Veronice Fiedlerové vyjde v dubnu u nakladatelství Golden Dog Pozdravy ze záhrobí – a tak vám nabízíme krátkou povídku, ať se s touhle talentovanou dámou trochu seznámíte. Přejeme příjemné počtení!
Ještě než se pustíme do povídky samotné, dáme vám k dobru anotaci chystaného románu:
Veronika Fiedlerová: Pozdravy záhrobí (vydání: duben 2021)
Pracovní náplní Benedikta Klausnera je odhalovat pojistné podvodníky. K jejich dopadení používá neobvyklé metody – vidí do minulosti a rozmlouvá se záhrobím. Své schopnosti úspěšně tají až do chvíle, kdy podnikatel Mlynář zabije svou dobře pojištěnou manželku. Usvědčení vraha pak přestává být otázkou peněz a stává se pro Benedikta osobní záležitostí.
A hurá na povídku!
Způsobilost
„Kakajo! Kakajo!“
Nepříčetný křik se line liduprázdnou nákupní galerií s ostrostí požárního hlásiče.
Robík poskakuje po mém boku a snaží se mi vytrhnout z ruky. Před chvíli utekl a sám se vozil ve výtahu. Jakmile jsem ho dostihl, ztropil scénu. Vřeštěl, až to vypadalo, že jsem mu něco udělal. Prodavačky z obchodů a pár zákazníků na galerii se po nás otáčeli a vysílali mým směrem káravé pohledy. Uklidňovalo mě, že se našlo i několik osob, které na mě hleděly spíše soucitně a povzbudivě. Přece jen existuje pořád velká část populace, co kdysi zažívala totéž.
„Kakajo! Kakajo!“ řve na celé kolo.
Zprvu to znělo jako nějaká legrační dětská písnička. Po půl hodině mi ale začíná jít solidně na nervy. Jeho hlas nabírá na intenzitě.
„Ka-ka-joo!“ Jako ohraná deska. Pořád dokola.
„Robíku, já nemám kakao,“ vysvětluji trpělivě, ale důrazně. Neumím to s ním jako Tereza. Ta se zdá za všech okolností klidná a nenechá se ničím vytočit. Bere tuhle misi neobyčejně statečně a nemá o sobě žádné pochybnosti. Já si občas říkám, proč jsme si místo něho raději nepořídili psa. Ten by aspoň poslouchal na slovo.
„Kakajo!“ huláká Robík, až mám dojem, že mi vyřve díru do hlavy.
„Tak jo, zkusíme se po něm podívat.“
Rozhlížím se, kde by mohli mít kakao, ale marně. Nákupní galerie má snad kilometr. Mineme další a další hadrárny, květinářství, zlatnictví… Pekárna! Svitne mi naděje, ale vzápětí stejně rychle zhasne. Nemají ani vanilkové mléko v krabičce s brčkem. Sakra. Na obzoru se objeví známé logo a já zajásám. Starbucks. Snad mají něco, co malého vydřiducha uklidní.
„Jedno kakao,“ zaprosím z posledních sil. Robík mi visí na noze a snaží se do ní zakousnout ostrými zoubky. Pokouším se udržet stabilitu a zároveň ho setřepat z nohavice, což je téměř nadlidský úkol.
„Máme jen čokoládu,“ oznámí obsluha chladně. Chlapík s oranžovými vlasy a piercingem v nozdře nemá žádnou mimiku. Vypadá skoro jako robot. I ten by působil víc lidsky, a rozhodně by neměl takhle extravagantní účes.
„Tak jednu malou čokoládu… pro děti,“ zdůrazním. Oranžová hlava zapne alchymistický stroj, jehož bručení Robíka konečně zaujme. Pustí se mé nohy a dá mi na pár vteřin pokoj.
„Devadesát devět,“ zahlásí obsluha. Oči mi málem vypadnou z důlků. Nahmátnu dotykáč, cinkne bezkontaktní platba.
„Kakajo!“ křičí Robík jako smyslů zbavený. Všichni se na nás dívají. Na mě. Na toho strašného rodiče, který neví, jak udělat, aby jeho dítě zavřelo klapačku. Kroutí hlavou a já přesně vím, na co myslí. Na rčení, že dítě může mít každej blbec. Dřív to tak bylo. Ale teď, teď to tak jednoduché rozhodně není. Snažím se obsah horkého pohárku ochladit svým dechem. Robík dostane čokoládu, snad teď bude chvíli…
„Fůůj!“ vyprskne a rozlije nápoj po podlaze. A začíná nanovo. Ječení, mlácení rukama do podlahy.
„Kakajo! Kakajo!“
Poskakuje kolem rozlité čokolády a dívá se na mě svýma bledě zelenýma očima, dokonale podobnýma těm mým, a řve a řve, až mám dojem, že se mi hlava rozskočí.
Tohle už je moc! Vím, že jenom zkouší, co vydržím. Že jde o test, který musím zvládnout, ale v tom okamžiku jsem přesvědčený, že na to prostě nemám. Někdo opravdu nemá na to, aby byl rodič. Popadnu ho za ruku a táhnu pryč. Vím, že co se chystám udělat, bude mít následky, ale je mi to jedno. Mozek mi káže vyřešit problém. A já ho vyřeším.
Dveře zaklapnou. Hodím dotykáč na botník a je mi tak dobře, že mám skoro chuť si zpívat. Až do chvíle, kdy mi notu přerve Terezin hlas. Musela se z vyšetření vrátit dřív. Ráno mi říkala, že potrvá celý den. A teď stojí na chodbě přímo proti dveřím a vyčítavě na mě hledí. Ani se neobtěžuje pozdravem.
„Jak jsi to mohl udělat? Byli jsme takhle blízko,“ ukáže dvěma prsty asi centimetrovou škvíru. „A tys všechno musel pohnojit!“
Nadechnu se k odpovědi. Vlastně nevím, co bych řekl. Zpoza rohu vyskočí Robík, vesele se na mě zašklebí. Obejme mi nohu a pak zapiští: „Tati, tati! Baaaf!“
„Nedivíš se, že je tady? Neřekneš mi aspoň něco?“ chrlí na mě Tereza otázky, na které se mi nechce odpovídat. Honem dávám dohromady věrohodný scénář. Netuším, kolik může Tereza vědět.
„Utekl mi v nákupáku,“ povídám, jako bych větou všechno vysvětlil. „Myslel jsem, že trefí. Má přece navigaci.“
„Aspoň mi prosím nelži. Přivezla ho policie spolu s nějakým člověkem z ÚpPD. Identifikovali ho podle čipu.“
Aj, zatrnulo mi. Tohle je vážné.
„Řekli mi, žes ho nechal v dětském koutku a odjel. Podle záznamů z kamer to vyhodnotili jako opuštění dítěte.“
Dobrá. Nevykroutím se. Musím se přiznat.
„Vytáčel mě, ani nevíš jak. Měl jsem sto chutí ho přetrhnout jako hada… Jen jsem potřeboval pauzu. Vrátil bych se pro něj později.“
„Proto se říká hlídání, že ho máš hlídat. Ty osobně,“ vyčítá.
„Od rána to s ním bylo k nevydržení. Prostě mi praskly nervy,“ pokouším se o obhajobu.
„Ty děláš, jako bych ho neznala. Vždyť je přece po tobě, to nemůžeš popřít,“ říká s despektem.
Pokrčím rameny. Vím, že proti tomu nemohu nic říct. Vždy použijí povahový otisk obou rodičů. Je to čistá matematika, ta se nedá obelstít.
„Utekl za tebou, ale tys stihl odjet. Našli ho až na tramvajovém pásu. Mohlo ho něco přejet nebo ho mohl někdo ukrást. Plusové body jsi dostal jen za to, že jsi ho neuhodil,“ konstatuje Tereza. „Nechají nám ho jen do konce týdne. Pak uzavřou tenhle kvartál a pošlou vyhodnocení.“
Robík, jako by ji chtěl potěšit, se jí vrhne kolem krku. Málem ji při tom povalí.
„To už je příští týden?“ dochází mi. „Já zapomněl, promiň.“
„Možná, kdyby ses víc snažil, kdyby ses opravdu snažil místo těch svých obvyklých výmluv.“
„Třeba nebude tak zle. Omluvím se jim. Vysvětlím to…“
„Ty si fakt myslíš, že můžeš vyjednávat s ÚpPD? Tohle byla naše poslední šance! Kvůli tobě nás vyřadí z genofondu! Do dalšího kola se nedostaneme kvůli věku. Dají přednost mladším.“
Chytne Robíka za ruku a odvede ho do jeho pokoje. Ví, že hádka se nemá vést před dítětem, ale nejspíš to už vzdala.
Zbytek dne se mnou Tereza nepromluví a věnuje se Robíkovi. Večer mu odejde aktivovat spánkový režim a pak si rovnou lehne. Když za ní přijdu do ložnice, je mi jasné, že nespí. Hrudník se jí zvedá v potlačovaných návalech pláče.
Ležím na posteli vedle ní, zírám do stropu a dumám, co to udělá s naší budoucností. Chtěla testem projít jako dokonalá kandidátka. Šance jedna ku deseti, ale byla to šance, pokud bych měl víc trpělivosti. Má pravdu. Způsobilost rodičů se vždy vyhodnocuje společně. Ústav pro přidělování dětí si nehraje na druhé šance a chyby neodpouští. Jestli si tu až příliš dobře naprogramovanou hračku vezmou zpátky a nedostaneme povolenku na živé dítě, Terezu to zlomí.
Přemýšlím nad tím, jak nám tohle Tamagoči změnilo život. Ukradlo skoro všechen společný čas, v noci nás nenechalo vyspat a stále vyžadovalo pozornost. Možná je dělají dokonale věrohodné právě proto, aby co nejvíce párů od rodičovství zavčas odradili. Kdo s rozumem v hlavě by do takové šikany chtěl jít ještě jednou a napořád? Měl bych si oddechnout, že se vrátí náš ztracený klid. Ale musím přiznat, že jsem si na něj zvykl. Až jsem vlastně zapomněl, že je jenom vypůjčený.
Zatracený Norský populační model. Zatracená generace našich rodičů, co nedokázala planetu ochránit před přelidněním.
Zatracený kakao.
