Rytíř bez titulu: Ve jménu boha

Bitva utichala. Poslední velká bitva, která se měla na mabdenské půdě odehrát. Válečníci z klanů postupovali vpřed a dobíjeli ty, kteří nestačili uniknout. Šli dál a dál, oblečení do hrubé kostkované látky a vlčích kůží, nezastavovali se a pod nohama drtili nepřátelskou armádu.
Armádu posledního z pánů, kteří získali zálusk na horalskou půdu. Posledního, který ještě nepochopil, že bojovat proti horalům je jako stavět se proti bouři. Dlouhé věky je nedokázal nikdo porazit a přesto králové východních království zůstávali nepoučeni. A tak umírali lidé.
Zanedlouho na vysočině zavládlo ticho. Jen po obloze kroužili mrchožrouti a z okolních lesů se stahovali vlci.
Večer se v osadách rozhořely ohně, aby se řádně oslavilo další mabdenské vítězství. Neradovali se však všichni. Před svou chalupou seděl klanový náčelník a přemýšlel. Zabrán do myšlenek zprvu ani nepostřehl, že si k němu někdo přisedl. Teprve po chvíli si uvědomil přítomnost někoho druhého a zvedl oči.
“Svět již není to, co býval, Sargelle,” řekl. “Nepřátelé už neumí bojovat. Stačí, abychom udělali bububu a celá armáda se dá na útěk. Takhle slávu nezískáme a Síně nesmrtelných se nezaplní mabdenskými muži. A muž, který zemře v posteli, zasluhuje jen hanbu… Bojím se, že takto skončím i já.”
“Neprorokuj nebo se tak skutečně stane.”
“V naší zemi se objevují první známky nepokojů. Mezi některými klany opět zavládlo nepřátelství. Pokud nejlepší válečníci padnou v tomto boji, potom už nebude nikdo, kdo by bránil naši půdu.” Náčelník se napil z číše s vínem. “Říkal jsi, že jsi hodně cestoval. Řekni, je nějaké řešení? Lze vysočinu ještě zachránit?”
“Projel jsem snad celý svět,” začal Sargell, “ale nalézt někoho, kdo by se vám mohl rovnat, je velice těžké. Mohli jste se už dávno stát vládci té největší říše na světě, a přesto zůstáváte zde-“
“Naši bohové si nepřejí, abychom opouštěli vysočinu. Ne bez vážného důvodu.”
“Ano, jistě. Pamatuji na to. Možná vím, co by mohlo pomoci.”
“Mluv, a pokud tvá rada bude dobrá, dostaneš vůz plný zlata.”
“Pocházím ze země, která se nazývá Dagros,” začal Sargell. “Ve východních královstvích si myslí, že u nás jsou dobří bojovníci a na hranicích zuří stále nepokoje. Ale ti praví válečníci jsou korzáři z jihu. Ti nás naučili bojovat. Ti vládnou naší zemi – dobyvatelé na dračích lodích mluvící drsnou řečí.
Nikdo z nás je nemá rád. Pokud hledáš vážný důvod, já ti jej poskytnu. Předtím, než jsem se stal jedním z vás, býval jsem jejich poddaný. Když se mi podařilo vymanit z jejich moci, přísahal jsem pomstu. Ten pravý čas by mohl nastat právě teď.”
“Ano, ten správný čas nastal. Kde je najdeme?” zeptal se dychtivě náčelník.
“Jejich země se nazývá Strugg…”

***

Velký sál Canarijského hradu byl plný lidí. Vesničané z podhradí i vojáci z hradu, ti všichni se přišli podívat na dnešní slavnostní ceremoniál. Jedna z posledních možností, jak se před nastávající válkou rozptýlit.
Konečně zavířily bubny a slavnostní fanfáry se rozezněly sálem. Všichni se plni očekávání upřeně zahleděli na velká vrata. Když se konečně otevřela a za zvuku trub dovnitř vstoupil mnich v bílém rouchu, byl přijat hlasitými ovacemi a provoláváním slávy.
Za mnichem šlo několik rytířů. Měli na sobě blýskavou zbroj, jasně červené chocholy na přilbách a červený kříž jak na hrudi, tak i na štítech. Takové úcty se těšil znak Canarijských, že páni zapomněli i na své rodové znaky a erby.
Jako poslední vstoupil nejvyšší komtur řádu Nazarian. Po jeho boku kráčel muž v prosté, kroužkové košili. V porovnání s pompézní a bohatou zbrojí rytířů působil nevýrazně a nedůležitě, a přesto se celé shromáždění konalo právě kvůli němu.
“Náš pán a ochránce,” zvedl zbožně ruce Nazarian, “nejvyšší velitel řádu Canarijských rytířů kříže, mi ve snu sdělil, jak mocná je armáda černých. Připlouvají z jihu na mnoha lodích. Silné je vojsko ze Struggu, ale na naší straně je pravda, a proto nemůžeme prohrát.”
Na chvíli se odmlčel.
“K větší slávě řádu,” pokračoval, “a k jeho velkému vítězství, dnes mezi sebe přijmeme muže, jehož pomoc nám může být velmi užitečná. Muže, který ví, jací jsou černí rytíři ze Struggu, neboť byl dlouhá léta jejich vazalem a bojoval po jejich boku, než byl osvícen Bohem a přiveden k pravdě.
Do našeho řádu vstoupí muž, velký bojovník z Dagrosu, rytíř Roggeveev. Jeho znalosti nám pomohou šířit slovo Boží i v zemích, kam naše moc zatím nedosahuje.”
V sále zavládlo vzrušení. I když mnozí slyšeli o Roggeveevových skutcích, málokdo jej spatřil na vlastní oči. Byl legendou, o jeho činech se vyprávělo po celé zemi a každé dítě znalo jméno toho velkého válečníka.
“Přistup blíže, statečný rytíři, a přijmi tento šat na důkaz, že jsi jedním z nás.” Komtur obřadně připjal Roggeveevovi k ramenům bílý plášť s červeným křížem na zádech. “Přijmi tento meč,” vložil mu do rukou nádhernou zbraň, “na důkaz, že jsi nyní jedním z nás. Patříš mezi Canarijské rytíře, jsi jedním z nás. Vítej bratře.”
Roggeveev se váhavě uklonil. Uvědomoval si, že nyní se stal zajatcem řádu, že pozbyl svobody. Teď musí bojovat v bílém brnění a nesmí přemýšlet, zda bojuje za správnou věc.
Proč jsem jen dával ten slib? Proč jsem přísahal? Ale co jiného mu tenkrát zbývalo.
Cestoval dlouho, jel pustinou, kam se ani vlci neodvažují. Příliš své síly přecenil. Na pokraji vysílení konečně dorazil k moři. Tam nalezl mohutný hrad, na jehož věžích vlály bílé prapory s červeným křížem. Utrmácený a vyhladovělý padl před branou a očekával smrt, ale rytíři se jej ujali a pomohli mu. Tehdy se rozhodl odměnit.
Chtěli pomoc ve válce. Jakási nadpřirozená moc mu říkala: “Jdi a splň jejich přání. Běž a nebudeš litovat.” Šel a nepřemýšlel nad tím, zda je správné válčit za Boha, kterého ani nezná.
Teď už ale bylo příliš pozdě, aby své rozhodnutí změnil.
Ponořen do myšlenek si ani neuvědomil, že společně se svými novými bratry opustil sál. Při hostině nemluvil, jen uvažoval nad tím, co přinese budoucnost. Teprve když nastal čas, kdy se rytíři odebírají do svých pokojů, vyrušil ho jeden z nich.
“Jsi tu nový,” řekl. Glanuth se jmenuje, vzpomněl si po chvíli Roggeveev. “A náš hrad skrývá mnohá tajemství. Jako příslušník řádu bys měl o některých vědet. Už jsi nejspíše něco zaslechl o Levandulovém sále, ale nikdo ti na tvé otázky neodpověděl, že?”
Roggeveev přikývl.
“Víš, jsme rytíři a ne mniši, jak si mnozí myslí. I my máme tělesné potřeby.”
“Ano?”
“Máme zde několik žen.”
“Bordel,” došlo Roggeveevovi. Něco takového u řádových rytířů rozhodně nečekal.
“Pokud bys měl zájem, zavedu tě tam.”
Proč ne? pokrčil rameny Roggeveev. Proč by jinak Bůh stvořil ženy?
Glanuth ho vedl dlouhou chodbou, až došli do jednoho z velkých sálů, jakých zde bylo mnoho. Ale tento narozdíl od těch ostatních obývaly ženy. Posedávaly na pohovkách, vyšívaly a dělaly takové ty věci, které ženy obvykle dělávají.
“Tak si vyber,” řekl Glanuth.
Roggeveev přelétl pohledem místnost. Jak je to dlouho, co měl ženu?
Jeho pohled padl na jednu dívku. Všechny ostatní pro něj rázem přestaly existovat. Byla velmi mladá, skoro ještě dítě, s ořechově hnědýma očima a dlouhými vlasy spletenými do copu. I když o kráse by se dalo hovořit jen ztěží, vyzařovalo z ní takové kouzlo, že chtěl jenom ji.
“Vidím, že sis vybral,” přivolal ji Glanuth. “Je zde nová, bude to její první noc. Tak si to užij, bratře.”
“Dobrou noc, bratře,” pokývl Roggeveev na pozdrav a otočil se k odchodu. Dívka ho nejistě následovala.
“Jak se jmenuješ?” zeptal se, když dorazili do jeho komnaty.
“Verena, pane,” řekla tiše.
“Neboj se, nechci ti ublížit,” řekl konejšivě.
“Já vím, pane. Nedokázal bys mi ublížit.”
“Proč myslíš?”
Pokrčila rameny. “Babička mě naučila číst v lidech. A ty jsi jiný než ostatní. Lepší.”
Roggeveev se usmál. Usmála se i ona.
Té noci ani jeden z nich nespal.

***

Příštího rána se zvedla strašlivá síla Canarijských rytířů a vojska, jež bojovalo po boku řádu. Prapory třepetající se na věžích byly staženy a stáda sehnána z rozlehlých luk obklopujících hrad. Vesnice zůstaly opuštěny a krčmy zely prázdnotou. Každý, kdo unesl zbraň, šel do boje se svými bratry rytíři.
Vojsko přešlo přes most, který spojoval ostrov s pevninou, a jakmile poslední voják překročil práh obranné věže, k zemi spadla železná mříž a těžká křídla dubových vrat se zavřela. Na hradě zůstala jen malá posádka, každý muž byl potřebný v nadcházející válce.
Dlouhý had bíle oděných vojáků a rytířů v lesklých brněních se vinul podél pobřeží. Armáda postupovala pomalu a uvolněně. Vojáci se nebáli smrti, vždyť Bůh byl na jejich straně. Vždyť byli nejlepší bojovníci v kraji, měli nejlepší zbraně, jaké kováři dokázali vykovat. Vítězství se zdálo tak blízko a tak snadné.
Jen Roggeveev věděl, že to nebude jen tak. Cosi mu říkalo, že tato bitva bude jiná než ostatní. Že Bůh, kterého Canarijští uctívají, nemá takovou moc, aby jim dopomohl k vítězství. Když se však se svými obavami svěřil rytířům, všichni se mu vysmáli. Tak už raději nic víc neříkal a věnoval se svým myšlenkám.
Nazarian tentokrát rozhodl už brzy ráno, že se vydají na cestu, a Roggeveev se tak ani nestačil s Verenou rozloučit. Nechal jí jen svůj prsten a přísahal, že nezapomene. Na nic víc nezbyl čas.

“Jak bojují černí?” zeptal se po několika hodinách pochodu komtur.
“Stojí ve čtverci,” odvětil Roggeveev, “stojí k sobě zády, štíty před sebou jako hradbu, kopí naježená vpřed. Nikdo je nemůže napadnout zezadu. Mohou proniknout do středu nepřátelských vojsk a ani tak je nikdo nepřemůže. Jsou jako nedobytná pevnost. Pokud se dostanete mezi ně, dovnitř čtverce, pak máte šanci zvítězit.”
“Zní to jednoduše,” pousmál se Nazarian.
“Ale jednoduché to rozhodně není.”
Pochodovali stále dál, chorál Canarijských rytířů zněl krajinou. Dusot stovek nohou otřásal zemí. Roggeveev nemyslel na to, co bude, ale na to, co bylo. V myšlenkách se stále vracel k předešlé noci. Doufal, že Verenu alespoň ještě jednou uvidí a že jí bude moci říci, jak moc ji miluje.

***

O několik mil jižněji se k pobřeží blížily tři lodě. Kýly rozrážely studenou šedivou vodu rozbouřeného moře. Černé plachty se nadouvaly v prudkém větru a dračí hlavy vyřezané na přídích se nakláněly, jak si moře s koráby pohrávalo.
Vesla se nořila do vody stále ve stejném rytmu, který udávaly údery do bubnu. Lodě vrzaly a skřípaly, moře hlasitě šumělo a do toho všeho se ozývalo namáhavé supění veslařů. Na palubách se tísnili černí rytíři ze Struggu, kteří přijížděli pokořit novou zemi.
Na palubě první, vedoucí, lodi bylo vojáků o něco méně. To aby se tam vešel krásný stan, který obýval velitel černých.
Vrchní velitel Katran stál na přídi a pozoroval blížící se, zamlžené pobřeží.
“Není se čeho obávat,” řekl jeho pobočník Lang. “Máme nejlepší zbraně světa, máme nejlepší bojovníky světa, bohové stojí při nás. Vítězství je naše.”
“Jen aby,” odvětil velitel. “Nesmíme se radovat z vítězství, dokud bitva ještě nezačala. Kdo ví, jestli Canarijští najdou odvahu postavit se mi v otevřeném poli a nezůstanou zalezlí v tom svém hradu. A i tak jich je nejméně pětkrát víc jak nás. Nepřítele nesmíme ani přeceňovat, ani podceňovat. Každý nepřítel, Langu, každý nepřítel si zaslouží náš respekt.”
Lang přikývl. I když si myslel úplně něco jiného, veliteli nemělo cenu odporovat. Bylo to příliš nebezpečné.
“Zavolej mi čaroděje,” ozval se po chvíli Katran. “Něco se mi nezdá. Něco cítím. Na pobřeží je takové ticho. Jako ticho před bouří.”
Lang odběhl a za chvilku se vrátil s hrbatým starcem, jehož dlouhý bílý vous spadal až na zem.
“Co si můj pán přeje?” zeptal se čaroděj poníženě. “Co mohu pro jeho milost udělat?”
“Řekni mi,” zamyslel se Katran, “co se děje na břehu. Co dělají Canarijští rytíři?”
Čaroděj se hluboce uklonil a na okamžik se vzdálil. Vrátil se se stříbrnou miskou naplněnou čerstvou krví. Katran se nezajímal, kde ji sebral, důležité bylo, že tento druh magie ho nikdy nezklamal.
Ve chvíli, kdy čaroděj pronesl zaklínadla, se na okamžik setmělo a v dálce zahřmělo. “Canarijští pochodují na jih,” řekl mág hledíc do misky. “Je jich mnoho, víc než tisíc. Jezdci i pěší vojsko. Také…”
“To mi stačí, čaroději,” přerušil ho Katran. “Pokud zvítězíme, celé věky se budou zpívat písně o naší statečnosti.”
Také z východu se blíží velká armáda Mabdenských , dokončil v duchu čaroděj. Katran by ho stejně neposlouchal.
Zarachotil řetěz a kotva s hlasitým cáknutím spadla do vody. Byli na místě.

***

Sargell se zastavil na kopci a rozhlédl se po krajině. Dole pod ním v nevelké zátoce burácelo moře a vlny dravě útočily na písčitou pláž. Ocelově šedivé nebe v dálce splývalo s nekonečnou hladinou a chladný vítr přinášel kromě slané vůně i první kapky přicházejícího deště.
Byl to tentýž vítr, který nadouval plachty tří dračích lodí.
Lodě právě přistávaly, vojáci zvedali vesla a seskakovali na břeh, plachty byly pomalu svinovány. Na břehu vládl čilý ruch a během chvíle na břehu vyrostl tábor černých.
Sargell je znal velice dobře. Vždyť vládli jeho zemi a i teď, kdy stál proti nim, pociťoval cosi jako závan domova. Co ho ale udivovalo, byla jejich bezstarostnost. Tábor ještě nestál a několik černých už narazilo soudek s vínem. Nebývalo zvykem, že by bojovníci pili před bitvou. Jistě čekali nějakého slabého protivníka nebo…
Nebo měli zázračné zbraně. Sargell už něco zaslechl. Ano, zdálo se mu, že v táboře vidí málo mečů, spíše se jednalo o rodinné památky než o opravdové zbraně. Také si všiml velkého černého stanu, do kterého vojáci přenášeli nějaké bedny pod dozorem starého čaroděje.
Náhle se vedle něj objevil mabdenský náčelník.
“Neříkal jsi, že na ně narazíme až za několik dní, dál na jihu?” zeptal se. Pohlédl do tábora černých a vzápětí vrhl na Sargella nepříliš vroucný pohled. “Tohle že jsou ti skvělí bojovníci? Tihle že nám jsou rovni? Podnikli jsme kvůli nim tak dlouhou výpravu a oni se vyloďují, aniž by postavili stráže. A už pijí. Mám chuť tě stáhnout z kůže a-“
“Je to zvláštní. Nikdy se takto nechovali. Nerozumím tomu.”
“A co tamti?” mávl náčelník k severu, kde se k nebi zvedala mračna prachu.
“Černí možná přijeli právě kvůli nim.” I on si toho všiml. Ze severu se blížila obrovská armáda.
“Raději zmizíme,” navrhl. “A počkáme, až jak se to vyvine. Nebylo by nejmoudřejší dostat se mezi dva rozhněvané draky.”
“A co naše bitva?” zavrčel náčelník a znovu pohlédl na mračna prachu. “Jak můžeme bojovat, když nám zabijí naše protivníky.”
“Jestli tamti dokáží porazit černé, potom jsou dost dobří i pro Mabdeny.”
“Uvidíme,” přikývl náčelník.
Pomalu kráčeli k asi míli vzdálenému mabdenskému táboru. “Zaútočíme den po bitvě,” rozhodl náčelník. “Ať je vítězem kdo chce.”
O dva dny později se postavili na hřeben u severního okraje zátoky. Před nimi se táhly zelené pláně, kde shromáždila obě vojska. Černí i druhá strana, ve které Sargell poznal Canarijské rytíře.
Avšak když spatřil zbraně černých, zatajil se mu dech. Černí rytíři ze Struggu měli ohnivé meče…

***

Nazarian přecházel kolem zadních řad a přemýšlel. Zprávy, jež se mu donesly, ho připravily o iluzi snadného vítězství. Donutily ho uvažovat i jinak než jeho oblíbeným “Bůh to zařídí”.
Ohnivé meče. Zázračné zbraně, které dokáží zabít pouhým dotekem a které nezastaví ani ten nejsilnější pancíř. Teď už uvěřil i ten poslední voják, že Bůh to nezařídí.
“Není bezpečné bojovat,” zopakoval po několikáté Roggeveev. “Slyšel jsem toho dost a pokud je jen polovina z toho pravda, pak naše velkolepá armáda bude rozdrcena do posledního muže.”
“Bůh stojí při nás.”
“Ano? A co potom hodlá udělat s Ohnivými meči? Váš Bůh nám nepomůže. Proti černým nemáme nejmenší naději. Všichni tady dneska umřeme jen kvůli tomu, že věříte v nemožné.”
“Pokud zemřeme, pak přijdeme do ráje, neboť padneme pro Boha,” odvětil komtur. “Do bitvy půjdeme, je to přání nejvyššího.”
Roggeveev zvedl ruce a zavrtěl hlavou. Vzdal se, proti zaslepenosti těch bláznů neměl nejmenší naději.
“Slíbil jsem pomoc, vstoupil jsem do vašich řad, ale nikdo, nikdo mě nedonutí, abych se nechal podříznout pro nějakého boha, kterého ani neznám. Buďte sbohem.”
Nasedl na koně. Z ramen si strhl bílý plášť s červeným křížem a hodil jej komturovi pod nohy. “Nejsem hoden být jedním z vás,” řekl a vyrazil na sever.
“Vpřed, mí bratři,” slyšel za sebou komturova slova, když odjížděl. “Ve jménu Božím, do útoku!”
Roggeveev vyjel na nevysoký hřeben a tam se zastavil. Tiše zaklel a pomalu se otočil. Krokem dojel k Nazarianovi, který sledoval, jak se jeho vojsko dává do pohybu.
“Vrátil ses,” řekl, když se Roggeveev zastavil vedle něj.
“Nic jiného mi nezbývalo.”
“Věděl jsem, že se vrátíš. Náš Pán…”
“Hovno Pán,” zamračil se Roggeveev. “Zezadu se k nám blíží černí.”
Nazarian ztuhl. “Černí?” ujistil se. Orosilo se mu čelo.
Roggeveev sledoval, jak se celá armáda dává do pohybu. “Bůh tohle, Bůh tamto, ale nechat si nějaké zálohy, to vám neporadil, co?”

***

První řada se pomalu rozjela. Rytíři navlečení do zařivých brnění, těžká kavalerie, která dokázala zadupat do země jakékoliv vojsko. A přesto Sargell cítil, že dnes se bitva nebude odehrávat podle obvyklého scénáře. Jezdectvo se řítilo vpřed stále rychleji, bílé pláště vlály ve větru, slunce se odráželo od blýskavého pancíře rytířů.
Do pochodu se dalo i pěší vojsko.
A černí se stále nehýbali. Jejich řada se ani nezachvěla. Sargell to nedokázal pochopit. Copak necítí strach při pohledu na jezdce, kteří se na ně řítí jako bouře?
Pochopil to po chvíli.
Příroda se opět ukázala silnější než člověk. A Ohnivé meče se ukázaly jako mnohem mocnější zbraně, než kdo čekal. Těžká kavalerie, kterou přes dvě staletí nedokázal nikdo porazit, dnes vyrazila do boje naposledy.
Koně se několik kroků před řadou černých zastavili, začali se vzpínat a plašit, u huby se jim objevila pěna. Padali k zemi, tlačeni druhou řadou, která nestačila včas přibrzdit. Nastal zmatek. Jasné vítězství se začalo ztrácet kdesi v dálce. Několikanásobná přesila Canarijských se ukázala jako příliš malá proti kouzelným zbraním černých.
Útok se v okamžiku rozpadl. Někteří rytíři vstali a pokračovali dál pěšky, tak byli oddaní svému Bohu, a padali k zemi se srdcervoucím křikem. Ani jeden z nich před svou smrtí nedokázal sprovodit ze světa jediného nepřítele.
Tehdy černí vyrazili vpřed. Překračovali mrtvé muže a nic nedokázalo prolomit jejich řadu. Několik hloučků Canarijských se snažilo bránit, ale nezískali nic víc než jen pár okamžiků života navíc.
Ohnivé meče. Legendární zbraně z dob, kdy bohové ještě chodili po zemi a lidský rod byl ještě mladý. Stačil jen dotek a duše nepřítele se vypravila na pouť do věčnosti.
Zmatek se změnil v naprostý chaos. Canarijští zahazovali zbraně a dávali se na útěk, mnozí tak vběhli černým přímo do náruče.
“V těch mečích je smrt,” řekl mabdenský náčelník. “V každém z nich je uvězněna duše mrtvého. A hněv té duše dává zbrani takovou sílu.”
“Proti takovému vojsku se nelze bránit.”
“Není pro Mabdena hanbou, když odstoupí od boje, kde nemá žádnou naději na vítězství. V Síních nesmrtelných není místo pro ty, kteří zešíleli.”

***

Nazarian tasil meč a vyrazil vpřed. S písní na rtech a slzami v očích. Hnal koně tryskem z návrší, projel mezi zděšenými vojáky a zamířil přímo k řadám nepřítele. Ale tak jako všichni ostatní, i on se k nim nedostal blíž než na několik kroků. Jeho kůň se vzepjal a shodil jej na zem.
Než stačil vstát, byli u něj černí. Když Roggeveev uslyšel jeho řev, na okamžik zavřel oči. Ten křik přehlušil vše ostatní a v té chvíli přestali bojovat i ti, kteří dosud nepochopili, že boj nemá cenu.
Smrtí nejvyššího komtura řádu Canarijských rytířů kříže skončilo vše, co mělo smysl.
Roggeveev se ohlédl. Černí se rychle blížili, už dokázal rozeznat jejich tváře, spatřil šílený svit v jejich očích. Chtěli zvítězit, bažili po krvi. Čestný boj pro ně neznamenal nic než frázi. Černým šlo o vítězství za každou cenu.
Roggeveev horečně přemýšlel. Neměl kam utéci, ze všech stran se blížili nepřátelé, a boj s černými byl předem prohraný. Tak se v jediném okamžiku rozhodl. O čem přemýšlel dříve dlouhé dny, se nyní zdálo nad slunce jasné.
Je lepší být na okamžik zbabělcem než celý život mrtvolou?
Odhodil meč na zem a zvedl ruce. Černí se začali smát.
Roggeveev vzpomínal na mládí, vzpomínal na to, že byl také jedním z nich. Vzpomínal na jazyk, kterým hovořili. Na svou mateřštinu.
Neztrácel ani chvíli a začal hovořit v jazyce rytířů ze Struggu. Tehdy se černí zastavili. Roggeveev hovořil dál. Hovořil až do chvíle, kdy se u něj neobjevil velitel z dračích lodí a nepřikázal, aby ho zajali.
Tak přežil.
Zbabělost? Roggeveev se v duchu usmál. Kdepak. Tohle je rozum. Vyhnout se problémům smrtí je zbabělost.

***

Tak strašlivou porážku řád Canarijských rytířů kříže ještě nezažil. Nejlepší muži země padli v nerovném boji, aniž by získali nějakou šanci.
Glanuth byl jedním z mála, kteří přežili. Zbroj měl zprohýbanou a očazenou, po tváři mu stékala krev a mísila se s potem. Někde našel koně, bez sedla a bez uzdy, a přece se dostal až do lesů, které obklopovaly Canarijský hrad. Tam kůň klesl vyčerpáním.
Pěšky se prodíral křovinami a šel stále na sever. Chvílemi běžel, padal a zase vstával, za ním zůstávala krvavá stopa. Kdekoliv jinde a za jiných okolností by už dávno omdlel ztrátou krve. Ale strach byl silnější a popoháněl ho ke stále rychlejší chůzi.
Narazil na dívku zahalenou do modrého pláště.
“Prchej,” vypravil ze sebe. “Jdou sem a mají ohnivé meče. Nikdo se nezachrání, nikdo nepřežije. Jsou strašní, není žádné obrany…”
“Canarijští rytíři,” vydechla dívka. “Byli jste poraženi?”
“Poraženi?” vykřikl Glanuth. “To je slabé slovo. Přežil jsem jenom já. Za to mohu děkovat jen své zbabělosti.”
“A Roggeveev? Muž z Dagrosu. Co se s ním stalo?”
“Mrtví, všichni jsou mrtví,” vykřikl Glanuth a rozeběhl se dál k jihu.
Verena strnula hrůzou a smutkem. Ten, který ji miloval, ten, který chtěl kromě jejího těla i její srdce, ten byl mrtev. Zemřel muž, který byl ochoten pro ni položit život, který by jí snesl modré z nebe. Měla jen jeho prsten. Než jí stačil dát víc, smrt si ho povolala k sobě.

***

Náčelník se zamračil, když spatřil masakr na velké pláni.
“Mabdeni mají svou hrdost,” řekl Sargellovi. “Žádný z klanů s nimi nebude válčit. Tihle nejsou soupeři pro horaly z vysočiny. Nezaslouží si zemřít mabdenskými meči. Taková smrt je pro ně příliš vznešená.”
Sargell neodpovídal a otočil se k odchodu. Zde již neměli co pohledávat. Vše skončilo a černí už jenom dobíjeli poslední nepřátele.
Náčelník si odplivl a také vyrazil k táboru. Když však ušli několik kroků, Sargell se zastavil. “Přísahal jsem pomstu,” řekl. “Nemohu jen tak odejít. Teď mám poslední šanci, jak se s černými vyrovnat.”
“Bitva nebude,” zavrtěl hlavou náčelník.
“S tím ani nepočítám. Kvůli mé pomstě by neměli umírat přátelé. Černí si jsou vítězstvím jisti. Vzpomeň si, když se vyloďovali, nepostavili hlídky. Proč by je stavěli teď, když už nepřítele porazili? Vplížím se k nim do tábora a zabiju velitele. Tak snad najdu klid.”
“Taková msta není hodna horalů z Mabdenu.”
Sargell zavrtěl hlavou. “Odpusť, náčelníku, ale stále jsem víc mužem z Dagrosu než mužem z Mabdenu.”
“Je-li to tvůj osud, nebudu ti bránit. Tři dny cesty odsud se zastavíme a počkáme. Víc od klanů nemohu žádat. Pokud se neobjevíš do doby, než slunce desetkrát vyjde nad obzor, uctíme tvou smrt a budeme prosit bohy, aby tě přijali do Síní nesmrtelných.” Náčelník se otočil a aniž by řekl cokoliv dalšího, vyrazil k táboru. Sargell se usmál, věděl, co to znamená.
Náčelník tak dával najevo, že nevidí důvod proč se loučit. Že za několik dnů se opět určitě setkají.

***

Roggeveev ležel spoután v podpalubí jedné z dračích lodí. Pod ním se pomalu rozlévala kaluž krve. Ležel tu už den a za celou tu dobu ho nikdo nepřišel ošetřit, nikdo mu nedal najíst a napít. Už pomalu ztrácel naději, když dolů sešel Katran a dřepl si vedle něj.
“Zradil jsi svou zemi, svůj domov,” řekl tiše vůdce černých rytířů ze Struggu. “Byla chyba, že jsi opustil Dagros a dal se k těm pánbíčkářům. Mohl jsi žít mnohem lepší život.”
“Vybral jsem si to, co mi vyhovuje,” řekl Roggeveev.
“Vyhovuje ti žít s těmi, kteří chtějí uchvátit tvou zemi?”
“Alespoň nežiji s těmi, kteří to už udělali,” odsekl Roggeveev. “Mám dojem, že mí krajané vás nevítali příliš nadšeně. Prý i několik černých padlo.”
“Byli zaslepeni, takže nevěděli, že náš příchod bude pro Dagros přínosem,” zahřměl Katran.
“Přínosem?” ušklíbl se pobaveně Roggeveev. “Ach ano. Od té doby je v Dagrosu bída, okolní svět nás nenávidí a naši lidé hynou jako mouchy.”
“Ty prašivý pse!” zařval Katran. “Ve Struggu se za urážku platí smrtí!”
“Ale tady nejsme ve Struggu.”
“Jsi na struggské lodi.”
Následovalo dlouhé ticho.
“Nebudu s tebou ztrácet čas,” vstal nakonec Katran. “Je to zbytečné. Zítra za úsvitu zemřeš.”
“A co poslední přání?” navrhl Roggeveev. “Nebývá to zvykem?” Věděl, že zemře, ale nechtěl umírat bez rozloučení. Alespoň několik slov s Verenou, dotknout se jí, naposledy jí políbit. Pak může smrt klidně přijít.
Stejně by ho to jednou potkalo.
“Tak po čem toužíš?” otočil se Katran. “Copak pro tebe mohu udělat?” Řekl to tak sladce, že to rozhodně nemohl myslet vážně.
“Chci se rozloučit,” začal Roggeveev. “Chci se rozloučit s Verenou.”
“S kým?”
“S Verenou.”
“Hm. Neznám ji, ani jsem o ní neslyšel,” řekl velitel černých a rozhlédl se kolem. “Ale nikde ji tu nevidím, abych se mohl seznámit. Ne, nikdo tu není. Ty ji snad vidíš?”
“Ne.”
“A jak se chceš rozloučit?” zeptal se ironicky Katran. “Zdá se, že začínáš blouznit.”
“Najdu ji.”
“A utečeš.”
“Pošli se mnou stráže.”
“A zabiješ je.”
“Děkuji,” řekl náhle Roggeveev, že tím Katrana udivil.
“Za co?”
“Že mě považuješ za nejlepšího bojovníka na světě.”
“To jsem nikdy neřekl!”
“Jak jinak bych mohl beze zbroje a beze zbraní přemoci černé rytíře ze Struggu, kteří mají ohnivé meče. No řekni, to by dokázal jen nejlepší bojovník světa.”
“Máš týden,” zasyčel Katran. “Za sedm dní se vrátíš a…” Přejel si prstem přes hrdlo.
Víc neřekl a víc ani Roggeveev nechtěl slyšet. Během hodiny se ošetřen a posilněn nepříliš dobrým jídlem vydal v doprovodu pěti strážců k Canarijskému hradu.
Zpráva o vítězství černých se roznesla rychle po celém kraji. Když se na cestě objevil Roggeveev se svým doprovodem, vesničané nechali všechno ležet a prchali se schovat do bezpečí lesa.
Nebylo divu, že v tomto zmatku přehlédl dívku v modrém plášti.
Nebylo divu, že když se dívka snažila schovat před rytíři mezi stromy, přehlédla muže, který jel s nimi.
Po sedmi dnech se vrátil do tábora. Přijížděl sám a se sklopenou hlavou. Canarijský hrad nalezli opuštěný a ačkoliv prohledal celý kraj, nenašel ji. Ačkoliv neustával v hledání, nutil své průvodce jet ve dne v noci a koně málem uštval, nenašel ji. Až při zpáteční cestě…
Stalo se to ve vesnici, kde řádili žoldnéři. Na návsi, mezi vyhořelými domy, nedaleko od vyschlé studně, našli mrtvou ženu. Měla dlouhý modrý plášť a obličej rozdupaný od kopyt koní. Jeli by dál, kdyby si Roggeveev nevšiml prstenu na její ruce.
Zprvu tomu nevěřil, nechtěl tomu věřit. Byla to určitě ona. Nemohl se zmýlit.
Poznal totiž svůj prsten.
Ten prsten, který dal Vereně před odchodem do bitvy.
Když přijeli zpátky k černým, nalezli tam tři nové lodě. Katrana vyrušili od oběda.
“Našels?” zvedl hlavu od pečeně. “Ne, jak je vidět. Máš holt smůlu, že ses nerozloučil před bitvou. Zítra budeš popraven za zradu.” Pak se otočil k jeho průvodcům. “Pověste ho na krk naší Tinae a připravte vhodný strom. Nerad bych, aby větev praskla. Tolik času zase nemám. Běžte.”
Jak Roggeveev brzy zjistil, Tinae se jmenovala velitelská loď. Svázali mu ruce a provaz přehodili přes krk dračí hlavy, takže byl po pás ve studené mořské vodě. Vlny jím zmítaly sem a tam, takže mnohokrát narazil na loď. Ztratil mnoho krve a ztratil mnoho sil. Ztratil naději.
Ale když nastala noc, byl zachráněn.

***

“Už několik nocí čekám,” řekl Sargell, “kdy budu moci velitele černých zabít a ještě jsem k tomu nedostal jedinou možnost. Tak alespoň zachráním tebe.”
Odřízl provazy a Roggeveev s hlasitým šplouchnutím spadl do vody. Kdyby ho Sargell nepodepřel a nepomohl mu, moc by si nově nabyté svobody neužil.
“Teď mi neděkuj,” sykl, když chtěl Roggeveev něco říci. “Nejdříve se musíme dostat do bezpečí, pak můžeš mluvit, jak budeš chtít.”
Zamířili ven z tábora. Roggeveev se sotva držel na nohou, ale když už si dal Sargell takovou práci, přeci ho teď nezklame. Musí vydržet.
Po několika krocích narazili na ozbrojené vojáky.
“Zatraceně. Když jsem přicházel, žádnou stráž tu neměli,” zamračil se Sargell. Černí rytíři si byli jisti svou silou a nepřemožitelností, že ani nepostavili hlídky.
Jenže Katran mezitím nalezl jeho stopy a nechal postavit hlídky, aby se nemohl dostat ven z tábora.
“Ale teď je tu mají.”
“Nevadí,” pokrčil Sargell rameny. “Mám v záloze jiný plán.”
“A to je?”
Sargell se místo odpovědi vyřítil na oba ozbrojence a několika ranami zneškodnil oba vojáky, než stačili něco říci. Než se k nim dostal Roggeveev, bylo po všem. Jen se zmateně rozhlédl kolem a zavrtěl hlavou. Cítil se příliš unavený na to, aby se to všechno snažil pochopit.
“A teď rychle pryč,” strčil do něj Sargell a rozběhl se pryč. Roggeveev za ním.
Šli jen v noci, přes den se skrývali v lesích a nabírali síly.
Po třech dnech pochodu konečně dorazili do mabdenského tábora. Roggeveev celou tu dobu přemýšlel, proč je Katran nepronásledoval. Tušil nepříjemnosti.
Když s ním druhého rána Sargell zacloumal, věděl, že na své otázky nalezne odpověď.
“Vstávej. Tak vstávej, krucinál, nemáme moc času. Blíží se ráno. Černí rytíři jsou tady.”
“Cos to řekl?” zeptal se ospale. “Černí rytíři?”
Sargell přikývl. “Tak si pospěš, horalé už jsou připraveni. Za chvíli to začne. U toho přeci nemůžeme chybět. Taková příležitost se objeví jen jednou za život.”
Roggeveev pomalu vstal. Děsil se, s jakým klidem zprávu o bitvě přijal. “Nějaká zbroj by tu nebyla?” zeptal se. Jeho brnění zůstalo v táboře černých.
Za chvíli vyšel ze stanu oděný do jednoduché kroužkové košile. Spolu se Sargellem zamířili k bitevní pláni. Ráno bylo chladné a ospalé slunce nedokázalo rozehnat hustou mlhu, která se v kraji držela.
“Tím, že budeme utíkat, nic nezískáme. Naši čest nesmí utrpět žádného potupy. O horalech z Mabdenu se nesmí vyprávět, že utekli z bitvy.” Jak se blížili k bojišti, náčelníkův hlas byl stále jasnější a zřetelnější. “Nechtěli jsme bojovat, ale černí se rozhodli smést naše klany z povrchu zemského. Nevzdáme se bez obrany. Naši bohové se smilovali a seslali mlhu. Není zvykem, aby Mabden zabíjel ze zálohy, ale zvyky se mění. Doba se mění.
Nechť nám bohové dopřejí štěstí a Síně nesmrtelných přivítají ty, kteří padnou. Bojujte, bojujte ze všech sil a smočte své meče v krvi černých rytířů. Ať naši synové nemusí poslouchat o poslední velké bitvě klanů z Mabdenu!”
Hlasitý křik se rozlehl krajem. Nejistota, která dosud mezi válečníky panovala, zmizela. Zmizelo veškeré napětí i očekávání. Zůstala jen touha po boji.
V té samé chvíli se rozezněly dudy. Jejich táhlý skučivý zvuk se rozléhal po zamlženém údolí. Hrály starou válečnou píseň, která provázela do boje celé generace horalů z vysočiny.
Mabdenští vyrazili vpřed. Tiše jako šelmy, aby překvapili černé. Roggeveev hned za nimi, s mečem v ruce a s chutí vraždit.
Z mlhy se ozval první výkřik, vzápětí následoval druhý a třetí. Nebylo vidět víc než na pár kroků, všude kolem se pohybovaly stíny, ze všech stran přicházela slova jak v jazyce černých rytířů, tak horalů. Roggeveev ucítil kouř, ucítil Ohnivé meče. Zjevovaly se v mlze, tak jako osamělé majáky, a zase mizely.
Občas zazvonil kov o kov, mnohem častěji se ozval jenom křik. Roggeveev se zmateně rozhlédl ve snaze najít nějaký orientační bod. Ten křik ho děsil, tak křičeli lidé zasažení Ohnivými meči.
Potom narazil na mrtvé horaly. Leželi na zemi a jen málo černých tam leželo s nimi. Pokračoval dál, šel tam, kde slyšel hlasy bitvy, ale stále bloudil, sám a sám, uprostřed bílého nekonečna.
Konečně spatřil záblesk Ohnivého meče. Přiblížil se k bojovníkovi zezadu a probodl ho. Když si prohlédl mrtvolu, zjistil, že zabil jednoho z horalů, který náhodou ohnivý meč získal. Vztekle zaklel.
Mlha se začala zvedat. Kolem něj přeběhlo několik Mabdenských, před sebou zaslechl vítězný křik černých. Pochopil.
Horalé z vysočiny prohrávali.

***

Verena stála na hřebeni a hleděla na travnatou pláň, kde ležely stovky mrtvých rytířů. Po tváři jí stékaly slzy. Všichni byli mrtví. Všichni. A někde mezi nimi i Roggeveev.
Stála tam v roztrhaných šatech, zbitá a špinavá. Okradli ji, znásilnili, ale nic z toho nebylo silnější než žal.
A žal vystřídal hněv.
Hněv jí dodal sílu. Rozhodla se pomstít za smrt toho, který přísahal, že na ni nikdy nezapomene.
Obětovala bohům.
A bohové se nakonec smilovali.

***

Černí se opět seskupili do řady a nyní postupovali vpřed. I ti nejodvážnější z horalů poznali, že je konec a dali se na ústup. Ale kam až mohou ustupovat? Nebylo místa, kde by se před černými mohli ukrýt.
Náhle, z ničeho nic, se zvedl silný vítr. Rozfoukal poslední zbytky mlhy a přinesl s sebou mraky černé jako smola. Blesky křižovaly oblohou a hřmění přehlušovalo vše ostatní. Spustil se prudký liják. Vzápětí vítr přibil rytíře ze Struggu k zemi a přívaly vody uhasily Ohnivé meče.
Zázračné zbraně byly zničeny. Polem se rozlehl jásot Mabdenských, a v okamžiku, kdy se bouře utišila, otočili se zpět proti černým. Smrt konečně navštívila i rytíře ze Struggu.
Tehdy Sargell získal šanci na odplatu.
“Katrane!” zařval, když spatřil velitele černých. “Je na čase, abys zaplatil za všechno, co tví muži spáchali doma, v Dagrosu. Pojď sem a postav se mi jako muž. Snad ti zbyla ještě nějaká čest.”
Boj ustal. Katran vystoupil vpřed a postavil se na krok od Sargella. “Neznám tě,” řekl, “ale když si to přeješ, klidně s tebou své síly poměřím.”
Sargell zaútočil jako první.
Útok však nedokončil. Katranovi se náhle v ruce objevila dýka, kterou vrazil protivníkovi do břicha. Dřív, než se stačilo něco pořádného udát. “Ne, žádná čest mi už nezbyla,” ušklíbl se.
Z řady Mabdenských vystoupil Roggeveev. “Zůstaň tam, kde jsi,” zastavil velitele černých, který se chtěl vrátit mezi své. “Teď už mám dva důvody, proč tě zabít.” Došel na místo, kde před chvíli stál Sargell. “Pomstím tě, bratře z Dagrosu,” zašeptal. “Tvá krev bude draze zaplacena.” Věnoval muži, který ho zachránil, poslední vzpomínku, a začal se věnovat muži, kterého chtěl zabít.
První tentokrát zaútočil Katran.
Roggeveev jeho ránu odrazil, odrazil i druhou a třetí. Potom udělal výpad. A poprvé chyboval. Katranův meč ho škrábl na tváři. Nic vážného, ale příště by se mu tahle chyba mohla krutě vymstít. Nemohl si už další selhání dovolit.
Přesto chyboval i podruhé, chyboval i potřetí.
Rána stíhala ránu, kov zvonil o kov. Roggeveev začínal pociťovat únavu, začínal se ho zmocňovat strach. Naštěstí v té chvíli chyboval Katran.
Jedním silným seknutím ho Roggeveev odzbrojil a pak ho povalil na zem.
“Měl jsi zůstat doma,” řekl udýchaně. “Ta dlouhá cesta ti byla k ničemu.”
“Ušetři mě,” zasípal Katran. Roggeveev v jeho očích spatřil strach a to mu dodalo síly.
“NE!”
Bodl. Když černí viděli svého velitele umírat, dali se na útěk. Mnozí z nich se nedostali daleko a nalezli smrt pod mabdenskými meči.
Náčelník byl spokojený. Horalé z vysočiny dosáhli dalšího velkého vítězství.
Ten večer trávil Roggeveev sám se džbánem silného vína. Pil, chtěl se opít do němoty, aby zapomněl.
Chtěl zapomenout na všechno, co se v posledních dnech událo. Chtěl zapomenout na černé rytíře ze Struggu, chtěl zapomenout na Tinae, chtěl zapomenout pocit beznaděje, když proti sobě viděl Ohnivé meče. Chtěl zapomenout na Canarijské rytíře a jejich fanatismus, chtěl zapomenout…
Verena. Ach ano, ta dívka. Kam se podělo to kouzlo? Přísahal, že na ní nikdy nezapomene. Že ji nikdy nepřestane milovat.
Možná bylo lepší, že se už nikdy potom nesetkali. Čím déle na ní myslel, tím méně po ní toužil. Teď už mu připadala jako každá jiná.
Necítil už vůbec nic

***

Verena zatím v opuštěném táboře černých rytířů ze Struggu plakala nad zbrojí, kterou nosíval muž, jenž ji jako jediný miloval.

KONEC