Prchající helma

„Pocem, kočičko, poď se pobavit!“
Opilý rváč si k sobě přitáhl hospodskou děvečku a přitiskl slintající ústa na uhýbající rty. Z jeho smrdutého dechu se marně odporující dívce zvedl žaludek.
Byla zvyklá, že se k ní hosté chovají jako zvířata a že čím dál večer pokročí, tím je to horší, ale tohle bylo příliš i na tři hodiny ráno. Ten zarostlý muž sem přišel pít na žal, ale netrvalo mu dlouho propracovat se od smutku přes bujaré veselí až k násilnickým choutkám.
Hospoda už zavírala, téměř všichni zaplatili a odešli. Zbývali jen tři hosté – rváč, jakási žena, která nevydržela přemíru vína a spokojeně pochrupovala s čelem na stole, a ten podivín, který celý večer zamračeně seděl v nejtemnějším koutě, obrátil do sebe více než třicet piv, a přesto nevypadal ani trochu opilý.
Ten také nyní vstal a se znechuceným výrazem vykročil k šenku. Ohromnou dvoubřitou sekeru nechal ležet na stole vedle rohaté helmy. Obojí, stejně jako jeho zbroj, bylo umně zhotoveno z podivuhodného černého kovu – sionelu.
„Řek sem pocem!“ ztratil rváč trpělivost a přitiskl k sobě nebohou dívku tak silně, až v ní zapraštěly kosti. Chytil ji za hlavu, aby už jeho ‘něžnostem‘ nemohla uhýbat.
Náhle si všiml, že dívčin zrak není upřen na něho.
„Mám to smetí vynést?“ zaburácel hluboký, hrozivý hlas. Rváč se zamračil. Něco nebylo v pořádku. Ten strašlivý hlas přicházel odněkud… zdola.
Obrátil se. Za ním stál trpaslík. Na příslušníka Železného lidu byl sice nezvykle vysoký a v ramenou dosahoval vskutku úctyhodné šíře, ale přesto vrškem hlavy jen sotva přesahoval pět stop. V porovnání s obrem, který se nad ním kymácel, byl trpaslíkem rodem i ve skutečnosti.
Možná, že se rváč chtěl začít smát. Nestihl to. Obrovitá pěst hnaná nelidskou silou se mu zabořila do břicha a zlomila ho v půli, druhá ruka ho drapla za vlasy a mrskla s ním ke dveřím. „Táhni!“ zařval trpaslík rozezleně a přidal mu na cestu několik kopanců. Rváč se sebral ze země a měl v sobě dost rozumu, aby se překotně odpotácel ze dveří a co nejdál od hostince.
„Díky!“ vydechla děvečka s úlevou. Už se opravdu začínala bát. Hostinský se o takového výtržníky většinou postaral, ale dnes cosi oslavoval a nyní jen ležel v posteli, sténal a ze všech sil se snažil uvěřit, že se místnost točí jen v jeho představách. „Díky moc, cizinče!“
„Jsem Rhan,“ zabručel trpaslík málem až přívětivě. „Už končíš, nebo mi ještě natočíš dvě ty zředěné břečky, kterým tu říkáte pivo?“ Způsob, jakým vyslovoval Imperiální jazyk, byl tvrdý a hrdelní, ale jinak bezchybný. Až příliš bezchybný, ve své mateřštině by jistě neužíval tak vybraně znějící mluvu.
„Klidně deset!“ zalykala se dívka vděčností. Náhle však zbledla. „Hej! Kam jdeš?“
Rhan se otočil. Právě včas, aby ve dveřích uviděl mizet ženu, která až do této chvíle spala. Jeho helma mizela s ní. Jistě by tam nezůstala ani sekera, ale ta byla pro zlodějku příliš těžká.
Trpaslík nezaváhal. Nejprve rozvážně zamířil pro svou zbraň, hned poté ven ze dveří. Na prahu se však zastavil: „Ksakru! Zaplatit!“
Na děvečku bylo všechno příliš rychlé. Mávla rukou: „Nelam si s tím hlavu!“
Rhanův výraz, pomalu se zatahující bouřkovými mračny, se na okamžik rozjasnil údivem. Hned to však pominulo. Trpaslík pokrčil rameny a vydusal na čerstvý vzduch.
Dívka si uvědomila svou chybu. Rhan vypil více než půl sudu piva a spořádal dva pečené králíky. Takoví zákazníci se bez placení odcházet nenechávají.
Potom jen znovu mávla rukou. Měla od toho rváče několik modřin. To jako vysvětlení postačí – a ještě bude moci hostinskému vyčinit, že ji nechal v krčmě samotnou.
Pustila vše z hlavy a dala se do úklidu.
Rhan se bezmocně díval, jak zlodějka mizí na připraveném koni po cestě k Ledovým horám. Strašlivě zaklel. Nechat si ukrást helmu vyrobenou ze sionelu – to bylo vážné. Takové vzácnosti se obvykle nesměli dotknout ani trpaslíci z Mladších rodů, natožpak člověk! A ještě ke všemu bezectný zloděj!
„Lidé!“ odplivl si znechuceně. „Nikdy se nepoučí!“
Se zavilým výrazem se dal do rozvážného běhu.
Nehodlal se helmy jen tak vzdát. O sionel se i ocelové čepele lámaly jako zpuchřelé klacky a to nebylo nic proti tomu, co prováděl s magií. Mít zbraň či zbroj ze sionelu bylo snem každého bojovníka.
Trpaslík nespěchal, neboť věděl, že by lidskou ženu nedohonil, ani kdyby neměla koně. Byl však skálopevně přesvědčen, že ji i přesto dříve či později dostihne. Lidé a jejich zvířata odpočívat musí, ale trpaslíci ne.
Člověk by na jeho místě měl potíže zlodějku sledovat, sotva by se klapot kopyt jejího oře vzdálil z doslechu, ale trpasličí oči byly zvyklé na spoře osvětlené podzemní síně a chodby. Běžet po stopách při svitu hvězd bylo pro Rhana dětskou hrou.
Ta žena si ho dozajista vyhlédla už předem. Ani se tomu nedivil. Výroba sionelu je tím nejpečlivěji střeženým tajemstvím na celém Athonilu; jeho hodnota se penězi vůbec nedá vyjádřit. Trpaslík měl s chamtivci už dříve co do činění, ale ještě nikdy nenechal věci zajít tak daleko.
Rhana hnala vpřed nejen nesmírná cena ukradené helmy, ale i její význam. Svou zbroj, zhotovenou nejlepšími Mistry jeho rodu, rodu Tergů, získal jako odměnu za to, že se obětoval a dvanáct let sloužil daleko od domova, u dvora lidského krále Severu, aby splatil Tergský dluh. Vydobyl tam pro sebe i pro rod mnoho slávy. Tergové nyní v Impériu patřili mezi nejznámější trpasličí rody a děkovali za to jen jemu. Protože je Železný lid honbou za ctí a slávou přímo posedlý, připravil svému hrdinovi pohádkovou odměnu.
Odměnu, jejíž část se nyní velkou rychlostí vzdalovala pryč.
Rhan nikdy nebyl proslulý svou přátelskostí – však také strávil většinu dospělosti v Impériu a lidské chování mu často připadalo nepochopitelné a odpudivé – ale nyní byl opravdu rozlícený. Ta žena z něho udělala pitomce a navíc ohrozila jeho čest. Jediným omluvitelným důvodem, proč by se předmět ze sionelu mohl ocitnout v nepovolaných rukou, byla smrt. Protože stále žil, bylo jeho povinností dostat helmu zpět. Jinak se bude muset rozloučit se svými dlouhými černými vlasy i pěstěným plnovousem a vzdát se osobní cti, aby zachránil čest rodu. Kvůli prachsprosté zlodějce!
Zatímco se bojovníkovi táhly hlavou chmurné vyhlídky, měsíc pomalu přešel po obloze a skryl se za obzorem. Rhan vytrvale klusal po zlodějčiných chladnoucích stopách. Její náskok se neustále zvyšoval.
„Však ty nakonec zastavíš,“ zavrčel si co chvíli temně ve své drsné mateřštině, „Vy lidé jste slabí!“
Nepřipouštěl si pomyšlení, že by mohla ujet příliš daleko nebo že by její stopy ztratil. To se prostě nesmělo stát.
Rozednívalo se. Otisky koňských kopyt v prašné cestě se změnily. Rhan si povolil malý úsměv – zlodějka zvolnila, zřejmě usoudila, že jí už žádné nebezpečí nehrozí.
O hodinu později začala cesta stoupat do hor. Nejmenovaly se Ledové pro nic za nic. I nyní, uprostřed léta, měly bílé vrcholky a studený vítr nepříjemně bodal do tváří už zde na jejich úpatí.
Rhan pomalu ztrácel trpělivost. Nebyl ani dost málo unavený, ale už příliš dlouho sám sobě spílal. Osud, který pro zlodějku chystal, nabíral stále hrozivějších podob. „Až tě dostanu do rukou, tak…“
Vtom stezka zahnula a trpaslík uprchlici málem minul. Před třemi hodinami zde zastavila a ulehla k  dlouho oddalovanému spánku. Rhan zaklel a vrhl se na ni.
Byla mrštná jako ještěrka a spala s očima otevřenýma. Trpaslíkovy těžké kroky ji vyburcovaly. V očích se jí objevilo nevěřícné překvapení, hned poté panický strach. Vyskočila na nohy a obrátila se na útěk.
Helmu držela v rukou.
Ke koni se kolem Rhanovy sekery dostat nemohla; musela nahoru, dál do hor. Běžela rychle a skákala vzhůru po kamenech jako kamzík. Těžkopádný trpaslík jí nemohl stačit.
Rhan neustále klel. Jeho krátké mohutné tělo nebylo na lezení po horách stavěno. Vzdálenost mezi nimi se opět začala prodlužovat. „Vrať mi tu helmu!“ zařval na zlodějku z plných plic. „Vrať mi ji a nezabiju tě!“
Buď nebyl dost přesvědčivý, nebo až příliš. Ani se neohlédla.
Náhle narazila na jakousi úzkou stezku vedoucí kolem srázu, po němž stoupala. Vyškrábala se na ni a dala se na zběsilý úprk.
„Stůj, ksakru!“ zaburácel Rhan. Ta ženská ho už opravdu začínala štvát.
„Ne-ne-nech mě na pokoji!“ zaječela odpověď strachy přeskakujícím hlasem. „Je to jenom helma, zbylo ti toho dost!“
„Zato z tebe za chvíli nezbude nic, co by stálo za řeč!“
Odpovědi se nedočkal. Zlodějka mu zmizela za ohybem stezky. Vzápětí se odtamtud ozval zoufalý křik: „Pomoc!“
„Pomůžu ti tak nanejvýš do hrobu.“ Nikdy nenabízel milost dvakrát.
Uslyšel alespoň deset překvapených brebentivých hlasů a poznal jazyk, kterým se spolu hádaly. „Goblini.“
Běžel dál.
Zlodějčin zoufalý křik se ozval ještě jednou. Byl přeťat v půli smrtelným zachroptěním.
Rhan konečně dorazil na místo, odkud mohl vše uvidět. Zlodějka ležela na zemi a rukama svírala oštěp trčící jí z hrudi. Její vypoulené oči nehybně zíraly vzhůru.
Kolem ní se hemžilo, skákalo, křičelo a rvalo klubko malých, sotva čtyři stopy vysokých mužíků se zelenou kůží. Postavou vypadali jako maličcí hubení lidé, ale žádný z nich neměl vlasy, v rozšklebených ústech skrývali dlouhé špičaté zuby a úzké štěrbiny očí jim svítily matnou narudlou září. Měli na sobě jen bederní roušky a v rukou svírali neuměle zhotovené oštěpy.
Jejich náčelník si s pomocí loktů a drápům podobných nehtů právě vybojoval Rhanovu helmu. Očividně ho velmi upoutala. Ihned si ji nasadil a začal se ostatním předvádět. Zakryla mu málem celý obličej, musel si ji oběma rukama nadzvedávat, ale přesto se v ní cítil jako veliký bojovník. Jediného goblina, který se opovážil zasmát, několikrát lítě nakopl. Provinilec se ihned přidal k uctivému údivu ostatních.
Rhan strašlivě zařval a vrhl se na ně. Jestli ho něco mohlo rozpálit víc než sionel v lidských rukou, pak to byl sionel v gobliních prackách.
Náčelník nadzvedl helmu, aby na útočníka viděl. Rychle začal ječet. Jeho bojovníci se mu přestali pitvořit za zády a bystře v duchu počítali, zda jsou v dostatečné přesile. Teprve potom se trpaslíkovi odvážně rozběhli vstříc.
Pro boj s rozzuřeným Rhanem však nebyli stvořeni. Trpaslík máchl sekerou obouruč a uťal hlavu nejbližšího, roztočil se jako smršť a přeťal v půli dalšího. Třetího letmým kopnutím shodil ze srázu a dopřál mu velmi dlouhý pád, čtvrtého uhodil naplocho a rozmačkal ho o stěnu.
Goblini přestali nadšeně řvát a trochu poopravili své předchozí výpočty. Rhan zabil další tři. Ačkoliv byl několikrát zasažen, neutrpěl ani škrábnutí. Jeho zbrojí dřevěné oštěpy proniknout nemohly.
Náčelník stál vzadu, co nejdál od boje. Nemohlo se od něho přeci čekat, že se zúčastní, když má tak nádhernou helmu.
Rhan kráčel nezadržitelně vpřed. Goblini už pochopili, že přímý útok byl velikou chybou, a pokoušeli se ho obklíčit. To však na úzké stezce nebylo lehké, neboť Rhanova sekera měla ohromný dosah, a tak před trpaslíkem jen couvali a brebentili cosi čím dál tím zděšenějšího. Dva se pokusili oštěpy hodit a zasáhnout Rhana do hlavy, ale jejich zbraně byly bez obtíží sraženy stranou.
V tu chvíli náčelník pochopil svou prohru a obrátil se k boji zády. Helmu držel v obou rukou nad hlavou a pelášil po stezce pryč.
Rhan zařval a rozběhl se za ním. Goblini mu uhýbali z cesty, jako by byl hřmící lavinou, a žádný z nich se ho neodvážil pronásledovat. Byli rádi, že setkání s ním přežili.
Sotva se dostatečně vzpamatovali, začali se hádat, kdo bude nový náčelník.
Goblin s helmou neběžel nikam daleko. Za dalším ohybem stezka končila před velikým otvorem ve skále. Bývalý náčelník zmizel dovnitř.
Trpaslík bez váhání vběhl za ním. Jeho oči, zvyklé na přítmí podzemních síní, se rychle přizpůsobily. Do nosu ho udeřil zápach, který až příliš dobře znal. „Orkové. Čím dál tím líp.“
Goblin se zastavil u vzdáleného konce jeskyně, odkud vedla chodba kamsi dál do nitra hory. Obrátil se. Když proti světlu uviděl hrozivou postavu blížícího se Rhana, nadskočil leknutím. Nejspíš nečekal, že se za ním trpaslík odváží.
Začal zase utíkat a navíc řval, jako by ho na nože brali. Rhan za ním běžel, jak nejrychleji mohl, ale goblin byl mnohem rychlejší. Ani na okamžik však nepřestával vystrašeně ječet, a tak ho trpaslík mohl větvící se nahrubo vykutanou spletí chodeb pohodlně pronásledovat, i když se vzdálenost mezi nimi prodlužovala.
Světlo zcela vymizelo. Člověk by se na Rhanově místě musel zastavit a slepě se kupředu potácet s napřaženýma rukama a zoufalou modlitbou, aby i dalším krokem došlápl na pevnou skálu a ne do zející propasti, ale trpaslíci v podzemních chodbách nebyli odkázáni jen na své oči. Rhan ani trochu nezvolnil. Proudění vzduchu, ozvěny i jiné náznaky mu vykreslovaly cestu s takřka dokonalou přesností.
Po chvíli chodba vyústila v místnost, pach orků se znásobil a goblinův křik zmlkl. Ne však na dlouho. Malý zloděj se rozeřval znovu. Tentokrát to však již neznělo vystrašeně, nýbrž ublíženě.
Rhan vlétl dovnitř jako bouře. Bylo mu jedno, jestli tam proti němu bude stát jeden ork, nebo celá horda.
Orkové jsou velkými bratry goblinů, až sedm stop vysokými ramenatými obry, pro něž je válčení a krveprolévání jediným pořádným smyslem života. V tuto chvíli se od nich Rhan příliš nelišil.
V místnosti hořelo několik pochodní a osvětlovalo směšné divadlo: Goblin rozčíleně poskakoval kolem největšího orka, bez ustání mu spílal a snažil se dosáhnout na helmu, kterou mu zelený obr sebral a nyní si ji s hloupým výrazem prohlížel. Kdyby tam nebylo ještě dalších pět orků, možná by se Rhan zasmál.
Místo toho využil okamžiku překvapení. Orkové byli zvyklí, že ti malí strašpytlové pobíhají kolem s vyděšeným křikem takřka neustále, a goblin byl tak vyveden z míry ztrátou svého pokladu, že na trpaslíka úplně zapomněl. Svým řvaním překryl jeho dusání a orčí pobavené výkřiky mu v tom zdatně pomáhaly. Když Rhanova sekera zezadu dopadla na hladkou hlavu prvního z nich, bezstarostně sledovali goblinovo poskakování a těšili se, že se jejich vůdce brzy rozzuří a přikáže jim, aby si s tím vzteklounem zahráli nějakou hru.
Orkové jsou známí neskutečnou výdrží, odolností vůči bolesti a pevností kostry. Jen zřídkakdy je z boje vyřadí jediná rána, i když je vedena na nechráněnou hlavu. Pro rozlícené trpaslíky a sionelová ostří to však neplatí.
Vůdce orků se na trpaslíka udiveně podíval. Potom se mu na tupé tváři objevil široký úsměv. Vyštěkl na své bojovníky krátký rozkaz a poodstoupil zpět, aby jim potěšení z boje blahovolně přenechal. Bylo by nespravedlivé, kdyby se nespokojil s helmou.
Orkové se na Rhana rozběhli s rozjařenými výkřiky a kyji napřaženými nad hlavou. Měl nejspíš couvnout zpět do chodby, aby ho nemohli obklopit, ale moudrost v jeho myšlenkách teď nezaujímala právě přední místo.
Vůdce orků se zachechtal. Neočekával, že bude boj trvat déle než několik okamžiků, ale přesto to bylo skvělé vytržení z nudy.
Goblin ho přestal bavit. Rozmáchl se kyjem a uhodil ho do hlavy. Malý náčelník ze sebe vyrazil tiché: „Urk!“, naposledy vyskočil za helmou a zemřel.
Rhan zatočil sekerou nad hlavou a ťal po nejbližším orkovi. Ten zkusil uskočit, ale nebyl dost rychlý. Zbraň se mu zakousla do stehna a hnaná ocelovými svaly prolétla skrz. Ork se svalil na zem a začal zlostně řvát.
Trpaslík byl obklíčen. Zbylí tři orci na něho dotírali všichni najednou. Držel sekeru v obou rukou a stále s ní zuřivě točil, aby si je udržel od těla. Náhle opět vyrazil a jednomu z nich odsekl ruku v zápěstí.
Orka to rozzuřilo. Kratičkou chviličku beze slova zíral na krvavý pahýl, potom po Rhanovi zcela bez rozmyslu skočil. Trpaslík s neskutečnou rychlostí odrazil útok jeho přítele a mocným máchnutím ho zbavil hlavy, ale těžké tělo na něj dopadlo a srazilo na zem. S mohutným zasupěním je odhodil stranou, ale už bylo pozdě. Kyje obou orků do něho začaly bušit jako do kovadliny.
Rhan si jednou obrněnou paží chránil obličej. Orčí útoky byly tak silné, že i na sionelové zbroji zanechávaly stopy. Trpaslík si uvědomil, kolik zlata ho bude stát oprava, a před očima se mu objevila rudá mlha.
Jednou rukou máchl sekerou a podsekl soupeři kotník levé nohy. Převalil se na břicho a zarazil topůrko druhému do rozkroku. Vstal a rychle je dorazil.
Ork, jemuž zpočátku prosekl stehno, se k němu až do této chvíle plazil s nenávistí v očích. Když si však uvědomil, jak boj dopadl a co ho čeká, jestli nebude vypadat opravdu velmi neškodně a nenápadně, začal dělat mrtvého. Hluboko v srdci je každý ork jen velmi přerostlý goblin.
Rhan se rozběhl k nevěřícně zírajícímu vůdci, který se z porážky svých bojovníků sotva stačil vzpamatovat. Váhavě pozvedl obrovskou, trochu rezatou šavli a připravil se k boji.
Helmu měl nasazenou na hlavě. Byla mu malá, ale když do ní seshora mlátil, až mu po spáncích začala téct krev, držela docela dobře.
Rhan se napřáhl a zasadil orkovi drtivou ránu. Obr chtěl úder odrazit svou zbraní, ale sekera mu ji přesekla, jako by to byl neškodný klacík. Rychle odskočil dozadu, jeho oči nechápavě kmitaly mezi ubohým pahýlem šavle a trpaslíkovou strašlivou zbraní.
Rhan se temně pousmál a udělal krok vpřed. „Dej mi tu helmu, bastarde.“ Řekl to jen tak, stejně už se rozmáchl k dalšímu úderu.
Jeho protivník mu možná i porozuměl, neboť rychle zavrtěl hlavou a dal se na útěk. Trpaslík po něm ťal, ale ork vyvinul překvapivou rychlost a vyvázl jen s hlubokým šrámem přes celá záda.
Helma byla opět na útěku.
Rhan zavyl vzteky: „Ne! Už ne!“
Nezbývalo mu však nic jiného, než se již zase rozběhnout.
Ork nebyl o mnoho rychlejší než on. Rhan se mu držel v patách a přemýšlel o tom, do které části zad mu svou sekeru zaboří. Nebál se, že by prchajícího ztratil; těžkopádné dopady orkových nohou ho vedly takřka stejně spolehlivě jako prve goblinův jek.
Mířili stále hlouběji do nitra hory. Rhan začal přemítat, co dělali orkové v tak chabém počtu tak daleko od Pohraničí, kde žije většina jejich západních kmenů.
Všiml si, že se otepluje. Bylo to stále znatelnější. Po několika minutách se teplo změnilo v horko, které nakonec přešlo v palčivý žár. Chodba se přestala točit a větvit a mířila rovně k rudému světlu v dálce.
Rhanovi bylo jedno, jestli ho ork vede třeba do samotného pekla. Jestli si na jeho helmu bude činit nároky ďábel, bude ho pronásledovat stejně jako ty před ním, a běda pekelníkovi i všem jeho sluhům, jestli se odváží zastavit a bojovat.
Žár se stal jen těžko snesitelným, vzduchem zde vál těžký dusivý průvan. Rhan byl rád, že na sobě nemá obyčejnou ocel, neboť by v této chvíli již byla neúnosně rozpálená. Sionel zůstával příjemně chladný.
Stěny chodby náhle prudce uhnuly do stran a rozběhly se kolem ohromné jeskyně naplněné ohnivým světlem, která neměla podlahu ani strop. Nahoře prosvítalo ranní nebe, hluboko dole bublala žhavá láva. Kolem stěn na úzkém ochozu stálo snad padesát orčích bojovníků, na vysokém sloupu uprostřed křepčil v podivném tanci jejich šaman. Přes zející propast vedla na vrcholek sloupu jen tenká kamenná lávka.
Šaman byl vskutku prastarý. Rhan ještě neviděl orka, jehož zelená kůže by byla tak vybledlá. Zpod vlčího kožichu, který měl služebník dávno ztracených orčích bohů přehozený přes ramena, čouhaly paže a nohy připomínající zohýbané ztrouchnivělé větve. Sloužily mu snad už jen zázrakem.
Přesto z něho vyzařovala veliká moc. Nebylo pochyb, že se na jeho pokyn rozpoutá bouře a pohasne slunce. Kdokoliv dost hloupý na to, aby ho rozzlobil, mohl zbytek svého života měřit jen na pouhé sekundy.
Rhan se ho však neobával ani v nejmenším. Trpaslíci jsou proti působení magie velmi odolní. On obzvláště. Ještě nikdy na něho nikdo nedokázal seslat kouzlo, které by mělo nějaký účinek. Navíc byl obrněný sionelem. Šaman pro něho byl opravdu pouze tím, nač vypadal – vyzáblým starým bláznem.
Ale orků tu bylo na jeho vkus příliš mnoho. Tentokrát u něho převážil zdravý rozum a zavelel mu zůstat v chodbě, kde by se mohl dlouho pohodlně bránit.
Orkové se však k boji neměli – i když nebylo pochyb, že si ho všichni všimli. Snad čekali na šamanův rozkaz.
Ten, kterého Rhan pronásledoval, skočil na lávku a přeběhl k šamanovi. Starý ork okamžitě přerušil vykonávaný rituál a začal mu strašlivě spílat.
Rhanovi bylo jasné, že sem orkové museli přijít až z Pohraničí jen proto, aby vykonali nějaký nechutný obřad. Na okraji sloupu se válelo mnoho mrtvých zvířecích, lidských i jiných obětí. Co mohlo být jejich cílem? Nyní už na tom nezáleželo. Hlavně, že je vyrušil.
Ork s helmou se tvářil tak zkroušeně a provinile, jak jen dokázal. Když se po chvilce šaman vykřičel a začal se zajímat, proč vlastně byla všechna jeho práce zmařena a odsouzena k novému počátku, kajícně mu podal svou kořist.
„Tak tohle bude zajímavé,“ zasmál se Rhan a opřel se o sekeru, aby si následující události hezky užil.
Šaman helmu, vyrobenou z kovu požírajícího magii, uchopil a zamyšleně se na ni zadíval. Nakrabatil obočí. Potom se mu čelo pokrylo tolika vráskami, že se mu snad kůže všude jinde po těle napnula až k prasknutí. Potřásl hlavou, jakoby něco zaslechl a nemohl přijít na to, co to bylo. Potom se začal třást celý. Vzápětí se svalil na zem a zběsile se koulel sem a tam. Ječel strachy.
Nakonec helmu pustil na kraji sloupu mezi oběťmi a schoulil se do klubíčka co nejdál od ní. Nenápadně ji stále po očku pozoroval, jako by od ní čekal nějaký útok.
Rhan vkročil do místnosti a posměšně si změřil orky, kteří se nad ním po obou stranách tyčili. „Dej – mi – mojí – helmu!“ zařval poté na šamana velitelským hlasem.
Oči všech orků se okamžitě obrátily ke starému vůdci s očekáváním čehosi strašlivého. Rhan se opět opřel o sekeru a zeširoka se na šamana zazubil.
Schoulený ork váhavě vzhlédl. Nervózně polkl. Potom po všech čtyřech přelezl k helmě a pomalu k ní vztáhl ruku.
Shodil ji do lávy.
Rhan smutně zavrtěl hlavou. „Tos neměl,“ oznámil mu ponuře. „Za to tě zabiju.“
Orkové, kteří od svého vůdce čekali trochu jiné chování, začali rozrušeně křičet. Snad šamana obviňovali ze zbabělosti.
Rhan k němu napřáhl sekeru. Volnou rukou mu chladně naznačil, aby přišel blíž.
Šaman se narovnal. Stále se celý třásl. Váhavě na trpaslíka namířil prst a cosi velmi úpěnlivě zakřičel. Všichni orkové bázlivě zmlkli.
Ze starcova prstu vylétl tenoučký zelený záblesk, neškodně se rozprskl o trpaslíkův hrudní pancíř a ihned byl černým kovem pohlcen.
Orkové zašuměli úžasem. Místo mocného proudu magie jen takový čůrek! Jejich velký vůdce je proti tomu trpaslíkovi bezmocný!
„Neměl sis hrát s cizími věcmi. Sionel je vždycky hladový.“ Rhan šamanovi znovu ukázal, že má přijít blíž. Prastarý ork místo toho začal řvát a mávat rukama. Všichni jeho bojovníci zakroutili hlavami. Šaman se je dál snažil přimět, aby Rhana zabili za něho, ale byli neoblomní. Nakonec ho ten, který mu přinesl helmu, prostě vzal a přehodil přes lávku až k čekajícímu trpaslíkovi. Vysloužil si tím pochvalné mručení ostatních. Žádný vůdce kmene nesměl odmítnout žádost o souboj. Výjimky se netrpěly ani šamanům – zvláště tehdy, když si je nedokázali vynutit.
Rhan naklonil hlavu na stranu, vychutnal si strach v šamanových očích a setnul ho.
Vzápětí se orkové pohnuli a začali se jeden přes druhého drát vpřed. Souboj, který nesměli narušit, právě skončil. Přišel čas zjistit, jak ten malý drzoun chutná.
Trpaslík couvl do chodby a uvítal prvního orka zlým úsměvem. Políbil sekeru. „Dnes se napiješ do sytosti, to ti slibuju!“
Krvavá řež mohla začít.
Orkové útočili jen po jednom, v chodbě nebylo dost místa. Navíc do sebe netrpělivě strkali, aby si už také zabojovali, což některé z nich popudilo natolik, že se zastavili a dali se do rvačky mezi sebou. Dva z nich sklouzli a spadli do propasti, snažíce se ještě do poslední chvíle navzájem uškrtit.
Rhan bojoval jako smyslů zbavený. Orkové museli brzy přelézat hromadu svých zraněných a mrtvých druhů, aby se k němu vůbec dostali.  Vrhali se na trpaslíka s bujarým nadšením, ale v souboji jednoho na jednoho neměli s dřevěnými kyji proti sionelové sekeře šanci. Stále další klesali k zemi. Těm nejlepším z nich se zdařilo Rhana jednou či dvakrát udeřit, ale s pevně rozkročeným, sionelem obrněným trpaslíkem ani nehnuli.
Nakonec pochopili, že s pomstou budou muset počkat na jiný den a jinou příležitost. A snad raději i na jiného trpaslíka.
Alespoň dvanáct jich leželo před Rhanem. Ostatní se zastavili na druhé straně zelené, napůl živé a napůl mrtvé hráze. Začali trpaslíkovi ukazovat, aby odešel. Že mu už nechtějí ublížit.
Rhan si otřel z obličeje pot a krev. Obrátil se k orkům zády a udělal několik kroků. Zasmál se, když zaslechl jejich sborové úlevné povzdychnutí.
Potom se mu však před očima objevil obraz jeho helmy padající do žhavé lávy. Vztek se vrátil s dvojnásobnou silou. Znovu se otočil a rozběhl se zpět.
Jedno moudré trpasličí přísloví říká, že práci, kterou nedokončíš, nemáš ani začínat.
Rhan si tradic svého lidu vážil.