Pohádka o nesmrtelném čaroději

Byla teplá a jasná noc. Třpytivé hvězdy spolu s měsícem osvětlovaly noční krajinu hustého lesa a nad vrcholky stromů se tyčila vrásčitá věž opuštěné pevnosti Branden, kterou hladil a vískal lehký vánek. Čas od času zabloudil do otevřeného okna, ve výklenku odpočívadla pohladil záclonu a zase zmizel.
Netrvalo dlouho a na parapet se usadila holubice. Její podoba se zvlnila a na jejím místě seděl vysoký muž. Opatrně seskočil z okenního rámu, chvíli rozpačitě přešlapoval a skrze záclonu se rozhlížel po místnosti.
Všude se válely zbraně nejrůznějšího typu a tvarů, kolem zdi stály klece s těmi nejjedovatějšími zvířaty a spousta krve vůkol dotvářela hrůzostrašný kolorit místnosti. Velký stůl byl plný skleněných baněk a hmoždířů, ostrých nožů a jehel a na samém konci se v proutěném košíku třpytilo křišťálové vejce.
Nejistě udělal krok vpřed a zaposlouchal se do ticha. Po schodech kdosi vystupuje a brouká si tichou písničku. Couvl a se zatajeným dechem čeká.
Fro vstoupil bezstarostně do místnosti se škorpiónem v dlaních. Ten bodá a bodá svým jedovatým ostnem do všech stran, ale nic mu to není platné. Fro jej pokaždé chytí. Otevřel klícku, hodil škorpióna dovnitř.
“Dobrý večer, Fro,” pozdravil svého přítele Alxar a vystoupil z úkrytu.
„Alxare,“ usmál se Fro. „Tak jsi přece přišel!“
Alxar nic neřekl, jen sledoval Froovy do krve rozdrásané ruce. Znatelně, ale pomalu se hojily.
Fro si všiml jeho pohledu.
„Utekl,“ řekl omluvně a ukázal na škorpióna v kleci. „Dalo mi to práci, než jsem ho chytil.“
„Fro!“ Alxar marně hledal vhodná slova. Ukázal jen na spoušť v místnosti a zopakoval: „Fro…“
„Já vím,“ pokýval čaroděj hlavou. „Omlouvám se. Chtěl jsem tu uklidit, než přijdeš, ale honil jsem toho nezbedu.“
„Co se to tu stalo? Koho jsi to proboha čtvrtil?“
„Já? Nikoho! Vlastně, abych pravdu řekl, sebe,“ a provinile se usmál.
Alxar překvapeně nadzdvihl obočí.
„Alxare, sedni si, musím ti toho tolik vyprávět! A omluv nepořádek tady kolem, nechtělo se mi uklízet.“
„Nepořádek?“
„Alxare poslouchej, objevil jsem úžasnou věc.“ Fro byl jak na trní. Po dlouhé době pokusů, experimentování a samoty se konečně mohl někomu svěřit. K jeho zklamání však Alxar o jeho novinky nestál.
„V životě jsem neviděl nic takového. Jak u kanibalů, jak u barbarských kmenů. Tolik krve… Tvé krve?“
„Alxare, no tak poslouchej mne, musím ti něco ukázat.“
„V první chvíli jsem si myslel, že jsem v Karakarnoru. V královské mučírně. Máš rozum? Co tě to napadlo experimentovat se životem?“
„Neexperimentoval jsem,“ hájil se Fro. Netrpělivě se zavrtěl na židli a mlaskavě polkl několik slin. Když byl vzrušený, emočně vzrušený, jeho sekrece slin byla zvýšená.
„A co ta zvěř v klecích? Tolik jedu pohromadě jsem v životě neviděl.“
„Já…“
„Fro, jestli děláš věci, které jsou zakázané, tak mi o nich ani neříkej. Nechci být spolupachatel.“
„Ale já…“
Alxar si povzdychl.
„Nikdy bych si to o tobě nepomyslel. Ale už na škole jsi byl divný. Neustále jsi dělal experimenty a já ti pomáhal. Je to moje chyba. Měl jsem ti tenkrát domluvit.“
„Alxare!“ Fro se netrpělivě rozhlédl kolem sebe a znovu hlasitě polkl.
„Pozdě bycha honit. Kdybych to jen…“
„Krucinál Alxare! Poslouchej mě už!“ rozčílil se Fro, a vyskočil jak čertík z krabičky „Nech mě už chvilku promluvit. Jsem nesmrtelný!“ vyhrkl, a aby skryl své vzrušení, silně a hlasitě polkl. Ten zvuk byl Alxarovi velmi nepříjemný, nicméně dal se vydržet. „Přežiji všechno!“
Tak proto tu byl takovou dobu sám a nikoho kolem sebe nechtěl, pomyslel si Alxar. Proto jsem měl hlídat Glaxaru…
„Fro, co to povídáš? Chytá tě fantas?” Něžně jej uchopil za ruce. “Nikdo nemůže být nesmrtelný, kromě bohů. Máme jen delší život, protože kouzly a magií udržujeme své buňky v dobrém stavu, ale stejně jednou zemřeme.“
„Ale já…“
„Fro, mám nápad. Půjdeme a navštívíme Grunwaldu. Umí léčit mysl, pomůže ti…“
„Jsi snad hluchý? Posloucháš, co se ti tu snažím vysvětlit? Podívej!“ Vyhrnul si rukávy a ukázal předloktí, kde se kolem tepen bělaly jizvy. Pak si rozhrnul plášť a odhalil velkou jizvu na místě, kde tluče srdce. „Žíly jsem si podřezal, dokonce srdce z těla vyrval. Nic se mi nestalo. Stále žiji!“ Uklonil se a nastavil krk. „Vidíš? Ze skály jsem skočil a vaz si zlámal. Tři hodiny jsem na dně rokle ležel, hnout jsem se nemohl, ale žiji. Mé tělo se uzdravilo. A tady,“ vyhrnul si nohavici a ukázal jemně růžovou pokožku, „jsem si na škvarek spálil nohu. Hle, je celá. A předevčírem jsem se zkusil utopit. Žábry mi narostly, představ si! Už chápeš? Jsem nesmrtelný!“
Alxar, zmaten, si sedl na židli a vzdychl: „Promiň. Možná, že ta transformace v jinou podobu mi nějak zastínila mysl. Jsem nějaký zpomalený.“
Fro si oddychl: „Nic se nestalo. Ale musím ti ukázat, jak to všechno funguje.“ Otevřel skříň, ze které vyndal kuličkovou kuš. „Tahle zbraň, provrtá tři palce tlustý plech!“ upozornil.
„Fro! Ty jsi se zbláznil!“ zvolal Alxar, když si uvědomil, na co se Fro chystá. „Ztratil jsi zbytek rozumu? Co je to za nápady se tu sebezohavovat a zabíjet?“
„Nic se mi nestane, neboj,“ na ta slova poslal vzduchem kuš na druhou stranu místnosti a telepaticky uvolnil záklopku. Jen tětiva zadrnčela, olověná koule nebyla vidět. Fro rozpažil, odlétl tři metry nazad a z hrdla se ozvalo chroptění a bublání. Alxar se vyděšeně vrhl svému příteli na pomoc. V duchu si vybavil léčitelské znaky, ale dříve, než je stačil použít, Fro promluvil.
„Žiji! To je ten důvod, proč jsem tě sem volal, co jsem vymyslel. Nesmrtelnost!“
Alxarovi se zamotala hlava. „Ahmlmmm…“ zamumlal překvapeně a dopotácel se zpátky na židli.
„Co? Co jsi říkal? Nerozumím ti.“
„Ahmlmmm…“ zopakoval Alxar. To, co viděl, mu vyráželo dech.
„Co říkáš? Ha! Není to úžasné? Pojď, připijme. Oslavíme úspěch, oslavíme věčný život…“ Odkud si vylovil láhev vína a nalil oběma vrchovatý pohár. Pak číši zdvihl vzhůru a pronesl: „Na život, jenž nemá hranic!“
Alxar byl příliš ohromen, příliš překvapen na to, aby dal dohromady srozumitelnou větu. Hlavou mu vířily myšlenky, představy a plány. Usrkl z číše a zeptal se: „Jak to?“
„Jednoduché!“ zasmál se Fro a znovu se napil. „Jen se divím, že to nenapadlo nikoho přede mnou.“
„Ale jak?“
„Celý můj život jsem extraportoval do tohoto porcelánu,“ ukázal na vajíčko v košíku. „Můj život, moje duše je mimo mou tělesnou schránku a tam bytuje. Tam žiji! V porcelánu. Ať se mi stane cokoli, nikdy nezemřu, neboť můj život je jinde, než jsem já sám.“
„A tak,“ pokýval uznale Alxar.
„Akademie čarodějů bude ohromena. Co myslíš? Co tomu říkáš?“
Alxar se nadechl a vážil slova.
„Nu, co tomu říkáš?“ zeptal se znovu netrpělivě. Slin již v ústech tolik neměl, a tak jen ze zvyku polkl na prázdno.
„Já, Fro, nenacházím slov. Je to prostě úžasné!“ Fro se po Alxarových slovech rozzářil. Alxar se napil trpkého vína. Původně si myslel, že ho Fro zavolal kvůli zcela jinému důvodu, ale možná, že je to tak lepší. Natáhl se po vejci a uchopil je do dlaní. Fro se zakymácel a zalapal po dechu.
„Co je? Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Alxar.
„Páni, to je věc. Mráz mi přejel po zádech a srdce se mi stáhlo strachy. To je vskutku fantastické.“
„Co jsem udělal?“
„Dotkl ses vejce. Jako by mne chtěli uškrtit. Jako bych cítil smrt. To bude tím, že se dotýkáš mého života. Jsi moc blízko.“
„Ach, to mne mrzí, já… já… co mám dělat?“ Alxar mírně zpanikařil.
„Nic, nic nedělej, vše je v pořádku. Nyní vím, že kdyby se toto vejce dostalo do cizích rukou, budu o tom vědět.“
„Měl bys ho někam schovat.“
„Ano, to bych měl.“
„Někam, kde by ho nikdo nenašel.“
„Dobrý nápad.“
„Někam hodně daleko,“ dumal Alxar.
„Ano, ano. To by bylo nejlepší.“
„Ale poslyš, je z porcelánu. To vejce, nerozbije se?“
„Nu, jak by ne. Musí se s ním opatrně!“
„Znám kouzlo, které sklo v ocel promění.“
„Vskutku?“ podivil se Fro a pak se mu tvář rozjasnila. „Ach ano, vzpomínám si. Je to kouzlo tvého rodu. Mám tu dokonce od tebe sklenku, kterou jste tak zakleli. Dodnes slouží, nerozbije se. Myslíš, že bys mi můj život mohl zpevnit v jeho křehké skořápce?“
„Rád. Jak bych nemohl! Počkej, jak ono to bylo?“ Alxar si uvědomil, že po tom všem, co nyní v krátké chvíli prožil, se stěží může koncentrovat, ale zapřemýšlel. Dlaní hladil lesklý povrch porcelánového vajíčka a šeptal formulky. Fro se tetelil nedočkavostí i husí kůží, která mu nabíhala na zádech pokaždé, když se Alxarova dlaň dotýkala povrchu skla.
„…bondor rondor.“ Zakončil Alxar a luskl prsty. Porcelán jemně zazářil.
„Ůůůůůůů.“ Naježil se Fro. „To je lehkost, to je pocit. Cítím se jak pták, jen vzlétnout!“
Alxar si prohlížel povrch vajíčka a jemně tlaky prstů zkoušel jeho pevnost. Doufal, že kouzlo vyřkl správně, když tu skořepina praskla, obal se prolomil a z dutiny se vyvalil hustý černý kouř. Alxar se lekl.
„Alx…“ Fro vytřeštil oči a chytl se za prsa. Z uší, nosu, úst a ostatních tělních otvorů, větších či menších, se prudce valil stejný dým jako z rozbitého porcelánu. Opřel se o stůl, povalil židli a marně lapal po dechu. Póry jeho kůže se zbarvily krví a Alxar se bezmocně, v hrůze a šoku díval, jak se jeho starý druh a přítel mění v seschlou mrtvolu, která se v okamžiku rozpadá na jemný prach.
Ani nevěděl, jak dlouho seděl a hleděl na hromádku popela, která byla ještě před chvílí Froem.
„Už je po všem?“
Alxar zdvihl hlavu. Za jemnou záclonou stála žena v bleděmodrém plášti. S jejími hnědými vlasy si jemně pohrával vítr a černé, hluboké oči pátravě prozkoumávaly okolí.
„Vypadá to, že ano. Nebo si myslíš něco jiného?“
Glaxara odhrnula záclonu a vstoupila do místnosti. Byla vysoká, štíhlá a jakýkoliv pohyb jejího těla Alxara nesmírně vzrušoval. Špičkou pantoflíčku prohrábla hromádku prachu, která zbyla po jejím muži. „Ani to nedalo takovou práci, že?“
„Záleží na tom? Důležité snad je, že už mezi námi nikdo nestojí,“ odpověděl a zadíval se jí do dekoltu.
„Alxare,“ vzdychla a hrábla mu prsty do vlasů. Objal jí kolem pasu a přitáhl si voňavé tělo blíž. „Fro byl možná dobrý; co dobrý, vynikající čaroděj, ale zásadový puritán,“ vzdychla.
„Znal jsem jej od dětství. Byl příliš poctivý.“
„Fro…“ nestál za nic, chtěla říct, ale rozmyslela si to, „…byl mocný. Jeho kouzla jsou špičková, bezkonkurenční! Ale rozdával je na potkání, hlupáček. Byl příliš dobrotivý.“
„Jsi jediná právoplatná dědička. Nyní jsi nejmocnější a nejsilnější na celém kontinentu ty.“
„A nejzamilovanější,“ dodala a hluboce ho políbila. Alxarovým tělem proběhlo příjemné vzrušení. „Na to nesmíš zapomenout,“ dodala, když po dlouhém polibku znovu nabrala dech.
„Lásko, jsme jediní, co tajemství Froových kouzel včetně vzorce nesmrtelnosti znají. To je víc, než jsme čekali,“ řekl a ze zásuvky stolu vyndal tlustou knihu kouzel. Jemně ji pohladil bříšky prstů a schoval pod plášť.
Naposledy se políbili, na protest větru zvlnili záclonu a oba čarodějové za tlukotu holubích křídel odlétli temnou nocí směrem na Sherský ostrov.