Princ a drak

Z hučení motorů mě začínala pomalu bolet hlava. Vznášel jsem se už přes dvacet čtyři hodin ve stavu beztíže směstnaný v maličkém kontejneru na potraviny. Přes veškerou snahu mého obleku zpříjemnit mi cestu masážemi ztuhlých a neprokrvených končetin jsem začínal mít pocit, že výstup do volného prostoru bez skafandru by byl příjemnější. Minimálně by to byla rychlejší cesta, jak spáchat sebevraždu.
Blížíme se ke stanici Glass Mountain. Kontakt s automatickým navigačním systémem. Do přistání zbývá 20 minut 47 sekund, ozvalo se mi ze sluchátek. Loď řídil počítač, takže jsem ani neměl komu nadávat za opatrný a úsporný let.
Tak ještě více než čtvrt hodiny toho utrpení. Počítač hlásil každou uplynulou minutu, což mi náladu moc nezvedalo. Spíš naopak. Když chybělo patnáct minut, rozhýbal jsem ústa a vyžádal si hlášení našeho malého týmu. Ne že bych neměl údaje o nich neustále promítané na displej. Lidské slovo vždycky potěší, zvláště před akcí.
„Tady Ifrít. Připraven, i když poněkud zkomprimován,“ ozvalo se. Skoro jsem viděl Ifrítův úšklebek.
„Mluví Impakt. Všechno v pořádku, pane.“
„Pořád žiju, ačkoli to tak možná nevypadá,“ uslyšel jsem unavený hlas Labrys, jediné ženy ve skupince.
„Dobře. Už brzy začneme, tak se trochu vzpamatujte. Brzy by mohli zachytit vysílání z našich obleků, takže pokud se chce někdo na něco zeptat, má nejvyšší čas. Jinak rádiové ticho a tvařte se jako výživná pasta.“
Před pár lety psychologové s úžasem zjistili, že jména skutečně mají nad svým nositelem určitou moc, a od té doby si lidé ze speciálních jednotek říkají těmi nejpodivnějšími přezdívkami. Pokrok.
Tak pět minut před přistáním jsem se začal setrvačností pohybovat ke stěně kontejneru, odevšad tísněn plastovými balíčky s jídlem. Loď srovnávala rychlost se stanicí. Po chvíli to ustalo a následovaly jenom drobné otřesy pokaždé, když manévrovací trysky jemně upravovaly kurs.
Pak náraz, při kterém mi celé tělo poskočilo, a ticho.
Přistání bylo úspěšné. Konec, ozval se naposled lodní počítač.
Nálada se mi zlepšila. První fáze proběhla dobře.
Kontejneru se zmocnil přepravní stroj a kamsi ho vezl. Podle plánu bychom teď měli být (jakožto dovezené potraviny) vystaveni větší dávce radioaktivního záření kvůli desinfekci. Obleky by ho měly bez větších potíží zastavit. Snad.
Případné zkoumání rentgenem také nemůže odhalit nic podezřelého: kontejnery obsahovaly krom nás i tuny jídla a obleky se dokázaly z nějakých pětadevadesáti procent maskovat. Skrz stěny ke mě chvíli pronikalo hluboké hučení, které ale brzy ustalo. Nic jsem pochopitelně neviděl, ale pochopil jsem, že sterilizace je za námi.
Dále byl v plánu sklad potravin, kde se konečně rozjede zábava. Po čase se kontejner přestal chvět. Počkal jsem ještě půl hodiny a pak jsem to odstartoval: „Jdeme na věc. Začíná fáze 3. Vylezte ven!“
Shodil jsem ze zad kyslíkovou nádrž a odemkl víko svého vězení. Gravitace fungovala, rotace stanice zajišťovala přitažlivost blízkou pozemské. Kontejner se bohužel otevíral do strany. Musel jsem opatrně seskočit dolů a mnoho balíčků uvnitř při tom popadalo na podlahu. Nemohli jsme se ale zdržovat s úklidem.
Skutečně jsme se dostali do skladiště. Všude stály bedny, balíky a kontejnery různých velikosti a značek. Sice tu vládla tma, ale to pro naše nesčetné senzory nepřestavovalo žádný větší problém.  Nikde žádná bezpečnostní zařízení, jakmile jsme prošli přísnou kontrolou, nikoho ani nenapadlo dále se starat. Velmi dobře.
Maskovací obleky odváděly dobrou práci, ostatní jsem téměř neviděl.
„Připraveni?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Ano, pane.“
„Jo.“
„Fáze 3. Labrys, ty jsi odborník na místní ventilační šachty. Veď nás.“
„Hm. Podle všeho jsme v pátém patře někde ve skladišti E4 až E14. Všechna jsou stejná. Podle úrovně umělé gravitace tipuji na E9. Nejlepší bude jít támhle tudy,“ jako vždy, když o něco šlo, Labrys zvážněla.
Následovali jsme jí, zbraně vytažené z pouzder. Přiznávám, že cítit v ruce pažbu mě uklidňovalo. Používali jsme systém Orion, což byl vlastně samopal velikosti starých pistolí a se spoustou dalších vylepšení. Třeba jeho povrch užívající přesně tutéž technologii neviditelnosti, jako vrstva chytrých vláken kryjící naše těla. Nebo zaměřování a spoušť spojené s počítačem, které přinesly přesnost a jistotu, že by se odstřelovač z přelomu století divil.
Ventilační systém. Maličké průchody, šachty jdoucí všemi směry, občas obrovské větráky, pomalu se měnící gravitace. Při cvičeních jsme to procházeli snad tisíckrát, ale stejně mi z něj naskakovala husí kůže. Po sto metrech jsem se ztratil. Počítač mi sice promítal na sklo helmy mapu a v nouzi by asi dokázal najít i nejkratší cestu ven, ale stejně jsem si připadal bezmocně vláčený. Navíc většina chodbiček postrádala jakýkoli zdroj světla, takže jsem se musel spoléhat na brýle.
Nechápal jsem, jak to, že Labrys nic z toho nevadí.
Labrys: Pozor, detektory před námi. Ticho, objevila se mi na displeji textová zpráva. Strnuli jsme.
Napjatě jsme čekali. Všichni jsme aspoň teoreticky znali jedenáct způsobů, jak oklamat kamery a podobná zařízení, jenže hodně záleželo na jejich typu. Proti nejnovějším strojům by se ale většinou nedalo nic dělat. Museli bychom si vybrat jinou cestu. Naštěstí při rychlosti pokroku už nikdo nestíhal vybavovat celé stanice nejnovějšími zařízeními.
Labrys: V pořádku. Obyčejná IR kamera. Můžeme pokračovat.
Zastavovali jsme se ještě mnohokrát. Pokaždé se úroveň bezpečnostního systému o trochu zvýšila. Napětí stoupalo.
Labrys: Končí legrace. Plány stanice a skutečnost už si vůbec neodpovídají. Nevím, co může kde číhat. Navíc mám podezření na kontrolní bod kus před námi, jenže všechna data jsou divná. Vypadá to, že je nejvyšší čas opustit chodby. Vrátíme se na křižovatku 431 a pak vylezeme otvorem A78.
Počítač mi zobrazil cestu. Ani se mi nechtělo věřit, že jen třicet metrů od nás leží průchod do prostoru navrženého pro obyčejné lidské bytosti.
Za půl minuty už jsme se krčili u stěny v chodbě. Maskování fungovalo; i s pomocí počítače jsem jen stěží rozeznával své společníky. Obyčejný člověk neměl šanci nás zahlédnout. Ujal jsem se opět velení.
Princ: Fáze 5. Doplížíme se nad sál s Drakem.
Labrys:OK.
Impakt:OK
Ifrít:OK
Je to divný pocit, plížit se jako zloděj po chodbě, kde občas projde člověk v pracovní kombinéze nebo vědátor v tradičním bílém plášti, přejede vás pohledem a jde dál. Jednou jsme museli projít přímo skrz skupinku přátel, kteří se zastavili na kus řeči uprostřed koridoru. Gravitace hodně poklesla, jak jsme se přiblížili k ose stanice. Začínalo to komplikovat chůzi.
Pak mi počítač nahlásil bezpečnostní stanoviště kus před námi. Naštěstí z toho místa přicházelo spousta elektromagnetického šumu. Kdybychom zahnuli za roh, určitě by nás dostali.
Princ: Je tady checkpoint, co se nedostal do mapy. Asi sedmdesát metrů vpředu, za rohem. Nějaké nápady?
Labrys: Sakra. Tušila jsem nějaké problémy.
Ifrít: Navrhuji útok. Za chvíli se stejně prozradíme.
Impakt: Souhlasím s návrhem.
Princ: Co ty, Labrys?
Labrys: Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat. Jenom mám pocit, že toho budeme litovat.
Princ: Až dám signál, začneme. Útočný plán čtyři. Magnetické boty zapnout, už mám dost toho poskakování vzduchem. Labrys, kryj nás.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
Princ: ÚTOK!
Rozběhl jsem se, ostatní se mnou. Roh. Skočil jsem, dopadl a pokračoval dál kotouly letmo. Doslova – v nízké gravitaci jsem opravdu skoro letěl.
„Carlosi, co je tohle?“ uslyšel jsem kus před sebou mužský hlas.
Koutem oka jsem zahlédl za neprůstřelným sklem čtyři postavy v uniformách.
Labrys spustila palbu.
Tssss. Tssss. Tssss. Tssss.
Neprůstřelné sklo není tak docela přesný název.
„Carlosi!!!“
Tssss.
Přistál jsem v podřepu. Počítač mi vedl ruku s Orionem.
Tssss.
Zasáhl jsem jednoho z nich do oka, černá bezpečácká uniforma se pokryla tělesnými tekutinami.
„Poplach! Úto…“
Tssss.
Tssss.
Rozkvičely se sirény.
Chtěl jsem poručit Ifrítovi, aby otevřel masivní dveře před námi, ale ten už u nich stál s nějakým přístrojem v ruce.
„Mám to!“ vykřikl skoro okamžitě a dveře se syčením vylétly nahoru.
„Jo, a my tady máme asi patnáct bezpečáků. Vzdálenost sto metrů,“ uslyšel jsem Labrys.
Ifrítovi se trochu třásl hlas: „Otevřu cestu. Dejte mi moment.“
S Orionem v ruce jsem se rozběhl zpátky k rohu.
Ohlušující třesk a záblesk.  Počítač naštěstí okamžitě ztlumil zvuk a zapojil optické filtry. Chodba se naplnila dýmem. Světlice a dýmovnice. Bezpečáci používali metody, které už poněkud vyšly z módy.
Rachot výstřelů. Opětovali jsme palbu. Přesně. Z kouře jsem uslyšel bolestivé výkřiky. Pak na chvíli všechno ztichlo.
„K zemi!“ uslyšel jsem Ifríta.
Padl jsem právě včas. Zezadu se ozval výbuch a podlaha se zachvěla.
„Máme průchod!“ vykřikl nadšeně Ifrít.
„Je tady druhá vlna, pane,“ ohlásil klidně Impakt.
Nemohli jsme si dovolit zdržení. Vytáhl jsem granát a hodil ho do chodby. Padal tak pomalu, že vybuchl ve vzduchu. Představil jsem si střepiny odrážející se od stěn a poletující chodbou jako hejno rozzuřených sršňů. Další výkřiky.
„Ústup!“
Proběhli jsme okolo zdemolovaného checkpointu. Za dveřmi zela v zemi tak díra tak metr v průměru.
„Dobrá práce, Ifríte! Zabarikáduj to tady,“ křikl jsem v běhu a skočil dolů. K zemi jsem se snášel pomaleji než padající list.
Dole čekal ve velkém sále Drak – nejrychlejší počítač světa, podle neověřených zpráv nadaný inteligencí převyšující lidskou. Opečovávalo jej několik desítek výzkumníků všemožných odborností a střežila speciální jednotka společnosti Glass Mountain Inc. My si přišli pro dračí poklad.
Jak jsem padal, hluk sirén snad ještě zesílil.
„Narušitel v Doupěti! Střílejte na tu díru! Zakódujte…“ vykřikl jeden ze strážců, asi velitel.
Tssss.
Další rozkazy už vydat nestihl.
Tssss.
Mezi vědci vypukl zmatek. Spousty se jich rozeběhly k východu, další padli k zemi a kryli se. Několik jich s odhodlaným výrazem vytáhlo zbraně a začalo slepě střílet okolo sebe. Nemohli nás vidět a dřív by se postříleli navzájem než by trefili nás, ale jim to vůbec nevadilo. Fanatici, kterým nějací pečliví odborníci na psychické inženýrství vymyli mozky. Naskakovala mi z nich husí kůže. Střílel jsem. A znova.
Nohou mi proletěla střela. Vyjekl jsem bolestí, když se mé zranění oblek bleskově léčil.
Když jsem se o chvíli později vzpamatoval, uviděl jsem jeden bílý plášť, jak běží k velkému terminálu uprostřed místnosti. Podle zpravodajců přes něj bylo možné komunikovat s Drakem. Nesměl jsem to dovolit, jenže ten člověk už měl terminál na dosah a má ruka s Orionem se pohybovala příliš pomalu. Nestihl jsem vystřelit.
Kousek nade mnou se ozvala palba a cáry bílé látky se rozletěly po místnosti. Impaktovy výbušné střely vědátora dostaly dřív, než se stačil dotknout jediného tlačítka.
Seshora se ozval další výbuch a proud vzduchu mě hodil na zem. Ifrít a jeho bomby.
Rychle jsem se překulil pryč, aby na mě nespadl Impakt. Kryl jsem se za obrovskou povalenou obrazovkou a jednoho po druhém odstřeloval obránce.
Tssss.
Tssss.
Jakýsi šílenec po mě házel minigranáty. Ty potvory v nízké gravitaci skákaly ostošest a já musel kličkovat jak o život.
Ifrít:Nahoře cesta zatarasena. Odstřelil jsem strop. Než vrátí chodbu do použitelného stavu, uplyne několik týdnů. Jdu dolů, zajistím podpůrnou palbu.
Kousek ode mě vybuchl další minigranát. V duchu jsem Ifrítovi blahopřál, ale nemohl jsem se soustředit na formulaci složité zprávy. Ne teď.
Princ: Pomoc, Ifríte.
Tssss.
Výkřik. Déšť granátů ustal. Díky, Ifríte. Na oplátku jsem dávkou pocuchal skupinku vědců se samopaly, kteří drželi v šachu Impakta.
TsTsTsTsTsTsTssss.
Bam.
Tssss.
Nahoře se objevila Labrys. Elegantně přistála, vyskočila a přesně podle plánu zaujala pozici u ústředního terminálu Bránila jej jak lvice. Drakovu pokladu – tajným údajům všeho druhu, které za dva a půl roku nakradl v počítačové síti – se nesmělo nic stát.
Bam.
Dum! Dum! Dum!
Tssss.
Tssss.
Skrčený za zbytky kovové krabice jsem vyměnil zásobník. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem kousek vpředu za hromadou trosek rozmazaný obrys. Strážce v maskovacím obleku. Asi bych ho přehlédl, kdyby mi jej počítač červeně nezvýraznil. Sakra.
Vystřelil jsem na něho dávku. Několik střel ho muselo zasáhnout, ale stín se jen zachvěl.
Princ: Impakte, jsou tu maskované stráže.
Impakt: OK. Dostanu je.
Strážce zmizel za troskami. Tiše jsem zaklel.
Sotva jsem stihl znovu nabít, když se na mě vrhlo pět vojáků s bajonety na puškách. Do ruky mi rychlostí myšlenky vklouzl nůž. Viditelný. Jednoho útočníka matná čepel, která se znenadání objevila ve vzduchu, překvapila tak, že na moment ztuhl. Střelil jsem ho Orionem. Dalšího jsem odzbrojil tvrdým kopem. Tak tvrdým, že udělal bezmocný kotrmelec, odrazil se od podlahy a dopadl nějakých dvacet metrů daleko. Nehýbal se.
Dva se na mě společně vrhli a společně padli k zemi s proříznutými hrdly. Poslední spustil palbu. Musel jsem nekonečnou vteřinu tančit deštěm kulek, než jsem stihl odhodit nůž. Trik zabral, voják rozstřílel čepel na kousky a mě přehlédl. Než si stačil uvědomit chybu, zmáčkl jsem spoušť.
Tssss.
Rozhlédl jsem se po neviditelném strážci, ale nikde nic.  Nad vyčištěnou místností se vznášely tu a tam proužky dýmu. Vypadalo to, že všichni obránci padli. Naše skupina se kryla, jak se dalo. Věděl jsem o Labrys, která číhala u terminálu. Ifrítův signál přicházel z druhého konce místnosti, nejspíš se probojoval až k jediným dveřím z místnosti a zajišťoval je.
Kde je Impakt? Co dělá na otevřeném prostranství?
Grafy jeho životních funkcí skákaly sem a tam, něco se mu muselo stát.
Princ: Impakte?
Nic.
Pak jsem uslyšel sténání z míst, odkud přicházel Impaktův signál.
Pečlivě jsem se rozhlédl a proplížil se ke zdroji zvuku.
Impakt a dva mrtví strážci leželi vedle sebe, okolo spousta krve. Vypadalo to, jakoby se u podlahy usadila vrstva chvějícího se vzduchu; všichni používali maskování. Skoro jsem nerozeznal, kdo je kdo. Naše výbava nás sice chrání a dokonce dokáže vyléčit menší zranění, ale vše má své meze. Impakt už asi nemohl mluvit, poslal mi jen text.
Impakt: Umírám. Podle počítače nemám šanci na přežití. Hodně štěstí, pane.
Nemohl jsem z něj spustit oči, když vyvolal kremaci, speciální funkci obleku, která se postará o všechny důkazy proti naší společnosti. Za chvíli z něj a jeho věci zbyla jen hromádka popela. Nikdy jsem ho vlastně pořádně nepoznal, znám lépe jeho osobní soubor než jeho samotného.
Ifrít: Dveře zablokovány. Jestli se nepletu, nepodaří se je zvenčí otevřít aspoň čtyřicet minut. Máme spoustu času.
Princ: Impakt je mrtvý. Fáze 7. Vyzvednutí dračího pokladu.
Doufal jsem, že Drak si ničeho nevšiml. Neměl disponovat žádnými smysly a když jej zrovna Glass Mountain nepoužívala k nabourávání počítačových systému s nadlidskou silou a přesností, raději jej odpojovali a jediný přístup k němu vedl přes ústřední terminál. Tedy jediný softwarový přístup.
Někde musel být Drak fyzicky umístěn, někde blízko musela ležet jeho paměť. Většina místnosti přežila boj vcelku dobře, ačkoli z několika nešťastných strojů nezbylo nic než trosky. Draka ale určitě postavili tak, aby přežil většinu menších nehod…
Rozhlédl jsem se okolo. Někdo tu musí být. Trapná situace. Hrdina přijde do dračí jeskyně a musí si draka nejprve najít.
Krabic plných elektroniky nebo moderních optických zařízení tu ale stála spousta. Většinou šlo o superpočítače používané pro diagnostiku nebo nějaké podpůrné výpočty, tedy aspoň myslím. Nic co by se podobalo Drakovi.
„Mám ho, prašiváka starýho,“ ozvala se Labrys z kouta.
Stál tam – vysoká skříň uprostřed trosek kolečkové židle, na povrchu jen pár škrábanců. Malý štítek na krabici hlásal ozdobným písmem DRAK, vyrobeno roku 2037 na stanici Glass Mountain.
Skříň byla zamčená na jemný mechanický zámek. Nejspíš tam připravili i několik mechanických a elektronických pastí.
Ifrít přistoupil k zámku a vytáhl své nástroje. Jemná, nervydrásající práce. Jediná chyba a obsah krabice se změní v ohořelé trosky.
„Tak tady to máte, dámo a pane,“ ohlásil Ifrít vesele, když konečně otevřel dveře.
Naše oči spočinuly na dračím pokladu. Spousta datových disků. Začali jsme je cpát do čtecích zařízení a rychle odesílat. V okolí Glass Mountain se pohyboval malý neregistrovaný satelit, který všechna tato data (patřičně zakódovaná) vysílal široko daleko. Polovina družic, stanic i pozemních antén obdrží poklad, ale jen jedna společnost k němu zná klíč.
Vysílání trvalo přesně dvacet osm minut a osm sekund. Pak nám došla data. Předpokládám, že v čitelné, nezakódované formě se tam nachází nejvýš desetina nebo dvacetina souborů, ale i to stojí za to. Drak se dokázal nabourat snad do všech sítí světa a odnesl si všechny druhy informací, které si jen lze představit. Možná se tam někde najde i tajemství jeho umělé inteligence, kdo ví.
„Fáze 7 dokončena.“
Zadal jsem kód a družice, kterou jsme používali pro přenos, si to zamířila do horních vrstev atmosféry. Zapojila brzdné trysky. Během pár minut zpomalila natolik, že se začala propadat níž a níž. Tehdy jsem vyslal další signál a nálož na satelitu explodovala. Žádné důkazy, jen malý meteorický roj.
Zatímco jsem sledoval poslední let družice, Ifrít připevnil na Draka spousty malých kapslí s výbušninami.
„Tak, tohle je poslední bod programu, malý ohňostroj,“ poznamenal.
„Moment, chci jej zničit sám,“ poručil jsem, než je stihl odpálit.
„Jak je libo,“ odvětil Ifrít trochu překvapeně a poslal mi ovládací kódy.
Jedinou myšlenkou jsem zabil Draka.
Zbývaly poslední tři důkazy – my.
„Dobrá práce. Díky vám všem. Operace skončena,“ řekl jsem.
„Jsem rád, že jsme uspěli. Sbohem,“ odpověděl mi Ifrít a spustil kremaci. Trvala jen okamžik.
Všichni jsme věděli, do čeho jdeme. Třicet jedna minut po vyhlášení nejvyššího stupně poplachu musela bezpečnostní služba neprodyšně uzavřít okolí. Šance na únik se blížily nule, zato nás mohli snadno chytit a získat důkazy proti naší společnosti.
Psychologům trvalo rok, než nás připravili na to, že po úspěšném provedení akce máme spáchat sebevraždu. Povedlo se jim to. Našli si na každého nějakou páku. Ne že by museli hledat dlouho.
Impakt přišel při nehodě o rodinu a trochu se zbláznil. Nenáviděl sebe i okolí, ve vojenské disciplíně našel útěchu.
Ifrít, kdysi špičkový technik, trpěl degenerativním onemocněním mozku. Nedalo se léčit. Jednou mi ukazoval graf svého IQ. Klesá rychlostí asi pět bodů za rok. Souhlasil s účastí a za odměnu mohl prožít celý rok v luxusu, o kterém se mu ani nesnilo.
Labrys je zločinec ze Země. V šíleném podniku nakonec unikla policii na orbitu. Podváděla, kradla, pašovala a minimálně třikrát i vraždila. Nakonec ji ale dostali. Pokud by nezemřela tady, společnost by jí popravila. Takhle aspoň její rodina dostane peníze.
A já chtěl jednou v životě udělat něco pořádného. Původně ze mne měl být právník, jeden z obrovské armády patřící společnosti. Ale nestalo se, kvůli psychickým problémům jsem musel odejít ze školy. Pořád jsem chtěl vyniknout, nějak se vymanit z průměru. Jednoho večera mi zástupkyně společnosti nabídla práci ve speciální jednotce.
Jediné, co si přeji, je aby mé jméno opředla legenda. Už jsem si jí vybral. Zachráním za cenu vlastního života posádku stratosférického balónu, bude to v celé síti. Ano, taky jsem divný. Jenže jsem zabil draka a ukradl jeho poklad. Jen ta princezna a půl království chybí, ale to stejně není pro mě. Draci už mě nějakou dobu pronásledují ve spánku.
„Dračí oči, nedívej se do dračích očí,“ uklouzlo mi.
„Co?“
„Nic. Sbohem, Labrys.“
„Moment. Já nejsem tak zapálená pro věc, abych jenom tak umřela,“ vyhrkla Labrys.
Zcela automaticky jsem vytáhl Orion a namířil na ni.
„Aktivuj kremaci,“ poručil jsem.
„Ne. Počkej. Všechny ty věci, co ti napovídali jsou nesmysly. Potřebovali vůdce, který není ochoten zemřít jen tak. Proto tě změnili v karikaturu drakobijce. Vymyli ti mozek. Ale spolu můžeme uniknout. Z naší čtveřice jenom my dva máme před sebou nějakou budoucnost, vím že v hloubi duše mi rozumíš. Ute…“
Tsssss.
Přesný zásah do oka. Ani moc netrpěla. Našel jsem na obleku Labrys datovou linku, připojil se a přikázal zpopelnit její mrtvolu. Zapomněl jsem se včas odpojit, žár spálil kabely, které nás spojovaly. Pociťoval jsem trochu lítost. Trochu.
Teď tady stojím a čekám nevím na co. Bezpečáci se dobývají na vstupní dveře, skřípání sílí. Moc dlouho nevydrží…
Proč se v pohádkách spolu s drakem vyskytují i hodní králové a krásné nevinné princezny?
Nebo spíš, kam se poděli ve skutečnosti?
Ke zničení velitelského obleku je třeba soustředěného souhlasu. Přejete si aktivovat autodestrukci?
I mrtvý drak může svým jedem zabíjet hrdiny. Smutný, hloupý konec.
„Přeji. Ukonči to.“

KONEC