Rytíř bez titulu: Kousek lásky

Na střechy Ghetry usedl červený kohout.
Stalo se to tenkrát, v roce Vlka, během dlouhé a kruté zimy. Mágové předpovídali, že to bude nešťastný rok, že přijde zkáza a smrt, že svět utone v krvi. Krajem v ten rok projížděla skupina námezdných vrahů. Žoldnéři toho nejhrubšího zrna, krutí a lhostejní. Byli pod ochranou zdejšího pána a nikdo se je neodvážil zastavit. S nimi šla krajem smrt. S nimi šel i oheň.
“Zapalte to tady!”
Slaměná střecha jednoho chlívku vybuchla jako ohnivý gejzír. K nebi vylétla sprška jisker. Z vedlejší chalupy vyběhl muž. Něco křičel. Potom jeden z žoldnéřů tasil meč a rozsekl muži hlavu. Začala hořet další střecha. A pak další a další. Vesnice se změnila v horoucí peklo. Dým dusil a dráždil ke kašli, žár plamenů se stával nesnesitelným.
“Spalte to tu na prach!”
Willdar se rozhlížel kolem. Na tváři se mu leskly kapky potu. Opodál leželo několik těl, mužů, žen i dětí. Požár se šířil stále dál, sníh mezi domy tál a měnil se v špinavou břečku.
“Najděte ji,” řval na žoldnéře Willdar. “Někde tu musí být.” V mysli měl obraz té dívky, kterou měli najít. Byla krásná.
Krásná, ale ta krása nebyla pro něj. Rozseklý ret ho stále pálil – památka na jejich poslední setkání.
Z dálky zněl křik lidí. Ti, kteří křičeli nejvíc, brzy křičet přestali. “Živou nebo mrtvou! Ale už ji, kurva, najděte!” Plameny přeskočily na střechu krčmy U Zlatého draka. “Nemáme moc času.”
Ze dveří se vypotácelo několik hostů. Většina z nich zemřela dřív, než vůbec stačili pochopit, co se děje. Jejich krev tekla po zemi a mísila se s tajícím sněhem. Po zemi teklo toho večera spousta krve.
Potom ven vyšel muž oděný do kroužkové košile. Kráčel pomalu, za pasem meč, v očích hněv. Od úst mu stoupaly obláčky sražené páry. Willdar se zarazil a setřásl si saze z ramen. Znal tu tvář? Odkud?
Na cizince hned zaútočil jeden z žoldnéřů. V tom okamžiku ho silný úder meče srazil z koně. Jezdec se ještě chvíli svíjel na zemi, než vydechl naposledy. V té chvíli se k neznámému rozeběhli další dva nájezdníci.
Cizinec se usmál. Jen malinko, sotva že se mu koutky úst pohnuly. Willdar spatřil v jeho očích něco, co nedokázal pojmenovat. Výsměch všemu živému, pohrdání, lhostejnost. A taky v nich spatřil smrt.
Byl to hubený a šlachovitý muž. Zdálo se, že proti dvěma dobře vyzbrojeným a bojechtivým žoldnéřům nemá nejmenší šanci. Ti dva si to mysleli také. Mysleli si to i v okamžiku, kdy jim vykročil vstříc.
Willdar vše napjatě sledoval. V té chvíli se čas zastavil, vše utichlo. Vše se zpomalilo. Zůstal jen cizinec a dva muži proti němu. Pohybovali se tak pomalu, jakoby byli z kamene.
A pak to Willdarovi došlo. Vykřikl a kopl koně do slabin, ale příliš pozdě, než aby mohl něčemu zabránit. Příliš pomalu. Žoldnéři zatočili svými meči ve vzduchu. Také příliš pomalu. V té chvíli Willdar pochopil, že ztratil další dva muže.
Potom se náhle čas rozeběhl vpřed šílenou rychlostí. Zasvištění čepele, čvachtavý zvuk, výkřik, další zasvištění, další výkřik. Krátký, hlasitý. Jeden z vojáků se zhroutil k zemi s krvavým křížem na hrudi.
Druhý muž poznal, že tak snadné to nebude.
Kov zazvonil o kov, meče se prudce srazily a vykřísly několik jisker. Neznámý se znovu napřáhl a znovu sekl. Nohy mu podkluzovaly v blátě, přesto ho žoldnéřův meč jenom lehce škrábl na rameni. Neznámý během okamžiku získal ztracenou rovnováhu a znovu zaútočil, znovu narazil na protivníkovu čepel. Úkrok, falešný útok, potom prudce bodl.
Zachroptění.
A byl konec. Willdar zarazil koně těsně před cizincem. Viděl, co viděl, nechtěl se stát dalším, kdo by zemřel jeho zbraní. Zapomněl na požár okolo, zapomněl na svůj úkol. Zůstal jen tajemný cizinec. Neznámý se k němu otočil, v ruce meč, z nějž na zem skapávala krev.
“Bojuješ silou mnoha mužů, rytíři,” řekl po dlouhé chvíli mlčení Willdar. Byl to zvláštní pocit stát tomu válečníkovi tváří v tvář. Jakoby jej znal celé roky a přesto ho nedokázal nikam zařadit. “Přijíždíš z daleka?”
“Z daleka.” Měl cizí, nepříjemný přízvuk.
Willdar si konečně vzpomněl, kde toho muže už viděl.
Stalo se to tenkrát, v roce Vlka, kdy do Ghetry přijel velký válečník a bojovník Roggeveev z Dagrosu.
“Proč?” zeptal se rytíř a rozhlédl se kolem, po hořících chalupách, po mrtvých tělech na zemi. “Co se děje?”
“Hledáme dívku,” odpověděl Willdar. “Jmenuje se Gassien. Baronova budoucí žena.”
“Nechce se vdávat?”
Kapitán žoldnéřů se pousmál a přikývl.
V té chvíli zpoza hořící krčmy vyšli dva žoldnéři a mezi sebou vlekli děvče s kaštanovými vlasy. Vzpouzela se a cukala, ale válečnici ji drželi pevně. Křičela a prosila o pomoc, jenže v blízkosti nebyl nikdo, kdo by se vojákům postavil. Nikdo, kdo by měl zájem se jim postavit.
“Kde je tvá paní?” zeptal se Willdar nevrle. “Mluv, kde je?”
Dívka místo mu místo odpovědi plivla do tváře. Velitel žoldnéřů ji odměnil dvěma pohlavky. Z nosu ji začala téct krev.
“Mluv! Radím ti dobře, ty couro. Kde je Gassien?” Stále žádná odpověď, jen slzy.
Roggeveev si očistil meč o plášť jednoho z mrtvých vojáků a lhostejně pozoroval celou scénu.
“Znám způsoby, jak tě donutit mluvit a věř mi, nebude to nic příjemného!” Willdar měl tvář zkřivenou vztekem. “Radím ti dobře. Ještě si můžeš zachránit život.”
“Stejně si ho nikdy nevezme,” vykřikla dívka. “Má paní by raději zemřela, než aby s ním musela strávit jednu jedinou noc.” Zřejmě neměla zájem o záchranu života. Nebo možná znala Willdara příliš dobře, než aby mu věřila, že ji nechá žít.
Neřekla nic, co by chtěl vědět, ani když ji potom mučili.
Willdar se obrátil zpět k Roggeveevovi. “Znám tě,” řekl mu. “Pamatuji si tě z Feargosu. Ty jsi lovec lidí.” Vycítil svou příležitost.
“No a?” V pozadí zněl stále křik nebohé dívky.
“Ulov ji. A přiveď mi ji. Pan baron je štědrý, dobře ti zaplatí, když mu jeho nastávající přivedeš zpět.”
“Pokud se vydám po její stopě, nepřežije. Jak jsi řekl, jsem lovec lidí. Já lidi zabíjím. Nebudu se tahat s žádným zajatcem.”
“Udělej pro tentokrát výjimku. Přiveď mi ji živou. A dostaneš tolik, že si to nedovedeš ani představit.”
Roggeveev se zamyslel, počítal. Baron Thork, pán zdejšího kraje… O jeho truhlách plných zlata kolovalo mnoho pověstí. Jak moc je štědrý?
Nakonec přikývl.
“Třicet zlatých.” A po chvíli dodal: “Samozřejmě chci zálohu.”
Willdar se zamračil. Byl drahý, velmi drahý. Ale také nejlepší. A jediný, kdo mu mohl v této chvíli pomoci. Čas byl nebezpečným nepřítelem.
Ohnivý kohout se radoval. Plameny přeskakovaly ze střechy na střechu, k nebi stoupal černý dým. Sníh syčel. Z vesnice spolu s lidmi utíkaly zástupy velkých, zrzavých krys. Willdar a jeho muži zmizeli ve tmě. Z mraků se začaly snášet velké sněhové vločky. Noc byla ještě mladá a ráno mělo přijít až za dlouhý čas. Roggeveev z Dagrosu stál ještě nějaký čas před hořící krčmou a v ruce potěžkával váček s několika zlaťáky.
Potom došel k místu, kde ležela umírající dívka. Pohladil ji po kaštanových vlasech, setřel jí krev z tváře. Smutně se na něj podívala. Sklonil se k ní a pošeptal jí něco do ucha. Usmála se. Pak jí položil otázku.
Oheň hučel, dřevo praskalo. Vesnice se měnila v popel.
Dívka přikývla. Roggeveev se na ní usmál a znovu ji pohladil. Když se od ní zvedal, vydechla naposledy.
Lovec lidí se vyhoupl do sedla černého hřebečka, který patřil mrtvému žoldnéři. Mírným cvalem vyrazil k západu, po staré kupecké stezce. Kdesi před ním jel po té stezce jel vůz. Dostavník do Witharu.
V tom dostavníku seděla baronesa Gassien a ještě netušila, že v jejích stopách jede smrt.

***

Zastavil se na kraji náměstí a unaveně se rozhlédl kolem. Měl za sebou dva dny v sedle, bolel ho zadek a chtělo se mu spát. Za celou dobu narazil jen na dvě přepřahací stanice, jídlo tam měli mizerné a v zablešených pokojích se nedalo spát.
Náměstím zněla hudba, hlasitá a falešná. Shromážděný dav se veselil, jásal a zpíval. Po nevelkém pódiu poskakoval šašek a kousek vedle do půli obnažený svlečený silák s hřívou zlatých vlasů ohýbal železné tyče.
Z šedivého nebe padaly k zemi velké sněhové vločky.
Withar bylo malé městečko. Nevelké náměstí, pár ulic, rozestavěné hradby. Úzké uličky plné bahna, sníh na střechách černý od sazí. A všudypřítomný zápach močůvky.
Kejklíři dohráli a odměnou jim byl ohlušující potlesk měšťanů. Když začali hrát znovu, Roggeveev otočil koně. V té chvíli pohlédl do očí seržantovi městské hlídky. Za ním stáli dva mladí vojáci v kožených kabátcích s dlouhými halapartnami v rukou. Nováčci, dnes možná poprvé v akci.
Třásli se zimou.
“Hledáš snad někoho, rytíři?” zeptal se velitel. Měl tvrdý, nesmlouvavý hlas.
Lovec lidí přikývl. Zamračil se na ty dva vojáčky, kterým se strachem rozšířily oči. Jeden z nich si nejistě narovnal železný klobouk, druhý nevědomky o krok ustoupil.
“Koho hledáš?”
“Do toho ti nic není, vojáku,” řekl Roggeveev. “To je moje osobní věc.”
“V pochvě u sedla se ti houpá meč. Nevypadá, že by byl jen na okrasu.”
“A?”
“Nechci zde mít žádné problémy.”
“Nebudeš.”
“Tomu se dá těžko uvěřit.” Na konci ulice se objevili další dva vojáci. “Prý přijíždíš z Ghetry. Netvař se nechápavě, rytíři, dobře víš, o čem mluvím. Poslové dorazili už i k nám. Řekli mi o tobě, rytíři. Řekli mi, kdo jsi. Znám tě a vím, co se tam přihodilo. Všude za tebou chodí smrt.”
“Tady ale nechci mít žádné problémy,” zopakoval seržant.
“Nebudeš,” odpověděl Roggeveev.
Pobídl koně a pomalým krokem vyrazil vpřed. Bokem se přitom otřel o seržanta, který ztratil rovnováhu a zavrávoral. Neřekl však ani slovo, mlčeli i vojáci. Lovec lidí se v duchu usmíval. Báli se ho. I když byli v přesile, báli se ho.
A on z toho měl škodolibou radost.
K zemi stále padal sníh.
“Jestli se něco stane, rytíři,” zavolal za ním ještě seržant, když ten chvilkový okamžik strachu pominul.”draze za to zaplatíš!”
Lovec lidí se těsněji zahalil do svého pláště a mířil k té jediné krčmě, která ve Witharu stála. Jel pomalu, nespěchal. Věděl, že ji tam najde. Kde jinde by mohla být.
Hostinec se skrýval v malém domku kousek od náměstíčka. Zevnitř se ozýval falešný opilecký zpěv. Roggeveev si znechuceně odplivl. V tomhle městě snad všichni zpívají.
Sesedl a zavedl koně do stáje. Ani ne desetiletý chlapec se o hřebce postaral a celou tu dobu vyjukaně po Roggeveevovi pokukoval. Lovec lidí mu nakonec vložil do dlaně pár měďáků.
Vstoupil do zakouřeného lokálu. Zpěv utichl, jeden z opilců se rozkašlal, druhý zvrhl korbel s pivem. Smrděla tam plesnivá sláma, kterou byla vystlaná podlaha. Roggeveev pomalým krokem zamířil k strmému schodišti. V tichu, které nastalo, jen tiše cinkala jeho kroužková košile a vrzaly vysoké kožené boty.
“To je on,” zašeptal někdo. “Lovec lidí. Ten, co spálil Ghetru na prach.” Zprávy se šířily rychle, ty špatné jako obvykle nejrychleji.
Roggeveev vystoupil na první schod, pak se zastavil. Otočil se na strnulého krčmáře a probodl ho pohledem.
“Dnes ráno přijel dostavník,” řekl.
Krčmář po chvilce ticha přikývl, že rozumí.
“Přijela s ním dívka. Krásná a mladá. Černé vlasy, menší postava. Jmenuje se Gassien. Ubytovala se zde.”
Krčmář znovu přikývl.
“Ve kterém pokoji?”
“První dveře z leva,” řekl tlouštík.
Ticho pominulo.
Roggeveev kývl na znamení díků a vystoupil do prvního patra. Ocitl se v krátké a uzoučké chodbě. První dveře zleva. Zastavil se před nimi a zůstal tiše stát. Naslouchal, ale nic neslyšel.
Otevřel, podrážděně sykl, když zavrzaly, a opatrně nahlédl dovnitř. Teprve potom se odvážil vydechnout. Místnost byla prázdná., jen židle a slamník. Zřejmě to byl nejlepší pokoj, který tu měli.
Zavřel za sebou a zběžně prohledal místnost. Nenašel nic zvláštního. Pokrčil rameny, odhodil plášť do kouta a sešel znovu do lokálu.
“Počkám na ni,” řekl hostinskému. Musel mluvit hodně nahlas, aby přehlušil zpěv těch několika pobudů, co seděli u stolu. “Přines mi nahoru džbán s vínem a dva poháry. A nechci žádné slivky, jasné?”
Krčmář přikývl.
“A jestli jí někdo řekne, že tam na ni čekám, draze za to zaplatíte.” Krčmář zbledl a přikývl.
Nahoře se Roggeveev posadil na židli čelem ke dveřím a čekal. Po chvilce přišel hostinský a přinesl požadovaný džbán vína se dvěma poháry. Stříbrňák si bral nejistě, jakoby ani nevěřil, že stále žije.
“Pamatuj, ani slovo,” zašeptal výhružně Roggeveev, když mu minci vkládal do dlaně. “Když budeš mlčet, tak až odjedu, najdeš jich tu víc.”
“Ano pane,” přikývl krčmář a rychle vyklidil pokoj. Pověst, kterou Roggeveev měl, nepatřila k těm nejlepším.
Lovec lidí čekal, upíjel víno a přemýšlel. Venku, za malým zašpiněným okénkem, stále sněžilo. Když se setmělo, nerozsvítil svíčku. Proč taky? Aby se prozradil?
Stále čekal.
Zezdola opět zazněly falešné tóny opilecké písně. Venku projel vůz, kola hlasitě rachotila po kamenné dlažbě, o pár ulic dál zuřivě štěkal pes.
Gassien přišla až pozdě v noci.

***

U dlouhých stolů seděli rytíři a cpali se pečeným masem, které zalévali mohutnými doušky vína a medoviny. V jejich čele seděl baron Thork, tlustý a oslizlý stařec s holou hlavou, odulými pysky a tváří plnou hnisajících boláků. Hnijící zuby měl polámané a v řídkých vousech drobky.
“Kde je Willdar?” vykřikl hněvivě baron. “Kde je můj nejmilejší kapitán?”
“Tady jsem, můj pane,” ozvalo se ode dveří. Dovnitř pronikl studený vítr. “Právě jsem dorazil.”
“A našel jsi ji? Mluv!”
“Bohužel, můj pane. Jen její komornou. Ta zemřela. Je mi to líto.” Řekl to tónem, který rozhodně nebyl lítostivý.
“Jak se opovažuješ vrátit se bez mé budoucí paní?”
“Muži jsou unavení, potřebují si odpočinout, můj pane. Kvůli té couře nezchvátím koně.”
“Važ svá slova, Wille!” Baron se vymrštil ze svého křesla a masitou pěstí bouchl do stolu. “Já kašlu na to, že ty nenávidíš ji a ona tebe. Já ji chci zpátky. A ty mi ji přivedeš.”
“Našel jsem muže, který ji najde.”
Baron hlasitě klel a z úst vypouštěl jednu nadávku za druhou. Celý sál ztichl, jen v temném koutě hlasitě vzdychala jakási černovláska obšťastňovaná jedním z rytířů.
“Nejsi k ničemu, zbabělče,” křičel Thork. “Nejsi vůbec k ničemu!”
“Je to lovec lidí. Najde ji a přivede sem.”
“Lovec lidí? Doufáš, že ji zabije, abys s ní nemusel žít na jednom hradě? Varuji tě, jestli jí zkřiví jen vlásek na hlavě, ty za to zaplatíš vlastním životem!”
“Bude v pořádku,” řekl Willdar hlasem plným nenávisti. “To slibuji.” Thork neodpověděl a přestal si ho všímat.
Velitel žoldnéřů se na patě otočil a uraženě opustil hodovní sál. Když za ním sluhové zavírali dveře, v sále se opět rozproudila zábava. Černovláska dosáhla vyvrcholení.
Willdar zamířil dlouhou chodbou k věži, ve které přebýval čaroděj. Okna hleděla do temné zarostlé zahrady plné ostružiní a bodláků, gobelíny na zdech byly vybledlé a zaprášené. Po zemi pobíhaly krysy. Hrad vypadal zpustle a neutěšeně a přesto se ve sklepeních nalézaly truhly plné zlata.
Když vstoupil do čarodějovy místnosti, mág seděl na stoličce a hleděl z okna. Měl na sobě zaprášené roucho, dlouhé vousy zežloutlé a vlasy rozcuchané.
“Co chceš?” zeptal se stařec, aniž by se ohlédl.
“Tvou pomoc.”
“Jistě,” zamračil se čaroděj a stále hleděl z okna. “Chceš vědět, kde je teď lovec lidí a kde je tvá budoucí žena. Hmmm, nemám pravdu?”
Willdar přikývl.
“Kde je ona, nevím, ale lovec lidí je ve Witharu. Možná tam bude i ona.
“Jak to víš?”
Čaroděj jenom ukázal na malou klec, ve které na bidýlku seděl poštovní holub.
“Jak jinak,” ušklíbl se Willdar. “Divím se Thorkovi, že tě už dávno nenechal vykopnout za brány. Nejsi žádný mág, jen šarlatán.”
“Vysvětli mu to a já tě zahrnu zlatem,” řekl čaroděj.
Willdar se krátce zasmál a opustil čarodějovu komůrku. Baron Thork byl paranoidní blázen, který nedokázal pochopit, že ten, koho tak pečlivě střeží, není žádný mág. Kdyby jím skutečně byl, už dávno by zmizel.
Došel ke kasárnám, kde odpočívali jeho muži.
“Za chvíli vyrážíme,” řekl. “Do Witharu. Není to daleko, ani ne půl dne cesty.” Vojáci jen mrzutě vrčeli a tiše kleli. Přesto neodporovali.
“Instrile,” zavolal k sobě svého pobočníka. “Věříš tomu lovci lidí? Myslíš, že dodrží dohodu? Že ji nezabije?”
“Dodrží své slovo,” řekl žoldnéř jistě. “Znáš jeho pověst, ne?”
Přesto Willdar nevěřil. Přeci jenom, je to vrah. Co kdyby porušil dohodu? Měl strach, o ni, o svůj život.
Netrvalo dlouho a skupina patnácti mužů vyrazila na západ k malému pohraničnímu městečku, které se honosilo vznešeným jménem Withar.

***

Usmál se, když zavrzaly dveře. Dovnitř vnikl závan chladného vzduchu a s ním i vůně jejího parfému. Tak sladký a zároveň nahořklý. Slyšel, jak zašustily její šaty, slyšel její dech. A stále se usmíval.
V pokojíku vládla naprostá tma. Nevšimla si ho. Roggeveev z Dagrosu se usmíval stále víc. Nebyl to však úsměv štěstí, ale úsměv krutosti.
Zavřela za sebou a vykročila ke slamníku. Zarazila se v půli kroku, prudce vydechla. Zůstala stát jako solný sloup, v naprostém tichu. Roggeveev slyšel tlukot jejího srdce. Spatřila jeho temnou siluetu.
“Kdo to je?” zeptala se vystrašeně.
Neodpovídal. Užíval si jejího strachu.
Vytáhla křesadlo a třesoucíma se rukama zapálila svíčku. Když ho spatřila, tiše vyjekla. Roggeveev vstal a lehce se uklonil.
“Paní Gassien?” zeptal se, i když už dávno znal odpověď.
Byla krásná.
Přikývla. “Kdo jste? Co po mě chcete?”
“Po vás nic,” odpověděl. “Ale někdo chtěl něco po mně.”
“Kdo?”
“Muž ve službách barona. Dával rozkazy.”
“Willdar,” zašeptala. Z jejího hlasu se vytratil strach a nahradila jej nenávist. “Co chtěl?”
Roggeveev si dolil víno a nalil i do prázdného poháru, ale Gassien se vína ani nedotkla. Stála nejistě uprostřed místnosti. Lovec lidí si ji prohlížel. Byla skutečně nádherná.
Když si všimla jeho pohledu, tvář jí zalil ruměnec.
“Co by asi mohl chtít po někom, kdo se živí jako lovec lidí.”
Teprve v té chvíli se jí v očích objevil ten skutečný strach. “Zabijete mě?” Hlasitě si oddechla, když zavrtěl hlavou. “Odvede mě zpátky k němu?”
Rozčilovalo ho, že ta krásná dívka už patří baronovi. Rozčilovalo ho, že dal své slovo. On své slovo vždy dodržel, i když mu to bylo proti mysli.
“Zaplatil vám?”
Přikývl.
“Kolik chcete?” zeptala se. “Kolik chcete za jeho smrt? Nevrátím se ani k němu, ani k baronovi, to se raději otrávím.”
“Bohužel, má paní.” Byl naštvaný sám na sebe, že jeho pověst pro něj znamenala mnohem víc než všechno ostatní. “Už jsem dal své slovo.”
“Že vy jste ten lovec lidí, o kterém se teď po celém městě vypráví. Ten, co vyvraždil celou Ghetru a změnil ji ve spáleniště?”
“Vy těm zprávám věříte, má paní?”
“Ne,” poprvé se nepatrně usmála. Došla k slamníku a posadila se na jeho okraj, ale poháru s vínem si stále nevšímala. “Mně je jasné, že to byl Willdar. Řekněte, vy jste tam byl. Co se stalo s Markétkou?” Když tázavě pozdvihl obočí, dodala: “Moje komorná. Zůstala tam, měla odjet příštím dostavníkem.”
“Je mrtvá.”
“Nenávidím toho bastarda. Nejdřív mi zabil otce a teď tohle. To jenom kvůli němu jsem musela trpět u toho slizkého barona.” Otřásla se odporem. “Jenom kvůli němu.”
Roggeveev na sobě nedal znát žádné city, jen znuděně poslouchal.
“Zabijte ho. Dám vám všechno, o co si řeknete, ale hlavně ho zabijte.”
“Všechno?”
“Ne tak docela,” řekla rychle, když si všimla jeho žádostivého pohledu.
Roggeveev se pobaveně ušklíbl. Jako vždy, když předem věděl, že nebude mít štěstí. “Už jsem dal slib. A ten slib je vyvážený zlatem. Je mi líto, má paní.”
Vztekal se na sebe ještě víc, že ani kvůli tak krásné dívce nedá svou pověst v sázku. Vždyť by to krucinál stálo za to! Kvůli takovým, jako byla Gassien, se vedly války. Přesto Roggeveev z Dagrosu nepodlehl, i když strašně moc chtěl. Přesto všechno zůstal profesionálem.

***

“Tak fajn,” řekl Willdar.
Byla noc. Patnáct jezdců stálo na pokraji lesa. Z temného nebe padaly sněhové vločky a jiskřivé bílé závěje tak halily krajinu do zimního hávu. Krajem se neslo nepokojné frkání koní a chřestění kroužkových zbrojí. V údolí před jezdci zatím klidně spalo malé městečko.
“Jsme tady.”
Jezdci vyrazili. Plameny pochodní, které drželi v rukou, zuřivě plápolaly v ledovém vichru. Řítili se kupředu a za nimi ve sněhu zůstávaly hluboké stopy. Řítili se vpřed jako samotní Valfabirovi válečníci, démoni z těch nejtemnějších kobek podsvětí. Odění do černých plášťů a kožešin, s pochodněmi a dlouhými kopími v rukou.
A město stále spalo. Ani stráž nestála u rozestavěné brány.
Vjeli mezi první domy. Podkovy zazvonily na zmrzlé zemi. Od zdí domů se odrážely drsné hlasy jezdců. Všichni stále spali.
“Je tady, Instrile?” křikl Willdar. “Je tady?” Jeho útroby stravoval strach, že přijedou pozdě.
“Určitě,” odpověděl žoldnéř. “Někde tu je. Musí tu být.”
“Tak ho najdi!”
Zastavili se až na náměstíčku. Na druhé straně náměstí se objevila městská hlídka. Seržant, za ním sedm vojáků. Willdar se k nim rozjel. “Lovec lidí,” křičel na ně. “Kde je?”
Seržant neustoupil ani o krok, na jeho tváři se usadil tvrdý a sveřepý výraz. “Co chcete?” vyštěkl na Willdara. Teprve po chvíli si všiml barev barona Thorka, které měl Willdar na hrudi, a přísný výraz stál jako jarní sníh.
“Kde je?” zopakoval svou otázku velitel žoldnéřů.
“V krčmě. Touhle ulicí stále rovně. Nemůžete minout.”
“A dívka? Je s ním dívka?”
“Přijel sám, pane. Dnes brzo odpoledne. Někoho hledal. Víc nevím.”
Žoldnéři vyrazili ke krčmě. Cestou srazili k zemi starou babku, která v nůši na zádech nesla vajíčka na trh. Už se nezvedla.
Svítalo.
Willdar zastavil pod vývěsním štítem, kde byl červenou hlinkou nakreslený kostrbatý korbel plný pěnícího piva. Sesedl a vrazil do dveří. Poháněl ho strach. Strach a také nenávist.
Když je krčmář spatřil, klesl na židli.
“Lovec lidí?” zeptal se ho Willdar.
“Někam šel. Asi ke kováři. Říkal, že se hned vrátí.”
“A ona?” Krčmář jen ukázal prstem nahoru.
Velitel žoldnéřů vyběhl po schodech. Otevřel první dveře, na které narazil. První dveře vlevo. Do krčmy v té chvíli dorazil i seržant se svými muži, něco hlasitě křičel a dožadoval se pořádku.
“Nechci žádné problémy! Nechci, aby se tu opakovalo to, co se stalo v Ghetře!”
Willdar nakoukl dovnitř. A samolibě se usmál. Za jeho zády se objevil Instril. I on se usmál.
“Má paní,” řekl velitel žoldnéřů a vstoupil dovnitř.
Gassien se trucovitě otočila k oknu. “Nenávidím tě,” řekla hněvivě. “Jsi zrůda, Willdare.”
Když se dotkl jejího ramene, prudce se otočila a uhodila jej do tváře. Oplatil jí to. Ale narozdíl od ní měl větší sílu. Upadla na slamník, a než se stačila zvednout, Willdar ji pevně sevřel.
Snažila se ho uhodit, ale držel ji pevně. Hlasitě se smál.
Instril zavřel dveře a nechal je o samotě. Nechal Willdara, ať si s ní vyřídí své účty. Hlavou mu vrtalo jen jedno – kam se poděl lovec lidí.
Po nějaké chvíli sešel Willdar dolů do lokálu a posadil se ke stolu, u kterého seděl Instril se seržantem městské hlídky. Dveře měl za zády. Celou tu dobu se samolibě usmíval.
“Nechci tu žádné problémy,” řekl znovu seržant. Veliteli žoldnéřů už ta slova začala lézt na nervy. “Nechci, aby se tu něco stalo.”
“Nic se nestane.”
“To on říkal taky. Právě proto mám strach.”
Jeho jméno budilo nepříjemné šimrání v žaludku. Strach, to bylo to, co každý při vyslovení jeho jména cítil. Ach ano, Roggeveev z Dagrosu. Lovec lidí. Muž, kterého provázela pověst nesmiřitelného válečníka. Vraždícího stroje. Neporazitelného rytíře.
V jeho patách vždy kráčela smrt.
“Kde je?” Zeptal se Willdar. “Kam zmizel?”
Žoldnéři posedávali po lokále, vojáci z městské hlídky odešli do města plnit své úkoly. Bylo chladné ráno, slunce se skrývalo za mraky a občas k zemi spadla nějaká ta sněhová vločka. Z okapů visely rampouchy, mráz kreslil na sklech nádherné ornamenty. Čerstvě napadaný sníh zářil.
Instril pokrčil rameny. “Někde blízko. Ve stájích má koně.”
Kolem krčmy projel malý vozík, dovnitř zalétly útržky veselé melodie. Kejklíři opouštěli město.
“Přijde?”
Instril znovu pokrčil rameny. Krčmář jim přinesl víno, na dřevěném talíři okoralý chleba a kus připálené pečínky.
“A pokud ano, co se bude dít?”
Znovu ta samá nic neříkající odpověď.
Potom zavrzaly dveře, zafoukal ledový vítr. Na okamžik zaslechli halas z ulice. Tiše zacinkala kroužková zbroj. Jeden z žoldnéřů se rozkašlal.
“Lovec lidí,” řekl Willdar, aniž by se ohlédl.
“Dlužíš mi dvacet zlatých.”
Willdar se otočil.
“Možná,” přikývl. “Možná ano, možná ne.”
Roggeveev neříkal vůbec nic.
Willdar nedokázal pochopit, kde se v něm ta odvaha vzala. Nedokázal pochopit, proč to vlastně dělá. “Našel jsem ji sám, ty jsi u toho nebyl. Proč bych ti měl platit za něco, co jsi nesplnil?”
Seržant pomalu vstal. “Nechci tu žádné problémy. Nechci, aby se tu stalo to samé, co se sta-“
“ZAVŘI HUBU!”
Všechno ztichlo, seržant zbledl, podlomila se mu kolena. Willdar se otřásl. Po zemi přeběhl potkan a zmizel pod lavicí.
Instril pomalu vstal. Ještě pomaleji vytáhl meč z pochvy. Roggeveev z Dagrosu se nehýbal. Krčmou se stále rozléhal jeho hlas.
Jiný žoldnéř také tasil zbraň.
Willdar se pomalu zvedl a pohlédl lovci lidí do očí. Další voják sevřel v ruce jílec své zbraně. Jiný vzal do ruky kuši a natáhl jí. Roggeveev upřeně sledoval, jak do ní voják vkládá šipku.
Na schodech se objevila Gassien. Šaty měla roztržené a v tváři hněv. “Zabij toho zkurvysyna,” řekla lovci lidí, když jej zahlédla.
Willdar se pousmál a nervózně se olízl rty. V krčmě bylo cítit napětí, vzduch zhoustl, každý zvuk se rozléhal a vracel se s několikanásobnou ozvěnou.
Instril se pousmál a podíval se na velitele. Willdar nepatrně přikývl. Seržant zasípal a pak složil hlavu do dlaní.
“Nechtějte to,” řekl Roggeveev. “Nepřežije ani jediný z vás.”
“Věříš si.”
“Asi vím proč.”
Willdar zavřel oči, zhluboka dýchal. Srdce cítil až v krku, začal se třást, dlaně mu zvlhly potem. A život se pro něj stal bezcenným. Nedokázal pochopit, proč. Jeden muž, ten je přece nemůže ohrozit. Jich je patnáct. Jsou dobří. On je jenom jeden… Ale je nejlepší.
Ale stále nevěděl proč. Proč? Proč?!
“Zabij ho, Roggeveeve” zopakovala tiše Gassien.
Willdar znovu kývl.
V té chvíli zadrnčela tětiva. V té samé chvíli se ozval výkřik.
Lovec lidí se vrhl vpřed, nevnímal bolest v rameni, kam ho zasáhla šipka z kuše. Hlasitě se rozesmál, odkopl židli a prudce ťal mečem. Dřív, než to kdokoliv čekal. První mrtvý.
Willdar hlasitě vykřikl, postrkoval své muže vpřed. “Jen odvahu! Jen vydržet! Dokážete to!”
Roggeveev uskočil před vířící čepelí, na poslední chvíli uhnul válečnému kladivu. Pak sekl. Minul. Vojáci začali získávat sebedůvěru, tak dobrý ten lovec lidí přeci jenom není. A je sám.
Jeden z nezkušených se dostal příliš blízko k Roggeveevově zbrani. Jeho smrtelného křiku si potom nikdo nevšímal. Vzduchem prolétla židle. Roggeveev se sehnul, židle se roztříštila o zeď za jeho zády.
“Zabijte ho!”
Znovu zadrnčela tětiva. Šipka se tentokrát neškodně zabodla do desky stolu. Další z žoldnéřů zapomněl na opatrnost. Ozval se další výkřik. Krev pocákala šedou zeď. V tom samém okamžiku do kouta odlétla hlava dalšího z vojáků.
Roggeveev znovu ustoupil, vyčkával. Za zády měl zeď, před sebou půlkruh zuřivých válečníků. Žádná příjemná vyhlídka.
“Zabijte ho!” křičel stále Willdar.
Žoldnéři šlapali po svých mrtvých druzích. Zarostlý voják s páskou přes levé oko zamával velkou sekerou a vrhl se vpřed. O nepatrnou chvilku později si prohlížel vlastní vnitřnosti.
Roggeveev cítil, že už dlouho nevydrží. Začínal pociťovat únavu, meč v jeho ruce ztěžkl a ruka jakoby zdřevěněla. Rána v rameni pálila jako oheň. V té chvíli však přišla pomoc.
Gassien vzala do ruky židli a přiblížila se k Willdarovi. Do úderu vložila všechnu sílu. Velitel žoldnéřů se zhroutil v bezvědomí k zemi. V té samé chvíli se od stolu zvedl seržant a zuřivě vykřikl. V jeho hlase znělo šílenství. Tasil meč a zezadu se pustil do žoldnéřů.
“Nechci tu žádné problémy,” křičel jako šílený. “Nechci žádné problémy! Žádné mrtvé! Vy svině, vy hajzlové! Já jsem vás varoval!”
Roggeveev se rozesmál. Do žil se mu vlila nová energie.
Gassien někam zmizela.
Dva žoldnéři se neopatrně kryli, jejich smrtelný křik Roggeveevovi zněl jako rajská hudba. Zvonily meče o meče, stále někdo křičel. Nesnesitelně, hlasitě, zoufale a marně. Pomoc nepřicházela a nikdy přijít neměla.
Seržant náhle vykřikl. Ze zad mu trčela šipka.
Lovec lidí přestal vnímat čas. Svět kolem se zmenšil, důležitá se stala pouze čepel jeho meče. Sekal a bodal, lepkavá krev mu stékala po tváři. Ucítil tvrdou ránu na boku, škrábanců si ani nevšímal.
Pak najednou zůstal v krčmě sám. Kolem jenom haldy mrtvých.
“A kurva,” zašeptal. Opět nedokázal pochopit, jak se to stalo. Opřel se zády o zeď a zhluboka dýchal. Bolelo ho celé tělo, krvavé šrámy pálily, sotva se udržel na nohou. Udělalo se mu nevolno, srdce se náhle rozbušilo tak silně, až se bál, že mu vyskočí z hrudi.
Jako pokaždé, když přežil nějakou bezvýchodnou situaci.
“Jsem dobrej?” zašeptal pro sebe. “Jsem dobrej.”
“Jak jinak?” dodal po chvíli a vyčerpaně se usmál. Z bolestivým výkřikem si vyrval šipku z ramene. “Samozřejmě. Jak jinak?”

***

Seděl v temném koutě opřený o zeď. Nemohl hýbat levou rukou, v ústech cítil nepříjemnou pachuť. Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach krve.
Sledoval Gassien, jak štítivě prochází mezi mrtvolami. Potom se sehnula. Roggeveev by vydechl překvapením, kdyby měl sílu. Baronesa klečela u Willdara a měla položenou jeho hlavu v klíně.
“Tak už se prober,” zašeptala.
Velitel žoldnéřů se pohnul, zasténal. “Musela jsi mě uhodit tak silně?”
Přikývla a usmála se. “Promiň, miláčku.” Pohladila ho po vlasech, políbila ho.
Roggeveev ničemu nerozuměl. Nevěděli o něm, mysleli, že je také mrtvý. Naštěstí, protože jinak by nejspíš tento omyl rychle napravili.
“Všichni jsou mrtví?” zeptal se Willdar. “Všichni? Instril taky?”
Přikývla. “Kdybys Thorka zabil, jak jsem ti říkala, nemuselo by to dopadnout takhle.”
“Kolikrát jsem ti už říkal, že to není tak jednoduché,” řekl Willdar. Lovec lidí začínal chápat. Tajná láska za baronovými zády. “Nejdřív se musíš stát vdovou po baronovi, pokud chceš toto panství.”
“Je hnusný.”
“Nikdo tě nenutí, abys s ním spala. Zemře při svatební hostině. Jed v jídle. Kolikrát jsem ti to už říkal.”
Roggeveev pocítil hněv, opět se v něm probudilo divoké zvíře. Využili ho, sprostě ho využili.
“A k čemu byl tenhle útěk?”
“Gassien, občas mám dojem, že v té tvé nádherné hlavičce není nic než sláma,” Willdar se zvedl ze země. “Šlechta tu má velký vliv. Všechno musí vypadat věrohodně. Naprosto věrohodně. Nikdo nesmí mít nejmenší podezření. Už mě unavuje ti to pořád opakovat. Nemají mě tu rádi. A tebe ostatně také příliš nemilují. Ale tohle je umlčí.”
Roggeveev pevně sevřel v ruce jílec meče, přestože neměl sílu jej uzvednout.
“Ale takhle to, kurva, dopadnout nemělo,” dodal velitel žoldnéřů.
Jeho pohled padl na Roggeveeva, který v té chvíli se krutě usmál. “A jak to mělo dopadnout, Wille?” zeptal se chraptivě lovec lidí.
Gassien vystrašeně zaječela. Willdar ji odstrčil a došel k němu. “Ani nevím,” pokrčil nakonec rameny. “Měl jsi jenom dodat zdání věrohodnosti. Ale takhle to také půjde,” rozhlédl se po mrtvých tělech. “Takhle to taky půjde. Dokonce už k tomu nepotřebuji ani tebe.”
“Myslíš, Wille?” Roggeveev se unaveně usmál. “Opravdu myslíš, že bys dokázal něco takového?”
Dveře zavrzaly a dovnitř vešel nějaký muž. Když spatřil krvavou lázeň, ve kterou se krčma změnila, rychle a bez jediného slova zase zmizel.
“Budeš mít krásnou, ale hloupoučkou ženu, Wille” řekl lovec lidí.
Velitel žoldnéřů a kapitán ve službách barona Thorka přikývl. “Vím.” Gassien se postavila vedle něj, objal ji kolem pasu a pohladil po vlasech.
“Nechtěl bys ale kvůli ní zemřít, že ne?” Roggeveevův hlas měl v sobě něco, co Willdar nedokázal popsat, možná právě proto z toho měl takovou bezmeznou hrůzu. Lovec lidí se neptal, jen konstatoval. “Nechtěl bys kvůli tomu zemřít.”
Stalo se to tenkrát, v roce Vlka, kdy Willdar pochopil, že láska, kterou se umírá, je láska přepjatá.
Proto kvůli své lásce nezabil dva muže, jak ještě před chvilkou plánoval, ale už jen jednoho… Bylo to během svatební hostiny barona Thorka.

KONEC