Předárkování

 „Už zase?“ zabručel George, když se dozvěděl, že pozítří slaví narozeniny. „Nevadí, aspoň si dopřeju  pořádnou ranní rozcvičku.“
 „Tušil jsem, že si ji budete přát,“ pousmál se šibalsky Georgův osobní tajemník. „Pouze bych rád poprosil, abyste příliš neodkládal svůj výběr. Ať to do pozítří stihneme.“
 „Jo, jasně, Nicku,“ zívnul George, natáhl se na koberec před monitor a pustil se do surfování. Po půlhodině marného přeskakování po webových stránkách mávnul rukou. „Zkusím to později. Však ona se ta ranní rozcvička nezblázní.“
 Vstal od počítače, zavřel se v koupelně a slastně ponořil tělo do horké vody. To měl nejraději. Obvykle ho z ní dostal až hlad. Přesně jako teď. Stejně byl čas na oběd. Chřestová polévka, nadívaný bažant, křehké taštičky s datlovou náplní. Ušlo to. S plným břichem se mu snáze vracelo k počítači.
 Beze spěchu si vybíral a jakmile se mu nějaká položka zalíbila, Nick, sedící vedle, sáhl po myši a adresu stránky uložil.
 „Jedna z těch dívek je z Vietnamu a jedna z Korey,“ pravil, když byl George s výběrem hotov. „Snad se nám povede je sem dostat. Zbylých šest jsou Evropanky. To by neměl být problém.“
 „Vždycky se ti to povedlo. Tak proč by s tím měly bejt najednou problémy?“
 „Pevně věřím, že nebudou,“ pousmál se tajemník a nechal vyjet seznam na tiskárně.
 Večer usedl George k televizi. Nějakej film. Úplně obyčejnej. Nějaký lidi na nějaký pitomý ulici. Povzdechl. Klidně by s některým z těch obyčejňáků měnil. Tolik lidí mašíruje po tom špinavým chodníku a všichni mají proč. Všichni mají nějakej důvod. Nechápal to. Ale věděl, že nemůže nic změnit. Už si zvykl. Tátovy peníze se koulejí, koulejí do všech stran a stejně jich jako zázrakem přibývá. Správní rada se snaží. Obchod s potřebami pro chovatele kvete. Táta si uměl vybrat lidi. Jen u toho pilota se osudně seknul. Tuhle chybu už nenapraví. A máma v tom byla zcela nevinně. Ta nikoho nevybírala.
 Přepnul kanál. Nic zajímavýho. Další kanál. Zase nic. A další, a další… Televize je snad ještě větší vopruz než internet. A to už je co říct. Vypnul ji a hodil ovladač do koše. On ho tam už někdo najde. Nebo se koupí novej, nevošahanej.
 Nickův tým sehnal všechny. I ty dvě Asiatky. Všech osm před ním stálo v řadě. A všechny vypadaly mnohem hůř než na obrazovce. Snad akorát tahle šikmoočka… Jo, ta by se mu mohla postarat o důstojný zahájení dvaadvacátých narozenin. Kývnul na ni. „Ty ostatní pošlete domů. nebo ať pro jistotu počkaj. Ale ne, pošlete je domů.“
 Měla dlouhé černé vlasy. Velká prsa. A tvářila se divně. Asi jet-leg.
 „Jak se jmenuješ?“
 „Bong-Goo,“ pípla, zatímco si sundávala halenku.
 „Divný jméno.“
 „To je mužské jméno.“
 Podezíravě si ji prohlédl. Tohle je ženská snad už od narození.
 „Narodila jsem se jako třetí dcera. Rodiče si přáli chlapce, tak mi dali aspoň mužské jméno. V Koreji se to tak dělá. Ale napočtvrté se jim to povedlo.“ S profesionálním grifem odložila podprsenku. Velká prsa vyskočila na světlo. Příště by si měl vybrat nějaká malá. Ať je změna.
 „Vy u vás máte starosti,“ zavrtěl hlavou.
 „Pak mi ještě přibyla mladší sestra,“ dodala. Anglicky mluvila obstojně, s takovým legračním zpěvavým přízvukem.
 Zpočátku to s ní nebylo špatné. Na Asiatku se dovedla odvázat. Házela hlavou, rukama mu jezdila po zádech a okolí a vzrušeně do rytmu hekala.
 „Ó bože!“ vykřikla. To mu sebralo veškerou chuť. Přinejmenším každá třetí ženská, kterou kdy měl, takhle óbožovala. I proto si teď vybral Korejku. Jak to, že tímhle zlozvykem trpí už i Asiatky? Je to pořád tak příšerně stejné.
 Otevřela oči. „Co se stalo?“
 Neodpověděl. Natáhl se pro šaty. Otráveně se oblékl a nechal ji být. On se už o ni personál postará a vyexpeduje ji zpátky do Korey. To ty jeho dvaadvacetiny pěkně začínají. Kéž by si tak mohl vyrobit ideální ženu. Jenže stejně bych nevěděl, jak má vypadat a co má dělat.
 Oslava začíná až pozdě odpoledne. Zalezl si do koupelny a napustil vanu horkou vodou.
 „Ta nuda mě jednou zabije,“ vzdychl a zahleděl se na vlnky, které se tvořily kolem jeho kolen.
 „Tak ty se nudíš?“
 Polekaně zvedl hlavu. Pára stoupající z vody zhoustla a vytvořila strašidelnou lidskou postavu, vystupující z hladiny. Připomínala přízrak z pouťového Domu hrůzy. Pára se ještě trochu zformovala, takže se daly rozlišit rysy obličeje, nos, oči, rty…
 „Táto…“ vyjekl George.
 „Nečekal jsi mě, co? Scéna jak z Hamleta, kdybys věděl, co to je. To tvoje kňourání už bylo tak nesnesitelný, až jsem to nevydržel a zjevil se ti.“
 „Jaký kňourání?“
 „Copak neposloucháš už ani sám sebe? Před chvílí sis tu zoufal, jak se pořád nudíš.“
 „Jenže já se doopravdy nudím,“ pokrčil rameny George.
 Duchova tvář se zkroutila do rozzlobené grimasy. Působila ještě děsivěji než otcův skutečný obličej, když zrudnul hněvem.
 „Vrazil bych ti pár facek, kdybych měl čím. Nikdy jsem ti nedal okusit nedostatku, o všechno jsi měl postaráno a takhle to dopadlo!“
 Aspoň že uznáš, že jsi to spískal ty, pomyslel si George. Nahlas řekl: „Mě to taky moc mrzí, tati. Ale copak já můžu za to, že je svět tak votravnej?“
 „Votravnej?!“ Duchova silueta se rozrušeně zachvěla. „Bodejť by ti tak nepřipadal, když i na mě vejráš jak na učebnici finštiny. Já se tu zjevím, a tebe to ani nepřekvapí.“
 „Ale jo, překvapí. Aspoň na začátku jsem byl překvapenej, fakt.“
 Přitočil si horkou vodu a dodal: „Ale jinak je tady absolutní nuda.“
 Duch pokýval hlavou a pravil: „Víš co? Když už máš dnes narozeniny, tak dostaneš dárek i ode mě. Lepší, než když jsem ještě žil a kupoval ti jednou mercedes a jindy zas nahrávací studio. Byl jsi v něm od té doby vůbec někdy? Tak poslouchej – prožiješ největší překvapení, jaké kdy vůbec může člověka potkat!“
 „Opravdu? Já? Tak už to mě překvapuje,“ poznamenal George. Ale to už mluvil jen k beztvarému obláčku páry.
 Večer Georgovi zpestřila narozeninová party. Nick si na ní každý rok dává záležet. Snad proto je oslava čím dál tím stejnější. Příbuzní, otcovi přátelé, jejich přátelé, dort, veledort, McDort, dárky, nová puška, nové klíčky od nějakého auta nebo co. Otcovo překvapení? Žádné! Večer v podstatě jako každý jiný, akorát že se slaví.

 „Skoč mi pro ananasovej džus,“ požádal George ráno služebnou. Všiml si, že je skoro stejně hezká jako ta korejsko-vietnamsko-evropská osmiveslice, kterou si nechal včera dopoledne nastoupit. Potvora!
 „Prsm?“ řekla.
 „Co?“
 „Prsm?“
 To se pokouší říct Prosím či co?
 „Ananasovej džus!“
 Rychle odcupitala a za chvíli se vrátila se skleněným džbánem po okraj naplněným požadovaným nápojem.
 Chtěl si nalít, ale džus vyšplouchnul tak prudce, že ho většina skončila na ubrusu. Služebná mu džbán vzala a k jeho nelibosti naplnila sklenici raději sama. Jakoby mu chtěla dokázat, že je šikovnější než on.
 Po snídani si všimnul, že služebná s Nickem ho skrz otevřené dveře pozorují z vedlejší místnosti a něco si špitají. Co se děje? Vždyť se včera moc neopil. Tentokrát si ani nevyráběl plnovous ze šlehačky a nepředváděl Castra.
 Odpoledne už to nevydržel a zeptal se Nicka, co to má k čertu znamenat.
 „Vše je v pořádku, pane,“ zadrmolil a odběhl.
 Houby! Všichni nervózně pobíhají po domě, štěkají na sebe, po něm už sice zvědavě nepokukují, ale mluví na něj podivně vysokými hlasy, zdůrazňují konce vět a tváří se pořád netrpělivě. A nikdo mu to nechce vysvětlit. Že by krachovala firma?
 Všem jim pohrozí vyhazovem! Oni pak rádi vysvětlí, co tenhle zmatek znamená, pomyslel si, když lezl do vany.
 Navzdory všem podivnostem spal dobře. Dokonce místo v obvyklých devět se probudil až v jedenáct. Na snídani bylo pozdě, a tak místo ke stolu zamířil k televizi. A strnul. Otevřel pusu, celý zblednul a vyjeveně zíral na postavy, které, které běhaly jako o závod a mluvily tak rychle, že jim sotva rozuměl. Naprázdno polknul. Proto to záhadné chování sloužících včera. Svět kolem něj zrychlil! A než byste řekli ššššššššvvvvééééécccccc, došlo mu, že v tom má prsty otcův duch. Tak to je ten dárek! Musel uznat, že překvapený byl. Ale víc než kdokoliv jiný na světě? Že by se ti normální lidé, co se dennodenně plahočí do práce a zpět ve svém životě tak málo divili? Opravdu už je to všechno?
 „Já vím, že jsem pomalej. Co mám dělat?“ povzdychnul George, když mu Nick přinášel noviny.
 „Zkusím zavolat doktora,“ slíbil tajemník.
 Lékař přicupital, několikrát George oběhl, v rychlosti ho prohlédl, něco zabrebentil a zmizel. Georgovi nijak nepomohl.
 A svět stále zrychloval. Nešťastník začal ztrácet pojem o čase. Někdy se probudil uprostřed noci, jindy po poledni, den už pro něj naznamenal žádnou míru.
Začal trpět horkem. V celém domě bylo nepříjemně teplo. Zpočátku se chodil ochlazovat do zahrady. Rád tam pozoroval ladné pohyby rostlin. Jenže jednou se spustil déšť. Jakoby z nebe padaly tisíce železných jehliček. Než doběhl pod střechu, kůže ho na všech nechráněných místech ďábelsky pálila. Ještě dlouho poté ji měl červenou. O sprchování a mytí rukou pod tekoucí vodou už nemohla být řeč. Jednou to zkusil a přivodil si na hřbetu ruky pořádnou modřinu. A tak seděl ve vaně napuštěné studenou vodou a truchlil. Zlobilo ho, že když se baví s ostatními, ti klidně uprostřed hovoru odbíhají na záchod nebo cosi pronášejí mezi sebou. I tak ho stíhali vnímat. Aspoň po nějakou dobu – než propast narostla natolik, že nezbylo, než se dorozumívat psanými vzkazy. Vlastně to tak bylo lepší. Když s ním chtěli sloužící mluvit, museli před vstupem do jeho klimatizovaného pokoje oblékat svetr a zimní bundu. Teď vběhli, položili před něj tác s jídlem a celí modří opět zmizeli za dveřmi. Tušil, že to horko nějak souvisí se zrychleným světem, ale nevěděl jak.
Jednou se mu udělalo příšerně zle. Vyzvracel celý oběd. Pokoj naplnil zápach tak příšerný, že musel otevřít okno a vystavit se žhavému vzduchu zvenčí. I přesto se služebná, která přišla to nadělení uklidit, neubránila znechuceným grimasám tak nápadným, že i on si jich všimnul. Když pach zmizel, vešel Nick a na kusu papíru nesl zprávu: Trávíte příliš pomalu, pane. Jídlo vám v žaludku hnije. Byla to pravda. Těžko se mohl hájit tím, že bramborové krokety se zdály být spíš plesnivé než shnilé.
Natočil si studenou vodu, hodil do ní kbelík s ledovou tříští a ulehl do vany. „Táto, já už jsem dost překvapenej! Nech mě být!“ křičel. Ale jedinou odpovědí mu byl polekaný Nick s kartičkou a otázkou, zda pán potřebuje s něčím pomoct.
Přestal jíst a odmítal i nápoje. Stejně byly buď horké nebo v nich plavaly kousky ledu, které mu drásaly jícen. Ležel na posteli a apaticky zíral do stropu. Chvíli se kolem jeho lůžka honili nějací lidé, o kterých mu Nick napsal, že to jsou vědci. On stále ležel a čekal na smrt. Jenže ta nepřicházela. Dokonce ani hlad a žízeň se nedostavily. A hlavně – přestalo mu být horko. Cítil se najednou lépe než před svými narozeninami. Vstal a otevřel okno. Čerstvý vzduch začal proudit dovnitř, ale jemu to už nevadilo. Díval se ven a pozoroval západ slunce. A tmu. A pohyb hvězd. Světlo. Další západ. Teprve po třetím cyklu se té podívané dostatečně nasytil.
Začal se cítit mnohem lépe. Poté, co přestal jíst, všechny nepříjemné pocity pominuly. Stejně se ale raději nezdržoval jinde než ve svém pokoji nebo koupelně. A už vůbec nevycházel mimo dům. Bál se toho zběsilého života venku. Všiml si, že v jeho domě ubývají sloužící. Ani Nicka už nějaký čas neviděl. Nakonec zbyla jen jedna služebná, kterou přijal krátce před narozeninami. Jenže to neměla šedivé vlasy a nesprintovala po domě s holí v ruce. Napsal jí, ať zastaví v domě všechny hodiny. Nikdy neměl rád vrtule.
Vzbudil ho prudký náraz. Zjistil, že na posteli sedí a nějací lidé ho podpírají. Čekal, až rozruch kolem něj ustane. Jenže ti lidé odbíhali a vraceli se znovu a znovu. Strkali do něj a než se stačil po nich ohnat, byla noc a on opět sám. Nechali před ním ležet nějaký papír. Vzal ho do ruky. Moc těm větám nerozuměl, ale slova bankrot a exekuce znal. Než dočetl, ocitl se u něj na posteli rukou psaný vzkaz. Nabízeli mu bydlení v sociálním bytě. Odepsal: „NE!“ a poprvé po dlouhé době vyrazil k venkovním dveřím. Chvíli mu trvalo, než na ulici překonal strach z chodců svištících kolem něj, ale když zjistil, že se mu všichni vždy včas vyhnou, zvykl si. Jen to, že se v jeho okolí neustále tvořil shluk jako před pouťovou atrakcí, ho dlouho rušilo.
Došel na konec bloku. Teď by potřeboval přejít ulici, ale jak? Jak se dostat skrz ten jednolitý pás aut? Zatnul zuby a sestoupil z chodníku. Ostatním to myslí rychleji než jemu, ať to nějak vyřeší. A vskutku – stačilo udělat jen dva kroky. Pak kdosi jeho úmysl pochopil, popadl ho a přenesl na druhou stranu. Učinil tak dost nešetrně. Na druhý chodník postavil George tak prudce, jakoby ho chtěl zapíchnout do asfaltu, ale zaplaťpánbůh, že to takhle dopadlo. Střet s autem by měl horší následky.
Občas před  něj někdo strčil tabuli s otázkou, zda nechce někam svézt. Ignoroval to. Než by auto nabralo rychlost, on by měl srdce mezi lopatkami. Trochu dojetí z té péče ale pocítil. Navíc každou noc býval nablízku policista, který dával na nejbezbrannějšího chodce na světě pozor.
Před deštěm se obvykle utíkal schovat do nejbližší pasáže. Jednou to však nestihl a ke svému údivu zjistil, že mu kapky nevadí. Jakoby mu narostla hroší kůže.
Koncem léta dospěl na okraj města. Ulevilo se mu. Kráčel po okraji úzké silničky, už ho skoro nikdo neočumoval, i auta prakticky zmizela. Mířil do skal. Když byl malý, rodiče ho tam vodili na procházky. Těšil se na to místo. Tam bude mít klid. Ve skalách čas poplyne jeho tempem.
Když dorazil do cíle, byly louky i stromové aleje opět v plném květu. Slunce během té doby opět přidalo na rychlosti. Letělo po obloze, zanechávajíc za sebou ohnivou čáru.
Našel si jeskyni a konečně se ukryl před těmi neustálými proměnami, před blikajícím denním světlem, rostlinami zlostně šlehajícími kolem sebe svými stonky i větrem, který ho už tolikrát povalil a nedovolil víc, než se plazit po zemi.
Usedl a  opřel se zády o kamennou stěnu. Ano, to je přesně to místo, které potřeboval najít. Nemýlil se. Seděl v šeru, zvuky zvenčí doléhaly jen slabě. Pouze občas se v jeskyni cosi krátce zablesklo. Usoudil, že to jsou turisté. Nechávali ho na pokoji, tak se o ně nestaral. A časem i to ustalo.
Trvalo dlouho, než si uvědomil, že se venkovní hluk změnil. Vlastně… zmizel. Zvedl se, setřásl ze sebe ztrouchnivělé zbytky oblečení a zvědavě vykoukl z jeskyně. Vše vypadalo jinak! Místo zlatého slunce spatřil na obloze jen neuvěřitelně narůžovělý pás. Kdyby neběžel čas zrychleně, asi by na nebi spatřil obrovskou kouli. Noc a den splynuly.
Lesy, tráva, po ničem takovém ani památky. Kam dohlédl, viděl jen skály nebo jednotvárnou pouštní plochu. Má být snad konečně tohle to překvapení přichystané otcem? Stal se posledním člověkem na Zemi? A co se stalo s lidstvem? Opustilo planetu nebo jej výheň způsobená otékajícím Sluncem zahubila?
Kráčel vyprahlou krajinou a marně hledal jakoukoli připomínku života. Vlastně si sám nebyl jist, jak moc jej to překvapilo. Všechny ostatní pocity přehlušilo zklamání a smutek. Chvíli se procházel mezi skalami, pak zalezl zpět do své jeskyně a usnul.

Probuzení bylo děsivé. Myslel, že strachy umře. Letící kameny. To, co se mu posledně jevilo jako pás, vypadalo z téhle perspektivy opět jako koule. A hlavně – nikde žádná pevná země. Letěl spolu s kameny od té koule pryč. Rozhlédl se. Zemi našel daleko pod sebou, rozbitou na několik kusů, promíchaných se zbytky jakéhosi tmavého tělesa. Srážka zničila obě z nich.
Jeho rodná planeta už neexistuje a on nahý pluje vesmírem. Bez nejmenšího zranění. Při srážce se nezlomil ani jeden z jeho nechutně dlouhých nehtů. Copak je nesmrtelný? Zařídil otcův duch, aby jeho tělo vydrželo vše? Možná mohl kdysi do sebe nechat narážet auta a mít z toho švandu.
Padl na něj splín, když se ze Slunce stal jen růžový bod v dálce. Jeden z mnoha. A i ten zmizel. Zbyly jen vzdálené hvězdy, on a jeho cesta za největším překvapením. Ještěže již dávno ztratil schopnost nudit se – jinak by zešílel. Copak se ale dovede ještě něčemu divit? Pozoruje výbuchy supernov, vznik nových hvězd, srážky galaxií. Nic z toho jej nevzrušuje. Vesmír ho přestal zajímat. I jemu samotnému na sobě nezáleželo. Na to byl příliš neměnný. Byl stálý a nezranitelný. Proč se o sebe zajímat? Zbývala jen jediná otázka – jaký dárek k narozeninám mu otec připravil? Co může ve vesmíru ještě najít?

To je ono! Byl si tím jistý. Ale jak krutě se mýlil, když se domníval, že jeho tělo je nezranitelné a on necítí bolest. Obrovská síla mu cpala kolena do krku. Kroutila ho, lámala mu kosti. Ať už to skončí! Prosím, ať už to skončí! Ze všech stran na něj padala masa nekonečného množství hvězd. Drtilo mu to hlavu a stlačovalo ji mezi ramena a dál až do břicha. Celý vesmír se proměnil v bolest. Ztratil vědomí.
Když se probudil, hvězdy neexistovaly. Nezůstalo nic, bez náhrady zmizela i tma a ticho. Jeho tělo, otcův duch, nic již nebylo. Zbyla jen jeho mysl, naplněná nekonečným úžasem. Přežil zánik vesmíru!

Dřív jsem mohl pozorovat aspoň hvězdy. Ani ty mi nezbyly. Nezůstalo nic. Kéž bych viděl aspoň tmu, kdybych tak mohl slyšet třeba jen ticho! Mé tělo, otcův duch, nic již neexistuje. Zbyla jen má mysl, naplněná nekonečným úžasem. Nikdy nepochopím, jak je to možné. Přežil jsem zánik vesmíru!

KONEC