Povídka: Tereza Kadečková – Přání

Přání

Milan Vančura seděl ve své mrňavé garsonce na posteli, protože židle by se mu sem už nevešla, a zíral si do dlaní. Potil se, vlasy se mu lepily na čelo a trenýrky nepříjemně řezaly při každém pohybu. Sluníčko pařilo do bytu přes potrhaný závěs zažloutlý cigaretovým kouřem. Milan vedro nesnášel, lilo z něj jako z prasete. Cítil narůstající nervozitu. Svírala mu srdce jako pěst. Tupost mu vystřelovala do mozku a opakovala mu mantry, které si za ta léta osvojil, ale ničemu nepomáhaly.

Co mu říkali chlapi online?

„Musíš začít něčím malým. Každý má nejdřív trému, ale časem si budeš jistější v kramflecích.“

Pobavilo ho to. On si byl jistý, ale tělo ho neposlouchalo. Zkoušel to všemi možnými způsoby. Dívat se stranou. Zavřít oči. Představovat si, jak má v dlani něco jiného. Třeba mouchu.

„No tak, prostě jen zmáčkni,“ prohodil sám k sobě. Jazyk se mu lepil na patro. Byl ztěžklý a suchý. Drhl mu v ústech jako šmirglpapír. Jak dlouho už tu seděl a nepil?

Nic nepomáhalo.

Z dlaní na něj koukaly dvě černé korálkové oči. Džungarský křeček se drbal za uchem a pak si umýval kožíšek. Vypadal u toho rozkošně. Malé holčičky by nadšeně výskaly chtěly by si ho pohladit.

Milan chtěl pravý opak. Chtěl zvířátko rozdrtit. Cítit, jak mu pod prsty praskají kostičky jedna za druhou. Křup, křup, písk, jak by křeček vydechl naposledy. Lup, praskl by, vytekla by z něj krev, šťávy a hovna. Kapala by Milanovi z dlaní na podlahu a on by se usmíval, užíval by si tu chvíli, kdy vzal život. Maličký, titěrný život, hrozným, nechutným, krvavým způsobem.

Jen kdyby stiskl tu zasranou dlaň.

„Udělej to!“ poručil si hlasitě. Křeček sebou trhl. Když zjistil, že žádné nebezpečí nehrozí, vrátil se k umývání.

Milan zaskřípal zuby.

Pak křečka opatrně položil zpátky do pilin a díval se, jak zvířátko běhá v kolečku.

Nenáviděl se.

***

Lásku k násilí u sebe zjistil už ve školce. Když byly na procházce, držel se tenkrát za ruku s paní učitelkou, vyletěl ze zatáčky sporťák a všem dětem na očích rozmázl po silnici právě přebíhající kočku. Nestihla ani mňouknout, zato všech dvacet dětí začalo hlasitě brečet jako banda koťat. Milan ne. Dostal pak pochvalu, že je statečný kluk, ale s odvahou to nemělo co dělat. Rozervané tělíčko, ze kterého trčely kosti a odkapávala z něj krev, ho fascinovalo. Jak rychle se z živé bytosti stala jen hromada masa, chlupů a kostí. Nespal celou noc a představoval si mrtvou kočku. Líbilo se mu to.

Občas se k ní v myšlenkách vrátil, ale to bylo vše. Někdy, když na hřišti našel chcíplou myš, rýpal do ní chvíli klackem, ale vyschlá mrtvola mu nečinila žádné potěšení. Většinou klacek znuděně zahodil a šel si hrát. Hlavou mu sem tam proběhla myšlenka vyšťourat hlodavce z díry a pak na něj šlápnout. Nebo ho přejet kolem. Píchat do něj špendlíky tak dlouho, až pukne.

Ale neudělal to.

Další věc o sobě pochopil ve třinácti. Trávil prázdniny u prarodičů a děda šel zabíjet slepice. Sekal jim hlavičky a těla házel do kýble, kde se ještě zběsile cukala. Milan se díval zpovzdálí. Děda byl rychlý a efektivní, zvířata netrpěla.

„Chceš se to naučit?“ všiml si ho děda. Milan zašťoural nohou v hlíně a kývl.

„Musíš ji pevně držet. Pohlaď ji, ať se uklidní, ták.“

Milan hladil slepici po peří a skoro nedýchal. Natáhla krk, otočila k němu zrak. Blbě čuměla, jako všechny slepice. Začala se trhaně rozhlížet, snad aby našla něco k snědku. Nesnášel tyhle popelnice na nožičkách. Nejlépe vypadaly na pekáči.

„Hlavně pořádně sekni, když dáš malou ránu, bude chudák trpět, a začne šílet. Chceš hlavu useknout napoprvé a načisto.“

Milan se napřáhl. Sekne špatně. Chtěl vidět zvíře trpět a mávat křídly. Představil si, jak jí bude bublat v krku jako v hororových filmech, na které rád koukal.

„Pak ji hned hoď do kýble, nebo tu bude běhat a hrát si na fontánu.“

Milan se zasmál. Jo! Krvavá fontána, to chtěl vidět!

Držel sekáček napřažený.

Tehdy poznal, že je něco špatně.

Vypadalo to tak snadně. Jen seknout. Spustit ruku. Trefit opeřený krk. Jedna rána.

Roztřásl se.

Spustil ruku podél těla a začal brečet.

„Ale prosimtě, kluku, co blbneš?“

Tak hrozně moc chtěl. Ale prostě nemohl vzít život.

***

„Děláš si prdel. Seš si jistej, že nejsi polda v převleku?“

„Prostě to nemůžu udělat, Radku. Fakt chci, ale nejde to.“

S Radkem se seznámil online. Na fóru schovaném hluboko v temných zákoutích internetu. Radek byl první, kdo se mu pokusil pomoct. Měl s ním svatou trpělivost, ale žádné rady nepomáhaly.

„Udělals mu aspoň něco? Zlámal nohy?“

Milan zavrtěl hlavou. Radek se ve videohovoru ušklíbl. Byl to docela solidně vypadající chlapík ve středním věku. Ustupovaly mu vlasy, šedivěl, ale vždycky byl čistě oblečený a ložnice za ním vypadala uspořádaně. Občas v pozadí hovorů křičely děti, ale nikdy je neviděl vstoupit.

„Ty seš fakt marnej, moralisto.“

Radek jeho problému říkal morálka. Milan se toho názvu chytil, i když měl pocit, že morální lidi by neměli představy jako on. Nemasturbovali by nad pornem, kde ženská vříská, protože jí řežou nohy a znásilňují ji do každého otvoru. Morálka by jim zabránila na něco takového vůbec pomyslet.

„Máš jinej nápad?“

Radek pokrčil rameny. Zkusili už všechno. „Hoď s ním o zeď.“ „Polož ho na silnici a čekej.“ „Naostři mu kolečko.“ „Nasyp mu jed do jídla.“

Ale morálka mu bránila vytvořit i nehodu. I tehdy mu řekla: „Milane, seš píča, a nikoho zabíjet nebudeš.“

Ničilo ho to. Hlavu měl v jednom ohni. Skoro už nespal, protože večer nemohl přestat přemýšlet. Dřív si myslel, že bude schopný žít jen s představami a videi na internetu. Jenže jeho potřeba se den ode dne zvětšovala. Přestával mít chuť na jídlo, zapomínal se a nevěnoval ničemu pozornost, protože ho buď sžírala bolest hlavy nebo představa krve.

„Opít už ses zkusil?“

Pod oknem stálo šest prázdných lahví od vodky. Nastřádal je za dva týdny. A křeček pořád žil. Morálka měla nadlidskou sílu. Skoro by řekl, že alkohol pro ni byl jako pro Pepka špenát. Milan se ožral a akorát brečel, litoval se a mazlil se se zvířátkem.

Viděl z téhle situace jediné východisko a přišlo mu směšné, že morálka mu dovolí zabít jen sebe.

„Seš ztracenej,“ prohodil Radek. „Hele, ještě to nevzdávej a dej mi týden. Něco vymyslím.“

„Seš kámoš.“

„Úchylové musí držet při sobě.“

***

Když mu bylo sedmnáct, pracovali na praxích v továrně. Byl normální kluk. Bavil se s kámošema na pivu, obdivovaly přetékající vnady češtinářky a doporučovali si vzájemně porno. Nikdy se nikomu nesvěřil s tím, co ho rajcovalo. Věděl, že jeho představy nejsou v pořádku. Stal by se z něj Milan úchyl nebo Milan vrahoun. „Hej, Milane, vzrušuje tě to?“ křičeli by na něj a ukazovali by mu obrázky mrtvých zvířat a lidí. Když se Holečková ze třídy vedle poblila při hodině, poslouchala to měsíce. On by to poslouchal do výučáku.

Hleděl si čudlíků a obrazovek, když se dílnou ozval vysoký, hysterický řev, který přehlušil i hučení strojů. Bořek strčil prsty pod pás a teď mu z ruky chcala krev. Kde míval ukazovák a prostředník zbyl jen pahýl. Držel se za zápěstí a ječel, nezmohl se ani zastavit krvácení nebo zavolat o pomoc. Jen stál a řval.

Seběhla se celá dílna a Milan zakročil. Chytil ho za ruku, omotal mu ji kusem hadru a zatlačil.

„Zavolejte mistra a sanitku!“ křikl na čumily. Překvapivě ho slyšeli i přes Bořkův řev. Došel mu dech, až když ho přebírali saniťáci. Snad celá dílna je doprovázela k sanitce, šeptala a čuměla. Milan zůstal u pásu. Ruce měl zmáčené krví, pomalu usychala a lepila. Dostala se mu za nehty a vlila se do rýh v dlaních a na prstech. Vytvořila mapičky, vypadaly jako nejkrásnější umění na světě. Takové obrázky by kreslil často a rád.

Měděná vůně ho udeřila do nosu, vzpomněl si na Bořkovo vřískání. Kalhoty se mu napnuly erekcí, když si dlaň přiblížil k obličeji a olízl ji. Pořádně, celým jazykem, zespod nahoru. Slastně polkl a usmál se.

V dílně stál Tomáš a civěl na něj.

Milan pootevřel ústa, ale Tomáš byl rychlejší. Vytáhl mobil.

Blesk, fotka, a všechno bude v prdeli. Milan mu chtěl vyrazit přístroj z ruky, ale stál moc daleko.

Ale místo focení Milanovi zavibrovala vlastní kapsa.

„Ty stránky se ti budou líbit,“ prohodil Tomáš a odešel.

***

Tomáš měl pravdu. Webovky byly všechno, co si Milan mohl přát. Místo, kde se scházeli lidi jako on. Kde se prodávaly ty nejodpornější věci. Nešel do školy týden. Omluvil to jako šok z incidentu a mistr to schválil. Ve skutečnosti seděl u kompu, sjížděl obrázky vyhřezlých vnitřností, oběšených chlapů, dekapitovaných ženských a dětí. Pečlivě naaranžovaná mistrovská díla.

Nejvíc miloval videa. Nevinné důvěřivé dívčiny, které chytí banda chlapů a do krve je znásilňují, než jim vezmou život tím nejkrutějším způsobem. Milan strávil týden masturbací, brzy mu splývaly dny i videa. Vyříznuté srdce, péro v ruce. Zadušený křik, honil. Žil v ráji.

I Adama a Evu z ráje vykopli.

Teď, po letech, už neměl radost. Už viděl všechno. Reálné, animované, obrázky, hry, videa. Fekál, guro, chapadla, kanibalismus, řitní otvory na kozách. Ne, teď chtěl zažít realitu. Sáhnout si, zajet nožem hluboko do něčího masa.

Radek se neozýval. Uběhl týden a nic. Nepřihlásil se na chat ani nikam nepřispíval.

Další týden ticho po pěšině. Milan se smířil s tím, že se na něj jeho jediný kámoš vykašlal. Křeček výsměšně běhal v kolečku, vrzalo a dohánělo Milana k šílenství, ale neměl sílu ho namazat. Křečka ale poctivě krmil, neunesl by, kdyby vyhladověl.

Tři týdny, lahve pod oknem přestaly přibývat. Už se neobtěžoval chodit do obchodu nebo vynášet odpadky.

Ležel v posteli, potil se a čuměl do stropu. Popraskaná zažloutlá omítka volala po nové barvě, ale on v ní viděl jen mapičky, které by se mohly naplnit krví. Slunce se opíralo do oken, pokoj smrděl potem a pilinami, Milan se už týden nemyl a neholil. Kolečko skřípalo a do okna s pravidelným ťukáním narážela moucha. Hlasitě bzučela a zasloužila by si zaplácnout. Ale Milan chtěl zůstat ležet, zarůst plísní, propadnout se matrací a stát se součástí nábytku. Pryč z tohohle světa.

Vyzváněcí tón.

Skoro ho neslyšel. Vytrhl ho z myšlenek na zeleň požírající jeho tělo od chodidel nahoru. Otočil hlavu k notebooku.

Radek.

Vystřelil do sedu s energií, kterou netušil, že v sobě ještě má. Přijal hovor před dalším zazvoněním. Radek se na něj zubil.

„Přijeď,“ řekl bez pozdravu.

„Cože?“

Radek natočil kameru. Už nebyl u sebe v ložnici, stála za ním dřevěná stěna, jako by se přesunul do stodoly. Z dobrého důvodu. Přivázaná na židli za ním seděla žena s roubíkem v puse.

„Přijeď,“ zopakoval.

Tak rychle se Milan nikdy neoblékl.

***

Radek vlastnil starou hájovnu v lese. Nebyla úplně odstrčená od civilizace, do vesnic kolem to byly sotva dva kilometry a vedla k ní příjezdová cesta táhnoucí se dál do lesa. Čas od času po ní jelo auto nebo čtyřkolka, a ještě častěji se po ní procházeli houbaři.

K hájovně ale nikdo nechodil, plastové židle a slunečník hlásily, že je někdo doma. Stará plastová Tatrovka na pískovišti varovala, že do hájovny jezdí děti, a žádný houbař nechce být nařčený z krádeže nebo pedofilie, kdyby si chtěl domeček prohlédnout. A potenciální zloděj by tu stejně neměl co krást, pokud by nechtěl zrovna dříví na otop. O soukromí se tu tedy majitelé vůbec nemuseli bát.

Milan se třásl, když vcházel do stodoly. S Radkem se nikdy naživo nesetkal. Vidět ho tváří v tvář mělo být to nejmenší, ale Milan si přišel jako puberťák, co potká filmovou hvězdu. Nemohl ze svého rádce spustit oči a při mluvení mu přeskakoval hlas.

Ale hlavně obdivoval ji.

Nebyla ani mladá ani krásná. Snad čtyřicetiletá mamina s nastupujícími vráskami. Radek ji přivázal k těžké dřevěné židli. Lana se jí zařezávala do těla, přetékaly přes ně prsa a faldy. V ústech měla nacpaný špinavý roubík, snad z hadru, který tu Radkovi přišel pod ruku jako první. Tváře zamazané šminkami, jak zoufale plakala.

Když Milan vešel, rozzářily se jí oči nadějí. Škubla sebou a zoufale zahuhlala o pomoc.

„Rád tě vidím, moralisto,“ přivítal ho Radek, který na ponku rovnal nářadí.

Naděje zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a nahradil ji třpyt dalších slz.

Milan nemotorně přešlápl ve vratech. Připomínal dítě, které se bojí vstoupit do otcovi pracovny. Radek k němu s úsměvem přišel, chytil ho kolem ramen a dotáhl ho dovnitř. Pak vrata zabouchl.

„Nestyď se,“ zazubil se Radek. „To je dárek pro tebe.“

Pro něj? Milan cítil vzrušení jako pod vánočním stromkem, v hrudi se mu probudil lechtavý pocit. Taky si ale připomněl fakta.

Nezabije ji. Nezvládne to. Morálka ho zastaví. Nemůže proti ní nic dělat.

„Radku, já to nezvládnu,“ otočil se na kolegu.

„Od toho jsem tu já, abych ti pomohl.“ Máchl rukou k pracovnímu stolu, jako by prezentoval mistrovské dílo. „Vyber si.“

Milan si nedůvěřivě prohlédl nářadí. Kladiva, pily, šroubováky, vrtačka, svářečka a set kuchyňských nožů. Skoro všechno pamatovalo komunismus, ale nenašel na nich ani stopu rzi. Piliny a nábytek ve stodole ukazovaly, že je Radek kutil. Ženě doma vše spraví, dětem vyřeže kostičky, a pak nářadí poctivě očistí a stolek uklidí.

Ani trochu rzi. Ani kapka zaschlé krve.

„Začneme pomalu a uvidíš, že si to užiješ,“ plácl ho Radek na rameno a sklepal tím i část nedůvěry. Milan to nevzdá. Zkusí morálku přechytračit.

Vzal do ruky kleště a sekyrku.

„Líbí se mi tvůj styl!“

Zato oběti se nelíbil vůbec.

„Pomalu, chlapče, hlavně dýchej.“

Nadechl se. Krev mu stoupala do hlavy. Žena se snažila vykroutit z lan, ale ani se nepohnula. Židle stála připevněna k podlaze, i kdyby se překotila, neměla by se žena ze sevření jak dostat. Milan kleštěmi uchopil její ukazovák. Snažila se prsty schovat v pěst, ale marně.

Nezabije jí to. Sekne, zbaví ji prstu, a ona neumře. Stejně jako Bořek bude vřískat a krvácet a Milan pak vezme prst a nechá si ho jako suvenýr. To může. To mu ani morálka nemůže zakázat. Napřáhl se.

Polil ho ledový pot. Ruka se sekerou se roztřásla.

„Sekni!“ pobídl ho Radek.

„Sekni!“ poručil sám sobě.

Ženská přes roubík kňourala a zírala na ostří nad svou hlavou.

Milanovi se zvedl žaludek. Otočil se a spustil ruku dolů.

„Kurva fix!“ vydechl.

„To nic,“ pokusil se ho uklidnit Radek. „Máme kolik času chceme. Tak co? Ty držíš, já sekám? Třeba jen potřebuješ kámoše.“

Milan kývl. Bylo mu na hovno, ale jiskřičku naděje ještě nezašlápnul. Hodlá s morálkou bojovat do posledního dechu.

Sevřel kleště v třesoucích se zpocených dlaních. Nic nedělá. Jen drží kleště. On ženě neublíží. Sekeru nedrží. Co teď, morálko, to mi nemůžeš zakázat. Jsem výpomoc, jen stojím a držím kleště.

Radek sekl.

Ženská tlumeně vřískala. Za pahýlu prstu se vylila krev.

Milan v kleštích držel ukazovák. Zvedl se ho do výšky očí. Jasně namalovaný rudý nehet ukazoval přímo na něj. Zasmál se. Porazil tu děvku. Může dělat aspoň něco!

„Jo!“ zasmál se Radek.

A Milanovi se obrátil žaludek a vyzvracel se vedle židle. Vyvrhl hamburger co do sebe cestou sem rychle nacpal. Otřel si ústa. Při pohledu na prst se pozvracel znovu. Na hamburger hodil extra porci kečupu.

„Milane, ty kundo, ty si myslíš, že mě přelstíš?“ okřikla ho morálka a vrazila mu pěstí do žaludku. „Žádný takový,“ další rána, v ústech cítil kyseliny. „Hajzle!“ a další stáhnutí v křečích.

Našel se v koutku smrdící po zvratkách. Oči ho pálily a třásl se jak osika. Ze židle ho probodával pár pobavených očí. Ženská si jeho situaci škodolibě užívala. „Já tu možná chcípnu, ale aspoň nejsem ubožák,“ říkal ten pohled.

„Teda, já vím, žes říkal, že je ti z toho na hovno, ale nevěřil jsem ti,“ naklonil se nad něj Radek. Hodil mu hadr. „Ale zmákls to! Gratuluju.“

„Není k čemu,“ zachroptěl Milan a odplivl si. Na patře měl nalepený zbytek natrávené cibule a nepříjemně ho šimral.

„Je to o zvyku, uděláme to ještě několikrát a ani ti to nepřijde.“

Kývl, na víc neměl sílu.

Morálka měla jiný plán.

Když vstal, zamotala se mu hlava. Vadilo mu dívat se té ženské do očí. Ztrácel dech pod představou, že by na nástroje jen sáhl. Třásl se tak, že v ruce neudržel ani kladivo, natož malé kleštičky nebo jehlu.

Nemohl.

Radek se k němu k večeru přidal u vyhaslého ohniště. Donesl mu lahváče.

„Nevím, co s tebou, kluku.“

Milan pokrčil rameny a napil se. Možná by se měl smířit s osudem. Nikdy nedosáhne toho, co chtěl. Morálka mu sebrala možnost udělat si dobře. Zůstanou mu jen zkušenosti z druhé ruky. Sedne si a bude se dívat, jak Radek pomalu a bolestivě maminu zabíjí. Pak se vrátí domů a tam chcípne.

„Možná si to vymýšlím. Možná mi tím něco chce říct, že ve skutečnosti ty věci rád nemám a jen si to namlouvám,“ promluvil.

„Blbost, snad víš, co chceš.“

„Někdy si nejsem jistý. Co když to tělo ví líp, než já?“

„Ale hovno.“

„Tak jsem potom k ničemu.“

Radek kapitulačně zavrtěl hlavou a přisedl si.

„Ty v to věříš? Že by tě mohlo zastavit něco jiného? Vyšší moc?“

„Ne, vyšší moc ne. Jen podvědomí,“ vysvětlil Milan. „Jako když ti všichni celý život opakují jednu věc a ty se ji pak nemůžeš odnaučit. Slintám jako Pavlovův pes, jen moje slinty jsou morálka.“

„To mi zní dost nadpřirozeně,“ stál si za svým Radek.

„Je to jen psychologie.“ Svlažil rty pivem. Přečetl snad každou knihu psychologie v knihovně. Snažil se najít a diagnostikovat svůj problém, ale když už se dozvěděl aspoň něco, znělo to: „Jsi cvok, jdi se léčit.“

Radek chvilku zíral na nebe. Poklepával nohou a cinkal nehtem o lahváč. Přemýšlel.

Napil se.

Promluvil.

„Jsi tak zoufalý, že vyzkoušíš i blbost?“

„Moje východisko je pomalá smrt,“ ušklíbl se Milan. „Je to dost zoufalý?“

Radek ukázal na nebe.

„Co, mám se modlit?“ odfrkl si Milan.

„Dívej.“

Milan zvedl hlavu. Letní nebe bylo čisté a bez mráčku. Na kraji lesa, daleko od světelného znečištění, bylo obsypané hvězdami. Viděl Velký vůz, jediné souhvězdí, které rozeznal. Ostatní pro něj vypadala jen jako změť svítících teček.

Tmu pročísla padající hvězda. Za chvilku další a další.

„Perseidy,“ vysvětlil Radek.

„No a?“

„Copak sis nikdy nepřál k padající hvězdě?“

„To mi nápad s modlením přijde účinnější.“

„Počkej,“ zarazil ho Radek. „Na přání k hvězdám je něco pravdy. Lidi si už od kolébky civilizace spojovali hvězdy, meteory a vůbec všechna nebeská tělesa se zvláštní mocí. Přejí si k hvězdám od pradávna a já ti tvrdím, že to funguje.“

Milan se uchechtl a dopil pivo. Nemusel na další perseid čekat dlouho. Zavřel oči.

„Tak,“ prohodil posměšně. „Teď je morálka fuč a já můžu z maminy nadělat sekanou?“

Radek se zasmál.

„Jasně, že ne. Není to tak lehký. Potřebuješ správnou hvězdu.“

„Mám si přát dokola a dokola, než přijde ta s kouzelnou mocí?“ otočil se na něj Milan. Radek na chvíli zmizel ve stodole, vrátil se s novým lahváčem. Ťukli si a pokračoval.

„To je taky možnost, ale já mám něco jednoduššího.“

Milan zaujatě poslouchat. Nedoufal, že se dozví, jak dát sbohem morálce. Nadpřirozeno je velká blbost. Ale Radek se do příběhu ponořil a vyprávěl ho s takovým zápalem, že se mu chtělo věřit.

„Tenhle les tady je hlubokej. Když zaprší, tak máš občas pocit, že jsi v obchoďáku při slevách, ale všichni lidi se drží jen vyzkoušených cest a známých zákoutí. Jen domácí se odváží hlouběji a hajný z nich došel nejdál. Ale ani ten nedošel dost hluboko. Možná ani nemohl.

Asi v pravěku, ale možná dřív, sem prý spadl meteor. Zapíchl se doprostřed lesa, srazil statné stromy, vyryl díru do země. A tak tam zůstal. Černý jako smrt. Nikdo mu neřekne jinak než černá hvězda.

Říká se, že ti splní tvoje největší přání. Stačí k němu dojít a on si přečte vše, co chceš, a to ti splní. Proč teda nemám v lese fronty až k chalupě? Protože, jako ve všem, i tady je háček.

Černá hvězda ti splní tvoje největší přání, které v ten okamžik máš. Lidi si myslí, že rozumí sami sobě, ale mysl není tak jednoduchá. Přijdeš k ní, protože strádáš, ale cesta je dlouhá a úmorná a ty máš hlad? Nebo jsi unavený? Hvězda tě té potřeby zbaví. Svým vlastním způsobem. Takovým, co je pro lidi většinou nepřípustný.“

Milan vstřebal jeho slova. Příběh zněl fantaskně a krásně. Kdyby byl pravda, hned by vstal a rozběhl se do lesa. Znal se. Chtěl jen jedno. Zbavit se morálky. Nic jiného ho v životě neprovázelo. Zbavit se té děvky a zabíjet.

„Proč jsem o tom nikdy neslyšel?“ zeptal se.

„Je to místní pověst. Baby to vypráví dětem. Většinou přidají hromadu příšer, co hvězdu hlídá, aby jim děti nezdrhaly moc hluboko do lesa.“

Druhý lahváč prázdný.

„Co když to zkusím?“ díval se Milan do prázdné lahve.

„Proto jsem ti to řekl. Tý historce nevěřím, ale smát se ti nebudu. Jen moc nedoufej.“

Ale Milan doufal.

Co jiného mu zbývalo?

***

Prvních pár kilometrů ranní chůze si v hlavě přehrával všemožné scénáře. Nadějné vyhlídky na to, že najde meteor (jak asi vypadá? Představoval si ho chvíli jako šutr zapíchlý v zemi jako vídal při výletech na Macochu, a chvíli jako svítící bod uprostřed lesa), že konečně získá svobodu, bude sám sebou a nejen loutkou morálky. Až se vrátí, tak si to několikrát rozdá s maminou a pak jí pomalu stáhne z kůže.

Usmíval se jako idiot.

Les přecházel z jehličnatého do smíšeného a hustého. Stín zakrýval slunce, takže tu byl příjemný ranní chládek. Aspoň na pár kilometrů.

Potom se slunce vyšplhalo výš a jeho žár pronikl i do stínu lesa. Milan se potil vedrem a únavou z chůze. Seděl na zadku několik let, ani ho nenapadlo vyrazit na pochod. Cítil každý sval, každou kapku potu stékající mu ze zátylku mezi půlky. Větve se mu protivně pletly pod nohy, ostružiní ho poškrábalo na lýtcích a kolem bzučeli otravní komáři.

Pozitivní myšlenky ho opustily. Nahradily je pochyby o svém zdravém rozumu a vztek, že propadl tak hlubokému zoufalství, že věří pohádkám. Jak by to mohlo fungovat? Všichni by sem lezli a doprošovali se přání. Byl blázen a idiot.

Přesto se neotočil a pokračoval.

Krok za krokem, kilometr za kilometrem. Bez směru ale s jasným cílem.

Netušil, jak dlouho šel, jen, že se les stával hustším a páchl shnilým vlhkým dřevem. Musel se sklánět pod větvemi a prodírat se zakrslými stromky, které už neměly kam růst. Slunce padalo k západu a stíny se protáhly. Motaly se ve větvích, Milan by přísahal, že vidí, jak se hýbou sami od sebe.

Otřelo se o něj něco vlhkého.

Větev. Jen větev.

Uvolnil se. Je jen v tmavém lese a asi se nadobro ztratil. To není tak strašné. Mohl by doma hnít. Tady ho aspoň nikdo nenajde a nikoho nebude obtěžovat smradem.

Pohyb v koutku oka.

Prudce se otočil, ale stíny jen ležely.

Protáhl se roštím a otevřel se před ním nový les. Stromy se zdánlivě pnuly do nekonečna. Kůru měly černou jako uhel, v ustupujících paprscích slunce házela vlhké odlesky. Malé rostliny tlely na zemi udušené mohutnými kořeny stromů. Vylézaly ze země a ve spirálách, uzlech a smyčkách se rozbíhaly po zemi a šplhaly do výšky. Nehybné.

Milan udělal opatrný krok. Stíny se nepohnuly.

Vypadalo to, že stromy požraly ostatní život kolem nich. Jeden kořen se tyčil do výšky zamotaný jako spirála DNA. Jako by se vyšplhal po hubenějším stromku a úplně ho pohltil. Teď zůstal trčet bez opory. Černý sliz z něj odkapával jako sliny příšery.

Milan zpomalil. Našel to? Je na správném místě? Les páchl vlhkostí a sliz v kapkách dopadal na zem v hlasitým ťukání.

Uslyšel kroky.

Kousek od něj stál jelen. Milan musel zamrkat, ale zrak ho nešálil. Zvíře jako by se vykoupalo v dehtu. Hnědá srst byla místy slepená černotou. Z těla mu vyrůstaly stejnorodé nádory, tlusté a asi dvacet centimetrů dlouhé. Paroží se nepřirozeně stáčelo ale konce trčely v pravém úhlu ve stejném tvaru jako nádory. Ze zvířete stoupal hnilobný puch, oči mělo obrovské, temné a zastřené.

Jelen zvedl hlavu a hlasitě zatroubil.

V Milanovi se roztřásly všechny kosti.

Zvíře do něj zabodlo pohled a rozběhlo se. Přímo na něj, paroží vystrčené vpřed. Z konečků výrůstků stříkala černá tekutina.

Milan nikdy nešplhal tak rychle.

Jelen narazil do stromu. Troubil a opakovaně vrážel do kmene ve snaze Milana shodit. Ten s hrůzou sledoval čtyřnohé tělo.

Zvíře bylo pokryté tlustými zduřelými penisy. Do všech stran, z růžovými žaludy, ze kterých tekl černý sliz. Jelen se vztyčil na zadní a zamával kopyty, ale Milan seděl moc vysoko. Ještě několikrát udeřil do stromu, než ho zaujal pohyb mezi stromy. S hlasitým troubením se rozběhl tím směrem a zmizel Milanovi z dohledu.

Milan svíral větve tak křečovitě, až mu zbělaly klouby. Vstřebával, co viděl. Třásl se. Zuby mu cvakaly.

Pokusil se ho znásilnit jelen.

Jelen.

Chlupy slepené slizem a semenem, penisy zduřelé jako nádory. Na zádech, na hlavě, na těle i na paroží.

Milan se zachechtal. Propukl v hysterický smích, pevně se držel, aby ho třesoucí se tělo neshodilo na zem. Zlomený v pase, opřený čelem o kmen, se smál.

Našel to tu! Všechno byla pravda! Jelenovi se splnilo přání! Byl v říji a chtěl prcat a hvězda mu to splnila!

Jeho smích přinesl odezvu. Les nebyl tichý, jak si předtím myslel. Slyšel pískot ptáků, šustot vlhkých křídel a troubení jelena někdo v dálce. A snad i kančí řev, jak do něj jelen vrážel znovu a znovu.

Milan zůstal sedět a rozhlížel se. Pomalu se uklidnil. Nesmí vstoupit blízko k hvězdě se zmateným přáním. Radek ho varoval. Co by se stalo, kdyby měl hlad nebo strach? Morálky by se nezbavil a hvězda by s ním vyjebala.

Najedl se a napil. Ještě z větví se vychcal na probíhající myš s obrovskými tesáky, která za sebou nechávala slizkou stopu. Nebál se, cítil štěstí. Až se odsud vrátí, bude muset Radkovi tisíckrát poděkovat. Nemohl si přát lepšího přítele a pomocníka.

Žádné jiné potřeby, jen chtíč po smrti.

Seskočil na zem a pokračoval v cestě. Les ztrácel i poslední nádech zeleně a nahrazovala ho hluboká černá barva. Potkal pár dalších stvůr. Snad králíka s dírou v žaludku, jak se snaží sežrat kmen stromu. Snad vrabce, s křídly ostrými jako břitva, jak trhá na kusy lišku. Vyhnul se jim.

Pak ji konečně našel.

Málem se mu zastavilo srdce. Vzrušení pohltilo každý sval v těle. Zalil ho hřejivý pocit vítězství.

Téměř perfektní koule, zapíchnutá do země, černá jako noc. Stromy kolem jako by se na ni snažily dosáhnout, ale držela je od ní nějaká síla. Tak se jen větvě a kořeny obmotávaly ve vzduchu a tvořily hnízdo kolem hvězdy. Přírodní svatyně ze dřeva a slizu.

Vzduch tu byl těžký a horký. Každý krok blíž k lesklému kameni se zdál namáhavější. Milan si prohlížel povrch, zdál se hladký, ale byl plný nedokonalostí a prasklin. Natáhl ruku, dotkl se ho. Jako stará omítka, jen se nedrolila. Perfektní. Temné.

Mocné.

Brnělo ho celé tělo dýchal přerývaně. Nasával vůni kamene. Cítil shnilý mech, krev, květiny, srst, vše smíchané v jedné kakofonii pachů.

Soustředil se na jedinou myšlenku.

„Zbav mě morálky.“

Řekl to nahlas? Nevěděl. Všemi smysly se upíral na kámen. Sahal na něj, prohlížel si ho, olizoval, poslouchal, jak kůže drhne o povrch. Cítil vlhkost a mech.

„Zbav mě morálky,“ prosil zoufale a otíral se o něj celým tělem. „Chci vraždit. Vraždit zabíjet a týrat. Zbav mě jí.“

Hvězda zavibrovala. Chtíč prostoupil celým Milanovým tělem, každým nervem, který ještě cítil. Narážel na kámen erekcí.

„Osvoboď mě!“

Hvězda zazářila.

Křuplo to.

Milan se zlomil.

***

Radek seděl naproti mamině a usmíval se. Ta vyčerpáním už jen svěsila hlavu a ani se nebránila. Neprovedl jí nic moc strašného, schovával ji pro kluka. Jen jí párkrát přetáhl, napsal nožem svoje jméno na ruku a pak ji propleskl ptákem, než se jí vystříkal do ksichtu. Teď si užíval pohled, jak jí semeno odkapávalo z tváří. Pil pivo, jako by sledoval nejlepší film na světě.

„Já ti nevím, Máňo, prostě si myslím, že to v tom klukovi je. Naučíme ho to spolu,“ vysvětloval jí. „Až se vrátí, ukážu mu můj oblíbený trik s hřebíkem v uchu.“

Mamina neprotestovala.

Radek se uchechtl.

Zaslechl kroky.

„Ha! Syn je doma, mámo, připrav se.“

Kroky byl zvláštně těžké a pomalé. Vlhce mlaskaly. Radek si toho nevšímal.

Dveře od stodoly se prudce rozrazily. Jedna půlka vylétla z pantů a s křápnutím spadla na zem. Radek poskočil na židli.

Lahváč mu vypadl z ruky. Úsměv zmizel z tváře.

Blížil se k nim stín. Černá vysoká postava, končetiny zlámané na stovkách míst. Kosti trčící ven jako ostré čepele jedna vedle druhé. Ostny vystupující z těle vedle obřího penisu, škleb pokrývající celý obličej a plný ostrých zubů. Černý hnis odkapávající z pukajících krvavých ran, odkud rostly další kostěné nože.

Radek se pochcal. To bylo poslední, co cítil. Tvor mu jediným máchnutím usekl hlavu.

Mamina zvedla tvář a dala se hysterického křiku.

Ochutnala stovky kostěných ostří.