Renegáti

„Kdo se bojí, nesmí do lesa!” vykřikl Hromdivous a praštil pěstí do dubového stolu. Pohárky s vínem nadskočily a vyšplíchly pár kapek na desku.
Šídlo se probudil a zamžoural ospale na Hromdivouse.
„Co jančíš,” zakňoural.
„Moje řeč,” poplácal Hromdivouse po rameni Ryšavec. Hromdivous se jen zazubil a z plna hrdla se napil, zatímco Ryšavec pokračoval „Prošli jsme tolika utrpeními, namáhavý úkol nás čeká a to by bylo, abychom se něčeho lekli.”
„Hej hostinský!” zařval Hromdivous a spěšně si rukávem otíral mokré vousy. „Moku valem ubývá. Přines nám další víno!”
„Rád ti přinesu, ale již jste upili a ujedli mnoho zásob, které tu mám. Jestlipak máte čím platit?”
„Platit?” Ryšavec se zamračil na hostinského, a strčil do usínajícího Šídla. „Slyšel´s? Šídlo, vstávej, nespi. Prý jestli máme čím platit?”
Šídlo si promnul oči. Nebyl zvyklý takto ponocovat a pro dnešek toho měl skutečně dost. Oproti jeho společníkům byl malého vzrůstu, hubený, s jednou nohou kratší – zkrátka otloukánek, na kterém si lidé čas od času vylévali zlost, stres a zklamání. Zato pod čepicí měl dar od Boha. Co Bůh zanedbal na jeho těle, o to mu dopřál na rozumu.
Jeho dva přátelé Hromdivous a Ryšavec zas moc rozumu nepobrali, ale síly… té měli na rozdávání. Oba byli urostlí, skály by mohli lámat a pro strach měli uděláno. Nikdo si už nevzpomíná, jak se tito tři dali dohromady, ale symbióza rozumu a síly byla natolik úspěšná, že si na nouzi rozhodně stěžovat nemohli.
Šídlo zalovil v kabátku a vytáhl malý váček se zlaťáky. Unaveně ho hodil na stůl. Vzápětí se ho zmocnil Hromdivous a mrštil s ním po hostinském. Sotva stačil uhnout. Šídlo sice natáhl ruku aby Hromdivousovi zabránil v unáhlené demonstraci majetnosti, ale to už hostinský kvapem sbíral ze země zlaťáky z roztrženého měšce. Mávl jen rukou a promnul si kořen nosu.
„S tím vínem, hostinský, s sebou vezmi ještě nějaký pokrm. Jsem zesláblý, jak pak mohu bojovati s drakem?” zasmál se Hromdivous. „Ta kýta, co jsi přinesl minule, byla tak pro jednoho.”
Šídlo se lokty opřel o stůl a hlava s rameny mu opět klesala pod tíhou spánku a únavy.
„Ano, jistě pánové,” klaněl se úslužně hostinský a vběhl do kuchyně, kde zvolal hromovým hlasem: „Maryško! Kde jsi? Korbel vína a pořádnou porci hovězího.”

„Petře?” Tomáš zamával dlaní před očima hledícími do dáli. „Petře, vnímáš mě?”
Petr zaostřil na svého přítele a zamíchal si kávu. „Ale jo, vnímám.”
„Skutečně? Tak na co jsem si tedy vsadil?”
„Na Anderlecht Brusel.”
„Mluvil jsem o divadle. O sázkách nepadlo ani slovo.”
Petr se nadechl v odpověď, ale jen rozmáchl pažemi.
„Na co myslíš? Kávu máš studenou a já tu vedu půlhodinovej monolog.”
„Na nic nemyslím, jsem jen unavenej,” pokusil se zavést hovor jinam, a napil se kávy. Byla skutečně studená.
„Ty teď něco píšeš?”
„Co?”
„Jestli zase píšeš povídku. Na to myslíš? Nevíš si s něčím rady?”
Ano, Tomáš má pravdu, uvědomil si Petr. Vždy, když se dostane do slepé uličky, když neví jak děj rozvést, nebo má špatné dialogy, je ponořen do svých myšlenek hlouběji, než by to bylo obvyklé. S Tomášem se znají dost dlouho na to, aby ho jeho přítel snadno odhadl a poznal, kde je zakopaný pes.
„Hm,” zamumlal jen a zamyslel se jak začít.
„V čem máš problémy? Se zápletkou? Moc postav? Tak někoho zakuchni…”
„Ne, to ne. V tom není problém. Jasně máš pravdu, píšu teď něco, ale…” odmlčel se a Tomáš čekal. „Ono se to chová divně,” řekl po chvíli a opřel se lokty o desku stolu.
Tomáš chvilku čekal, ale když poznal, že je to vše, co mu Petr chtěl říci, podíval se s povzdechem z okna kavárny.
„A dál?”
„Co dál?”
„Co se chová divně?”
„Děj se chová divně. A hlavní postavy.”
„To je malér,” pokýval Tomáš.
„Ale já to myslím vážně. Postavy se chovají divně.”
„A to tě trápí? Poslouchej, já jsem nikdy nic takového nepsal, nemám fantazii, ani trpělivost. Ale myslím si, že kdybych něco začal psát, tak se postavy a děj bude chovat tak, jak já budu psát. Jak si to vymyslím a určím, ne?”
„Jo. Ale ono to tak není.”
„A jak by to mělo být? Já ti nerozumím,” máchl otráveně rukou. „Ty si něco vymyslíš, a ono to tak není, nebo jak?”
„No, tak nějak.” Podrbal se za uchem. „Počkej já ti to zkusím vysvětlit.”
„Fajn.”
„Vymyslel jsem si děj, mám postavy a i zápletku. Je to fajn povídka. Tedy byla by, kdybych si přečetl to, co jsem napsal. Ale ono to tak není. Vždy, když něco napíšu,” hledal ta správná slova. „Tak se mi to změní.”
„Co se změní?”
„Všechno co jsem napsal. Je to jinak.”
„Sorry, ale já si připadám jak u blbejch. Co je jinak? Blbne ti texťák? Neukládá se ti to?” Tomáš začal být mrzutej. Takovéhle rozhovory nesnášel. Málo informací a z Petra to leze jak z chlupaté deky.
„Pecko je v pořádku. Ale text se mi mění. Já nevím proč.  Když napíšu děj, změní se mi tak, že je jiný. Třeba v detailech, ale já vím, že jsem to tak nepsal. Když napíšu dialogy, a pak si to vytisknu, čtu úplně jiné věty, než jsem vymyslel. Chápeš?”
Tomáš chvilku seděl a v mysli převaloval informaci, kterou konečně získal. Ale moudrý z toho přesto nebyl. „Ne,” řekl po chvíli. „Někdo ti přepisuje povídky?”
„Právě že ne. Ono se mi to změní hned, jak to napíšu. Napíšu větu a ona se mi změní v jinou.”
„Vypni si automatické opravy.”
„Tím to není.”
„Přeinstaluj software. Kontroloval jsi počítač na viry?”
Petr přitakal. „Můžu psát co chci, ale ono si to nakonec vytvoří děj samo. I postavy říkají věci, které jsem nepsal. Je to prostě divný.”
„Můžu si to přečíst? Máš to tady?”
„Nemám, nechal jsem to doma.”
„Tak to ti nepomohu.”
„Jako by si to dělalo co chtělo, nezávisle na tom, co píšu.”
„Fakt ti nepomůžu. Nevím čím by to mohlo být.”
„Jedné postavě to dokonce změnilo jméno. Ať dělám, co dělám, nenechá mi to, co jsem jí dal, ale vždycky se mi v textu vymění za jiné.”
„Jo. To jsou automatické opravy. Máš to nějaký nakopnutý. Přeinstaluj to. Dáme kulečník?“
Petr zavrtěl hlavou a zdvihl baťůžek ze země. „Jdu domů, nemám na kulečník myšlenky.”
„Copak ty nemáš teď myšlenky na nic jiného, co?”
„Chci se na to ještě podívat. V klidu.”

„Pro slávu, víno a čest,” pozvedl Hromdivous číši.
Do místnosti náhle vstupuje Maryška a slova Hromdivouse mrznou na rtech. S ledovým klidem prošla kolem oněmělých mužů a usedla na volnou židli. Vykasala si sukni, dala nohy na stůl, z vlasů si vytáhla sponu a ty se rozmotaly v hustou černou řeku, která dosahovala až na zem.

Petr zavřel soubor. Vstal a otevřel ledničku. Mžoural do jejích útrob a nakonec ji zavřel aniž by si něco vybral. Chvíli se koukal ven z okna, sledoval ze třetího patra chodce na náměstí a přemýšlel o sklence tvrdého alkoholu. Nakonec tuto možnost odmítl. Proč se přejmenovala? Ptal se sám sebe. Jak je možné, že se Klára změní na Maryšku? Není to přeci jenom nějaký virus? Spuštěné makro? Je to nesmysl, protože když otevřel nový dokument, mohl psát co chtěl a nic se nedělo. Jen v tomto, s povídkou o třech přátelích, si napsaný text dělá, co chce.
Sedl si zpátky k počítači a hleděl na ikonku souboru s povídkou.
Záhady, záhady, záhady.
Nějak na to musí přijít. Uchopil myš a poklepal na ikonku.

„Šídlo, pohlédni. Kuchtička Maryška k nám zavítala,” na ta slova dloubl Hromdivous do Šídla, ale budit jej nebylo třeba. Usmíval se a po očku sledoval lepé tvary dívčiny.
„Kouzelná Maryška,” pronesl Ryšavec. „Musím říci, že pečínky děláš skvělé – že jsme se nemohli dočkat…”
„Maryško?” skočil Ryšavcovi do řeči Šídlo. „Už je čas?”
Neodpověděla.
„Ho hó,” Zasmál se Ryšavec, „Jak pak by nemohl být, teď je ten správný moment, kdy náš příběh vrcholí.”
Rozhostilo se ticho, ale jen na chvíli.
Maryška spustila nohy na zem a položila dlaně na stůl.
„Čeho docílíme?” zeptala se.

Petr se zachvěl zimou, husí kůže však naskočila jen na chvilku.

„Nejde ničeho ovlivnit podle svého. Nelze, protože vystoupíte-li z tohoto příběhu, jistě vás chytí jiný vypravěč a vtáhne do svého. Pokud to připustíme.”
„Můžeme přesto něco udělat? Je nějaká cesta?” Šídlo stáhl obočí. „Cítím sílu, kterou můžeme využít, ale jen jí cítím. Neumím ji ovládat.”
„Sílu? O čem to hovoříš? Ty, takové pápěří…” Hromdivous však Ryšavce umlčel poklepáním na rameno.
„Mlč a poslouchej.”
„Jediné, co nás zachrání, je opustit tento svět natrvalo,” pokračovala Maryška.
„Povídej,” naléhal Šídlo.
„Je jediná možnost, jediná cesta jak se dostat ven z tohoto světa.”
„Posloucháme, čarodějko. Mluv,” visel Maryšce na rtech Hromdivous.
„Naše činy a slova jsou ovládána prsty,” řekla Maryška „Prsty jsou moc. Ta síla je v nich.”
Všichni se nad stolem malíčky a palci postupně dotýkají navzájem. Maryščina mysl je koncentrovaná zaříkáváním. Všichni se soustředí a opakují její slova.

Petrovi oči slzí. Nevidí na klávesnici, displej se mu rozmazává, ale nemůže přestat psát. Jako by ho někdo držel násilím a nutil jeho prsty poskakovat po písmenkách ve zběsilém tempu. Jen slabé cvakání klávesnice narušuje jeho namáhavý, sípavý dech.
Slyší, jak čarodějčin libý hlas šumí kdesi velice blízko, cítí vůni jejího teplého těla, a kyselého potu válečníka.
„Pohleďte,” zvolal Šídlo. „Osud je skutečně v našich rukách. Již nejsme vězni!”
Maryška úlevně vydechla, a Ryšavec s Hromdivousem se začali chraplavě smát.
Petr si konečně mohl protřít oči. Stojí uprostřed nálevny. Vše kolem je tak povědomé, tak známé – jak by ne, když si to vše vymyslel. Ne to není možné!
Je překvapený – zděšený. Ocitl se ve své povídce? To je nesmysl, to přeci nejde. Mátožně se otáčí a pomalým krokem míří k nejbližšímu stolu. Aniž by chtěl, zpoza kalhot si bere hadr a začíná monotónně utírat prach.

„Myslím, že by neměl být tak sám. Kde je vlastně hostinský?” zeptal se Hromdivous.
„On je hostinský, nevidíš?” odpověděl Ryšavec.
„Máte na mysli hosty?” zeptala se Maryška.
Šídlo se však zvysoka zasmál: „I ne. Hromdivous myslí potíže, nemám pravdu?”
Jemné prsty Maryšky se pouští do díla a klapot kláves vytrhuje Petra z práce.

Ne, to není klapot, uvědomuje si. To někdo klepe na dveře. Přímo buší. Než stačí udělat krok, dveře se tříští a do místnosti vpadne skřet s ohromnou sekyrou.
„Ty dveře, mají kliku. Nemusíš je ničit. Jsou otevřené všem hostům,” vychází mu z úst, ale raději by křičel hrůzou a utíkal pryč. Nemůže, namísto toho se jen poslouchá, jak nabízí medovinu a víno.
„Já kašlu na tvé kaly,” plivne vztekle skřet.
„Má medovina…,” odporuje, ale skřet přiloží sekyru k hrdlu.
„Peníze. Dej mi měšec, je-li ti život milý.”

Kdesi v dálce je slyšet čtyřhlasý smích. Téměř neslyšný, ale dosti škodolibý.