Bezútěšná krajina mrtvých stromů, rozpadlých zdí, ohořelých střech a … mrtvých lidí. To je obrázek, který za sebou zanechávali Černí rytíři. Zdá se, že tomu nikdy nebude konec. Říše……
Bezútěšná krajina mrtvých stromů, rozpadlých zdí, ohořelých střech a … mrtvých lidí. To je obrázek, který za sebou zanechávali Černí rytíři. Zdá se, že tomu nikdy nebude konec. Říše na jihu je příliš veliká a mocná. A připravovala se na porobení severu velmi, velmi dlouho. Těžko bojovat s takovou mocí. Výkvět rytířstva severních států jen stěží a za cenu hrozných ztrát udržuje Černé v jakžtakž přijatelných mezích. Přijatelných, ovšem, jak pro koho. Dávno padla Rivie, dávno shořela vládní pevnost Lyrie, hlavní město Cintry je městem duchů a Maecht se už nedá najít snad ani na mapě. Válka, požáry, krev a smrt. Eskel za celý svůj nelehký život neviděl tolik bídy a smutku. A to unikl tomu nejhoršímu, protože nájezd Černých strávil doma na Kaer Morhen, kdesi hluboko v horách za řekou Gwenllech. Nyní jeho kůň pomalu obcházel ohořelé kmeny, vyhýbal se rozvalinám a s jakousi směsicí odporu a strachu opatrně překračoval mrtvé. Eskel mu nebránil, jen se snažil, aby se nezdržovali až příliš. Samotnému mu nebylo dobře od žaludku ani na duši. A duše zaklínače přitom vydrží mnoho. Netrpěl nouzí. Cestou přes válkou poničená území zabil mnoho ghúlů, hnusně se pasoucích na pozůstatcích vznešených rytířů i obyčejných zbrojnošů. Na Soddenském pahorku si Eskel dopřál chvíli odpočinku u pomníku čtrnácti čarodějů. Přestože nikdy neoplýval žádnými zvláštními sympatiemi k tomuto bratrstvu (a sesterstvu), tady -k padlým – pocítil úctu. Potom znovu nasedl a pospíchal dál. Pospíchal, protože byl velmi toužebně očekáván. Přítel ho potřeboval. Přítel volal o pomoc.
***
Pevnost West Exorior už řadu týdnů odolávala náporu početných oddílů, které vyslali Černí. Na dobytí této pevnosti velmi záleželo, nebo střežila jednu z mála přístupových cest do oblasti rudného pohoří Mahakamu, které oplývalo nesmírným nerostným bohatstvím. Zlato, diamanty, dwimerit, kvalitní železo, a dokonce i nesmírně vzácný černý a velmi těžký „smrtící kov“, který používali čarodějové k léčení různých těžkých nemocí – to všechno stálo Černým za dlouhé a nákladné obléhání. West Exorior má kvalitní a pevné hradby navíc velice šikovně postavené vzhledem k možným stanovištím nepřátelských praků. Zásobovací chodby vedou daleko, předaleko do týlu a vodní zdroj vystačí tisícovce lidí na řadu let i při spotřebě, která není právě střídmá. Pevnost nelze najít na žádné civilní mapě, neboť má značný vojensko-strategický význam a málokdo o ní vůbec ví. Obléhání nepřátelům těžce ztrpčují i party mahakamských trpaslíků, kteří mají z pochopitelných důvodů značný zájem na tom, aby se pevnost udržela. A v neposlední řadě vojenská posádka pevnosti disponuje vynikajícím, zkušeným velitelem. Je jím kapitán Corrino Ulf, erbovní rytíř knížete Borevoje II. z Posledního Jednorožce. Corrino je zkušený velitel a navíc má plně na své straně sympatie vojáků z posádky, protože se vždy vrhal k nejobtížnějším úsekům, a sám jako první srážel velkou sekyrou černé postavy, které chtěly z dřevěných obléhacích věží přelézt hradby pevnosti. Ale obléhání začalo nečekaně nabírat podivný směr. Černí potřebovali dobýt pevnost rychle, protože po porážce u Soddenu se museli leckde stahovat ze svých pozic. A do Mahakamu se prakticky nedá dostat odjinud, všude je nesmírně obtížný terén, jako stvořený pro partyzány. Z jihu jej chrání mimo jiné i pověstné tajemné bažiny Ysgith. A zásobování početného vojska by si tam nikdo neuměl ani představit. Takže ve velitelově hlavě uzrál plán. Vyžádal si schůzku s maršálem Drslavem, který pevnosti fakticky vládl, a s jeho rádci. Corrino po zhodnocení všech okolností usoudil, že potřebuje pomoc od zcela určitého člověka. Naštěstí věděl, kam pro něho poslat. A Eskel přijel. Překlopýtal přes haldy trosek a mrtvol, pobil cestou něco mrchožroutů a až v Zaříčí, v jedné krčmě se setkal se svým průvodcem, který ho měl dovést do pevnosti. Malým, vousatým, se špičatou čapkou.
„Jsi tu včas, zaklínaču.“, poznamenal uznale trpaslík a přistoupil k Eskelovi.
„Jak jsi mně poznal ?“
„He he – dlúhán, pačesy tajak roba, mečiska na chrbátě a štráf cez půl ksichtu – tak poudal pan Ulf. Hádám, že to mosíš byť ty.“ A trpaslík se nakřáple pochechtával. Eskel s naprosto kamennou tváří udělal jen strojené „ha ha ha“ a trpaslík zmlkl. Zaklínač po cestě, lemované obrazy zkázy, nějak neměl smysl pro humor.
„Tak pudem.“, řekl trpaslík a zavedl zaklínače hluboko do lesa. Šli asi hodinu než dorazili k malé skalce, do níž se dalo z jedné strany vstoupit. Zvláštní bylo, že vchod byl patrný až když stáli přímo před ním. Uvnitř se pak táhla rovná chodba kamsi do ztracena. Trpaslík vytáhl ze sedlových brašen smolné větve a z jedné vyrobil pochodeň. Vzpouzející se koně dovnitř nechtěli, ale po chvíli se je podařilo zvládnout a oba frkajíce a stříhajíce ušními boltci vkráčeli dovnitř se svými pány. Trpaslík se po chvíli nelehkého pochodu dlouhou chodbou znovu rozveselil a vykládal Eskelovi o průběhu obléhání. Tak se zaklínač dozvěděl, že na jednání pod bílým praporem se maršál Drslav a velitel oddílů Černých dohodli, že v zájmu ukončení nikam nevedoucích šarvátek pod hradbami rozhodne souboj mezi samotným velitelem Černých a rytířem, kterého maršál Drslav vybere ze svých řad – pokud se ovšem nebude chtít klání zúčastnit sám. Pochopitelně nechtěl. Nabídl tu čest Corrinovi a ten ji po krátkém zaváhání přijal. Nikdo ovšem nemohl pochopit, proč maršál na něco takového vůbec přistoupil. West Exorior byla vynikající pevnost – skvěle odolávala zběsilým nájezdům Černých a s odpočatými vojáky, kteří byli dobré mysli a neměli problémy se zásobováním, by odolala jistě až do konce. Černí se všude stahovali a nakonec by odtáhli i odtud. A co když maršálův rytíř prohraje ? Vydá Drslav pevnost ? Zradí krále ? To přece nemůže ! Ne že by trpaslíka tohle zajímalo, ale v Mahakamu měl rodinu.
„Tož uvidíš sám, zaklínaču.“, povzdechl si nakonec. „Včíl ťa zavedu za panem Ulfem.“
Stanuli na konci chodby u okovaných dveří, kde trpaslík popadl do obou rukou silné klepadlo a vyťukal, či spíše vymlátil jakýsi domluvený signál. Ozvalo se kovové lupnutí a cvakot několika zámků, řinčení odsouvaných závor, chřestění snímaných řetězů. Pak se dveře otevřely a dvojice zbrojnošů vpustila Eskela a jeho malého průvodce do nitra pevnosti. Jeden ze zbrojnošů se ujal koní a chtěl je odvést kamsi postranní chodbou ale Eskel jej zadržel a sejmul s koně svůj veliký vak. Teprve potom vložil uzdu zbrojnoši do ruky.
Po točitých schodech vystoupali do přízemí pevnosti a dokonce prošli přes rušné nádvoří, kde si vojáci čistili zbraně, spali, jedli nebo hráli karty. Někteří zvědavě pokukovali po podivné dvojici. Malý trpaslík, pospíchající před důstojně kráčejícím dlouhánem zahaleným v tmavém plášti, vzbuzovali nemálo pozornosti, i když trpaslíka jistě vojáci znali. Zvláště když trpaslíkovi trčela zpoza opasku sekyra skoro větší než byl on sám a dlouhánovi se rýsovalo na zádech pod pláštěm cosi, co podezřele připomínalo dvojici jílců. Podél hradeb na dřevěných plošinách stály nádoby s olejem, který bylo v případě potřeby možno na kamenných ohništích rozehřát a vařící jej lít útočníkům na hlavy. Za podobným účelem leckde stály i koše plné kamení, nebo uzavřené sudy s fekáliemi. Ty bylo možno rozeznat podle zvýšeného výskytu hmyzu v jejich okolí.
Trpaslík přivedl Eskela k velkému stanu, vypínajícímu se v rohu zadního nádvoří.
„Tady zaklínaču.“, řekl. „Pohlavárstvo.“
Trpaslík tu měl zřejmě nemalou autoritu neboť na jeho pokyn stráž stojící u vchodu odtáhla od sebe zkřížené halapartny a bez řečí jej i Eskela vpustila do stanu. Tam, s nohama na stole, seděl muž. Měl před sebou rozloženou mapu, ale nedíval se do ní. Hleděl někam mimo mapu, mimo stůl, a asi i mimo tenhle svět. Eskelovi se rozvinul na tváři úsměv. Vzhledem k zohavení to nebyl moc hezký úsměv, ale Eskel se už jinak smát nemohl.
„Zase tlučeš špačky ?“, řekl nakonec.
Nohy spadly ze stolu a Corrino Ulf se vztyčil. „Co sem lezeš, drzoune ?“, procedil skrz zaťaté zuby, zadržujíc smích. Oba muži se objali.
„Posaď se.“, Corrino ukázal na jednu z volných židlí. Úsměv mu z tváře zmizel. „A povídej, co je nového.“
„U mně nic co by stálo za řeč, ale z Tvého vzkazu jsem měl dojem, že ti hoří koudel u zadku. Ale Corrino….“, Eskel se odmlčel, aby našel správný výraz. „Doufám, že si nemyslíš… „.
„Klid Eskele.“, Ulf mávl rukou. „ Tušil jsem to. Zaklínač. Neutrál každým coulem, co ? Ale neboj. Do armády tě nikdo verbovat nebude.“
Trpaslík mezitím houkl na kohosi mimo stan, aby donesl pivo. Po chvíli stolník dovlekl velký džbán a ze zástěry vymotal tři korbely. Všechno položil na stůl, když Corrino smotal mapu a odložil ji do kouta. Pak odešel. Eskel se podezřívavě zadíval na sklo korbele, stojícího před ním. Nezdálo se, že by byl bůhvíjak často mytý. To trpaslík takové výhrady neměl. Nalil si plný a spokojeně se zadíval na světle hnědou pěnu.
„To je škoda.“, řekl. „Zaklínačské mečisko by sa nám šiklo. Slyšál som, že sa s ním oháňáte tajak žádný iný.“
„To tedy ano.“, potvrdil Ulf. „Viděl jsem to. Mimochodem, tohle je Huck Westerman.“ Ukázal na trpaslíka. Eskel si s ním beze slova přiťukl a bez ohledu na šmouhy na skle se zhluboka napil. „Velitel mahakamské domobrany.“
„Jestli si potřebuješ odpočinout….“, začal Ulf. Eskel pokrčil rameny. Nebyl unavený.
„Ani ne, můžeš přejít k věci. Kdy máš mít ten duel ?“
„Zítra ráno. Na tom placu, který je vidět z podsebití levé věže. Pak se můžeš pokochat rozhledem. Ale připrav se, že pro nilfgaardské vojáky neuvidíš zem. “
„Bojíš se ?“
„Ani ne. Je dobrý, ale to se nějak zvládne. Musí. Problém je v něčem jiném.“
Eskel naznačil, že naslouchá. Corrino si povzdechl.
„Celé je to nesmysl. Riskovat totální prohru… Odrazili bychom je. Ti rošťáci tu měli své černokněžníky. Metali nám na hlavy kulové blesky a jiná podobná povyražení, ale kampak na nás. Ještě na začátku války tady byl Arkady Astonvilla, pamatuješ se na něj, ve dne v noci strašil po cimbuří, mumlal si pod nosem nějaká říkání, pokládal na hradby krámy o kterých nikdo netušil k čemu jsou. Ale fungovalo to. Kameny, výkaly a žhavá smůla nám sem lítají o sto šest, ale nic co má společného z kouzly se sem zatím nedostalo.“
Zvláštní. Eskelův medailón žádné magické bariéry nezaznamenal. Asi byly patrné jen z bezprostřední blízkosti, pomyslel si zaklínač. Corrino pokračoval:
„Hodně našich padlo. Za celý svůj život jsem nezažil taková jatka. Ty jejich věže se hrozně těžko odrážejí, je to vždycky příšerná řež. Ale držíme se dobře. Oni všichni vědí co by je čekalo. Černí zajatce neberou. Hodně nám pomáhají nájezdy trpaslické domobrany. Moc válečnického umění v tom není, Hucku neškleb se, ale dívat se jak trpaslická sekyra rozpůlí chlapa málem i s koněm, to je pohled pro bohy.“
„Tys byl vždycky čuně.“, odtušil Eskel i když věděl, že to Ulf nemyslel vážně. Despekt v zaklínačově hlase byl předstíraný.
„Děkuji. No a pak se nám donesla zpráva o vítězství našich u Soddenu. Tady Huck tam byl. Odevšad se ty černé svině začaly stahovat za Jarugu, ale West Exorior je brána do Mahakamu a tu strašně moc chtějí.“
Trpaslík byl nápadně zamlklý a po zmínce o Soddenské bitvě už ani neupíjel pivo.
„Ale jak jsem řekl. Nemohli nás udolat. Důvody asi znáš, tohle je malý, ale zatraceně dobrý hrad. Proto jsme se všichni nestačili divit, když maršál Drslav…“
„Bodejž by ho koza trkla do guľí.“, vmísil se Huck Westerman s praktickým návrhem.
„…sklapni Hucku !“, otráveně napomenul Ulf trpaslíka. „…když maršál Drslav po podivném jednání u kterého byl nejdřív sám, teprve po hodině nás tam přizvali… dozvěděl jsem se o tom chystaném souboji.“
„Předpokládám, že důvod už znáš.“, řekl Eskel. „Kdysi na Jednorožci jsi věděl o všem co se děje v okolí a až mnohem později mi došlo, že bez Tvé pomoci bych tam v jeskyni tu houževnatou mrchu ani nenašel, natož zabil.“
Corrino Ulf se na chviličku také ponořil do vzpomínek, potom trpce pohlédl na zaklínače a pokračoval.
„Vím. A to je ten, jak se říká, kostlivec ve skříni. Nilfgaard měl agenta i tady. Bez spolupráce někoho odtud by nemohla být provedena teleportace kohokoliv nebo čehokoliv sem ani ven. Alespoň se tak Arkady zapřísahal. Nicméně se to povedlo. Jeden parchant z Drslavovi osobní stráže propašoval jeho dětem do pití kouzelný lektvar.“
Corrino se na chvíli odmlčel a pohlédl na trpaslíka. Ten vypadal, že všemu rozumí.
„No a velitel Černých, nějaký Paavo var Eck, sdělil Drslavovi, co jejich čarodějové uchystali na jeho děti a co jsou ochotni zase od nich odvrátit když přistoupí … ne sice přímo na kapitulaci … ale na ten duel. Je si parchant jistý, že vyhraje. Až příliš. To je moje šance.“
„Smradlavé vědmáctvo.“, uplivl si Huck Westerman. „Co ho popadlo, trúbu jedneho, že děcky nenechal odvézt jinam.“
„Už jsem ti řekl Huckleberry, abys zbytečně nežvanil.“, odvětil Ulf. Trpaslík si jen znovu uplivl.
„Ta otázka není tak docela mimo, Corrino, nenadávej hned.“, podotkl Eskel.
„Už jsou velké. Dcera a čtyři synové.“, řekl Ulf. Eskel uznale hvízdl, zatímco Huck jenom udělal neslušné gesto, kterým chtěl zřejmě vyjádřit pohrdání člověčím pudem – množit se jako králíci.
„Jmenují se Brok, Krok, Mlok a Hvězdoslav.“
Eskel hvízdl ještě jednou.
„Ta holka je Bellinda. Je nejstarší.“
„Dobře a co jim vlastně je ?“
„Momentálně jsou všichni v bezvědomí…a mají silnou horkost.“
„Jestli je to nějaké zakletí, můžu se samozřejmě pokusit ho z nich sejmout, ale nebylo by praktičtější, kdybys to svěřil Arkadymu nebo nějakému jinému čaroději ?“, zeptal se Eskel.
„To jsem ti právě chtěl taky říct, příteli.“ Ulfovi se náhle zaleskly oči. „Arkady je mrtvý Eskele. Byl na Soddenském pahorku…“
„Co tím chceš říct ?“ Eskel se pomalu zdvihl ze židle. Chtěl vychrlit spoustu otázek, ale jazyk ho přestal poslouchat.
„Našli z něho jenom ohořelou kostru.“
Eskel těžce dopadl zpět do židle.
„Byl jsem tam… u pomníku…“, Eskel jen stěží dostával slova ven z úst. „…jeho jméno tam není. Nepamatuji si kdo všechno tam je, ale JEHO jméno tam není !“, nakonec vykřikl.
„Tam není jmen…a přitom by mělo být.“, trpce poznamenal Ulf.
Ozvalo se hlasité, suché prasknutí. To Eskel, nevědomky mačkal opěradlo židle až ho ulomil. Podíval se na pahýl ve své ruce a vztekle ho odhodil do kouta na podlahu. Huck Westerman se chtěl zeptat, jestli bude zaklínač trvat na své neutralitě, ale rozumně usoudil, že to teď není to nejdůležitější a dál mlčel.
„K jeho hrobu zajdeme jindy, teď Ti musím doříct zbytek.“, pokračoval Ulf. „Je málo času. Víš co je to elementoid ?“
Eskel zdvihl hlavu a vytřeštil zrak. Pak nasucho polkl a chraptivě pronesl jediné slovo: „Mluv.“
„Spíš bych potřeboval, kdybys mluvil ty. Jediné co víme je, že jsou v bezvědomí proto, že je díky kouzlu posedlo něco, čemu se takhle říká. Víc z toho pacholka nedostali. Je to nějaký tvrďák.“
Chvíli bylo ticho, jen zvenčí doléhaly do stanu už slábnoucí ruchy z nádvoří. Začalo se stmívat.
„Drslav se radil s jedním mágem, ale ten když slyšel slovo elementoid, nechtěl s tím nic mít.“
Až po značné prodlevě Eskel pomalu pronesl: „Upřímně řečeno, nikdy jsem se s tímhle nesetkal, ale vím, že je to možné. Elementoid je bytost zformovaná velmi, velmi specifickými kouzly. Jeho tvůrce ho ukryje ve člověku, bůhví jak, a ten člověk potom vykazuje příznaky nějaké nemoci, většinou to doprovází značná muka. Není to klasické posednutí, elementoid se totiž po vypuzení, které je poměrně obtížné, okamžitě vrhá na vyčerpaného vymítače a pochopitelně ho celkem snadno usmrtí. Dost bestiálně. Pak se vrátí do své oběti. Elementoidem nelze, také neznámo proč, posednout elfy, čaroděje a … zaklínače. Ale jinak v tom žádná jiná omezení nejsou.“
„Kurva mať !“ To byl po dlouhé době trpaslíkův příspěvek do diskuse, vcelku výstižný. Corrino Ulf zaraženě mlčel. Po zádech se mu řinul ledový pot. Eskel ztěžka pokračoval: „Postupem času ta bestie svou oběť úplně, abych tak řekl, stráví zevnitř. Ironií je, že se přitom sama … rozplyne.“
„Eskele,“ Corrino Ulf měl taky sucho v ústech. „Dokázal bys to ?“ V jeho hlase znělo namáhavě utajované zoufalství.
Zaklínač mlčel.
„Ten chlap jinak vydá celou pevnost Černým a…“
„Když prohraješ.“
„I když vyhraju. To je jen efektní manévr. Paavo var Eck si je jist vítězstvím, a chce si dokázat, že nás porazil vojenskou silou. Je to namyšlená svině. Eskele, Drslav ti nabízí tři tisíce zlatých, umluvil jsem ho, že musíme zkusit ještě zaklínače…Mám návrh, mohli bychom sehnat ještě nějakého, aby ti pomohl. Tři tisíce i pro něj. V Zaříčí prý jeden zrovna je.“
„Je, já vím. To je ale právě ten problém Corrino. Elementoida prý vnímá jen ten, kdo ho vyhnal z těla oběti.“, odpověděl Eskel.
„Tomu nerozumím.“
„Tomu nerozumí ani většina čarodějů. Abychom to zkrátili, samozřejmě že to zkusím. Těch peněz se nezříkám, ale doufám, že víš, že bych to pro tebe udělal i bez nich. Pro tebe, Corrino.“
„Vím.“
Chvíli na sebe mlčky hleděli. Huck Westerman mezitím odešel dohlédnout na noční hlídky.
„Bojím se co bude po válce.“ řekl nakonec Corrino Ulf. „Všechno je teď takové divné, složité, nevím, jestli se toho chci zúčastnit.“ Eskel pokýval hlavou. Měl podobný pocit.
„Zůstal bych na Kaer Morhen, kdybys mě nezavolal. Pak se tam vrátím a asi hezky dlouho nevystrčím nos. Taky už mám všeho po krk a navíc…“, odmlčel se.
„Co navíc ? Něco vážného ?“ Corrino se za ta léta uměl vcítit do Eskelovy duše. Pochopil, že zaklínače nedávno něco zasáhlo hluboko v mysli.
„Jeden…jeden z nás dal vědět, že přivede…a já se toho chci dožít…“
„Koho ? Kam ?“
„Víš, mohlo by to všechno změnit…moc a moc let ho hledáme…až teď…ne, neptej se, příteli. Nepochopil bys to.“ A Eskel zanechal Ulfa v němém úžasu. Ten věděl, že nemá cenu se dál ptát. Zaklínač se schoulil do pláště a už nic neříkal.
***
Oba rytíři seděli na koních proti sobě a měřili se chladnými, nenávistnými pohledy. Dav v okolí bublal a neklidně se vlnil, ale přesto se neodvažoval vkročit do prostoru, kde se mělo odehrávat střetnutí nilfgaardského vojevůdce s Corrinem Ulfem. Onen prostor byl vymezen kůly, narychlo zaraženými do země. Na kůlech byl symbolicky namotán motouz, který by ovšem nezadržel ani tříleté dítě. Dav držel na uzdě respekt. Eskel stál spolu se zbrojnoši vedle boku Corrinova koně a narychlo ze sebe chrlil:
„Vidíš to jeho brnění ? Má spíš reprezentační charakter, všimni si těch kloubů. Jestli dojde na meče, bude mít pomalý a slabý dexter, hlavně z kvarty. Zkus toho využít. Zato sinister bude zdrcující, jak tak koukám na jeho ramena a pracky. Bude celkem snadno rozbíjet tvoje parády, no ano, nekruť hlavou…“, přerušilo ho břeskné zatroubení.
Rytíři na nic nečekali a tryskem se rozjeli proti sobě. Eskel ustoupil z vymezeného prostoru a s údivem zaznamenal jaké se najednou v davu rozhostilo naprosté ticho. Z bojového prostoru bylo slyšet dusot koní a cvakot jednotlivých částí brnění, které Černý rytíř vystavoval na odiv, zatímco Corrino Ulf jej ukrýval pod ozdobným pláštem s erby. Dav ale byl úplně zticha, očekávajíc drtivou srážku. Kopí rytířů, doteď pokleslá, se zdvihla a oba jezdci se s rachotem srazili. Mířili dobře, ale také se dobře kryli – kopí sjela po štítech a energie nárazu také. Corrino i přes četné chrániče na štítě a přes kovovou rukavici měl co dělat aby štít udržel. Rytíři dojeli na konec prostoru, nedočkavě obrátili své koně a rozjeli se proti sobě znovu. Dav ani nehlesl. Prásk! Druhá srážka málem Corrina sundala ze sedla. Kopí znovu narazilo do štítu, ale tentokrát se Ulfovi nepodařilo postavit jej tak, aby po něm kopí nepřítele sklouzlo. Ulf sám mířil na sokovu přílbici, ale minul. Chvíli se potácel v sedle, nicméně se nakonec udržel. Poposedl si v sedle, otočil koně a pobídl jej ke třetímu rozjezdu. Černý rytíř už se naň řítil. Corrinovo kopí opět bezmocně sklouzlo po smolně černém štítě, zatímco kopí Nilfgaarďana tentokrát trefilo Ulfa přesně do mezírky mezi nastaveným štítem, napřaženým kopím a krkem koně. Corrino Ulf širokým obloukem vyletěl ze sedla a tvrdě dopadl na trávu, rozrytou kopyty koní. Pád mu lehce vyrazil dech, před očima měl mžitky. Přílba mu sjela z hlavy a kamsi se odkutálela. Věděl, že se nestačí vzpamatovat, že Černý rytíř u něho bude dřív než bude schopen kloudné obrany. Jen se napolo ležíc instinktivně zakryl štítem. Právě včas. S hromovým prásknutím dopadla na Borevojův erb čepel nilfgaardského meče. Černý rytíř tančil na koni kolem vrávorajícího Ulfa a zběsilými údery se snažil zasáhnout jeho hlavu. Corrino neměl sil vytáhnout meč, jen oběma rukama nad sebou zoufale svíral štít a snažil se přežít. Koutkem oka zahlédl na zemi zlomené černé kopí. S úžasem si všiml, že hrot toho kopí vězí v jeho břišním chrániči, neměl ovšem kdy nad tím uvažovat. Obě ruce ho po každém dopadu meče strašlivě zabolely, ale ta bolest ho vzpamatovala. Začal sledovat pohyb koně a vystihl moment, kdy se Černý rytíř nestačil včas otočit do pozice vhodné k úderu a hranou štítu udeřil vší silou jeho koně mezi zadní nohy. Ubohé zvíře příšerně zařičelo a shodilo překvapeného Černého rytíře na zem. To však byl zkušený bijec a v mžiku stál na nohou. Ta chvilka však Corrinovi stačila k tasení meče. Ani jeden se příliš nesnažil o čisté šermířské umění, oba chtěli rozhodnout souboj co nejrychleji. Corrino proto, že věděl, že by dlouho vzdorovat nemohl a Nilfgaarďan proto, že zuřil, že jeho soupeř ještě není po smrti. Což paradoxně dávalo Corrinovi ještě nějaké šance. Oba rytíři stáli tvrdošíjně na svých pozicích a snažili se jeden druhého rozpůlit. Dexter, sinister, prásk, prásk, ocel řinčela a jiskřila, štíty již byly oba rozražené vejpůl. Corrino využil chvilkové nepozornosti protivníka a bleskovým seknutím mu srazil přílbu z hlavy. Černý rytíř se odhodlal k závěrečnému náporu a se strašným řevem zatlačil postupně protivníka až ke kůlům, ohraničujícím bitevní pole. To ho ale stálo mnoho sil navíc a to se mu stalo osudným. Corrino byl sice sražen na kolena, ale stačil uhnout nebezpečnému bodnutí ze sekundy, a v kleče na jednom koleni „trpasličím“ seknutím zarazil čepel meče Černému rytíři do boku, přesně tam, kde se dotýkaly dva chrániče. „Trpasličí“ se mu říká proto, že je-li vedeno dostatečně velkou silou, může z protivníka udělat „dva malé“. To sice nebyl případ Černého rytíře, ale stačilo to na to, aby se ošklivě zakuckal, vychrlil ústy i bokem potok krve a zhroutil se se zařinčením na zem.
Corrino sípavě oddechujíce opíral se zády o kůl. Upustil meč. Pro pot v očích neviděl co se děje kolem něho. Stejně vnímal jen ostré píchání v boku, bolest v rukou a nepříjemnou pachuť hlenu, hromadícího se mu v ústech.
„Neseď !“ Eskel když chtěl, tak uměl mluvit velmi nepříjemně. Jeho hlas zazněl Corrinovi do ucha jako štěknutí velkého psa.
„Musíme zmizet, než se vzpamatují.“, dodal Eskel a táhl klopýtajícího Ulfa za sebou směrem k padacímu mostu před branou do pevnosti. „Člověče, ještě že ten chlap neměl klisnu.“ Podívali se na sebe a vyprskli smíchy.
„Zestárl jsem tady zatím o pět let, ale zvládl´s to nakonec dobře. Popravdě řečeno, kdyby se sázelo, vsadil bych na něj.“
„Děkuji za důvěru.“, zabručel Ulf.
„Myslíš, že se teď stáhnou ?“
„S tím nepočítej. Mimochodem, my jsme taky neměli v úmyslu tu dohodu dodržet, kdybych prohrál.“
Eskel se na chvilku zastavil.
„Tak proč ksakru celá tahle šaškárna ??“
„Víš, zaklínači…“
„Ohó, nic neříkej. Všechno vím. Rytířská čest, co ? Ty jsi ale vůl, Corrino. Hlavně že si pořád ze mně děláš srandu kvůli mým…“, nedokončil, jen mávl rukou. Corrino Ulf se mezitím dostatečně vzpamatoval, aby mohl jít sám. Když za posledním mužem z pevnosti zapadla vrata a zdvihl se padací most, všichni si oddechli.
„Musíme…“, Eskel větu nedokončil. Na nádvoří stál starší, velmi pěkně oblečený muž, obklopený osobními strážci. Eskel se tázavě podíval na Corrina a ten jen přikývl. Maršál Drslav.
„Zahajte evakuaci pevnosti.“ Řekl ten muž překvapivě klidným hlasem. Corrino k němu rychle přistoupil a řekl: „Slíbil jste mi pane, že když přivedu zaklínače a on bude souhlasit…“
„Mým dětem je pořád hůř. Nikomu se nic nestane, nechám otevřít brány pevnosti až po evakuaci. Zůstanu tady já a moje stráž. A moje děti.“
Corrino se zoufalstvím v očích pohlédl na Eskela. „To může znamenat totální obrat ve vývoji války s Černými pane ! Je přece skoro vyhraná ! To nemůžete ! Pomůžeme Vašim dětem ! Ostatně, souboj jsem vyhrál !“
Byly to jen řečnické námitky. Corrino to věděl, ale nemohl se s tím smířit. „Pane, jste čestný muž, znám vás…a chápu to, sám jsem měl kdysi skoro stejný problém a tenhle člověk…“, ukázal prudkým gestem na Eskela, který se navenek zdál ledově klidný, ale v duši měl zmatek. „… tenhle člověk mi pomohl.“
Drslav pomalým krokem došel až k Eskelovi. Prohlížel si ho zpod přimhouřených víček.
„Vážím si vašeho odhodlání zaklínači, jste zaklínač, že ano, ale mým dětem není pomoci. Zdá se, že existuje jakési magické spojení mezi mými dětmi a těmi proklatci, čaroději Černých. Corrino mi dnes ráno řekl, co jim ty zrůdy udělaly.“ Bylo vidět, že muž nemá daleko k pláči.
„To jistě, ano. Ale naděje je vždycky můj pane.“
„Pane, nevydávejte pevnost.“, znovu k němu přistoupil Corrino Ulf. „Nejde jenom o tenhle kraj, Nilfgaard by pak mohl znovu nabrat sílu, a kdoví jak by to dopadlo. Spojenými silami Temerie, Redanie a Kaedwenu se je podařilo zadržet, ale tyhle země už nemají prostředky na další boj. A potom nepůjde jen o vaše děti.“ Poslední větu Corrino ze sebe vypravil jen s největšími obtížemi, kousaje se do rtů.
V maršálu Drslavovi najednou začala vzrůstat zuřivost. Zaťal pěsti. Rysy ve tváři se mu stáhly do nehezké grimasy, kůže zrudla a z úst se vydral řev: „Svině !!! NEEE ! Nevydám ! Nikdy ! Všichni k hradbám ! Bránit se do posledního muže. To radši svoje děti sám ZABIJU ! Vzkažte těm zkurvysynům, že z každého z nich osobně vypářu střeva a na těch je uškrtím ! West Exorior se nevzdá.“
Prudce oddechujíc, obrátil se na Eskela. „Když to dokážete…pak…pak…“, mávl rukou a rychlým krokem odešel. Ihned po jeho odchodu přiběhl ke Corrinovi jeden zbrojnoš.
„Uprchl pane.“
„Kdo k čertu ?“
„Vězeň, ten z ochranky, využil toho zmatku, přitáhl si za krk žalářníka k mřížím a omráčil ho. Pak mu sebral klíče a uprchl. Cestou pobil pět lidí a zabarikádoval se ve zbrojnici.“
Corrino rozhodil rukama a Eskel zavrtěl hlavou.
„Tak to nám chybělo.“, zabručel rytíř a pak zařval směrem k vyděšeným zbrojnošům: „Blbci !“
„To musí být nějaký ranař.“, mínil Eskel.
„Taky že je, počkej až ho uvidíš. No, vojáci si snad poradí, pojďme za maršálovými dětmi. Nerozmyslel sis to ?“
„Ne, ale …“
„Máš strach ?“
„Tak bych to neřekl. Když se mi to nepodaří, má to pro vás taky svůj význam.“, odpověděl Eskel.
„Myslíš jako že nás nebudou mít čím vydírat ?“
„Přesně tak.“
Corrino Ulf místo odpovědi jen obrátil oči v sloup. Rázným krokem vyrazili přes nádvoří. Corrino provedl zaklínače několika chodbami a schodišti, načež dospěli do komnat maršálovy rodiny. Než tam dospěli, Eskel se snažil zapamatovat si celou cestu. Na hradech je to obtížné, ty chodby jsou všude jedna jako druhá. Když vešli dovnitř, naskytl se Eskelovi pohled na pětici postelí s nebesy, v nichž ležela těla mladých lidí – čtyř chlapců a jedné dívky. Vypadali jakoby spali, ale při bližším zkoumání bylo poznat, že to není spánek, ale hluboké mrákoty. Medailón zaklínači odhalil, že se jedná o obluzení způsobené kouzly. Všichni měli vysokou horečku, což bylo možno zjistit i bez doteku. Měli pleť suchou a zčervenalou. Eskel přistoupil k nejbližšímu z chlapců a prsty mu opatrně nadzvedl oční víčka. Duhovka se okamžitě obrátila v sloup a zmizela. Zaklínač se sklonil k chlapcově tváři a hleděl mu do prázdných očí. Nakonec udělal u chlapcovy hlavy Znamení Axie. Ze začátku se nedělo nic, ale po chvíli se Eskelova ruka začala chvět. Třásla se stále silněji, až zaklínač se vzteklým zasyčením Znamení sejmul a ruku stáhl. Třel si ji, jakoby se o něco popálil. Corrino Ulf sledoval celou scénu se zatajeným dechem. „Takže ?“, zeptal se naléhavě.
Eskel si povzdechl a odpověděl: „Dobrá zpráva.“
„Jaká ?? Ksakru musím to z tebe páčit ?!“
„Je jenom jeden.“
„Co to znamená ?“
„Celou dobu jsem se toho bál, ale teď jsem si oddechl.Vytvořit a udržet pět elementoidů bylo zřejmě nad jejich síly. Je jenom jeden. Ale je silný, zmetek. Sedí ve všech najednou. “
„To taky jde ??“
„Ano. Nezapomeň, že povahu této bytosti nikdo doopravdy nezná.“
Do dveří vtrhl zbrojnoš a cosi Corrinovi pošeptal.
„Připravuje se další jednání. Musím tam být.“, řekl Corrino. „Poradíš si ? Ještě můžeš couvnout, sám jsi slyšel, že Drslav pevnost nevydá…“
„Zbláznil ses ?“, ušklíbl se zaklínač.
„Věděl jsem to. Potřebuješ něco ?“
„Ano. Aby mně nikdo nerušil.“
„Jako obyčejně. Vydám pokyny.“
Corrino Ulf přistoupil k Eskelovi a chvíli mu hleděl do očí. „Drž se příteli. Tohle je mizérie,“ zakroutil unaveně hlavou. „Ať se rozhodnu jakkoliv, možné následky si budu do smrti vyčítat.“
„To ať tě ani nenapadne. Tohle je moje práce, zapomněl´s ?“ Eskel se příšerně zašklebil. „Už běž…“
Corrino pevně semkl rty, pak se otočil a odešel z místnosti. Eskel chvíli čekal. Naslouchal lomozu za dveřmi, jak někdo zvenčí zamykal a přistavoval ke dveřím cosi těžkého. Pak si sundal plášť a odepnul od opasku brašnu s elixíry. Chvíli se jen tak přehraboval v lahvičkách, pytlících a balíčcích. Elixíry. Pomalu ale jistě se jimi zabíjel. Věděl to, ale nešlo to jinak. Rozmyslně do sebe obrátil tekutinu ze dvou flakónů, přičemž obsah jednoho z nich spatřil světlo světa poprvé, neboť musel být vyráběn potmě.
Zaklínač se pomalu posadil, opřel se o stěnu a vložil hlavu do dlaní. Víceúrovňové vnímání. Mnoho toho o něm nevěděl, zaklínačům bylo známo jen to, že jejich mozek je schopen ho dosáhnout a uměli ho vyvolat. Čarodějové o tomto fenoménu věděli více a v těch nejtajnějších naučných knihách bylo možno se dočíst podivné narážky. Autoři jakoby neradi a okrajově naznačovali cosi o možném zkoumání víceúrovňového vnímání v souvislosti s Konjunkcí sfér. To všechno Eskel tušil, na základě zbytků tajných znalostí předávaných odnepaměti mladým zaklínačům.
Ticho. Zvuky přestaly být zvuky, staly se barvami. Bůhvíproč vyvstala zaklínači v hlavě otázka – jakou barvu má písmeno „A“ ? Žlutou, uvědomil si Eskel. Podvědomí se prolnulo s uvědomělým vnímáním. Vynořovaly se další úrovně, další rozměry bytí. Zaklínač pomalu vstal a tápavě došel k posteli jednoho z chlapců. Nechápal co vidí, jen se snažil neztratit kontakt se svým světem, svou realitou. V komnatě se na různých místech začaly objevovat prapodivné předměty naprosto neznámého účelu, číhavé stíny jejichž kontury byly humanoidní, ale ne lidské, hlasy ve formě fantaskních barevných akordů. Eskel se pohyboval velmi nemotorně, poněvadž vnímal více sfér najednou. Položil chlapci na čelo ruce a složil prsty do Znamení Axie. Napřel do něj celou svou psychokinetickou sílu.
Byl tam. Schovával se v jedné z úrovní. Obrovský, hnusný a nebezpečný. Znamení rezonovalo prostorem, tvořeným z podvědomí chlapců a děvčete. Napřelo se do zlé bytosti, dřepící uprostřed a trávící energii svých obětí. Eskel vnímal jeho křik. Nedbal na nebezpečí vlastního zhroucení a vložil do Znamení všechnu energii, kterou v sobě našel, aby vehnal elementoida do svého světa, se kterým tato bytost byla ve spojení, ale sama se schovávala v jiné úrovni. Najednou všechno zmizelo. Rozhostilo se ticho a tma. Eskel dopadl na dřevěnou podlahu komnaty. Nejasně si uvědomoval, že slyšel vedle sebe žuchnout ještě něco jiného. Velkého a těžkého. Otevřel oči. Víceúrovňové vnímání bylo pryč. Právě včas. Instinktivně se odvalil stranou. Nevěděl proč, prostě považoval za praktické to okamžitě učinit.
Hnusná, hnusná bytost se vztyčila s bublavými zvuky uprostřed komnaty. Měla na výšku asi tolik co Eskel, ale byla širší. V horní části byl výrůstek, který mohl být při troše fantazie považován za hlavu a zepředu mu vyrůstaly dvě panožky, či spíše panohy, které ovšem mohly být na stejném základě brány jako ruce. Nohy příšera neměla, stála na podlaze jako sokl. Po celém povrchu „těla“ mokvaly vředy a sliz. Z dolního konce, kde normální humanoid má chodidla se táhla do všech stran bílá, slizká vlákna. Eskel vrávoravě vstal a hmátl za sebe po stříbrném meči, ale byl nesmírně zesláblý a proto beznadějně pomalý. Tvor byl v mžiku u něho a obemkl jej rosolovitými panožkami. Je neuvěřitelné, jak dokáže člověka vzpružit pocit hnusu. Eskel div neomdlíval ani ne tak nedostatkem vzduchu, neboť i když ho tvor sevřel strašlivou silou, zaklínač vydrží nedýchat mnohem déle než normální člověk. Normální člověk by ostatně už neměl celá žebra. Eskel málem omdlel z pocitu příšerného odporu a makabrózního hnusu. Nicméně onen pocit mu posloužil v tom, že ho dokonale vzpamatoval a probudil jednak pud sebezáchovy a jednak smysl pro povinnost. Elementoid Eskela nadzdvihl a začal jím otloukat stěny komnaty. Přitom se mu otevřel otvor v přední části hlavy a zaléval Eskelovi obličej smrdutým slizem, zřejmě ve snaze jej zadusit. Hromové rány, které vydávalo zaklínačovo tělo narážející do zdí přilákalo mnoho vyděšených posluchačů. Shromáždili se za dveřmi a bez hlesu naslouchali hrozným zvukům zevnitř. Corrino je instruoval, aby se nepokoušeli jít zaklínači na pomoc, neboť mohou sice slyšet co se tam děje, ale elementoid by pro ně byl neviditelný. Nutno podotknout, že by nikoho z nich stejně ani ve snu nenapadlo odvážit se dovnitř.
Zaklínač se mezitím docela vzpamatoval, přemohl bolest a v nejbližší vhodné chvíli se zapřel nohama o stěnu a prudkým vykopnutím se částečně vymanil z netvorova sevření. Pak si řekl, že co umí elementoid, umí on také. Popadl jej a vší silou jej poslal proti zdi. Elementoid do ní narazil a upadl. Ve zdi se objevily praskliny, neboť už byla nabouraná předchozími údery. Netvor se znovu vymrštil proti Eskelovi a znovu dopadl na zeď, sražen Znamením Aard. Svíjel se, syčel, znovu a zas se vrhal na zaklínače. Ten jej neúnavně bombardoval Znamením Aard, až nakonec stačil Eskelovi jen zlomeček chvilky na tasení stříbrného meče. Popadl jej obouruč a zarazil do místa v netvorově těle, které vypadalo, že by mohlo být těžištěm. Zrůda bublala a mokvala, až se nakonec sesedla v jakousi ponurou hromadu uschlého slizu, který už byl zřejmě zcela součástí tohoto světa.
Eskel se slabostí celý třásl a měl co dělat aby se vůbec udržel na nohou. Pohlédl na zachráněné – tři chlapce řádění zaklínače s elementoidem srazilo z postelí, ale byli v pořádku. Kóma u nich pořád trvalo, ale zaklínač správně tušil, že to brzy pomine. Dovrávoral se ke dveřím a třikrát do nich udeřil. Pak malátně zvolal:
„Otevřte ! Otevřte, vy pacholci ! Chci se umýt.“ Pak pomalu klesl k zemi a opřel se zády o zeď. Nadechl se a táhle vydechl: „Fuuuuj…“. A omdlel.
***
Probral se na lůžku. Čistý. U lůžka seděl Ulf a šklebil se.
„Člověče, ty jsi klikař. Viděl jsem tam ten sajrajt na podlaze a jak to tam jinak všeobecně vypadalo.“ Zvážněl. „Muselo to být ošklivé.“
Eskel přemohl náhlý nával nevolnosti. „Klikař jsi ty. Dle tvého pitomě blaženého výrazu usuzuji, že jednání dopadlo úspěšně a nilfgaarďané jsou pryč.“
Corrino se plácl do stehen. „Nejsou, ale brzo budou. Už se schylovalo k dalšímu nájezdu, když někdo přinesl novému veliteli Černých svitek. Ten ho rozbalil, přečetl … v životě jsem neviděl nikoho se takhle tvářit… no, kromě tebe… a pak se sbalili a odešli. V tu chvíli mi došlo, že jsi to dokázal. Sledujeme je z věží, už jich je třetina pryč a ostatní se balí.“
Eskel se usmál a přivřel oči.
„Počkej, nespi ještě. Spal jsi pět hodin, víš o tom ? Maršál Ti chce osobně projevit vděčnost ve formě těch tří tisíc.“, pravil Corrino Eskelovi a zatřásl mu ramenem. „Jen škoda, že ten nejmladší kluk, Hvězdoslav, to nevydržel. Ostatní už jsou ale čilí.“
Eskel se nadzdvihl na loktech. „Co´s to řekl ??!“
„Že ten nejmladší je po smrti. Vyčerpání bylo asi příliš silné…“
„Blbost !“, třeskl zaklínačův hlas. Corrino si Eskela nejistě prohlížel. „Jak… blbost ?“
„Určitě žije !“
„Co to povídáš ?“
„Že žije. Cítím to !“
„Jak to můžeš…?“
„Prostě to cítím, je to zbytkový efekt. To se těžko vysvětluje. Musel být jenom v hlubším bezvědomí než ostatní. Kam jste ho dali ??“
Corrino byl celý bledý a mlčel. Eskel se na lůžku posadil, a začal se oblékat. I šaty měl vyprané. „Snad jste ho nepohřbili vy…“, spolkl neslušný výraz.
„To zrovna ne, ale … je v rakvi. Dole v katakombách. A rakev už je asi zapečetěná.“
To už Eskel definitivně vyletěl z lůžka. „Rychle ! Probírá se, cítím to ! Až mu dojde, kde je…honem !“
Oba muži vyskočili, vyběhli z pokoje a pádili po schodišti dolů. První Corrino Ulf a v patách za ním zaklínač. Cestou porazili několik sloužících. O podlahu třeskly rozbité hrnce, mísy, talíře a jiné předměty. Když doběhli do katakomb, právě tam probíhala pohřební bohoslužba. Maršál se měl dostavit později, aby se mohl se svým synem rozloučit sám. Uprostřed proslovu se však z rakve na piedestalu začaly ozývat zvuky. Nejdřív to byl jen vzdech, který někteří dál stojící účastníci pohřbu přeslechli, ale zvuky začaly nabývat na intenzitě. Z tlumeného sténání přešly postupně v příšerný, srdcervoucí řev. Bylo slyšet rány, jak se domnělý nebožtík zběsilými rozmachy snažil dostat z dřevěného vězení. Řev přešel v táhlé skučení z něhož přítomným tuhla krev v žilách. Když se všichni vzpamatovali z prvotního ohromení, začali se o překot hrnout ven z katakomb. U vchodu, který střežila momentálně otevřená ozdobná mříž, se dav srazil se zaklínačem a jeho druhem. Eskel a Corrino se zuřivě snažili vecpat se dovnitř, ale dav čítající asi čtyřicet lidí byl přeci jen silnější a odtlačoval je. Nakonec oba uskočili ke zdi a nechali dav proběhnout kolem. Poté se vřítili do obřadní síně katakomb.
„Sekyru !“ vykřikl Eskel. „Nebo meč !“
„Na zdi za tebou !“
Eskel se obrátil, uviděl viset na stěně dvě dvojbřité, ozdobné sekery. Jednu z nich strhl ze zdi, rozpřáhl se a ťal ze strany do víka rakve. Znovu. A ještě jednou. Nakonec víko s rachotem odpadlo na kamennou podlahu. Z měkce vystlaného spodního dílu rakve se napolo vztyčila postava v bílém rubáši, napřáhla ruce s křečovitě roztaženými prsty a s nářkem jimi obemkla Corrina, který stál u rakve z druhé strany. Ten zdvihl do náruče nebohého chlapce a opatrně jej položil na podlahu. „No, klid…už jsme tady… už jsme tady…tiše…“ šeptal konejšivě. Eskel pověsil sekeru zpět na zeď. „Popadni ho a pojď pryč. Zebe mně noha.“ Teprve nyní si Corrino všiml, že Eskel si stačil obout jen levou botu.
***
Když chlapce jakžtakž uklidnili a vydali se k východu z katakomb, zastoupil jim cestu mohutný stín. Vzhlédli. V chodbě stál vysoký chlap s dlouhými, světlými vlasy, spletenými do čtyř copánků. Byl poměrně mladý, ale v obličeji měl tvrdý výraz krutého člověka bez svědomí a bez skrupulí. Corrino ohavně zaklel a s mladým chlapcem v náručí ustoupil zpět do obřadní síně. Eskel na muže u vchodu civěl jako na zjevení. Ten si oba dva chvíli zlostně měřil. Zjevně doufal, že tu nikoho nezastihne.
„Chtěl ses tu schovat, ty dobytku ?“, zavrčel Corrino Ulf. „Co na něj vejráš Eskele, to je ten parchant z Drslavovi ochranky. Nevím jak se dostal ven ze zbrojnice.“
„Prořezal jsem se krkama těch tvejch směšnejch vojáčků.“, odvětil zločinec.
„Eskele, ty ho znáš, nebo co ?“
Eskel se konečně vzpamatoval. „Leo Bonhart. Tak se zase potkáváme ty … ty… to ti nestačila ta nakládačka v hospodě v Novigradu ? Ty mi prostě pořád musíš lézt do cesty ?!“
Bylo vidět, že muž řečený Bonhart by si to potěšení rád odpustil. Corrino poměrně nešetrně položil chlapce na zem a oba se s Eskelem vrhli v před. Corrino stál výhodněji a byl u Bonharta dřív, ale ten ho surovým kopancem odmrštil ke zdi. Corrino se sesunul k zemi a zůstal ležet. V zápětí ovšem narazil celou svou vahou do Bonharta Eskel. Povalil ho na zem, ale on se od něho odrazil a bleskurychle vyskočil na nohy. Eskel byl na nohou neméně rychle. Zablokoval prudký pravý hák a vymrštil pěst proti Bonhartově žaludku. Rána Bonharta odhodila o kus dál, ale nijak mu vážně neublížila. Naznačil úder jednou rukou, ale pak chtěl uhodit druhou. Těžko spoléhat, že by tohle fungovalo na zaklínače. Eskel úder znovu zablokoval, a znovu trefil Bonharta přímo do žaludku. Ten sice hekl bolestí a sehnul se k zemi, ale potom neočekávaně popadl Eskela v pase, zdvihl jej do vzduchu a uhodil jím o zem. V zaklínači zapraštěly kosti. Pořád mně někdo otlouká, pomyslel si trpce. Bleskurychle se převalil, právě včas aby uhnul děsivému kopnutí. Bonhart tak ztratil rovnováhu a Eskel, vztyčiv se na kolena, švihl spojenýma rukama a udeřil do jej podbřišku, což Bonharta ochromilo. Eskel se rozhodl oplatit mu stejnou mincí – zdvihl jej (se značnou námahou ovšem) do vzduchu a mrštil jím proti mřížím. Tam Bonhart s velkým rámusem dopadl a zůstal ležet. Eskel se otočil ke Corrinovi, aby zjistil jak na tom je. Rytíř se už zdvihal ze země a držel se za bok, do kterého ho citelně zasáhla Bonhartova bota s okovanou špičkou. Za pošramocené sebevědomí se ovšem držet nemohl.
„Jsi celý ?“
Corrino přikývl.
„Tak ať ho ti tví stateční vojáci seberou a vsadí do okovů dřív než se probere. Nebo mám všechno dělat sám ??“
„Jdi do háje. Ty ho vážně znáš ?“
„Jo. Nejen, že je to zloděj a vrah, ale dokonce podvádí v kartách a TO NESNÁŠÍM !“
***
„Vracíš se na Kaer Morhen ?“
Eskel seděl na koni před branou do West Exorior, ze které už byl výhled do otevřené krajiny a ne na stany, obléhací věže a praky Černých. Krajina ovšem byla plná odpadků. Corrino Ulf držel koně za uzdu. Eskel na jeho otázku pomalu přikývl.
„Hrozně moc ti dlužím. Uvidíme se ještě ?“
Eskel pokrčil rameny. „Nevím. Fakt nevím. Je divná doba.“ S povzdechem se rozhlédl po kraji. S šeredným úsměvem pokynul Hucku Westermanovi, který mu sekyrou mával z hradeb. Pak si stáhl černou rukavici okovanou stříbrem a natáhl ruku.
„A mimochodem, Corrino, dlužíme si navzájem, a zaklínači mají málo přátel. Podej mi ruku.“
Podali si ruce, přičemž Corrino vložil Eskelovi do ruky svitek s mapkou, na které bylo označeno místo, kde byl pohřbený Arkady Astonvilla. Eskel si jej zastrčil za rukáv.
„Dej si pozor na toho Bonharta. Ten parchant zase vzal roha, tentokrát asi definitivně. Aby se ti nechtěl mstít.“
„Dám pozor. Opatruj se.“, odpověděl Eskel a vyrazil na sever. Corrino Ulf se dlouho díval za pomalu mizející siluetou zaklínače. Pak se otočil a zamyšlený se zvolna vracel do hradu.
