PROLOŽÍČEK Bledé rybí oko na obloze vyděšeně hledělo na rychle se blížící bouřku. Kdyby ono oko mělo i tělo, nebeská ryba by zalapala po dechu, zamávala bezmocně ploutvemi a nakonec by……
PROLOŽÍČEK
Bledé rybí oko na obloze vyděšeně hledělo na rychle se blížící bouřku. Kdyby ono oko mělo i tělo, nebeská ryba by zalapala po dechu, zamávala bezmocně ploutvemi a nakonec by nechala pusu otevřenou v němém výkřiku, dokud by ji nezakryl černý mrak. A přesně to měl mrak v úmyslu: roztáhl se přes celé nebe a spolknul měsíc i s hvězdami.
Náhrobky pod nimi zahalila tma. První kapky dopadly na zem, nejdříve jen příjemně svlažily unavenou trávu, pak se ale z nevinných stříbrných perliček vyklubal silný liják. Masa vody unášela z pomníků uschlé květiny a sypkou hlínu déšť rozryl jako stádo naštvaných divočáků v říji, neschopných najít bachyni.
Blesky křižovaly oblohu, živly zuřily. V nejzastrčenějším koutě hřbitova, tam, kam lidská noha ani mysl už mnoho let nezabloudily, se něco podivného dělo. Z jednoho hrobu odlétla sprška bláta a někdo do burácení hromu nepublikovatelně zaklel.
*
Buch! Buch! ozvalo se zabušení na dveře, i když vzhledem k chatrné tělesné konstituci příchozího to znělo spíše jako Krach! Krach!
„Dále,“ vyzval ho hlas uvnitř stavení. Panty zavrzaly.
„Guten abend.“
„Nestůjte v tom příšerným lijáku, vždyť nastydnete,“ řekla tmavá silueta patřící obtloustlému chlapíkovi.
„Danke, chtěl jsem se vás optat…,“ návštěvník však nestačil svoji otázku dopovědět. Jeden mimořádně velký a zlomyslný blesk zrovna rozčísl nebe, vše ozářil a pak s potěšením sledoval, co způsobil.
Totiž: při náhlé záplavě světla vykřikl hrůzou tučný chlapík, když ve dveřích spatřil zmoklého zabahněného kostlivce. Zmoklý zabahněný kostlivec zase zaječel hrůzou, že vidí uvnitř stavení ohnilého, červy prolezlého zombíka. Zaječel tak intenzivně, že by se krve nedořezal ani v krvavé tlačence.
A tak oba ječeli a ječeli, dokud kostlivec nekýchnul.
„Vidíte, já vám říkal, abyste tam tak nestál, že se nastudíte… vrchnosti,“ dodal zombík, když si všiml kostlivcova ztrouchnivělého, avšak stále nóbl oděvu. Přistrčil mu rozvrzanou stoličku. „Vezměte místo, prosím.“
Rachitický aristokrat složil staré kosti na nabízenou židli, zatímco zombík hledal křesadlo, aby zapálil svíčku.
„Abychom na sebe viděli, pane,“ objasnil tučný nemrtvý své počínání, ačkoliv se nemohl rozhodnout, jestli byl kostlivcův pohled zvědavý anebo prostě jen prázdný. Když už plamínek vesele plápolal, vytáhl ještě z kredence tajemnou láhev a dvě skleničky. Usedl a nalil oběma pálenky na tři prsty, ovšem měřil raději podle svých, ne hubených kostlivých.
„Verdammt, ta má říz!“ vytryskly kostlivci slzy z důlků, když si přičichl k nabízené samohonce.
„Pravda. Jedna z věcí, co mi na onom světě chyběly, ale naštěstí si náš hrobník udělal bohaté zásoby.“
„Copak se s ním vlastně stalo? Už dlouho jsem o něm neslyšel. Líbilo se mi, jak po nocích v opilosti vyřvává nemravné písničky.“
„Víte, vrchnosti, ženě se ty písničky nelíbily. Prý byly moc obhroublý. A co začala naše děcka pobíhat po hrobech sousedů a vyřvávat z děravých plic Zemřela Židovka, už ji vezou, už na ni Židi nepolezou, řekla, že to musím zatrhnout. Zrovna před měsícem se hrobník opil, jak zákon káže, a jak se vracel domů, bác jsem ho! No, hrdej na to nejsem,“ přiznal rychle, když kostlivec nevěřícně zakroutil lebkou. Nervózně do sebe otočil všechnu pálenku, co měl ve sklenici, a dolil si další.
„Mein Gott, ještě že jsem nebyl nikdy ženat.“
„Taky si občas říkám, že by to bylo lepší. Ale na druhou stranu, aspoň mám kolem sebe v tý smrti živo. Nejsem v utrpení sám, znáte to.“
„Hm, neznám,“ pokýval smutně hlavou Konrád a tam, kde se obvykle nalézá srdce, jej píchl osten žárlivosti.
„Vážně neznáte? Je to skvělé mít vedle sebe milující ženu, i když už jí také leccos chybí, víte co myslím, cheche! A děcka… děcka jsou to nejlepší, co mě na onom světě potkalo. Hned je to takové veselejší, když vidíte ty usměvavý bezstarostný tvářičky, který si pranic nedělají z temnoty a zatracení…“
„Dost! Schluss!“
„Omlouvám se, občas nevím, co povídám. Eh, ani vychování žádné nemám. Jmenuji se Zikmund Oháňka, bývával jsem řezník. Bydlím hned tady za márnicí, jak je ta vysoká túje.“
„Himmel, to má někdo štěstí. Taková lukrativní parcela!“ zaskřípal zuby kostlivec. „Já pocházím zezadu, z ´bezejmenné´ části plné plevele a hrabošů, tfuj.“ Řezník v údivu povytáhl místo obočí jen proužek masa.
„Hm.“
„Nepřipadá mi to fér, já, taková vážená persona a nikdo už ani neví, jak se jmenuju!“ rozlítil se.
„A jak…“
„Hrabě Konrad Tote von Totenreich,“ představil se host a smekl cosi, co se vzdáleně podobalo šlechtické paruce.
„Ano, na první pohled jsem poznal, že vám v žilách koluje modrá krev.“
„Ja, kdysi tomu tak skutečně bylo. Teď už nichts. Zapomnělo se na mě!“
„No něco vznešenosti ve vás přeci jen zbylo,“ zalichotil Zikmund a s odporem si prohlédl nánosy bláta na Konrádovi.
„Danke, nemusíte se snažit. Jsem jen holá, zchudlá kostra. Zatímco vy, obyčejná lůza… nic ve zlém, toho na sobě máte požeh… Brr, prostě docela dost.“
„To víte, řezničina byla tvrdá dřina, a taky nebezpečná, což taky dokazuje tahle díra v hlavě, vidíte? Ale na chleba vždycky bylo.“ Kostlivec se nadzvedl, aby si prohlédl zombíkovu ránu pěkně zblízka.
„Ale ale… copak se vám to přihodilo, Herr Oháňka?“
„Velice hloupá příhoda, až je mi i po takové době trapné o tom hovořit.“
„Nenechte se pobízet,“ vyzval ho netrpělivě hrabě.
„Tedy dobrá, že jste to vy… To mi tak jednou večer něco – asi nějaký šestý smysl – říkalo, že mám poslední šanci podívat se na mého oblíbeného čuníka. Byl to miláček, víte? Drobounká, roztomilá očička, a takový pidi čumáček! Tak jsem tedy běžel do chlívku, dlouze jsem se na něj zadíval a na kolenou jsem prosil toho parchanta tam nahoře, aby to nebyla pravda. A byla – jak jsem se zvedal, spadla mi na hlavu sekera.“
„Hohohóó,“ plácal se do nohy Konrád, až to znělo, jako když se kostlivec kutálí z kopce. „No to je dobré, hehehééé!“
„Pane, čemu se smějete? Je to velmi smutné, celá rodina plakala. Nikdo z nich s tak rychlou smrtí nepočítal.“
„Bitte, rána sekerou do hlavy nikomu na zdraví nepřidá! Chachááá!“ smál se hystericky kostlivec, až mu s rachotem spadla čelist na podlahu. Vrhnul se rychle za ní, aby skryl společenské faux-pas, kterého se nechtěně dopustil.
„Byla to tragédie,“ řekl nepřítomně Zikmund a nalil do sebe plnou sklenici pálenky. Alkohol mu projel děravým hrdlem a vsáknul se do okolního masa.
„Povězte mi, jak jste zemřel vy.“
„Nehoda.“
„Nehoda? Na lovu?“
„Kdepak,“ sedl si kostlivec zpátky. „Úplně obyčejná, běžná nehoda. Troška infantility a bylo to.“
„Nechápejte mě špatně, byl jsem jen prostý člověk, ale co je infanta… infatalita… to slovo? A co má společného s nehodou?“
„Schovávaná.“
„Co prosím?“ zombík měl pocit, že se přeslechl.
„Na stará kolena jsem hrál na schovávanou s děckama mojí kuchařky. Schoval jsem se jim ve skříni. Tak trochu mi zapomněli ti zpropadení haranti říct, že už se nehraje.“
„Takže jste vlastně vyhrál!“ rozesmál se na celé kolo Zikmund.
„Schweine! Du bist Trottel! Na tom není nic směšného! Hraběti von Totenreichovi se nebude posmívat taková cháska! Měl bych vás nechat zbičovat!“ rozkřikl se tak, jako vždycky křičel za svého života. S jediným nepatrným rozdílem – lebce nemůže zlostí naskočit žíla.
„Uklidněte se prosím, nemyslel jsem to zle. Ježkovy oči, řádíte víc než stádo červů na tejden starý mrtvole.“ Kostlivec zmlkl a uklidnil se.
„Ehm, to máme dnes krásně, viďte?“ stočil Zikmund raději hovor k počasí, když viděl, jak předtím von Totenreicha rozzlobil. Chvíli na sebe zírali, z očí do prázdných důlků.
„Ja, ujde, promokl jsem na kost.“
„Pořád jsem si říkal, co je ta louže pod vámi, a ona je to dešťovka. Smím vám dolít?“ chytil zombík láhev.
„Houby dešťovka, to je ten špiritus. Trochu mnou protekl. Nemám jo jak udržet, proto na mě nepůsobí tak, jako na vás.“
„Jejda, tak to nebudeme plýtvat,“ oddálil zase flašku. „Ať to do nás – do mě teče!“ Konrád mlčky sledoval, jak se zombík mocně napil. Připomínal mu houbu. Parazit. A parazity je třeba vyhubit. Jak to ale fungovalo, byl-li již parazit mrtvý, kostlivec nevěděl.
Tok jeho myšlenek přerušil zombík zvoláním: „Zahrajeme si karty! To je nápad! Kam jen jsem ty ďáblovy obrázky… á, tady jsou!“
„Můžeme hrát třeba Boží požehnání,“ navrhl, když usedl zpátky ke své pálence.
„Nein, scheisse,“ zavrčel šlechtic, „na to je nás málo. A to jméno, že vás huba nebolí.“
„Mě už nebolí nic, vrchnosti. A co třeba Mrtvého?“
„Ja! Mrtvý, to by docela šlo. A o co si zahrajeme, Herr Oháňka?“ zeptal se stále nasupený kostlivec, zatímco se mu v dutině lebeční rodil plán.
„Myslel jsem, že budeme hrát… jen tak pro radost.“
„Natürlich, pro radost. Ale pro radost z peněz,“ vytáhl z kabátce naditý váček. Zombík vykulil oko.
„Hrome, takových peněz! A-ale já jaksi nedisponuji takovým, eh, vlastně žádným… Aby bylo jasno! Teda, vám aby bylo jasno,“ mávl přiopile rukou směrem ven, „tam ať je raději tma. Nemám ani vindru.“
„Himmel, tím se to komplikuje.“ Opět nastalo ticho. Zombík po Konrádovi trochu nervózně pokukoval a musel konstatovat, že když má kostlivec podepřenou čelist a neprojevuje známky pohybu, působí trochu děsivě. Co ovšem netušil, bylo to, že si jej von Totenreich pozorně prohlížel od hlavy k patě.
Mein Gott, má jen jednu nohu! Hnusné! Ale masa má víc než dost, skoro tolik, jako míval náš hrob… Dobrotivé peklo, to snad nemůže být pravda. Nejenom že má hromadu harantů a šťastný posmrtný život, scheisse! Ještě masa si nahrabal! A co mám já? Nichts!
„Nevadí, drahý Zikmunde, nevadí, nejde mi o peníze.“
„A o co vám tedy jde?“
„O nic konkrétního… samozřejmě,“ dodal hrabě a potají pod stolem zkřížil prsty. Znaleckým důlkem znovu sjel svého společníka od hlavy k patě, a pominul-li všechny červy a ohnilé části, potvrdil si genialitu svého plánu.
„Měl bych takový nápad,“ nalil nezanedbatelné množství samohonky do zombíkovy sklenice, zatímco sobě jen symbolicky. „Když prohraji, zlaťáky jsou vaše. Pokud prohrajete vy…“
„Ano?“ Zikmund byl napnutý jako vězeň na skřipci.
„Tak mi dáte své fleisch… ehm, maso,“ kostlivec zachrastil, jak se otřásl při pomyšlení, že by si mohl přiopilý zombík jeho záměr lehce domyslet a zpřerážet mu kosti.
„Beru… Škyt!“
Konrád von Totenreich si oddechnul. Spíše jen symbolicky, jelikož nemrtví nepotřebují dýchat. Vykouzlil zubatý úsměv a sejmul.
*
„Sázím tři zlatý.“
„Přihazuju kejtu,“ hodil Zikmund na stůl kus masa, na kterém ještě před chvílí celkem pohodlně seděl.
„Míchám. Sejmi, Oháňka.“
„Srdcová třináctka.“
„Herr Gott, Zikmund, vidíš dvojitě a ještě neumíš počítat. Srdcová sedma je Mrtvá karta,“ Konrád balíček znovu zamíchal. Nato jej rozložil na desku stolu rubem nahoru. „Začínáš, v minulé hře jsi prohrál.“
Zombík otočil jednu z karet.
„Pikové eso,“ oddechl si a převrátil do sebe další skleničku. Kostlivec rychle přesunul jednu z karet blíž k nasávajícímu Zikmundovi a obrátil další..
„Gut, srdcová osma. Jsi na tahu.“
„Zase?“ vrhl se zombík po nejbližší, Konrádem nastrčené kartě a nedočkavě ji otočil. „Krucifix, to snad není pravda, sedmička.“
„Prohrál jsi,“ zaradoval se hrabě a sebral ze stolu kus tkáně. Potěžkal ji znalecky v ruce a pak si ji s hlasitým mlasknutím přilepil k pánevní kosti. „Sázím tři zlatý, mícháš.“
*
„Ta… teda… Škyt! Píše…“ usmíval se přihlouple Zikmund a zamlženým pohledem zíral kamsi do svých útrob. Pořád se tiše chechtal a neuvědomoval si, jak rychle mu jeho maso protéká mezi prsty. Začal loupat poslední kousek masa z nohy, pak ho hodil na stůl. Byl obrán do mrtě.
„Na, dej si ještě,“ přilil mu kostlivec do skleničky pití. „Hrajeme, sázím tři zlatý.“
„Kru… kruci, to jsou pořád ty zlaťáky, co jsi sázel na začátku?!“
„Ještě jsi ani jednou nevyhrál, Zikmunde.“
„Aha.“
„Tak se napij, já to zatím zamíchám,“ chytil balíček karet hrabě. Zombík otočil skleničku dnem vzhůru.
„Otáčej.“
„Kárový král.“
„Srdcová desítka.“
„Hergot, liju to vedle,“ praštil zombík sklenicí o stůl. „Bastarde, já tě viděl! Podvádíš! Ty podvádíš, švindluješ, viděl jsem, jak jsi schoval tu kartu!“
„Není možná, jenom mi spadla, klar?“
„Do kapsy?!“
„Omyl. Nepodvádím!“
„Ale jo! To maso a zlaťáky jsou moje,“ skočil po hromádce Zikmund. Kostlivec byl ale stejně rychlý. Každý chytil kus lýtka za jeden konec a chvíli se o něj přetahovali.
„Jsi podvodník, vrať mi, co je moje!“ řval poražený.
„Vyhrál jsem, měl jsi z pekla smůlu!“ škubl flákem masa Konrád.
„Sebral jsi poslední kartu a nechal jsi mi tam dámu, prohrál bych.“
„Takže přiznáváš, že jsi prohrál!“ zaradoval se kostlivec.
Rrruuup!
Lýtkový sval se přetrhl. Pokročilý stav rozkladu a zejména množství alkoholu tomu hodně napomohlo. Kostlivci zůstala v ruce šlacha, zombíkovi zbytek. Šokovaně na sebe koukali, pak na jednotlivé části masa, pak zase na sebe.
„Ještě jedna hra!“ vykřikl Konrád a oba se nadšeně vrhli na svá místa.
„Míchám, a tentokrát si dám pozor, že nepodvádíš!“
*
„Na ja, entlich. Konec. Maso je moje!“ kostlivec si slastně mnul ruce. Sebral poslední kus ze stolu a připlácl ho na sebe. Mlask!
Zběžně se prohlédl a uznal, že mu to pekelně sluší. Spokojen sám se sebou sáhl po láhvi pálenky. Z háčku u dveří sundal starý pršiplášť, přehodil ho přes sebe a otevřel dveře.
„Auf wiedersehen, sbohem,“ řekl ještě a zmizel kdesi v dešti.
„Běž si, švindlíři,“ mávnul za ním ledabyle rukou Zikmund a obrátil do sebe posledního panáka samohonky. S velikou lítostí zjistil, že se pod ním na židli utvořila loužička.
„Jo, holt už ani chlast není, co bejval.“
Někde mezi kapkami se von Totenreich zasmál.
*
EPILOŽÍČEK
Zikmund Oháňka, nově vzniklý kostlivec, nebo, chcete-li, čerstvě okradený zombík, si podepřel svou kostnatou čelist neméně kostnatou rukou. Svítalo. První paprsky vnikly do místnosti. Mince se zaleskly. Nemrtvý shrábl Konrádovy zapomenuté zlaťáky ze stolu. Měl takové tušení. Nezůstane kostlivcem dlouho, dnes totiž nastoupí nový hrobník. Třeba to bude taky karbaník. Zazubil se.
„Čerstvé maso…“
