Rytíř bez titulu: Žlutý drak

Roggeveev zatočil mečem nad hlavou a skočil. Na severu temně modrou oblohu zakrývala mohutná hradba dešťových mraků, ohnivě rudé slunce, které se pomalu sklánělo za obzor, se zalesklo na čepeli popsané starodávnými runami. V témže okamžiku vylétlo z nedalekého lesa, kde nad vrcholky stromů stoupala bílá pára, hejno vran. Černé vrány bývaly vždy předzvěstí zlé události…
Ztemnělou krajinou se rozléhalo zvonění mečů a zuřivé výkřiky bojovníků. Roggeveev se pohyboval jako dravá šelma, obratně uhýbal ranám, kterými ho jeho dva protivníci častovali, a vzápětí jim stejným dílem oplácel.
Rána stíhala ránu, vše se točilo v šíleném tempu. Lapkové, jeden s těžkou válečnou sekerou a druhý s obyčejným mečem, byli zkušení a nelítostní bojovníci zocelení nejednou bitvou a proto je velice překvapilo, když po několika útocích Roggeveev nejenom že neležel v kaluži krve, ale navíc se oni sami ocitali ve velice nebezpečných situacích. Nemohli tušit, že narazili na bojovníka o nic horšího než oni sami.
Po chvíli ustoupili, aby nabrali nové síly. Roggeveev uchopil meč oběma rukama a mírně se předklonil. Přerývané oddechoval, na čele se mu perlily kapky potu a štípaly ho do očí. Hleděl na oba muže a čekal, co udělají teď.
Zaútočili zároveň, každý z jedné strany.
“Vy podlí psi,” vykřikl udýchaně.
Oba se jen zasmáli a zasypali ho dalšími ranami, které jen s vypětím sil odrazil. Když potom o několik kroků ustoupil, zády narazil na drsný povrch obrovského kamene. Dovolil si rychlý pohled za sebe. Menhiry stály uspořádány v kruhu, v jehož středu se krčila nevelká a pobořená svatyně.
Teď už neměl kam ustupovat.
Vší silou se rozmáchl a sekl. Jeden z lapků se zlomil v pase. Padl na zem a zatímco z jeho úst vycházelo bolestivé chrčení, snažil se zatlačit zpátky střeva, jež mu vyhřezla z široké rány na břiše. Marně…
“Bohové,” zašeptal vyděšeně ten druhý a Roggeveev si byl jist, že v jeho očích zahlédl strach.
Využil soupeřovy chvilkové nepozornosti a zaútočil.
Avšak ve chvíli, kdy se napřahoval k ráně, podklouzla mu noha na kameni ukrytém ve vysoké trávě. Když ho vzápětí polechtalo ostří sekyry na noze, bolestivě vykřikl. Několikrát ještě třeskl kov o kov a náhle stál Roggeveev s prázdnýma rukama.
Místo aby lapka zaútočil, zastavil se a vytřeštil oči. Po několika okamžicích, které Roggeveevovi připadaly nekonečné, se zhroutil na zem. Ze zad mu trčel dlouhý šíp.
Z lesa vyšel muž s lukem v ruce. Na hřbetě koně, kterého vedl za uzdu, ležela srnka.
Roggeveev opřený o balvan vyloudil na tváři vyčerpaný úsměv. “Tak jaký byl lov, Perthe..?”
Zanedlouho se ve stínu obrovských menhirů rozhořel malý ohýnek. Plamínky blikaly, přeskakovaly po dřevě a vrhaly na okolí fantastické stíny, takže svatyně i kamenný kruh vypadaly v záři ohně tajemně a strašidelně. Moc a síla starých bohů zde byly ještě znát a ačkoliv si to Roggeveev nepřipouštěl, na tomto pradávném místě se cítil nesvůj.
“Vděčím ti za život,” ozval se po chvíli, když si obvázal zraněnou nohu. “Už jsem myslel, že je po mně. Chybělo málo a…” Prstem si přejel přes hrdlo ve výmluvném gestu.
“Tak to jsme vyrovnáni…”
Před několika málo dny tomu bylo právě naopak, když ho Roggeveev vyrval ze spárů smrti. Perth se dostal do křížku s Tarranovou tlupou a nebýt Roggeveevova včasného zásahu, těžko by se dožil dnešního dne. Lapkové si však žádali pomstu a nepozorovaně je sledovali až sem.
“Myslím, že tím to všechno neskončilo. Kolik jsme již ujeli mil a stále nám jsou v patách.”
“Hmm…”
“Pochybuji, že by se teď zastavili a dali nám pokoj,” přemýšlel Roggeveev nahlas. “Ne, ne, dokud nebudeme mrtví, tak se nezastaví…”
“Nebo dokud nebudou mrtví oni,” pokrčil Perth rameny.
“Sami dva je nepřemůžeme. Kolik jich je? Třicet, možná i víc a dneska mě málem zabili jenom dva… Pochybuji, že bys dokázal všechny porazit.”
“Znáš mě příliš krátce, štěstěna stojí při mě.”
“Věřím…,” zasmál se Roggeveev.
Trvalo ještě dlouho, než konečně upadl do neklidného spánku plného zlých snů. Ráno se proto cítil tak, jakoby ani vůbec nešel spát.

***

Když se brzy ráno vydali na cestu, začalo poprchávat. Nebe bylo zatažené od obzoru k obzoru, těžké dešťové mraky visely nízko na obloze a od severu vanul nepříjemný vítr. Jeli po staré cestě plné výmolů a kamení, která vedla nedaleko kamenného kruhu, dál do kopců Gorthalské pahorkatiny.
Po několika hodinách jízdy dorazili k rozcestí. Před nimi se otevíral pohled na nehostinnou a kamenitou krajinu, kde do výšky čněly strmé pahorky zarostlé temnými lesy a do hlubin spadaly prudké srázy bezedných propastí. Ponurost zdejšího kraje dokreslovala pochmurná zřícenina hradu stojící na nedalekém vršku a starodávné strážní věže, tu a tam vyčnívající z lesa, dnes však již z větší části pohlcené časem.
Na rozcestí stál muž.
Byl oblečen jako mág, ve větru se vlnil jeho dlouhý bílý plnovous. Zkoumavě hleděl na oba cestovatele a čekal. Čekali i oni. Nepříjemné a vlezlé mžení se změnilo ve vytrvalý déšť a nic nenaznačovalo, že by měl brzy skončit.
“Čekal jsem vás,” řekl konečně a po chvíli pokračoval. “Čekám zde na každého, kdo se vydává po této cestě a každého musím varovat. Tak káže kletba.”
Cestovatelé na sebe nechápavě pohlédli. “Jaká kletba?”
“Kletba, jíž mě potrestali bohové za mé strašlivé činy. Proto zde musím na každého čekat a varovat ho… Jsou zde dvě cesty, cesta vlevo delší je o několik dnů, avšak zcela bezpečná,” odříkával stařičký mág slova, která již musel říci snad tisíckrát. “Cesta vpravo je sice kratší, ale…”
Mág se na chvíli odmlčel.
“Když se vydáte touto cestou, nebezpečí se nevyhnete. Dosud nikdo, kdo se po ní vydal, se nevrátil živý…”
“Pojedeme kratší cestou,” navrhl tiše Perth. “Nemůžeme si dovolit nějaké zdržení.”
“Co nebezpečí, o kterém mluvil čaroděj?”
“Včera jsem to nemyslel vážně, sám bych na Tarranovu tlupu nestačil. A kdo ví, co na té cestě vůbec je…”
Roggeveev se tázavě otočil k mágovi.
“Řádně si vše promyslete. Zprava se ještě nikdo nevrátil…”
“Tak už nás nenapínej. Co tam je?”
“Žlutý drak!”

***

Arweg si odhrnula neposlušný pramen rudých vlasů z tváře a ještě jednou si pořádně prohlédla stopy v trávě. Pak se otočila k Tarranovi, který se opíral o obrovský menhir a pozorně ji sledoval.
“Bojovali jenom proti jednomu,” řekla. “Měli nad ním převahu, ustupoval. Potom zabil Labraida, támhle… Šíp přiletěl z lesa, musel to být zkušený střelec.”
“Byli to ti samí co posledně?”
Přikývla. “Ráno jeli na jih, není do déle než půl dne. Míří k průsmyku KTring, to je jediná cesta, která vede přes horský štít. Kdybychom si pospíšili, dostihli bychom je už na této straně hor… A navíc jeden z nich je zraněný,” ukázala na zkrvavený cár látky. “Nepojedou tak rychle.”
“Nech si ty rady, děvče,” zamračil se na ni Tarran. “Já dobře vím, proč tě chtěli oběsit.”
“Proč jste mě tedy zachraňovali?”
“Bylo by tě škoda,” poplácal ji po tváři. “Můžeš mi být ještě v mnohém prospěšná.”
Neřekla nic.
Tarran ji znal jen velice krátce, stále pro něj zůstávala záhadou, o jejímž původu nevěděl nikdo nic. Dozvěděl se od ní, že prováděla cestovatele tímto pustým a nehostinným krajem, avšak když se po několikáté vrátila sama, začalo to být lidem podezřelé. Zavřeli ji do vězení a po roce stráveném v temné kobce ji čekala poprava.
Byla to více méně náhoda, že ji Tarran vzal sebou, neboť spolu s ní chtěli oběsit i několik členů tlupy. Teď, když projížděli tímto pro ně neznámým krajem, se jim její znalosti velice hodily…
Zabloudil pohledem ke dvěma přikrytým tělům. “Říkáš, že je můžeme ještě dohonit? Mají ale velký náskok…”
“Pojedou po cestě, ta tvoří velký oblouk. Mohli bychom jim nadjet zkratkou a předehnat je…”
“Jestli nás zavedeš do nějaké pasti, zemřeš jako první,” pohrozil jí. “A nezapomeň, to já jsem ti zachránil život. Takže mi něco dlužíš.”
“Nezapomněla jsem. Můžeš mi klidně věřit, nezavedu vás do žádné léčky.”
Přikývl. Jeho vnitřní hlas mu říkal, že Arweg je do žádné léčky nezavede. Věřil jí. Zatím.
“A až je dostaneme,” zasyčel pomstychtivě, “tak jim vlastnoručně vyrvu vnitřnosti. Chci vidět, jak budou trpět…”
Po obloze kroužily vrány. Jejich krákání se rozléhalo široko daleko.

***

Mžilo a od severu vanul studený a nepříjemný vítr. Roggeveev se choulil v sedle a přemýšlel, co jim to mág vlastně řekl. Hlavou se mu honily nejfantastičtější představy o tom, jak onen Žlutý drak může vypadat.
Už draka viděl, avšak nikdy ani neslyšel o žádném, který by byl žlutý. Je sice pravda, že příroda svede mnoho zázraků, ale Roggeveev pochyboval, že by svedla i toto. To jako kdyby po světě běhal pruhovaný kůň.
Kolem dokola se rozprostírala nevlídná krajina plná kamení a trnitých keřů, před nimi se do výšky zvedaly rozeklané štíty hor, jako hradby bájné pevnosti bohů. Cesta se pozvolna stáčela k východu a nořila se do hustého smrkového lesa.
“Myslíš, že to byl dobrý nápad?” zeptal se po chvíli Roggeveev nejistě.
Perth pokrčil rameny.
“Já jenom, zda by nebylo lepší postavit se Tarranově tlupě než Žlutému draku. To bychom alespoň věděli, na čem jsme.”
“Kdo ví, jestli je ta povídačka vůbec pravdivá,” namítl Perth.
Mág jim vyprávěl o smrtelném nebezpečí, které na této cestě číhá, o obrovské moci Žlutého draka. Neřekl však nic jasně, jen v náznacích. Hovořil o kletbě, která je svržena na každého, kdo se utká se Žlutým drakem, o kletbě, která přináší smrt.
“Stejně nemáme na výběr,” pokračoval Perth. “Zima je cítit na každém kroku. Průsmyk může být průchodný už jen několik málo dnů. Já bych nechtěl trávit zimu v tomhle zapadákově, zvlášť s Tarranovou tlupou v zádech.”
“Asi máš pravdu,” přikývl neochotně Roggeveev.
Vjeli do lesa. Cesta se zde pomalu ztrácela v bahně, zatímco na jiných místech ji přehrazovaly haldy kamení. Raději sesedli a dál vedli koně za uzdu.

Přestalo pršet a dokonce i vítr se trochu utišil. Ze stromů, jež lemovaly cestu z obou stran, odkapávala voda a v úzkých stružkách stékala z kopce. Temné mraky pluly po obloze velikou rychlostí a nepropustily ani jediný ze slunečních paprsků.
Bořili se hluboko do bahna a jindy se jim nohy smekaly po kluzkých kamenech.
Perth se náhle zastavil. Když na něj Roggeveev pohlédl, spatřil v jeho tváři napětí a ostražitost… A také strach. Přes cestu, v mělkém úvozu, ležel povalený kmen mohutné borovice.
Před ním, z části zanesená bahnem, ležela lidská kostra…

***

Tarran se výhružně zamračil.
“Čekal jsem vás. Čekám zde na každého, kdo se vydává po této cestě a každého musím varovat. Tak káže kletba…”
“Ještě slovo a ta dýka, kterou máš na hrdle, se nakrmí tvým masem,” řekl.

Čaroděj přikývl.
“Odpověz mi, jasně a stručně. Projeli tudy dva muži? Jeden z nich byl zraněný, ten druhý měl sebou luk.”
Arweg, která stála dosud opodál, přikročila k nim a odstrčila Tarranovu dýku z čarodějova hrdla. Tarran, ačkoliv nemusel, jí neodporoval. Cosi ho k tomu nutilo a ačkoliv nepoužila skoro žádnou sílu, nedokázal jí vzdorovat.
“Násilí není nutné,” řekla. “Ti muži tudy projeli, jsou tady čerstvé stopy koňských podkov. Jeli doprava… Nemohou být daleko, za nejbližší zatáčkou na ně můžeme narazit…”
“Je to pravda?” otočil se Tarran k mágovi.
“Ano, ale musím vás varovat. Na pravé cestě číhá nebezpečí, je tam…”
“Ticho buď,” okřikl ho vůdce tlupy. “Na to se tě nikdo neptal.”
“Je tam Žlutý drak,” nenechal se mág odbýt.
“Žlutý drak? To je důvod, proč tě chtěli oběsit?” obrátil se Tarran k Arweg, ale ani nečekal na odpověď a otočil se ke svým mužům.
Čaroděj pohlédl rusovlásce do očí. Je to dlouho, co jsme se viděli naposled, Arweg. Ale do jaké společnosti ses to dostala…
“Tak pojedeme,” zvolal Tarran. “Pokud je chceme dostat dřív, než ten Žlutý drak, musíme si pospíšit. Zergu, pojedeš napřed a zjistíš jak jsou daleko. Nepozorovaně. Chceme je přeci překvapit…”

***

Roggeveev se rozhlédl, srdce mu bušilo stejně hlasitě jako chrámové zvony a po zádech mu přeběhl mráz. Jako kdyby na něj dýchla smrt.
A pak oblohou přeletělo hejno vran. Možná to byly ty samé, jež viděl u svatyně a kamenného kruhu… Krákání se s hlasitou ozvěnou rozléhalo tímto pochmurným krajem a nahánělo hrůzu. Když konečně zmizely v dálce, jen vítr šuměl v korunách stromů.
“Žlutý drak,” vydechl a s vytřeštěnýma očima se rozhlížel kolem.
S obnaženými meči pomalu přistupovali blíže. Jakoby i koně vycítili strach a vzpouzeli se jít dál, možná to byl hnilobný zápach, který se v kotlině držel. Nebylo těžké určit, z čeho ten puch pochází, protože stejně to zapáchalo i na bitevní pláni Tarthal. Takhle byla cítit smrt…
Žlutý drak!
Šli pomalu, jen co noha nohu mine. Okolní krajina vypadala obyčejně, jen stromy byly tak nějak temnější a půda kamenitější. Ale takové lesy rostly přeci i v Roggeveevově rodné zemi, tak proč se mu tady nelíbí?
Žlutý drak!
Ale neplivou draci plameny? Nevládnou strašlivým a vše ničícím plamenem? Zde však nebylo po něčem takovém ani památky, žádné ohořelé stromy, žádný popel, prostě nic. A třeba Žlutý drak nevládne ohněm, ale něčím úplně jiným…
Žlutý drak!
Perth se zarazil v půli kroku. Tiše zaklel, meč v jeho ruce se zachvěl. Roggeveev spatřil na jeho tváři ohromení a bezmezný údiv.
Sledoval Perthův upřený pohled. Hleděl na povalený strom, zpoza kterého vycházela žlutá záře…
A to, co tam uviděl, mu vyrazilo dech.
“Lhal nám,” zasípal Perth. “Ten dědek nám lhal.”
Roggeveev se ani nepohnul. Hlavou se mu honily tisíce a tisíce myšlenek, tisíce a tisíce představ. Ten pohled byl naprosto neopakovatelný a… ve své podstatě hrůzný.
A pak se mu v mysli usadila jedna jediná myšlenka. Myšlenka, při které ho mrazilo v zádech. Myšlenka, která ho děsila víc než samotný bůh podsvětí.
Myšlenka, že Perth je tu vlastně zbytečný…
A zdálo se, že s touto myšlenkou zde nebyl sám. Perth se mírně rozkročil, trochu nadzdvihl meč. Stačil jen jeden jediný úder a bylo by po všem. Avšak Roggeveev se rozhodl neprodat svou kůži tak lacino. I on zaujal postavení, kdy mohl Pertha jedním úderem zbavit života.
Stáli tak dlouhou chvíli. Oba věděli, že jejich sebemenší pohyb bude znamenat prudkou odezvu druhého. A ani jeden se nenacházel v takovém postavení, kdy by mohl protivníkovu ránu zastavit.
“Vím, co chceš udělat,” řekl Perth.
“Jistě. To samé, co ty.”
“Nepřipadáš si jako hlupák?” zeptal se téměř provinile.
Roggeveev po dlouhé chvíli váhavě přikývl.
Náhle ve svém zorném poli, na samé hranici viditelnosti, zaregistroval pohyb. V hustém porostu se někdo skrýval, Roggeveev spatřil kratičký záblesk ocele. Možná to byl meč, možná pancíř.
Aniž by se daným směrem díval, upozornil Pertha.
“Nevěřím ti, chceš jen odlákat moji pozornost. Já tyhle staré triky znám.”
“Dobře,” přikývl Roggeveev a sklonil meč k zemi. “Podívej, nechci tě zabít…”
Toho však Perth využil a vrhl se na Roggeveeva. Ten v poslední chvíli jeho ránu odrazil. “Vzpamatuj se ty blázne,” zařval a znovu nastavil meč Perthově zbrani. “Tím nic nezískáš!”
Roggeveev ustupoval od kmene povaleného stromu, Perth s šíleným výrazem v očích ho pomalu následoval.
“Sám nic nedokážeš,” pokračoval Roggeveev. “Vůbec nic. Navíc budeš sám proti Tarranově tlupě. Zhebneš!”
Perth zavrtěl nevěřícně hlavou. Nechtěl přemýšlet nad tím, co bude potom, zajímala ho pouze současnost. “Vymýšlíš si. Tarranova tlupa sem nedojede, čaroděj je bude varovat a oni pojedou tou druhou cestou.”
“A my jsme to varování snad poslechli!?”
Perth se zastavil.
Povalený kmen zmizel za zatáčkou a náhle jakoby celé to kouzlo zmizelo. Perth sklonil meč a zmateně se rozhlížel kolem, z tváře mu zvolna mizelo všechno to šílenství a nepříčetnost.
“U sta bohů,” zamumlal ohromeně.
“Už o nás musí vědět, nahoře v lese se někdo skrýval. Musíme se na ně připravit.”
Roggeveev si oddechl, avšak všechno ještě neskončilo. Už pochopil, proč se dosud nikdo nevrátil živý.
“Musíme se tam vrátit a…,” zamumlal Perth.
“Ne!”
Podezřívavě na Roggeveeva pohlédl. “Proč ne?”
Náhle se zastavil a upřel pohled na něco za ním. Stále však držel meč v ruce a šílenství z jeho očí ustupovalo jen velmi pomalu. Roggeveev si nemohl dovolit ohlédnout se, vždyť by ho pak Perth mohl jednou ranou zabít.
Stále ustupoval a nespouštěl Perthovy ruce z očí. Celý svět kolem něj se stal rozmazanou šmouhou.
Něco mu dýchlo na rameno.
Zarazil se. Pomalu, velice pomalu se ohlédl a spatřil za sebou koně, černého jak noc. Na něm seděl Tarran a za ním, na cestě, stála celá jeho tlupa.
“A sakra,” zaklel Roggeveev.
“Pánové,” řekl Tarran oběma mužům a zároveň dal svým lidem znamení, aby je zajali, “rád bych si s vámi pohovořil. Věnujte mi prosím chvilku… Na této cestě prý číhá Žlutý drak, tak bych to rád vyřídil, dřív než vás dostane on…”

***

“Zabili jste mé muže,” řekl Tarran. “Myslíte si, že to nechám jen tak.?”
Oba, Roggeveev i Perth, seděli u paty rozložitého dubu s provazy na rukou i nohou. Nemohli se ani hnout. Roggeveev hleděl na své zablácené boty, Perth pozoroval vůdce tlupy. To, že je nechal žít, znamenalo pouze jediné. Chce, aby trpěli. Chce je mučit.
“Co mi k tomu řeknete?”
“Mohou si za to sami,” zamumlal Perth. “Aha, takže se asi navzájem pozabíjeli…”
“To se stává, že někdo v boji zemře. Měli s tím počítat…”
“Vy jste měli zase počítat s tím, že vás za to nyní zabiji.”
“Dej mi meč, ty pse, a uvidíme, kdo se odtud dostane živý,” vykřikl Roggeveev. “Bojuj se mnou, muž proti muži…”
“Dohodneme se jako lidé, ne?” zavrtěl Tarran hlavou. “Proč zbytečně používat násilí?”
“Co chceš?”
“Abyste neřekli, že jsem vám nedal možnost,” řekl vůdce tlupy, “můžete se vykoupit. Chci tisíc zlaťáků za každého mrtvého. To je dohromady sedm tisíc…”
“Tolik?” podivil se Roggeveev. Za takovou sumu by si mohl koupit menší království.
Tarran si to dobře vymyslel. Věděl, že tolik peněz nikdy nezískají a potom je klidně s čistým svědomím může zabít… Nabídl jim přeci možnost, jak se zachránit.
Roggeveev zvedl oči a pohlédl do očí rusovlasé Arweg, která stála opodál. Na pouhý okamžik, ne delší než mrknutí oka, spatřil v jejích očích záblesk něčeho… Stejný výraz měl i Perth, když ho chtěl zabít.
Sedm tisíc zlaťáků. Pro takovou sumu by byl schopen zabíjet…
Žlutý drak!
“Nemáte? No nic…”
“Máme.”
Perth se tázavě podíval na Roggeveeva. Pak pochopil.
“Máte? A kde byste tolik sehnali?” vysmíval se jim Tarran.
“A to víte, že tu je Žlutý drak..?”
“Co sem pleteš tu potvoru?” nechápal Tarran. “Co ta s tím má společného?”
Roggeveev se rozesmál. “Draci přeci často sedávají na hromadách zlata…”
Perth se začal vztekle zmítat v poutech v marné snaze osvobodit se.
“Arweg, ty to tu znáš” otočil se vůdce tlupy na dívku, “jak je to se Žlutým drakem?”
Pokrčila rameny. Roggeveev cítil, že lže. Proč? Když se jejich oči znovu setkaly, nepatrně se usmála. Jakoby věděla, o co jde…
Tarran se obrátil zpět k Roggeveevovi. “Tak žlutý drak… Viděl jsi ho?”
Roggeveev přikývl.
“A říkáš, že má u sebe poklad. Tak nás k němu dovedeš a my si s tím už poradíme.”
“Ne!” vykřikl Perth zoufale. “On ne!”
Roggeveev se krutě usmál.
“Chceš jít raději ty?” zeptal Tarran se Pertha. Roggeveevův úsměv se mu totiž vůbec nelíbil. “Dobře, ale jeden neuvážený pohyb a je s tebou konec. Arweg… zůstaň tady a hlídej ho,” ukázal na Roggeveeva. Nestál o to, aby ho právě teď zavedla do nějaké pasti.

Tarran se zbytkem tlupy odešel za Perthem, který se sice vzpouzel, avšak dýka, která ho tlačila do zad, mu jasně říkala, co si smí a co si nesmí dovolit. Roggeveev s Arweg osaměli.
Dlouho seděli mlčky.
“Mohu tě o něco požádat?” zeptal se po chvíli Roggeveev.
“Hmm…?”
“Až se tví přátelé nevrátí, nechoď za nimi,” řekl a když mlčela, pokračoval. “Pokud je Perth zavede tam, kam má, pak už jim nikdo nepomůže. Jakoby tam leželo nějaké kouzlo, nějaká kletba… Vím, proč se odtud ještě nikdo nevrátil. Může za to ten Žlutý drak.”
“Já vím,” přikývla, ale Roggeveev si toho ani nevšiml.
“Je to nejhorší ze všech netvorů. Neubráníš se mu. Čaroděj vůbec nepřeháněl – říkáš si, že nic nemůže být tak strašné, ale opak je pravdou. Je to…,” odmlčel se a hledal správná slova. “Tím netvorem je totiž sám člověk.”

***

Přes mělký úvoz ležel kmen povalené borovice. Zpoza kmene vycházela žlutá záře. Ta záře pocházela od obrovského množství zlata, stříbra a drahokamů.
Tarran ohromeně stál nad pokladem a hleděl na to nesmírné bohatství. Za ním zuřilo šílenství, lapkové se navzájem vraždili v touze získat všechno zlato pro sebe. Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach krve, hlasité zvonění mečů a řev bojovníků drásal ušní bubínky. Křik umírajících musel být slyšet na míle daleko.
Tarran se otočil. Musí ten souboj zastavit, musí… Nedokázal však vydat ani hlásku, cosi mu zalepilo ústa. Hluboko v mysli uslyšel krutý smích. Padl na kolena a sevřel hlavu v dlaních, avšak smích neustával…
Po dlouhé chvíli se konečně zvedl. Jeho pohled padl na Pertha, který stál opodál a se zájmem hleděl na celou scénu. Ruce měl stále svázané, ale nikdo si ho nevšímal.
Vůdce tlupy tasil meč a rozeběhl se k němu. Cosi mu říkalo, že mu musí Pertha zabít. Čím dříve, tím lépe. Tvář měl zkřivenou výrazem šílenství, z očí mu šlehala nenávist. Nedokázal se vymanit z moci kouzla, které na pokladu leželo.
Meč zajel hluboko do masa. Perth se bez jediného slova zhroutil k zemi. Tarran se otočil a pustil se do ostatních členů své bandy. Ačkoliv kdesi hluboko cítil, že dělá obrovskou chybu, nedokázal vzdorovat. Síla Žlutého draka byla větší…

***

Arweg vstala. Z dálky sem doléhaly zvuky bitvy a křik raněných. V ruce držela dýku.
“Teď bych tě měla správně zabít,” řekla a klekla si k němu. Místo toho, aby vrazila nůž do jeho srdce, však rozřezala pouta. “Nepatřím však do Tarranovy tlupy, nemusím se řídit jeho rozkazy…”
Roggeveev vstal a protáhl se, stále však po očku pozoroval rusovlasou krásku. Zachránila mu život a on nevěděl proč. Nepatří do Tarranovy tlupy, co tady potom dělá..?
“Pojď, řekla.
“Kam?”/

“Ke Žlutému draku. Něco by ses měl dozvědět…” Nečekala na odpověď a vyrazila k místu, odkud doznívaly poslední rány mečů a kde křik pomalu umlkal.

***

Opět se rozpršelo, ne silně, avšak vytrvale. Déšť byl ledový a vlezlý. Vítr s sebou přinesl další mraky, ze kterých po chvíli začal padat i sníh. Sychravý podzim pomalu ustupoval a zima se kvapem blížila.
Roggeveev pomalu šel k mělkému úvozu, kde ležel povalený kmen, zpoza kterého vycházela žlutá záře. Již daleko před cílem své cesty cítil pach smrti. Těžký a nasládlý pach krve i hnilobný zápach z těl dobrodruhů, kteří sem přišli o nějaký ten pátek dříve.
Po několika krocích narazil na první mrtvolu. Ležela obličejem k zemi, v zádech až po rukojeť zabodnutou dýku. Další mrtvý ležel s rozpáraným břichem. Sehnul se pro jeho meč.
Jeho pohled padl na mrtvého Pertha.
“Poslal jsem přítele na smrt, jen abych si zachránil život,” řekl.
“Něco ti o tom pokladu řeknu,” zastavila se Arweg vedle něj. “Je tu již dlouhá léta a stále se nenašel nikdo, kdy by jej mohl odnést. Leží na něm kletba…”
Pohlédl na poklad. V mysli mu začal křičet nějaký hlas, aby se Arweg zbavil. Pak všechno bude mít jen pro sebe… Rozhlédl se kolem. Náhle mu došlo, že s mrtvolami není něco v pořádku. Usilovně přemýšlel a zjistil…
Zjistil, že mezi nimi chybí Tarran.
Uviděl ho klečet opodál, jak se přehraboval ve zlatě. Vztekle na něj vykřikl.
Vůdce tlupy pohotově vyskočil, v ruce meč. Když uviděl Roggeveeva, zamával zbraní nad hlavou a vrhl se vpřed. Na chvíli jakoby se zastavil čas a po chvíli se znovu rozběhl se strašlivou rychlostí. Tarran se ocitl přímo před ním a zuřivě zaútočil.
Roggeveev odrážel rány na poslední chvíli a s každou další ranou si říkal, že to již déle nemůže vydržet. Před očima se mu neskutečně rychle míhala čepel meče, vše se ponořilo do stínů a Roggeveev vnímal jen Tarranovy šílené oči.
Pomalu ustupoval, krok za krokem. Zakopával o kamení, nohy mu podkluzovaly v bahně. Meč v ruce mu ztěžkl, že ho sotva udržel. Již brzy nastane konec souboje… Teď nebo nikdy! Namířil čepel na Tarranovo břicho a ten mu na ni sám naběhl. Zastavil se zachroptěl. Na rtech se mu objevily krvavé bubliny.
Aniž by to Roggeveev zpozoroval, sevřel v ruce dýku.
Bodl.
Roggeveev vysíleně klesl k zemi a sledoval okolní krajinu, jak pomalu mizela v černé tmě, až nakonec neviděl vůbec nic…

***

Když se probral, nad ním se skláněla krásná Arweg, jejíž rudé vlasy ho lechtaly po tváři.
“Neboj se, budeš žít,” řekla. “Není to tak vážné, jak to na první pohled vypadá…”
“A jak je to s tou kletbou?”
“Čaroděj, který stojí na rozcestí, byl první, kdo zatoužil po tomto bohatství. Cestoval s nějakou karavanou, když dorazili sem. Chtěli se rozdělit a zlato naložit do vozů, ale on chtěl všechno pro sebe. Všechny zabil, muže, ženy i děti… Jenže pak je oživil a učinil z nich své sluhy, zombie. Nedokázal totiž poklad sám odnést. Bohové to však nenechali jen tak, vždyť si vzal duše, které jim náležely. Prokleli jak čaroděje, tak poklad.”
Roggeveev stočil pohled k povalenému kmeni.
Myslíš na zlato?” zeptala se. “Divíš se, proč jsem tě nezabila?”
Přikývl.
“Protože jsem součástí kletby. Kouzlo, které nutí lidi zabíjet se navzájem při spatření zlata, se na mě nevztahuje…”
Když na ni Roggeveev znovu pohlédl, zatajil se mu dech. Místo rusovlasé dívky se nad ním skláněla krásná a štíhlá rudá saň.
“Poklad byl můj… Proto zde musím čekat v lidské podobě do té doby, než přijde někdo, kdo kletbu může zlomit. Někdo, kdo nepodlehne kouzlu bohatství. Ty jsi přežil, ty bys mohl být ten pravý… Když na poklad seslali kletbu, říkali, že žádný člověk neodolá….”
Roggeveev pohlédl na hromady zlata. Sevřel v ruce rukojeť Tarranovy dýky. Opět se nad ním skláněla rusovlasá dívka, byla drakem jen na krátkou chvíli.
Chtěl by jí tak pomoci…
“Arweg, oni měli pravdu,” zašeptal a pohlédl do jejích smutných očí. Pochopila všechno. “Měli pravdu… Žádný člověk neodolá…”
Když umíral, necítil vůbec nic. Jenom litoval toho, že je člověkem.

KONEC
Tím končí prozatím i série o rytíři bez titulu – Roggeveevovi. Není však vyloučeno, že se objeví další (Žlutému draku předcházející) povídky. Ba, je to velice pravděpodobné. Máme se nač těšit.