Právo Odpuštění 2/2

   “Copak nás ani nenechají vydechnout?” zloděj se pracně zvedl z krví zarudlého písku. V uších mu stále dozníval zvuk gongu.
   “Ne, tohle je jejich strategie. Musí zvítězit vskutku ten nejlepší, ten, který své soupeře dokáže pobít i je-li vyčerpán.”
   “Vy parchanti!” Sallen zahrozil pěstí k nejvyšší tribuně.  Znovu zvedl pěst, ale jeho ruka klesla, když spatřil, jak barbar jediným plavým pohybem své obří sekery přeťal gladiátora, rudovousého trpaslíka, přičemž mu ještě silou rány urazil polovinu meče, kterým se nešťastník snažil neúčinně krýt. Ten muž z planin byl jako stroj.
   Sallenovi zacukalo v koutku úst. Pocítil, že je smířený se svým osudem, ať je jakkoliv děsivý. Pohlédl na svého bělovlasého přítele. V Beowulfově tváři byla ona stálá vyrovnanost a klid. Ten chlad zloděje děsil. Zvláště nyní, tváří v tvář smrti. Cítil, jak se mu svírají útroby. Děs zaplavil jeho mysl s ještě větší intenzitou, než doposud. Zvedl se mu žaludek. Vyzvrátil to málo, co v posledních dnech jedl do písku. Závrať a bolest hlavy, spolu s mdlobami přerušily jeho dávení. Sallen, s téměř šťastným výrazem ve tváři, klesl na kolena. Ta se vzápětí podlomila. Zhroutil se do písku a pozbyl vědomí.
   Otroci byli vysílení předchozí námahou a pro barbara s rituálním tetováním nebyli důstojnými soupeři. Prosekával si jimi cestu, jako když sedlák kosí žito. Některý bez odporu klesl po strašlivými údery jeho sekery, jiný se snažil alespoň chabě bránit, byl však bez šance. Jeho zbraň se zlomila vpůli a zrazovala tak svého majitele. Zdálo se, že krom muže z planin nikdo na nikoho neútočí, že nikdo nebojuje. A byla to pravda.
   Barbar poslední ranou zbavil života jižana a jeho triumfální řev se rozlehl po aréně. Neviděl totiž dalšího soupeře. Zvedl ruce se zkrvavenou sekerou vysoko na hlavu a nechal si z ní kanoucí krev stékat po obličeji. 
   “Gal-eth-ló!” zazněl mu za zády vyrovnaný, hluboký hlas, jako kus ledu.
   Barbar, mírně zaskočen oslovením jeho kmenovým titulem se otočil a vytřeštil oči. Muž s bílými vlasy se pousmál.
   “Ty!? To tys‘ mi sebral čest, když jsem byl nucen odejít ze započatého souboje! Tvá hlava teď patří mě!” promluvil náhle svalovec, čímž předčil všechna očekávání svého soupeře. Jeho hlas duněl, jako doznívající hrom.
   “Je to soukromý majetek. Musíme projednat podrobnosti, než ti ho předám,” odvětil bělovlasý, usměv se mu na tváři usídlil natrvalo. 
   “Jednejme tedy!” Muž z planin potěžkal sekeru v rukou.
   Beowulf mírně naklonil hlavu na stranu. “Tak udeř. Vyčkávám.”
   Barbar vztekem doširoka roztáhl zorničky. Zařval bojový pokřik a sekera prolétla vzduchem. Bělovlasý se pohnul tak rychle, že ani jeho soupeř nezaznamenal, kdy se jeho ruka dotkla rukojetě meče. Třesknutí kovu o kov a zbraně od sebe odlétly. Úder sekerou na hlavu a obratný únik vlevo. Barbar šílel. Vždy měl toho muže před sebou, vždy už jeho sekera svištěla vzduchem a vždy se ten muž nějakým, blíže neurčitelným způsobem dostal za záda.  
   Nikdy však neudeřil.
   “Tohle bude tvůj konec, zasvěcený. Vychutnám si tvou smrt. Nevíš, kdo jsem? Povím ti to. Jsem vězeň. Vězeň mezi dvěma světy. Ke kterému z nich patříš ty, že se stavíš proti mně? K mému, či k jejich?” Sekera útočila znovu, přímím sekem na pravý spánek. Tentokrát bělovlasý neuhnul. Jeho zbraň se mihla a hlavice sekery odlétla do písku. Barbarovi zůstala v rukou přeseknutá násada.
   “Tak? Jak mi odpovíš? Patříš k nim, či ke mně?”
   Muž z planin ztuhl. Ovál ho náhlý ledový poryv, jež jakoby vzešel z bělovlasého. Zmrazil mu tělo, ochromil mysl. Dotkla se ho smrt. Otřepal se a plivl Beowulfovi do tváře. Slina nezasáhla svůj cíl. Mužova ruka vystřelila a zaštítila obličej. Bělovlasý si otřel hřbet ruky do bederní roušky, halící barbarovu hruď. Schytal příšernou ránu pěstí do tváře. Zavrávoral a ustoupil několik kroků zpět. Narovnal se. Nahrbil se jako tygr a náhle, aniž by kdokoliv z diváků, včetně vévody a jeho společnice zaznamenal pohyb, stanul před Zasvěcencem klanu. Kop s otočkou a barbar odlétl pár sáhů na stranu. Okamžitě se zvedl.
   “Naposledy se tě táži: jsi se mnou, či s ním?”
   Válečník s copem vlasů odhalil žluté zuby v šíleném úsměvu a s pohrdáním odvětil: “S ním!”
   “To bylo špatně, zasvěcený,” pravil ledový hlas.
   Ruka, přeseknutá v lokti, s plesknutím padla do písku. Krev vytryskla z otevřené rány. 
   Ladný pohyb ruky v černé rukavici. Jako temnota černá čepel, nořící se do svaloviny na hrudi. Zdušený výkřik. Meč, odtínající nohu v koleni. Tupý úder, jak tělo dopadá na zem.
   Krev mu zatemnila zrak, přesto však dokázal rozeznat černou postavu, která se nad ním tyčila. Zbraň se zaleskla ve sluneční záři.
   “Teď zemřeš,” podotkl lhostejný hlas. “Pozdravuj Bhaala,”ušklíbl se, “Barbare.” Chladné ostří projelo hrudním košem a na krátký okamžik barbara přibodlo k zemi. Jen na chvilku. Pak zbraň tělo opustila, spolu s duší.

+++

   “Vyhrál.” Elfí paní povstala ze své stoličky a s úsměvem pohlédla na vévodu. Čekala, že bude rudý vzteky. Nebyl. Byl klidný a chladný, na tváři nic dobrého nevěštící úsměv.  
   “Vskutku, má drahá? Nezapomeň, že musí přežít až do předávání ceny.” Naznačil prsty nejbližšímu sluhovi, aby přišel blíž. Mladík uposlechl. Vévoda Elhot mu naznačil, ať se sehne až k němu. Šeptl mu pár slov do ucha a mávnutím ruky ho propustil.
   “Co tohle mělo být?” tázala se rozhořčeně.
   Muž nasadil nevinný výraz. “Nic. Došlo mi víno.” Obrátil postříbřený džbán dnem vzhůru.
   “Usedni ještě, máš čas. Nechceš mě přece opustit před koncem her, nebo ano? Nebuď na mě zbytečně zlá.”
   “Varuji tě. Jestli porušíš pravidla, tak tě…”
   “Copak mi uděláš, ty bývalá čarodějko?” rozesmál se.
   “Kdybych neměla ten zatracený šperk, přísahám, že bych ti ten úsměv z tváře vymazala. Ohněm,” zamnula si prsten s bledým kamenem, jenž tížil prsteníček její pravé ruky.
   “Ale ty ho máš, Elanor, ty ho máš!”

+++

   Spěchal, jak nejrychleji uměl. Příkaz, který mu byl zadán musel být vykonán okamžitě. Minul dvojici strážců a  vrazil do dveří, u nichž stáli. V rychlosti se uklonil statnému muži za stolem a stojíc v pozoru mu doslova zopakoval rozkaz. Muž přikývl a vstal. Vzal z postele pochvu s mečem a připásal si ji k boku. Rychlým krokem prošel kol mladíka a venku se dal do řeči s onou dvojicí stráží, v naleštěných zbrojích a maskách na obličeji. Jeden z nich přikývl a poklusem se vzdálil.

+++

   “Beowulfe?” zloděj se zvedl z písku a pečlivě se rozhlédl po aréně. Nic živého, krom svého černě oděného přítele nespatřil. Oddechl si. Napřímil se a jeho zrak spočinul na jedné z vysokých tribun. Viděl odlesk světla na čemsi kovovém. Jeho oči začaly zaostřovat…
   A poznal ho. Byl to strážce v lesklé zbroji a v rukou třímal cosi, co vypadalo jako…
   “Beowulfe? Sakra, Beowulfe!”
   “Slyším tě, Sallene.”
   “Fajn. Nenápadně se podívej na levou tribunu. Až úplně nahoru, tam, vidíš ho?”
   “Co…? Kde…? Aha.”
   “Už toho zmetka vidíš?”
   “Jo.” Bělovlasý zaskřípal zuby. “Zřetelně. Někdo asi nemá rád vítěze,” zabloudil pohledem k hlavní tribuně tak, aby si toho zloděj všimnul.
   “Sketa. Ten strážce nahoře má kuši.”
   “Vím.”
   “A neznepokojuje tě to trošičku? Ty třebas uhneš, nebo něco, ale co když má odpravit mě?”
   “Uvidíme.”
   “Krucinál.”
   Svist vypálené šipky dolehl k jeho citlivém sluchu. Meč znovu vyletěl. Muž se zatočil v piruetě a zbraně užil coby pálku. Silou úderu vyrušil rychlost a k ní úměrnou průraznost kovového předmětu a srazil jej do písku.
   Dosud skandující diváci náhle zmlkli. Všechny oči se začaly upírat vzhůru, odkud zákeřný útok přišel. Strážce to nepostřehl, v klidu si znovu ládoval kuši. Zaregistroval až v okamžiku, když ho uchopily první rozhořčené ruce a začaly si ho podávat směrem dolů.
   Rozeřval se.
   Pár rukou ho odzbrojil.
   “Dolů s ním!” začalo se ozývat ze všech stran. Dopodávaly si ho až do první řady, odkud si zbrojnoš krátce zalétal. Tvrdě dopadl do písku arény. Vzhlédl, to už byl ale dvojicí silných paží zvednut do vzduchu. Do uší ho uhodil ledový, hluboký hlas. “Teď mi řekneš, kdo tě poslal, abys mě zabil. A hezky nahlas to řekneš. Jestli budu spokojen, tak na to zapomeneme a nechám tě žít. Snaž se.”
   Beowulf rozpažil a zatleskal, aby umlčel diváky. “Prosím o chvilku ticha, vážení! Náš přítelíček by vám rád něco řekl!” zvolal.
   Naráz vše utichlo. Tisíce zvědavých očí zkoumaly zbrojnošovu tvář. “Táži se tě, teď tady přede všemi se tě táži: Kdo tě poslal, abys mne zabil? Kdo vydal ten rozkaz?”
   Voják zasýpal a přiškrceným hlasem promluvil. “Ten rozkaz vydal… vévoda Nilridie. To on tě chtěl zabít!” Reakce diváků byla přesně taková, jakou Beowulf očekával.

   Elhot si povolil límec a ztěžka polkl. Viděl, jak bělovlasý odrazil střelu, viděl, jak se jeden z jeho mužů za pomoci diváků přehoupl přes okraj tribuny a spadl dolů. Viděl, ale nečekal by od svého muže tak rychlou a úkladnou zradu. Tribuny nyní hřměly nadávkami na jeho hlavu. 
   Černoch u gongu si odplivl a zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu. Osobní ochranka vévody si mezi sebou začala cosi šeptat. Byl v koncích.
   Náhle někdo z davu dole vykřikl: “Do arény s ním!” a tato slova se šířila mezi diváky jako lavina. Brzy celé koloseum hřímalo jen tuto jedinou větu. Svěsil hlavu. Elfka po jeho boku se usmála. Pak se rozhodl. Zvedl se a rozvážným, mírně roztřeseným krokem přistoupil až k mramorovému zábradlí.
   “Ticho prosím!” zvolal stejně, jako před chvílí Beowulf. Jenže na jeho výzvu diváci reagovali jinak, než by si přál. Skandovat přestalo jen velmi málo. Ignoroval to a pokračoval.  
   “Vážení diváci, rád bych se vyjádřil k tomuto politování hodnému incidentu, jenž se právě přihodil. Zde přítomný válečník byl ohrožen na životě a to…” na chvilku se odmlčel, jak sbíral sílu na další slova, “…jen z mé vůle. Hluboce se přítomnému omlouvám a jako satisfakci za své chování, jež bylo v rozporu s řádem her mu nabízím jedno přání navíc k již dříve zmíněné odměně. Žádej cokoliv válečníku. Bude-li tvé přání splnitelné, splním ho. Nebudu- li ho moci splnit, pak sestoupím dolů a ty mne zabiješ. Jaké je tedy tvé přání?” Elhota zalil studený pot. Modlil se, aby si bělovlasý neřekl o jeho život. Diváci umlkli.
  
   Sallen k Beowulfovi přistoupil a položil mu ruku na rameno.
   Bělovlasý věděl, co si přát. “Je-li tomu tak, pak bych zažádal o život svého přítele. Vím, že regule her jasně přikazují, že odsud může odejít jen jeden, avšak řekls‘, že mohu žádat cokoliv. Tvůj život, za jeho, vévodo.”
   Elhot Nilridie si oddechl. Ze srdce mu právě spadl kámen, o hmotnosti půl tuny. Jeho modlitba byla vyslyšena. “Jak si přeješ, válečníku. Můžete odejít oba. Svou výhru čekej u pokladny. Spolu s prémií,” vrhl nenávistný pohled na elfku, culící se od ucha k uchu.  
   “Otevřete mu bránu,” pokynul na dva otroky. Poslechli. Sice neradi, ale poslechli.
   “Můžeš mi konečně sundat tu okrasu?” Elanor vstala z křesla.
   “Cože? Nemyslím, že je to nutné… Bude ti mě připomínat do konce života a ten bez těch tvých kouzel myslím dlouhý nebude. Odvést!” mávl na dva členy své ochranky. Odvlekli ji bez potíží. Nebránila se – příšerná zloba, zuřivost a zoufalství jí zatemnily mysl.  

+++

    Bělovlasý muž pokýval hlavou. V pokoji panovalo přítmí, venku již padal soumrak. Oknem bylo možno vidět celé město, jako na dlani. Hostinec “Náhorní Vyhlídka” byl u návštěvníků oblíben zvláště díky svému perfektnímu umístění na pahorku nad Denerolem. V oknech domů dole se pomalu rozsvěcela světla, ruch na ulicích utichal. Koloseum, tyčící se nad okolními stavbami, stálo tiše na kraji města. Hry skončily před několika hodinami. Vévoda si s sebou do Nizbudoru vezl ranec ostudy a tak nic zbytečně neprodlužoval.
   Poté, co bělovlasý a zloděj opustili arénu (k Sallenově velké radosti), čekalo je u pokladny překvapení. Vysoká, zlatovlasá elfka s pohlednou tváří a příjemnýma očima. Nezkoumali, proč jest tomu tak. Sbalili odměnu a vzdálili se. Po delším putování městem dorazili k poutači na tuto skvostnou ubytovnu a tak neváhali.
   “Takže ty říkáš, že nejsi elf, nýbrž člověk? A že tě jistý Nizbudorský čaroděj proklel iluzorní podobou 4. stupně a na příkaz vévodův ti nasadil Blokovací Prsten?” ozval se mužský hlas z rohu pokoje, bělovlasému nepatřil.
   “Přesně,” přisvědčila elfka a obrátila svůj pohled do rostoucí tmy venku.
   “A motiv? Nějak mi unikl.” Sallen se opřel do opěradla židle, na níž seděl, až zapraskalo a zloděj se s výkřikem skácel i se zbytkem židle na podlahu.
   “Odmítla jsem.”
   “Co?” Věnovala mu soucitný pohled. “Aha. To chápu.”
   “Jen kvůli tomu?” bělovlasý nečekaně promluvil.
   “Ne. Myslel, že mám na svědomí uhranutí jeho nejmladšího syna. Byla to lež. Ani nevěděl, v čem že uhranutí spočívá. Ten jeho synek byl postižený od narození. Vrozená psychická vada a on to přisuzoval uhranutí. Normálně bych to vyřešila paralizací  a možná mu vysvětlila, jak se věci mají. Chtěla jsem to udělat i teď, co jsem nevěděla bylo to, že ten kořen má styky s Nizbudorským cechem mágů. Ani jsem nestačila gestikulovat a už se mi za zadkem tvořil portál. Z něj vystoupil starší čaroděj, znehybnil mě pohybem ruky a pozdravil vévodu. Později jsem se dozvěděla, že toho kouzelníka zavolal Krystalickým Přenašečem. No, každopádně za tuhle podobu může vévoda, to on mi jí vysmlouval. Ten čaroděj byl ještě v pořádku, chtěl mě pustit, když se dozvěděl, jak se věci doopravdy mají. Ale nechtěl se hádat, když začal Elhot řvát.”
   Beowulf znovu pokýval hlavou. “Dobrá. Můžu se na ten prsten podívat, Elanor?”
   Beze slova napřáhla ruku se stříbrným prstenem. Vzal jí do své a zkoumal prsten. “Sundat nejde.”
   Odpověděla, ač on pouze konstatoval, neptal se. “Myslíš, že ho nosím dobrovolně?” řekla ironicky. Sáhl do kazajky a vyňal amulet, jenž nosil na krku. Byl ze slitiny dvou kovů. Okraj a zadní strana se skládala z černého, lesklého. Přední strana z temně fialového, se zvláštním výrytkem. Znázorňoval siluetu muže ve vlajícím plášti, s hlavou mírně skloněnou a mečem v pochvě na zádech. Jak se blížil k prstenu zdálo se, že v něm pulsuje energie. Beowulf ho z krku nesundal, musel se naklonit. Jakmile se oba předměty dotkly pulsování přestalo, po obvodu prstenu se rozeběhly nitky výbojů a bledý kámen v něm zasazený praskl.
   “Při bozích,” vydechla čarodějka a nedůvěřivě sledovala amulet, pomalu mizící zpět pod Beowulfovu kazajku. “Co to…?”
   “Tajemství.” Odsunul se do tmy.
   Pokrčila rameny a počala ve vzduchu kreslit znamení a mumlat litanii zaklínadla. Skončila, její tvář a celé tělo zahalil chvilkový záblesk čistého světla. Když se rozplynul, seděla na židli místo elfky neméně pohledná žena s dlouhými havraními vlasy. Temně modré oči jakoby málem svítily do tmy.
    Protáhla se. “Tak jsem to zase já, co?”
    Zloděj otevřel ústa, až se zdálo, že mu vypadne čelist. Vzápětí je však zase zavřel, donucen k tomu přívalem bolesti, který způsobovala zlomená kost. “Sakra,” okomentoval její vzhled.
    Věnovala mu příjemný úsměv a prohrábla si loknu černých vlasů, dosahujících jí téměř až do pasu. 
    Bělovlasý se usmál. “Čarodějka druhé kategorie, vida. Pocházíš z Draageru?”
    “Ne. Z žádného z Chyrodalských panství. Narodila jsem se v Ortnisadu. Proč zrovna Draager?” Ulehla na pohovku při zdi a zaujala vyzývavou polohu. Sallen nasucho polkl.
    “Tvá postava, tvůj půvab, pohledná tvář, jemné rysy, ne-příliš obvyklá barva oční duhovky… To vše poukazuje na tvůj původ. Tvůj otec byl nepochybně elf, ač ve tvých žilách převažuje matčina krev. Je to cítit.”
    Posadila se. Její oči se na něho upřely. Tiše zašeptala několik slov. Nemohl je slyšet, tak byla tichá. Žádný člověk by je na takovou vzdálenost neuslyšel. Boewulf se usmál. Starý Jazyk byl nezaměnitelný. Právě v něm byla uvedena většina zaklínadel, vyžadujících slovní doprovod. Del’lath om-ah verath’ai.
    Přimhouřila oči. “Nevidím tvou auru, jak je to možné? A jak je možné, že ty vidíš mou a nejsi čaroděj?”
    “Nevidím aury, jen to cítím. Měl jsem pravdu?”
    “Ne docela, matka byla elfka. To ona mě vychovala. Otec se o mě vůbec nestaral. Malý řvoucí fakan pro něj byl jen přítěží. Nikdy jsem ho neviděla.”
    “Nerad ruším váš vskutku fascinující rozhovor, ale myslím, že půjdu dolů, na vzduch.” Zloděj se zvedl a rázným krokem se vydal ke dveřím. Těsně před nimi se však zastavil, zaslechnuvše hlas za svými zády: “Ta děvečka je dcerkou výčepního. Jestli jí chceš, budeš muset nejdřív nějak zblbnout tatíka. Zkus ho opít. Chytej.” Do dlaně mu přilétly dvě zlatky.
    Sallen přikývl a vešel na chodbu.
    Čarodějka a bělovlasý osaměli. Dlouhou dobu seděli jen tak beze slov. Nad město vyšel srpek měsíce a zalil kraj stříbrným svitem. Beowulf otevřel okno. Příjemný, chladný vánek prolétl pokojem a vnesl do něho vůni nedalekého lesíka. Stromy šuměly ve větru a vyprávěly si mezi sebou jazykem, kterému nikdo nerozumí, ale přesto dobře ví, co znamená. Zhluboka se nadechl a povzdechl si.
    Elanor se zadívala na obraz na protější zdi. Lesní paseka, probouzející se z nočního spánku dosud chladnými slunečními paprsky. Vítr hrající si z podzimním listím a točící je do spirál. Velké balvany, na vrchu porostlé hebkým mechem, němž skotačili drobní ptáčci, jediní časní obyvatelé lesa.
    “Děkuji,” řekla náhle, “Že jsi ho nezabil. Nemohl by dostát svému slovu a já bych tu teď nebyla. Děkuji ti.”
    Otočil se na ní. V očích zvláštní lesk. “Nemáš za co děkovat. Nemám v úmyslu tě jakkoliv držet, nebo vlastnit. Můžeš jít kam chceš a kdy chceš. To já ti děkuji, ze chvíle, které trávíš v mé přítomnosti. Dáváš mi na okamžik zapomenout. A za to jsem ti vděčný.”
    Vstala. Lehkým krokem k němu došla. “Jsem s tebou ráda, věř mi to. Ač neznám ani tvé jméno, cítím něco, co jsem již dávno zavrhla, co jsem si nemyslela, že ještě kdy najdu.”
    Sklonila se a přitiskla své vlahé rty na jeho. Objal ji. Ona jeho…
    “Co se stalo? Ah, promiň, neměla jsem…”
    “Ne, nemáš se za co omlouvat. Já… nemohu s nikým být.”
    “Proč? Čeho se bojíš? Mě snad?”
    “Nebojím se tě, bojím se o tebe. Bojím se toho, co by vzniklo.”
    “Proč?”
    “To ti bohužel nemohu říci. Zatím. Někdy, v budoucnu, možná ano. Nejsi připravena.”
    “Dám ti radu. Dokud jsi se mnou nemusíš se ničeho bát. Ničeho. Teď už nic neříkej.”
   Hromová rána od bouchnutí okovaných dveří rozrazila vzduch. Zařinčela ocel a křikly ostré hlasy. Bělovlasý se vymrštil, obratně sebou zvedajíce i Elanor, spolu s níž se prvně svezl na podlahu. Dvěma skoky byl u dveří, chopil se pochvy s mečem a prudce otevřel dveře.
   “Co…?” zvolala za ním a následovala ho.
   “Zloděj má potíže, asi zašel trochu daleko,” houkl Beowulf přes rameno a berouce schody po třech zamířil do nižšího patra.
 
   Sallenovi se po úderu zatmělo před očima. Nazad padl mezi stoly a dva srazil s sebou. Tři paže v ocelových zbrojích ho uchopily a čtvrtá ho zlomila ranou do břicha vpůli. Ptal se sám sebe, jestli měl hostinský čas zavolat stráže. Dospěl k závěru, že neměl. Kdo to udělal, o tom neměl čas uvažovat.

   “Dost už,” zarazil temný hlas ozbrojence, který se právě napřahoval k další ráně do zlodějova bolestí zkrouceného těla. Hrdost, s jakou se napřímil, nenechala nikoho na pochybách, kdože je zde vůdcem.
   “Kdo jsi, že se mnou mluvíš tímto tónem?” rozkřikl se opancéřovaný a ruka mu zabloudila k meči.
   “Kdo jsem není podstatné. Podstatné je to, na co se tě ptám; jak se provinil proti zemským zákonům, že si vysloužil vaši ctěnou pozornost?”
   Velitel zbrunátněl, ale prozatím se ovládal. “Chceš se k němu snad připojit?!”
  “Odpovíš mi, nebo se mám dojít zeptat tvé matky, s jakýmže skřetem to měla syna?” Hostinský, jat zlou předtuchou se vypotácel zpoza výčepu, ještě než se však opilostí svalil, stačil přikázat dceři, aby opustila lokál. Světlovlasá dívka uposlechla a kvapně si zahalujíce odkryté poprsí, jehož se ještě před třemi minutami dotýkaly Sallenovi ruce, odběhla zadními dveřmi pryč.
   Voják netasil. Bleskově, navzdory své těžké výzbroji, skočil po bělovlasém a pěst v rukavici z ocelových plátků se mihla proti jeho čelisti. Beowulf učinil tři vyrovnané, klidné pohyby.  
   Prvním zastavil drábovu paži dlaní. Druhým ho levou rukou chytil za zápěstí. A třetím trhl strážcovou pěstí dozadu. Ošklivě to křuplo a velitel odskočil, zařvav bolestí a vztekem, který vzápětí přešel v strach.
   “Co… Co chceš?” ptal se a přesunul se blíže ku svým podřízeným.
   “Tu odpověď,” klidný ledový tón, bodl ozbrojence do mysli jako jehla.
   “Mám rozkaz ho přivléci na strážnici, kde mu bude rekapitulován jeho prohřešek a trest, zvýšený ještě o unikání spravedlnosti.”
   Zloděj zasýpal. “To jsou kecy, Beowulfe… Samý kecy…”
   “Z čeho přesně je obviněn?” tázala se náhle žena, objevivší se za zády bělovlasého.
   “To já nevim, paninko. Já jenom plním rozkazy. Jestli to chcete vědět, musíte si zajít na strážnici, za vrchním velitelem.”
   “Doprovodíš nás?” Beowulf si před vytřeštěnými zraky gardisty připnul pochvu s mečem na záda.
   “P-prosím.”

+++

   Písař zaškrábal suchým perem o list papíru. Upřel oči zpoza brýlí na muže před sebou. 
   “Doznáváš se tedy ke svým zločinům přede mnou, před nejvyšším soudcem a Noumeallem? Buď si vědom toho, že na tom, co nyní proneseš, závisí tvůj život.”
   “Přiznávám všechny své činy, jenž jsem svévolně a při plné vědomosti spáchal. Ne před soudem, který mě pošle na smrt. Ne před tebou. Ne před jakýmkoliv člověkem. Pán Eätheor‘heal  mi odpustí.”
   “Jak se opovažuješ, ty, oslovovat nejvyššího jménem!? To je rouhání!” Soudce povstal ze svého místa a hněvivě udeřil pěstí do stolu.
   “Ti, kteří zakazují užívati jména daná, před těmi já se nepokloním.”
   “Přiveďte žalobce a obhajobu. Vyslechnu je. Jděte!” Dvojice rytířů v plných zbrojích se souběžně otočila a vyšla ze dveří, zdobených šestnácticípou hvězdou, znakem nejvyšší moci a práva.

+++

   “A proto zde předkládám podrobný soupis všech zcizených věcí, s doplňkem ohledně dalšího zločinu, spáchaného na mé dceři.” Soudce přijal srolovaný pergamen s pečetním znakem tvaru orla v planoucím slunci. Rozlomil pečeť a četl. Po chvíli předal pergamen písaři.
   “Soud rozhodl. Za přítomnosti a z moci Nejvyššího tě, Sallene Mere’osd, prohlašuji vinným.”
   Vinným! To slovo mu znělo v hlavě. Dunělo a narůstalo. Nešlo se ho zbavit. Bylo tam.
   “Už nemůžeme nic dělat. Teď je v jejich moci.” Elanor sklopila hlavu, vodopád černých vlasů se rozvlnil. Mlčel.
   Mlčel stejně, jako když se v soudní síni setkal jeho pohled s pohledem žalobce. Nilridie neodjel. Ani se nelekl, když se jejich pohledy střetly. Čtveřice černě oděných strážců v plátových zbrojích se znaky Nizbudorského vévodství ho doprovázela. Asi proto se cítil v bezpečí.
   Chopili se zloděje, vyslechli rozsudek a vyvlekli ho ven. Soudce a písař odešli též.

  “Nebudu přihlížet, jak se vykonávají ty tresty, které slyším. On nebude trpět. Provinil se, značně se provinil. Ale již mu bylo odpuštěno. Poznal svou chybu. Eätheor’heal mu odpustil. Teď ještě…”
   “Co ještě?”
   “Teď ještě musím já.” Zarazil se. Myšlenky proudili jeho myslí jako řeka v peřejích. 
Vzpomněl si na slova, která slyšel před stovkami let. Vždycky je cesta. Někdy není zřetelná a je obtížné ji nalézt, ale je. Stačí hledat a najdeš ji.
   “Khandar,” šeptl.
   “Cože?” Zadívala se na něj, nechápala.
   “Právo Odpuštění. Ano! Děkuji, děkuji z celého srdce, duše a mysli. Děkuji, žes mi poradil!” Vzhlédl ke stropu a kývl rukou na pozdrav.
   “Jaké právo? Z které doby?”
Zvedl se z lavice. Přeskočil židli, která mu bránila v cestě z prázdné soudní místnosti a rozrazil dveře.
   “Beowulfe!” Rozběhla se za ním.

+++

   Srážel chodce. Řítil se jako démon. Sallena odvlekli před nedlouhou chvílí, stihne to. Prvním trestem, který na ukládám na tvou jest tortování chodidel ohněm, slyšel v hlavě soudcova slova. Saltem překonal povoz, stojící vprostřed ulice a hnal se dál.

+++

   Nestačila mu. Byl příliš rychlý. Nevěděla, na co přišel, ale podle jeho chování soudila, že to může mít radikální vliv zlodějův osud. Dorazí-li včas. A on, jak doufala, dorazí.

+++

   Kopnutí do břicha ho zlomilo vpůli. Silné paže ho uchopily, přehodily přes koňský hřbet a do úst nacpaly látku. Zatmělo se mu před očima. Doufal, že se o něj pokouší mdloby. Mýlil se. To jen černý šátek mu zakryl zrak.
   Pětice koní vyrazila k Velkému náměstí. Jezdci neměli v úmyslu s rozsudkem otálet.

+++

   Jeden z rytířů pozvedl planoucí pochodeň. Zbylí Sallena připoutali koženými řemínky k velkému, otáčivému stolu. Strhli mu z očí šátek, rozpárali kalhoty, odhalili chodidla. Soudce se vynořil z portálu na druhé straně náměstí, doprovázen postavou v kápi. Jeden z černých se rozchechtal. Sallenovi přejel hrůzou mráz po zádech. Pochodeň plápolala ve tmě. Náhodní chodci utvořili kolem stolu kruh. Elhot se usmál zloději do tváře, okamžik poté mu do ní plivl.   
   Nesměli začít, bez přítomnosti a pokynu vyššího mocnáře. A soudce se blížil.

+++

   “Zadržte!” Hlas projel šumem davu jako šíp. Hned za ním jeho majitel.
   Strážce, který se již shýbal k připoutanému Sallenovi, se napřímil. Zvedl pochodeň výše, aby mezi davem rozeznal volajícího. Našel ho a úlekem sebou trhl. Louč vrhala do Beowulfovi tváře stíny. Jako temnota černé oči se matně leskly. Soudce k němu dvěma kroky přistoupil, neustále doprovázen postavou v kápi, a povýšeně na něho křikl: “Jak se opovažuješ rušit vykonávání rozsudku, který byl vydán samotným Noumeallem?!”
   “Váš rozsudek nevydal nikdo, kromě tebe. Neschovávej se tedy za jeho jméno.”
   Vévoda Elhot se obklopil svou osobní stráží a promluvil. “Proč jsi sem přišel? Bylo již rozhodnuto. Nyní musíme vykonat soudní vůli. Ty proti tomu nemůžeš dělat nic. Kochej se utrpením svého přítele. Začněte!”
   “Myslíš, že nemohu?” Beowulf se obrátil k soudci. “Nejvyšší pane, prosím o odložení výkonu trestu, do doby, než ti vyjevím své nové poznatky.”
   Vévoda zuřil. “Nemůžeš nic dělat, ani o nic žádat! Bylo rozhodnuto…”
   Soudce se otočil. V očích hněv. “Kdo je zde soudcem? Ty, či já? Ať tě Noumeall namístě neztrestá! Mlč. Vyslechnu tě, bělovlasý, mluv však rychle.”
   “Děkuji. Přicházím s něčím, co může zachránit zloději život. Hodlám použít Práva Odpuštění.”
   Soudce se zamyslel. Zkrabatil čelo a krátce cosi šeptl k zahalené postavě, za svými zády. Muž v kápi přikývl. “Ano, může ti býti vyhověno. Je to tvé právo. Překvapuje mne, že někdo požádal o věc, která již více než století nebyla nikde použita. Přesto však nebyla zrušena,” pravil.
   Vévoda znejistěl. “Co je to za privilegium, že o něm nevím?”
   “Právo Odpuštění říká, že jeden, kdokoliv, kdo zná odsouzeného k trestu mučení, nebo smrti, může vyzvat žalobce, pokud nějaký existuje, na rovnocenný souboj. Muže proti muži,” vysvětlil zahalený. “O odsouzeném pak rozhodne vítěz.”
   “Dobrá, některý z mých mužů se s ním utká…”
   “Musíš ty. Ty jsi podal trestní oznámení. Ty budeš bojovat,” přerušil ho soudce rázně.
   Nilridie zesinal. Stáhl se a začal pomalu couvat. Zrak bělovlasého se do něj vpíjel. Ničil mu soudnost. Čest mu však bránila v útěku. Chvějící se rukou vytáhl bohatě zdobený, ale spíše okrasný, meč z tepané oceli.
   Beowulfova ruka vylétla k rameni a temná čepel zaskřípala o kování pochvy…

+++

   Protáhla se úzkou skulinou místa, které nezabíral vůz plný zeleniny, příčně blokující ulici. Vyrazila několik nadávek, když uklouzla po dlažebních kostkách. V mžiku byla opět na nohou a běžela dál.
   Pár skoků a stanula u kraje náměstí. Přejela pohledem dav. Její oči spočinuly na stole, nebo podstavci, vprostřed náměstí. Byl na něm přivázaný člověk, jehož tvář znala. Sallen. Kus dál proti sobě stáli dva muži. Oba v rukou třímali obnažené meče. Nedaleko stál pomenší mužík s plnovousem, zajímavější byla však postava, stojící vedle něho. Nizbudorský! Čaroděj, který ji vydal Elhotovi! Co ten tady, k sakru, dělá?
   Odpověď na její otázku se dostavila záhy. Zahalený ze svého roucha vytáhl dlouhý, bledý meč…

+++

   “Bojovat bys měl ty, ale nebudeš. Já s tebou vstoupím v klání, bělovlasý.” Zahalený shodil kapuci a dal poznat svou tvář. Postarší bezvousý muž odložil i zbytek pláště a pokračoval.  
   “Neboť mně záleží na smrti toho červa více, než jemu. Tak praví Právo Odpuštění: …avšak žalobce nemusí bojovati, bude-li se za něho bíti ten, který spor posuzoval. A to jsem byl já.”
   Beowulf zaujal rozkročený postoj, meč držel obouruč ve výši hlavy. Jeho protivník učinil ladný půlobrat, aby se rozcvičil a taktéž strnul.
   Elanor se prodrala davem až do prvních řad, odkud lépe na nadcházející souboj viděla.  
   Nešla však dále.
   Byla to hra vytrvalosti. Kdo ze soupeřů udeří první? Čaroděj nebo bělovlasý? Zatím se zdálo, že ani jeden z nich se k tomu příliš nemá. Nakonec však čaroděj, zjevně již znuděn čekáním skočil po bělovlasém a ťal mu po šíji. Minul a sám měl co dělat, aby se stočil do parády.  
   Jejich čepele se s třesknutím srazily a vykřesly jiskry. Nizbudorský nebyl zdaleka tak špatný šermíř, jak by se dalo u mága čekat. Navzdory svému stáří útočil rychle, hbitě a velmi umě.
   Beowulf vykryl ránu na skráň a odskočil. Z obratu zastavil další výpad a provedl riskantní úder z vrchu na lebku. To se mu nevyplatilo. Schytal zásah špičkou čarodějova meče přes hruď. Krev vytryskla z nehluboké rány a síla úderu bělovlasého odhodila, až upadl.
   Kouzelník s posměšným úšklebkem přistoupil. Rozmáchl se… A dostal ránu pod bradu okovanými botami z černé kůže, když Beowulf saltem nazad vstával. Z úst mu vytryskl pramínek krve.
   “Krvácíš, čaroději. To je mi líto,” Beowulf se ironicky pousmál.
   “Potencionální mrtvolu zajímá mé zdraví, pozoruhodné. Navrhuji vyrovnání sil. Tohle tělo je příliš pomalé.” Zavřel oči.
   Elanor překvapením vyjekla. Beowulf pootevřel ústa údivem. Změnilo se všechno. Čarodějův oděv, tvář i vzhled. Namísto o půl hlavy menšího mága, než byl bělovlasý sám, tu stála stejně vysoká postava. Dříve tmavý oděv docela zčernal. Mužova tvář se také změnila. Hnědé vlasy zčernaly, oči vybledly. Na obou stranách čela vyrostly nevelké, špičaté rohy, vzadu na temeni taktéž.
   Beowulf podvědomě couvl. Elhot Nilridie začal cosi koktat, třeštíc oči na bytost, nyní před jeho zraky stojící. Postava se rozesmála temným, hlubokým hlasem a odhalila ostré zuby.
   “Nae’yr,” šeptl bělovlasý a stiskl meč pevněji.
   “Mea’h dy-or ren’a, Beowulf,” řekl Temný a pozvedl meč v pozdravu.
   “Mě taky,” odvětil on a z piruety sekl. Znovu vylétly jiskry, ze střetnuvších se čepelí a soupeři od sebe odskočili.
   Temný podnikl klamný výpad na krční tepnu a vzápětí stočil meč vzhůru, míříce na obličej. Bělovlasý učinil nepřirozeně rychlý pohyb. Jeho meč se mihl v nepostřehnutelném okamžiku a ránu srazil vedle.
   Nae’yr se pousmál. “Když chceš.”
  To, co se dělo dál bylo pro pozorující nepochopitelné. Bojující postavy se míhaly, dorážely, útočily a bránily se tak rychlými pohyby, že působily pro lidské oko rozmazaně.
   Odskok! Pirueta! Úder! Úkrok! Paráda!
   Všechno se míhalo v zběsilém tempu. Beowulf tlačil svými výpady Temného dozadu. Náhle se Nae’yr vymrštil, přenesl se přes Beowulfovu hlavu a sekl ho do ramene. Sám inkasoval ránu pěstí přes tvář a zavrávoral. “Víš, ten zlodějíček, kterého si…” Vykryl a odrazil úder.
   “…podám, až tě…” Odskok a přímý sek z půlobratu na bok. “…zabiju, udělal velikou hloupost, že zbavil panenství Nilridiovu dceru.” Taktický odsun vpravo a úhyb před čepelí.  
   “Teď budu muset čekat a hledat další pannu, vhodnou pro náš záměr. A až ji…” Kryt a útok na pravou skráň. “…najdu, nezachrání vás, lidskou rasu, mor Tiornu, už nic.” Přemet nazad a obrat.
   “Jenže ty mě nezabiješ.”

+++

   Elhot se stále stejně vyděšeným a překvapeným výrazem sledoval bitevní scénu. Nezdálo se, že by kterýkoliv ze soupeřů exceloval. A co kdyby vyhrál bělovlasý, co potom? Co jeho pomsta, kterou tak pečlivě plánoval? Co jeho majetek, který ten parchant na stole ukradl? Co jeho milá dcerunka? Co ten bastard, který v ní každým dnem roste?
   Jeho pohled spočinul na meči, ležícím kousek opodál na dlažbě.

+++

   Beowulf se otočil v piruetě a uhnul svištícímu ostří Temného. Vzápětí se k němu obrátil zády a vykryl další úder na šíjí. Mocně se odrazil, saltem nazad se přenesl přes Nae’yra a naslepo ťal vzhůru. Temný zaskučel. Jeho, v rameni odseknutá, paže s plesknutím padla na dlažbu. Bledý meč zazvonil o kámen.
   “Jak jsem řekl. Ty nemůžeš vyhrát.”
   Temný klesl na kolena. “Až se vrátí, budeš žebrat, aby tě zabil,” zasyčel.
   “Jistě.” Nadhodil si meč v rukou. Rozmáchl se…
   Sinalý meč prolétl vzduchem a Nae’yrova paže se mihla v bleskovém pohybu. Beowulf zkroutil obličej bolestí. Z boku mu tekla krev. Sekl. Z rozmachu, který měl již připraven sekl a setnul Temnému hlavu.
   Pak se zhroutil. Křečovitě sevřel ránu na boku a vyprskl krev. Čarodějka se prodrala davem a poklekla u něj. “Nehýbej se. Zastavím krvácení.”
   “Ela…nor… Zloděj… Sallen… Pomoz jemu.” Krev mu bránila v řeči. Tělo jeho protivníka se rozpadlo v prach.
   “Vydrž a nemluv,” vzkřikla několik nesrozumitelných slov a učinila rukama plynulé gesto. 
   Krvácení ustalo. “Sallen! Proboha ne!” Beowulf vyletěl na nohy, vytahujíc z boty dýku.
   Pochopila příliš pozdě. Ani její ohnivá koule, nebo jeho dýka už to nemohly zvrátit. Zasáhly cíl přesně ve stejný moment.
   Nilridie se zhroutil na dlažbu. Z proťatého hrdla se mu řinula krev proudem. Explozí ohnivé koule odtržená pravá ruka kouřila opodál. Než dodýchal, měl ještě to potěšení vidět, jak se zloděj na podstavci dáví vlastní krví. Vévoda zemřel s úsměvem na rtech.
   Beowulf přiskočil k podstavci a vyrval meč Sallenovi z hrudi. Zloděj se chvěl. Bělovlasý mu podepřel rukou hlavu. “Beowulfe… Já…”
   “Nemluv, teď nemluv. Elanor, nedá se s tím něco dělat?” otočil se na černovlasou kouzelnici.
   Sklopila oči. Pomalu zavrtěla hlavou. “Teď už nic,” šeptla.
   “Beowulfe… Já… udělal jsem to… můžeš… odpustit…?” zasýpal zloděj. Elanor odvrátila tvář.
   “Odpouštím ti. Ve jménu Noumealla ti odpouštím. Nechť tě přijme mezi své. Raduj se s ním navždy.” Černé oči se zaleskly. Nebyl to jejich přirozený lesk.
   Sallen se usmál. Zvedl ruku, jakoby chtěl bělovlasého pohladit po tváři. “Bee…” ruka mu klesla. Jeho tělo sebou cuklo ve smrtelné křeči.
   “Sallene…” Zatlačil mu víčka. Přivinul jeho tělo k sobě. “Příteli… Odpusť. Odpusť, že jsem ti nedokázal pomoci.”
   Pomaličku k němu přistoupila. Položila mu ruku na rameno.
   Zvedl se. “Myslíš, že mu odpustí?”
   Nepodívala se mu do očí. “Nevím.”
   “Odpustí mu. Vím to. Každý máme právo na odpuštění.”

KONEC