Příběh z cyklu Fandomové války

Pokora aneb Slavnostní odhalení, jak to bylo s Borisem a Kotletou (příběh z cyklu Fandomové války)

Martin cítil nervozitu. Ne moc, něco už zažil, ale přece. Odhalení, které má na dosah, mu zajistí nehynoucí slávu, obdiv krásných žen a desítky statusů a přátel na fejsu. Možná. Co možná, určitě! Hlavně nepanikařit, ten chlápek je jen zneuznalej recenzáček, ale jestli je pravda, co psal v mailu…

Přejel si rukou přes vlasy, zkontroloval, že má diktafon, blok, tužku, druhou tužku, třetí tužku a papírové kapesníčky a napřáhl se ke zvonku. Ovšem než stihl zazvonit, otevřely se dveře samy a v nich stál nahý neučesaný chlápek s jogurtem v ruce.

„Ty jdeš na ten rozhovor? Jo? Tak se zuj, ne že sem naneseš nějakej sajrajt, a poď. Nemáme moc času, jdou po mně, rozumíš?! Sakra, myslel jsem, že pošlou z Čokla nějakou samičku?“ Martin, který považoval slovo samička mimo hodiny přírodovědy za nevyslovitelné, se mimoděk otřásl, ale poslechl.

Za dveřmi byla předsíň plná bot, bund a krabic plných plyšáků. Kravička, tygřík, ryba, pes, další ryba, vetřelec, panda – víc Martin identifikovat nestihl, protože byl strkán dál do bytu.

„Posaď se tamhle na rohož, chceš něco k pití? Vodu z koupelny nebo kuchyně?“

„Cože? Ne, nic, díky,“ zavrtěl Martin hlavou a opatrně se cestou k přidělenému místu vyhýbal nejrůznějším nástrahám na podlaze. Knížky, šachové figurky, kusy oblečení, sklenička s něčím červeným… Do háje, komu jsem vlastně říkal, že sem jdu, blesklo mu hlavou, když se konečně posadil na rohož s emblémem oka bez víček.

Jeho hostitel na sebe hodil mikinu s kapucí, nic víc, což bylo mírně zneklidňující, a přitáhl si židli, pak se zarazil, naklonil hlavu ke straně a přitáhl ještě jednu.

„Pro kočku,“ vysvětlil Martinovi. Ten jen přikývl a s trochou zvědavosti vyhlížel, odkud se ten bájný tvor vynoří. Z knihovny? Z poliček plných knih, figurek, sklenic, DVD a stínů? Nebo je ten týpek mimoň a žádná kočka neexistuje?

Martin raději začal vytahovat diktafon.

„Víte, chtěl jsem vám říct, že…“

„Že jsi strašně poctěn, že je to pro tebe závazek, že uděláš to nejlepší, co je v tvejch silách. Jasně. Já jsem Boris, ty?“

„Martin.“

„Výborně, tak poslouchej, Marťane, slíbil jsem ti, že ti odhalím pravdu za Kotletou a to taky udělám. Musíš si ale uvědomit, že to není žádná prdel, že riskuju, strašně riskuju. A něco od tebe budu chtít…“

V Borisových očích se objevil pohled, po němž by se otřásl i Blofeld: „Víš, co od tebe budu chtít, chlapče zlatej?“

A je to tady, pomyslel si, Martin. Mamka mi to říkala, nechoď s cizíma lidma, a už vůbec ne s těma pošukama co čtou skyfi. Zneužijou tě a pohoděj. Tak teď budu zneužitej a pohozenej a ta kočka, jestli teda existuje, se nachlemtá mojí krve… ale možná, když budu rychlej…

V tom se Boris prudce předklonil a chytil ho za ruku. Jeho dotyk byl horký, jak od nemocného důchodce. Přitáhl si svou oběť blíž a před oči jí strčil něco úplně jiného, než čemu by vývoj situace nasvědčoval.

„Na téhle flešce to všechno je, Marťane. Všechno… A ty to publikuješ, jasný? Jdou po mně, ale já jim vypálím rybník… vypálím… Rozumíš?!“ zacloumal s Martinem a odstrčil ho od sebe.

„Cože, kdo, co?“ vyrazil ze sebe překvapený Martin, a i když četl celého JFK, odpověď mu stejně vyrazila dech.

„Fandom, ty vole, protože Kotleta je jeho tajnej experiment…“

*

Boris se snažil v posteli najít tu správnou polohu. Příjemné teplo v podbřišku je sice fajn věc, ale nic se nesmí přehánět. Hlavně když váš počítač nemá zrovna výkonné chlazení… Konečně se mu podařilo najít kompromis a opřený o zeď z polštářů hrábl pod peřinu a po chvilce tápání vytáhl knihu.

Je poměrně jedno jakou, měl jich tam víc. Byl profesionální pošuk a amatérský recenzent, takže četl všechno, co mu přišlo pod ruku, a o většině i psal. Jeho intelekt byl ostrý jak břitva, rozhled zahanboval jestřába a vtip šlehal jak bič Indiana Jonese. V původní trilogii, aby bylo jasno. Aspoň mu to tedy tvrdily kočky, které se mu ve snech vysvlékaly ze svého kožíšku a nabývaly úchvatně humanoidních tvarů; při zachování kočičího pohledu a počtu bradavek.

Takže, přemýšlel, strhat, nebo nestrhat? Konečně, mě taky nikdo dlouho nepochválil… Pokud máte někdo iluze o cti a objektivitě recenzentů a kritiků, asi jste šokováni, ale Boris byl, ruku na srdce, dlouhodobě citově deprimovaný parchant. Od doby, kdy mu přejeli jako mrněti psa a vypili všechnu malinovku na táboře, se toužil pomstít světu.

Pinnnggg, zahlásil počítač, že právě přišel e-mail. Adresa neznámá, ale v předmětu bylo oslovení Vážený pane kritiku, na to Boris slyšel, jémine, takže mail otevřel a nestačil zírat. Významná publicistická organizace zvala do svých řad, slibovala zaučení, rozvoj, mladý kolektiv a řadu perspektiv, z nichž ta nejzajímavější byla finančního rázu.

„Nezisková organizace Fandomu? Nebojíme se vydělávat?! Není to protimluv?“ koumal Boris a pomalu zapomínal na knihy, komiksy i své povinnosti vůči domovskému serveru. A i když to ještě nějakou dobu trvalo doladit, jeho prodejná duše byla chycena.

Že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, to si vzpomněl, až když bylo pozdě.

*

Když vám někdo vypálí do obličeje, že je součástí tajného experimentu, máte tendence se mu vysmát. Především pokud jste slyšeli alespoň jednu z Kyšových přednášek. Martin je slyšel všechny. Na druhou stranu, když vám to řekne někdo, kdo je evidentně pošuk, snažíte se mu moc neodporovat. Bez ohledu na počet Kyšových přednášek; stačí selský rozum. Možná budete zklamaní, že ze sólokapra nic nebude, ale spokojíte se i s málem, třeba s tím, že vaše střeva zůstanou tam, kde jsou, a žádná část vašeho těla nepozná středověk.

„Fandom? To zní zajímavě,“ zamumlal proto a pečlivě odhadl, jaká vzdálenost ho dělí a) od dveří b) od Borise c) od kuchyně, kde viděl pár až strašidelně zajímavých nástrojů bouracího typu.

„Nevěříš mi,“ zamumlal Boris. „Ty mi kurva nevěříš!“ Vyskočil a vrhnul se kamsi ke knihovně. Pod nohama mu něco křuplo a něco jiného vykviklo, ale evidentně to netrpělo. Magor s nahým zadkem se náhle otočil a v ruce držel malé kulaté akvárko. Vodu v něm, pokud to byla voda, měnil možná ještě v době, kdy se mu kolečka ještě kutálela, rozhodně ne ale v tomhle roce. A ve vodě se vznášelo… něco.

„Ty mi ale uvěříš!“ To už byl Boris zase na židli. „Je mi jasný, co si myslíš. Že fandom, to je sbírka neškodnejch nadšenců. Lidí, co si hrajou s predátoříma panenkama a po nocích vyřvávaj songy od Enyi a hrajou si na Kelty. Jenže já mluvím o Fandomu, ty vole nevědomej. S velkým F. A to jsou jinčí sekáči. Chtěj všechno řídit, rozumíš. A nasadili mi mozkožrouta. Mně a Frantovi Kotletojc taky. A spoustě dalších…“

„Mozkožrouta?“ Naděje na setrvání ve stavu tělesné integrity a v čase současném za sebou před Martinovým vnitřním zrakem okatě zavřela dveře. Ani nezamávala, mrcha.

„Jo, no jen se podívej, do prdele! Podívej se!“

Akvárko se najednou chvělo pár centimetrů před Martinovýma očima. Přes vypouklé sklo viděl deformovaný obličej toho cvoka. Když teď do toho akvárka kopne, bude mít šanci… V tu chvíli se ovšem to cosi, co předtím v akvárku nepoznal, pohlo. Pohlo, zavlnilo, začeřilo. Těžko říct. Ale každopádně se ukázalo, že to je živé, hnusné, má to zuby a tiskne se to ke sklu na Martinově straně a snaží se to k němu dostat!

„Aaaargh!!!“ zachrčel a spěšně couval, dokud se neopřel zády o stěnu.

„Jo, ty v tom jedou taky, obrázková sekce, dělaj výročky,“ ušklíbl se Boris a odložil nádobu s mozkožroutem. „Neboj, nevyklopím ti to na hlavu, neucítíš, jak ti to hryže skrz ucho k mozku, jak se ti usazuje za očima…“

Pomalu se přiblížil k Martinovi a natáhl k němu ruku: „Tak co, pořád mi nevěříš?“

Rychlý pohled k akvárku ukázal, že ta zrůdnost je živá a čilá.

„Kurva, věřím… ale co to znamená?!“ zašeptal, přijal ruku a vstal.

„To ti vysvětlím, teď to ale musíme nakrmit, aby to nevyskočilo, to by bylo zlý. Poď, mám vedle nějaký myši. Usekáš jim ocásky.“

*

„Hej, co jako s tím hnusem budu dělat?“ zeptal se fandomáků, když před něj postavili mističku, v které leželo dadaistické lečo předstírající, že je přítulný mopslík. Boris neměl rád ani lečo, ani mopse, i když z druhého by první udělal ochotně.

„Vy jste to ještě nepochopil, pane Hokr,“ pronesl agent Zdeněk a blýskl se úsměvem profesionálního zloděje bonbonů z dětských hřišť. „Tento poslední výkřik genetického plánovaného inženýrství naopak provede něco s vámi. Chlapci, přidržte ho, jako u zubaře… vlastně u ušního.“

Boris neměl rád ani zubaře, ale to bylo nic ve srovnání s tím, jakou averzi cítil vůči tomu, že by ho měl někdo podržet někomu jinému. Bojoval. Tedy… pokusil se, ale sedavý způsob flákání svalstvu a dynamice potřebné k odražení útoku dvou vycvičených fandomových agentů nepřeje.

Trochu to zabolelo, pak ještě trochu víc a najednou Boris cítil, že mu Zdeněk drží něco u ucha. Něco vlhkého, pulzujícího a nade vší pochybnost odhodlaného prozkoumat dírku do pohádky v jeho zvukovodu.

Z hlediska objektivity je třeba přiznat, že to celé zabralo jen asi pět vteřin, z hlediska subjektivity bylo tempo událostí mučivě pomalé. S důrazem na slovo mučivě. A vyvrcholení to nezachránilo, pokud za vyvrcholení nepočítáte škrábání drobných zoubků za lebeční kostí.

„No, tak jste se seznámil s panem mozkožroutem. Možná vás to potěší, byl to šachista, těch je v Rusku víc než hokejistů, takže nikomu nevadí, když se jich pár ztratí.“

„Vy… vy… co jste… vy… jste… udělali?!“ snažil se Boris sebrat myšlenky a něco, o čem se domníval, že se tomu říká důstojnost.

„My? Implantovali jsme vám mozkové příslušenství, které bude mít, jak doufáme, blahodárný vliv na vaše literární schopnosti. Díky svému mozkožroutovi budete schopen sepsat, jak doufáme, epochální dílo. S ním pak, jak doufáme, dobudete knižní trhy a přispějete k lepším zítřkům. Ty si pak, jak doufáme, budete schopen i užít.“

Boris byl sice skoro šílený bolestí, ale i tak mu došlo, že nadužívání spojení „jak doufáme“ mu nedává zrovna dobré vyhlídky na spokojené stáří. Něco v jeho mysli se ale přesto potěšeně usmívalo při představě ovací, červených koberců a… okousané míchy. Do hajzlu, pomyslel si.

*

Myši byly tři. Bílá, černá a skvrnitá. Vybrali skvrnitou. Boris jí nejdřív přetáhl posledním Kingem a pak jí Martin na dvakrát usekl ocásek. Prý pro kouzlo. Neptal se. Potom přešli k akvárku a myš hodili dovnitř. Mozkožrout udělal něco, na co se Martin raději nedíval, ale za pár vteřin uviděl ke dnu klesat malou kostřičku a voda byla trochu do růžova.

„Musíš si uvědomit, že Fandom je mocnej, ale ne všemocnej,“ začal Boris, když se zase usazovali. „Vedou ho lidi, kteří chtějí léčit rakovinu, rozvíjet svět a zavést všude pořádek. Ten jejich, pro lepší dobro. Chtěj se dostat do hlav lidem a ovládat je. Naštěstí jsou to taky intelektuálové-fanoušci, a tak na to jdou přes fantastiku. Což je jedině dobře, kdyby tak neopovrhovali Danem Brownem, už je Bay a my taky dávno u zdi, chápeš?“

Martin zatím nechápal, ale začínalo mu docházet, že možná ani nechce, že se chce vrátit domů, pustit si Buffy, dát kačerovi, co kačerovo jest, a zapomenout na všechna akvárka světa.

„V poslední době jim to jde vůbec do kopru. A víš proč? Protože Kulhánek, Marťane. Ty jeho knížky jsou tak antiintelektuální, že jsou jejich čtenáři imunní vůči čemukoliv, co Fandom vymyslí. Asi si umíš představit, jak moc je to sejří.“

Martin jen pokýval hlavou. Rozuměl asi polovině, ale sejření je vždycky lepší, než narůžovělé vření v akvárku. To na beton.

„Takže zavolali svejm kámošům v Rusku. Nějakej týpek, Strugackij nebo tak nějak, tam kdysi pracoval na genetických manipulacích s mozky šachistů. Jo, mozkožrout vznikl takhle. Ten můj byl prej jen řadovej velmistr, ale mám pocit, že se trochu sekli…“ zasmál se Boris nervózně a střelil pohledem k akvárku.

„Každopádně slovo dalo slovo, pár nezákonejch experimentů za zavřenejma dveřma tomu dalo jasnej rámec a výsledkem byli mozkožrouti. Nasaděj ti je do hlavy a ty pak kalkuluješ a propočítáváš… a hlavně píšeš, jasný? Píšeš ty největší brakový sračky, jenže tak, jak to chce Fandom. S podtextem. S přesahem. S poselstvím… PPP, vole.“

To už se Martin docela vzpamatoval: „Počkej, to jako že tenhle hnus je nějakej přídavnej mozkovej hardware, co díky němu píšeš akční knihy tak nějak filozoficky? To je blbost, ne? Nebo jestli jo, tak proč s tím jdeš ven?“

„Cha, dobrý přirovnání, Marťane, ta tvoje mladá generace s těma kompama snad jebe… ale zpátky! Normální přídavnej hardware ti neožírá zadní lalok a neklade vajíčka do míchy. Je jediná cesta, jak ho zastavit – konzumace braku. Podívej, nalili nás do toho skrze naše ega – prej, že budeme slavný, že nás budou vydávát i v Americe, že se o nás postaraj… Zavřeli nás do nějaký stodoly, vedla to majorka Vilma K. – stupidníma odkazama na Kafku teda nešetřili – a přes den jsme psali… Conan a Heidegger, Ken Wood a narativní floskule… a po večerech nám pouštěli jako protijed bondovky… Jenže to nestačilo.“

Boris přešel k oknu a zamyšleně hleděl ven. Chvíli to trvalo, než zase navázal, ale Martin ho nevyrušoval. Možná byl mladý, ale sám Koniáš ho naučil trpělivosti.

„Jeden po druhým jsme odpadali. Mozkožrout našim kamarádům žral mozek čím dál rychleji a oni psali už jen Camus drtí Sartra, Meze dezinterpretace a podobný věci… jejich pohled… jejich pohled byl jako dívat se do pekla… To víš, že postupně začneš přebírat móresy svýho mozkáče? Ten můj rád hrál nahatej, ale to jsem už překonal…“

Martin to nijak nekomentoval. Svět je divné místo a možná to Boris už opravdu překonal a pro všechno existuje naprosto perfektní a logické vysvětlení.

„Drželi jsme se jen já a Franta. U mě to bylo díky tomu, že jsem měl pod matrací schovanýho Saudka, on zase pravidelně pomáhal v kuchyni porcovat kuřata – to je filozoficky podnětný, ale v takovej tej přízemní, selskej verzi.“

Otočil se k Martinovi a hodil mu flešku, co mu prve ukázal. „Na, máš tam nějaký ukázky. A hlavně moje veledílo.“

„To, co se musí publikovat?“

„Jo, přesně to. Nakonec jsme museli napsat svůj majstrštyk, kterej měl rozhodnout, koho z nás pustí na trh, kdo jim pomůže rozbít Kulhánkovskou deku, jak tomu říkají.“

„A Kotleta vyhrál, že jo?“ chytil se Martin. „A vy jste utekl a chcete jim to vrátit, že neocenili vás…“

„Tak nějak,“ ušklíbl se Boris a znovu se posadil. „Až na to, že Kotleta nevyhrál. To já. Jenže jsem byl až moc dobrej.“

Chvíli bylo ticho. Jen občas přerušené žblunknutím hladiny mozkožroutova akvárka. Asi hledal další myš. Pak našel Martin konečně odvahu, aby se zeptal: „V čem byl problém?“

„V čem byl problém? Že moje texty byly narvaný filozofií! Že můj mozkožrout byl nějakej podělanej Capablanca a díky saudkovský dietě byl vydrážděnej jak prase, takže se vybičoval, fakt neuvěřitelně… A já napsal něco, u čeho jsi přemýšlel, ale co tě zároveň pohltilo i jinak… stvořil jsem monstrum…“

Boris se hystericky začal chichotat a Martin si trochu utřídil myšlenky.

„Hele, jako věřím ti, o tom žádná, že jsi napsal monstrum, ale já četl i toho Kotletu a jednak nerozumím, jak by zrovna ten mohl tomu Fandomu pomoct a za druhý, už to je dost monstrózní. Takže trochu konkrétnějc, co říkáš?“

Boris potáhl nosem jak kokainová fretka a promnul si oči.

„Jasně, máš recht. Tak já ti to vysvětlím. Psali jsme to jak nějakou slohovku, ve školních…“

*

…lavicích. Už nebyli ve stodole, ale v jakési velké místnosti s okny, kterými dovnitř pronikalo slunce. Borisův mozkožrout slunce nerad, ale teď se soustředil na psaní. Bledá záře erárního laptopu ho uklidňovala a Boris mohl po dlouhé době zase přemýšlet sám za sebe.

Někde za ním sedí v podobné lavici, dokonce i s dírou na kalamář, Franta. Dlouhé vlasy má mastné jako vždycky, za uchem kuřecí kůstku pro štěstí a v kalhotách výstřižky z Penthousu i Patočky. Podvádí, šmejd, pomyslel si Boris. Ale nemá šanci. Můj mozkožrout je lepší. Já jsem lepší! Ukážu majorce, zač je toho loket, jak vypadá literatura! Bude tam prožitek k takovýmu prožití, že se bude moct vyvážet za hranice!

Klap… klapklapklap…kla­aaaap.

Klávesnice pod jeho prsty nebyla ničím jiným, než prodloužením jeho vizí. Přebíhal po ní prsty jako… inu, asi jako po ženském těle, předpokládám, na to se pak také zaměřím, jen co budu slavný. A slova utěšeně přibývala a přibývala.

A pak bylo dopsáno. Uložil text do schránky, zazipoval a poslal na určenou adresu. Protáhl se a ohlédl se po Frantovi. Chudák kluk možná porcoval tam u nich medvědy a kopečkáře, ale za obrazovkou počítače se prostě ztrácel. Z toho nemůže bejt nikdy spisovatel, ušklíbl se Boris v duchu a jeho mozkožrout mu souhlasně zatlačil na levou bulvu. Boris to nevěděl, ale na jisté slečny by to působilo velmi chlípně.

Čekal. Kotleta psal. Čekal. Kotleta dopsal. S výrazem nábožného vytržení lidí, co při obřadech drží nůž, udělal se souborem krátký proces a poslal jej na místo určení.

„Ty vole, Borisi, to je maso, krvavý, syrový, s flákotama přesně tam, kde to je třeba. To bude hit, ti povidám, hit! Už nikdy žádný nadržený jalovice, smutný kozy a hysterický kuřata… vod teď budu bourat jen daňky, hrochy a želvy!“

„Želvy?“

„No, každej máme svůj sen, no ne? Představuju si to tak, že založím něco jako KFC, ale s želvama. Kotleta´s Friendly Ninja Turtles, bejku. A neboj, na tebe nezapomenu, jel jsi v tom se mnou, byl´s u mejch začátků. U mě nějakou tu polívčičku…“

Co bude s polívčičkou se ovšem Boris nikdy nedozvěděl, protože v tu chvíli se ozval odkudsi radostně maniakální řev. Fandomák, který je hlídal, přiskočil ke dveřím a otevřel je. To vedlo k několika objevům.

Za prvé, opravdu jsou ve škole. Za druhé, je to škola základní. A za třetí, někteří fandomácí děti opravdu hodně, ale hodně rádi.

„No to mě voser, muflone,“ řekl Franta a zapálil si cigaretu. Borisovi…

*

„… nenabídl, zmetek jeden. Víš, ty przniči, tak to byli zkušební čtenáři mýho textu. Když tam tak pobíhali ověšený puntíkatýma kalhotkama a trenclema s terminátorem na půl žerdi, tak jsem to ještě nevěděl, to mi řekli až později.“

„Tys měl v komisi pedofily?“ divil se Martin.

„Neměl, v tom je ten vtip, já je z nich udělal,“ zašklebil se Boris a Martinovi, chlapci bystrému a navyklému díky četbě škváru na věci úžasnoucnější než úžasné, to pomalu došlo.

„Přesně tak,“ přitakal Boris. „Ti volové, co nám ty mozkáče naroubovali na náš intelektuální štěp, chtěli, abychom lidi ovlivnili, ale nedošlo jim, co všechno jsme schopní napsat. První pedofilní scénu jsem měl na druhém odstavci…“

Na okamžik se zarazil, jak vzpomínal. „Myslím, že to pro ně byl docela šok. I když ne tak velký, jako pak pro ta dítka. Chm chm… škola hrou… No, skutečná zábava přišla, až když se do akce zapojili betačtenáři, co dočetli k druhé straně…“

„A tam…?“ Martin skoro ani nedýchal a představoval si věci, na které ještě rozhodně nebyl dost starý.

„Roztomilá zvířátka, lidové tance a vaření. V avantgardním slova smyslu, pochopitelně…“

„To je…“

„Bestiální, já vím, Franta to taky říkal, ale to je umění, Marťane, to je prostě umění. Rozšíří ti ty tvoje zatracený obzory a změní tě. Ne vždycky nutně tak, jak bys rád.“

„No, ok. A co bylo dál?“

„Coby. Zametli stopy a můj text smazali a mě vyhodili z projektu. Mysleli si asi, že chcípnu někde ve škarpě, že mi mozkáč vysaje obě hemisféry jak ústřici. To se ale spletli…“

*

Boris se domů doplahočil jen tak tak. Mozkožrout hryzal a vyrýval na vnitřek jeho lebky poselství dalším generacím. Mám v hlavě zkurvenou Lascaux, skřípal zubama, ale budiž mu ke cti, že chorobná nenávist ke světu se mu nyní přetransformovala ve stejně fanatickou, ovšem v kontextu situace pozitivní nenávist k Fandomu. Oni nevyhrajou… nevyhrajou… nevyhrajou…

Tahle mantra ho dostala kolem vyhladovělé kočky i kolem poloprázdné ledničky až ke knihovně. Nevyhrajou… potřebuju… potřebuju… nějakej škvár…

„Fikční světy lyriky?! To si děláte…“ zavřeštěl, když si přečetl název první knihy, kterou nahmatal. Ani druhý pokus nebyl žádný terno, Hranice od McCarthyho. Teprve do třetice to vyšlo… DragonLance!

„Nikdy v životě mi nebylo takovým potěšením, číst něco podobného…“ zašeptal Boris a zasadil mozkožroutovi první úder, barvitý popis svatby hrdinů Kopí. Pak nastoupilo kombo z analýzy cizosti elfů a psychologického ponoru do Tase Bosonožky. Mozkožrout se svíjel, bojoval, ale na sentimentální vzpomínání Tanise Půlelfa už zareagovat nedokázal.

Celý politý potem se Boris svalil do postele a po dlouhé době se zase usmál… Nevyhrajou… Svůj text si nepozorovaně zkopíroval do jedné internetové stránky a nic ho nezastaví, aby Fandomu ukázal, zač je toho umění!

*

„Víš, oni si neuvědomili, že když mě nechají bez dozoru, tak toho mozkáče z hlavy dostanu. Chápej, tam venku je celej širej svět braku. Perry Rhodan, Moudrý, laureáti Magnesie Litery… prostě věci, kterej geniální – a geniálně zmutovanej – mozek nemá šanci ustát. Navíc můžeš zapojit i audio a video. Lunetic, filmy Marie Poleďnákové, Marťane, toho ruskýho chrchlu v mej hlavě mi bylo chvílema až líto. Ale nedal jsem se. Dost mě podržela kočka, myslím… pak jí musím dát tu bílou myš, připomeň mi to, jo? Má je ráda s lipánkem…“

V tu chvíli se Boris pokusil kočku najít. Ovšem neúspěšně. Martin tomu byl docela rád, protože vidět zvíře, který dokázalo přežít v tomhle prostředí a živilo se myšma na jogurtu, by ho mohlo sexuálně poznamenat na celý život.

„Každopádně,“ pokračovalo vyprávění, „jsem ho nakonec z hlavy dostal, glum glum, jestli to tak mohu říci… Pak jsem se chtěl soustředit na svůj opus, ale zjistil jsem, že ty parchanti už mezitím vydali Frantovi ty jeho písánky. To víš, on když napíše o znásilnění dětí, tak je to jen ostrý čtení, když jsem to napsal já, byl to hypnotickej povel vyrazit do školky. Řeknu ti, byl jsem z toho špatnej, z toho jejich vkusu, z tý český připosranosti. Věříš mi, že jsem z toho byl špatnej?“

Martin, který měl během vyprávění dost času všimnout si plakátu s Bratrstvem krve, který se válel v rohu místnosti na něčem, co vypadalo jako zpola smazaný pentagram, vedle něhož se na hromádce přátelily zbytky svíček, jakési krátké provázky (Myši, došlo Martinovi, myši a kouzlo!) a sekáček na led, jen přikývl. Věřil, o tom žádná.

„Takže oni si ho vydali. A víš co, ty ses ptal, kde je v tom jakej podtext, že jo? Jak tahle kniha naplní zvrhlé plány Fandomu. No, jasně že ses ptal. Mně to taky vrtalo hlavou, chm chm… A já jsem to i zjistil!“

Poslední věta nebyla zvolání, nebyl to ani výkřik. Bylo to cosi, co posluchače donutí najít si význam slova „frenetický“ a přečíst studie o rodové paměti, v níž se snad ještě odráží divošský tanec prapředků skolivších mamuta.

„A?“ napětím Martin téměř nedýchal.

Zneuznaný šiřitel pedofilie a dalších zvěrstev zaklonil hlavu a chvíli sledoval strop. Možná jen oddaloval okamžik odhalení – věřte, že po době, kterou strávil stahováním porna, o oddalování věděl všechno. Ale třeba jen obdivoval cákance a malé kostičky, které byly na stropě ve spektakulárních vzorcích rozmístěné.

„Dostal jsem se k jednomu odvážlivci z nějakýho pochybnýho časáku…“

*

Ulička byla černá. Stíny se v té černotě ztrácely strachy a Boris už chtěl všechno vzdát. Když se teď vrátí, stihne ještě na rohu u Vietnamce koupit něco mozkožroutovi a třeba i číče. Vždycky mají pod pultem něco živýho a zdravýho.

„A navíc je kosa…“ brblal si pod vousem. Pod opravdovým vousem, s licousem a tak. Nebyl sice jeho, takže ta opravdovost se vztahovala spíše k idee vousu, ale na to se v konspiraci nedá brát ohled. Tý jo, tajná schůzka… se nedivím, že jsou agenti tak drsný typy, stát v takový klendře a bát se každýho zvuku, jestli se z kontejneru vyvalí potkan nebo rujnej bezdomáč, to jednoho zocelí… Ještě minutu, dám mu minutu a se..

„Ts! Kryso jedna?“ ozvalo se ze tmy.

„Alois Půlčík k službám Velkému medvědovi,“ odpověděl dohodnutým heslem a s náhlým zájmem sledoval, jak v temnotách pučí ohnivá záře. Můj kontakt hulí, pomyslel si. V tomhle počasí ne úplně blbej nápad.

Jeho kontakt pomalu vystoupil z uličky. Byl to mladý chlapík, vlasy ani delší ani kratší, vousy spíše reálné než opravdové a brýličky naznačovaly, že jejich majitel má doma podepsanou fotku Ribbentropa.

„Tak ty, mladej, chceš vědět, co ukul Fandom s Kotletou, jo?“ potáhl labužnicky z hřebíčku do rakvičky a Boris si definitivně uvědomil, že má na dosah pravdu, po které pátral posledních několik měsíců.

„Jo, vím, že za tím musí být něco strašného, jdou po panu Kulhánkovi a já jim to chci překazit, pan Kulhánek je světlo české prózy, nesmí mu ublížit!“ odrecitoval svůj naučený proslov. Uměl lhát i vyslovovat věci, kterým vůbec nevěřil, s bravurou. Kdysi dělal do cestovního vzruchu. Ale možná to trochu přehnal.

Po chvilce, kdy pomáhal svému kontaktu vykašlat zaskočenou cigaretu, se ale podařilo přetrženou niť rozhovoru navázat.

„Tomu, kch kch, snad fakt nevěříš, vole?“ zasípal neznámý, říkejme mu Kuřák. „Kulhoš je stejnej mafián, jako fandomáci. Někde na Ostravsku má líheň, kde cpe do mladejch autorů steroidy a Tarantinovy scénáře na smetaně. Já myslel, že ti de vo normální prachy a tak, prostě že seš normální člověk…“

„No jasně,“ zahodil bez mrknutí oka Boris celou kamufláž. „Já jsem normální až hanba a toužím po pomstě, benefitech a Karibiku. Tak co pro mě máš?“

Kuřák si ho chvíli měřil a pak odkudsi vytáhl další cigaretu.

„Doneslo se mi to u nás v redakci, snažíme se mít kontakty na obou stranách, že jo, musíme si krýt tentononc i tamtononc. A viděl jsi tu knihu?“

„No jasně, totální škvár, ani dětem bych to nečet´. A to měli takový plány!“

„Jo, to měli, ale doslechl jsem se, že se něco pokazilo, něco jim tam vybuchlo při zkoušení do jejich mudrlantskejch ksichtů a tak sáhli po plánu bé.“

„Plánu bé?“

„No, myslím, že oni tomu říkaj Plán B.12c3-Podvrat, tak nějak. Důležitý je, že Franta jim odevzdal čtivej škvár, kterej si pak vzali do ruky jejich nejlepší mozky a typografové.“

„Ta kniha na to moc nevypadá, co mě tady krmíš cintama?“ rozčílil se Boris, ale další slova mu doslova vyrazila dech.

„Žádný cinty, mladej, Taťka medvěd ví, co říká. Ty si myslíš, že jsou to takoví amatéři, že by po všech těch letech udělali takový trapácký chyby? Ty vole, je to podtextovej vzkaz. Když vytrháš jednotlivý stránky a vyskládáš to do čtverce, dostaneš mapu naší galaxie s vyznačenejma konjunkcema, za nichž se zrodili šéfové Fandomu. Důležitý ale je, že když dáš dohromady určitý písmena – a to dáš docela automaticky, podvědomě, protože jsou to právě ty chyby, který tam nechali, přijímáš jasnej vzkaz…“

Sakra, podcenil jsem je, nadával si v duchu hrdina české fantastiky. „Jaký vzkaz?“ otázal se nahlas.

Dostalo se mu krutého úsměšku a jednoduché sdělení…

„Čtěte Kadlečkovou.“

Majorka!

*

„A co to znamená? Tak nějaká majorka dělá do literatury, to přece nemůže být tak zlý, ne?“ divil se Martin.

„Marťane, Marťane, kolik je ti sakra let?“ zděsil se vypravěč. „Kadlečková je major jen u Fandomu. Je to ale hlavně piska, píše, chápeš. Hrozně moc píše. Jeden čas se zdálo, že ovládne českej trh, ale povstali onda rytieři a tu saň potřeli v líté bitvě. Jenže jako každé zlo, ni jí nelze zcela zničiti… soráč, takhle mi to říkal Kuřák, já za ten patos nemůžu… A přijde den, kdy vyplazí se opět ze své temné sluje argenitové. Pak musí povstat noví hrdinové, noví rytieři!“

„A kdy, kde?“ chvěl se Martin nedočkavostí, neboť jeho narativními masážemi hýčkané srdce milovníka pohádek doslova plesalo.

„Tady a teď, Marťane.“ Boris se náhle tvářil vážně, doslova slavnostně. „Máš kouzelnou flešku a exorcistický text. Stačí, když to publikuješ na tom vašem Čoklovi a celá republika ti to do smrti smrťácký nezapomene!“

„Cože?!“

„No jistě!“

„Ale proč to nevydáš sám, třeba u Strak, nebo v edici Pevnosti?“ nechápal Martin, ale spíš jen tak na oko, doufal, v zajetí svého zlatého snu, že Boris je vázán strašnou přísahou, že nemůže kvůli náboženství nebo lenosti, sper to ďas, prostě že nemůže!

„Eh, to víš,“ začal opatrně Boris. „Sledujou mě. A hlavně, v těhle médiích a prostředcích to moc řešej a kontrolujou a já… eh… víš…“

„Ty se bojíš, že tím dáš čas Jim zasáhnout, co?“ snažil se prokázat Martin nadhled, i když kdesi v hlavě mu rezonovala jakási ztracená, zoufale bloudící myšlenka… Betačtenáři, kurva, betačtenáři! Volala zoufale, ale nikdo si jí nevšímal…

„Cože?! No…eh… jasně, přesně tak, jo, toho se bojím. Každopádně, poslouchej, Marťane, ty musíš teď tu flešku spolknout, můj dům sledujou, takže jí u tebe nesmí najít, rozumíš? Jakmile se dostaneš z baráku, je to v suchu, na Čokla si netroufnou, kreje vás jeden z Velkejch Starejch… Těch se bojí i Fandom. Počkej, mám tu někde něco na zapití…“

Boris odběhl kamsi k ledničce a za chvilku byl zpátky. V ruce otevřenej vaječňák. Martinovi se z pouhého pohledu na tu žluklost udělalo zle, ale po povzbudivém pokývnutí hostitele se odhodlaně nadechl, hodil flešku do pusy a chopil se lahve…

*

Po schodech k Hokrově bytu běžely dvě postavy. Cíl jejich zájmu je znal jako agenta Richarda a agenta Zdeňka.

„Jak se kurva zbavil mozkožrouta a proč mě o tom nikdo neinformoval dopředu?!“ vztekal se ten starší z nich.

„Nevíme, šéfe,“ sípal agent Richard. Chtěl být někde v poetické kavárně, ne se tady hnát kamsi do třetího patra za nějakým zmutovaným konzumentem braku, ale džob je džob. „Pravděpodobně nějaká chyba už na ruské straně, nechám zlikvidovat spojku a pozastavím několik překladů.“

„To sakra bude jen začátek!“ soptil ne-úplně-obyčejný-agent Zdeněk. „Až s nima skončím, budou číst ruský knihy jen mladý komunisti. Hej, kdo je tohle?“

Po schodech se proti nim vrávoravě blížila postava už na dálku navazující čichový kontakt a představu tance, korpulentních ženštin a zvracení v šatníku. Martin alkohol nesnášel dobře, ale pro vlast a slávu už udělal i dvě horší věci. Aspoň si to tedy myslel.

„Ty, odkud jdeš?“ vyštěkl na něj agent Richard a rutinně ho prošacoval. Diktafon bez ptaní pro jistotu zmagnetizoval a tužky zabavil. „Mluv, degente, neprovokuj…“

„Eh… bgh hkr… eh… kohtl eh…“ zachraptěl Martin, který se i ve svém stavu pokusil odpovědět čestně a pravdivě. Pokus to byl heroický a rozhodně vygradovaný. I když agent Richard zvratky na botách klasifikoval poněkud jinak.

„Přesně proti tomuhle bojujeme,“ poznamenal Zdeněk znechuceně, zatímco mladý agent fackoval mladého pubického publicistu. „Úpadek mládeže musí být zastaven. Neztrácejme čas, je třeba se postarat o volné dějové linie, hezky je podvázat a dát jim betonovou tečku!“

Vyrazili. Martin se po chvilce zvedl a pokračoval ve svém potácivém sestupu. Dole u dveří na něj čekala kočka. Obojek proti blechám měla zdobený myšími ocásky a zuřivým vrněním dala najevo, že od teď jsou ona a chlapec pár. Má ráda lipánky, uvědomil si Martin, když ji bral do náruče. Má ráda lipánky.

Z hořejších pater se ozval šílený, náhle utnutý smích…

*

V místnosti je stůl, osm židlí, osm laptopů a osm zakuklenců.

„Dnešní zasedání Slovutného A Osvíceného Fandomu má na programu ještě jednu věc, agente Richarde?“

Podle hlasu Zdeňka každý poznal, ale i tak nosil kuklu, patřilo to k staré dobré tradici.

„Subjekt BH byl zlikvidován, krycí postup V:123c, rodiče si myslí, že zemřel jako deprimovaný panic. Mozkožrout zajištěn a předán k dalšímu vyšetření. Zjištěna u něj závislost na bezocasých myších. Koupě jedné stojí třice ká čé, koupě jedné s ocasem a jeho následné useknutí dvacet ká čé za myš a sedm ká čé za useknutí. O dalším postupu se momentálně radíme s odborníky. Předávám slovo majorce.“

„Kotletovský experiment pokračuje úspěšně. Google hlásí tisíciprocentní nárůst vyhledávání „argenit“ a dvouset procentní u „přesah“. Agent Jan jr. připravuje podrobnou cizojazyčnou rešerši.“

„Dobrá, majorko. A co ten mladík, na kterého jsme narazili?“

„Křestní jméno Martin. Recenzent na chráněném serveru. Celkem neškodný, monitoring hlásí, že nedávno prodělal operaci žaludku, má kočku a rád lipánky.“

„Lipánky? Ty jsem měl také rád… ony se stále ještě vyrábějí?“

„Ano, pane. V několika příchutích, objekt Martin preferuje vanilkové. Mimochodem, je to zarytý abstinent.“

„Úžasné! Nevypadal na to. No dobrá, myslím, že vše běží podle plánu. Aya Aya Asimov, fhtagn Eco! Příští zas-“

Do místnosti vejde nervózní agent a něco vrchnímu zakuklenci zašeptá. Vrchní zakuklenec je evidentně zaražen. Překvapen. Nevěří. Popadá ho strach. Horečně začíná zadávat na svém konspiračním laptopu webovou adresu.

„A do prdele…,“ hlesne. Jak se sedm jeho spolustolovníků nahlásí na tu samou stránku, jsou tato slova sedmkrát zopakována.

„Jak je to kurva možné?“ hlesne majorka.

„Zasraný weby… ty publikujou všechno…“

„Ale…“

„To to nikdo nečetl?“

„Kde nechali mozek?!“

„Co teď?!“

„Teď vážení, navrhuji, abychom se všichni zamysleli – nemáme náhodou děti ve školkách?“

„A do prdele…“

Fandomáci se řítí ze dveří. Na osmi obrazovkách září jediné…

Silverianina rozkošnická dobrodružství aneb Skřetím pérům navzdory
Boris Hokr