Rytíř bez titulu: Příběh černé duše

Po zemi tekla krev.
Mnoho krve. Pramínky, celé řeky. Víc jak desítka mrtvých. Usekané paže, rozdrcené lebky. A zvonění mečů pomalu utichalo.
Vojáci umírali.
Zbýval poslední. Skoro ještě chlapec s plavými vlasy. V jeho obličeji se skrývala hrůza. Proč bojuje? Proč zemřeli jeho druhové? Kdo je ten muž, který se tak dobře ohání mečem? Téměř stín, snad démon.
Prásk, prásk! Mladík cítí, jak se mu třese ruka. Prsty už nemají tolik síly, aby udržely jílec meče. Šílené oči neznámého.
Zbraň padá na zem.
Cizinec krátce, ostře vykřikne. Připraví se k poslední, rozhodující ráně. Jenže v té chvíli pohlédne mladíkovi do očí…
Rytíř se zarazil, na kratičký okamžik. Zamrkal. V mladíkových očích spatřil STRACH. Bezmezné hlubiny nevědomí. Spatřil tam sám sebe, celý svůj život. Během kratičkého okamžiku, tak krátkého, že mrknutí oka je proti tomu nekonečná věčnost, spatřil celý svět schovaný do malinkatého černého bodu.
Spatřil tam smrt. Svou vlastní smrt. Smrt desítek mužů, žen i dětí, které připravil o život. Spatřil tam jejich tváře, jak se křiví neskutečným utrpením a zlobou. Spatřil tam vše, co bylo, je a bude. Spatřil tam okamžiky svého vlastního konce.
Vše se zamlžilo, stále ten jeden kratičký okamžik, a čas se vrátil o několik měsíců zpět. Na obloze tenkrát vysvitlo slunce.
Cesta, dlouhá a rovná. Les kolem. Slunce, vítr. Stál na té cestě. Sám a sám. Čas se vracel. To, co se už jednou stalo, dělo se znovu.
Odhodil meč, odepjal si opasek s dýkou. Potom se vysvlékl z kroužkové košile, která také skončila v prachu cesty. Jako poslední o tvrdou zem zazvonila přilbice.
„Nejsem žádný válečník,“ řekl a zbavil se druhé dýky, kterou měl schovanou v botě. „Nejsem válečník. Nestojí to za to.“
Les šuměl. Bylo vedro, na obloze zářil velký sluneční kotouč, vzduch voněl a jen ten vlahý větřík přinášel trochu osvěžení. Bzučel hmyz, ozýval se zpěv ptáků. Tráva u cesty se vlnila jako zelené moře.
„Nestojí to za to.“
Bylo vedro.
„Ty nejsi v pořádku, Roggy,“ promluvil konečně druhý muž, který dosud seděl ve stínu lesa a opíral se zády o kmen mohutné lípy. „Vzpamatuj se.“
Odzbrojený rytíř smutně potřásl hlavou. „Nestojí to za to. Končím.“
„Končíš? S čím?“
„Se vším.“
„Se životem?“ zeptal se sedící muž. Větvičkou se zbavoval špíny za nehty. „Myslíš, že to bude tak jednoduché? Vraž si nůž do srdce, když po tom tolik toužíš, bude to mnohem jednodušší.“
Rytíř neodpovídal. Stál nad hromádkou věcí, které pro něj znamenaly všechno. Jeho živobytí, jeho přežití.
Byly to zlé časy. Zem nasávala krev jako suchá houba, mezi klasy obilí se bělaly kosti a na mezích se povalovala rezavá zbroj. Dlouhé a kruté války si vyžádaly krutou daň.
„Tak do toho,“ pokračoval sedící muž, aniž by zvedl pohled. Rytíř stále neodpovídal. „Není to tak jednoduché, že ano? A nebude to lepší, ať už budeš mít meč nebo ne. Vždycky se z toho pokusíš dostat.“
„Ne.“
„Ale ano. Pud sebezáchovy, víš? Jsme jenom zvířata, nic víc. Pokusíš se zachránit, ať se bude dít cokoliv. Pokud to nedokážeš udělat teď, tak nikdy.“
Na obloze bez jediného mráčku stále zářilo velké žluté slunce.
V lese byl příjemný stín.
„Tak si to na sebe zase navleč a budeme pokračovat v cestě, ano?“
Rytíř dlouho stál uprostřed cesty, shrbený a zlomený. Stál tam velmi dlouho a druhý muž ho nijak nepobízel. Věděl, že to chce svůj čas.
A pak znovu mlha. Než si stačil uvědomit, co se stalo, než si stačil uvědomit, co to mělo znamenat, ocitl se opět jinde. Jiný čas, jiné místo. Na modré obloze stále svítilo velké a osamocené slunce.
Vzduch voněl.
„Kruci,“ zašeptal Stragh nevěřícně. Potom se rychle rozeběhl vpřed.
Z úst se mu vydrala nadávka. Proklel všechny bohy, kteří to měli na svědomí. Kteří zavinili to, co nyní viděl před sebou.
Ozývalo se jen šumění větru v korunách stromů, bzukot hmyzu, zpěv ptáků. Bylo léto.
Tělo se ještě cukalo.
Provaz tiše zavrzal.
Stragh visícího muže podepřel a nerozhodně postával. Potom tasil meč a s vypětím všech sil přesekl provaz. Muž se zhroutil na zem, kde zůstal bezvládně ležet. Tvář měl křídově bílou, v očích strach. A nekonečné utrpení. Bolest.
„Co to sakra děláš?“ Stragh si vzal jeho hlavu do dlaní. „Co to děláš?“
Odpovědi se nedočkal.
„To přeci nemůže být tak zlé. To přeci ne. Nic není tak zlé…“
Opět ticho.
„Tohle už nedělej, už to nedělej,“ zašeptal Stragh. „Tohle už nikdy mi nedělej, Roggy.“
Znovu bylo ticho. Roggeveev z Dagrosu, válečník a lovec lebek, muž, o kterém se vyprávěly neuvěřitelné legendy, plakal. Po tvářích mu stékaly slzy, vůbec poprvé v jeho životě. A že jich nebylo málo.
Čas ztratil svůj řád. Teď se prolínalo s bylo a zároveň s bude. Kolem se rozprostírala černá hlubina lidské duše. Černé nekonečné nic. Nakonec tma začala ustupovat a objevil se další obraz. Opět viděl sám sebe.
„Stýská se mi,“ řekl.
„Po čem?“
„Po klidu.“
„A co s tím chceš dělat?“
„Co asi?“
Usmál se. V tom úsměvu ale bylo něco, co nešlo popsat. Něco, co v sobě mělo nádech smrti. Něco, co nutilo ostatní k tomu, aby měli strach.
Černá hlubina se zažírala hluboko do srdce. Černá hlubina jej zabíjela. Zevnitř. Šílený smích otřásal celým jeho tělem. Spatřil další příběh. Ach ano, i tohle se už jednou stalo. Krčma. Zaplivaný pajzl. A dva muži u stolu.
„Tvůj přítel vyvolal výtržnost,“ řekl kapitán stráží.
Stragh přikývl. „Vím.“
Zašpiněnými okénky vnikal do zakouřené místnosti bledý sluneční svit. Z jednoho rohu se ozýval opilecký zpěv, ve druhém nějaký námořník hlasitě všechny přesvědčoval o tom, že na svých cestách potkal národ tříhlavých lidí.
„Rozhodl se naštvat skupinu pěti žoldnéřů, kteří projíždějí městem,“ pokračoval  kapitán. „Docela se mu to podařilo.“
„Měli zbraně?“
Voják se ušklíbl. „Samozřejmě. To žoldnéři většinou mívají.“
„A on? Měl zbraň?“
„Měl meč.“
Stragh znovu přikývl. „Tak to se o něj nemusíme bát.“
„Nerozumím.“
„Už několikrát se stalo,“ řekl Stragh a přitom se usmíval, „že se pustil do boje s nějakými vrahy beze zbraně. To by bylo zlé. Ale takhle… Snad jen sežeňte někoho, kdo ta mrtvá těla potom odklidí.“
Kapitán vykulil překvapeně oči. „Cože?“
„Copak jste neslyšel o slavném Roggeveevovi z Dagrosu?“
„To je on?“ ohlédl se kapitán ke dveřím, jakoby se tam měl rytíř zrovna v tuhle chvíli objevit. Vždyť kdo by neznal to jméno? Kdo by neslyšel o muži, který dokázal zabít draka holýma rukama? „Ale pořád nerozumím tomu, proč…?“
„Omrzel ho život.“
Voják chápavě přikývl.
Potom se svět znovu proměnil v čerň.
Ten kratičký okamžik, ten jeden kratičký okamžik. Stál chlapci tváří v tvář a hleděl do jeho vystrašených očí. Do očí, které mu tolik ukázaly.
„Běž,“ zašeptal po chvíli. „Běž, nechci tě zabít.“
Mladík pomalu o krok ustoupil, potom o další. Stále nevěřil, že utekl smrti zpod pařátů. Otočil se klopýtavě se dal na útěk.
Smrt.
Rytíř ji cítil za sebou, cítil její ledový dech na krku. Hleděl za utíkajícím chlapcem a přemýšlel. Beznadějná bitva, ve které opět zvítězil. Sám proti stovkám, sám proti smrti. Přesto vítězil.
Jak beznadějné je zabíjení, jak zbytečná je smrt. Přesto zabíjel. Věděl, že neuteče. Že nemá kam utéci. A také, že ani nemá smysl utíkat. Smrt ho dostihne, až bude ten správný čas. On na tom nic nezmění. On, pouhý smrtelník, neměl právo rozhodovat o tom, co je a co bude.
On mohl jenom žít.
To byl ten největší trest, který ho mohl potkat.
Že umíral, ačkoliv nikdy zemřít nemohl.

KONEC