Podzimní vichry

Stál na vrcholu nejvyšší věže města Brün a čekal. Metropole pod ním žila vlastním životem. Tisíce lidí se pachtilo za svou každodenní činností. Na předměstí ve slumech slumáci přibíjeli na své chýše ukradené pláty Kovu. Trochu blíže středu města – v oblasti úhledných domů – dělali totéž, ale mnohem poctivěji, většinou mladé páry Čistých čekající na dostavbu dalšího mrakodrapu. Ve středu města se pak tyčily obří mrakodrapy, nezávisle žijící organizmy, pospojované průchody a chobotnicemi potrubní pošty. Mezi tím vším umíral starý Brün, jehož zde ve výšinách zastupovaly jen vysoké tenké věže.

Pod celým městem pak tepal Generátor. Ten věčně hladový, živý stroj, který on ze srdce nenáviděl. Generátor totiž dělal z Brünu to, čím byl. Místem, jež odmítá přijmout nové pořádky a z něho činí vyvrhele už jenom ze samotné podstaty jeho bytí. Celé město včetně jeho nejvyšší věže totiž zakrýval Generátor průhlednou blýskající se kopulí.

Stál na vrcholu nejvyšší věže města Brün a čekal. Věděl, že se dočká.

*

Ocílku probudilo svištění potrubní pošty. Vstal a prolétl bytem k dopravníkové rouře. Roztřídil poštu pro otce a nechal si jen Brünský deník. Prolistoval stránky informací o dění v mrakodrapech a dostal se ke článkům věnujícím se venkovní části města. Hned na první stránce to našel:

Blíží se sezóna podzimních vichrů

Jako každý rok se blíží sezóna podzimních vichrů. Vzhledem k letošním prognózám vysoké koncentrace toxu ve vyšších vrstvách atmosféry očekáváme prudký útok na naše město. Až do odvolání tak radní zavádí prodloužené směny pro všechen zdravotní personál pečující o zdraví a funkčnost Generátoru. Zároveň vyzýváme všechny občany, aby častěji kontrolovali chod sekundárních jednotek Generátoru, takzvané děti generátoru, a informovali o jejich funkci příslušné orgány. Nakonec vyzýváme všechny zainteresované v jiných odvětvích průmyslu, aby se ve svém volném čase přidali k mobilním pracovním četám, které budou zasahovat tam, kde bude potřeba. Koneckonců, nemusíme vám vysvětlovat, že v případě průsaku dojde k nutným měřením kontaminace potravin a s tím spojené snížení potravinových dávek. Braňte svoje město! Braňte sami sebe!

Článek doplňovaly grafy a odstrašující obrázek města v troskách.

,Den – D,‘ pomyslel si Ocílka, ,dneska to spustím.‘

*

Ocílka sedl do výtahu a zmáčkl mínus jedničku. Výtah se plíživým tempem a s hlasitým skřípotem rozjel dolů. Byla sobota – den volna – a on odmítal strávit den ve stísněných prostorách plných lidí a pravých úhlů. Chtěl ven. Výtah se zastavil a Ocílka se vydal ve směru šipek s nadpisem Východ. Téměř prázdné chodby ho dovedly k vrátnici. Znuděný vrátný se na něj zle podíval, jako by mladík porušoval nějaký zákon. Ocílka vešel do šaten, kde chvíli vybíral kuklu a ochranou šedou kombinézu ušitou z vláken Kovu tak, aby mu sedla. Když postoupil k bráně, hlídač ho projel Gajgrem a kývnutím mu dal najevo, že se může ještě někdy vrátit.

*

Za branou vyrazil Ocílka vycházkovým tempem. Měl sice vytyčený cíl své cesty, ale vůbec k němu nespěchal. Vzal to oklikou do starého Brünu. Navštívil oprýskané svatostánky zestárlých bohů, jež uvnitř skrývají tolik bohatství a krásy. Prošel se parkem a vrátil kašně pár mincí, které jí ukradl před časem, když byl pod vlivem travky. Hledal staré ulice, kde škobrtal o zvlněný povrch kočičích hlav. Zahleděl se na těch několik věží, které ještě nebyly strhnuty, a záviděl bohémům, jež v nich žijí. Vystál frontu na burgera u posledního hladového okna ve městě. Burger jen pro jistotu projel Gajgrem, ale bylo mu jedno, že maso pravděpodobně pochází z krys, hlavně že není z mutokrys.

*

Ve slumech to vřelo. Slumáci pracovali na svých obydlích. Připevňovali každý plát zkorodovaného Kovu, čím šlo. Nechtěli, aby se po vichřici cenné pláty staly majetkem někoho jiného, či snad nebylo při kontrolách ouředníků rozebráno jejich obydlí.

Slumy byly škaredým místem pro život. Úzké uličky plné lidí a všude přítomných genoprasat, které spásaly tox uvolňující se z koroze. Takřka všichni zdejší byli poznamenaní a všichni se mu zdánlivě vyhýbali pohledem. A on přehlížel je. Všem bylo jasné, že kdyby se zde ztratil, nastane velké pátrání, které by místním neprospělo, a tak jen očima závistivě propalovali zadní stranu jeho kombinézy.

*

Chorobák se nenarodil jako většina zdejších ve slumech. Byl synem senátora Brünu. Jenže se narodil s tělem tak chatrným, že i při nejvyšších bezpečnostních opatřeních, v jakých rodiny vládců města žijí, se nakazil, a tak musel jako dítě odejít z výšin mrakodrapu a usadit se mezi nuzáky. Celé mládí strávil bojem o přežití. Nevyhnula se mu žádná nemoc. Přežil a chtěl žít jako nikdo jiný. Dokonce si sám usekl ruku v zápěstí, když se mu na dlani objevila černá nákaza.

Teď ve stáří si užíval na skromné podmínky blahobyt. Nemocní, ač se ho štítili, k němu chodili pro rady a on je draze prodával. Dokázal tak jako jeden z mála žít nezávisle na potravinových dávkách. Proto Ocílku překvapilo, když po dlouhém pátraní zjistil, že Chorobák prodává nejlepší pruty ve městě.

Zabušil na jeho dveře, ještě před tím si však vyměnil roušku. Jak zlí jazykové říkali, ‚je nutno dávat pozor, abyste nepřišli s nemocí k Chorobákovi a neodnesli si dvě nové.‘

„Copak trápí mladého pana?“ zeptal se Chorobák, sotva otevřel dveře.

„Prý prodáváš nejlepší pruty ve městě.“

„Á, tak tohle pána trápí, nechť se tedy podívá pod stůl, jsou zabaleny v Kovu.“

Ocílka vytáhl smotek ven a rozbalil ho. Pruty byly ze světle šedého materiálu; Ocílka je projel Gajgrem, všechny byly čisté.

Z batohu rozbalil přístroj na měření destrukčních zkoušek, které zabavil z laboratoře školy. Vybral jeden z prutů, nasadil ho do soustavy měřidel a začal utahovat svěrákovou pákou. Utahoval tak dlouho, až to ve stroji začalo skřípat. Radši toho nechal.

‚Nevídané,‘ pomyslel si.

Chorobák se jen tiše zasmál.

Prut vydržel a Ocílka až teď ocenil jeho lehkost. Začal s ním třískat o zem hlava nehlava, ale po chvilce s tím přestal. Prut vůbec nepružil a předával veškerou energii do jeho rukou, které ho teď pořádně bolely. Ještě po něm párkrát demonstrativně dupl, ale už byl rozhodnut.

„Tak co, vezme si pán pruty?“

„Vezme.“

„A čím pak chce pán platit?“

Ocílka věděl, že Chorobák za své pruty bude chtít nehoráznou částku, a tak musel nabídnout něco mimořádného. Nakonec z batohu chtě nechtě vytáhl vlastnoručně kreslený komiks s Králem krysou.

Obvykle komiks dával jednomu známému, který ho půjčoval za úplatu půlce města a za odměnu pak od něj měl Ocílka celoroční přísun travky. Teď holt alespoň ti odvážní budou muset jít za Chorobákem.

„A tak, to jste vy, pane umělec, ani nevíte, jakého ve mně máte fanouška, platíte vrchovatě.“

„Divím se ti, Chorobáku. Celý život léčíš lidi, špatně si nežiješ a teď jsi začal prodávat pruty. Copak máš zapotřebí všechno to vyřizování?“

„Pán se dobře ptá, a tak mu pravdivě odpovím. Neminul jsem se povoláním, jen poskytuji lék. Ano, lék na horké hlavy, protože vy, pane, jste nemocný, i když si to nechcete připustit. Při vašich možnostech a ambicích totiž nadmíru riskujete, a to není normální. Ano, léčím vás, pane, léčím vaši chorou mysl.

*

Ocílka přemýšlel nad Chorobákovými slovy směřuje domů nejkratší cestou, přes čtvrť tradicionalistů. Honosné domy pokryté blýskajícími se pláty Kovu a široké čisté ulice ho vedly k věžákům. Ani nevěděl jak, zamíchal se do davu stávkujících. Muž v oranžovém vykřikoval přes hlásnou troubu:

„…každý další mrakodrap oslabuje vrstvu kopule, to je už dávno prokázaná teze…“

„Ano!“ zařvala paní v slušivém overalu šitém na míru vedle Ocílky, stejně jako srocení kolem.

„…Genetické roztahování kůže Generátoru a růstové hormony oslabují funkci průtoku mízy. Pumpy na stěnách mrakodrapů rozmělňují sílu pole kopule…“

„Ano!“

„…Díky tomu dochází v období vichrů k průsakům…“

„Ano!“

„…Díky tomu musíme každým rokem měnit na naše náklady pláty Kovu za nové…“

„Ano!“

…“Díky tomu naši nuzní obyvatelé trpí stále častěji chorobami a mutacemi“

„Ano!“

„…Zastavte stavbu nového mrakodrapu…“

Ocílka se konečně vymanil z chumlu lidí se souhlasným pokyvováním hlavy.

*

Slezina se konala jako vždy U zakrslé mutokrysy, jako obvykle v sedm hodin. Hospůdka se ocitala v samém středu Nového města, v jednom z nejstarších mrakodrapů, se kterými byly jen samé problémy. I proto krčma sálala zatuchlinou, ale na tu už si všichni zvykli jako na součást místního koloritu. Spolu s výpary z rozličných nápojů a kouřem hosté vdechovali vzduch jako parfém. Ocílka přišel záměrně pozdě, kdy se shluk lidí rozdělil na skupinky starých známých, kteří si měli doopravdy co říct. Přesto se nevyhnul několika nudným rozhovorům, než našel známé tváře. Počkal si, až se u Erika uvolní místo. Viděl dlouhý tubus, takže věděl, že zpráva, kterou poslal ráno potrubím, přišla do pravých rukou. Erik studoval stavárnu, stejně jako Ocílka, takže začali hovořit o škole, až to vedle sedící děvčata přestalo zajímat.

„Máš to,“ nebyla to otázka.

„Mám,“ poklepal rukou Erik po tubusu. Až teď si Ocílka všiml, že má přítel ofačovanou ruku.

„Co se ti stalo?“

„Ále, stojím na výtahové plošině sto délek vysoko na Hercském mrakodrapu. Přemýšlím, jak vydělat víc peněz na školu. A seru se s menší dírou, co vyzobala nějaká prašivá mutokrysa. Zrovna se chystám vpustit genohada do díry, aby tu svini někde pod kůží chytl. A ona mě kousla.“

„Cože?“

„No, ten genohad mě kousl, asi ze mě cítil smrad té mutopotvory. Je fakt, že jsem chcánky cítil i přes roušku.“

„A dobrý?“

„Jinak bych tu nebyl, podle Gajgru jsem čistej.“

„Ale teď k našemu kšeftu. Šéf nadával jak pes. Ztráty tak velký záplaty si všiml hned. Rostly nám tam jenom tři. Pěkně si nás bral jednoho po druhým na kobereček a zkoumal nás tím svým ostřížím zrakem. Nakonec vyhodil jednoho kluka, co se o něm vědělo, že fetuje.

Ocílka mu pod stolem přisunul domluvenou částku.

„Fakt dík, že jsi to pro mě udělal, Eriku, ani nevíš, jak jsem rád.“

„Můžeš se mi odvděčit. Třeba tím, že mi vysvětlíš, k čemu to potřebuješ.“

„Sorry, Eriku, to nepůjde. Ale až zas budeš potřebovat prachy, řekni si.“

Ještě chvíli se spolu bavili. Pak se Ocílka otočil a začal vrkat na Alenu. Vypil ještě dva drinky, vzal tubus a vyrazil s omluvou, že ho dnes ještě čeká hromada výkresů.

„A co novej Král krysa?“ ještě za ním křikly sborově.

„Musíte za Chorobákém.“

Opouštěl známé s rozpačitým úsměvem a snažil se nevšímat si tázavých pohledů.

*

S tubusem se vydal do patra průchodů přes Velký věžák do Středního. Pak musel přes smrad Továrenských mrakodrapů, skrz houpavý průchod nad veletokem Svratošem až do Východní čtvrti. Tam v dalším starém věžáku vyzvedl zpoza schodů pruty. Ty mu tam schoval jeden podmáznutý vrátný. Potom sjel výtahem hluboko do podzemních pater. Chvíli se motal chodbami, až narazil na pografitované dveře. Zabušil neomaleně na dveře, protože se zevnitř ozývala hlasitá hudba.

Dveře se otevřely a zevnitř zavanula Travka. Z kouře se vynořila hlava s dredy.

„To jsi ty, s tou záplatou?“ zeptal dredař.

„Jo.“ Ocílka genohackrovy vyjevil do dopisu celý svůj plán, aby byl genohacker na dnešní večer připraven.

„Tak pojď dál,“ řekl a šel ztlumit hudbu. V bytě byl nehorázný bordel. Po stole se válely nesčetné přístroje a tomu všemu vládla tepající pumpa rozhánějící do přístrojů mízu.

„Slyšíš ten tepot?“ zeptal se dredař.

„Slyším.“

„Člověk by se z toho zbláznil, někdy mám pocit, že mi srdce bije stejným tempem.“

„Hm. Jmenuji se Ocílka.“

„A já jsem genohacker, ale to už víš. Nebudu se ptát, jak jsi na mě získal kontakt. Nebudu se ani ptát, jak jsi zjistil, že jsem za mlada blbl jako ty. Nebudu se ani ptát, kde jsi získal takovou záplatu. Ale ty zaplatíš a hodně.“

„Hm.“

„Tak to rozbal, ať můžu začít.“

Ocílka otevřel tubus a na stůl vyšplouchla žívá tkáň v kaluži mízy.

„A ještě pruty.“

Z Kovového balíku vybalil pruty. Dredař vzal jeden z nich a chtěl ho vzít k velkému akvárii, když ucítil trhnutí. Podíval se na prut, který se mezitím obrostl záplatou.

„Zajímavý materiál, tak lehký… Ani nebudu muset použít lázeň“

Ganohacker se pustil do práce fixem; velkým úhloměrem načrtl čáry a obřezal záplatu do velkého kosočtverce. Pak použil šičku, která zatáhla rány.

Poté použil zase nůž a začal umisťovat kostru z prutů. Z akvária vytahoval šlahouny vazů, šlach a tepen; šil, až ze šičky cákala míza. Pak zpod stolu vytáhl kýbl.

„Na tomhle koktejlu jsem háčkoval dvě noci. Teď to do ní pustíme.“ Odtrhl od pumpy jednu menší.. Pak vytvořil mízní koloběh tepen mezi kýblem a záplatou. Vysychající záplata brzo začala získávat svoji pružnost.

„Teď jenom doufej, že to přijde brzo. Už dnes večer začne být záplata hladová. Teda jestli jsem se nesekl.“

„A teď k platbě.“

Ocílka už začal vytahovat peněženku, když ho genohacker přerušil.

„Jen si nech své peníze, zaplatíš mi jinak.“

„Jak?“ Začal se Ocílka bát toho nejhoršího a začal přemítat, co po něm tenhle šílený řezník může chtít.

„Neboj se, neberu tě do služby a nejsem žádnej úchylák Jen jsem si dal dvě a dvě dohromady. Zaujaly mě ty tvoje pruty a vím, co se říká o Chorobákovi. Vím i to, že Chorobák teď půjčuje nového Krále krysu za hříšné prachy,“ vytáhl ze šuplíku sešitek s Ocílkovi známou obálkou, „nezajímá mě jak, ale příští Král krysa bude můj, a ty to zařídíš. Zvládnul jsi to jednou, zvládneš to i podruhý.“

Když Ocílka opouštěl genoheckerův byt, snažil se potlačit smích.

*

Modř oblohy špatně překrýval popraskaný lak zeleného toxu. Podivný úkaz zvěstoval, že nastalo období spadu. Na střechách mrakodrapů pouštěli otcové z dětmi draky. Panovalo ideální počasí. Zelené toxové mraky obíhaly kopuli a vítr sílil. Ocílka se skrýval v konstrukci výtahového vozíku a znuděně sledoval kopuli, protože zde čekal už třetí odpoledne. Náhle přišel silný poryv větru a na kopuli se objevila vypouklina, jako by se jednalo o bublinu z bublifuku. Rozzvučela se siréna. Otcové s dětmi se rychle běželi schovat do útrob mrakodrapů. Ocílka otevřel tubus a začal sestavovat draka, zatímco sledoval, jak se vypouklina zvětšuje. Už viděl zelený mrak, který se v ní shromažďoval. Náhle vítr zesílil, až přehlušil sirény. Ocílka si začal všímat postav na jiných mrakodrapech, které už se svými draky křižovaly k vypouklině, a uvědomil si, že si musí pospíšit.Vyhodil draka do vzduchu a pomocí prutů a kladek si rychle osvěžoval jeho ovládání.

Plaf. Vypouklina praskla a do prostoru města začaly proudit toxové mraky. Postavičky na mrakodrapech začaly honit svými draky zelená mračna. Draky měli vyrobené podobně jako Ocílka, jenže jejich plachty byly jen z pouhé vlákniny Kovu.

Ocílka nasměroval svého draka k zelenému mraku, aby se přesvědčil o své novém vynálezu. Byl překvapen. Drak do mraku vyryl brázdu. Genohacker odvedl svoji práci dobře. Uchvácen svým vynálezem pokračoval v lovu. Připadal si jako polobůh, který dokáže ochránit své město proti smrtelnému spadu toxu.

Mezitím začali první draci padat k zemi. Kov ve vláknině vlivem toxu korodoval a látka se trhala. Avšak Ocílkův drak byl nenasytný a mládenec začal cítit opojení. Tak dlouho ještě nikdy ve vzduchu nevydržel.

Mraky dopluly až na druhou stranu kopule, jenže pole je nechtělo pustit dál. Na jejím povrchu se tvořila vrstvička, která nepropouštěla vítr dál. Vzduch v kopuli začal vířit. Poryvy větrů z různých stran začaly srážet draky těch, co se kryly v ústraní. Byly to nekompromisní tvrdé srážky s kůžemi mrakodrapů, draci se zamotávaly do chapadel potrubní pošty a Ocílka čekal na podobné ukončení své dnešní jízdy. Ucítil silné proudění z vrchu, očekával nejhorší. Jenže jeho drak se sám od sebe stočil v piruetě a zamířil k mrakům. Ocílka cítil silné kmity zmítajících se křídel.. Nemohl uvěřit vlastním očím. Už to nebyl drak, ale Drak. A z lovce se stal v mžiku krotitel hladové bestie. Genohackerův koktejl byl účinnější, než by se mu mohlo kdy zdát.

Drak se proplétal v poryvech větru a točil mezi mraky jak zběsilý. Ocílka si uvědomil, že je na střechách už sám. Všichni ostatní dávnosjeli výtahovými vozíky dolů a pak někam do úkrytu. Ocílka si připadal jako gladiátor. Sám zachraňoval celé město.

Náhle s ním poryvy větru začali smýkat po střeše a on si uvědomil, že prachová mračna křižují oblohu stále níž a níž. Začal Draka stahovat dolů. Tvor se zmítal, avšak pomalu klesal k zemi, aby si uvědomil, že i tady je potravy dost. Nasával svojí kůží tox a Ocílka ho pomocí prutů usměrňoval jen velmi obtížně.

Po čase si všiml, že Drak je v poryvech stále malátnější. Vypadalo to, že se už přežral. A počasí bylo stále divočejší.

Znenadání uviděl trychtýř, který začal klesat k zemi. Vír z oblohy stahoval zelená mračna až dolů. Drak jako šílený poletoval na hranici tornáda a živel nekompromisně mířil k Ocílkovi. Krotitel začal stahovat draka k sobě. Bylo nesmírně složité na krátkých šňůrách Draka ovládat. A tak jen držel pruty a zmítajícího se Draka jako štít. Věděl, že vzdušný vír nezastaví, a tušil, že ani dvě kombinézy a kukly ho před takovým množstvím toxu neochrání. Jenže ani tak ho nenapadlo utéct.

Vír už dosáhl střechy mrakodrapu, na němž stál. Ocílka si klekl a stahoval pruty, aby měl Draka k sobě co možná nejblíže. Uvědomoval si svoji chabou ochranu.

Mihl se stín a před Ocílkou se odnikud objevila postava a postavila se tornádu s rozevřeným pláštěm. Ocílka fascinovaně sledoval, jak se bytost stala středem víru a její plášť polykal zelená mračna. Tornádo sláblo, všechna toxové mračna vsákl plášť záhadného. Počasí se uklidnilo a vysvitlo slunce.

Neznámý se otočil k Ocílkovi. Tvář měl všední, ale od krku dolů byl nahý. Svraštěla rudá kůže zakrývala mohutnou svalnatou postavu bez jediného chloupku. Ocílka si všiml, že plášť je zevnitř součástí mužovi kůže. Byl to muž, protože se mu u kolen houpal dlouhý pyj.

Neznámý se začal chvět a roztáhl kůžo-plášť. Jako by vnitřkem začaly prolézat červi, kteří směřovaly do mužova těla. Svraštělá kůže se začala vyhlazovat a pohybovat. Pod kůží mu běhali nějací tvorové. Pak kůže praskla a z krve začaly vylézat mutokrysy, zeleně zářící ještěrky, netopýři se zelenýma očima. S pyje mu vylezly dvě zelené mnohonožky.

Tvorové se rozběhli za svými životy a Ocílka se teď díval na zmučenou trosku zvláštního muže. Z jeho svaloviny se zrodily mutokrysy. Stál tam jak hromádka neštěstí.

,Je to ON,‘ uvědomil si Ocílka.

Stály tam dva muži odděleni svými světy, a přesto toho měli tolika společného. Pak se neznámý zakryl pláštěm a zmizel. Ocílka ještě chvíli stál se zvláštním prozřením v očích.

*

Z mrakodrapu se snesl na křídlech ztěžklého draka. Pří dopadu si málem vymkl kotník. Jestli něco neměl Ocílka naplánováno, tak to bylo to, co udělá s drakem, až se dotkne země. Genoprasata to vyřešila za něj. Pustila se do Draka, který se zmítal v němé agónii. Pár vychrtlých bestií přiběhlo i k němu a začalo olizovat jeho overal. Odehnal je kopanci pryč. Bylo mu líto nechat ležet pruty, ale musel jít. Nebylo by dobré, kdyby ho někdo blízko nich spatřil. Vyrazil domů. Při vstupu do mrakodrapu se na něj přes sklo vrátný podezíravě díval, zatímco se na kombinézu spustila chemická sprcha. Vysvlékl se a hodil overal do díry. Když se oděl do svého normálního oblečení, zamířil k vrátnému s knedlíkem v krku.

Tahle chvíle je ze všeho nejhorší, pomyslel si Ocílka. Musel projít kontrolou nesmlouvavého Gajgru. Vrátný ho projížděl s nebývalou péčí, avšak pípání přístroje se neozvalo. Ocílka se ještě jednou podíval do kamenné tváře a s úlevou vyrazil do šatny.

*

Klíče zachřestily v zámku a dveře se otevřely.

„Kde jsi byl,“ odtrhl se otec od novin

„U jedné holky.“

„Doufám, že jsi nebyl venku, dneska byla pohotovost.“

„To víš, že ne, ani o tom nevím.

Zamířil do svého pokoje, kde už na něho čekala lampa a skicář. Sedl ke stolu a začal črtat. Po chvilce cvičení se pustil do Krále krysy.

„Bude to Král krysa s novou tváří,“ řekl Ocílka do ticha a chvíli kreslil trup se svraštělou kůži, „a jedním z hlavních hrdinů budu i já sám,“ usmál se a pokračoval v práci.

Ilustrovala Kateřina Perglová.