Příběh, který začíná pointou

Ta povídka nebyla nikdy dopsána.
A přitom si na ní dával tak záležet. Majce se rozzářily oči, když jí řekl, že chce napsat povídku pouze pro ni.
„To si ji nebude moct nikdo jiný přečíst? Ani ty?“ zeptala se.
„Tak to není myšleno,“ vysvětloval. „K té povídce bude připojeno věnování tobě.“
Lesk v jejích očích pohasl. „Ale vždyť jsi říkal, že ta povídka bude jenom moje.“
„No ano. To platí,“ trval na svém. „Já tu povídku napíšu tak, aby se líbila především tobě. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem poznal, co se ti líbí a co ne. A to bude jediné, čím se budu při psaní řídit.“
„Tak jo. To zní docela dobře,“ pousmála se. „Už teď umírám zvědavostí, jaká ta povídka bude.“ Pak se zamyslela: „Opravdu víš, co se mi líbí? Vždyť ani já to nevím. Vůbec netuším, co bych odpověděla, kdyby chtěl někdo vědět, co se mi líbí. Ale to nevadí. Hlavně musí být ta povídka dramatická. To mám ráda –  když se člověku při čtení tají dech. Myslíš, že to dovedeš psát dost dramaticky?“
„To víš, že jo, můj anděli,“ usmál se a políbil ji na čelo.
V dalších dnech vkládal do povídky souboje, války na jiných planetách a honičky nejrozmanitějších dopravních prostředků. Psaní jej natolik ovlivnilo, že se sám začal učit bojovým uměním, osvojil si řadu chvatů, a denně chodil do posilovny.
Majka jednoho dne přejela prstem po ztvrdlém bicepsu a zamračila se: „Nějak jsi zdrsněl. Celý byt jsi zaneřádil činkami a já nevím jakým ještě harampádím. Pořád se tváříš tak zarputile. Jak mám s tebou žít, když se z tebe stala takováhle obluda?“
„To je tím, že píšu tu povídku,“ omlouval se. „Žiju tak, abych se co nejvíc přiblížil její atmosféře.“
„Opravdu?“ zbledla. Ruka, zvedající k ústům tabulku čokolády, ztuhla v legrační pozici. „Snad nemluvíš o té povídce, co má být jenom moje?“
„Ano, přesně o té, zlatíčko.“
„Přece po mně nemůžeš chtít, abych něco takového četla. Vždyť já miluji romantiku. Motýlky nad loukou a tak. Píšeš něco o motýlcích?“
„Ne,“ přiznal zkroušeně.
„No vidíš. To bys měl!“
Povzdechl a pustil se do přepisování. Nejdřív vyškrtl vůbec největší bojovou scénu a nahradil ji tancem hlavního hrdiny se svou milou na rozkvetlé louce obklopené stovkami baboček. Pak celé dny prošpikovával povídku bušícími srdci, dmoucími se hruděmi a ševelícími rty. Sám se odhlásil z kurzu bojového umění a za ušetřené peníze kupoval květiny. Každý den nosil Majce kytici, při příchodu domů se na ni vrhal a zahrnoval ji žhavými polibky, hladil ji a šeptal horoucí slova lásky.
Po několika dnech se vysmekla z jeho objetí a zakňourala: „Už je toho moc.“
„Čeho je moc?“ zeptal se zaraženě.
„Všeho! Pořád mi nosíš kytky, ocumláváš mě, omuchláváš mě, donekonečna opakuješ, jak mě miluješ. Jak to mám vydržet?“
„Ale já myslel, že se ti to líbí,“ zakoktal.
„Líbí? Já chci mít doma opravdového chlapa. Takového, jací žili dřív. Rytíře, který přinese své vyvolené občas kytku, ale nepřehání to a když je to nutné, dovede se i naštvat. Ano – středověkého rytíře. Doufám, že je tvoje povídka historická.“
„Ale miláčku, vždyť přece víš, že jsem autor fantastiky. Historickou literaturu jsem nikdy nepsal,“ řekl unaveně.
 „Tak to zkus. Prosím! Udělej to kvůli mně. Napiš povídku ze středověku.“
Sáhl po tužce, zatnul zuby a dal se opět do přepisování. Kosmické koráby opatřil stěžni, plachtami a posadil je do vln oceánu. Androidy nahradil duchy předků a místo paprskometů vložil do rukou hrdinů meče. Cizí planety předělal na neznámé země, obývané záludnými domorodci. A protože se do své povídky znovu vžil, zapínal televizi jen na historické filmy, začal se učit jízdě na koni a doma chodil v historickém kostýmu.
Majka to snášela jen do té doby, než na neočekávanou návštěvu přijeli její rodiče a pohled na zetě v rudém plášti, s kordíkem u boku a klobouku se pštrosími péry na hlavě je k smrti vyděsil.
„Už toho mám dost,“ dupla si Majka, když rodiče zachmuřeně odjeli. „Vypadáš jak blázen a mně děláš jen ostudu!“
„To ty jsi chtěla historickou povídku,“ pokrčil rameny. „Nemůžeš po mně chtít, abych žil úplně jinak, než píšu. To nedovedu.“
„Mluvíš o té povídce pro mě?“
„Ano.“
„No dobře,“ řekla smířlivě. „Bude dlouhá?“
„To víš, že bude. Přece tě neodbudu dvěma stránkami.“
„To jsem ráda. A bude mít překvapivou pointu?“
„Jistě, to bude nejlepší pointa, jakou jsem kdy napsal.“
„Tak to se už těším. Ale nebudeš mě trápit a nedáš ji až na konec povídky, že?“
Jeho obličej zpopelavěl. „A kde jinde bys ji chtěla mít?“
„Hned na začátku. Abych si mohla tvé povídky v klidu užít a nezatěžovat se dumáním, jak dopadne.“
„Ale pointa je právě od toho pointou, že je na konci. Jinak by neměla smysl,“ namítl.
Kdyby v tu chvíli přitiskl svůj obličej k její, dali by dohromady polskou vlajku. Tak moc byl on bledý a ona červená.
„Jestli to má být povídka pro mě, tak musí mít pointu na začátku,“ řekla nasupeně. „Jinak si ji strč za klobouk. Třeba za tady ten s těmi pitomými péry.“
V tu chvíli jím projel blesk krutého poznání. Už neměl chuť psát pro ni povídku. Pohlédl na ni a poprvé v životě jeho hormony nezaplesaly nad její krásou. Místo hormonů se ozval žaludek a naznačil, že se mu dělá nevolno.
Povzdechl a sáhl po svém kordu. Jeho oči potemněly a odkryly ochablou mysl. Vytáhl zbraň.
Ta povídka nebyla nikdy dopsána. Majka na jejího nebohého autora dlouho hleděla s otevřenou pusou, z níž vycházela vůně čokolády a  nepříjemný jekot, zatímco on se pohupoval na kordem useknutém kusu provazu v průvanu půdy, nádherně ozářen svazkem paprsků vycházejících šikmo z vikýře.

KONEC