Pitná voda

I.

Byly dvě hodiny po západu slunce. Jeho vlaková jízdenka platila již jen čtyři dny a on se potřeboval dostat co nejrychleji do Bodo, aby ji ještě stihl použít. Proto prošel v půl páté kolem kempu, aniž by se zastavil, přestože věděl, že do setmění do dalšího téměř jistě nedojde. Teď byla všude kolem něj tma hustá jako černá kaše, měsíc se schovával za vrstvu chundelatých mraků. Kráčel po asfaltové silnici, protínající norské lesy jako úzké říznutí, s vědomím, že v okruhu dvaceti kilometrů kolem něj není jediný další člověk. Byl unavený, ale zároveň se bál rozdělat stan u kraje silnice, stále doufal, že kolem projede nějaké auto. Auto nejelo a on kráčel dál, pokládal jednu nohu kousek před druhou a pak zas druhou kousek před první, nohy ho zábly a zároveň pálily, jak je měl odřené od neustálé chůze. A mezi tím se probouzel les kolem něj, nebo se možná neprobouzel, jen zvuky, kterými byl naplněn až z něj přetékaly, dělala noc silnější a mrazivější.
Zastavil se, aby zkontroloval podle krokoměru, jak daleko došel, a porovnal svou pozici s mapou. Všiml si, že se silnice stáčí do velikého oblouku a že kdyby teď odbočil vpravo a šel přes les, zkrátil by si cestu o dobrých šest kilometrů. Zaváhal, ještě nikdy nešel v Norsku mimo vyznačenou cestu, dobře věděl o varovných cedulích, zákazech a pohřešovaných turistech, ale říkejte to někomu, kdo je jako magnetem přitahován k teplu kempu, který leží jen půl hodiny cesty od místa, kde by vyšel z lesa zpátky na silnici.
Zasunul mapu zpět do postranní kapsy batohu, vytáhl kompas a plný odhodlání vešel mezi tmavé stromy, sklánějící se nad ním jako boky monumentální katedrály. Pod nohama ucítil příjemné a uklidňující šustění jehličí a praskání drobných větviček, světelný kužel baterky brázdil po drsné kůře stromů, přes polámané nedorostlé smrky a vyčnívající kořeny. Naposledy se ohlédl. Za sebou mezi stromy viděl mizející okraj asfaltky, která mu byla několik posledních hodin jedinou společnicí. Vyšel dál, v levé ruce buzolu, značka jihozápadu ukazovala přímo před něj.
Takhle nějak si museli připadat Jeníček s Mařenkou, pomyslel si. Sami, v hlubokém lese, třesou se chladem, tulí se k sobě (to on nemohl) a bojí se, že je něco sežere.
Vyskočil na kámen, který se před ním vynořil z tuše tmy. Rozhlédl se, jako by čekal, že v dálce zahlédne světélko. Leč nic nespatřil, a tak seskočil s kamene dolů. Jehličí se pod ním jako by rozestoupilo. Stál po kolena v kapradí, zem byla nacucaná vodou jako houba. Když vyšel dál, slyšel šelestění kapradinových listů a pravidelné čvachtání svých bot. Občas mu k uším dolehlo vrzání cvrčků a hýkání nějakého ptáka.
Kapradí náhle skončilo a on zjistil, že stojí na obyčejné lesní cestě. Dvě hluboké brázdy rozryté od pneumatik těžkých lesních povozů, svážejících z lesa popadané stromy, byly rozbahněné a plné kaluží. Přeskočil na ostrůvek uprostřed cesty a vyšel po něm směrem k jihu. Byl rád, že se nemusí brodit mezi pichlavými větvemi stromů a hustým podrostem kapradí.
Cesta ho dovedla na malou mýtinu, uprostřed ní se lesklo jako ledové kluziště jezírko. Posvítil baterkou na ceduli zaraženou do břehu a přečetl nápis: Pitná voda. Trochu se nad tím pozastavil, v Norsku je každá voda, která teče v lese, pitná, ale vzápětí tu myšlenku pustil z hlavy, protože si uvědomil, že má žízeň. Shodil ze zad batoh, poklekl k břehu, nedbaje toho, že je vlhký a zmáčí mu kalhoty, a začal pít, nabíraje si vodu do dlaní.
Do noci se zahryzl výkřik, při němž tuhla krev v žilách.
Prudce sebou trhl, předklonil se při tom více než měl, ztratil rovnováhu a málem přepadl do vody. Bláznivě se otočil a pohlédl mezi stromy. Spatřil…
Taková blbost.
Nejbližší strom, stojící na břehu – jeden ze tří pokroucených dubů, klanících se nad hladinu jezírka jako skupina malomocných žebráků –, měl držku, držku plnou tesáků a klů a řvavě rudé oči, z nichž jedno spiklenecky mrklo.
Promnul si oči. Držka zmizela i s očima.
Samozřejmě, že je to blbost. Strom s hubou jak od Holdstocka. Za chvíli uvidím tříhlavou saň.
Zvedl se ze země, sebral batoh a obešel jezírko. Cesta se stáčela k východu, musel ji tedy, ač nerad, opustit. Naplnil ho pocit osamění, cesta mu připadala jako provaz spojený s civilizací, byť nedokonalý, plesnivý a rozežraný myší.
Překročil starou větev, jež jako by mu kynula, aby pokračoval dál do lesního království, panenské přírody v severním Norsku, míst, kde se zrodily legendy plné pohanských bohů, elfů a trollů. Noha se mu zaklesla mezi dvěma menšími větvemi. Lekl se, že mu ji drží nějaká temná přízračná ruka, kterou nevidí, ale která tam je, protože tu nohu nemůže dostat ven, nemůže, ani kdyby se přetrhl… pak větev zapraskala a on setrvačností chvíli téměř letěl, než ho zbrzdil kmen vysokého smrku. Hlavou mu proletěla palčivá bolest, před očima se mu na okamžik zatmělo.
Někdo se zasmál. Z lesa, pár metrů za ním; jízlivý, skřehotavý, šaškovský smích.
Rychle proťal tmu světlem z baterky. Spatřil jen nevysokou houštinu a pokřivený smrček. Všude byl klid rušený pouze houkáním sovy a neustálým zpěvem cvrčků.
Posvítil na kompas. Střelka se točila jako kohout na kostelní věži. Pokoušel se kompas vyrovnat.
Ať se to proboha nerozbije! bleskla mu hlavou zoufalá myšlenka.
Střelka se zklidnila. Určil jihozápad a znovu vyšel. Baterka brázdila temnotou, kužel světla se ale zdál slabší než dřív, oranžovější, les pohlcoval jeho jas. Něco mu pod nohou cvaklo, znělo to jako past na lišky. Rychle ucukl a pohlédl na zem.
Nic.
Pak zvedl oči a upřel je do míst, kde v dálce tušil silnici. V tu chvíli vzduch rozrazilo zavytí.
Ďábel!
Před ním stála zrůda, šedivé tělo plné zhnisaných puchýřů, nakrabacené, odulé břicho, fosforeskující oči, žilky nalité krví, tlama zubatá jako pila, křivé hnáty, na levé noze kopyto, podupávající na pařez.
Ďábel zmizel, sovy houkaly, cvrčci vrzali, už žádná líbivá hudba, znělo to jak nepromazané dveře.
Rozběhl se. Přeskočil nízký smrček. K uším mu dolehla vzdálená hudba, připomínalo to starou vesnickou polku. Nohy mu dopadaly na zem a rychle se odrážely, drtil pod chodidly drobné chvojí a nízké keříky. Baterkou mával ze strany na stranu.
Ty sovy houkají čím dál víc.
Rychle nabíral do plic ledový vzduch a vydechoval bílou páru. Ozval se prudký výkřik znásobený temnotou, do rytmu cosi bubnovalo…
Tam-tam…
Skoro letěl, běžel v mlází, světlo baterky stále sláblo, všiml si kompasu, střelka se otáčela jako opilá, vpravo zaržál kůň, dokonce ho zahlédl, veliké tmavé tělo, z nozder vyletují narudlé jiskry.
Zrychlil, aby všemu utekl, chtěl být pryč, v bezpečí. Rukama rozrazil houštinu, v tu chvíli se mu do ušních bubínků zarylo táhlé zavytí, jež tlustou čarou podtrhla noc. Před ním zablikla černá křídla, nějaký přelud, vypadalo to, jako kdyby jím proletěl. Prchal dál, v ústech měl sucho, zvuky
Pitná voda
se neustále znásobovaly a tloukly mu do hlavy, zachycoval myslí ozvěnu hrůz, které vyvolával les.
Noha mu náhle podjela na kluzkém kameni, zatápal rukou, pak sletěl na zem a prudce se udeřil do zad.
Bože!
Slyšel dusot, stovky hrdel vyrážely krvavé steny. Stromy se nad ním sklonily, větve jako chapadla, chtěl jim utéct; odkulil se na stranu a pak vstal, zády mu projela šílená bolest, jako by v nich měl zaseklou kosu. Rozběhl se, kosa mu ničila páteř silou stavebního bucharu, kořeny stromů se odpoutávaly od země a snažily se ho zachytit; běžel, skoro se nedotýkal
Neopouštějte v noci vyznačené cesty. Toto varování neberte na lehkou váhu.
země, kakofonie zvuků mu ryla do uší ostrým ocelovým rypadlem, noc ustupovala, jako by rudla, smrk vpravo se po něm ohnal, ucítil tupou bolest v boku. Jednou se ohlédl a uviděl něco, co muselo vystoupit snad ze samotného pekla, z jeho nejtemnějších útrob, cítil, jak mu mrzne srdce, jak mu proniká do mozku ledový osten hrůzy, vše bylo čím dál tím horší, křičel a řval, prchal, skákal, cosi se hnalo za ním, vedle něj, před ním
to už nehoukají sovy
les řval po mase, ožíval rejem duchů, měsíc kroužil po nebi a řičel společně se stromy, svítil ostrým, spalujícím světlem, mraky se honily po obloze jak krvaví psi s ostnatými železnými obojky, viděl všude to, co vidět nechtěl, aura lesa se mu drala pod kůži jako veliké klíště, jako červi, co žerou mrtvé
synku, nikdy s tebou na ty zápasy nepůjdu. Není nic horšího, než když vidím kohouty, jak po sobě sekají pařáty, na kterých mají přivázané žiletky
kohouti jsou proti tomu tichá voda. Něco mu škublo za krk, nemohl nabrat do plic vzduch, cítil krev, jak mu buší do spánků, vnímal ji, jak pravidelně proudí cévami, a něco se mu bořilo do zad, pařáty smrti, už nevěděl kam běží, všechno se kolem točí
barvy duhy
nevěděl, jestli vůbec ještě běží, krajinu zaplavilo světlo, rudé jak rez, pronikalo všude, ač necítil v prstech baterku, necítil ruce, všude byla jen bolest, žhavá jako vroucí olej.

II.

“Tohle nepochopím,” odplivl si Nedre a opřel se o strom, kousek vedle místa, kde z kmenu vytékala lepkavá pryskyřice. “Ne, i kdyby mi to vysvětloval samotnej pámbu.”
“Kdy ho našli?” zeptal se Orson. Znělo to trochu tupě.
“Dneska ráno. Byl zelenej jak jetelový pole.”
Chvíli stáli na břehu kalného jezírka; po hladině se proháněly jako dětské lodičky olejové fleky. Orson si zapálil cigaretu.
Z lesa vyšli na cestu dva dělníci. Nesli nosítka, na kterých se pod černým pytlem rýsovalo tělo.
“Byl otrávenej tou vodou jako ten minule,” křikl jeden z nich na Nedreho. “Doktor tvrdil, že tu musel ležet aspoň dva dny.”
Nedre pokrčil rameny a znovu plivl do tmavé vody. Po hladině se kolem sliny rozběhla kola.
“To už je letos čtvrtej. Ty lidi musej bejt snad slepý.” Mávl rukou směrem k tabuli zaražené do břehu. Z bílého pozadí vystupovala hranatá modrá písmena: Tato voda není pitná. Nebezpečí otravy.
Kolem břehu bylo zatlučeno do země takových tabulí celkem šest.
“Až se to dozví starosta z Flodangaru, nechá to tu oplotit.”
Nedre se ušklíbl. “Musel by do toho pustit dvě stě dvacet, jinak to budou ty kreténi přelejzat.”
Orson nakopl malý kamínek a otočil se k lesu.
“Uvažuju o tom, že sem navezu hromadu hlíny a celý to zasypu. Musel bych ale pokácet ty duby, jinak se sem nedostanu.”
“To klidně udělej. Stejně by tu žádný duby vůbec neměly růst.” Nedre se odmlčel. “Mimochodem, nebyly tu dřív jenom tři?”
“Jak jsi na to, prosím tě, přišel?” podivil se Orson. “Vždycky tady rostly čtyři.”
Dělníci naložili mrtvolu na korbu náklaďáku, jeden ji zavřel a druhý přešel ke kabině řidiče. Nasedl, ozvalo se vrčení motoru a z výfuku se vyvalil smradlavý černý kouř. Auto odjelo.

III.

Vítr proháněl po obloze husté tmavé mraky, mezi kterými na okamžik vykoukl kotouč měsíce, bledý jako vyleštěná lebka. Stříbrné světlo ozářilo tichou, vábivou krajinu norských lesů a rozlilo se po špičkách stoletých jehličnanů. Na neveliké mýtině, v nitru divukrásného horského pralesa, prosvítilo křišťálovou vodu jezírka, paprsky sklouzly podél jeho břehu přes čtyři zmrzačené, pokroucené duby na ceduli přišroubovanou k rezavé tyči. Na okamžik se zdálo, že se výsměšně zastavily na nápisu Pitná voda. Pak mraky překryly měsíc a vše se skrylo pod háv černé tmy.

KONEC
Praha, 1996