Poslední pokus doktora Alexe 2/2

Když jsem se vrátil do kempu, neměl jsem na spánek ani pomyšlení. Chování dr. Alexe bylo opravdu podivné a zneklidňovalo mě. Asi dvacet minut jsem seděl na pelesti postele v chatce a uvažoval, co před mým příjezdem dělal. Šmouha od oleje na tváři nasvědčovala tomu, že něco opravoval. Ale co mohl v tak pozdní hodinu opravovat, když v domě žádné zařízení takového druhu nebylo?
     Vzal jsem si černý svetr a zašel do restaurace u pláže na limonádu. Marcela tam nebyla, a tak jsem se chvíli procházel po silnici. Zanedlouho jsem nevědomky odbočil na pěšinu, která se šplhala na n vrší.
     Blížila se půlnoc. Provoz na silnici slábl. Od moře vál příjemný a osvěžující větřík. Z restaurace se nesla tlumená hudba, muzikanti hráli jednu s posledních sérií melancholických melodií. Dorůstající měsíc mi svítil na cestu.
     Na návrší jsem se zastavil. Údolí pode mnou tonulo ve tmě. Dům dr. Alexe se rýsoval jako malá skvrna uprostřed lesa. Žádné z oken nesvítilo, jen nad vchodem blikala slabá žárovka. Daleko vlevo jsem viděl světla pobřežní dálnice. Stejně daleko na opačnou stranu ležela nejbližší vesnice.
     Chtěl jsem se otočit a vrátit se do kempu, když vtom ze střechy domu v lese vyšlehly tři modrozelené paprsky. Zabodly se do oblohy a zářily asi deset vteřin. Když pohasly, zůstala po nich tři žlutá tělesa diskovitého tvaru. Jejich jasnost rychle vzrůstala. Na obvodu se objevil červený přerušovaný pruh, který zvolna rotoval. Potom se létající talíře daly do pohybu.
     “Bože, oroduj za nás!” uslyšel jsem za sebou roztřesený ženský hlas. Otočil jsem se a uviděl stařenu v černých šatech a s šátkem na hlavě. Křižovala se a drmolila nějakou modlitbu, jejímž slovům jsem nerozuměl. Ukázal jsem k obloze. “Co je to?”
     “Bůh nás trest  za naše hříchy!” řekla stará žena bázlivě a rychle se pokřižovala. “Ďábelský dům! Utíkejte odtud, než na nás padne prokletí!” Otočila se a rozběhla se drobnými krůčky dolů, napadajíc přitom na levou nohu.
     Létající talíře nabíraly rychlost a vzdalovaly se.
     “Letí na jihozápad,” oznámil mi Eda.
     “Směrem na Alžír,” dodal jsem. Díval jsem se za nimi, dokud nezmizely za obzorem. Potom jsem se znovu obrátil k údolí. “Nepůjdeme se tam podívat?” zeptal jsem se.
     “Myslím, že bychom měli,” odpověděl kvazimozek.
     Přišel jsem k bráně. V okolí domu panovalo hluboké ticho. Rozhlédl jsem se a stiskl zvonek nad schránkou na dopisy. Postranní vrátka se ihned otevřela, jako by na mě čekali. Nijak mě to nepřekvapilo, Eda mě upozornil, že mě sledovali od křižovatky.
     Tentokrát se neobjevil dr. Alex, nýbrž Scarlani. Z jeho výrazu jsem poznal, že má návštěva mu není příjemná. Díval se na mě vysloveně nepřátelsky a otíral si pravou ruku do tmavého pracovního pláště. Byla sice tma, ale slabá žárovka nad vchodem dávala přece jen tolik světla, abych viděl, že jsou na něm mastné skvrny od oleje. “Co si přejete?” zeptal se stroze.
     Nasadil jsem provinilý úsměv. “Nezlobte se, že vás obtěžuji v tak pozdní hodinu. Ztratil jsem peněženku, a chtěl jsem se zeptat, jestli jsem ji náhodou nezapomněl u vás.”
     Scarlani se zamračil a nedůvěřivě si mě prohlížel. “Peněženku?”
     “Mám v ní všechny doklady. Mohla mi vypadnout v salónku, když jsme hráli šachy.”
     Chvíli mě ještě pozoroval, potom nerozhodně přešlápl a ohlédl se k domu, jako by čekal na pokyn, co má udělat. Když ho nedostal, ustoupil stranou. “Pojďte dál,” zahučel. “Podíváme se, jestli někam nezapadla.”
     Následoval jsem ho do salónku. Figurky na šachovnici byly dosud v postavení, v jakém jsme je po skončení partie zanechali. I stolek s nedopitou lahví skotské a s talířkem se slaným pečivem stál vedle pohovky.
     Ukázal jsem ke křeslům. “Hráli jsme tady.”
     Scarlani přikývl na znamení, že to ví. Odsunul křesla, klekl si na kolena a podíval se pod stolek se šachovnicí. Vzhlédl a zavrtěl hlavou. “Nic tam není.”
     Ale to už byla má peněženka pod pohovkou. “Škoda,” řekl jsem zklamaně a zamířil ke dveřím. Tam jsem se otočil. “Teď si vzpomínám – když jsme dohráli, ještě jsme si s dr.Alexem chvíli povídali. Přesedl jsem si na pohovku.”
     Chtěl jsem začít hledat, ale Scarlani mě zadržel. “Podívám se sám.”
     “Mimochodem, kde je dr. Alex?” zeptal jsem se, aby řeč nestála.
     “V pracovně,” zabručel Scarlani a šmátral rukou mezi čalouněním. “Nepřeje si být rušen.”
     “Lže,” ozval se Eda. “Prohledal jsem detektorem biologické inteligence celý dům. Kromě vás dvou tu nikdo není.”
     Scarlani se sklonil a podíval se pod pohovku. Něco tam uviděl, protože si klekl na koberec a zalovil pod ní rukou. “Á, tady je!”
     Vzal jsem od něj peněženku a schoval ji do zadní kapsy kalhot. “Ani nevíte, jaký kámen mi spadl ze srdce!” řekl jsem vděčně. “Víte, kolik by to bylo vyřizování, než bych dostal nové doklady?”
     “Jo,” přikývl Scarlani a poprvé se trochu usmál. “S úřady je to čím dál horší.”
     Dal jsem mu dvacetidolarovou bankovku a nechal se vyprovodit k bráně. Pečlivě za mnou zamkl a vrátil se do domu.
     Vydal jsem se po úzké silnici. “Sleduje nás radar za komínem?” zeptal jsem se po chvíli.
     “Ano,” odpověděl Eda. “Navíc jsou po obou stranách vozovky fotobuňky.”
     “Kde je poslední?”
     “V místech, kde silnice vychází z lesa. Asi dvě sta metrů před křižovatkou.”
     “Proč jsi to neřekl dřív?”
     “Nehrozilo ti žádné nebezpečí.”
     Nedalo se nic dělat, musel jsem pokračovat po silnici tak dlouho, dokud mě radar za komínem nepřestane sledovat. Dr. Alex a Scarlani nesměli pojmout podezření, že jsem se vrátil s docela jiným úmyslem než získat zapomenutou peněženku.
     Radar zhasl teprve na křižovatce. Odbočil jsem doprava a šel asi čtvrt hodiny, až jsem narazil na polní cestu, která opisovala kolem lesa veliký oblouk a oddělovala pole od neobdělaného úhoru porostlého nízkou trávou a trnitými keři. Chůze po ní nebyla nic příjemného, traktory v ní vyjezdily hluboké výmoly.
     Klopýtal jsem asi devět set metrů. Potom jsem se zastavil a zadíval k lesu. “Edo, jsou tu někde fotobuňky?”
     “Tady ne. Ale v lese určitě budou.”
     Zřídil jsem kolem sebe silové pole, které mě chránilo před všetečným radarem i před šlehajícími ostny, a zamířil přímo k lesu.
     Na prvních stromech visely tabule: SOUKROMÝ MAJETEK! VSTUP ZAKÁZÁN! Ušklíbl jsem se a ponořil do tmy v lese. Byla tak černá, že kdybych neměl svůj kvazimozek, určitě bych bloudil do svítání.
     Na fotobuňky jsem narazil teprve před vymýceným pruhem kolem plotu. Také tam byly výrazné cedule s nápisy: NEVYCHÁZEJTE Z LESA! NEBEZPEČÍ SMRTELNÉHO ÚRAZU! a mezi nimi stejné tabule jako na kraji lesa.
     Zastavil jsem tři kroky před paprskem první fotobuňky.
     “Plot je pod proudem,” upozornil mě Eda.
     “Tušil jsem to. Co kdybychom si z nich vystřelili?”
     Kvazimozek neodpověděl. Vylezl jsem na strom, ulomil větev a hodil ji na plot. Zajiskřilo se a větev začala hořet. V koruně nejbližšího stromu se rozsvítil reflektor. Na okamžik strnul na hořící větvi, která se utrhla a spadla na zem. Pak začal ohled vat okolí. Objektiv televizní kamery se s tichým bzučením otáčel za ním.
     Plot se rozestoupil. Scarlani vystrčil hlavu a rychle se rozhlédl s rychlopalnou zbraní v rukou. Instinktivně jsem se přikrčil, přestože jsem věděl, že silové pole mě činí neviditelným.
     Scarlani vystoupil do vymýcené proluky mezi plotem a okrajem lesa. Uhasil větev a odkopl ji stranou. Prošel se kolem, a když nic nezjistil, vytáhl z kapsy vysílačku. “Byla to jen větev,” řekl do mikrofonu. “Asi ji shodil vítr.”
     “Dnes žádný vítr není!” odpověděl dr. Alex. Jeho hlas zkresloval malý reproduktor a připomínal spíše chrochtání než lidskou řeč.
     “V korunách trochu foukat bude,” namítl Scarlani.
     “Nech řečí a raději to tam pořádně prohledej!”
     Scarlani neochotně uposlechl. Posvítil baterkou do lesa, zavolal, jestli tam někdo není, a když se mu nedostalo žádné odpovědi, zastavil se u jedné z fotobuněk. Zvedl nohu a špičkou boty přerušil paprsek. Nad hlavou se mu rozsvítil další reflektor a z ampliónu ve větvích se ozvalo: “Okamžitě se vraťte do lesa! Váš život je v nebezpečí!”
     Scarlani si přehodil samopal přes rameno. “Všechno je v pořádku,” řekl. “Jdu zpátky.”
     “Dobře,” zachrochtal zase dr. Alex. “Za šedesát vteřin zapínám vnější bezpečnostní okruh!”
     Scarlani se naposledy rozhlédl. Když nenašel nic, co by upoutalo jeho pozornost, vrátil se mezerou v plotě, která se za ním zavřela. Reflektory zhasly. Na pokraji lesa se opět rozhostilo ticho.
     “Půjdeš tam?” zeptal se kvazimozek.
     “Samozřejmě,” odpověděl jsem sebevědomě jako pokaždé, když jsem lezl po hlavě do něčeho, kde jsem mohl přijít o krk.
     Eda vymrštil dva energoprovazy. První z nich zaklesl za kmen stromu, na kterém jsem seděl, druhým se zachytil za komín s radarem. Třetím energoprovazem mě jako lanovkou přenesl přes plot a spustil na zem.
     Můj první dojem byl, že jsem se ocitl na opuštěném parkovišti. Dvůr za domem nijak nepřipomínal dvory venkovských stavení. Byl vydlážděn velkými betonovými čtverci a nikde jsem neviděl kousek zeleně. “Tady by mohly klidně přistávat helikoptéry,” pomyslil jsem si.
     “Možná přistávají,” přitakal Eda. “Betonové čtverce jsou na některých místech zatlačeny do země, jako by na nich stálo něco těžkého.”
     Našel jsem zadní vchod do domu. “Zruš silové pole, ať mohu otevřít,” požádal jsem.
     Eda zrušil silové pole a ve stejném okamžiku proud světla zalil nádvoří. Betonové čtverce v rozích se zvedly, sklouzly stranou a ze země se vysunuly podstavce s elektronicky řízenými kulomety.
     “Mají infračervené lokátory,” poznamenal kvazimozek a obnovil mé silové pole dřív, než první střely urazily polovinu vzdálenosti. Dřevěná deska nad vchodem se odklopila a laserové paprsky vytvořily přede dveřmi neproniknutelnou mříž.
     “To není nejhorší,” ohodnotil jsem bezpečnostní systém dr. Alexe.
     “Jsem zvědav, co má v záloze.”
     Deset minut se nic nedělo.
     “Prohledávají dvůr,” sdělil mi Eda. “V podstavcích kulometů a pod střechou jsou kamery.”
     Po dalších pěti minutách něco zacvakalo. Kulomety sjely s tichým vrčením do svých podzemních kobek a betonové čtverce je přiklopily. Laserová mříž zhasla, po ní i reflektory. Dvůr byl prázdný jako dřív. Ve světle slabé žárovky vypadal nevinně.
     Scarlani vyšel ze dveří. V rukou měl tentýž samopal jako před chvílí a pátravě se rozhlížel. Když nikoho neviděl, přikrčil se a plížil se podél zdi kolem budovy. Sotva zmizel za rohem, vklouzl jsem do domu. Svítilo se v jediné místnosti. Posadil jsem se v prostorném obývacím pokoji do křesla a čekal.
     Scarlani se vrátil poměrně brzy. Položil samopal na stůl a vytáhl vysílačku. “Doktore, nikdo tam není. Buď to byl nějaký pták, nebo se blíží bouřka.”
     “Bouřka to nikdy nedělala!” zachrochtal hlas dr. Alexe. “Zůstaň nahoře a buď ve střehu, ať to můžu dokončit!”
     “Nemám vám pomoci?”
     “Raději pořádně hlídej, ať mě pořád něco nevyrušuje! Už mi to jde na nervy!”
     Scarlani se ušklíbl a pokčil rameny. Schoval vysílačku do kapsy. Přistoupil ke zdi a odsunul obraz podzimní krajiny. Skrýval se za ním panel s devíti obrazovkami. Rozsvítil je. Objevily se na nich záběry okolí domu, dveří, prostoru za dveřmi a příjezdové silnice. Vzájemně se doplňovaly a tvořily jeden celek.
     Scarlani si přinesl popelník a přitáhl křeslo pod panel s obrazovkami. Posadil se, nohy si podložil košem na odpadky, a když se přesvědčil, že má samopal na dosah ruky, zapálil si cigaretu a upřel oči na záběry okolí budovy.
     Počkal jsem, až se pohodlně uvelebí v křesle. Napočítal jsem ještě do dvaceti, abych si byl jist, že se mu vrátil pocit klidu a bezpečí. Potom jsem na okamžik zrušil silové pole, a než jsem je zase obnovil, vzal jsem ze stolku samopal a řekl: “Kuku!”
     Scarlani, který právě vdechoval kouř, vyletěl, jako by ho bodl sršeň do nejcitlivější části těla. Chtěl se otočit a chňapnout po samopalu, ale pravá noha mu uvízla v koši na odpadky. Záchvat divokého kašle ho zároveň přinutil, aby se ve výskoku zlomil v pase a sevřel si rukou žaludek. Druhá ruka se reflexívně vymrštila po zbrani. Tím však ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj křesla, kde zůstal viset, protože kašel ho zcela ochromil. Kopal přitom nohou, aby ji vyprostil z koše, ale jediným výsledkem bylo, že ho zasypaly odpadky a popel z cigaret, který mu ještě víc rozdráždil průdušky. Byl na něj tak legrační pohled, že jsem se rozesmál.
     Když zvládl z chvat kašle, sebral se na všechny čtyři a rozhlédl se červenýma očima po pr zdném pokoji. Úžas v jeho tv ři byl nelíčený.
     Zrušil jsem silové pole a ukázal na rozkládací pohovku. “Posaďte se.”
     Úžas v obličeji Scarlaniho ještě vzrostl. Nikdy jsem neviděl nikoho tak vyjeveného. Pomalu se zvedal a sledoval samopal, který jsem držel v rukou.
     “Uklidněte se, příteli,” řekl jsem. “Nechci vám ublížit. Kde je dr. Alex?”
     “Dole,” vydechl Scarlani. “Jak jste se dostal dovnitř?”
     “Zaveďte mě za ním!”
     Ale Scarlani se už vzpamatoval. Otřel se hřbetem ruky čelo a posadil se na kraj pohovky. “Nezavedu,” řekl a jeho pravá ruka klouzala ke kapse s vysílačkou.
     Namířil na něj samopal. “Dejte ruce nad hlavu! Kudy se jde dolů?”
     Uposlechl jen napůl. Dal ruce nad hlavu, ale neodpověděl.
     Viděl jsem, že to s ním nepůjde tak hladce. Pokrčil jsem tedy rameny. “Jak myslíte, Scarlani. Budu počítat do tří. Jedna…”
     Zbledl a na čele mu vystoupily perličky potu. Ruce nad hlavou se mu rozklepaly. “Já vám to nemohu říci!” zablekotal. “Přísahal jsem – “
     “Dvě!”
     Zbledl ještě víc a pomalu vst val. “Prosím vás, nestřílejte! Mám ženu a čtyři děti! Přísahal jsem na jejich životy, že nikomu ne – “
     “Tři!” řekl jsem a ochromil mu paralyzujícím zářením končetiny.
     Najednou z něj byl hadrový panák. Paže mu spadly. Nohy pod ním změkly a jeho tělo se sesulo na pohovku, kde zůstalo v nepřirozeně zkroucené poloze ležet. Jen oči se udiveně ptaly, co se to stalo.
     Odložil jsem samopal a vstal. Sklonil jsem se nad bezvládnou postavou, abych upravil končetiny do polohy, ve které nehrozila zástava krevního oběhu.
     “Pozor!” ozval se Eda. “Někdo sem jde!”
     “Promítej mi to do mozku,” pomyslil jsem si a pokračoval, jako by se nic nedělo. Podložil jsem Scarlanimu hlavu a rozepínal knoflíky u košile, aby se mu lépe dýchalo. Už zavřel oči, v několika vteřinách bude spát jako špalek.
     V rohu místnosti se vysunul ze země válec a zastavil se těsně pod stropem. Jeho přední část se otočila. Dr. Alex vstoupil do pokoje, v rukou držel těžkou laserovou pušku. “Ruce vzhůru, Terrelle!”
     Pomalu jsem se narovnal, zvedl ruce nad hlavu a obrátil se. “Dobrý večer,” pozdravil jsem a přátelsky se na něj usmál.
     Na okamžik jsem ho tím vyvedl z míry, ale ihned se mu vrátil do obličeje zlověstný výraz. “Nedělejte si legraci! Co tu chcete?”
     To byla tak hloupá otázka, že jsem se ani nenamáhal odpovědět.
     “Zapomněl jste mluvit?” vyštěkl. Popošel dva kroky do místnosti, pak se ušklíbl. “Nevadí, stejně vás zastřelím! Měl jste smůlu, Terrelle! Scarlani by se raději nechal zabít, než by něco prozradil!” Krátce se zasmál. “Zdál jste se mi podezřelý od prvního okamžiku, mladíku! Ale nevěděl jsem, co máte za lubem! Pro koho pracujete?”
     “Stejně byste tomu nevěřil,” řekl jsem a nařídil Edovi, aby vyslal slabou dávku psíneuronového záření. Zasáhnout měl, až nebude vyhnutí.
     Dr. Alex se zamyslel, potom pokrčil rameny. “Věřil, nevěřil, to už je teď jedno. Byl jste neopatrný, a to vás bude stát život. Podařilo se vám sice proklouznout do domu, ale nezjistil jste, že vysílačku v kapse Scarlaniho pláště není možné vypnout. Byl jsem tudíž stále na příjmu a slyšel každé slovo. Kromě toho je v panelu na zdi kamera, mezi pátou a šestou obrazovkou. Takže jsem viděl, co tu provádíte.”
     Začal mluvit, bezprostřední nebezpečí zatím nehrozilo. “Co tím získáte, když mne zabijete?” zeptal jsem se klidně.
     Opět se na mě udiveně podíval, ale potom se rozesmál. “Vy jste ale divný člověk, Terrelle! Co tím získám? Samozřejmě, že tím nic nezískám! Ale také nic neztratím!” Přestal se smát. “Ale vy tím ztratíte! Přijdete o svůj život! Což nakonec nebude pro lidstvo taková škoda. Ti, co vás poslali, určitě oželí ztrátu jednoho špatného agenta. Takže nejhůř na tom bude ta hezká blondýnka z pláže, která vás zítra bude marně vyhlížet!”
     “Co když nejsem žádný agent?”
     “Nepokoušejte se mi věšet bulíky na nos! Nebudete první, koho sežere velký drtič na odpadky v podzemí a koho voda spláchne do moře!” Pokynul mi hlavní pušky. “A teď udělejte tři kroky stranou, ať náhodou nezraním věrného Scarlaniho!”
     “Opravdu mě chcete zabít?” zeptal jsem se a zadíval se mu zpříma do očí.
     Dr. Alex uhnul pohledem. “Já…já proti vám nic nemám, Terrelle,” řekl nejistě. “Opravdu proti vám nic nemám. Jste docela sympatický mladý muž a hrajete dobře šachy. Ale musím vás zastřelit. Nemohu dovolit, aby vyšlo najevo, co mám v podzemí.”
     Namířil na mě zbraň. Eda vyslal omračující dávku uklidňujícího psíneuronového záření a dr. Alex se svezl k zemi.
     Zatímco dr. Alex spal, odklidil jsem zbraně do salónku a pustil se do prohlídky válce, který se v koutě vynořil ze země. Byl zhotoven z hladkého a tvrdého materiálu šedočerné barvy, zřejmě nějaké varianty čedičového skla, a měl v průměru sto třicet centimetrů. Posuvná přední část sloužící jako dveře byla průhledná. Kabina byla prostší, než jsem očekával, čtyři knoflíky ve stěně a matné světlo pod stromem.
     “Výtah,” pomyslil jsem si. “Nesjedeme dolů?”
     “Raději bych počkal, až se dr. Alex probudí,” řekl Eda.
     “Proč?”
     “Ve stěnách je příliš mnoho drátů. Pravděpodobně to má zabezpečovací zařízení.”
     “Dobře,” souhlasil jsem. Prošel jsem se po domě, a když jsem nic zvláštního neobjevil, posadil jsem se do křesla, zřídil kolem sebe ochranné pole a čekal.
     Dr. Alex se po deseti minutách pohnul. Zvedl hlavu a nejistě se rozhlédl po pokoji, jako by hledal bod, kterého by se zachytil. Jeho zrak utkvěl na ochromeném Scarlanim. Opatrně vstal a šel k němu.
     Zrušil jsem ochranné pole. “Neměl byste ho budit,” řekl jsem klidně. “Ráno bude v pořádku a nebude o ničem vědět.”
     Dr. Alex se otočil a chvíli na mě upřeně hleděl. Potom se posadil do druhého křesla a potřásl hlavou, jako by chtěl rozehnat mlhu, která mu dosud obestírala mozek. “Jak dlouho jsem spal?” zeptal se pak.
     “Asi půl hodiny,” odvětil jsem a přehodil si nohu přes nohu. “Samopal i laserovou pušku najdete v salónku.”
     Dr. Alex přikývl. Krátce na mě pohlédl, sklopil hlavu a dlouho mlčel.
     “Říkal jste, že nejste agentem,” pronesl konečně, když jsem začínal mít obavy, jestli zase neusnul. “Možná na tom něco je.”
     Pozvedl jsem obočí a čekal.
     “Dostal jste se do domu,” pokračoval dr. Alex ve svých úvahách. “Infralokátory a kamery vás neviděly. Elektrický proud, kulomety ani laser vám neublížily. Scarlani je paralyzován a ráno nebude o ničem vědět. Mě jste uspal na půl hodiny a ani jste přitom nehnul brvou. To znamená, že -“
     “Nechcete mi raději ukázat svou laboratoř?”
     Podíval se na mě. “Myslíte, že tam bude pro vás něco k vidění?” usmál se skepticky.
     “Nevím. Přesto bych se na ni rád podíval.”

     o – o – o

     Když se s námi výtah rozjel a kabina se rychle propadala do hloubky, dr. Alex třikrát stiskl knoflík. “Měl jste štěstí, že jste počkal, až se probudím,” řekl. “Kdybyste jel dolů sám, kabina by v polovině šachty zastavila. Prostor nad ní i pod ní by uzavřely čedičové desky silné několik metrů. Tady uvnitř by se na třicet vteřin rozpoutalo peklo – osmnáct tisíc stupňů Celsia. Vydržel byste to, Terrelle?”
     “Možná,” pokrčil jsem rameny.
     “Klidně,” ozval se Eda.
     “Pochybuji,” řekl dr. Alex. “Ale kdybyste to náhodou přežil a chtěl prorazit horní čedičovou desku, asi byste se nestačil divit.”
     “A kdybych šel dolů?”
     “Mám tam tolik štěpného materiálu, že by to stačilo na pořádné zemětřesení.”
     “Kdyby se nevytahoval!” ušklíbl se Eda.
     “Možná se nevytahuje,” pomyslil jsem si. “Jeho pokusy budou velmi náročné na spotřebu energie. Kdyby ji bral ze sítě, byl by dávno pod kontrolou.”
     Výtah se zastavil. Průhledná část kabiny se odsunula stranou. Vystoupili jsme do prostorné pracovny s policemi knih do stropu. Jednu stěnu zabíral počítač s krystalovými paměťmi. Když dr. Alex hovořil o jeho výkonu, ožil a v očích se mu rozhořelo nadšení. “Je to pořád jedna z nejlepších mašin na světě! Bez ní bych byl doposud v začátcích.”
     “Jak jste se k ní dostal?”
     “Tady na Sicílii to není problém. Když máte peníze, mafie vám opatří všechno. A zároveň se postará, aby o tom nikdo nemluvil.” Láskyplně přejel po kovovém povrchu počítače a obrátil se ke dveřím. “Pojďte dál, je toho hodně, co vám chci ukázat.”
     Prošli jsme dveřmi a ocitli se v obrovském podzemním sále. Nepochybně to kdysi byla jeskyně. Mezi podpůrnými sloupy stály desítky roztodivných strojů, o jejichž účelu jsem se mohl jen dohadovat.
     Dr. Alex mě seznámil s neforemnou aparaturou, na níž začínal s prvními pokusy. Byla už zčásti rozebraná, zřejmě měla uvolnit místo výkonnějšímu a modernějšímu zařízení. Provedl mě kolem dalších strojů, až jsem se zastavili u kulovitého monstra, z něhož vedly do stropu tři tenké kovové trubice.
     “To je lindatron, nazval jsem ho po ní,” řekl a ukázal hlavou na portrét mladé černovlasé ženy s velkýma mandlovýma očima, který visel na stěně vedle dveří pracovny. “Jmenovala se Linda.”
     Přikývl jsem. “Viděl jsem tři paprsky, které vyšlehly ze střechy vašeho domu. Generoval jste je v tomto zařízení?”
     “Ano, to je konečná fáze mého objevu, jeho realizace.”
     Když viděl zájem v mých očích, pokračoval: “Jeho princip je jednoduchý, je to v podstatě laser. Ovšem bylo nutno jít dál -“
     “K létajícím talířům?”
     Dr. Alex se pobaveně zasmál. “K létajícím talířům? Ano, lidé se domnívají, že vidí létající talíře. Hádají se, zda přiletěly z Marsu či z jiné galaxie. Ale to už je jejich věc. Slyšel jste někdy o pátém skupenství hmoty?”
     “Možná,” připustil jsem. Znal jsem dvanáct skupenství hmoty, ale nebyl jsem si jist, které z nich má na mysli.
     “Když jsem byl ještě malý, skupina vědců zjistila při studiu chování plazmy zajímavou věc. Jistě víte, že zahříváním plynů nad určitou hranici získávají elektrony v obalech atomů tolik energie, ze se odpoutají od jádra a vzniká plazma – to je jev známý dlouhá desetiletí. Vědci, o nichž jsem hovořil, náhodou objevili, že při chladnutí plazmy se některé elektrony nevracejí do původní dráhy, ale zůstávají na vzdálenějších orbitech, přičemž si ponechávají část energie.”
     “A vzniká zmrzlá plazma.”
     “Správně. Oblak takového plynu má mnoho společných vlastností s kovy, právě díky oněm neposlušným elektronům. Ale jen do té doby, než si elektron umane vyzářit přebytečnou energii a sklouznout na původní dráhu, čímž se atom rázem vrátí do normální podoby. Pozdější výzkumy ukázaly, že tento jev nemá praktický význam, a od dalšího bádání se upustilo. Svou roli sehrál i tlak na úspory výdajů.”
     “Vy jste však ve výzkumu pokračoval.”
     “Nejdříve jsem vypočítal stabilní model atomu s elektrony na vzdálenějších drahách. Potom jsem přikročil k pokusům. Stálo mě to – a dosud stojí – ohromné množství energie.” Ukázal na komplex strojů v zadní části podzemní haly. “Musím si ji vyrábět sám, jinak bych měl brzy na krku energetickou inspekci. Ale to jsem odbočil. Zatím se mi podařilo získat stabilní formu hmoty s vyšší energetickou hladinou pouze u dvou prvků. Z toho vidíte, že mé pokusy jsou tvrdým oříškem.”
     “Přesto je to úspěch,” řekl jsem.
     “To byl první krok. Takřka rok mi trvalo, než jsem se naučil se zmrzlou plazmou zacházet. Rozpadala se při sebemenším popudu zvenčí. Ale dokázal jsem to.”
     “A na obloze se objevily první létající talíře.”
     “To byly jen obláčky unášení větrem,” mávl dr. Alex rukou. “Dnes vám vytvořím krásně žlutý talíř s červeným okrajem – nebo raději chcete červený se žlutým okrajem? – a pošlu ho na kterékoli místo v okruhu dvou tisíc kilometrů! Bez ohledu na počasí, bez ohledu na cokoli!”
     “Viděl jsem tři létající talíře. Letěly k jihozápadu.”
     “Máte pravdu!” zvolal dr. Alex a plácl se do čela. “Úplně jsem na ně zapomněl!” Přiskočil k ovládacímu panelu lindatronu a horečně manipuloval knoflíky. Na obrazovce před ním se objevily tři světlé body. Sklonil se nad mapou. “Jsou někde nad středním Alžírskem.”
     “Víte, kde přesně jsou?”
     “Vím to naprosto přesně!” Ukázal na obrazovku. “Dívejte se – teď je zastavím … visí nad vesnicí al-Džaiddá ve výši sedmdesáti šesti metrů …” Narovnal se a po tváři mu přeběhl zlomyslný úsměv. “Už vidím, jak Arabové vybíhají ze svých domů a v posvátné hrůze tlučou hlavou do písku!” Zatočil jedním knoflíkem. “Ještě je trochu poškádlím, ať hlasitěji vzývají Alláha … spustím talíře o dvacet metrů níž … sálá z nich příjemné teplo …”
     Mlčky jsem pozoroval dr. Alexe, jak manipuluje s knoflíky na ovládacím panelu. Najednou jsem si uvědomil, že tento muž není úplně normální. Hrál si jako malé dítě a zřejmě ho ani v nejmenším nenapadlo, že jeho zábava je ve skutečnosti škrtáním zápalek u otevřené nádrže s benzínem.
     “A teď vám něco ukážu!” obrátil se dr. Alex ke mně a vztyčil ukazovák. Chystal se mi předvést vrcholné číslo. “Nebo … ještě chvíli počkejte, ublížili bychom nevinným lidem …” Pomalu otáčel knoflíky v horní řadě pod obrazovkou. Tři body se daly do pohybu. “Pošleme talíře nad poušť … spustíme je do výše patnácti metrů nad zemí … a teď -” Odmlčel se a s prstem na černém knoflíku uprostřed panelu se na mě významně podíval, “- a teď z nich udělám ve zlomku vteřiny obyčejný vzduch!”
     Stiskl tlačítko. Obrazovka zčernala. Když se rozjasnila, byla prázdná.
     “Poručil jsem elektronům, aby vyzářily přebytečnou energii a vrátily se na příslušné orbity! Na takovou dálku! Chápete, co to znamená?”
     “Chápu,” řekl jsem. “Pomerančovníková plantáž shořela na uhel.”
     Vítězoslavný pohled v jeho očích se změnil v údiv. “Cože? Jak  plantáž?”
     “Pomerančovníková.”
     Sklonil se nad mapou a chvíli ji studoval. “Máte pravdu. Poslal jsem je na sever místo na západ. Je mi to líto, zaplatím jim škodu.”
     “Váš objev je geniální,” řekl jsem. “Co s ním budete dělat?”
     Nechápavě se na mě podíval. “Nerozumím vám.”
     “Dáte ho lidem?”
     “Dát ho lidem?” Dr. Alex pomalu zavrtěl hlavou. “Nikdy.”
     “Pročpak ne? Pomůžete lidstvu řešit energetické problémy.”
     “Lidé by si to určitě přáli. Obyčejní lidé. Ale nezapomínejte na současnou realitu, příteli. Mého objevu by se nejdříve zmocnila armáda. Začala by na jeho základě vyrábět nové zbraně, strašnější než všechny, které byly dosud vynalezeny. Máme na světě čtyři supervelmoci a každá z nich zaujímá nepřátelský postoj alespoň vůči jedné z ostatních. Na zbrojení se pořád vydává víc prostředků než na boj proti hladu, chudobě nebo za ochranu životního prostředí. Nebo na výzkum vesmíru. Věřím, že tři supervelmoci by můj objev využily k mírovým účelům. Ale ta čtvrtá…” Odmlčel se a zadíval se na portrét mladé ženy vedle dveří pracovny. “Lindu zabili – a neprovinila se ničím … vůbec ničím!”
     Počkal jsem, až jeho vzpomínka odezní. “Co budete dělat dál?” zeptal jsem se pak.
     V očích dr. Alexe se temně zablýsklo. “Ještě chci podniknout poslední pokus. Abych měl ve všem jasno.”
     “A potom?”
     “Potom?” Dr. Alex se zamyslel. “Potom demontuji zařízení, zničím dokumentaci a pustím se do řešení opačného problému. Chtěl bych vypočítat stabilní oběžné dráhy elektronů blíže atomového jádra. Což znamená, že jim budu muset část jejich energie odebrat.”
     “Vytvoříte tím supertěžké atomy.”
     “Ano. Ale lidé tím získají nevyčerpatelný zdroj energie. Elektrony si při návratu na původní dráhy budou brát energii z okolního prostoru. Navíc – tento objev nebude tak snadné zneužít k vojenským účelům.”
     “To se mu nemůže podařit,” poznamenal Eda. “Nejdříve musí být vyřešena otázka gravitace!”
     “Nechme ho při tom,” pomyslil jsem si. “Nikomu tím neublíží a do smrti bude mít o zábavu postaráno!” Nahlas jsem řekl: “To je ušlechtilý cíl.”
     Dr. Alex přikývl a znovu se zadíval na obraz tmavovlasé ženy. “Škoda že Linda není se mnou,” řekl tiše. “Má práce by aspoň měla smysl.”

     o – o – o

     Vrátil jsem se do kempu za svítání. Zhltl jsem v bufetu několik soust, a když mi silná žena recepčního přinesla snídani, spal jsem jako zabitý. Probudil jsem se pozdě odpoledne znavený a otupělý. Citelně se ochladilo, po obloze se hnaly těžké mraky a chvílemi pršelo. Zašel jsem si na večeři, poseděl u sklenky vína a šel zase spát.
     Ráno jsem byl svěží a odpočatý, po včerejší únavě nebylo ani stopy. Slunce pálilo, jako by chtělo dohnat ztracený den. Oholil jsem se, oblékl a vyrazil na pláž.
     Marcela už na mě čekala. Dohodli jsme se, že se večer sejdeme, v osm na silnici u zastávky autobusu.
     Přešlapoval jsem tam od půl osmé. Večeřel jsem v restauraci u pláže, ale vypadl jsem odtamtud dřív, než jsem předpokládal. Dal jsem si specialitu šéfkuchaře, ale byla to nepovedená napodobenina místního jídla, jak si míchanina zeleniny, těstovin a sýra, z masa v tom byla jen šťáva. Scházel kečup i pikantní koření a výsledek byl bez chuti a bez z pachu.
     Rychle se stmívalo. Marcela vystoupila s okouzlujícím úsměvem z autobusu ve čtvrt na devět. V ruce držela svetr a kabelku a na sobě měla bílé letní šaty. Ohromně jí slušely, ale co se mě týče, dal bych přednost praktičtější tmavší barvě.
     “Půjdeme si zatancovat?” zeptala se.
     Takhle jsem si schůzku nepředstavoval. “Pojďme se raději projít,” navrhl jsem. “Je horko a stejně hrají až od devíti.”
     Podezíravě na mě pohlédla, ale odzbrojil jsem ji tím, že jsem jí nabídl rámě. Zavěsila se do mě a vydali jsme se po silnici. Když jsme přišli k pěšině, která se šplhala na návrší, Marcela se ke mně přitiskla a řekla: “Víš, že té cestičce tady říkají chodník zamilovaných?”
     “Ne,” odpověděl jsem a vychutnával vzrušující blízkost jejího těla. “Nepůjdeme se po ní projít?”
     “Mám vysoké podpatky. Špatně se mi v nich půjde.”
     “Aspoň kousek, ano?” zažadonil jsem a vzal ji rukou kolem pasu.
     Nevyprostila se. “Ale jenom kousek, ano?”
     Měl jsem vyhráno. Věděl jsem, že když nic nezkazím, půjde se mnou třeba na konec světa. Stoupali jsme pěšinou, která se klikatila mezi keři, já vpředu a Marcela za mnou. Občas škobrtla a chvílemi jsem jí musel podat ruku, ale nepostěžovala si.
     Když se cestička zúžila a stočila vzhůru, Eda se zeptal: “Tobě se Marcela líbí, že ?”
     “Je hezká,” připustil jsem neochotně.
     “To je. Ale rád bych věděl, co by tomu řekla Helena.”
     To mi tak scházelo, aby si kvazimozek hrál na mé svědomí! “Čemu?” zeptal jsem se, jako bych nevěděl, že dělám něco, co bych neměl.
     “Že jdeš na rande s její prapra…prababičkou.”
     Musel jsem se ovládnout, abych nevykřikl: “Cože? Ty ses zbláznil!”
     “Jen se na ni podívej!”
     Úkosem jsem pohlédl na Marcelu. I ve tmě, která se snesla, jsem pochopil, co mě k ní tak přitahuje. Podobala se Heleně. Měla shodné rysy, tentýž způsob chůze, ba i stejné zabarvení hlasu.
     Eda měl pravdu.
     “Co mám dělat?” zeptal jsem se bezradně.
     Samozřejmě neodpověděl a zdálo se mi, že se mi svým mlčením vysmívá.
     Stoupali jsme mlčky na návrší. Cestička se dále zúžila a šplhala příkře do vrchu. Marcela se několikrát zachytila šaty o větve, ale neřekla ani slovo. Na vrcholku jsme se zastavili a dívali se na světla na pobřeží. Marcela se o mě opřela. “Je tu krásný výhled,” řekla tiše a oči se jí rozzářily jako diamanty.
     “Je,” souhlasil jsem. Cítil jsem teplo jejího těla, ale už mě nevzrušovalo. Přesto jsem jí položil ruku kolem ramen. Věděl jsem, že na to čeká.
     “To jsem zvědav,” ozval se Eda, “co uděláš teď.”
     Tentokrát jsem se já nenamáhal odpovědět. Stál jsem vedle Marcely a spolu jsme se dívali k pobřeží. Byl to opravdu hezký výhled na světla podél silnice a barevné neóny hotelů a restaurací na plážích. Tři sta metrů od břehu plul výletní parník, na jeho palubě vyhrávala hudba. Bylo to romantické.
     “Dane,” zašeptala Marcela. Otočila se ke mně a zavřela oči. Nepatrně při tom škobrtla, takže jsem ji musel zachytit a vzít do náruče.
     Eda se škodolibě ušklíbl. “To jsem zvědav, co uděláš!”
     “Ještě cekni, a vypnu tě!” zavrčel jsem v duchu.
     Marcela vycítila zaváhání. Otevřela oči a tázavě se na mě podívala. Její oči se náhle rozšířily a byly ještě krásnější.
    “Budu ji muset políbit! Heleninu prapra…prababičku!” zahořekoval jsem a přitiskl si ji rezignovaně k sobě.
     Ale Marcela mě odstčila a rozšířenýma očima se dívala někam za mě.
     “Co to je?” zašeptala užasle.
     Otočil jsem se. Z údolí vyšlehly tři modrozelené paprsky a zabodly se do oblohy. Po deseti vteřinách zhasly. Zůstaly po nich tři žluté disky s červenými okraji. Daly se do pohybu a se vzrůstající rychlostí vyrazily k severu.
     “Létající talíře!” vydechla Marcela.
     “Ano,” řekl jsem. “Poslední pokus dr. Alexe.”
     “Kdo to je?”
     Než jsem stačil odpovědět, vyšlehly z údolí další tři paprsky. V následujících deseti minutách se na tmavé obloze zformovalo ještě dvanáct trojic létajících talířů. Všechny odlétly k severu.
     “Připrav se k návratu,” upozornil mě Eda. “Za dvacet minut nám na čtvrt hodiny otevírají průchod transčasovou bariérou.”
     Přikývl jsem a zachmuřil se. Pohled na létající talíře byl úchvatný, ale něco se mi na nich nezdálo. Bylo jich hodně, příliš mnoho najednou…
     A náhle jsem pochopil temný z blesk v očích dr. Alexe, když hovořil o svém posledním pokusu.
     Za necelou hodinu vypukne třetí světová válka…
     Uchopil jsem Marcelu za paži a ukázal na údolí. “Utíkej po téhle pěšině dolů! Po třech stech metrech narazíš na soukromou silnici! Dovede tě k domu dr. Alexe!”
     Marcela na mě udiveně pohlédla. “Proč bych tam měla utíkat?”
     “Zazvoň u brány a řekni Scarlanimu, ať tě okamžitě spojí s dr. Alexem! Scarlani má v kapse přenosnou vysílačku! Kdyby se zdráhal, řekni mu, že neseš vzkaz od Lindy!”
     “Ale já žádnou Lindu neznám,” bránila se Marcela. Chtěla protestovat, ale naléhavost v mém hlase ji zmátla.
     “Dr. Alexovi řekni, že pro Terrella jsi Linda a že ho prosím, aby tě do rána bezpečně ukryl! Co nejbezpečněji, rozumíš?”
     “Rozumím,” řekla Marcela a zadívala se na mě. Potom ustoupila o krok a rozhodně zavrtěla hlavou. “Ale já nikam nepůjdu. Nejsem blázen. S tebou jsem přišla a s tebou taky odejdu. Ne sama.”
     “Hrozí ti strašné nebezpečí! Zachránit tě může jedině dr. Alex! Máš necelou hodinu, aby ses k němu dostala!”
     Marcela se na mě dívala a pomalu kroutila hlavou. Pak se otočila a začala opatrně sestupovat k pobřeží. Věděl jsem, co si o mně myslí, ale nemohl jsem jí říct pravdu. Za žádných okolností jsem jí nesměl prozradit budoucnost.
     “Marcelo, vrať se!” vykřikl jsem. “Jde ti o život!”
     Ani se neohlédla. Bílé šaty zmizely mezi keři.
     Eda za ní vyslal zneklidňující antipsíneuronového záření. V momentě byla zpátky. “Někdo tam je!” ukázala ustrašeně do křoví. “Chce mě zabít!”
     “Říkal jsem ti to. Utíkej k dr. Alexovi, on tě zachrání!”
     Rozběhla se na opačnou stranu. Spadl mi kámen ze srdce, začínal jsem si uvědomovat tlak času. Zanedlouho může být pozdě, protože soukromá cesta k domu dr. Alexe je dlouhá bezmála dva kilometry.
     Ale Marcela se po několika krocích zastavila. Zadívala se do tmy před sebou a rychle se vrátila. “Dane, já se bojím!” zakuňkala a viděl jsem, že se celá chvěje strachem. “Prosím tě, pojď se mnou!”
     Promítl jsem si v mozku přesný čas. Do otevření průchodu transčasovou bariérou už mi ho moc nezbývalo. Přemlouvat Marcelu nemělo smysl, třásla se jako osika a bez přestání se dívala kolem sebe. Eda to trochu přehnal. Popadl jsem její ruku a seběhl s ní z kopce.
     Na křižovatce jsem jí ukázal směr. “Počkám tady. Kdyby tě chtěli pronásledovat, tak je zadržím. Ty zatím utíkej, co ti síly stačí!”
     “Co když jich tam bylo víc?”
     “Neboj se, poradím si!”
     “Přijdeš za mnou?”
     “Přijdu,” řekl jsem a spěšně ji políbil. “A teď běž!”
     Rozběhla se a na silnici se rozeznělo rychlé staccato jejích podpatků. Po několika krocích umlklo. Myslel jsem si, že se zas vrací, ale zouvala si střevíčky, aby se jí lépe utíkalo.
     “Nezapomeň říct dr. Alexovi,” zavolal jsem za ní, “že jsi pro mě Linda a že tě má schovat!”
     “Nezapomenu!” odpověděla a znovu se rozběhla. Eda za ní vyslal další, tentokrát velmi slabou dávku zneklidňujícího záření a pleskání bosých nohou na asfaltu zrychlilo.
     Díval jsem se za ní, dokud bílá skvrna jejích šatů nezmizela ve tmě.
     “Snad to stihne,” pomyslil jsem si.
     “Určitě,” odpověděl Eda. “Je to přece tvá prapra…pratchyně!”

     o – o – o

     Eda mě uzavřel do silového pole. Pomocí energoprovazů mě přenesl přes návrší a vysadil na pláži.
     V restauraci ještě hrála hudba. Čtyři muzikanti v bílých košilích a černých kalhotách vypadali spíše jako číšníci a snažili se vymačkat ze svých nástrojů tango. Na malém parketu se v zakouřeném vzduchu tísnily dva tucty párů, jeden mladší muž ve žlutém tričku se sotva držel na nohou. U stolu v koutě se nějaký tlouštík cpal špagetami s rajskou omáčkou, která mu ukápla na košili, aniž si toho povšiml. Na parkovišti se za stříbrným saabem něco pohnulo. Vlasatý mladík tam k sobě vášnivě tiskl dívku, z níž byly vidět jen ruce kolem jeho šíje.
     Brouzdal jsem se pískem, který mi padal do bot, takže jsem se musel zastavovat a vysypávat ho. Na výběžku pod skalou jsem se posadil, měl jsem ještě tři minuty čas. Díval jsem se na vlny, převalující se s lenivým šuměním u břehu, ale před očima jsem měl jadernou apokalypsu, která se zanedlouho nad Zemí, krásnou modrou planetou, rozpoutá. Někde blízko mě zapípal ze spaní pták. V dálce zaštěkal pes a z parkoviště se ozval dívčí smích. Závan větru přinesl dětský pláč. Ještě stále byl mír.
     Vyskočil jsem. “Edo, okamžitě odvysílej vládám celého světa varování, aby nezačínaly válku! A informuj je o doktoru Alexovi!”
     “První ustanovení zásad Planetárního ústavu pro výzkum perspektivní historie a druhý bod odstavec jedna předpisů osmnáctého oddělení Interplanetárních bezpečnostních sil výslovně zakazuje jakýkoliv zásah do minulosti,” odpověděl kvazimozek.
     Dítě pořád plakalo.
     “Kašlu na předpisy a ustanovení!” vybuchl jsem. “Za dvacet minut vypukne nejstrašnější válka v dějinách lidstva! Zahyne sedm miliard lidí! Až skončí, osmdesát let se budou rodit zmrzačené děti! Musíme tomu zabránit! Odvysílej, co jsem ti přikázal!”
     Eda chvíli mlčel. “To nepůjde,” ozval se pak.
     “Proč by to, u všech čertů, nemělo jít?!”
     “Lidé používají ke spojení rádiové vlny. My už ne.”
     Byl jsem bezmocný. Klesl jsem na plochý kámen a svěsil hlavu. “První rakety odstartovaly,” oznámil Eda. “Vracíme se?”
     Nezbylo mi než přikývnout.

     o – o – o

     Sergej Vetkin seděl za psacím strojem a pozorně naslouchal mému hlášení.
     “Takže nyní s určitostí víme,” shrnul jsem. “Co bylo bezprostřední příčinou rozpoutání třetí světové války. Létající talíře letěly nejprve k severu, potom se rozdělily a snesly nad vybranými objekty, patrně vojenskými základnami, ale to není koneckonců důležité. Vyzářily přebytečnou energii a to, co se nacházelo pod nimi, shořelo na popel.”
     “Zasažené státy se právem domnívaly,” přikývl Sergej, “že se jedná o útok jižní konfederace. Ve zprávách agentů se již delší dobu vyskytovaly narážky na tajnou zbraň, kterou prý vyvíjela, ale nikdo nevěděl nic určitého.”
“Potom byla zasažena základna Fort East Eagle a došlo k mohutné jaderné explozi,” pokračoval jsem. “Postižené země se rozhodly k energetické a účinné protiakci.”
     “A jakmile odstartovaly rakety s nukleárními hlavicemi,” uzavřel Sergej, “nedalo se už ničemu zabránit.”
     Vstal jsem, přistoupil k oknu a zadíval se ven. Pětadvacet čtyřletých dětí, holčičky v červených šatičkách a kluci v modrých hracích kalhotkách s odřenými koleny, naskakovalo jedno po druhém na pohyblivý chodník. Mladá učitelka s dlouhými černými vlasy, tak trochu připomínající dívku na portrétu v podzemní jeskyni, jim pomáhala. “Nikoho nenapadlo,” řekl jsem, “že jde o poslední pokus dr. Alexe, který se chtěl jižní konfederaci pomstít. Za to, že mu zabili ženu, kterou miloval.”
     “Ta jeho nesmyslná pomsta stála sedm miliard lidských životů,” řekl Sergej zamračeně.
     Otočil jsem se. “A Lindina smrt – ta nebyla zbytečná?”
     Sergej se na mě udiveně podíval.
     Uhnul jsem očima a přejel si rukou po obličeji. “Promiň, trochu mě to vzalo,” řekl jsem. “Máš samozřejmě pravdu. Ale příště mě na podobnou výpravu neposílej. Bylo to hrozné.”
     “To věřím,” řekl Sergej. Vstal, přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. “Chápu, jak ti je. Ale mám pro tebe ještě jednu informaci. Zjistili jsme, že generální štáb jižní konfederace vypracoval plán rozsáhlé provokace, který by mu dal oprávnění k útoku proti severním sousedům. Byly by použity superradiační kvantové bomby svržené z družic, jejich výroba už běžela na plné obrátky. To byla ta tajná zbraň, po které pátrali agenti tajných služeb.”
     “Tím chceš říct, že by k té válce stejně došlo?”
     “Ano. Dr. Alex svou pomstou jen uspíšil chod událostí. Možná že udělal dobře, protože síly byly v té době vyrovnány.” Vrátil se za stůl a posadil se. “Lidstvo bylo tehdy ještě mladé a nezralé. Aby dospělo, muselo podstoupit nejtěžší zkoušku. K té válce muselo dojít.”
     “Mýlíš se, Sergeji,” řekl jsem. “Kdyby lidem opravdu záleželo na míru, k té válce dojít nemuselo.”

KONEC