V povídce “Vnitřní život otvíráku na konzervy” se Švachouček vžil do robotického přístroje. Tentokrát se podívá na své okolí “očima” starého stromu. Kratičká katastrofická sci-fi je další ukázkou autorovy bohaté představivosti.
Stál sám na malém pahorku uprostřed rezervace. Nejméně stokrát mu opadalo a znovu narostlo lisí. Byl moudrý a klidný. Mnohokrát viděl padat jiné stromy a pozoroval hemžení podivných malých rostlin s jednou velkou kořenovou hlízou a čtyřmi větvemi vyrůstajícími z kmene, které porcovaly mrtvá těla stromů na kusy a odvážely je pryč.
Sténání umírajících ignoroval. Namlouval si, že je filosofem. Byl však hlavně sobec, kterého to nevzrušovalo, protože se ho to netýkalo.
Byl na pahorku nejstarší a shovívavě se rozhlížel kolem. Den za dnem se krajina měnila. Na jaře rostla tráva a stromy. Pak přicházelo léto, tráva vadla a stromy čekaly. Na podzim shazovaly listí a v zimě trpělivě čekaly na další jaro. Byly zcela jistě něčím lepším než tráva nebo ty podivné neklidné čtyřvětvé rostliny, které nikdy pořádně nezakořenily a nevyrostly.
Stromy byly lepší a on z nich byl nejstarší a nejlepší.
Toho večera, kdy oblohu přeťaly ohnivé čáry sem a tam, si nejdříve všiml, že se pohybují stejným směrem jako Slunce a naopak. Všechny sledovaly jeho dráhu buď z východu na západ nebo opačně.
Strom se nad tím nestačil pořádně zamyslet, protože na obloze najednou zazářilo nové slunce. Pak zhaslo, ale za chvíli se rozsvítilo jiné. Současně mu kmenem proběhlo lechtivé mravenčení neutronů. Pak přišel náraz větru, ale na strom byl slabý.
Horký dech nových sluncí ožehl listy. Bylo to nepříjemné, ale strom v té chvíli zaujalo něco jiného.
Ty podivné neklidné rostlinky se čtyřmi větvemi se konečně pokoušely zakořenit!
Strkaly své hlízy do písku a zůstávaly ležet bez hnutí všude kolem. Potřebovaly zřejmě čas, aby prvními vlasovými kořínky dosáhly až ke hladině spodní vody.
Strom čekal.
Shodil už všechno listí, ale bylo mu pořád větší horko.
Po dvou dnech mu praskl kmen.
Horko, které cítil v celém těle, v kmeni i ve větvích, bylo stále horší. Pochopil, že umírá.
Nebylo mu to líto. Prožil dlouhý život a tušil, že i jemu se to může stát. Mrzelo ho jen, že se nedočká toho, až na jaře ty dříve tak neklidné čtyřvětvé rostlinky rozkvetou.
Rád by věděl, jaké přinesou plody.
KONEC
Wow, z toho fakt mrazí 🙂
chudáci čtyřvětvé hlízy, měli radši dřív zakořenit…
Dobry ale docela drsny
He, a to se jeste nezminil o tom co delaly hlizy petivetve …:o))