Rej – 1. část

… Takže bych doporučil k opětovnému přečtení tu část Křtu ohněm, kde Regis vysvětluje, jak že se to ve skutečnosti s těmi upíry má… a komu se do toho nechce, nabízím (velmi!) stručné shrnutí:
    V Sapkowského světě se upíři krví neživí, jedná se u nich jen o drogu, jakousi obdobu alkoholu u lidí. Úplněk je pak pro ně svátek, který mají ve zvyku „zapíjet“. Mnoho dalších mýtů o upírech Sapkowski také vyvrací, například díky čistě matematické úvaze je jasné, že se upířím kousnutím z kousnuté oběti upír nestává, pověry, jako je pro upíry zhoubná moc česneku nebo to, že nemohou překročit tekoucí vodu, jsou skutečně jen pověrami. Upírům také nevadí denní světlo, dokáží se mu snadno přizpůsobit, ačkoli se ve dne cítí podobně nesví jako lidé v noci – mají zkrátka trochu obrácený denní rytmus. Jejich příslovečné vstávání z hrobu je dáno velmi rychlou schopností regenerace, prakticky vše jim v rámci hodně dlouhého časového úseku doroste a obnoví se. Existují pochopitelně různé třídy upírů, od dravých se zvířecí inteligencí až po vyšší, vzdělané a magickými schopnostmi nadané upíry. Je také třeba brát v potaz, že o nepravdivosti některých pověr ví jenom pár zasvěcených, většina prostého lidu jim věří. Vědí proč, spoustu zavedených představ o upírech (třeba schopnosti hypnózy, velkou sílu, neodrážení se v zrcadle apod.) totiž Sapek nejenže nevyvrací, ale naopak podporuje.
    Na závěr bych chtěl podotknout, že různých verzí popisů upírů je strašně moc, od mýtů a pohádek přes Drákulu a Regise až po všechny ty moderní Vampiry a maškarády… snažil jsem se vzít si ze všeho něco a tak trochu hravě to pospojovat, takže pokud se moje podání upírů nebude shodovat s tím vaším, nezlobte se. O upírech se toho totiž říká strašně moc ;-)…

Rej

Má milá nemeškej,
A do tance se dej,
Dnes večer pod mraky,
Chystá se rej!

Hej!

Měsíc je krvavej,
Bledej a zkroušenej,
Tak tanči, má drahá,
Nechť započne rej!

Hej!

Má milá nevzlykej,
Dveře svý zamykej,
Neb dnešní noc, lásko má,
Je upírů rej!

Hej!

-Lidová píseň zpívaná nordickými národy o svátku Novoluní

    „Zabili vampýra! Zabili vampýra!“
    Břichatý sedlák se hnal k jezdci s takovým úsilím, až mu ze zbytků vlasů odletovaly krůpěje potu a pivní mozol mu poskakoval nahoru a dolů. „Zabili vampýra, pane, pojďte se podívat!“
    „Kdo?“ Jezdec, muž s dlouhými bílými vlasy v černém koženém oděvu, se naklonil ze sedla k funícímu pantátovi, očividně překvapen. „Kdo zabil vampýra?“
    „Ctihodný pan Nicodémus. Je to zabiják upírů… co to povídám, lovec upírů, pane.“
    Muž v sedle se zapitvořil v posměšné, nepříjemné grimase. „Lovec upírů, povídáš. Velkomožný pan Nicodemus.“
    „Vy jste už o něm slyšel, pane?“
    „Bohužel.“
    Sedlák vypadal, že mu cizincova odpověď mnoho neřekla.
    „Jak ho zabil?“ zeptal se po chvilce zamyšlení Bělovlasý.
    „Rychtyk tak, jak se má vampýr zabíjet, pane – aspoň se to o nich říká.“
    „O zabíjení upírů se toho říká hodně.“
    Sedlák se na chvíli zarazil, zapřemýšlel, jestli se na tohle od něj očekává nějaká reakce. „Ptal jsem se jak,“ byl po chvíli nucen zopakovat jezdec, „ne co se říká. Takže…?“
    „Dřevěným kůlem do srdce,“ vymáčkl ze sebe domorodec neochotným hlasem, jako kdyby se rozhodl proti své vůli vyhovět dotěrnému dítěti. „Pořádným zaostřeným kůlem ze zdravý osiky, pane. Ale to ví přece každý…“
    „Jistě, to ví každý. Možná bude nejlepší, když se na toho vašeho upíra podíváme, co říkáš?“
    Pantáta horlivě zakýval hlavou, až se mu zatřásl podbradek. Na to, aby postřehl jízlivost v cizincově hlase, byl příliš hloupý, cestu však znal evidentně dobře – vydali se tedy spolu změtí špinavých vesnických uliček.
    Víska jménem Liddich ležela v údolí, ze všech stran obklopena kopci, pahorky a nízkými horskými hřebeny, kterým se tady v dolině Tarnstoch říkalo – pravda, nepříliš originálně – ‘Dračí zuby‘.  Byla to malá, bezvýznamná víska, spadající pod panství barona von Sauerei, a jejím místodržícím byl malý bezvýznamný mužík, nechávající si říkat „pane starosto“, přestože jedl stejnou břečku, spal ve stejných zavšivených prostěradlech a kálel na stejnou hromadu hnoje jako všichni ostatní – s tím rozdílem, že jeho dům byl o patro vyšší, postel o podušku bohatší a jeho hromada hnoje stála stranou od ostatních, pyšníc se svojí zasmrádající majestátností. Lišky tu dávaly dobrou noc a kohouti dobré, ač poněkud mlhavé ráno, selky tu byly zamlklé a pantátové nevrlí – inu, prostí lidé.
    Přesto právě tato vesnice nepostrádala jistý druh primitivní malebnosti, alespoň pro romanticky založené cizince, kteří pouze projížděli a nebyli nuceni snášet místní prostředí déle než den dva. Takoví poutníci považovali za malebné klikaté zablácené cestičky a líbily se jim dřevěné a hrázděné baráčky jaksi amorfních, asymetrických tvarů se slaměnými střechami, namačkané jeden na druhý. K scenérii jim dokonce ladilo i vlhké, deštivé klima a všudypřítomný pach spálenišť, která zahalovala zahnědlé stěny domů a úzké vlhké ulice nažloutlým štiplavým kouřem. Nutno však přiznat, že podobných romantiků bývalo velice poskrovnu a náš bělovlasý cizinec mezi ně rozhodně nepatřil.
    Malebným by se dal nazvat i místní hřbitůvek, ležící na nízkém kopci, jehož kamenná zeď, doplněná nahoře krátkými, a spíše výstražnými než účelnými železnými bodci, skrývala shluk bez ladu a skladu poskládaných, leč rozmanitých náhrobků. Byly tu obyčejné dřevěné křížky, které jako by někdo úmyslně naklonil na tu či onu stranu, ze země tu trčely kamenné náhrobní kameny s gramaticky nesprávnými, leč o to dojemnějšími nadpisy, opodál, stranou od ostatních, stála dokonce rodinná hrobka páně starostova rodu.
    Právě na tomto hřbitově se dnes shromáždil na místní poměry nebývale velký dav zvědavců, a právě sem zavedl břichatý domorodec bělovlasého cizince.
    Prvním překvapením bylo, že vampýrem byla žena. A ne zrovna ošklivá žena, to se muselo nechat – byla štíhlá, s malými, avšak pěkně tvarovanými ňadry, a její tvář by měla snad až jaksi panenkovský vzhled, kdyby nepůsobila trochu pohuble – mírně zašpičatělá, ale nepříliš nápadná brada, vystouplé lícní kosti, malý nosík, tenké pobledlé rty a velké kulaté oči, které byly v tuto chvíli bohužel zavřené. Její krásu podtrhovaly dlouhé, slámově žluté vlasy, které jí sahaly až k pasu, a jednoduché, avšak elegantní bílé šaty. Co jí naopak hyzdilo, byla velká červená skvrna uprostřed hrudi, které vévodil ze srdce trčící mohutný dřevěný kůl.
    A pak také fakt, že byla už nějakou dobu zcela očividně a nesporně mrtvá. Kdyby nic jiného, tak už jen proto, že ležela v rakvi, a to přece živí nedělají.
    Nad ženou se skláněl mohutný vousatý chlap s dřevařskou sekerou, který byl právě instruován mužem o něco menším, zahaleným v černém, zdobeném rouše.
   „Ne, pane Guthlafe, ještě nesekat! Nejprve musíme vložit do úst česnek… podrží někdo ctěné dámě ústa, pánové?“
    Nikdo z okouněčů se k činu zřejmě neměl, protože dav náhle až nápadně ztichl. Muž, který tak prosazoval česnekovou dietu, se po nich autoritativně rozhlédl. Bylo třeba přiznat, že působil šaramantně – pod černým, stříbrným květinovým vzorem lemovaným pláštěm měl bílou košili s nařaseným límcem, nohavice jeho tmavých kalhot končily ve vysokých, naleštěných botách, taktéž černých. Ve tváři sice již nebyl nejmladší, vypadal však stále energicky – napomáhala tomu jeho snědá pleť, výrazný aristokratický nos, bystré tmavě hnědé oči a ústa s tenkými sevřenými rty, lemovaná drobnými, sympatie vzbuzujícími vráskami. Leccos však na něm bylo znepokojujícího…
     Tak zaprvé pěkná řádka dřevěných kůlů, které pokrývaly prakticky celý jeho opasek – mohl jich být alespoň tucet. Dále věnec česnekových hlávek, visící muži kolem krku, a mohutný krucifix pohupující se na řetízku hned nad ním. Nevelký, leč nápadný samostříl na zádech, který se mohl pyšnit sadou šipek se stříbrnými hroty, z nichž některé měl muž taktéž upevněny na opasku. A konečně těžké truhlářské kladivo, které se mu pohupovalo u pasu místo meče prozrazujíc, že zatloukání dřevěných kůlů není žádná legrace.
    „Dobrá,“ prohlásil po chvíli významného ticha, „budu to tedy nucen udělat sám.“
    Při těch slovech muž opatrně sejmul z krku kruh navázaných česnekových hlávek a pomalu, tak aby ostatní nerozsypal, jednu utrhl. Jeho tenké hbité prsty ji ihned začaly dělit na jednotlivé stroužky a byl by je opravdu býval vložil ženě do úst, kdyby nebyl náhle vyrušen.
    „Smím se zeptat,“ ozval se bělovlasý cizinec, který si právě proklestil cestu davem až k mrtvé nešťastnici, „co  to tu provádíte? Vy,“ otočil se na chlapíka s česnekem, „vy jste za tohle zodpovědný?“
    Muž pozvedl oči od hlávky česneku a upřel na Bělovlasého nezaujatý pohled. „Ano, jistě. Je snad něco v nepořádku? Myslíte snad, že jsem v něčem nedostál… pravidlům?“
    „Já se ptám, jestli jste to byl vy, kdo vrazil té ženě kůl do srdce…?“
    „A já vám říkám, že zajisté, byl jsem to já, kdo tuto upírku poslal na cestu věčného zatracení.“
    Bělovlasý si útrpně povzdechl. Dav sedláků se svými manželkami pozoroval rozhovor s narůstající netrpělivostí.
    „A jak víte,“ promluvil nakonec cizinec mrazivě, „že se jedná o upírku?“
    Lovec upírů se opovržlivě zasmál. „Je to moje práce, pane. Víte, já se zabíjením upírů živím, a zatraceně poznám, když je někdo vampyrismem nakažen – koho však nepoznávám, jste vy, že jsem tak smělý…“
    „Geralt z Rivie,“ odvětil neznámý mechanicky, téměř nechtěně.
    „Nicodemus von Hengfors, těší mne… řekl bych. Jak jsem již naznačil, zabývám se vymýtáním stvoření chaosu, jež se vampýry, čili upíry zovou. Smím teď znát vaše ctěné povolání, tajemný Geralte z Rivie? Něco se již domýšlím, ale přece jen je slušností se zeptat…“
    „Jsem zaklínač. Živím se vymýtáním stvoření chaosu, jež se zovou všelijak, čili různě.“
    „Tedy jsem se domýšlel správně. K mé nemalé lítosti.“
    „K mé nemalé lítosti,“ Geralt ta slova cedil skrz zuby, „jste pravděpodobně před chvílí proklál srdce nevinné dívce na základě babských pověr, člověče.“
    „Babských pověr?! Ó, slyšme slova profesionála, mistra vědmáka, zabijáka nestvůr…“ Nicodemus se při těch slovech zasmál a rozhodil rukama ve velkopanském gestu. Pak náhle zvážněl, nečekaně změnil tón hlasu na ostrý, řezavý. „Tak poslyšte, pane Geralte odkudkoli, přestaneme si tu hrát na chytráky, ano? Já vím, že ta dívka je – pardon, byla – vampýrem, a to hned z několika prostých důvodů. Zaprvé, všem místním usedlíkům je známo, že přednedávnem dotyčná navštívila opuštěný zámeček na kopci, proslulé a dlouholeté to útočiště upírů. Od té doby byla bledá, chodila mátožně, vyhýbala se dennímu světlu a mnoho nejedla – jak my oba víme, jsou to jasné příznaky toho, že je oběť vampýrem vysávána. Zadruhé: po několika dnech takovéto existence na pokraji života a smrti náhle zde přítomná slečna Ardelia navýsost ožila, její pokožka zesvětlela a  chování se stalo nevázaným, ke všemu povolným, neřkuli dravým – pochopitelně se v tomto případě jednalo o konečnou fázi proměny v upíra. Nepodivíš se tedy jistě, že místní pan starosta,“ lovec pokynul směrem k nízkému zavalitému muži s mohutným knírem, „že zdejší pan starosta povolal mne, abych s vampýrkou zúčtoval.“
    „Podivím, zatraceně se podivím,“ zamumlal Geralt. „Myslel jsem, že jsem byl jediný…“
    „Vyrazil jsem tedy,“ nenechal se Nicodemus vyrušit, „časně zrána do Ardeliina obydlí. Pravda, překvapilo mne trochu, že spala v obyčejném loži, místo ve sklípku skryta před denním světlem, leč její postel byla v tmavém koutě, a to na rozptýlení mých pochyb stačilo…,“ Geralt si při těch slovech posměšně odfrkl, „…a zbytek, zbytek si již jistě dokážeš představit. Dovol tedy teď, abych se ubezpečil, že upírka opět nepovstane z hrobu, pečlivým…“
    „Nedovolím.“
    „Prosím?“
    „Povídám, nedovolím. Vím toho o upírech dost na to, abych mohl s čistým svědomím říci, že pokud se tato žena jako upírka nenarodila, pravděpodobně ani upírkou není. Vražda už byla vykonána, není však třeba ještě ke všemu mrzačit její tělo před očima žen a dětí.“
    Nicodemus se nadechoval k odpovědi, ramenatý Guthlaf si nedočkavě poklepával topůrkem sekery do dlaně. Námitka však přišla odjinud…
    „Jste si jist?“ ozval se ženský hlas patřící dámě, která se právě vynořila z davu. Stejně jako zaklínač a lovec upírů, ani ona mezi zdejší příliš nezapadala. Když ji vousáč se sekerou spatřil, málem svůj nástroj upustil – sama vypadala jako upír… dlouhé havraní vlasy, krásná tvář s ostře tvarovanými rysy, tmavá, téměř černá rtěnka, nápadně nalíčené tmavé oči, světlá pleť a sametové černé šaty s vysokým rozparkem, to vše jako by vypadlo z dobových rytin nějakého prastarého upířího rodu.
    „Femme fatale,“ zamumlal Nicodemus.
    Dokonce zaklínač byl na chvíli překvapen, vyveden z míry tím náhlým zjevením. Nakonec však slova našel.
    „Ano, jsem si jist… vy snad máte jiný názor?“
    Žena se usmála. „Popravdě, mám.“ Hbitě poklekla k mrtvole v rakvi, až jí šaty v rozparku sklouzly a odhalily dlouhou, bělostnou nohu. Uchopila dívčinu hlavu a lehce ji natočila ke straně, odhrnula jí slámové vlasy z šíje a významně ukázala dlaní na jedno konkrétní místo na Ardeliině krku, kde mohl každý, kdo stál v dostatečné blízkosti mrtvoly, spatřit…
    „Dva pravidelné, již zčernalé vpichy od vampýřích špičáků,“ konstatoval Nicodemus. „Děkuji, drahá neznámá, vskutku jste nám všem…“ – při těch slovech vrhl významný pohled na zaklínače – „…dokázala, že o nestvůrnosti této mladé dámy nemůže být pochyb. Přistupme tedy konečně…“
    „Vpichy po upířích zubech nejsou důkaz,“ namítl suše Geralt. „Věřím, že to děvče bylo upírem vysáváno. To ale ještě v žádném případě neznamená, že je samo upírem – už jenom proto, že opravdový upír by byl to zranění již dávno zregeneroval. Nemám pravdu, pane Nicodeme? Po přerodu v upíra vpichy mizí, to ví přece každý. Spíš by mne zajímalo, jak zde přítomná dáma mohla vědět o těch stopách po upířím kousnutí.“
    Nicodemus si jen pobouřeně odfrkl, dámě v černém však nezmizel tajemný úsměv ze rtů. „Něco o tom vím,“ odpověděla na nevyřčenou otázku, stále klečíc u těla mrtvé dívky. „Pokud jde o regeneraci, nebyla bych tak kategorická v úsudcích. Zabývám se medicínou a o vampýrech jsem mnohé četla.“
    „Také jsem o vampýrech mnohé četl,“ ušklíbl se zaklínač. „Z devadesáti procent to byly výmysly pověrčivých starců, které pravděpodobně vznikaly během dlouhých večerů u táborových ohňů.“
    „A myslíte si, milý pane zaklínači, že tohle vzniklo také u některého z těch vašich ohňů?“ Při těch slovech uchopila žena prsty levé ruky dívčin horní ret a jemným pohybem jej nadzvihla.
    Pan Guthlaf upustil sekeru, Nicodemus uznale hvízdl. Geralt, poněkud vyveden z míry, chvatně poklekl, aby se mohl podívat zblízka.
    Ardeliiny špičáky dosahovaly extrémních rozměrů. Upířích rozměrů, dalo by se říci…
    „Nuže?“ zeptala se černovláska po chvíli. „Přesvědčila jsem vás, pane Geralte? Nebo potřebujete vidět i její zornice?“
    Geralt se podíval a povzdechl si. Pod víčkem nebohého děvčete zřejmě spatřil to, čeho se obával.
    „Já… o ničem podobném jsem dosud neslyšel… to děvče muselo být upírkou už dlouho…“
    „Shodou okolností jsem byla její osobní lékařkou. Do předchozího týdne nejevila ona ani její chrup žádné zvláštní příznaky.“
     Během rozhovoru Geralt i léčitelka pomalu vstávali, nespouštěje zrak z očí toho druhého. Nicodemus oba netrpělivě pozoroval. „Dobrá, dobrá,“ vyrušil je nakonec, „děkuji moudré paní… promiňte, přeslechl jsem jméno…“
    „Elenia,“ odvětila žena, stále hledíc na Geralta.
    „…moudré paní Elenii za velmi efektní a účinnou ukázku toho, že jsem upíří podstatu slečny Ardelie určil dostatečně přesně. Nyní bych, dovolíte-li, konečně přešel k zákroku, ke kterému se zde již tak dlouho chystáme, a ubezpečil se, že tato démonická bytost již nebude rušit klidný spánek Liddichských občanů. Pane Guthlafe?“
    Vousáč jménem Guthlaf zvedl ze země sekyru, Nicodemus se naklonil nad dívku s dlaní plnou stroužků česneku.
    Náhle, ke všeobecnému zděšení, otevřela Ardelia oči.
    Lovec upírů odskočil od rakve, Elenia polekaně trhla hlavou, Geraltovi na krku poskočil zaklínačský medailon a on instinktivně sáhl po meči. Dav zvědavců zahučel a všichni jako jeden muž učinili tři kroky zpět.
    Plavovláska rozevřela rty a vydala odporné, zlomyslné zasyčení, ceníc přitom své ostré špičáky. Její bělostné paže prudce vystřelily vpřed, prsty na rukou se zkroutily, napodobujíc pařáty. Okouněči začali křičet, několik dětí se rozplakalo a schovávalo se matkám pod sukně.
    Geralt tasil, avšak pan Guthlaf byl rychlejší – dřevařská sekera se mihla vzduchem a přeťala dívce její křehkou, labutí šíji jako stéblo trávy, až zaseknuté ostří zadunělo o dřevěné dno rakve. Ardeliiny paže opět ochably a bezvládně dopadly zpět, její bílé šaty orosila sprška čerstvé krve. Z davu se ozval hlasitý soprán panikařících děveček, tisknoucích se ke svým milencům.
    Dívka měla stále otevřené oči. Očividně byly původně zelené, avšak zornice byly nepřirozeně rozšířené, což dodávalo jejímu pohledu nepřirozený, démonický vzhled. Okraje bělma plavovlásčiných očí byly zarudlé.
    Zavládlo dusné ticho.
    „Stále ještě pochybujete o tom, čím ta dívka byla?“ pohlédla Elenia na zaklínače. Ten mlčel, svírajíc pevně jílec svého meče.
    Ardelia je všechny pozorovala svýma velkýma, zelenýma očima, její zornice vypadaly jako dvě hluboké černé studny.
    Kdesi opodál zakrákala vrána.   
    „Předpokládám,“ promluvil po chvíli do strašidelného ticha Nicodemus, „že můžeme ústa vyplnit česnekem i po setnutí. Komu záleží na pořadí, že? Pane Guthlafe, byl byste tak laskav a vzal si svoji sekeru? Mimochodem děkuji, váš výkon byl famózní – pravý upírobijec, jen co je pravda. Nuže tedy…“
    Geralt už dál neposlouchal. Otočil se a s kamenným výrazem si klestil cestu davem pryč, ke své klisně.
    Elenia sledovala jeho odchod svým záhadným pohledem.

***

     Ubytoval se v hostinci ‘U Černého Netopýra’, nejen protože mu ten název připadal výstižný, ale především proto, že Liddich žádným jiným hostincem nedisponoval. Večeře byla studená jako celé tohle místo a postel jakbysmet, on byl však zvyklý na mnohem horší podmínky.
    Zdálo se mu o Ardelii a jejích dlouhých, bílých špičácích, zdálo se mu, jak leží v rakvi uprostřed hřbitova a natahuje po něm ty svoje něžné bělostné ručky, zkroucené do odpudivé polohy; zdálo se mu, že bijí zvony nedalekého kostela, že Nicodemus mluví, pořád mluví, ale není mu rozumět, že se Elenia usmívá a zírá na něj těma svýma hlubokýma, černýma očima. V tom snu setnul dívce hlavu on.
    Naproti očekávání se probudil docela klidně, ač s mírným bolením hlavy – noční můra přešla v šedivou, nenápadnou hrozbu, ta ve zmatený polospánek a ten po zhruba půlhodině v pozvolné, nepříjemné probuzení.
    Venku bylo sychravo, slabě mrholilo. Prošel kolem hostinského bez pozdravení a vyšel ven, na zablácenou ulici, zachumlán do svého pláště. Zima byla vlezlá, déšť jakbysmet. Jako celé tohle místo.
    Když šel, jeho těžké podrážky rozstřikovaly všude kolem spršky bláta. Nedaleko zakvokala slepice, jediný zvuk v tom chladném tichu pošmourného rána, a on se na moment ponořil do přívalu nasmrádlého žlutého kouře. Když se z něj po chvíli opět vypotácel, zjistil, že pravděpodobně minul tu správnou odbočku. Zapřemýšlel, co tady můžou pořád pálit, kde se berou ty hromady odpadků, které místní tak důsledně ničí, odkud se vzala ta změť slepých uliček a nenápadných odboček, když obyvatel je dohromady pět a půl. Došel k závěru, že nemá zdání.
    Na náměstí, jen kousek od radnice, si všiml vysokého úzkého domu. Bylo to jedno z mála kamenných stavení v Liddichi a vůbec sem nezapadalo – a on už tušil proč. Přešel blíž a jeho dohady se potvrdily – ‘Elenia von Vengerberg – medička‘, stálo na malé dřevěné cedulce u dveří.
    Vengerberg.
    Zarazilo ho to, zaplavilo přívalem náhlých souvislostí, vzpomínek, obrazů. Chvíli se jimi nechal unášet, ale pak je zahnal, nechtěl s nimi mít nic společného. Kdysi by se z nich snad radoval – teď mu však připadaly nepříjemné, vzdálené a chladné.
    Jako celé tohle místo.
    Odvrátil se od toho domu a vyrazil tam, kam měl namířeno původně – k radnici. Nedala se přehlédnout, pochopitelně – kamenný patrový dům s širokým průčelím, s andělíčky zdobeným nápisem ‘Radnice’ a velkým dvorkem, v jehož zadní části se dala spatřit obrovská hromada hnoje – jedna z mála věcí, kterou tu místo pálení hodlali zužitkovat. Než došel k sice nevelkým, leč dvoukřídlým dveřím, déšť značně zesílil a on byl nucen zahalit se do svého pláště ještě víc. Uchopil těžké železné klepadlo a třikrát jím uhodil do dveří.
    Chvíli bylo ticho.
    Hromada hnoje vlastně nepatřila mezi největší, byla však dost odpudivá, vlhká a smradlavá. Jako celé tohle…
    „Dále!“ ozvalo se zpoza dveří. Vešel.

***

    „Zaklínač…“ starosta, který se představil jako Reuten von Liddich, to slovo převaloval v ústech, ochutnával ho, jako se ochutnává víno. Být to víno, pravděpodobně by ho byl vyplivl. „Ano, posílal jsem pro Vědmáka… s Ertiem jste hovořil?“
    „Ne, ale předali mi jeho vzkaz.“
    „Dobře. Hmmm, co říkáte na včerejší představení, pane Geralte?“
    „Působivé.“
    Starosta se rozesmál burácivým smíchem, až se mu natřásaly kníry. Pak se naklonil vpřed přes svůj široký, mahagonový stůl a upřel na zaklínače pohled zpod hustého obočí – docela bystrý pohled, uvědomil si Geralt.
    „A víte, že jsem čekal, že něco takového řeknete? Něco jako ‘působivé’, nebo ‘zajímavé’, nebo snad dokonce ‘impresivní’? Tak to vy měšťáci nám maloměšťákům říkáte, nemám pravdu? Ale mě spíš, pane Geralte, zajímá, jaký to na vás udělalo dojem doopravdy. Mezi námi, včera jste se jako kumštýř v oboru – pokud se tak dá vůbec říkat tomu, co provozujete – zrovna moc nepředvedl…“
    Geralt se nepříjemně usmál. „Musím uznat,“ odvětil, „že s něčím podobným jsem se ještě nesetkal. Upíři ve skutečnosti většinou…“
    Starosta Reuten zpozoroval zaklínačovu krátkou odmlku a hbitě do ní vtěsnal otázku. „Co? Co upíři většinou? Nelezou z rakví? Nemívají špičaté zuby? Zlověstně nesyčí? Vidíte, a já měl dojem, že tohle je přesně to, podle čeho se takový upír pozná. Každopádně se omlouvám za svoje maloměstské pověry a smekám před profesionálem…“
    „Vše, co jste jmenoval, upíři pochopitelně dělají, alespoň některé druhy. A mohu vás ubezpečit, že toho umí ještě mnohem víc. Co mne udivuje, že to děvče bylo předtím údajně zcela normální – je to tak?“
    „Normální…“ starosta se na chvíli zamyslel, „Ano, byla, víceméně, normální. Možná trochu moc četla, možná měla podivné nápady – vydat se do opuštěného zámečku rodu Radstromů byl jeden z nich, řekl bych. Určitě ale nebyla vampýr, pokud myslíte tohle. Řekl bych, že ve městě je pěkných pár mládenců, kteří by si toho už dávno všimli, nemluvě o paní Elenii, která děvče několikrát léčila.“
    Zaklínač nepatrně, jakoby sám pro sebe, zakroutil hlavou. „Kolik dáte,“ prohlásil nakonec věcným, téměř úředním tónem, „když se vypravím na ten zámek a vyčistím to tam?“
    Starosta se opět usmál. „Myslím, že nic, pane zaklínači. Víte, jak na vás tak koukám, mám takový dojem, že vy byste tam šel tak jako tak. Ze zvědavosti, ať už tam budete hledat cokoli. Nemám pravdu?“ Jeho prasečí očka bystře zamrkala a Geralt se nemohl zbavit pocitu, že toho muže podcenil – ano, byl možná namyšlený a trochu jednodušší, ale jak se zdálo, nebyl hloupý ani pomalý… na starostu.
    „Ne,“ odvětil klidně. „Nejsem hlupák, pane starosto. Jsem zaklínač. Zvědavost je jedna věc, nasazování krku zadarmo druhá. A upír je velmi nebezpečný netvor, jeden z nejhorších. Kdyby z toho nekoukala pořádná odměna, vyhnul bych se tomu místu obloukem.“ Vlastně ani nelhal. Když se nad tím zamyslel, byl by opravdu hloupý, kdyby se vystavoval nebezpečí zbytečně. Možnost nakažlivosti vampyrismu, ve kterou nikdy nevěřil, ho však trochu děsila…
    Starosta se pohodlně opřel a chvíli nic neříkal, jako by nechával každé zaklínačovo slovo projít složitým traktem svého mozku, dokud nebude úplně stráveno.
    „Dobře, to dá rozum,“ řekl nakonec. „Je tu však jistý problém – jednoho zájemce o lov upírů tu už máme. Jistě je vám jasné, o kom mluvím.“
    „Jestli se dostane do křížku s opravdovým upírem, zemře,“ konstatoval suše Geralt. Nevypadalo to, že by přeháněl. „Ale já si, koneckonců, mohu počkat, až se to stane. Pak si možná znovu pohovoříme o případné odměně.“
    „Mám lepší nápad,“ usmál se starosta. „Ten z vás, kdo sejme toho vampýra jako první, inkasuje odměnu. Co řeknete na tuhle dohodu, pane zaklínači? Zdá se vám to dost fér?“
    „Kolik?“
    „Tisíc novigradských korun.“
    „Dva,“ řekl okamžitě zaklínač. „Za vyššího upíra nejméně dva.“
    „Jeden a půl…“
    „Dva a sto k tomu.“
    Starosta se zarazil. „Nezkoušejte na mne Kovirské smlouvání, pane zaklínač… nezapomínejte, že mám za vás dostatečnou náhradu, a ten upír – nu, patří to koneckonců k folklóru, že? Nikomu zatím tolik neuškodil, Ardelia byla první vážný případ a nevidím důvod, proč by nemohla být stejně tak i poslední.“
    „To je všechno moc hezké,“ předvedl Geralt jeden ze svých ošklivých úšklebků, „ale já jsem shodou okolností zaslechl, že ta vaše dostatečná náhrada si účtuje za upíra dva a půl tisíce korun. Možná nemám okolo krku tolik česneku, ale zasloužím si nejméně tolik co on. Zdá se vám tohle dost fér?“
    Starosta uznale pokýval hlavou. „Jste docela mazaný… na vědmáka. Dobrá, přijímám vaši poslední nabídku – dva tisíce novigradských korun a sto k tomu.“ Při těch slovech napřáhl přes stůl svoji buclatou, zpocenou ruku.
    „Přijímám,“ uchopil ji zaklínač pevně. „Ujednáno.“
    Reuten von Liddich se spokojeně usmál. Geralt vstal, otočil se a vyrazil ke dveřím, připraven odejít. Ještě se však zastavil, zjevně měl cosi na srdci.
    „Jestli se mohu ještě na něco zeptat…“
    „Ano, poslouchám.“
    „Ten kouř… z čeho to jde? Co to tu pořád pálíte?“
    „Odpadky,“ konstatoval starosta. „Je to teď nějaká nová móda, vymysleli to prý Druidi – a Liddich jde s dobou. Co nepotřebujeme, to spálíme – je to tak lepší, protože to pak neničí to… živoucí prostředí. Říká se tomu ekológie.“
    Geralt se zamyslel. „A ten kouř,“ zeptal se po chvíli, „ten neničí životní prostředí?“
    Starosta se zasmál. „Kouř je kouř,“ prohlásil světoborně. „Kouř smrdí, štípe do očí, není přes něj vidět – ale už jste někdy viděl kouř ničit nějaké prostředí? Jděte, pane zaklínač, to přece nedává smysl…“
    Pan zaklínač šel.

***

      Rozhodl se vyrazit hned, nezdržovat se. Jestli tohle bylo to, co starosta sledoval tím vyhlášením jakési podivné soutěže mezi ním a Nicodemem, dosáhl svého – zaklínač jednal neprodleně, neztrácel ani minutu. Nebral moc elixírů, ještě cítil vedlejší účinky z jejich posledního užití a nechtěl se připravit o zdravý rozum – vypil tedy pouze dva flakónky zlatavého stimulantu, který měl zrychlit jeho reakce a eliminovat únavu. Prozatím eliminoval chuť k jídlu tak na tři dny.
    Vzal si jen jeden  ze svých dvou mečů, ten stříbrný. O meči druhém, ocelovém, se říkávalo, že je na lidi. Dnes ho jistě nebude potřebovat.
    Zámeček rodu Radstromů nebyl nijak velký – neměl žádné nádvoří, dokonce ani zahradu, křivolaká cesta vedla přímo ke vstupním dveřím do samotné budovy. Zaklínač stanul před vysokým, tmavým, lety zčernalým kamenným stavením a rozhlédl se po okolí. Zvlněnou skalnatou krajinu pokrývaly jen sem tam pokřivené, většinou téměř holé stromy, a pravděpodobně jediní živočichové, které tu bylo za dne možno spatřit, byly všudypřítomné vrány, hřadující na seschlých větvích někdy až po desítkách. V údolí pod ním se krčil Liddich, nenápadný a jaksi schoulený do sebe – Geralta překvapilo, že kolem něj nebyl vidět kouřový opar.
    Výjimečně nepršelo, jen skučel chladný, nepříjemný vítr, který zaklínači cuchal vlasy. Už dál nemeškal a kopnutím rozrazil dvoukřídlé dveře, vedoucí do nitra zámku, tasil svůj stříbrný zaklínačský meč a vešel.
    Krátká, pavučinami pokrytá temná chodba ústila do rozlehlé haly. Náhle, bez varování. Ihned jak Geralt vstoupil, jeho medailón začal prudce vibrovat. Zbystřil smysly, pokud to ještě vůbec šlo.
    Halu držela dvě sloupořadí po pravé a levé straně, táhnoucí se daleko do nitra sálu, která nahoře ústila v gotickou klenbu, rozprostírající se vysoko nad jeho hlavou. Zdivo bylo tmavé, skoro černé – vypadalo to, jako by snad bylo pokryto sazemi, na dotek však bylo chladné a vlhké. Sál byl téměř prázdný, jen na jeho vzdáleném konci stálo cosi jako podstavec – nebýt to zámek, ale chrám, přísahal by Geralt, že se jedná o oltář. Nad podstavcem, na vzdálené protější zdi, bylo jediné okno v celé místnosti – ve své vysoké podlouhlosti připomínalo z dálky spíš škvíru ve zdi, a navíc – nevrhalo téměř žádné světlo. Nebýt jeho zaklínačského zraku, neviděl by teď nic než ten tenký pruh matného světla.
    A nebýt jeho zaklínačského sluchu, nezaslechl by nejspíš ani podivný šum a cvrkot, ozývající se jakoby odevšad. Se zlověstnou předtuchou zvedl oči ke stropu.
    Byl téměř celý pokryt netopýry. Drobná zvířátka visela na bohatě dekorovaných hlavicích sloupů, na ozdobných chrličích, trčících ze zdi, i přímo na samotném stropě. Mohly jich být stovky. A všechna bez výjimky se teď probouzela, otevírala svá lesklá černá očka.
    „Ksakru,“ sykl zaklínač. Netopýři se jako na povel začali pouštět svých improvizovaných úchytů a slepě se po něm vrhli jako temná přílivová vlna, třepotajíc svými blanitými křídly. Byly jich stovky. Geraltovi, který se přitiskl zády ke zdi a zuřivě si kryl rukama obličej, se zdálo, že tisíce. Celá síň ožila skřeky malých zvířátek, která mu teď zalézala všude – pod oděv, do vlasů, za krk. Svými titěrnými drápky ho škrábala na kůži, nevzhlednými křídly pleskala do tváře. Setřásal je z nohou, pohyboval trupem, aby je vyhnal ze své kožené kazajky, avšak bylo jich příliš mnoho.
    Pak, náhle a stejně nečekaně, jako zaútočili, netopýři začali odlétat, mizeli otevřenými dveřmi ven. Geralt se potácivě odlepil od zdi, odhrnul si rozcuchané vlasy z čela – a náhle bleskově stanul v bojovém postoji, upírajíc zrak do síně.
    Uprostřed sálu stála postava. Když zaklínač zaostřil, rozeznal detaily.
    Muž, který se tak náhle zjevil, byl zahalen do lesklého černého koženého kabátce, který mu sahal kus pod kolena, v pase stažený širokým řemenem. Měl vysoké černé boty a na rukou černé kožené rukavice, takže jedinou nezahalenou částí těla zůstával obličej. Jeho tvář byla mladá a svým způsobem docela sympatická, s dlouhým úzkým nosem a tenkými pobledlými rty. Jeho pleť však měla téměř bílou barvu a ústa rozevřená v nepříjemném úsměvu odhalovala bělostný chrup, kterému vévodily dva enormně dlouhé ostré špičáky. Muž se zasmál a učinil krok vpřed. Geralt zůstal ve střehu, připraven se bránit – prsty levé ruky preventivně sevřel do znamení Quen.
    Neznámý promluvil. Měl zvučný, silný hlas, který umocňovala ozvěna rozlehlého sálu. „Tak jsi konečně tady,“ pravil s úsměvem. „Zaklínač osobně. Těší mne, zaklínači. Jsem  Erthaes Radstrom Vollmont Terzieff-Godefroy, ale stačí, když mne budeš oslovovat pane Radstrom.“
    Geralt mlčel, snažil se neposlouchat, co upír říká. Předpokládal, že od netvorova útoku ho dělí jen několik vteřin, během kterých se bude snažit odvést jeho pozornost.
    „Musím uznat,“ pokračoval upír řečený Erthaes v monologu, „že sis dal načas. Asi sis myslel, že to se mnou vyřídíš rychle, jak prý bývá jindy tvým dobrým zvykem. Co, Geralte z Rivie, vzal sis s sebou dost česneku? A kde jsi nechal dřevěný kůl? Posvátné symboly, svěcenou vodu?“ Během své řeči upír pomalu, ležérním krokem postupoval vpřed, jednu ruku maje založenou za zády, zatímco druhou doprovázel svůj proslov nonšalantní gestikulací.
    „Byl jsi,“ pokračoval upír, „u zpovědi, než jsi sem šel? Říká se, že to pomáhá. Člověk, jenž se chce utkat s vampýrem, píše se v moudrých knihách, musí být čistý, neposkvrněný, neboť jen tak lze uniknout jeho temným čárům. Měl bys číst moudré knihy, Geralte z Rivie. Jsou velmi poučné. A podle toho, co jsem o tobě slyšel, měl bys častěji chodit ke zpovědi.“
    Geralt vyčkával. Od chvíle, kdy vampýra spatřil, se ani nepohnul – jen se snažil uhýbat pohledem, aby měl stále přehled o situaci, a přitom se nemusel dívat upírovi přímo do očí. Ten se pozvolna blížil, neustávaje v hovoru.
    „Já jsem moudré knihy četl. Psalo se v nich, že vampýr nemůže překročit tekoucí vodu, psalo se v nich, že ho může zahubit čistá víra v dobro, dozvěděl jsem se tam i to, jak se má správně mrtvý upír pohřbívat, aby opět nepovstal. Myslím, že tvůj dobrý přítel Nicodemus tyto knihy také četl, ačkoli ani nemusel – každý přece ví, co se o nás upírech říká. Každý ví, že když upír vysaje svoji oběť, změní se dotyčná oběť také v upíra. Nemám pravdu, Geralte z Rivie? Teď už to přece víš i ty…“
    Geralta začala Erthaesova slova proti jeho vlastní vůli zajímat. Stačil nenápadný pohyb hlavou, aby si toho upír všiml. Usmál se, pozvedl obočí, v jeho hlubokých, onyxově černých očích zazářilo bledé světélko – a pokračoval.
    „Jistě jsi už slyšel všechny ty jednoduché argumenty učenců. Představme si, říkají, že by na počátku byl jeden upír. Řekněme, že by takový upír musel sát… dejme tomu každou třetí noc. To znamená, že by byli za tři noci upíři dva. Za šest nocí čtyři. Za dvanáct nocí šestnáct. Za měsíc už by jich bylo přes tisíc. Za rok tímto tempem, říkají učenci, by upíři zabírali celé Nilfgaardské císařství, za dva roky by vládli světu. Slyšel jsem tyto teorie a smál jsem se jako všichni ostatní posluchači – jednoho dne jsem se však smát přestal. Uvědomil jsem si totiž možnosti, které skýtají. Uvědomil jsem si, co by se stalo, kdyby se jejich předpovědi vyplnily.“
    Bílý plamen ve vampýrových očích byl nyní silnější, Geralt si uvědomil, že od něj nemůže odtrhnout oči. Byl jako světlo na konci tunelu, dlouhého, temného tunelu, do kterého se propadl. Když stojíte v temném tunelu, nezbývá vám než jít za světlem. Byť by vás mohlo popálit.
    „Našel jsem způsob, Geralte z Rivie,“ říkal ten bílý plamen. „Našel jsem cestu, jak to zařídit. Stála mne mnoho úsilí. Mnoho obětí. Mnoho experimentů… především na těch obětech, avšak i na sobě. A podařilo se mi to – koneckonců, měl jsem dost času. Ardelia byla první. Zjistil jsem, že váš organismus se upíří formě pomalu přizpůsobuje, potřebuje určitý čas… spát, a to byl jediný důvod, proč se tomu polodementnímu fanatikovi podařilo ji na čas odrovnat. Ale ona procitne, Geralte z Rivie,“ upír odhalil v úsměvu bělostné špičáky, „procitne. A jakmile se tak stane, bude stačit jediné kousnutí… a krev už bude pracovat za ni. Krev oběti, kterou svým kousnutím nakazí a tím ji začne rychle měnit. Stejně jako jejího majitele. Tak budou tito noví upíři dva. Za tři dny čtyři. Za dvanáct dní… stíháš mne sledovat, Geralte z Rivie? Divíš se, proč ti to všechno říkám, proč se tady zpovídám jako nějaký podělaný zločinec ze špatné divadelní hry? Ano? Nevadí. Koneckonců, brzy to poznáš sám. Všechno. Pak možná…“
    Geralt cítil žár, pocítil, jak ho vábivé bílé světlo pálí, a prudce zatřepal hlavou, vzpamatovávaje se z chvilkového transu. Rozmazaný obraz síně se mu pomalu skládal dohromady a zostřoval se, aby zaklínač se zděšením zjistil, že upír teď stojí přímo před ním. Proklínal se za to, že se nechal tak snadno polapit – málem nadobro. Erthaesova tvář se zkřivila ve zlomyslném úšklebku.
    „…pochopíš,“ dokončil šeptem, jak jeho hlas přecházel ve zlovolný sykot.
    Zaútočil bleskově, rychlým přískokem a sledem dravých úderů mířených na zaklínačův obličej. Geralt uskočil a ťal šikmo shora na Erthaesovo zdánlivě nekryté pravé rameno, avšak vampýr zachytil pravou rukou jeho paži v půli úderu, zatímco ho levou dlaní udeřil silně do hrudi. Zaklínači se sotva podařilo udržet si upíra od těla, musel couvat, aby se vyhnul těsnému kontaktu. Jeho úniky se najednou zdály být příliš pomalé, matoucí klamné výpady a vířivé piruety naprosto bezúčelné. Překvapovalo ho, že když kryl a odrážel vampýrovy ruce svým mečem, zjevně mu to nevadilo – byl velmi odolný a rukavice měl evidentně vyztuženy nějakou zvláštní kovovou konstrukcí. Upír byl nelidsky rychlý, jeho paže se míhaly vzduchem v klamných výpadech, on sám vířil v prapodivných pozicích a otočkách, jako zázrakem se vyhýbaje kmitajícímu zaklínačskému ostří. Bylo až s podivem, jak málo se jeho pohyby svojí precizností a elegancí podobaly dravčím výpadům, na které byl zaklínač při boji s nižšími vampýry zvyklý. Erthaes snad ani nebojoval, Erthaes tančil.
    Geralt si uvědomil, že je zatlačován k jednomu ze sloupů, provedl tedy únik piruetou do strany – jenom aby zjistil, že upír pohotově kopíruje jeho pohyb a stále se drží v jeho těsné blízkosti. Ani nevěděl jak, zasáhla ho netvorova pěst do líce – byla jako kámen, hlava mu prudce odlétla do strany, a než stačil jakkoli zareagovat, už cítil bodavou bolest v podbřišku, zřejmě od vampýrova kolena, těsně následovanou silným nárazem do hrudi, který nemohlo způsobit nic jiného než Erthaesova těžká podrážka – ať už se tam přes zaklínačův zdánlivě bezchybný kryt dostala jakkoli. Kopanec ho odhodil dobré tři kroky vzad, zarazil se až o černý kamenný sloup, ze kterého se mu na vlasy vysypal prach a drolící se omítka.
    Upírovi se zablýsklo v očích, rozesmál se hlasitým, zvonivým smíchem, znásobeným mohutnou ozvěnou. „Nejsi špatný, Geralte z Rivie, ale nejsi ani dost dobrý. Co jsem také mohl čekat – od člověka…“
    Geralt se pokusil využít upírovy zdánlivé nepozornosti a složil prsty do znamení Aard, vrhaje proti němu silnou tlakovou vlnu. Vampýr se ani nepohnul, jen dozadu sčesané vlasy se mu lehce zavlnily, jako by byly rozvířeny poryvem větru. Geralt předpokládal silnější účinek, proto už ve chvíli, kdy znamení vrhal, vyrazil dlouhým přískokem vpřed, aby dezorientovaného upíra zastihl ve slabé chvilce – místo toho však zasáhl pouze vzduch, nepřítel jako by se mu náhle rozplynul před očima, měně se v sotva rozeznatelnou šmouhu. Vzápětí ucítil zaklínač silnou ránu do zad, která ho málem srazila na kolena. Z pádu přešel do jakéhosi improvizovaného kotoulu, otočil se a odskočil dozadu, připraven se krýt – zjistil však, že jeho nepřítel stále stojí v oné lhostejné póze, ceníc zuby v ošklivém úsměšku.
    „Nějak ti to nejde, Geralte z Rivie. Asi nejsi pro boj s upírem dost čistý. Přece jen jsi měl jít ke zpovědi… teď už je na to bohužel pozdě. Bohužel pro tebe, pochopitelně.“
    Po těch slovech Erthaes zasunul obě dlaně za lem svého koženého kabátce. Když je opět vyňal, zaleskla se v každé z nich dlouhá, tenká a jako břitva ostrá dýka. Upír spustil paže se zbraněmi volně podél těla a lehce, vyzývavě se usmál. „Nechť započne rej…“, zašeptal.
    Tentokrát už se Geralt nebránil, aby získal čas a správné postavení k útoku – šlo mu o holý život. Čepele upírových dýk se mu míhaly před očima jako lesklé šmouhy a zaklínač musel rychle couvat a kmitat mečem jako šílený, aby se mu dařilo rány odrážet. Sálem se nesl břinkot do sebe narážejících ostří, jak vampýr neustával v šíleném tempu výpadů, razantně a sebevědomě. Na svůj křehký vzhled byly dýky až překvapivě pevné a těžké – popravdě, žádnou obyčejnou zbraň by byl Geralt u upíra ani nečekal.
    Na jediný okamžik se zaklínači zdálo, že se mu naskytla možnost přejít do útoku – otočkou se dostal z dosahu upírových přece jen kratších zbraní a ťal vodorovně přes jeho nekryté břicho – avšak Erthaes se prohnul jako kočka, takže meč pouze špičkou zavadil o sponu jeho opasku.
    Geralt se pokusil plynule přejít do dalšího výpadu, vampýrovi však stačil zlomek vteřiny, během kterého zůstal jeho soupeř odkrytý, aby bleskově přiskočil, zadržel zápěstím paži, ve které držel Geralt meč, a zároveň ho kolenem tvrdě kopl do slabin. Než se stačil zaklínač vzpamatovat, provedl upír pažemi jakési podivné gesto a namířil je proti zaklínači, kterého náhle neznámá síla zvedla ze země a mrštila proti kamenné zdi.
     Geraltovi náraz vyrazil dech, sesul se podél stěny na tvrdé studené dlaždice a vydal bolestivé zachrčení. Vzadu na lebce cítil palčivou bolest, obraz zšeřelého sálu se mu začal rozpíjet před očima a blednout, ze svého nepřítele viděl už jen temnou siluetu. Přesto se dokázal vzchopit, ještě než se stačil vampýr přiblížit, vymrštil se na nohy a jen taktak se mu podařilo odrazit rychlý bodný výpad vedený na jeho hruď, pohybem trupu se vyhnout dalšímu záludnému útoku, který ihned následoval, a odskočit od zdi, u které se ho vampýr snažil udržet. Byl však již oslaben, téměř cítil, jak ho jeho smysly neposlouchají – bezděčně, jako poslepu odrazil ještě další dvě rány, mechanicky provedl klamný výpad – a v tu chvíli, ještě než stačil zamýšlený útok dokončit, mu pravým bokem projela vlna bolesti, jak ho zasáhlo tenké ostří. Opět se mu zazdálo, že cítí bílý plamen, jak hoří někde v jeho nitru – tentokrát mu však již nedokázal uniknout. Učinil mátožný krok zpět a utržil další sečnou ránu, tentokrát přes hruď – upírova tenká dýka projela jeho koženou kazajkou jako máslem a vyryla do jeho pokožky dlouhý, rovný krvavý pruh, až se zaklínač silou toho úderu zatočil okolo své osy. Cítil, jak ho svaly neposlouchají, cítil, jak mu ruka s mečem volně klesá podél těla. Cítil, že nemá smysl vzdorovat.
    Bílý oheň pálil jako čert. Takhle nějak musí pálit led…
    Přišlo ještě několik sečných ran – do zad, na tvář, přes břicho. Každý z těch úderů ho odhodil o pár kroků dozadu, žádnému z nich se už nedokázal bránit. Viděl před sebou upírovy žhnoucí oči, jak netvor postupoval dlouhými pomalými kroky vpřed a jeho paže se střídavě napřahovaly a míhaly jako v nějakém ďábelském rytmu. Slyšel svistot jeho lesklých zbraní, slyšel zvuk trhané látky vlastního oděvu a tkáně. Slyšel sykot a praskot – to někde blízko hořel bílý oheň. Jako lesní požár. Jako ledová bouře.
Když ucítil jeho bílé plameny na stehnech, nohy se mu podlomily a on se sesul na zem jako nějaký pytel masa bez kostí. Zdálo se mu, že hoří. Cítil pach kouře, voněl jako jinovatka.
    Spatřil, jak se mu před očima zastavil pár černých, navoskovaných bot, jeho zastřený pohled stoupal po tmavém kabátci, po velké stříbrné sponě na opasku, po širokém koženém límci, po jako křída bílém krku. Bolest, způsobená surovým kopancem, přišla dřív, než se dostal k očím.
     „Odpouštím ti tvé hříchy.“ zaslechl skrz sykot mrazivých plamenů nelidsky sametový šepot. „Amen.“

***

    Chlad.
    Bolest.
    Tma.
    Sucho v ústech.
    Tichý vtíravý hlas, násobený ozvěnou.
    „Nehýbej se, Geralte z Rivie. Nebude to bolet. Alespoň ne o moc víc, než to bolí už teď.“
    Ležel připoutaný na chladném, kamenném podstavci. V hlavě mu hučelo, kamenná deska ho studila do zad a jediný zvuk, který byl schopen vnímat v této studené tmě, bylo táhlé skučení průvanu. Cítil podivný zápach, vzdáleně připomínající nasládlý pach krve – jen mnohem silnější. Pokusil se nadechnout, ale v tu chvíli pocítil drtivý tlak na prsou.
    „Nesnaž se kašlat. Nedělej vůbec nic, pouze lež. To je rozkaz. A nech si ty útrpné grimasy – můžeš si za to sám. Kdyby ses tak dlouho nedržel při vědomí, nemusel bych tě tolik zřídit. Ale neboj se, brzy se to zahojí – mám s tím zkušenosti.“ Hlas byl stále tichý a rozvážný, avšak v jeho zdánlivé jemnosti bylo slyšet cosi jako náznak chrapotu.
    Geralt otevřel uslzené, slepené oči a zamrkal, rozeznával však stále pouze rozmazané obrysy. Zdálo se mu, že vidí temnou Erthaesovu siluetu, všiml si, že upír drží cosi v ruce – když to pozvedl proti matnému světlu úzkého okna, poznal zaklínač flakónek jako víno rudé tekutiny. Nasucho polkl, jen aby zjistil, že i to mu způsobuje bolest. Cítil naprostou bezmoc, zoufalství, poprvé po dlouhých letech se začal bát, že nezemře, že tu bude ležet navěky, sám s bolestí, kterou už se naučil ignorovat – až do dneška, kdy se ta bestie vrátila pevně rozhodnuta si s ním vyřídit účty. Jen jednou v životě se cítil podobně – na Kaer Morhen, v temném podzemí páchnoucím chemikáliemi, zvratky a výkaly, znějícím výkřiky takových, jako byl tenkrát on. Ale to bylo už dávno, velmi dávno…
    „Ne až tak dávno,“ přečetl upír jeho myšlenky. „Ale jako přirovnání je tvá vzpomínka víc než výstižná – tenkrát tě také vylepšili, učinili z tebe něco víc než jen obyčejného člověka. Řekni, kolikrát už bys byl mrtvý, kdyby tě tenkrát nenutili trpět – pro tvé dobro? Kolikrát jsi byl v duchu vděčný za to, žes to utrpení dokázal přežít, žes ho vůbec podstoupil? Kdo by to byl tenkrát řekl, že? A vidíš – dnes, po tolika letech bezvýznamné existence, kdy byly tvé schopnosti leda zneužívány, nastává další krok ve tvé cestě k dokonalosti. Brzy se zbavíš předsudků, které ti byly už odmalička vtloukány do té tvé bílé palice.  Byl jsi dobrý zaklínač, Geralte z Rivie, a budeš ještě lepší upír.“
    Geralt se pokusil promluvit, ale vydal jen bezmocné zasípání, které odnesla ozvěna.
    „Neříkal jsem ti, abys zůstal v klidu? Měl by ses naučit mne poslouchat – během zbytku svého jistě dlouhého života to budeš pravděpodobně nucen dělat velmi často. Táák…“
    Upír vypil obsah flakónku naráz, zaklánějíc přitom hlavu prudce dozadu. Geraltovi se zdálo, že mu na chvíli rudě zazářily oči, že i sám nápoj vydával matnou záři, než celý zmizel v upírově hrdle. Ale mohlo to být jen zdání…
    Erthaes přivřel oční víčka, zakroutil hlavou a  dlouze, syčivě vydechl. Pak oči doširoka otevřel, až se zaklínači zdálo, že vidí na jeho černých duhovkách vlastní odraz. Upír se oběma rukama opřel o podstavec, na kterém Geralt ležel, a pomalu k němu sklonil tvář. Jeho bílé zuby ve tmě matně zářily.
    Pokusil se vykřiknout, pokusil se vzepřít. Nešlo to. Viděl jen, jak se upír pomalu naklání, viděl jak bílé plameny v jeho očích zrudly, jak se ostré špičáky blíží k jeho hrdlu. Zatajil dech.
    Ucítil bodnutí na krku a celým tělem mu projela intenzivní, nesnesitelná křeč. Pocítil, jak se jeho organismus brání, jeho tělo i mysl pohltil silný niterný odpor, který ho drtil – tím spíš, že neměl šanci na úspěch. Pak, po zdánlivě nekonečně dlouhé době, začalo napětí pomalu ochabovat.
    Chvíli necítil téměř nic, jen mlhavé dozvuky toho příšerného vypětí. A náhle, jako zázračné vysvobození, přišel příjemný pocit uvolnění, slasti. Zapomnění.
    Bezvědomí.

***

    Do mrazivé tmy zaznívaly vzdálené hlasy.
    Je to von. Dám na to krk, je to von…
    Hovno. Tamten měl dlouhý, bílý vlasy. A co má tenhle? Hovno.
    Tříštily