Železný prales, zkráceně též Želes, je divoký, opuštěný a neprostupný hvozd na březích řek Hodry a Cholše, který se vyznačuje dokonalým, a tudíž velmi nebezpečným splynutím fauny a flóry s kovy. Spisovatel Jiří Mazurek do tohoto prostředí zasadil román Želes, jehož volné (tedy určené i pro ty, kteří první díl nečetli) pokračování vychází v listopadu a prosinci rozdělené na šest částí exkluzivně na Fantasy Planet. Přejeme pěknou zábavu.
IV. část
Díval se na mě napůl lidská bytost – žena, napůl kovový bezcitný stroj. Jedno její oko, to hnědé s jiskrami zelené, na mě hledělo laskavě, to druhé, ocelově šedé, postrádalo jakýkoli cit.
Chytil jsem se za prsa. Srdce mi tlouklo tak, až jsem se bál, že prorazí hrudní kost. Padl jsem na kolena.
Tohle nepřežiju…
Ale ranám osudu ještě nebyl zdaleka konec. Ve vlasech jsem ucítil vítr, hned po něm i známý pach a šumění křídel. Na ochoz vlétl můj zmutovaný kočkobažantí přítel, Ptág.
Svezl jsem se na zem.
Jolana se otočila o devadesát stupňů i s trůnem, o který se nepřestávala opírat.
Co jí to udělali? A je to vůbec ona?
Ptág si mě prohlížel z metrové výšky beze špetky soucitu. Vypadal už jinak, dospěleji. Určitě povyrostl za dobu, co jsme se neviděli. Jeho lebka už nebyla kočičí, ale více šelmí, podobná rysovi, a tělo spíše dračí než bažantí
Já blbec! Proč jsem si to nespojil hned?!
Ptág a ptágnom…
„Tak jsi se dostal až sem,“ zahučel hlubokým hlasem Ptág.
Nenamáhal jsem se s odpovědí.
Z Ptága se stane Ptágnom! Je to teprve mládě!
Bolest kolem srdce mírně povolila. Zvedl jsem se na kolena. Zem se zatřásla a u dveří chodby, kterou jsem přišel, se mihl stín.
Zem se otřásla podruhé. Ptág zamával křídly a zmizel z dohledu. Otřesy pokračovaly ve stále kratších intervalech. Stíny pode dveřmi se prodlužovaly. I Jolana, nebo to, co z ní zbylo, se postavila do pozoru s pohledem upřeným do temnoty.
Ucítil jsem mrazení v zádech.
O tom, co se právě dělo, nemohlo být pochyb.
A je to tady. Setkám se tváří v tvář s Železným pánem…
♦ Napřímil jsem se, abych při osudovém setkání s Vládcem Želesa poníženě neklečel. Aniž bych si to uvědomil, začal jsem couvat. Dunění sílilo, dveře se rozlétly a z chodby vyrazil krátký dlouhý stín, prolétl mramorovou podlahou jako blesk a zapíchl se neomylně přímo do mé hrudi.
Ustoupil jsem dva kroky, ale stín se prodloužil o přesně stejnou vzdálenost.
Pán na mě namířil své Žezlo…
Začínal jsem chápat, jak se cítí laboratorní myš umístěná do terária s kobrou.
Moje šance na přežití je menší než nula.
♦ Při svém nepříliš hrdinném ústupu jsem zapomněl, kde se nacházím…
Vzpamatoval jsem se metr před hranou. Pán stále ještě nevstoupil na ochoz, ale už jsem pociťoval jeho sílu…
A pak do mě vrazil Ptág, můj společník putováním Želesem, přítel v těžkých časech a nejnověji taky zrádce…
Drápy zaútočil na mou tvář s úmyslem vyškrábat mi oči.
„Jsi ubohý, hnusný člověk!“
„Co blbneš?!“ vykřikl jsem. „Co to děláš, jsi můj přítel!“
„Přítel!“ zaprskal zlostně Ptág. „Jak bych se mohl přátelit s nepřítelem mého Pána?! Pán už se blíží! A vezme si, co mu patří.“
Ohnal jsem se po kočičím útočníkovi oběma pažemi.
Dunění ustalo.
Železný pán dorazil…
Nemohl jsem odolat pokušení i přes neustálé ataky Ptága. Tloukl do mě křídly jako smyslů zbavený.
Zasáhl jsem jej pěstí do boku, až bolestí zakňoural, a pak jsem se bleskově ohlédl.
Alespoň na zlomek vteřiny se Mu podívám do tváře…
♦ Ani jsem nedostal čas svého rozhodnutí litovat. Naše pohledy se střetly v čase kratším než jediná prchavá myšlenka. A pak mě něco bolestivě zasáhlo přímo doprostřed čela!
Ztratil jsem rovnováhu.
Úder mi zasadila Ptágova hlava. A srážka se zatraceně paličatou kočičí lebkou není žádná legrace. Vlastně může stát člověka i život.
Ztratil jsem půdu pod nohama, a to doslova.
Najednou jsem pod botami necítil nic, o co bych se mohl opřít. Instinktivně jsem rozpažil, ale nebylo se čeho chytit. Ochoz Věže mi zmizel nad hlavou, vítr mi načechral košili, a pode mnou už byl jen železitý vzduch…
Padal jsem z Železné věže vstříc jisté smrti.
♦ Během pádu jsem se nekontrolovaně roztočil, a aby bylo ještě hůř, slétali se ke mně ptágnomové s hladově otevřenými tlamami.
Možná ani nezahynu pádem…
Jeden z draků, ten, se kterým jsem se už seznámil, mi letěl vstříc jako žhavá dělová koule.
Zavřel jsem oči.
Říká se, že ve chvílích těsně před smrtí se člověku promítne celý život.
U mě to fungovalo. Před očima mi prolétla učitelka ze školky, pak moje první láska z druhé třídy, rodiče, babička, tetičky a další příbuzenstvo, kamarádi ze školy, výlet do Prahy v osmé třídě…
Kéž bych byl v Praze… ČÁST DRUHÁ
Kapitola IX. Praha
Zvláštní, jak jsou lidské materiály slabé… Roztrhal jsem ten zatracený obraz na cucky a ty pak zadupal železnou patou do dlážděné podlahy. Nezbylo z něj vůbec nic, ani kousek barvy, ani píď plátna, ani stín úsměvu… (vyprávění Abrahama Robinsona)
Něco kovového mě nepříjemně zatlačilo do slabin.
Otočil jsem se na bok. Vědomí se ke mně vracelo jako motýl poletující mezi květinami, který ne a ne usednout na ten správný květ. Když se mlha nevědomí konečně zvedla, ležel jsem na starém rozvrzaném otomanu v podkroví, jehož lomený stop z dřevěných trámů prozrazoval, že byl postaven nejpozději v devatenáctém století.
Uvnitř místnosti panovalo klidné, ospalé příšeří, za jediným dvojitým dřevěným oknem ještě vládla tma.
Stmívá se, nebo naopak svítá?
Protřel jsem si oči. A pak promnul čelo. Nad pravým obočím jsem nahmatal čerstvou jizvu.
Odkud ji mám?
A co se se mnou vlastně dělo? Kde to jsem?
Za mými nehty byly i v šeru patrné stopy krve a rzi. Sáhl jsem pod košili. Záhadná krabička byla na svém místě. To ona mi zřejmě zachránila život. Potěšilo mě, že není ani v nejmenším poškozená.
Skvělé! Mít tuhle věcičku je fakt požehnání!
Mozkem mi prolétly poslední události jako hejno neposedných vrabců.
Tak to opravdu nebyl sen… Setkal jsem se s Železným pánem! Spadl jsem ze Železné věže a málem mě sežrali Ptágnomové!
Ale teď jsem tady, daleko od Želesa a všech jeho nebezpečí…
Přešel jsem k oknu a otevřel jej nemožně zastaralým mechanismem, klikou. Okamžitě na mě dýchla historie. A přivodila mi malý šok.
Viděl jsem dlouhé nábřeží secesních domů, širokou řeku s několika splavy a ostrovy a přes ni černý most ze čtrnáctého století lemovaný sochami Matyáše Brauna a Ferdinanda Brokoffa. Nad řekou se tyčily starobylé hradby a gotická katedrála.
„Tohle je Praha…“ zamumlal jsem sám pro sebe. „Jak jsem se sem, proboha, dostal?“
♦ Ne že bych jako rodilý Moravák zrovna miloval jediné české velkoměsto, ale všechno je lepší než být shozen z ochozu Železné věže do chřtánu Ptágnomů!
Nechal jsem okno otevřené, i pražský vzduch byl mnohem příjemnější než ten naželeznalý. Více světla v místnosti odhalilo kulatý stůl a na něm velkou knihu.
Tou knihou byl atlas. Bezděčně jsem v něm začal listovat. Rozložení moří a kontinentů odpovídalo tomu, co jsem znal ze školy, ale atlas evidentně pocházel z nějaké kazové série. Jeho barvy naprosto neodpovídaly skutečnosti. Zatímco jezera, moře a oceány byly modré, všechna pevnina zářila rezavě hnědými odstíny!
Znechuceně jsem ten zmetek zavřel a znovu vyhlédl z okna. Stíny budov se o něco zkrátily.
Svítá…
♦ „Dvakrát ses díval, a přece nic nevidíš,“ ozvalo se z nejtemnějšího kouta podkroví čistou češtinou.
Otočil jsem se na patě během zlomku vteřiny čelem k hlasu. „Kdo jsi?! Jak ses tu vzal?! A co tu chceš?“
„Tolik otázek najednou…“ Hlas zněl pobaveně. „Vezmu to postupně. Říkají mi L´tempier. Přišel jsem pomocí časonátoru, tak jako ty. A čekám tu na tebe.“
Přemílal jsem v mozku slovo tempier. Nejblíže mělo k templar, ale templáři byli rozprášeni na pokyn Filipa Sličného při velkém zátahu v pátek třináctého října roku 1307 a jejich oficiální existence skončila upálením velmistra de Molaye roku 1314.
L´temp je česky ´čas´…
„Jsi Rytíř času?“
Skoro jsem v temnotě zahlédl souhlasné přikývnutí.
„Ano. Tak si říkáme. Máme ještě jeden název, jehož význam ti vysvětlím později: Rytíři červeného kamene.“
V hlavě mi bliklo výstražné světlo, ale hned zhaslo.
Už jsem to někde slyšel, ale kde?
„Pronikáme do Želesa a snažíme se změnit průběh událostí tak, aby ten atlas, co jsi před chvíli držel v ruce, neobsahoval tolik rezavé…“ pokračoval hlas.
Někde uvnitř jsem ucítil nevolnost.
„To znamená, že…“
„Ten atlas, co držíš, není vadný,“ přitakal hlas. „Barvy jsou v pořádku.“
„Ale jak je to možné?! Želes je pouze ve Slezsku! Vím to, sakra, vždyť jsem se na Moravě narodil!“
Znovu jsem měl pocit, že muž v temnotě zakroutil hlavou.
„To bylo předtím, než se zrodil Železný pán a poslal skrze čas své armády lidokovů. Současnost je přesně taková, jakou ukazuje atlas.“
Srdce se mi srazilo na malou třešňovou pecičku. „Současnost v které době?“
„V té, v níž jsem vyrůstal já. První desetiletí 24. století.“
To už na mě bylo příliš. Musel jsem si sednout na otoman. Pružiny zavrzaly, a to byl nadlouho jediný zvuk v místnosti.
Během šedesáti let se Želes rozšířil do celého světa...
♦ „Takovou katastrofu si lidé z tvé doby nedokážou ani představit,“ řekl neznámý.
Místnost se projasňovala, začínal jsem rozeznávat jeho obrysy. Seděl pohodlně opřený o vysoký opěrák s nohou ležérně přes nohu. Byl mladý, mladší než já a nebyl ozbrojený.
Nevím proč, ale pocítil jsem k němu okamžitou důvěru.
„Zahynulo tehdy téměř osm miliard lidí. Města, silnice, mosty, chrámy, školy, nemocnice, to vše bylo zničeno. Naše civilizace se zhroutila, během jediného desetiletí jsme se vrátili o stovky let zpátky. Někde to znamenalo návrat do pozdního středověku. Ti, co tehdy přežili, uprchli do míst, kam Želes nedosáhl.“
„Na pouště?“
„Ano, zpočátku, ale tenhle únik neměl valnou naději na úspěch. Jistě, písek železným formám života příliš nesvědčí. Jenže člověku také ne. Lidé potřebují vodu, hodně vody. Nomádi a beduíni stále přežívají na Sahaře, Atacamě, v Gobi i Nafúdu. Ale zbytek lidstva se musel uchýlit jinam, do mnohem vzdálenějších končin…“
Znělo to jako pobídka k dalšímu hádání.
„Unikli jste do vesmíru?“
„Ano, to taky. Na Měsíc. A někteří, ačkoli jich nebylo mnoho, ještě dál.“
„Na Mars?“
Hlas se zasmál, nevesele. „Tam teprve ne!“
Okamžitě jsem pochopil dosah jeho slov. Povrch Marsu je tvořený oxidy železa, které mu propůjčují typickou červenou barvu.
Ta představa mnou otřásla.
Rudá planeta je teď doopravdy rudá… Ale jak se tam ti mizerové dostali??
„Ale jedno bezpečné útočiště jsme přece jen našli. A to tady, na Zemi,“ pokračoval smutně hlas.
Natáhl jsem se po atlasu a mechanicky obracel stránky, na nichž byly všechny kontinenty, velké ostrovy i malé ostrůvky monotónně rudohnědé.
„Želes je všude.“
„Zase se špatně díváš.“
Zamračil jsem se a vzápětí pochopil.
Ta modrá barva!
Kromě kontinentů jsou přeci na Zemi i moře a oceány!
„Odstěhovali jste se pod mořskou hladinu!“
„Přesně tak,“ pochválil mě. „Tam za námi nemohou. Přesněji řečeno mohou, ale jen velice obtížně. Slaná voda je pro ně totéž jako pro nás kyselina. Uchýlili jsme se proto do těch nejslanějších vod, jaké najdeš na Zemi: do Indického oceánu.“
Muž v křesle se konečně zvedl a já si jej mohl v ranním světle podrobně prohlédnout. Mohlo mu být tak osmnáct, dvacet let. Jeho vlasy i oči se podobaly těm mým, jen bradu měl jinou, tvrdší a zarostlou strništěm černých pichlavých vousů. Natáhl ke mně pravici. Na prsteníčku měl zvláštní prsten s krvavě rudým filigránem.
„Chci, abys šel se mnou,“ řekl.
„Ale proč?“
Ušklíbl se. „Z tisíce důvodů. Jen namátkou: Protože tady není bezpečno. Protože jsem dostal nařízeno, abych tě přivedl. Protože v našich časech jsi opravdovou legendou…“
„Legendou?“
„Samozřejmě! Vypravil ses do Želesa už v šestnácti letech, bez jakýchkoli znalostí o pralese. A dokázal jsi jím projít ještě jednou, o něco později. Jsi jedním z nemnoha lidí, kteří kdy pronikli do Železné věže. A jsi jediným žijícím člověkem, který se kdy utkal s Železným pánem a přežil to!“
„Utkal?“
„Jistě. Bojovali jste spolu, ale Pán byl silnější a svrhl tě z ochozu Věže.“
Na čele mi vyrazil studený pot. Vzpomínky se slévaly do podivné chaotické změti, sotva se jedna vzpomínka ostře vybavila, další ji hned vymazala… pamatoval jsem si kata, Ptága, někde tam snad byla i Jolana…
Ano, Železného pána jsem určitě zahlédl. Ale kde? A jak vlastně vypadal?
„Nemůžu si vzpomenout.“
„Napsal jsi to ve své knize vzpomínek.“
„Já?“
Mladík přikývl a usmál se. „Tvá kniha je tak populární, že nám slouží ve školách jako povinná četba.“
Vyschlo mi v krku. „Nic takového jsem nenapsal…“
Schoval jsem tvář do dlaní. „Nevím, co se to mnou děje. Jako bych to nebyl já. V paměti mám obrovské mezery. Nevím ani, jak jsem se dostal sem. Padal jsem z Věže do chřtánu Ptágnomům a najednou jsem se probudil tady…“
„Tys nepoužil časonátor?!“
„Ne. Žádný nemám.“
Cizinec na mě zíral s otevřenými ústy. Pak se zamyslel a prohlédl si mě znovu od hlavy k patě.
„Odkud máš ty šaty?“
„Nevím,“ přiznal jsem. „Na Rudné aleji jsem se setkal s Železným démonem. Sáhl na mě a já ztratil vědomí. Když jsem se probral v kobce v Železné věži, už jsem je měl na sobě.“
Mladíkovou tváří přelétlo podezření a téměř ve stejném okamžiku je vystřídala předstíraná lhostejnost. „Tady ve skříni najdeš vhodnější úbor,“ ukázal k vysokému šatníku.
Zběžně jsem se probral garderóbou, ženskou i mužskou, a nakonec si vybral riflové kalhoty a praktickou kombinézu se zipy a kapsami.
„My rytíři se řídíme mnoha pravidly,“ pokračoval mladík, „A to první zní: nikdy s sebou zbytečně neber žádnou věc z času, z něhož cestuješ. Každá změna v dané přítomnosti vyvolává potenciálně nebezpečnou změnu v dané budoucnosti.“
Zarazil jsem se.
„Mám se zase svléknout?“
„Ne, v tomto případě učiníme výjimku. Ale to pravidlo si dobře pamatuj. Nemůžeš si vzít žádnou věc, žádné jídlo, žádný suvenýr, kámen, knihu, obraz, ani sponku do vlasů nebo jen ptačí pírko, prostě nic, je to jasné? „ Ano, ale… Člověka vzít můžu?“
„Lidi do toho nemíchej. Řekl jsem věc.“
Neochotně jsem přikývl. „Rozumím.“
Nerozumím ničemu, sakra…
„Kdo tu vlastně bydlí?“ změnil jsem téma. „Nebude naštvaný, až nás tu najde?“
„To není důležité,“ opáčil můj nový druh. „Nikdo nás nenajde.“
„A nebudou mu chybět ty šaty?“
Otázka rytíře pobavila. „Ani za mák,“ řekl a ukázal na černou krabičku na mé hrudi. „Co to je?“
Podal jsem mu ji. „Amulet.“
Chvíli jej zmateně obracel v dlaních. „Něco podobného jsem kdysi viděl v muzeu, vypadá to jako předchůdce našich časonátorů. To on tě musel přenést sem. Dneska už máme daleko dokonalejší a spolehlivější mašinky.“
Ano, to on mi zachránil život. A kdybys viděl, co skrývá uvnitř…
Mladík se pokusil krabičku otevřít, ale marně. A přitom šla otevřít snadno!
No tohle! Odmítá mu přístup!
„Být tebou tak jej raději už neaktivuju, vypadá, že je poškozený,“ Podal mi amulet zpět a rozpačitě se poškrábal na bradě. „Divné…“
Schoval jsem krabičku do kapsy kombinézy a zapnul zip. „Co je divné?“
Muž proti mně jen zavrtěl hlavou. „Asi je načase vyrazit.“
„Kam?“
„Tam,“ ukázal ke dveřím. „Ale ještě předtím se představím. Mé jméno je Jerome.“
Podal mi ruku, kterou jsem pevně stiskl. Nevím, jak je to možné, ale během našeho setkání jsem mu začal věřit víc než vlastní poblouzněné mysli.
„Já jsem Tom.“
Mladík se poprvé uvolněně usmál, úplně jako náctiletý uličník. „Já vím.“
♦ Kapitola X. Jerome
Možná tehdy se to stalo. Ta podivná změna mé kovové osobnosti… Poprvé jsem ze své tvořivé zkázy necítil žádnou radost. Roztrhal jsem desítky a stovky dalších obrazů, a roztřískal tisíce soch, jen abych si vynahradil to zklamání, ale vnitřní potěšení ve mně nadobro umřelo společně s obrazem té ženy…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Z podkroví jsme vyšli na střechu budovy a zůstali stát u zábradlí. Vlevo se zlatě blyštěla koruna Národního divadla, pod námi se třpytila Vltava, nebe bylo průzračně modré a slunce zalévalo město laskavými paprsky, na stromech pučely pupeny, ve vzduchu se vznášela vůně šeříku.
Po Želese by bylo krásné jakékoli město, ale teď je Praha opravdu kouzelná…
„Kam zmizeli lidé, kteří žili v době vzniku Želesa na jeho území?“ zeptal se Jerome. „Muselo jich být hodně přes milión.“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Nikdo to neví.“
„Ale ví. Přemýšlej.“
„Zemřeli?“
„V jistém smyslu ano. Ale ne doopravdy. Hádej dál.“
„Hádanky mě, sakra, nebaví!“
Jerome si povzdechl. „Ti lidé nezmizeli. Želes je pozměnil. Sebral jim lidskou duši a místo ní vdechl do jejich těl tu svou, obludnou a železnou. Proměnil je v poslušné roboty s kovovými těly, poskoky svého Pána, svou armádu, své lidokovy.“
Skoro jsem naskočil. „Ale nic takového v Želese není a nebylo!“
„Uklidni se.“
Neochotně jsem poslechl.
„Nebylo kdy?“ zeptal se zdánlivě lhostejně Jerome.
Okamžitě jsem pochopil.
Jestliže jsem mohl časem cestovat já, proč by časem nemohli cestovat i jiní, například lidokovi.. . „Přesunuli se v čase?“
Jerome se lehounce usmál. „Výborně. Máš jedničku.“
Chvíli jsme pozorovali hemžení turistů na Karlově mostě a lodičky na Kampě.
„Jak jsi mě vlastně našel?“
„Pečlivě zkoumáme Proudy,“ začal vysvětlovat Jerome. „Před čtyřiceti lety udělali naši vědci náhodný objev: jeden z Proudů, nepatrný jako vlásečnice, vedl k Železnému pánu. A tím Proudem se přemisťoval člověk. Začali jsme po něm pátrat. A výsledek byl šokující: šlo o muže z poloviny třiadvacátého století s iniciálami T. Š. Jeho světočára, tak nazýváme trajektorie objektů v časoprostoru, byla naprosto neobvyklá. Mizela nám před začátkem Želesa, a taky na jeho konci. Na některých místech se křížila sama se sebou a vytvářela smyčky, o nichž jsme si mysleli, že v našem einsteinovském vesmíru ovládaném obecnou relativitou nejsou možné. Na jednom místě byla světočára zašmodrchaná jako klubko nití. A jak jsem se už zmínil, v jednom bodě se blížila ke zdroji veškerého Zla více, než jsme si vůbec troufali doufat. Naše Rada nám uložila prvořadý úkol: kontaktovat toho muže. Snažili jsme se o to několik desítek let. Víme, že jeden z nás uspěl, ale nedokázal se vrátit zpět.“
„Ten druhý pilot…“
Jerome přikývl. „Jmenoval se Beziére. Patřil mezi nejlepší Rytíře času. Sledoval jsem Beziérovu světočáru,“ pokračoval Jerome. „A přitom jsem si všiml další vlásečnice T. Š., která vedla do Prahy. Rozhodl jsem se ji sledovat. Vypočítal jsem, že se tu pan Š. objeví dnes, sedmnáctého května roku 2291 v 6 hodin, 24 minut a 15 sekund.“
Jerome se podíval na hodinky. „A zmýlil jsem se jen o 34 vteřin.“
♦ Nechtěl jsem přerušit magii okamžiku, ale nedalo mi to. „Jak v Želese povstal Železný pán? Kdo je to? Je nějak důležité jeho ŽeZlo?“
„Na první otázku neumím odpovědět. Na druhou otázku jen s jistou pravděpodobností. A co se týče té třetí… Ano, ŽeZlo je důležité. To v něm sídlí Pánova moc, jeho dotek může proměnit lidi v lidokovy.“
„A kdo vlastně jsi ty? A proč bych ti měl věřit?“
„Ty to nevidíš?“
„Ne.“
Mladík se rošťácky ušklíbl. „Ale no tak, prohlédni si mě pořádně,“ zakřenil se. „A přemýšlej…“
Koukal jsem na něj, ale myšlenky se mi zasekly někde na úrovni prodloužené míchy.
„Nechce se mi na nic myslet!“
Rytíř zamrkal. „Jak myslíš,“ řekl a po maličké pauze dodal: „tati…“
To mě srazilo do kolen. Svět se zatočil. Křečovitě jsem se chytil zábradlí.
„Neee…“
„Ale ano,“ mladíkovi cukly koutky rtů. „Přišel jsem za tebou z budoucnosti, v níž jsi už devatenáct let mým otcem…“
♦ Hlavou mi svištěl orkán pocitů a myšlenek. Ani na vteřinu jsem nezapochyboval o jeho slovech.
Naše podoba je do očí bijící. Musel jsem být slepý, že jsem si toho hned nevšiml…
Nezmohl jsem se na víc než přikývnutí a vynucený úsměv.
Mám syna, a k tomu dospělého… Ale ještě jsem ho ani nepočal…
„Kdo je tvá matka?“ Vlastní hlas mi zněl stísněně.
„Kdo asi…“ odfrkl si. „Copak jsi byl ženatý víckrát?“
Ani jednou, měl jsem na jazyku, ale raději jsem mlčel.
„Takže tvou mámou je Jolana?“
„Samozřejmě!“
„To se mi ulevilo… Abys rozuměl, tvou mámu jsem potkal až v Želese, pracovala jako průvodkyně a já šel s kamarádem na exkurzi s její skupinou.“
Stručně jsem vylíčil naše putování Želesem i šťastný návrat z pralesa.
„Protože jsme nenašli Jolanina tátu, tvého dědu, rozhodla se Jolana, že se vloupeme do sídla Redstone…“
Jerome překvapením zvedl pravé obočí.
Popsal jsem vloupání i to, jak jsme byli odhaleni, a dramatické okolnosti, za nichž jsme se pomocí časonátoru zničehonic ocitli na palubě letadla o dvě století zpět.
„Máma letěla letadlem?“ podivil se Jerome.
„No ano.“ Pokračoval jsem popisem letu a havárie, a přitom se mi zdálo, že Jerome nevnímá, co říkám. Celou dobu zíral do země.
Když jsem skončil své vyprávění, na nic se neptal. Ale v koutku očí se mu usadil smutek.
Týká se to Jolany?
„Půjdeme do tvého času?“ změnil jsem téma.
„Ano. Ale ne hned. Čeká nás tu ještě malý úkol.“
„Jaký úkol? A proč jsi mi před chvílí dvakrát řekl, že nic nevidím? Co bych měl vidět?“
Mladík kývl dolů. „Podívej se ještě jednou. Ale tentokrát pořádně…“
Položil mi dlaň na rameno a druhou sáhl do kapsy.
Zježily se mi chloupky na zátylku. Město zastínil mrak, který se na obloze zformoval doslova z ničeho. Vltava se už netřpytila, nábřeží zela prázdnotou a po Karlově mostě se procházelo jen několik jedinců, kterým nedocházelo, k jaké katastrofě se právě schyluje. Šeříky odkvetly a s nimi se vytratila i jejich těžká, omamná vůně, ve vzduchu viselo zvláštní napětí.
Ani jsem si nevšiml, že nás Jerome postrčil v čase.
Možná o pár dní, možná o pár týdnů…
Váhavě jsem se přinutil k bedlivějšímu pohledu do ulic Prahy. Někde uvnitř už jsem tušil, co uvidím, a srdce mi ztěžklo jako bedýnka olova.
♦ Pod Karlovým mostem tekl místo Vltavy odporný, šedivý sliz roztavené oceli. Na Žofíně se řadily do šiků bytosti, které připomínaly člověka, ale jejich těla se leskla jako vypulírovaný chróm a místo předloktí měli nějaký druh bodné či sečné zbraně.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Na těch osobách nebylo kromě vnější podobnosti s lidským tělem zhola nic lidského.
„To jsou lidokovi,“ zašeptal Jerome s posvátnou bázní v hlase. „Tvrdí, nesmiřitelní a prakticky nezničitelní vojáci. To oni dobyli svět pro svého Pána.“
Lidokovi se konečně seřadili a vyrazili na pochod Masarykovým nábřežím směrem k nám. Jejich kovový dusot rozdrnčel okenní tabulky a zvedl prach.
„Za chvíli tu budou, je nejvyšší čas dát se do práce,“ poznamenal Jerome.
„Zaútočíme na ně?“
Jerome na mě vytřeštil oči a pak se rozesmál. Nejprve pomalu, ale po pár vteřinách se řehtal jako kůň a z očí mu tekly slzy. „To byl nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel…“
„Co je tu k smíchu?“ zabručel jsem. „Pár bych jich určitě odrovnal…“
Jerome se přestal smát a upřeně se na mě podíval. „Jsi přesně takový, jakého jsem si tě představoval, tati,“ řekl tichým hlasem.
Nějak jsem uhádl, že se za tou jedinou větou skrývá mnohem víc, celý jeho předchozí život se svými otázkami a nadějemi, že jednou spatří svého otce, kterého nikdy neviděl a který byl, jak sám řekl, jen nehmotnou legendou rozptýlenou mezi písmeny knih…
„Normální člověk nemá šanci ani proti půlce lidokova. A ty si troufáš na celý jejich pluk! Ale u někoho, kdo se vrhl na samotného Železného pána, by mě to asi nemělo překvapovat…“
„Hmmm,“ odpověděl jsem. „Tak pojďme. Co vlastně máme za úkol?“
♦ „Máme možnost evakuovat ještě jednoho člověka,“ vysvětlil Jerome. „Naše časonátory jsou schopny přenést tři lidi. Můžeme zachránit ještě jeden lidský život, který by jinak vyhasl pod železnými cvočky lidokovích bot. Na Auroře se hodí každá další hlava a každý pár pracovitých rukou.“
„Na Auroře?“ nechápal jsem. „Co to je?“
Jerome se kratičce usmál. „Kde to je,“ opravil mě. „Aurora je největší lidské refugium na Zemi, úniková stanice pro poslední zbytky lidstva. Brzy ji poznáš sám.“
Seběhli jsme po točitém pavlačovém schodišti do přízemí a přes oprýskaná vrata na Smetanovo nábřeží. Ucítil jsem zvláštní, nepozemský chlad.
„Tudy!“ ukázal Jerome k Národnímu divadlu.
Běželi jsme prázdným nábřežím až k První scéně. U ní se Jerome znovu rozhlédl. Nikde nebyl žádný člověk, pes, ani holub. Ta prázdnota působila neutěšeně až děsivě.
Odněkud se ozvalo kovové cinkání.
„Pomoc!“ zvolal dětský hlásek. „Pomóc!!“
Rozběhli jsme se za voláním na Národní třídu. A hned za nejbližším rohem mi málem vynechalo srdce…
Na prázdné ulici plné smetí a odpadků se asi pětileté děvčátko v červené sukýnce přetahovalo s tvorem, který měřil dobré dva metry a na slunci se leskl, jako by byl ze zlata.
Lidokov!
Držel holčičku za pravou ruku a někam ji táhl. Jerome mě varovně škubnul za rukáv. Ale to už jsem mířil lidokovu vstříc…
„Jsi blázen!“ zasyčel mi za zády Jerome.
Já vím…
Zrychlil jsem krok. „Pusť ji!“ poručil jsem.
Kovový člověk ke mně zvedl překvapeně oči a jeho hranatá tvář vroubená železnými vráskami se roztáhla do šklebu. Pustil děvče a vykročil za lepší kořistí.
Ke mně.
♦ Ani nevím, jak jsem vykryl jeho první ránu…
Lidokov byl rychlý, ale ne tak rychlý jako já. Jeho železná pěst mi mířila mezi oči, ale nakonec dopadla jen do cihlové zdi za mnou, a udělala v ní díru, kterou by se bez problémů protáhl menší pes.
Než se lidokov vzpamatoval, kopl jsem jej zezadu do kolena. V hlavě mi explodovala bolest pestrá a dunivá jako silvestrovský ohňostroj.
Bože!
Ale ani lidokov útok neustál, jeho kovová končetina se v kolenním kloubu zlomila, ztratil rovnováhu a padl na kolena. Druhou nohou jsem jej zasáhl do spánku a lidokov se poroučel hlavou k zemi. Čelem udeřil do patníku takovou silou, až se patník promáčkl a beton vystříkl půl metru vysoko.
„Ty…“ zachroptěl a sáhl po mně svou ohromnou tlapou. Vyhnul jsem se jí na poslední chvíli. A pak se nad lidokovem zjevil Jerome. Udeřil tvora do zad, takže se znovu poroučel k zemi, a pak tasil pravačkou nějakou tenkou věc, kterou proklál lidokovu lebku skrz naskrz. Lidokov zaškubal ocelovýma nohama a znehybněl.
„Je po něm?“ zašeptal jsem.
„Jo,“ potvrdil Jerome. Myslel jsem, že ocení můj výkon, ale tvářil se ustaraně. Pomohl mi na nohy.
„Zdá se, že osud rozhodl za nás,“ řekl a zvedl děvčátko, které tiše plakalo. „Jak se jmenuješ?“
„Adé-lka“ škytlo dítě.
Jerome ji zvedl na rameno. „Neplakej. A neboj se. Vezmeme tě odtud,“ otočil se ke mně. „Mizíme!“
♦ Prchali jsme po mostu Legií na levý břeh Vltavy, Vítěznou ulicí a pak zahradou Nebozízek, kde jsme se na chvíli zastavili k odpočinku.
Připomněla se mi slavná historie města nad Vltavou, spojená s dobou panování Karla čtvrtého a Rudolfa druhého, národním obrozením a jmény jako Kafka, Čapek nebo Werich.
Kampa je krásná. Ale ona i zbytek města teď budou zničeny…
„Cožpak se nenajde nikdo, kdo by se postavil na obranu města?“ vyhrkl jsem.
„Ale najde,“ řekl Jerome. „Dobře se dívej, támhle ke Strahovu!“
Skutečně! Na obzoru se objevilo několik černých bodů. Blížily se závratnou rychlostí, už jsem rozeznával jejich protáhlý kapkovitý tvar se dvěma rotory po stranách.
Bojové vrtulníky!
Tři plně vyzbrojené mašiny nám prolétly s burácením nad hlavou. Zvířený prach mi pronikl do očí a nosu a přinutil mě kýchnout.
„Dívej se!“ zopakoval Jerome se zvláštní naléhavostí v hlase.
Bitevní stroje se dostaly na linii protivníka a vrhly stín na procesí lidokovů. Levý vrtulník odpálil samonaváděcí rakety, které explodovaly přímo ve středu formace železných žoldáků a vyhloubily v jejích řadách široký kráter. Okraje kráteru se kovově zaleskly a po pár sekundách byla mezera zacelena. To už pálil na kovovou armádu lidokovů druhý i třetí bitevník. K obloze se zvedly z podhoubí plamenů hřiby černého popela. Ve Vršovicích se rozpoutalo pravé peklo…
„Pěkně jim zatápí!“ vykřikl jsem radostně.
Jerome moje nadšení kupodivu nesdílel. Zadumaně se otočil k severu, odkud přilétalo několik Ptágnomů. Osádky vrtulníků včas postřehly blížící se nebezpečí a zahájily palbu z kulometů. Dva ptágnomové se rozpadli přímo ve vzduchu, třetí přišel o pravé křídlo a ve vývrtce se poroučel do vod Vltavy u Střeleckého ostrova. Čtvrtý dostal zásah do ocasu, dopadl na hladinu, po které několikrát poskočil jako placatý kamínek a nakonec železnou hlavou se dvěma rohy prorazil historický mlýn na Čertovce.
Ostatní ptágnomové se vrhli na vrtulníky jako rozzuřené vosy, útok vedli seshora a zezadu. Vrtulníky ve srovnání s dvakrát většími ptágnomy připomínaly křehké vážky. Nedokázaly se udržet ve vzduchu pod náporem úderů křídel a obrovských hlav, které prorážely kabiny a drtily listy rotorů. Jeden po druhém zamířily bitevníky nekontrolovaně k zemi a oslepující výbuchy zbraní a paliva značily místa jejich skonu.
Ptágnomové vzlétli k obloze za vítězného řevu.
„Tak to bychom měli,“ řekl tiše Jerome. „A teď bychom sebou měli hodit…“
♦ Stoupali jsme na Petřín, já s Adélkou v náručí a Jerome hned za námi, když jsem se ohlédl. Křídlo jednoho ptágnoma právě doplulo ke Karlovu mostu a zaklínilo se o druhý pilíř.
Jerome se také zastavil. „Teď uvidíš kouzlo,“ řekl nevesele a zastínil si dlaní oči.
Opravdu!
Mostní pilíř začínal rezavět! Rez postupovala od křídla směrem nahoru jako nějaká popínavá rostlina, přehoupla se přes zábradlí a za chvíli se kovově zaleskla jedna z pískovcových soch Matyáše Brauna a po ní druhá a třetí…
„Neuvěřitelné!“
„To nejlepší teprve přijde,“ odtušil Jerome.
Karlův most se už leskl jako zrcadlo. Nebo spíše jako ocelový plech. A pak se jedna ze soch, ta nejbližší ptágnomovu křídlu, pohnula. Otočila hlavu ze strany na stranu, jako by si uvolňovala ztuhlé svaly na šíji. Pak rozpažila rukama jako v tělocviku a nakonec ladným skokem seskočila na zem. Poznal jsem v ní svatého Iva. Socha se podívala směrem k nám a natáhla ruku. I přes tu dálku jsem pochopil, že ukazuje našim směrem. To už se kolem něj srocovaly ostatní sochy a výhružně na nás mávaly rezavými krucifixy. Jedna ze soch začala kolem sebe v amoku bít zlatým křížem a další upalovala za prchajícími lidmi, až se jí za patami odlamoval pískovec. Okřídlené koně ze střechy Národního divadla divoce mávali křídly a utrhávali se i se svými vozy k červenomodré obloze.
„Myslím, že bychom měli zrychlit,“ řekl Jerome a rozběhl se.
„Rytíři utíkají z boje?“ zavtipkoval jsem.
„Rytíři nikdy neutíkají z boje,“ zamračil se Jerome. „Jen někdy pospíchají rychleji než obvykle…“
♦ Zastavili jsme se na místě bývalé hvězdárny. Nad námi se tyčila už jen Paroubkova rozhledna nazvaná po jednom dávném politikovi, který se kvůli vlastní neobratnosti zřítil z jejího vrcholu a vděční občané mu za tento navýsost nesobecký, byť neúmyslný skutek postavili pod rozhlednou památník.
Přes sady jsme měli vynikající výhled na Prahu. Proudy lidokovů se pod námi dělily jako řeka, které se postaví do cesty ostrov. Staré město, Vyšehrad, Nusle a Vinohrady už byly celé kovové a nezůstal nad nimi jediný pták. Západní polovina ještě žila, tu a tam probleskovala zelení a ptačím zpěvem.
Ale její čas se už krátí…
„Máme ještě pár minut,“ pronesl Jerome. „Vychutnej si tenhle okamžik, protože se nikdy nevrátí…“ Nebe nad Petřínem křižovali racci a k rozkvetlým třešním se slétaly včely.
„Na Auroře nic takového není. Někteří z nás nikdy neviděli takový svět, Svět Venku. Neví, co je nebe, slunce, vítr ani déšť. Připrav se na to, že realita, do které tě přepravím, je úplně jiná, než na jakou jsi byl zvyklý. Naše věda se proměnila spíše v náboženství. Místo rozumu tíhneme k mystice. Žijeme v neustálém napětí. A to nejsou jediné odlišnosti, se kterými se střetneš.“
„Jak jste ale věděli, že se dostanu právě sem a právě teď?“
„Dokážeme sledovat každý pohyb v Proudech, ať se odehrává kdekoli v Želese pomocí speciálních přijímačů, které kolem lesa instaloval Redstone.“
Zamračil jsem se. „Spíš rušičkami, ne?“
„Ale kdeže!“ Jerome se zasmál. „To je báchorka pro veřejnost. Redstone hlídá časové přesuny uvnitř pralesa, to je jeho pravé poslání!“
Vzpomněl jsem si na podivné nápisy ohledně času uvnitř mrakodrapu ve Studénce.
To by souhlasilo, ale Kopp tvrdil něco jiného, a to byl člověk z tajné sekce Redstone…
„Tomu nevěřím.“
„Redstone zjistil, jaká katastrofa jednoho dne postihne lidstvo,“ pokračoval Jerome. „Ale samozřejmě s tím nemohl na veřejnost. Nastala by panika. Místo toho se snažil katastrofě předejít pomocí cílených časových intervencí, které měly Želes zastavit, nebo alespoň zpomalit. Jenže plán nevyšel, především kvůli jistému biologovi, který ve své zaslepenosti objevil to nejskrytější tajemství Želesa…“
„A to je jaké?“
Mladík jen mávl rukou. „Škoda mluvit…“
Poškrábal jsem se na zátylku. „Vždycky jsem si myslel, že Redstone je společnost, která nehraje fér. Dokonce jsem je podezříval z toho, že mají na svědomí smrt několika lidí.“
„Ano, Redstone nehraje čistě. Ale co je to proti Želesu? Jen mě tak napadá…“ přivřel víčka a pobaveně si mě změřil. „Ty asi nevíš nic o tom, jak vznikla firma Redstone, že ne?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Jerome škytl. „Tak to je pecka.“
Znechuceně jsem se posadil do trávy. „Zase si se mnou hraješ na hádanky?“
„Tak ty nemáš rád Redstone,“ bavil se Jerome.
„Ne!“
„Dobře. Myslím, že v nedaleké budoucnosti změníš názor.“
„Na Redstone mám názor hotový! A ten se nezmění nikdy!“ Vyškubl jsem stéblo trávy a na protest je začal žvýkat.
Alespoň ať vím, jakou má chuť, když už ji nikdy neuvidím.
Jerome pokýval hlavou, přitom mě nepřestával úkosem sledovat. Připadalo mi, že v tom sledování je něco záměrného.
Pozoruje mě jako lékař pacienta. Zajímají ho moje reakce.
„Založení Redstonu bylo pro naše historiky dlouho záhadou. Bez něj by už lidstvo neexistovalo, a proto se v archivech pídili po člověku, který tuhle firmu jasnozřivě založil přesně toho dne dopoledne, kdy vznikl Želes.“
To mě omráčilo.
„Myslíš předtím, než Želes vznikl? Myslel jsem, že Redstone byl založen až kolem roku 2228!“
„To je častý omyl. Redstone je tu od počátku pralesa.“
„Jestli byl opravdu založen před vznikem Želesa, tak to vůbec nedává smysl.“
Jerome se tajemně usmál. „Že ne?“
Nešlo mi to na rozum. „To by dotyčný musel tušit, co se stane.“
„Přesně tak.“
„Ale to by pak znamenalo…“
Ztichl jsem.
„Přijít z budoucnosti,“ dokončil za mě Jerome.
Namířil jsem na něj ukazováček. „Nebyl jsi to náhodou ty?“
Jerome zavrtěl hlavou. „Ne. Ale jsi blízko, tati.“
Jitrocel mi zhořkl na rtech. V hlavě se mi líhla naprosto neuvěřitelná konstrukce…
„Naši historikové objevili zakládací listinu firmy Redstone z listopadu 2058 teprve před deseti lety,“ napínal mě Jerome. „Bylo na ní jediné jméno. Jméno jednatele a jediného majitele…“
Vyschlo mi v krku.
„Jaké jméno?“ zachraptěl jsem.
„Jméno toho, který pomohl přežít alespoň části lidstva.“
Už jsem dál neposlouchal. Zíral jsem na mraky na nebi a v mém nitru se všechno lámalo na kusy. Jistoty života se tavily ve vysoké peci jako pruty rozžhaveného železa. Vybavil jsem si ERIXe, Kováře a další robotické zrůdy z líhně Redstonu, Koppovo vyprávění, ochranku se samopaly uvnitř sídla firmy…
„Místní úřady zaregistrovaly žádost o vznik Redstone s. r. o. pod číslem 451889,“ pokračoval Jerome. „Tohle číslo zná každé malé dítě, učíme se o něm ve škole v hodinách dějepisu, najdeš ho na tričkách výrostků i v reklamách na prášky proti bolesti zubů. Pod tou žádostí je jediný podpis, mimochodem dodnes velice dobře čitelný…“
Promnul jsem si unavené oči. Rozuzlení už stálo ve dveřích.
„Ten podpis je tvůj, tati. Tom Šperka. Jsi jediným zakladatelem Redstone, společnosti, která se pokouší zachránit zbytky civilizace na této planetě.“
Ticho, které nastalo, rušilo jen bzučení hmyzu.
Budu si muset zvyknou na jiný svět. A čím dříve, tím lépe.
Adélka seděla pod jabloní a pletla věnec z pampelišek. Vstal jsem a přivolal ji k nám. Děvče trochu neochotně poslechlo.
Naposled jsem se rozhlédl po krajině.
Takhle tedy vypadá Konec světa.
„Tak abychom snad šli, ne?“ navrhl jsem.
A přitom doufal, že skočíme do jiného času rychleji, než mi z očí vytrysknou slzy.
♦ Všichni tři jsme se chytili za ruce do kruhu. Naposled jsem se ohlédl po své rodné zemi. Na hlavy nám padl stín jednoho Ptágnomů. Rozhledna, asi padesátimetrové monstrum, se v tom stínu proti všem fyzikálním zákonům zvláštně zatřpytila, zavibrovala od vrcholu až po základy a mírně se prohnula v pase a najednou to nebyla rozhledna, ale živý tvor se čtyřmi nohami a obrovskou hladovou tlamou pokrytý rezavými šupinami…
Adélka vykřikla strachy. Mně se výkřik hrůzou vzpříčil v hrdle.
Rozhledna s prvním dunivým krokem opustila své staleté místo a namířila si to k nám.
„Dělej!“ zařval jsem na Jeroma.
„Snažím se, sakra!“ Jerome teprve vytahoval časovač z kapsy na opasku.
A pak to přišlo.
Svět se rozprskl na tisíce jisker jako prskavka. A všechny ty jiskry se mi zabodly do těla. V bolestivé agónii jsem se zkroutil do fetální polohy, před očima mi prolétlo celé spektrum duhy, světlo se srolovalo do trychtýře a zavládla dlouhá a neprostupná temnota, v níž jsem se ztratil jako plamínek svíčky.
Kapitola XI. Izolace
Začal jsem o sobě pochybovat. Možná nesloužím svému Pánu dostatečně oddaně, napadalo mě…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Rozmazaná skvrna… Nějaké těsto… Že by rozteklý sýr?… Ne, to není sýr… Je to obličej… Znám ho?… Má povědomé rysy…
Jolana…
Milovaná tvář lemovaná dlouhými medovými vlasy se ke mně sklonila, vycenila v úsměvu zuby, zuby se protáhly na pořádné hladové tesáky, a pak se mi zakousla do šíje.
„Nech mě!“ zařval jsem a vzápětí mě něco udeřilo do spánku.
Bolestí jsem zamrkal. Ležel jsem na posteli v místnosti, která nejvíce připomínala nemocniční pokoj. Bílozelené zdi, bílé povlečení, jeden bílý plastový stolek, toaleta, u stropu holé bílé zářivky. Žádná okna ven, žádné dveře.
A zápach dezinfekce…
Posadil jsem se. Stále jsem byl oblečený ve svých šatech, a ne v nemocničním pyžamu.
Co se se mnou dělo? Jsem nemocný? A je tohle Aurora? Jsem ještě příčetný, nebo jsem se zbláznil?
Jedna ze zářivek zablikala a zhasla. Tím odhalila ve stěně tmavý obdélník.
Polopropustné zrcadlo!
Pár kroků, trochu neobratných, a stál jsem přímo před jeho lesklým povrchem.
Zrcadlo nejprve odrazilo mou tvář. Nebyl to hezký pohled. Omluvně jsem zvedl obočí a promnul si oči.
Jak dlouho jsem vlastně nespal?
Zrcadlo znenadání zjasnělo a za silnou vrstvou plexiskla se před mou tvář prolnula jiná tvář, téměř identická…
Couvl jsem o krok.
Na druhé straně stál Jerome.
„Proč jsem tady? Co se děje? Proč tu nejsou žádné dveře?“
Jerome se nepohnul, asi mě neslyšel.
„Proč mě držíte v izolaci? Jsem něčím nakažený? Je tohle karanténa?“
Napadla mě totiž ještě jedna možnost, nepochopitelná, krutá, ale reálná…
Co když je tohle vězení?
Ale proč by mě zavíral vlastní syn?
Jerome se při mé otázce pohnul, jako by poslouchal zvuk z určitého směru. Pak se otočil ke mně a zakroutil hlavou.
Tohle není dobré…
„Co to má znamenat!?“ rozčílil jsem se. „Pusťte mě ven!“
„To nejde,“ uslyšel jsem Jeromův hlas zkreslený šumícím reproduktorem.
Takže mě slyšel!
„A proč, sakra?!“
„Nemáme jistotu.“
„Jakou jistotu, můj bože?!“
„Že nejsi… To je jedno. Dokud se věc nevyjasní, musíš zůstat, kde jsi.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Až ti uděláme všechny testy.“
„A pak mě pustíte?“
Jerome zaváhal a nakonec neochotně přikývl.
„Dobrá…“ zamručel jsem. „A co Adélka, je v pořádku?“
Jerome se poprvé slabě usmál. „Ano, je.“
♦ Týden mi odebírali krev, píchali mi do žil bůhvíjaká svinstva, dokonce jsem na několika místech svého těla objevil i nenápadné čerstvé jizvy.
Ti parchanti do mě řežou!
Byl bych se bránil, ale dělo se to vždycky ve spánku. Zřejmě mi dávali do jídla nebo pití opiáty. Nevěděl jsem, kdo ke mně chodí, ani kudy, jediným společníkem mi byla vlastní tvář v tom pitomém zrcadle. Nakonec jsem vymyslel jednoduchý plán: budu pouze předstírat, že jím a piju. Bez pití den vydržím, bez jídla bych vydržel i déle. A až ke mně přijdou, uteču…
Začal jsem se s tajnou dietou hned ráno, snídani jsem uklidil do klozetu. Snad si toho nikdo nevšiml. Totéž jsem provedl i s obědem a večeří. Pak jsem se natáhl na lůžko a předstíral spánek, který naštěstí nemohl přijít. Měl jsem šílený hlad a umíral žízní. Týraný mozek produkoval už jen jedinou myšlenku, lépe řečeno představu – chladnou vodu v orosené sklenici…
Nevrť se…
Přinutil jsem se znehybnět. Po určité době, která mi připadala jako dvě věčnosti za sebou, se otevřely dveře v místech, kde předtím byla jen hladká stěna.
Byli dva. Doktor a zřízenec.
Sakra!
Se dvěma chlapy jsem nepočítal!
♦ Jakmile prvně jmenovaný tasil z podnosu injekční stříkačku s namodralým obsahem, vykopl jsem skrčené nohy směrem k jeho břichu. Účinek byl pozoruhodný. Chlapík v bílém plášti odlétl před celou místnost, jako by byl z gumy. Za to zřízenec mi skočil rovnou po krku. Nastavil jsem mu loket, ozvalo se ošklivé prasknutí a chlapík ležel na zemi. Krev z jeho zlomeného nosu pocákala nepatřičně bílou podlahu.
A teď vypadni!
Vyrazil jsem z místnosti na chodbu, která byla stejně útulná jako moje izolace.
Doprava, nebo doleva!?
Pravá část chodby byla kratší a končila pravoúhlým rohem utopeným ve tmě.
Dlouho jsem se nerozmýšlel.
Za rohem se objevily dvoje dveře. Co nejtišeji jsem je minul. Chodba se rozšířila a zesílilo osvětlení.
Tady už budou lidi…
Zabočil jsem doleva za roh a srazil se s Jeromem.
Sakra! Zrovna on!
♦ Vrazil jsem do něj celým tělem jako hokejista při bodyčeku, narazili jsme na nějaké dveře, které pod naší vahou s pronikavým zakvílením dřeva praskly a my spadli mezi police plné kýblů a ručníků…
„Co…?“ Jerome se nezmohl na víc než překvapené heknutí. Ležel zaklíněný pode mnou a regály, které se na nás sesypaly.
„Proč jste mě izolovali, co se mnou zamýšlíte!? Mluv!“
„Jolana…“ zachroptěl Jerome.
Povolil jsem sevření. „Co je s ní? Je naživu?“
„Máma nikdy neletěla letadlem…“ zachrčel.
„Nerozumím… Na to jsem se neptal!“
„Ty nerozumíš spoustě věcí, tati!“ zakřičel s bolestí v hlase. „Máma se bála lítat! Copak to pořád nechápeš?!“
Pustil jsem ho a sedl si vedle něj na zem, naprosto zpitomělý.
„Ne, ani trochu.“
Jerome se pomalu prohrabával ven. Na čele se mu zaleskla krev.
„Máma nikdy neletěla letadlem, ani s tebou, ani s nikým jiným! A nikdy necestovala Proudem do minulosti.“
To mě omráčilo.
„Ale… Vždyť zmáčkla v Redstone časonátor a nato jsme se ocitli v letadle na lince z Krakova, oženil se s ní, měla na sobě béžový kostýmek, seděla u okna, byla do mě zamilovaná, pracovala jako manažerka,“ blábolil jsem páté přes deváté.
„Tati!“
Zmlkl jsem. Jerome mi chytil hlavu do dlaní. Díval se na mě jako na malé dítě. Jeho zorničky měly přesně stejnou barvu jako ty Jolaniny.
„Máma nikdy nepracovala jako manažerka.“
Nereagoval jsem.
Jerome si olízl rty. „A ty…“ řekl pomalu. „Jsi se nikdy neoženil.“
♦ „Nemusel jsi utíkat,“ pokračoval Jerome. „Právě jsem šel za tebou, abych ti to oznámil. Prošel jsi testy a dostal jsi povolení k pobytu.“
Sáhl do kapsy a ukázal nějaký papír. „Jsi volný, tati. Vítej na Auroře.“
S tím mě objal uprostřed kumbálu plného smradlavých hadrů.
„Už ničemu nerozumím,“ vyhrkl jsem, sotva naše sevření povolilo.
„Všechno ti vysvětlím,“ řekl a popotáhl. Z očí se mu kutálely slzy, otřel si je hřbetem ruky. Najednou vypadal jako malý střapatý kluk, který si rozbil při fotbale koleno. „Nevíš, co to pro mě znamená… Po tolika letech se s tebou setkat… Když jsem o tom dřív jen snil…“
„Ale proč…“
„Proč jsem se k tobě příliš neznal už v Praze?“
Němě jsem přikývl.
„Protože jsem neměl jistotu. Doufal jsem, z celého srdce… Ale věděl jsem, že to může být léčka… Nevěděl jsem, kdo doopravdy jsi. Nevěděl jsem, jestli nejsi trygg.“
Trygg…
To slovo mi nic neříkalo.
„Kdo, nebo co, je trygg?“
Jerome se uklidnil.
„Trygg není lidskou bytostí, ačkoli tak vypadá,“ vysvětlil. „Může si vzít podobu někoho z nás, a ta podoba je tak dokonalá, že by se rozdíly daly poznat jen po mnoha komplexních vyšetřeních.“
Vybavily se mi tucty injekčních stříkaček a jizvy na těle.
„Mysleli jste si, že jsem trygg? Proto jste mě operovali? Testovali jste moje DNA?“
Jerome trpce přikývl. „Kdyby jen DNA. Obrátili jsme každou kost v tvém těle tati, abychom našli otisk!“
„Jaký otisk?“
Znovu trpký úsměv. „Otisk ŽeZla, stopu Pánovy moci, důkaz, že jsi jen další stvůra.“
„A jsem, nebo ne?“ zeptal jsem se vážně.
Jeromovi cukly koutky rtů. „Našli jsme v tvém těle několik anomálií, které byly zjištěny i u lidokovů, ale jinak nic, co by svědčilo proti tobě. Mohu vyloučit, že jsi trygg, s pravděpodobností na devadesát devět celých devět desetin procenta.“
„To je dost,“ zahučel jsem. „Na to, abych věděl, že já jsem já.“
A oba jsme se rozesmáli.
♦ Kapitola XII. Aurora
Rozhodl jsem se demonstroval svou věrnost na těch mizerných stvořeních, co se ukrývala pod troskami města, přežívala v kanálech nebo se pokoušela o útěk. Zabil jsem jich nepočítaně, jistě více než jakýkoli lidokov přede mnou i po mně…
(vyprávění Abrahama Robinsona)
Vyšli jsme na chodbu a Jerome si přiložil dlaň k uchu. Zřejmě šlo o nějaké komunikační rozhraní implantované pod kůži.
„Ukončete poplach, mám ho,“ zašeptal. Chvíli poslouchal a pak se na mě zakřenil. „Takže ty jsi při útěku odrovnal doktora a zřízence?“
„Mno.“
„Omlouvá se a svého činu lituje,“ oznámil Jerome do komunikátoru.
Rozpačitě jsem přikývl.
Jerome spustil paži. „Vyřízeno. Ale i mně jsi dal co proto,“ promnul si bolestivě temeno.
„Nemůžu za to, že se mě pořád někdo pokouší zabít. Přizpůsobuju se.“
Jerome se zubil dál. „Na Auroře jsme mírumilovní, jasné? Tady se nebojuje.“
„Jo, sakra.“
„Můžu ti dělat průvodce?“
„Raději bych nějakou mladou blondýnu.“
„To kdyby slyšela máma,“ zasmál se Jerome. „Ta by ti dala,“ postrčil mě za loket a vyrazili jsme chodbou.
„Nacházíme se na stanici Aurora, což znamená Úsvit,“ začal Jerome s výkladem, jen co jsme opustili sklad a vyšli na dlouhou, mírně doprava zatočenou chodbu vymalovanou jemným tyrkysovým odstínem. Podlahu tvořila neznámá hmota, měkká, pružná a dokonale pohlcující zvuk. Minuli jsme několik dveří, ale nebyla tu žádná okna.
„Původní stanici projektoval francouzský architekt Jean-Luc Alfand jako hotel, který měl být umístěn na mořské dno poblíž Srí Lanky. Plánovaná kapacita činila čtyři stovky hostů. Po expanzi Želesa byla stanice narychlo přestavěna. Její plášť byl zesílen a přistavěla se další podlaží, čímž se kapacita zvýšila na osm tisíc. Stanici se podařilo spustit na oceánské dno jen dva dny před tím, než Želes dorazil do Indie. V současnosti žije na stanici jedenáct tisíc osob.
„To je dost. Tak proč jsme zatím nikoho nepotkali?“
„Protože se pohybujeme po obvodu stanice,“ odpověděl Jerome. „Obytné a relaxační prostory Aurory najdeš u jejího středu.“
„Jak jsme vlastně hluboko?“
„Tisíc tři sta sedmdesát pět metrů pod hladinou moře.“
Jenom jsem hvízdl.
„Aurora má tvar válce o výšce sto čtyřicet dva metrů a průměru šest set padesát metrů. Dělí se na dvacet pět horizontálních úrovní, která tvoří podlaží. Obytné komplexy jsou na druhém až dvacátém poschodí, zbylá podlaží obsahují podpůrné a bezpečnostní systémy stanice.“
Provedl jsem rychlý výpočet hydrostatického tlaku v této hloubce.
„A nemůže její konstrukce povolit?“
Jerome se slabě usmál. „Věříme, že ne. Navíc je Aurora zapuštěna do oceánského dna a vyčnívá z ní jen nejvyšší patro. To jediné obsahuje výhled ven, do oceánu.“
„Hmm.“
„Přemýšlíš nad tím, proč jsme se zavrtali do dna?“ uhádl Jerome mé myšlenky.
„Myslím, že to vím,“ řekl jsem. „Abyste se schovali před Želesem. To znamená, že jeho železná chapadla sahají až sem, na mořské dno.“
„Bohužel ano. Přišli jsme tak o dvě malé podmořské stanice v Tichém oceánu před třiceti lety.“
„Ale jak je mohl Želes zničit?“
„Jednoduše. Vyslal k nim kovové tvory o velikosti velryby, jejichž funkce spíš připomínala torpéda.“
„A nemůže se útok opakovat?“
Jerome se zašklebil. „Může. Prakticky kdykoli. Ale aspoň budeme včas varováni. Rozmístili jsme do oceánu bóje, které zachytí pohyb jakéhokoli tělesa většího než jeden metr.“
Minuli jsme několik mohutných vodotěsných přepážek. Na zdi se objevila trikolóra s černým, červeným a zlatým pruhem.
„Proč je tu německá vlajka?“
„K Radě musíme přes německý sektor.“
„Vy jste tu rozděleni na národy?!“
„Bohužel.“
„Myslel jsem, že vás neštěstí sjednotí!“
Jerome se jen trpce ušklíbl. „V něčem nás sjednotilo, v jiném zase rozdělilo, však to poznáš sám. Nechceš se podívat na naši farmu?“ Jerome zabočil ke dveřím se zeleným hologramem, které se otevřely dotekem dlaně.
Vstoupil jsem dovnitř a užasl.
Stál jsem v tropickém lese! Ze stropu se k zemi snášely svazky lián, obrovské klenuté listy vytvářely nad hlavou dojem kupole jako v katedrále, mezi stovkami kmenů všech možných stromů poletovali pestrobarevné ptáci a dokonce jsem zahlédl i malou tlupu šimpanzů.
„Proč tomu říkáte farma? Připomíná to tady spíš zoologickou zahradu.“
„Protože všechny rostliny, které vidíš, produkují suroviny potřebné k našemu životu: léky, barviva, pryskyřici, hedvábí a tak dále. Máme ještě jiné farmy, na kterých se pěstuje jen zelenina, a další, kde rostou jen hydrofobní řasy. Ty produkují kyslík a jsou bohaté na vitamíny a minerály a tvoří základ naší stravy. Až někde uvidíš náš jídelníček, místo klasických příloh jako jsou brambory nebo rýže, tu máme wakame, hijiku nebo kombe.“
V žaludku mi nepříjemně zabublalo. „Vy nevedete opečené brambory? Ani hranolky s tatarkou? Nebo vepřové stejky?“
„Brambory vedeme. Ale nejíme je. Zpracováváme je na škrob.“
„Hmm.“
„Ale no tak, nejen jídlem živ je člověk,“ usmál se Jerome.
Jedna z opiček si to namířila k nám a legračními posuňky se pokoušela o komunikaci.
„Ptá se tě, kdo jsi,“ přeložil Jerome šimpanzí gestikulaci. „Chce se s tebou seznámit.“
„Ty rozumíš opičí řeči?“
„Na začátku čtyřiadvacátého století byly rozluštěny téměř všechny zvířecí řeči. Ty to nevíš?“
„A odkud to mám vědět? Narodil jsem se o století dřív!“
„Jasně,“ přikývl pobaveně Jerome. „Tak popojdeme. Na Auroře je toho k vidění daleko víc.“
♦ Po německém sektoru následoval britský a norský. Technická vyspělost Aurory se ovšem mísila s bídou a zchátralostí zdejších lidí. Všiml jsem si toho už v německém sektoru, těch nemytých otrhaných dětí, ploužících se starců, kulhajících mrzáků a několika žebráků schovaných tam, kam nepronikalo ostré světlo luminoforů. Pravda, většina mužů i žen byla čistá a upravená, zvláště pak ti v černočervené uniformě, kterou jsem nedokázal nikam zařadit. Ale co ti ostatní? A pak tu byly oči aurořanů. Něco mi na nich vadilo, ale až po intenzivním přemýšlení jsem přišel na to, co: nebyla v nich žádná radost. Všichni měli v pohledu podivnou směsici únavy a přemáhaného zoufalství.
Přestože si vytvořili nový bezpečný a moderní domov, trpí v něm.
„Jsme na Centrálním náměstí v Ose Aurory,“ vytrhl mě z myšlenek Jerome.
Na první pohled si člověk mohl připadat jako na volném prostranství, neboť architekti umístili strop a stěny co nejdál od středu. Se zakloněnou hlavou jsem se otočil kolem dokola. Iluze volného prostoru byla téměř dokonalá.
„Nádhera!“ zašeptal jsem.
Jerome se pyšně usmál. „Je to naše chlouba. A také nejoblíbenější místo rekreace na celé Auroře.“
„To teda věřím.“
Po obvodu náměstí stály lavičky, nyní zcela zaplněné odpočívajícími aurořany, zatímco jejich děti si hrály na umělých ostrůvcích mezi jezírky, vodotrysky a kaskádami. Zcela uprostřed náměstí se pak tyčila k nebi bronzová socha vousatého muže s nataženou pravicí.
„Kdo je to?“
„Hoelveg Trygg.“
„Počkej, není trygg označení pro zrůdu, napodobeninu člověka?“
„Ano, je. Ale nech mě to vysvětlit od začátku. Trygg byl déle než třicet let předsedou Rady Aurory. Považujeme ho za největšího dobrodince, jakého lidstvo mělo po rozšíření Želesa. Bděl nad námi a vždy nás včas varoval před všemi nebezpečími a hlavně před tryggami. To on je objevil, a proto byly nazvány po něm. Zemřel před třemi roky.“
„Aha.“
Mou pozornost přitáhl chumel dětí. V jeho středu stál asi pětiletý klučina ozbrojený tyčí, který naznačoval údery směrem k ostatním dětem a přitom vykřikoval: „Jsem Železný pán, bojte se mě, všechny vás zničím!“
Celé divadlo skončilo stejně rychle, jako začalo. Jedna z maminek na lavičkách se chvatně zvedla a došla si pro hocha, kterého pak odtáhla za ruku pryč.
Scénka mi poskytla další námět k přemýšlení.
Jaká tabu a kulturní odlišnosti tu mohou panovat? Co považují aurořané za normální a co ne?
„U vás je zakázané vyslovovat jeho jméno?“
Jerome se zašklebil. „O některých věcech se tu prostě raději nebavíme. Myslím tím na veřejnosti. Doma, to je něco jiného.“
O čem ještě se nebaví? Co myslel tím „doma“? A jak vlastně aurořané bydlí?
„Ještě jsem neviděl vaše… byty,“ nadhodil jsem.
Jerome se usmál. „Nemáme byty, ale kabiny. Jedna se už pro tebe chystá, ale ještě není připravená, proto teď zamíříme jinam.“
„Kam?“
„Do nejzajímavější části Aurory.“
Srdce mi zaplesalo radostí. „Do jídelny?“
„Bože, tati,“ Jerome se rozesmál. „Tebe nezajímá, jak ses sem dostal?!“
Poškrábal jsem se na zátylku. „Ale zajímá. To byl jen vtip. I když hlad mám ukrutný…“
„Dobrá. Do jídelny zamíříme hned potom, až ti ukážu místo, kde se řídí Proudy Želesa.“
♦ Zpoza rohu k nám dolehlo dusání nohou a vzápětí i sborový křik mužských hlasů ve francouzštině: „Malreux posunul závoru! Marleux posunul závoru!“
Jerome se překvapením zastavil. „No tohle!“
„O co jde?“
„V proudech času existuje v budoucnosti hranice, za kterou nemůžeme, ačkoli se o to usilovně snažíme. Té hranici říkáme Opona času nebo taky Konec světa. Nikdo netuší, co je za ní.“
„Takže ten Marleux nahlédl za Oponu?“
„Zdá se, že ano. Pojďme!“ chytil mě za dlaň. „Taková událost se bude jistě projednávat v Hlavním sále. Alespoň se seznámíš s Rytíři a našimi zvyky. A abych nezapomněl, oficiálně tě tu vedeme jako nalezence z Prahy. Jmenuješ se Petr. Nikdo kromě mě a dalších dvou lidí na Auroře neví, kdo opravdu jsi. A tak to zatím zůstane, je to jasné?
„Jo.“
Jerome se usmál. „Fajn. Tak přidej do kroku, čeká tě opravdu neobvyklá podívaná.“
♦ Hlavní sál s kruhovým půdorysem a dvěma patry hučel vzrušenými hlasy, lidé se do něj vlévali všemi čtyřmi ochozy. Sedli jsme si do zadních řad.
Vpředu se usadilo osm starších mužů v tunikách s červeným emblémem. Jedno křeslo zůstalo prázdné.
Ukázal jsem na ně prstem. „Kdo jsou ti muži?“
„To je naše Rada. Její předseda, Per Iversen, zatím nedorazil.“
„A ti zelení vpravo?“
Jerome obrátil pozornost k dolnímu východu ze sálu. Stála tam čtveřice mužů a dvě ženy v dlouhých splývavých řízách v tyrkysově zelené.
„To jsou kněží.“
„Kněží?“
„Ano.
„Ale…“
Jerome se chápavě usmál. „Copak?“
„Jejich šaty! Kněží vypadají jinak!“
Jeromův úsměv se o něco rozšířil. „Tady nejsi v Česku ani ve starém dobrém Vatikánu. Katolická církev už je minulostí. V naší uzavřené komunitě se vyvinula jiná náboženství a také docela zvláštní kulty, však uvidíš.“
„Takže ti zelení jsou zvěstovatelé Konce světa?“
„Ano, něco podobného.“
„A nabízejí nějakou spásu?“
„Jistě. Jinak by nezískali v naší společnosti takovou podporu. Zajímá tě to?“
„Ano. Vaše Aurora je taková…“
„Jiná?“ napověděl Jerome.
Už jsem nestačil přitakat, protože zazněl gong jako v divadle, světla pohasla, přední stěna sálu se naopak rozsvítila.
„Dorazil Iversen,“ zašeptal Jerome.
Na řečnický stupínek vystoupal hubený šedivý muž, odkašlal si a pak překvapivě hlubokým basem spustil francouzštinou se skandinávským přízvukem: „Jak všichni v tomto sále víme, Aurora ukončí svou existenci 26. dubna roku 2344, v 11 hodin a 42 minut a 53 sekund. Tuto událost nazýváme, s notnou dávkou sentimentu a nadsázky, Konec Světa. Ano, náš svět zanedlouho skončí. Víme to, protože jsme se nesčetněkrát pokoušeli nahlédnout za Oponu času, ale nikdy se nám to nepovedlo. Žádný proud, ani žádná vlásečnice času, nevede dál. Ale v tomto bodě jsme se mýlili!“
Sálem proběhla vlna vzrušení.
„Jeden z nás, rytíř Malreux, vymyslel odvážný, pro některé až bláznivě nebezpečný plán. Soustředil energii několika Posledních proudů na Konec a provedl Skok za Oponu, podobně, jako vlna může přeskočit pobřežní molo, má-li dostatek energie. Mohu vám s radostí oznámit, že plán se zdařil!“
Sálem se rozlehly výkřiky nadšení a spontánní potlesk.
„Klid prosím, klid!“ Muž za řečnickým pultem jen s nejvyšší námahou utišil publikum. „Bratr Malreux vám vše, co viděl za Oponou, vylíčí osobně.“
Všichni se otočili ke dveřím. Stál v nich obyčejný muž v rytířském stejnokroji, ale to, co měl v následujících chvílích vylíčit, bylo naprosto neobyčejné…
♦
Kapitola XIII. Malreux
Ale místo uspokojení přišlo jen další rozčarování. Ničení přestalo být smyslem mého života.. . (vyprávění Abrahama Robinsona)
„Bratři a sestry!“ začal rytíř s vlasy a vousy barvy uhelných sazí. „Vážená Rado, vážení spolubojovníci! Dnes ráno jsem se vrátil z míst a z času, které dosud nenavštívila žádná jiná lidská duše…“
Napětím jsem zapomínal dýchat a nebyl jsem sám. Celý sál visel tomu malému, nebojácnému muži na rtech.
„Prošel jsem skrze Oponu a dosáhl času mínus pět minut a dvaadvacet vteřin…“ Rytířův hlas zakolísal. „Abych zjistil, že Aurora dosud existuje! Ano! Aurora přetrvala Konec Světa!“
Lidé kolem mě vyskakovali ze sedadel za hromového jásotu. Přistihl jsem se, jak se sám zvedám ze sedadla a křičím společně s ostatními.
Želes nad námi, lidmi, nezvítězí! Nezničí Auroru! Lidstvo je zachráněno!
Jen starci na sedadlech Rady nejásali, a ani sám Malreux nedával najevo žádné veselí. Zmateně jsem usedl zpět a otočil se k Jeromovi. „To je přece dobrá zpráva, ne?“
Jerome také nejásal. Zadumaně hleděl dolů a nervózně si okusoval nehet.
„Něco za tím bude,“ zamumlal. „Nějaký čertovský háček…“
Rytíř dole zvedl paže a sál se utišil.
„Ano, Aurora, náš druhý domov, nebyla zničena, jak jsme se domnívali. Ale…“
Nastalo tíživé ticho.
Malreux se nejistě obrátil pohledem k Radě.
Iversen pomalu přikývl.
„Ale… Neobjevil jsem na Auroře žádné obyvatele. Přesněji žádné živé obyvatele…“
V krku mě začal dusit obrovský knedlík.
Prošel jsem jen část Aurory,“ pokračoval s velkým sebeovládáním Malreux. „Od Sálu projekcí přes ubikace až sem, do Hlavního sálu. A cestou jsem potkal mnoho těl, vašich těl… Leželi jste mrtví na chodbách i na schodištích, někteří v krvi, jiní jen jakoby spali. Ale nejhorší to bylo tady, v Sále. Byl úplně plný, jako by se právě konalo zasedání. A všichni byli mrtví. Mistr Iversen, mistr Kohr, mistr Alenin…“ Malreux opustil své místo za pultem, postavil se přímo před nás a začal ukazovat. „Byl jsi tady i ty, Pierre, a ty Gregu, ty Paolo, i ty Alice, a ty Dominiku…“
Posluchárna zamrzla hrůzou.
Malreuxův nelítostný prst značkoval cejchem smrti jednoho aurořana po druhém.
„Myslím, že jsem viděl všechny z vás. Všichni v ten den zemřete,“ pokračoval krutě malý rytíř, a pak zvedl pohled výš, až k nám. Na maličkou chvíli se mi zdálo, že se dívá přímo na mě.
„Až na dvě výjimky.“
Otočily se k nám popelavé obličeje.
Malreux namířil ukazováček na sedadlo po mé pravici, jako by nás hodlal kárat. „Tebe jsem neviděl, Jerome!“ zvolal. „Ani tvého společníka!“
♦ „Felixi! Jerome s Petrem nejsou žádní zrádci!“
Seděli jsme v Iversenově rozlehlé pracovně a její majitel Per s přídomkem Veliký se za svým stolem mračil střídavě na mě s Jeromem a na Felixe Malreuxe.
„Pane!“ namítl drobný rytíř. „Fakta jsou jasná! Oni jediní chyběli mezi oběťmi!“ Malreux upřel své šedé oči na mě. „Nevím, kdo to je! Ale může být nebezpečný. Co když je to zrádce? Nebo dokonce trygg?!“
Iversen si zhluboka vydechl. „Není to trygg, Felixi, zkoumali jsme ho osm dní. A mimochodem, to nebyl Jeromův rozmar, že ho sem přivedl. To jsem nařídil já.“
Malreux se zatvářil překvapeně. „Vy, pane? Ale proč o tom Rada neinformovala rytíře?“
„Protože jsme se to snažili utajit. Ale tvé obvinění všechno zhatilo.“
„Mé obvinění nic nezhatilo!“ ohradil se dotčeně Malreux. „Proč jste vůbec něco tajili? A kdo to vlastně je?“
Už jsem toho útočného skrčka nevydržel déle poslouchat.
„Jsem Tom Šperka! A jestli mě chceš z něčeho obviňovat, tak ti radím, abys měl po ruce nějaké důkazy!“ zasyčel jsem na celou místnost.
Předseda Rady se chytil za hlavu. Malreuxovy oči se přimhouřily. Na prchavý zlomek vteřiny se mi zdálo, že sklopením víček zamaskoval radost.
„Tak je to tedy…“ řekl bezbarvým hlasem.
Iversen se otočil ke mně s pohledem starostlivého otce. „Tvá přítomnost v posledních dnech Aurory měla být tajemstvím, Tome. Copak ti to Jerome neřekl?“
No nazdar. Tak jsem to všechno zvoral…
„Stalo se,“ odpověděl za mě Jerome. „Pane, vypořádáme se i s touto komplikací. Ať všichni vědí, že Legenda dorazila na Auroru. Tom za to nemůže, Felix ho vyprovokoval.“
„Myslím jen na blaho Aurory,“ zamumlal Malreux.
Jerome se obrátil k rytíři. „Felixi, nevěřím, že ti leží na srdci blaho Aurory.“
Malreux zbledl.
„Mám nepříjemný pocit, že tvůj výstup v Sále byl předem promyšlený a měl jediný cíl: vyvolat mezi aurořany paniku.“
„Pane!“ přerušil Jeroma Malreux. „On mě uráží, vezměte mu slovo!“ „Dovolte mi pokračovat, pane!“ požádal Jerome.
Iversen na okamžik zaváhal.
„Mluv dál, Jerome.“
„Víte, že naše společenství tady na Auroře je malé, uzavřené a zranitelné. Stačí jedna epidemie, zkažená voda nebo jen špatné strategické rozhodnutí, a zahyneme. Felixi, vyvolal jsi mezi lidmi paniku, která může mít dalekosáhlé důsledky. Ale to není vše. Když jsme šli k vám, pane, lidé na chodbě se na nás dívali jako na zrádce…“
Jerome vstal a otočil se k Malreuxovi. „Ale zrádce jsi ty, Felixi! Četl jsem tvou zprávu o pobytu za Oponou. Nezmiňoval ses, že by mrtví byli od krve. To jsi prohlásil až v sále! Nevěřím ti ani slovo! Všechno sis vymyslel, abys nás poškodil!“
Malreux taky vstal. Přerývaně dýchal a střídavě zalétal pohledem mezi Iversena a Jeroma. „Žádám satisfakci,“ zachraptěl. „Tady a teď!“
Iversen pomalu, s nešťastným výrazem, přikývl. „Máš ji mít.“
♦ „Ty si vážně myslíš, že to celé Malreux nastražil na nás?“ zeptal jsem se, když jsme opuštěli Iversenovu kancelář. „Ale proč by to dělal?“
Lidé, které jsme míjeli, se na nás dívali velmi nepřívětivě. Najednou mi Aurora připadala cizí a chladná.
„Aby tě odstranil. O mě nejde, já nejsem tak důležitý jako ty.“
„Ale nemá k tomu důvod! Nikdy jsme se nepotkali!“
„Na důvody se musíš zeptat toho, komu Felix slouží.“
„A komu slouží?“
„Podívej, četl jsem Malreuxovu zprávu hned, jak se vrátil. Dal mi ji Iversen. Psaly se v ní podivné věci. Nešlo jen o ty mrtvé. Prý viděl za okny, v oceánu, podivný černý mrak, který se kroutil, jakoby byl živý, a taky tam psal, že cítil přítomnost něčeho cizího přímo tady uvnitř. Zní to realisticky a děsivě, ale já tomu nevěřím. Byl jsem vychován k tomu, abych nevěřil ničemu, co si nemohu osahat a ověřit. A taky mám nějaký vnitřní smysl, můžeš tomu říkat šestý smysl, kterým poznám lež. A Malreux lhal, jako když tiskne…“
„Myslíš, že nebyl za Oponou, že si to vymyslel?“
„Ne, byl za Oponou. Naše data z Proudů jasně ukazují, že se dostal za Konec.“
„Pořád tomu nerozumím…“
„Vysvětlím ti to později.“
„Co znamenala ta satisfakce?“
„Souboj,“ odtušil lapidárně Jerome.
„Jaký souboj? To se prostě pobijete?“
„Tak nějak. Dostaneme plazmové nože, a kdo zemře dřív, prohrává…“
Zastavil jsem se. „Cože?!“
Jerome se zastavil také. Jeho tvář byla vážná. „Zítra mě čeká boj na život a na smrt, tati.“
♦ Nestává se často, aby jeden Rytíř červeného kamene vyzval druhého, v celé historii Aurory se to přihodilo jen pětkrát.
Kolbištěm se stala jedna z tělocvičen a dovnitř byli jako diváci vpuštěni pouze rytíři a členové Rady.
A také já.
Jerome vypadal klidně. Upravil si záhyby na uniformě a vyzkoušel funkčnost nože. Provedl s ním několik cvičných výpadů, a pokud jsem mohl soudit, boj s nožem pro něj nebyl ničím novým.
Ale co když je Malreux lepší?
Rytíř malé postavy se dostavil na bojiště pár minut před začátkem střetnutí. Tvářil se sebejistě a ani se nenamáhal s rozcvičením. Vzal z podnosu plastovou rukojeť, z níž vystřelila při stisku ukazováčkem asi třicet centimetrů dlouhá čepel tvořená rozžhaveným plynem schopným řezat ocel jako obyčejný salám.
Ozvalo se tlesknutí.
Rytíři se postavili do kruhu, v jehož středu zůstali stát oba duelanti.
Jerome byl o půl hlavy vyšší, jenže fyzická převaha nemusela v boji s plazmovými noži nic znamenat…
♦ Souboj začal Iversenovým tlesknutím. Oba duelanti se dali do pohybu a chvíli kolem sebe kroužili proti směru hodinových ručiček. Malreux to nevydržel a zaútočil první. Jeho pravačka se mihla vzduchem, z dlaně vyšlehlo plazmové ostří a jen o pár centimetrů minulo Jeromovu pravou tvář. Jerome srazil Malreuxovu paži stranou a kopnutím kolene do rytířova boku jej poslal zpět do vzdálenosti několika metrů.
Malreux vztekle zasyčel.
Jerome se dal opět do pohybu, krok sun krok, nikam nespěchal, jen vyčkával…
Malreux zaútočil podruhé, tentokrát mířil do slabin. Plazma zaplála mezi oběma těly, oheň zavířil mezi vlajícími šaty, ucítil jsem pach spáleniny a oba duelanti se zase oddělili. Na Jeromově levém předloktí se objevila vypálená díra. Připadal mi teď o něco bledší, ale jestli mu plazma způsobila nějaké zranění, se z jeho pohybů vyčíst nedalo.
Pevně jsem doufal, že ne.
Jerome opatrně přešlapoval, připravený kdykoli vrhnout se vpřed nebo stranou, a podobně na tom byl i jeho sok.
Ospalé Jeromovo kroužení vyprovokovalo další Malreuxův útok. Malreux nataženou pravačkou naznačil výpad na hlavu, zhoupl se v kolenou a vyrazil k Jeromovu břichu. Jerome se jen pootočil o čtvrt kruhu, v dlani se mu poprvé rozžehl smrtící plamen, který zasáhl Malreuxe z boku do krku…
Malreux vykřikl a vzápětí se skácel k zemi s černou dírou na šíji.
A jeho tělo zničehonic zmizelo, jakoby se rozplynulo ve vzduchu!
Nevěřil jsem svým očím!
Co sakra…?
Vysvětlení přišlo od rytířů stojících v kruhu. Taky hleděli vyděšeně tam, kde padlo k zemi tělo jednoho z nich, a přitom si šeptali: „Byl to trygg! Malreux byl trygg!“
„Klid! Uklidněte se! Přátelé!“
Do kruhu vstoupil Iversen. „Od počátku jsme měli já i Jerome určité podezření. Ale neexistoval způsob, jak je ověřit jinak než v souboji. Včera jsme zevrubně prozkoumali proudy, kterými se Malreux dostal za Oponu. Nezjistili jsme žádnou anomálii. Felix, náš druh, se skutečně dostal za Konec Světa. Ale už se nevrátil. Impuls, který jsme zachytili při jeho návratu, se v jednom maličkém detailu neshodoval s tím původním. Felix se ze své riskantní cesty už nevrátil, byl to hrdina, který si zaslouží náš obdiv. Místo něj se vrátil podlý trygg, který zasel mezi aurořany virus strachu z budoucnosti!“
Sál se opět rozbzučel stovkami hlasů.
„To byl pravý důvod tryggovy návštěvy!“ zvolal Iversen a sál opět utichl. „Vzbudit v nás strach a paniku! Ale nás nezastraší. Běžte a řekněte svým přátelům, ženám a dětem, co jste právě viděli! A vyřiďte, že Auroru budeme bránit do posledního dechu!“
♦
„Víte, že jste na Auroře legendou, o které se učí malé děti?“
Seděli jsme v Iversenově pracovně a ten moudrý muž si mě prohlížel se směsicí zvědavosti a posvátné úcty.
Zasvrbělo mě na zátylku.
Pěkná legenda…
„Ano, pane. Jerome už se o něčem takovém zmínil.“
„Tady si na pány nepotrpíme,“ Iversenova kožená tvář se stáhla do něčeho, co připomínalo úsměv. Najednou vypadal o celé věky mladší.
„Říkej mi Pere.“
„Rozumím, Pere.“
„Rád bych si s tebou někdy pohovořil o samotě, Tome,“ Iversen významně pohlédl na Jeroma. „Ale teď musí jít osobní věci stranou. Velice nás zajímá tvůj pobyt v Železné věži. Hrstce našich bratří se podařilo proniknout až k ní, ale nikdo se nevrátil ani neposlal svědectví o tom, jak to tam vypadá.“
Nervózně jsem si otřel čelo. „Moc si toho nepamatuju. S Jolanou jsme prošli Rudnou alejí, na konci stál Železný démon, a pak jsem se probral v kobce ve Věži. Kobka se mohla nacházet asi v polovině výšky Věže. Byl jsem v ní sám a myslím, že žádný další vězeň už ve Věži nebyl.“
„Jsi si tím jistý?“
„Ano. Ale v té kobce byl někdo přede mnou. Ale co se s ním stalo, to netuším.“
„Jak to víš?“
„Zdi byly popsány nápisy.“
Iversen si vyměnil pohled s Jeromem.
„Jakými nápisy?“
Zavřel jsem oči. Ale vzpomínky se nechtěly dostavit. Nevybavoval jsem si takřka nic.
„Nemohu si vzpomenout. Šlo o nějaká písmena…“
Iversen sebou škubl, jako by jej uštkl had. „Jaká písmena?“
„A a R.“
Stařec přikývl. „Tome, tohle svědectví je velice, velice důležité. Opravu jsi viděl na zdi ve věži iniciály A. R.?“
„Ano, jsem si tím jistý. To R bylo ozdobné.“
Oba muži na sebe opět krátce pohlédli.
„To R mělo na konci nožky ozdobnou vlnku zatočenou až pod A?“ zeptal se Jerome.
„Ano.“
Následovalo nezvyklé ticho.
„Ale byly tam ještě jiné nápisy,“ pokračoval jsem. „Celé věty.“ Zatvářil jsem se nešťastně. „Ale na ně si už nevzpomenu.“
Iversen se ke mně naklonil. „To, co se stalo s tvou pamětí, Tome, není ničím neobvyklým, když uvážíme, kolik časových skoků jsi absolvoval. Pokud dobře počítám, překonal jsi během týdne subjektivního času sedm století při třech skocích a jedné letecké katastrofě. Naši vědci tvrdí, že taková zátěž na centrální nervový systém je srovnatelná se stresem po při přežití nukleární exploze.“
To mě příliš nepotěšilo.
„A zlepší se to?“
Jeromova tvář se protáhla. „Možná. A možná taky ne…“
V myšlenkách jsem zabloudil k Jolaně.
„Co se stalo s Jolanou? Proč se chovala tak podivně?“
„To by ti měl vysvětlit spíš Jerome,“ řekl Iversen.
Jerome si nervózně odkašlal a zatvářil se nešťastně. „Myslíme si, že to nebyla Jolana, tati.“
„Jak nebyla?“
„No… Pamatuješ, co jsem ti povídal o Hoelvegu Tryggovi a tryggách, co jsou k nerozeznání od skutečných lidí?“
„Ano.“
„Měl jsi příležitost poznat Malreuxův trygg. Ale tryggů je hodně. Proto kdokoli přijde na Auroru, musí být podroben zevrubné kontrole.“
„Tak proto jste mě šoupli do izolace!“
„Bylo to nezbytné, tati! Trygg nejde rozlišit od člověka pouhým pohledem!“
„Hmmm.“
„To nebyla Jolana, s kým jsi cestoval letadlem a se kterou ses pak potkal v Proudu času. Železný pán na tebe poslal trygg s její podobou.“
Stáhlo se mi hrdlo a čelo se orosilo tisíci kapičkami. „Už v letadle?“ zašeptal jsem.
„Prozkoumali jsme Proud, který vás přenesl do letadla. Tvůj byl v pořádku. Ale ten druhý ne. Ten vycházel z Železné věže.“
Mráz mi zajel do masa a provrtal se až k srdci.
To nebyla Jolana…
Zavřel jsem oči. Vybavil se mi její potutelný úsměv poté, co mě stevardka usadila vedle ní. Její šaty, gesta, mimiku. Během havárie zmizela, aby se zničehonic vrátila pomocí Víru.
A pak…
Vyspal jsem se s tryggem…
„Je ti něco, tati?“
Zvedl jsem hlavu a nasadil bezstarostný úsměv, který na mé tváři visel jen za ta nejtenčí vlákna hrůzy.
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku…“
♦ Z Iversenovy pracovny jsem se vypotácel na nohách, které jako by byly z vosku.
„Opravdu ti nic není?“ Jerome vypadal ustaraně.
„Cítím se… divně,“ přiznal jsem. „Možná na mě dolehl ten časový posun.“
Jerome spolkl lež bez mrknutí oka. „Odvedu tě do kabiny a nechám ti tam přinést nějaké jídlo.“
Zarazil jsem ho gestem ruky. „To nebude třeba. Hlad mě přešel a na odpočinek už taky nemám ani pomyšlení. Někde si sedneme a ty mi můžeš udělat malou přednášku o historii Aurory, cestování časem a o tom vašem podivném Řádu.“
„Dobrá,“ přikývl Jerome. „V tom případě půjdeme do Studovny.“
♦ „Uspořádání Aurory jsem ti už popsal a k historii se dostaneme později. Začneme s tím nejdůležitějším, a to jsou časové proudy,“ řekl Jerome, jen co jsme se usadili v pohodlných křeslech proti velkému hologramu.
„Díváš se na největšího génia posledních dvou století,“ řekl Jerome. V prostoru před námi se zhmotnila hubená mužská tvář s orlím nosem, šedivými vousy a dlouhými neupravenými vlasy. „Abraham Robinson patřil k první várce kolonistů na Auroře, přišel sem ve věku osmnácti let. Ve třiadvaceti publikoval svou převratnou práci o podmíněné nestabilitě časoprostoru a o deset let později sestavil první prototyp časovače. S jeho pomocí se dokázal přenášet v čase několik minut do budoucnosti nebo minulosti. Svůj vynález neustále zdokonaloval, a když mu bylo pětatřicet, vytvořil první opravdový časový Proud, který jej přenesl do Želesa a zpět. O další dva roky později byl postaven Sál časových projekcí a cestování proudy se stalo rutinní záležitostí. Rutinní pro obzvláště nadané a náležitě vycvičené jedince.“
„Rytíře?“
„Ano.“
„A co bylo dál?“
„Abe pokračoval ve svém výzkumu. Ale začala se projevovat stinná stránka jeho osobnosti, odvrácená tvář geniality: podivínství. Na všechno a na všechny si stěžoval, jeho práce a její význam prý nebyly dostatečně oceněny. Přestal se scházet se svými kolegy a přáteli, až se nakonec izoloval od všech obyvatel Aurory. Na veřejnosti se objevoval jen sporadicky, a vždy přitom vyprávěl, že pracuje na něčem Velkém, na nějakém Megaproudu, který zničí samotný Čas a tím vymaže z povrchu zemského i celý Želes se Železným pánem…“
To mě zaujalo. „A uspěl?“
„Ne. Byl to jen další projev jeho šílenství, které se neustále stupňovalo. Měl záchvaty neovladatelného vzteku, rozbíjel, co mu přišlo pod ruku, napadal bezdůvodně personál ošetřovny, několikrát se pokusil o sebevraždu, a dokonce zaútočil nožem na samotného Hoelvega Trygga s úmyslem zabít jej jako zrádce…“
„A jak to všechno skončilo?“
„Jednoho dne prostě zmizel.“
„Jen tak?“ luskl jsem prsty ve vzduchu.
„Jen tak,“ potvrdil Jerome. „V Sále nezaznamenali žádnou aktivitu v Proudech. Ani tu nejnepatrnější.“
„Ale pokud zmizel, musel použít Proud.“
„To ano.“
„Jak to potom dokázal?“
Jerome pokrčil rameny. „To už asi nikdy nezjistíme. Příběh Abe Robinsona se mezitím stal součástí mytologie Aurory. Možná opravdu dokončil svůj vynález, prý nejsložitější zařízení, jaké kdy člověk vymyslel, kterému říkal Grál. A možná jen využil nějaké skulinky v systému, který sám kdysi vytvořil, aby nepozorovaně unikl…“
„Pátrali jste po něm?“
„Ano, ale bez úspěchu. Nenašli jsme po něm jedinou stopu.“
„To je škoda,“ zamumlal jsem. „A co ten váš Řád?“
„Myslíš řád červeného kamene?“
Přikývl jsem. „Proč se tak jmenuje?“
Jerome se slabě usmál. „Přelož si ten název do angličtiny.“
„Red stone´s order,“ řekl jsem takřka bezmyšlenkovitě.
Jsem ale pitomec!
„Jsme rytíři červeného kamene a odvozujeme svůj název od firmy Redstone, hlídače Želesa,“ potvrdil Jerome. „Jakmile se Želes pohnul, Redstone ve Studénce byl zničen, ale ještě nějakou dobu fungovaly pobočky v Japonsku a Kostarice. Ty řídily evakuační práce v Americe a v Asii. Měli jsme totiž informace od našich kolegů z budoucnosti, a věděli jsme, co se má stát, a jak na to nejlépe reagovat. Na naší připravenosti záviselo přežití lidstva.“
„A kolik je vás v současnosti?“
„Myslím, že dvě stě čtrnáct.“
„Jenom?“
„Aby ses mohl stát Rytířem, musíš projít několika zkouškami. Jen málokdo v nich uspěje.“
„Jde o schopnost procházet proudy? Snášet tu…“ zaváhal jsem. „Nevolnost a bolest?“
„Ano. Mimo jiné.“
Když viděl můj tázavý pohled, dodal se zvláštním výrazem v očích: „A musíš umět zabíjet. Bez lítosti. Protože na tom závisí život ostatních. Jsme opravdu jako naši jmenovci v temných dobách středověku. Želes žádnou slabost nepromíjí. V boji s ním přežijí jen ti nejsilnější…“
♦ Přidělili mi kabinu hned vedle Jeromovy. Představoval jsem si stísněný prostor o ploše několika metrů čtverečních, ale byl jsem mile překvapen. Kabiny na Auroře si prostorností nezadaly s dvoupokojovými byty, nescházelo tu sociální zařízení, kuchyňka ani šatník, postel byla příjemně měkká, barvy stěn v uklidňujících pastelových odstínech a dokonce tu nechyběla ani váza s napodobeninami gerber a narcisů.
V kuchyňce jsem objevil talíř přetékající směsí růžových plodů v zelené omáčce. Zavřel jsem oči a všechno naráz zhltl. Mělo to výraznou ostrou chuť, kterou se mi nepodařilo identifikovat. S plným žaludkem jsem se odpotácel k posteli.
A padl na ni jako podťatý.
Pokračování příště
