízko a bylo jich mnoho. Ghudir nestačil utéct a skácel se k zemi s rozťatou lebkou. Borg popohnal koně a vyrazil. Řítil se ulicemi jako uragán, ale stále za sebou slyšel Rohanské. Pak se dostal do části města, která tonula ve tmě. Seskočil z koně, nechal ho běžet dál a sám se schoval do temného průchodu. Rohanští projeli kolem, aniž by si ho všimli.
Borg vešel do domu. Všechno bylo roztřískané a na zemi ležely dvě mrtvoly. Dva blázni, kteří neutekli před skřetím vojskem. Ale když prošel do dvora, narazil na tři mrtvé skuruty. Sehnul se k nim, jejich těla byla ještě teplá.
Ostražitě zvedl hlavu a jeho pohled se zastavil na Perh, krčící se v rohu dvora.

***

Perh zběsile ječela a křičela, snažila se setřást skřety, kteří jí pevně drželi a rvali z ní šaty. Borg stál opodál a přemýšlel.
Docela hezká. Na člověka.
Skřetí náčelník si stáhl kalhoty. Perh znovu zaječela a kopla ho do rozkroku. Skřeti se rozchechtali a raněný náčelník začal do Perh zuřivě kopat. Potom se nad ní sklonil znovu a tentokrát si dal pozor, aby se skutečně nemohla ani hnout.
“Tak to by stačilo,” řekl konečně Borg. “Nikdo se jí ani nedotkne.”
Náčelník se narovnal. “Je to zrádkyně.”
“Pracovala pro Pána.”
“A taky pro Elessara. Nemysli si, skřete, že když seš skurut-hai, že ze sebe budeš dělat velkýho pána. Já jsem náčelník a ty ne, takže budu rozhodovat já, co se bude dělat.”
“Řekl jsem, nikdo se jí ani nedotkne.” Borg si významně opřel ruku o jílec meče.
“Ty naivní ochránče Gondořanů,” zasyčel náčelník. “Vzpíráš se Pánovu rozkazu?”
Borg pohlédl k východu a hledal pomoc. Ale rudé oko se neukázalo, Pán mlčel.
Pak ho náčelník srazil k zemi, plivl mu do tváře a vrátil se zpět k Perh. Borg bojoval sám se sebou. Nedokázal pochopit, co se s ním děje. Neuposlechnout rozkazu? Nemyslitelné. Nechat ji zemřít? Nemožné.
Vzpomněl si na to, co mu říkali, když byl mladý. Z tebe nikdy nebude dokonalý skřet. Nikdy. Snažil se celou dobu přijít na to, proč nikdy nebude skřetem. Byl jedním z nejlepších, byl skurut-hai, ale ta slova ho stále pronásledovala.
Nyní pochopil proč.
Nyní si vzpomněl, co slyšel od svého učitele. Co slyšel o své matce.
Jsem kříženec, špinavá rasa.
Pomalu vstal. Zdrcen tímto zjištěním, zdrcen tím, že na to přišel až teď, se natáhl po meči. Nedošlo mu, že Pán o něm musel všechno vědět. Nedošlo mu, že Pán by ho přijal do svých služeb, i kdyby byl celým člověkem.
Špinavá rasa!
Perh přestala křičet, jen po tvářích jí tekly slzy smíšené s krví.
Prvního zabil náčelníka. Potom i ostatní. Neodvážil se pohlédnout k východu. Věděl, že tam je oko. Oko, které viděl všude, na přilbách, na výložkách i na hřbetech všudypřítomných mordorských much. Oko, které říkalo Já tě sleduji!
Hodil si Perh přes rameno a vyrazil na sever. Co nejdál od Saurona, co nejdál od lidí. Na severu je prý pustina, kde nikdo nežije. Tam by mohl najít útočiště.
“Kam jdeme?” zeptala se.
“Pryč,” zavrčel.
Nedošli daleko.
Když se dostali asi za třetí roh, před nimi se objevili dva Rohanští. Borg odhodil Perh na zem a sáhl po meči, ale jezdci byli rychlejší. Zatmělo se mu před očima. Pomalu se sesunul k zemi a poslední jeho myšlenka patřila Perh.
Začínal rozumět některým lidským citům.
Bohužel příliš pozdě.
Když se probudil, nějakou dobu mu trvalo, než si uvědomil, co se děje. Slyšel hlasy a po chvíli mu došlo, že to jsou jeho přemožitelé. Nechal zavřené oči a naslouchal.
“Mohl by se nám hodit,” řekl jeden z Rohirů.
“Vždyť je to skřet!” odpověděl druhý.
“Skřet, který propíchl důstojníka a porušil tak rozkaz. Říkám ti, mohl by se nám hodit.”
“A ty si snad myslíš, že nám řekne všechno, co chceme slyšet?”
“Nebude to lehké, ale ví toho hodně. Měl na povel jednu skupinu, navíc je skurut-hai. Ti vždycky věděli víc. On k nim má větší důvěru než k obyčejnejm skřetům.”
“On k nim má důvěru, protože žádnej z nich by nikdy nic neprozradil. To by se raději oddělal.”
Borg přestal vnímat. Ale potom zaslechl ten hlas.
“Pomůže nám,” řekla Perh. “Jede po mně, takže vyklopí všechno, co ví.”
Borg nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Ta potvora, ta zrůda. Snad skutečně dělala pro ně. Začal sebou vztekle cloumat a házet v marné snaze zbavit se pout, aby jí mohl zabít. Pomstít se za své ponížení.
“Takže asi ne,” pochopila černokněžnice.
Potom Borg ucítil rány a znovu ztratil vědomí.

***

Hrdinové se nikdy neopožďují. On tenkrát přišel pozdě, ale na skřetici, se kterou byl, si nevzpomínal. Byla už pryč, zmizela z jeho paměti jako desítky jiných, aby udělala místo někomu jinému.
Aby udělala místo Perh. A ta, přestože ho zradila, stále zůstávala hluboko v jeho myšlenkách.
Několik skřetů ještě s Rohanskýma bojovalo, když se Borg mohl zase volně hýbat. Postavil se a udělal několik kroků, aby se rozchodil. Celou dobu nadával a mlátil klackem všechny skřety, kteří stáli okolo. Hledal Perh, ale nikde ji neviděl, museli ji už odvést.
Proč mě nezatknou? ptal se. To jsou, kurva, tak blbí? Zradil jsem Pána a za to je smrt!
Potom se u něj objevil nazgül. Ostatní skřeti se před obávaným přízrakem třásli jako osiky a snažili se zmizet z místnosti. Borg byl Skurut-hai, on se nazgülů nebál. Beze špetky strachu pohlédl do rudých očí v obličeji, který neměl tvář.
“Tvoje představy škodí Pánovi,” řekl přízrak. “Promine ti tvou chybu, ale už se to nesmí opakovat.”
“Ano, pane.”
“Černokněžnici zvanou Perh odsoudil k smrti. Budeš to ty, Borgu, kdo ji zabije. Jedině to ti pomůže vymanit se z jejích kouzel.”
Kouzla? Čáry? Ale ne, já přece vím, jak to je. Jsem poloviční člověk. Nazgül se spletl. “Ano, pane,” řekl místo toho.
Prstenový přízrak něco zasyčel a otočil se k odchodu. Když zmizel ve tmě, Borg si vydechl. Zarazil se, ohromen tím, co se stalo. Bál jsem se nazgüla? To přece není možné, když celá ta léta… Další důkaz? Stále tápal v takovém množství otázek, na něž nenalézal odpovědi.
Jako mátoha šel za skřety. Zradil jsem Pána, docházelo mu pomalu, ale oni to nevědí. Nazgül by to měl vědět, prstenové přízraky jsou s Pánem spojeny. Tak proč?
Došli na nevelké náměstí. Skřeti utvořili kruh, uvnitř něhož stálo asi dvacet gondořanů. Mezi nimi Perh.
V zástupu skřetů, a přeci sám, stál nazgül a pozoroval ho. Jeden z náčelníků Borgovi vrazil do ruky rezavou šavli a vstrčil ho do kruhu. Už neměl na výběr. Postupně podřízl všechny gondořany, ale u ní se zastavil. Strnule stála uprostřed kaluží krve a hleděla někam do neznáma. Ztratila zájem o všechno kolem, už jenom čekala na milosrdnou smrt. Borg zaváhal.
Nevěří mi, došlo mu. Ona mi nevěří. Nevěří, že bych jí dokázal zachránit. Jak to ale bylo s těma Rohanama? Chtěla ho zradit. Chtěla se od nich jenom dostat, udělal bych to samý.
“Ani se o to nepokoušej,” zašeptala po chvíli. “Jsi skřet.”
“Jsem poloviční člověk.”
Sekl.
Nejbližší skurut se skácel k zemi o hlavu kratší. Borg na nic nečekal, popadl Perh a probíjel se přes řady překvapených vojáků. Už to začíná být trochu stejné, pomyslel si, když prchal opuštěnými ulicemi. Cítil nazgüla v zádech, ale věděl, že je dost daleko, než aby se musel skutečně obávat.
Před sebou zaslechl koně. V duchu se zaradoval, Rohanští už nazgüla zabaví.
Rychle zahnul do boční uličky a skočil do jedněch dveří. Sešel po schodech do temného sklepení, zavřel dveře a posadil se. Perh klesla k zemi, nehýbala se, jen vytřeštěně hleděla před sebe.
“Půjdeme na sever. Pán se o sever nezajímá.” Cítil její myšlenky. Cítil její nenávist. Nenávist ke gondořanům, kteří ji nechali napospas Pánovi, domyslel si.
Zaslepenost. Další nový pocit pro skřeta.
Zíral na ní a z koutku úst mu kapaly sliny. V jeho mozku se odehrávalo velkolepé divadlo, ve kterém hrál hlavní roli. Ani to dosud neznal.
“Nenávidím tě, skřete,” řekla.
Borg se přisunul blíž a strčil ji ruku do rozkroku. Slastně zachrochtal.
“Nenávidím.”
Když ho bodla, nedokázal tomu uvěřit. Nedokázal pochopit, že ho chce zabít. Zařval bolestí a vztekem, zařval zklamáním. Mohl jí nabídnout budoucnost a ona ho takhle zradí. Stiskl jí vší silou hrdlo, něco zakřupalo a z Perh se stala hadrová panenka. Bezvládně se sesunula na zem.
Borg si svíral hlubokou ránu v břiše. Přes prsty mu proudila černá krev. Naposledy pohlédl k Mordoru, naposledy pohlédl do rudého oka ověnčeného plameny.
Naposledy vydechl.

***

Smrt. Byla to smrt? Všude byla nekonečná tma, chladná tma. Žádný vítr, žádný závan vzduchu. Nic, co by dokázalo, že je naživu..
Borg to nedokázal pochopit. Po smrti není nic, co je teda tohle? Chcípnul jsem nebo ne?
To si, kurva, piš, že jsi chcípnul, skřete, odpověděl mu nějaký hlas. Tady seš ve skřetím nebi.
Nejsem skřet, řekl Borg. Jsem poloviční člověk.
Ty a poloviční člověk? Skřet se začal smát. Ty seš ten nejskřetovatější skřet, jakýho jsem kdy poznal. A taky seš ten největší blbec, kterýho jsem potkal.
Borg přemýšlel. Ale jak…
Uvěřil jsi lživejm kecům, nic jinýho v tom nevidím.
Borg stále nebyl schopen slova. Po chvíli se vzpamatoval. Takže to s Perh…?
Nic.
A všechno, co se stalo potom?
K ničemu.
V nekonečném prostoru, kde vládla věčná tma a kde se vznášely černé duše mrtvých skřetů, se ozýval hlasitý smích. Všichni se smáli.
Až na jednoho.
Až na jednoho, který tiše zuřil a litoval toho, že už nemůže nikoho zabít.

V týdnu od 29.10. se budete na FantasyPlanet setkávat každý den s jednou povídkou z cyklu o Roggeveevovi, “rytíři bez titulu”.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

13 komentářů

  1. Miruvor?
    Nechci být šťoural, ale tahle povídka miruvorem nikdy neprošla, asi tady došlo k nějakému nedorozumění…

  2. Skřeti
    Mám přímé pověření od autora – Skřeti opravdu neprošli Miruvorem, v tom má Michael pravdu, ale umístili se v ceně Jima Dollara (2. místo).

  3. “Chtěl jsem se svou armádou dojít k Želízi a to na určité místo u určitého města, které nese jméno samotného Elessara…” V následujících odstavcích si, milí přátelé, dosazujte za Želíz Volhu, za Elessara Stalina, za Gondořany Sověty… A vyjde vám přesné znění Hitlerova prohlášení na podzim 1942, týkající se úspěchů Šesté u Stalingradu. Chlapče, chlapče, neopisuj z Paula Carella… A vůbec, při popisu válečných akcí píšeš prakticky přesně o událostech na Východní frontě v okolí Stalingradu (že by ti uprchlí Haradští byli jako Rumunové?).
    Jo, ale jinak je ta povídka dost dobrá, takový ten správný “pohled z druhé strany”. Není, pravda, vyloženě tolkienovská, nicméně se mi celkem líbila (doufám, že to není tím, že jsem se před hodinou dodíval na novou Planetu opic, která se mi nelíbila vůbec…).
    A ještě něco, příští rok už autora této povídky v Trollslayerovi konečně porazím (už dvakrát se mi to nepovedlo). Sice ještě nevím jak, ale porazím, určitě :-))

  4. P.S. Stala se chyba, nejsem žádný “Jméno neuvedeno”, nýbrž Kolja, líný redaktor Fantasyplanet a začínající spisovatel a novinář 🙂

  5. Odpověď pro Kolju
    Máš pravdu… A Tobě se to nelíbí?

  6. Koukám, že jsem našel dalšího fanouška filmu Stalingrad, který si doslovně pamatuje jednotlivé dialogy. Vítej do (neoficielního) klubu. Ta povídka je slušná, ale – pro toho, kdo ten film zná, působí dost rušivě, protože si automaticky místo skřetů a jejich protivníků vybaví Rolla, Hanse, Fritze, Ottu a další hrdiny tohoto jednoho z mála skvělých filmů německé provenience.

    P.S. Jedním z dalších podobných filmů je Das Boot. Pokud chceš v nastoleném trendu psaní pokračovat, zkus nad ním pouvažovat.

  7. Já jsem přece nenapsal, že se mi to nelíbí. Psal jsem jenom, že ta povídka byla dobrá, ale že příliš nezapadá do prostředí Středozemě… Být tebou, tak radši napíšu nějaký příběh ze skutečné Druhé světové války, místo jejich schovávání pod fantasy kabát.

  8. Haha, tady je ale problem, ze o te valce take neco musis vedet :o) (To neni osobni utok na Milu! To je jen male naznaceni situace v literature)

  9. Koljovi
    Hele, spousta spisovatelů mísí fantasy nebo SF s vojenskými náměty. Pokud člověka přitahuje fantastika a zároveň militárie, tak u toho holt skončí a může vzniknout zajímavá věc. Určitě bych tedy Mílu neodrazoval ani ho nevykazoval z Říše fantasie. I když je fakt, že by neškodilo, kdyby v jehio dílech ta témata víc splynula. Většinou z toho moc čiší, že je to inspirace moderním válčením…

  10. Jasně, autoři se často (na můj vkus možná až příliš) při psaní SF nebo F nechávají inspirovat 2.světovou válkou. Jenže si nejsem tak docela jistý, jestli je to to úplně nejlepší. Řekl bych, že třeba žánr fantasy to dost kazí… Vzpomeňme si na proslulou 8.kapitolu Sapkowského Paní jezera (tu, co z ní byla spousta lidí tolik nadšená). Ve středověkém světě se najednou objevují divize (tuším že včetně obrněných) a svádějí spolu kataklyzmatickou bitvu, o které se sice pěkně čte, ale nad jejímž popisem by asi každý, kdo se trochu vyzná ve středověkém vojenství, zaplakal. Já vím, že si Sapkowski parafrázoval zvučná jména německých Panzerdivision, že si dělal legraci, ale stejně mi to vůbec nesedělo… Vždyť opravdová středověká bitva se dá také moc zajímavě popsat, tak proč hledat inspiraci v moderní válce? Prostě dávám přednost tomu, když se to odděluje. Buď středověk nebo moderní doba. Mixy nemám příliš v lásce.

Zveřejnit odpověď