Rodina

Ilme ztěžka dosedl na dubovou židli, když mu Ulbet donesl tu novinu.

„To nemůže být pravda,“ zašeptal zdrceně.

„Také jsem tomu zprvu nechtěl věřit, ale vidělo to příliš mnoho lidí, můj pane,“ prohrábl si starý voják zamyšleně prokvetlý plnovous.

„To nemůže být pravda,“ opakoval dál Ilme a neustále kroutil hlavou. Ošlapaná prkna podlahy hlavní síně Thavy se mu před očima slila v jedinou šedohnědou šmouhu. Ulbet trpělivě čekal, až se mladík vzpamatuje.

„Znám otce. Neudělal by to,“ změnil svou litanii.

„Chápu, že je to pro vás šok, můj pane, ale na tom se shodli všichni svědkové,“ přerušil ho Ulbet.

„Ty tomu věříš?“ obořil se na něj Ilme. „Znal jsi ho přeci celý život. Skoro čtyřicet let jsi mu věrně sloužil. A teď tvrdíš, že by můj otec byl schopen něčeho takového?“

Ulbet tiše sklonil hlavu. „Sám tomu nemohu uvěřit,“ zašeptal. „Ale bylo mou povinností přetlumočit vám zprávu barona Tulbita z Only. Co je na ní pravdy, to ví už jen on sám.“

„Nic na ní není pravdy,“ prohlásil Ilme. „Jen to, že otec zemřel Tulbitovou rukou. Hezká odměna za tolik let věrné služby,“ odplivl si.

„S tím souhlasím,“ odpověděl Ulbet. „Nemůžeme s tím ale nic dělat. Půjdete teď oznámit to matce nebo to mám udělat já?“

Oznámit to matce. Oznámit jí, že jeho milovaný otec zemřel. Že už se nikdy nevrátí, nikdy nerozrazí prudce dveře a nehodí na stůl trofeje lovu, ať už křepelky či zajíce z polí nebo tuleně či žraloky z moří. Nikdy už nerozlije roh medoviny po stole ani nezazpívá rozvernou písničku svým hlubokým sytým lehce rozladěným hlasem. Už nikdy nebude rozhazovat rukama při vyprávění, jak získal kterou trofej zdobící stěny hlavního sálu Thavy. Dvorana, na tak malou tvrz neobvykle prostorná, se najednou začala kolem Ilmeho stahovat.

„Řekni jí to sám,“ zašeptal a vyběhl z místnosti.

 

z z z

 

Ilme seděl na skalisku těsně nad čarou příboje a zamyšleně pozoroval slunce sklánějící se nad vodami. Brzy zrudne, dotkne se vln, utopí se v nich a ráno se zase zrodí za hřebeny vzdálených Počátků a vrátí se na nebe, tak jako každý den. Jenže můj otec se nevrátí, pomyslel si Ilme. Je pryč a nevrátí se. Mrtvý. Ilme si na to pořád nedokázal zvyknout. Od chvíle, kdy mu krátce před obědem Ulbet donesl tu novinu, seděl tady, na této skále, a pozoroval vzdálené moře. A vzpomínal na otce.

Zeman Golve z Thavy býval za života velkým mužem. Dokazovalo to množství trofejí zdobících prostornou síň dřevěné tvrze. Ilme je znal všechny nazpaměť a o každé z nich věděl, kde je otec získal. Tak třeba hned nade dveřmi visel nádherný bílý narvalí roh. Ilme byl tenkrát u toho, otec ho poprvé vzal s sebou na moře, když na lovu velryb jeden harpunář tvora jen zranil a rozzuřené zvíře pak jediným úderem ocasu rozdrtilo člun. Námořníci popadali do ledové vody a zdálo se, že se tam najisto utopí. A všichni ostatní s nimi, neboť bestie se už otáčela proti nim. Ilme se tehdy příšerně bál, přesvědčen, že udeřila jejich poslední hodinka. Ale otec ne. Ten se nezalekl ničeho. Ilme dodnes v duchu viděl, jak tam tehdy stál, pevně rozkročen nad rozhoupaným člunem, plavé vlasy mu vlály ve větru, v šedých očích ocel, v mozolnaté dlani kostěnou harpunu, rozpřáhl se a hodil. A zasáhl zvíře přímo do oka. Námořníci se shodli, že něco takového jaktěživi neviděli.

Většina otcových trofejí pocházela z moře. Tady, na nejzápadnějších ostrovech Ontomaru, kde široko daleko nebylo nic než vodní pláně a mezi nimi sem tam nějaký útes, toho nebylo mnoho, s čím by se mohl rvát. Ale našly se i takové věci. Třeba na čestném místě nad otcovým obvyklým místem u stolu se houpal vojenský praporec na zlomené žerdi. Byla na něm vyobrazena rezavá liška v tmavozeleném poli a byla bojovou zástavou jednotek hat Pasi v Tanabrii. Otec ji ukořistil, když táhl s královským vojskem na výpravu do tanabrijské části údolí Olmyny. Vrhl se tehdy do šiku nepřátel a osobně zabil praporečníka. Dostalo se mu za to všeobecného uznání. Baron Tulbit si svého leníka tehdy nemohl vynachválit. A chválou nešetřil ani na ostatní otcovy výkony. A ten mu vždy věrně sloužil. Tak proč ho najednou zabil? Historce o tom, že Golve bezdůvodně zaútočil první, Ilme ani za mák nevěřil.

Ilme si ztrápeně prohrábl svou tmavou kštici. Slunce už napůl zmizelo ve vlnách a svou rudou září proměnilo mořskou vodu na krev. I moře za něj truchlí, pomyslel si Ilme. Je nejvyšší čas jít a promluvit si s matkou, uvědomil si. Ztěžka se zvedl a zamířil k domovu.

 

z z z

 

Paní Isra z Thavy už stačila obléci smuteční šat. Černé šaty obepínaly její ztepilou postavu a havraní závoj halil její zlatavé vlasy. Modré oči se leskly slzami. Sotva vzhlédla, když Ilme vstoupil.

„Ulbet ti všechno pověděl?“ zeptal se Ilme zbytečně.

„Ano,“ přikývla.

„A věříš tomu?“

„Možná,“ zašeptala.

„Jak tomu můžeš věřit,“ rozčílil se Ilme. „Je to prachsprostá lež. Otec by se nikdy nemohl pokusit zabít Tulbita.“

„Možná k tomu měl důvod,“ nadhodila Isra.

„A jaký?“ tázal se Ilme.

„To věděl on,“ odvětila Isra.

„To je nesmysl,“ zavrtěl rozhodně hlavou Ilme. „I kdyby k tomu měl důvod, o čemž pochybuji, zavázal se Tulbitovi přísahou věrnosti. Neporušil by ji. Měl svou čest a čest naší rodiny. Znamenalo to pro něj všechno. Nepošlapal by ji pro nic na světě.“

Isra sklonila hlavu. „Je toho mnoho, o čem nic nevíš.“

„Co tím myslíš?“

„Nic.“ Ilmeho mrzelo, že ve večerním šeru nevidí její výraz. Toužil alespoň po mihotavém světle loučí, ale v celé tvrzi dnes na znamení smutku uhasly všechny ohně.

„Teď jsi zemanem z Thavy ty,“ připomenula mu Isra. „Tulbit jistě bude chtít, abys obnovil vazalský slib. Co uděláš?“

Ilmemu se obrátil žaludek při pomyšlení, že by měl přislíbit věrnost vrahovi svého otce. „To neudělám,“ procedil mezi zuby.

„Rozmysli si to,“ varovala ho Isra. „Thava je malinkatý ostrůvek. To políčko, co tady máme, nám na obživu nestačí. Nemůžeme žít jenom z moře. Sám přece víš, že i dřevo na tento dům je dovezené. Bez podpory z Only žít nemůžeme.“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbil Ilme a odešel.

 

z z z

 

Ilme znovu seděl na kamení. Tentokrát nehleděl na moře, ale zamyšleně pozoroval tvrz. Slunce už dávno zapadlo a oblohu zaplavily hvězdy. Thava se jevila jen jako temná silueta proti nočnímu nebi. Ilme přejížděl očima po obrysech palisád, střech i strážní věže a vzpomínal, jak vypadají ve dne. Tohle je teď jeho. Jeho panství a jeho zodpovědnost. Otec by si přál, aby se o vše postaral co nejlépe. Ale jistě by si nepřál, aby jeho smrt zůstala nepomstěna. Co dál? Ilme si to opakoval snad už po sté.

Uvolnil tkanici od košile a zajel si rukou dovnitř. Tam, na místech, kde mu bušilo srdce, měl na kůži malé znaménko, červený flíček podobný meči. Otec vždycky říkal, že je to znamení pro štěstí.

Jeho otec. Znamenal pro něj všechno. Své jediné dítě vždy přímo zbožňoval. Ilme slyšel, že když se po sedmi letech neplodného manželství konečně narodil, uspořádal Golve hostinu trvající celých sedm dní. Vždy do něj vkládal své naděje. A Ilme ho nezklame. Znovu si zavázal tkanici a vrátil se do tvrze.

Matka ještě nespala.

„Jak ses rozhodl?“ zeptala se ho na uvítanou.

„Zítra odjedu do Only.“

 

z z z

 

Onla. Kamenný hrádek nad útesem na severní straně stejnojmenného ostrova. Tři sta let staré sídlo rodu barona Tulbita. Ilme ji s rodiči navštívil už několikrát, ale nikdy nepřestával žasnout nad její majestátností. Slýchával spoustu příběhů o kamenných citadelách a ohromných sídlech králů šesti zemí Kantamu, ale tady, daleko na západě, pro něj Onla se svými dvěma věžemi, hradbami vysokými jako tři dospělí muži stojící si na ramenou a padacím mostem představovala to nejúžasnější, co kdy uviděl. Znovu ho přepadl pocit vlastní malosti, když kráčel branou z hrubě otesaných kvádrů na hlavní nádvoří. Páže ho zavedlo za baronem.

Přijímací sál svou velikostí i nádherou předčil i chloubu Thavy. Strop podpíraly dvě řady vyřezávaných dřevěných sloupů a stěny zdobily pestrobarevné tapisérie. Kamennou podlahu pokrýval hrubý koberec vedoucí od hlavních dveří až ke stupínku, na němž stálo baronovo křeslo. A v něm seděl Tulbit. Baron na sobě měl vyšívaný kabátec střižený tak, aby zakrýval nabývající břicho a čapku schovávající mezery mezi tmavými šedivějícími vlasy. Přesto seděl zpříma jako mladík.

„Vítej, Ilme z Thavy,“ přivítal příchozího a z jeho hlasu se nedalo vyčíst, zdali to myslí upřímně. „Pročpak jsi nás dnes navštívil?“

„Přišel jsem vám vyjádřit svou oddanost, můj pane. Vím, že můj otec jí příliš neprojevil, ale ujišťuji vás, že já nebudu jako on.“

„To rád slyším,“ usmál se Tulbit. „Ta událost s tvým otcem mne velice mrzí, nechtěl jsem ho zabít, ale seběhlo se to tak rychle. Velice mne těší, že kvůli tomu mezi námi nezůstane zlá krev.“

„To ne, můj pane,“ souhlasil Ilme.

„Odpřísáhneš mi tedy věrnost?“ otázal se Tulbit.

„Ano,“ potvrdil Ilme.

„Pojď blíž,“ vyzval ho Tulbit. Ilme vykročil. Tam naproti sedí vrah mého otce, pomyslel si s prvním krokem. Tam naproti sedí chlebodárce mého panství, řekl si s druhým. Zabil otce, prolétlo mu hlavou s třetím. Závisíme na něm, uvědomil si s čtvrtým. Otec křičí po pomstě, opakoval si u šestého. Bez něj Thava zahyne, připomněl si u sedmého. Je to vrah. Je to naše spása. Vrah. Spása. Vrah. Spása. Vrah.

Ilme se zastavil pod stupínkem.

„Poklekni a přísahej,“ vyzval ho Tulbit. Ilme poslušně klesl na kolena. Přitiskl si pravou ruku na srdce.

„Já, Ilme, zeman z Thavy,“ začal. Jeho dlaň nepozorovaně zajela do skryté kapsy v oblečení. „Tímto přísahám,“ prsty nahmátly studený bronzový jílec, „že nedopustím,“ ruka se sevřela, „aby smrt mého otce zůstala nepomstěna.“ S těmi slovy se vymrštil, tasil dýku a zaútočil na Tulbita. Baron se pokusil zároveň uhnout a sáhnout po vlastním meči, ale zradilo ho rameno poraněné při souboji s Golvem. A stráže stály příliš daleko.

Ilme jako střela proletěl vzduchem a bodl. Dýka prořízla vyšívaný kabátec, prorazila kůží a zajela mezi žebra. Z rány se silným proudem vyvalila krev.

V tu chvíli už Ilmeho dostihly zaskočené stráže. Jeden ze zbrojnošů mu vbodl meč do zad. Poslední, co Ilme v životě uviděl, byla červená skvrna ve tvaru meče prosvítající skrz díru v šatu umírajícího barona.