Otcova krev 2/3

Gors bylo hlučné a špinavé město. Ulice zaplňovali lidé, zvířata a hromady odpadků. Stráže nebylo nikde vidět. Sice jsem se neobávala, že by sem už pronikly zprávy o tom, co se stalo ve vesnici, ale člověk nikdy neví, co se může stát… Zrůdy, čarodějové a jim podobní to v poslední době nemají lehké. Svět se rozpadá, rodí se čím dál míň normálních dětí a zvířat a to všechno je, ostatně právem, přičítáno na vrub magii. A tak rozvášněné davy čas od času nějakého čaroděje nebo zrůdu lynčují. Nebo podpálí universitu, vzpomněla jsem si. Provaz, oheň nebo chladná ocel, na tom nezáleželo. Hlavní byla smrt. U bran Gorsu visely těžké, železné klece a v nich se povalovaly rozkládající se mrtvoly a kostry. Bzučení much znělo jako pohřební chorál. Víc rukou, hlav, očí, podezřelé nadání nebo schopnosti, to všechno jsou důvody k smrti. Odpůrci magie a lovci zrůd jsou pořád schopnější. Objevili, že charš, oblíbená droga bohatých, znemožňuje přivolat bránu. Každá žena, muž nebo dítě můžou být udavači. Lidem stačí málo, jiskřička podezření, aby vybuchli. Jasnovidci, věštci a léčitelé jsou zatím v bezpečí. Zatím. A já? Nechtěla jsem myslet na to, co by se stalo, kdyby mě někdo odhalil.
Dům, který jsem hledala, stál v úzké uličce, snad ještě smradlavější, než ty ostatní. Seskočila jsem z koně, odvedla ho podchodem do dvora a nechala stát u rozpadlého plotu. Že Čagu někdo ukrade jsem se neobávala. Klisna se o sebe dokázala postarat. Zaklepala jsem na těžké, kované dveře. Ticho. Potom se ozvaly šouravé kroky a dveře se se skřípěním otevřely. Žena se svraštělou tváří a šedými, mastnými vlasy si mě prohlížela od hlavy až k patě.
“Co chceš?”
“Potřebuju poradit.”
“Máš čím zaplatit?”
Zaváhala jsem. Moje peníze zůstaly v té vesnici. Mohla jsem zkusit lhát. Nebo tu stařenu donutit… “Ne.”
Chvíli na mě zírala. Čekala jsem, až zabouchne dveře a já budu tam, kde jsem začala.
“Pojď dál,” otočila se a vyrazila do hloubi domu.
Vydala jsem za ní. Moje oči se rychle přizpůsobily šeru. Po rozviklaných schodech jsme vešly do prostorné místnosti se zataženými závěsy. Na zemi ležel prošlapaný koberec neurčité barvy. O zdi se opíraly police a stolky, plné knih, zaprášených sošek, lebek, peří ptáků a dalších věcí nejasného původu a účelu. Uprostřed pokoje stála čtveřice obrovských křesel a mahagonový stolek.
“Posaď se.”
Potahy byly cítit zatuchlinou. Unaveně jsem natáhla nohy. Žena se uvelebila naproti.
“Nemáš peníze ani šperky.”
“K tomu nemusíš být jasnovidec.”
“Čím mi chceš zaplatit?”
Pokrčila jsem rameny: “Možná bych ti mohla prokázat nějakou… Službu.” Připadala jsem si nekonečně utahaná.
Nakrčila čelo. “Podej mi ruku.”
Projížděla mi po dlani dlouhým, špinavým nehtem. “Co mi může nabídnout vlčice?”
Naklonila jsem se dopředu. Její povolání ji zavazovalo k mlčení. Ale v téhle době si člověk nemohl být jist nikým a ničím. “Co o tom víš?”
Pustila mou ruku a odněkud ze záňadří vylovila balíček ošoupaných karet. Začala je rozkládat po stolku. Udiveně vydechla. Natáhla jsem se blíž, ale stařena karty rychle shrábla.
“Nejdřív služba,” zašklebila se.
Mlčela jsem.
“Potřebuju krev lykantropa.”
Otřásla jsem se. Já přece nejsem… Všechny mé instinkty se vzpíraly. Vlčí instinkty. Radu jsem potřebovala. “Dobře.”
Spokojeně mlaskla, vstala a vydala se k policím. Přinesla malou, měděnou misku a překvapivě čistý nůž. Vylovila kousek plátna, vonícího po bylinách. Zdálo se, že podobné věci dělá často. Rozřízla mi kůži na zápěstí a když se miska naplnila krví, převázala ránu plátnem. Potom postavila nádobu stranou, odsunula jedno z křesel a odhodila koberec. Objevila se prkenná podlaha. Jasnovidka se sehnula a nadzvedla dobře maskovaný poklop. Chladný pach plísně mě zašimral v nose. Žena z harampádí u stěny vylovila pochodeň a zapálila ji.
“Tak jdeme,” řekla.
Všechno ve mně se vzbouřilo. Nejdřív krev a teď tohle! Nenáviděla jsem podzemí. Zůstala jsem sedět. “Dlužíš mi odpověď.”
“Dostaneš svou odpověď. Jenom pojď se mnou.”
Nevěřila jsem jí. Ani trochu. Jenže jsem neměla zrovna na vybranou. V nejhorším ji aspoň stihnu zabít, pomyslela jsem si vztekle a zvedla se. Schody se prudce svažovaly. Stařena mlčela a já už se na nic neptala. Začala jsem tušit, že se brzo dozvím mnohem víc, než bych si přála.
Podzemní síň byla obrovská a mihotavé světlo ohňů vrhalo na zdi pokřivené stíny. Ale ani ony nemohly vypadat hůř, než jejich majitelé. Znetvořené tváře se ke mně obrátily a v očích se zableskla hladová zvědavost. Kolena se mi roztřásla. Polkla jsem. Tohle místo přece nemůže existovat! Stařena mě vedla mezi skupinkami lidí. Držela jsem se jí jako vyděšené dítě. Daly se tyhle bytosti vůbec nazvat lidmi? Možná jsem procházela peklem. Královstvím zrůd. Tu a tam jsem zahlédla i omšelé barvy magických řádů a zelené znaky léčitelů. Hrůza mě zbavila slov. Snažila jsem se nezírat, nechtěla jsem vidět pokroucená těla a slintající tlamy, ale nemohla jsem od těch bláznivých výjevů odtrhnout oči. Děvčátko se světlými vlasy mě chytilo za košili. Trojúhelníková ústa, plná malých, ostrých zubů, se stáhla v parodii úsměvu. Zoufale jsem setřásla drobnou ruku. Zaslechla jsem tiché mumlání, které se neslo síní. Pot mě studil na zádech.
Má průvodkyně mě dovedla ke stolu v rohu. Na vyřezávané židli tam seděla žena nevšední krásy. Dlouhé, bílé vlasy jí spadaly až k pasu a z mramorově bledé tváře hleděla dvojice rudých očí. Jako by se mi ty uhlíky propalovaly na dno duše.
“Takže ty jsi Vlčice,” hlas měla nepřirozeně hluboký.
Polkla jsem: “Nevím, kdo jste a ani proč jste mě sem přivedli, ale nemám moc času.” Moje slova se ztratila v nesmírnosti prostoru.
Rozesmála se. Vesele a hřejivě. Pak najednou zvážněla a ve tváři se jí objevil smutek: “Nikdo z nás nemá moc času. Posaď se.”
Váhavě jsem se usadila na židli. Z té ženy vyzařovalo něco uklidňujícího, důvěrně známého ve světě hrůz a cizoty.
“Tohle všechno,” rozpřáhla ruce ve všeobjímajícím gestu, “jsou zasvěcenci smrti. Zrůdy a mágové. I léčitelé a jasnovidci, ti, co vědí, že ani jejich umění je nadlouho neochrání. A ty jsi jedna z nás,” odmlčela se, “Ne, jsi víc. Jsi vyvolená.”
Jedna z nich? Ne! Nevypadala jsem přece jako oni! Vzpomněla jsem si na krev a vnitřnosti. Chraptivě jsem se rozesmála. “Vyvolená? A k čemu? Abych někomu v noci prokousla hrdlo?”
“Abys nás zachránila,” ozval se jasnovidčin skřípavý hlas.
Prudce jsem se otočila.
Stařena si mě prohlížela zlomyslným pohledem. “Nejsi nemocná, i když to už asi víš. Lykantropie může být nemoc, ale to není tvůj případ. Je to dědičná záležitost. Možná kletba. Kdys měla narozeniny?”
“Předevčírem mi bylo dvacet.” Znovu jsem si vzpomněla na tanec, víno a žoldáka.
“A tenkrát to začalo?”
Přikývla jsem.
Potěšeně se pousmála: “Tak vidíš. Karty říkaly, že je to svázané s tvým otcem. Musíš ho najít a zeptat se ho.”
V duchu jsem zaklela. Moje matka byla děvka. Najít otce byl pěkně těžký úkol. “A co ty řeči o vyvolení?”
“Vysvětli jí to, Olixeo,” zašklebila se stařena.
“Umíráme. Lidé nás zabíjejí. Nás, kteří neseme následky jejich pýchy a chyb. Čistá země, organizace vrahů, rozdmýchává v lidech nenávist a zášť, aby vybíjeli svůj strach na nevinných…”
“Nevinných?” ušklíbla jsem se. Chtěla jsem někomu ublížit, chtěla jsem… “Nejsou mezi vámi taky mágové?”
Olixea sklonila krásnou hlavu. Pak mi pohlédla do očí: “Ano. Máš pravdu. Jsou zde nevinní, stejně jako viníci. Ale i my máme právo na život! Jako každý jiný! Jako ho měla dívka, co dnes zemřela na hranici! A žena, kterou včera umučili!”
“A co chcete ode mě?”
“Ty jsi vyvolená. Máš v sobě moc. Ty můžeš zničit Temného, který vede Čistou zemi, a nám přinést vítězství.”
Znechuceně jsem si odfrkla. Patetické řeči jsem nikdy neměla ráda. “A kdo je ten Temný?”
“To nevíme.”
“Aha. Takže já mám vést bandu zrůd proti někomu, koho ani neznáte. Děkuju pěkně. Ne, já mám svých problémů dost,” řekla jsem s rostoucím pocitem síly. Tak oni by ode mě něco potřebovali! Ať jdou k čertu! Tam, kam celý tenhle zatracený svět! Kdybych ho tak mohla celý zničit! Zarazila jsem se. Co je to se mnou? Co by, seš zrůda, odpověděla jsem si s jakýmsi zvráceným pocitem zadostiučinění.
Olixea se předklonila s podivnou naléhavostí v očích: “Podívej se kolem. Podívej. Ti všichni zemřou, jestli nám nepomůžeš.”
Podívala jsem se. Zrůdy. Zvedl se mi žaludek. Starci, dospělí i děti, směšní, strašní i na první pohled obyčejní, ale všichni poznamenaní. A já k nim patřila. Otřásla jsem se. Ne, to nikdy. Není mi nic do jejich problémů. Vůbec nic. “Už jsem řekla. Ne. A teď, jestli by jste mě laskavě odvedli zpátky,” zvedla jsem se.
V Olixeině pohledu se objevila taková bolest, že jsem skoro změnila své rozhodnutí. Skoro.
“Dobře,” přikývla nakonec. “Běž. Ale tvůj osud je svázán s osudem země. A tomu neunikneš. Vem si tedy aspoň toto,” stáhla si s prsten s vyrytým listem charše. “Ti, co jsou s námi, tě podle něj poznají a pomůžou ti, bude-li to v jejich silách.”
Zaváhala jsem. Nejradši bych vymazala i vzpomínku na tohle místo, ale… Ale Olixeiny oči nějak způsobovaly, že jsem si připadala provinile. Jako by věděla, co se mi honí hlavou. Navlékla jsem si prsten.
“A teď už jdi. Možná se ještě uvidíme,” usmála se žena.
Stařena se zamračila: “Je tady ještě něco. Někdo tě pronásleduje. Černý jezdec. Milenec nebo smrt, to nevím. Dávej si na něj pozor,” odmlčela se, “Čeká tě dlouhá cesta. Nevěř zdání a nevzpírej se přijmout pomoc.”
Jasnovidka mě vyvedla ven z podzemí, ale nic dalšího mi neřekla. Jenom potvrdila mé podezření, že se budu proměňovat každou noc. Tvrdila, že nemůžu nikoho lykantropií nakazit. A poradila mi, jak zůstat i po západu slunce člověkem. I když za cenu popálenin a bolesti. Jenže kde bych vzala na stříbrný obojek?
Sluneční světlo bylo jasné a horké, v porovnání s chladem podzemí. Jako červi. Jako červi pod kamenem, pomyslela jsem si. Vzpomínka v jasném dni rychle bledla. Prohlédla jsem si prsten. Byl ze zlata, pěkně opracovaný, ale nebylo v něm nic magického. Prostě jen symbol. Chvíli jsem byla v pokušení ho sundat, ale nakonec jsem si ho nechala. Vlastně byl docela hezký. Stařena mě mlčky vyprovodila ze dveří. Neděkovala jsem jí. Vyhoupla jsem se do sedla a vyrazila pryč. Prohnala jsem se kolem nic nechápajících stráží, mrtvol v klecích a smečky toulavých psů, kteří se divoce rozštěkali, a vyřítila se do polí. Za chvíli jsem už měla město daleko za zády. Vítr a cval odnášely hořký pach podzemí, ale přesto jsem se zachvěla, když jsem se ohlédla. Bála jsem se, že znovu zahlédnu černou siluetu. Nikdo mě ale nepronásledoval. Nezbývalo mi, než se vydat k matce. Moc jsem se na návštěvu netěšila. Navíc se cestou ani nevyspím.

Bolest a únava se staly mými průvodci. A navíc jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Možná mě jenom zneklidnila jasnovidčina věštba, ale když jsem se ráno probouzela, zůstával mi, kromě nejasných vzpomínek na chuť krve, v nozdrách cizí pach. Někdo šel po mé stopě a mé vlčí já o něm vědělo. A snad se ho i bálo. Po týdnu se ale podivný pocit vytratil. Zase jsem byla sama, jen s Čagou. A jak jsem se blížila k Farminu, kde žila a pracovala moje matka, vracely se mi vzpomínky. Možná, že mi matka opravdu chtěla zajistit dobrou budoucnost. V každém případě se rozhodla vychovat ze mě prvotřídní kurvu. První lekce zněla: Poznej rozkoš. To nebylo špatné. Druhá lekce říkala: Nikdy nemiluj. Tu jsem se naučila obzvlášť dobře. Třetí lekci: Zákazník je každý, kdo platí, jsem už nevydržela a vzala nohy na ramena. Na mé třinácté narozeniny. Od té doby jsem matku neviděla. Slyšela jsem, že si z vydělaných peněz koupila pěkné sídlo kousek za městem a odtud řídila všechny bordely ve Farminu. Stala se bohatou a váženou ženou. Snad jsem s ní měla zůstat.
K sídlu patřily lány polí a několik lesů. Samotná budova byla obehnána vysokou zdí a u brány stála stráž. Muži zkřížili halapartny.
“Co si přeješ?”
“Jedu za Miriel.”
“Lady Miriel nyní nepřijímá hosty. Přijď později.”
Předklonila jsem se v sedle: “Nejsem host.” Pobídla jsem Čagu. Klisna srazila hrudí zbraně a tryskem se vřítila do zahrady. Za mnou se ozývaly zděšené výkřiky a cinkot zbroje. Pískem vysypaná cesta vedla alejí stromů, zatáčela kolem malé fontánky a končila u mramorových schodů verandy. Tam, skloněná nad knihou, seděla ve zdobném křesílku žena. Seskočila jsem z koně a vydala se k ní. Mohlo jí být něco přes čtyřicet, ale ještě pořád byla krásná. Hnědé vlasy měla vyčesané do vysokého ohonu a zelené oči si mě zvědavě prohlížely.
“Ahoj máti.”
Tváří se jí přehnala smršť pocitů, ale nakonec s úsměvem vstala: “Šeral, ty jsi se vrátila!”
K verandě doběhli vojáci. Miriel je gestem ruky poslala pryč. Pak se otočila ke mně: “Projdeme se?”
Přikývla jsem. Nebyla jsem si jista, co si mám myslet. Dlouhá léta jsem žila v přesvědčení, že svou matku nenávidím a zároveň cosi ve mně doufalo, že ji miluju. Ale teď jsem necítila nic. Byla pro mě cizí člověk. A já jsem potřebovala informace.
“Jak jsi celou tu dobu žila? Proč jsi se neukázala dřív?”
Teď, když stála, uvědomila jsem si, že je menší a drobnější než já. Zelené šaty ladily s odstínem jejích očí.
“Kdo byl můj otec?”
Zalapala po dechu: “Ale Šeral, víš přece, jak jsem pracovala! Mohl to být kdokoliv!”
Zastavila jsem se a pohlédla jí přímo do očí. “Miriel, potřebuju vědět, kdo mě zplodil. Jestli to nevíš přesně, řekni mi, s kým jsi tenkrát spala. Ale musím to vědět.”
Zdálo se, že má trochu strach. “Ale dcerko, opravdu ti to nedokážu říct.”
To stačilo. V posledních dnech toho na mě bylo moc a já neměla čas čekat. Přivolala jsem bránu. A vtrhla do mysli své matky.
Nebyla jsem nijak jemná. Nejsem dobrá čarodějka a navíc mě poháněl vztek. A tak jsem se prodírala střípky vzpomínek a pocitů stále hloub. Miriel by to nemělo vážně ublížit, možná bude zvracet a nebude jí dobře, ale přežije to. Viděla jsem sama sebe, jako malou holčičku. Viděla jsem muže. Stovky mužů. Zatím se chtělo zvracet mně. Ještě hloub. Život není jednolitá linie, ale kaleidoskop okamžiků. Konečně. Byli tři. Drobný, černovlasý mladík s veselým úsměvem. Putoval do chrámu, aby se stal novicem u šedých bratří, a za své poslední peníze si chtěl užít života. Pak žoldák se strhanou, uštvanou tváří. Meč měl na dosah ruky i při milování. Šel se přidat k vojskům krále Kaleka, na Vetranskou planinu. A nakonec kejklíř s napomádovanými vlasy a zradou v očích, které mi připadaly známé. Ptal se na žoldáka. Zapátrala jsem v matčiných vzpomínkách. Vyrvala jsem všechno, co se těch tří týkalo. Teď už jsem je znala. Jak si říkali. Jaké měli tělo a jak milovali. Bylo mi, jako bych s nimi sama spala. Najednou jsem zachytila ještě něco. Stopu temnoty. Vydala jsem se po té uzounké stezce… A propadla se. Obklopila mě cizota. Něco mocného a zlého se dotklo okraje mé mysli, překvapeně to zatápalo a pak to s lačným zaujetím vyrazilo. Prudce jsem sebou trhla, v panické hrůze uvolnila soustředění a odhodila bránu. Otevřela jsem oči. Chladný pot mě šimral na tváři. Miriel se mi zhroutila do náruče. Odnesla jsem ji na verandu a posadila do křesla. Nechtěla jsem čekat, až se probere. Něco nebo někdo si všiml, co dělám a pokusil se prodrat do mých myšlenek. Netušila jsem, kdo to mohl být, jak to dokázal, ani kolik se toho dozvěděl. Ale ledový spár hrůzy se mi zaryl do srdce. Připadala jsem si jako štvanec, když jsem se znovu vyhoupla do sedla. Vojáci se mě tentokrát nepokoušeli zadržet.

Byl mohutný a skoro černý. Seděl pár metrů ode mě, když jsem se probudila. Vlk. Znovu jsem se marně pokusila vzpomenout si na něco z předešlé noci. Nejasné, matné pocity mi zavířily hlavou. Směsice pachů a vjemů a… Otřásla jsem se. Znovu se mi zvedl žaludek. Ne, to nemůže být pravda. Copak bych mohla… Můžu porodit vlčata? Nebo to budou děti? Musela jsem se rozesmát, jinak bych se zbláznila. Bylo to absurdní. Hnusilo se mi to, ale zároveň… Ve své lidské podobě jsem zatím otěhotnět nemohla, o to jsem se postarala pomocí brány, ale platí to, i když jsem vlk? Černý krasavec nejistě vycenil zuby a couvl. Když jsem se postavila na nohy, otočil se a utekl. Nezmizel ale nadlouho. Čas od času jsem ho zahlédla mezi stromy. A v noci… Děsilo mě to a zároveň fascinovalo. Nevybavovala jsem si toho příliš, jen odstíny pocitů. Svým způsobem jsem ho měla ráda. Snad jsem ho dokonce milovala, narozdíl od většiny mužů. Měl svůj vlčí půvab. A já byla napůl vlk.
Chrám šedých bratří jsem našla snadno. Ležel dva dny cesty od Farminu. Černý jezdec se zatím neobjevil, ale pořád jsem ve vzduchu cítila jeho přítomnost. Byl mi v patách. Můj vlčí společník si na mě už zvykl. Bez ostychu ke mně přicházel i ve dne a rád mi pokládal svou velkou hlavu do klína. Říkala jsem mu Rváč, podle dlouhých jizev, kterými měl pokryté boky. Cítila jsem se s ním… Jistější. Jako by mi dával něco co mi lidé dát nemohli. A teď, když už jsem nebyla člověk, byl jediným tvorem, na kterého jsem se mohla spolehnout. Když jsem se vydala k budovám, zůstal sedět na okraji lesa. Čekal. Nechala jsem Čagu stát před vraty a vešla dovnitř. Bylo tam chladno. Stovky sloupů vytvářely ve světle obrovských oken podivný tanec stínů. Snovým světem ticha se šustivě přesouvaly postavy v šedých hábitech. Vydala jsem se k jedné z nich. Zakašlala jsem. Zvedl hlavu. Vlasy měl prokvetlé stříbrem, ale v očích měl pořád tu veselou jiskru.
“Přeješ si, dcero?”
Zachvěla jsem se při tom oslovení. “Hledám Nikoda.”
Povytáhl obočí: “A pročpak to?”
“Potřebuju si s tebou promluvit.”
Udiveně zavrtěl hlavou: “Nevzpomínám si, že bych tě kde potkal.”
“Znals mou matku.”
“A smím vědět, jak se ta ctěná dáma jmenovala?”
Ušklíbla jsem se: “Bylo to ve Farminu. Před dvaceti lety. A jmenovala se Miriel.”
Zbledl. “No, možná by se nám lépe mluvilo při skleničce vína.”
Přikývla jsem.
Zavedl mě do úzké cely. Slamník, truhlice, krb a dvě židle, to bylo veškeré vybavení.
“Posaď se,” pokynul mi.
Přitáhla jsem si jednu židli. Z krbové římsy vzal džbán a dva poháry. Víno chutnalo trpce.
“Jak vidíš, nemám moc peněz.”
Teď bylo na mě, abych se zatvářila nechápavě.
Posadil se. “Proto jsi přece přišla, ne?” bolestně se ušklíbl.
Konečně mi to došlo. Rozesmála jsem se. Lidské problémy mi už byly tak cizí. “Ty myslíš, že tě chci vydírat?”
Pokrčil rameny: “Nebyl jsem sice tenkrát ani novic a byl to hloupý mladický čin, ale…”
“Ale nechceš, aby o tom někdo věděl,” doplnila jsem ho.
Přikývl.
Vypadal tak nešťastně, že mi ho bylo líto. “No, nemusíš se bát, já od tebe chci jenom odpověď na pár otázek.”
Nechápavě se na mě podíval.
“Hledám svého otce.”
Vytřeštil oči. “To přece… To by…” koktal.
“Mám tři kandidáty. A ty jsi první na seznamu.”
Nikod byl milý chlapík. Bylo by fajn, mít takového otce. Jenže o žádném prokletí nevěděl. Vysvětlil mi ale, jak jsem se tenkrát dostala do kruhu. Na lykantropa ve vlčí podobě magie nepůsobí. Trochu mě to vyděsilo, vzhledem k mým nočním hrátkám. Ale zatím to nevypadalo, že by se něco dělo. Zeptala jsem se na to Nikoda. Jestli se mu mé chování hnusilo, nedal to na sobě znát. Ale odpovědět mi nedokázal. S takovým problémem se ještě nesetkal.
“A ty si nepamatuješ, co se s tebou v noci děje?” zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou: “Jak bych mohla? Zůstávají mi jenom záblesky. Odstíny pocitů.”
“Můžeš.”
“Cože?”
“Můžeš si pamatovat, co děláš v noci. Můžeš to dokonce ovládat. Ale musíš se přestat bát sama sebe. Přijmi to, co jsi. Ta vlčice, to jsi taky ty. Když tohle pochopíš, tak hradba, kterou sis postavila mezi nocí a dnem, padne. Ve skutečnosti už teď víš všechno, co jsi po proměně kdy dělala. Jenom si na to nechceš vzpomenout.”
Chvíli jsem o tom přemýšlela. Ta představa mě vyděsila. “Blbost,” rozhodla jsem se nakonec.
Pokrčil rameny: “Možná to časem pochopíš.”
Nakonec mi Nikod dal nějaké peníze a řekl, že se můžu kdykoliv vrátit, že by pro mě na hospodářství, které patřilo chrámu, našel práci. Poděkovala jsem mu. Když jsem vycházela z chrámu, uslyšela jsem výkřiky. S mrazením zlé předtuchy v zádech jsem vyrazila ven. Rváč stál po boku Čagy a s hrozivým vrčením předváděl své tesáky skupině mnichů, ozbrojené zemědělskými nástroji.
“Jen klid, chlapče,” položila jsem mu ruku na hlavu.
“Ta bestie je tvoje?” zeptal se mladík s vyděšenýma očima a vidlemi v ruce.
“Spíš mě doprovází.” Vyhoupla jsem se do sedla. “Kdybyste nás nechali projet…”
“Neměla bys s sebou vodit takové zvíře. Je to nepřirozené,” ozval se postarší muž.
Předklonila jsem se v sedle: “Celý tenhle svět je nepřirozený. A teď, když dovolíš…”
Nakonec ustoupil. Ale ještě nějakou dobu jsem cítila v zádech jeho nepřátelský pohled. Neohlédla jsem se. Čekala mě dlouhá cesta na Vetranskou planinu. A Rváč byl lepší společník než většina lidí.