Odveta

Kdyby mi někdo před deseti lety tvrdil, že za svou domovskou základnu začnu považovat podnik tohoto rázu a navíc na vesmírné stanici zbudované tiriany, asi bych ho považoval za cvoka. Tehdy jsem totiž k nim, tak jako většina allurianů, pociťoval značnou averzi zcela pochopitelnou v situaci, kdy dva druhy sdílí planetu a jejich vzájemné vztahy lze popsat nejlépe jako diplomatické tanečky s tradicí vzájemných podrazů. Úsilí aktivistů o nějakou změnu vycházelo na prázdno tak dlouho, dokud nepřiletěli draganiané a v průběhu dvou týdnů neudělali z mého domovského světa nadmíru rozkošný pás asteroidů.

Galaktická Federace byla v šoku (na což jediné se ostatně také zmohla), nicméně staré mezidruhové křivdy byly rázem zapomenuty. Možná i proto, že jednotlivci se mezi sebou dokážou dohodnout podstatně lépe než státy a počet elliarských allurianů, kteří přežili a zároveň neskončili v azylu na Malloně, se dal spočítat na prstech.

Zrovna jsem se propracovával ke dnu druhé skleničky, když se mi za zády ozval zcela nepovědomý hlas: „Máte tu místo?“

Mimoděk jsem zamrkal. Aby se ke mně někdo nepovšimnut přiblížil, to se mi nestalo od doby, kdy mi bylo třináct. Pomalu jsem se otočil a za mnou stál vysoký člověk allurianského typu, s vlasy i očima v barvě roztaveného zlata.

Maskující se Ochránce?

To by mnohé vysvětlilo. Jejich schopnosti, alespoň na základě dosti kusých informací, které se dostaly i mimo složky s patřičným utajením, působily vskutku impozantně. Vždy jsem si myslel, že jde o notně přehnané drby, ale zřejmě ne.

Neznámý ani nepočkal na mou reakci a s objednávkou toho samého, co mám já, si přisedl. Záhy před ním přistála vysoká sklenice až po okraj naplněná smaragdově zeleným čímsi. Usrkl a vzápětí se nesouhlasně zašklebil.

„Tomu říkám sebedestruktivní sklony.“

Kdyby tu neplatila Traxova pravidla a já se je kdysi nerozhodl dodržovat, asi bych s ním zkusil vytřít zem, přestože měl zjevně převahu. Takhle jsem jen pokrčil rameny a snažil se ho ignorovat. Se zbožným přáním, že z něj buď vypadne, proč otravuje, nebo naopak vypadne on sám.

Místo toho si vymyslel třetí možnost.

„Věděl jsem, že vás tady najdu, plukovníku Vaire,“ prohodil konverzačním tónem a mně po páteři přeběhl mráz.

Znovu jsem si prohlédl svého návštěvníka. Že si mě dokázal spojit s Argilem Vairem, bylo děsivé samo o sobě. Ten totiž oficiálně tvrdl v internačních táborech Mallony a stejně tak dobře mohl být mrtvý; všichni přece ví, jak to na světech pod nadvládou draganianů chodí. A s připočtením politiky Ochránců, vždy v souladu s cíli vytyčenými Galaktickou Federací, a mých aktivit z doby, co jsem byl zase venku… koukal z toho pěkný průšvih.

„Zřejmě jste se dobře informoval,“ rozhodl jsem se nezesměšňovat se pokusem o blufování a v duchu procházel všechna riziková místa mých aktivit, která ho mohla přivést na stopu. „Takže co takhle říct, co mi chcete?“

„Chtěl jsem vás požádat o pomoc a…“

„O pomoc? Nevidím jediný důvod, proč pomáhat hajzlům, co nechali moje lidi umírat!“ sykl jsem a hodlal ještě něco dodat. Než jsem se ale mohl nadechnout, mozkem mi prolétla vlna agonie. Moje obranné štíty se ukázaly být dobré leda tak na dvě věci, a to nejsem žádný amatér. Chvíli jsem vnímal pouze tmu; obrazy světa kolem se začaly vracet jen pozvolna, spolu s železitou chutí krve v ústech.

„Jmenuji se Brian Tuiren,“ konečně se obtěžoval neznámý představit. „Ještě si myslíte, že patřím k těm idiotům, co nechávají draganianům volné ruce, aby si ty svoje náhodou neušpinili?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Pár let zpátky byl Brian Tuiren historicky nejmladší člen vnitřního kruhu Ochránců a všichni předpokládali, že jej čeká zářná kariéra. Jenže pak mu, z pohledu vedení Galaktické Federace, přeskočilo – a stal se z něj renegát a válečný zločinec. Aby si svými aktivitami nezašpinil ruce, s tím si hlavu opravdu nelámal. V průběhu čtyř let si získal pověst psychopata, který se zcela vyrovná nepřátelským vůdcům. Soudě z jeho výrazu na to byl dost možná i pyšný.

Znovu usrkl z Traxovy zelené břečky, co chutnala po starých časech a sladkém zapomínání.

„Dobře. Oč mi jde – musím se dostat na Mallonu, do Gavelain´thau… a zařídit pár věcí. Tuším, jak to zlo zastavit. Jenže potřebuji pomoc. Pomoc někoho, kdo tam dole byl a v podstatě to tam zná.“

Rozklepaly se mi ruce. To bylo šílenější, než jsem si dokázal představit.

„Proč konkrétně se chcete dostat do největšího internačního tábora v galaxii?“

Suše se zasmál.

„Nechci se tam pouze dostat. To by bylo příliš snadné… jinými, kontraproduktivními způsoby. Jak sám dobře víte, v Gavelain´thau je rozsáhlý komplex laboratoří. Ostatně, prožil jste tam jako válečný zajatec zničení Elliaru. A také jste si odtud při útěku odnesl něco, co by vám pomohlo se vrátit – zcela legálně, jako jeden z odborníků se vstupem všude. Tak to prostě udělejte – a vezměte mě se sebou. Draganiané a jejich spojenci netuší, že máme takovou výhodu. A vstupové sekvence se neměnily, ne ty, co jsou vtisknuté do hloubky mysli…“

Vyhnul jsem se Tuirenovu pohledu. Ať už byla jeho moc jakákoli, skutečné jím představované nebezpečí se skrývalo jinde. Ve slovech a myšlenkách. Ve schopnosti najít slabé místo – a bez milosti na ně zaútočit. Dokázal přimět člověka, aby začal věřit ve stejné sny, doufal ve stejné naděje, přebíral stejné vize. Když se dostal až sem, bylo mi jasné, co přijde dál.

Každá civilizace s částečně sdíleným vědomím si dříve či později začala pěstovat vůdčí kastu, bytosti, jejichž dispozice překračovaly schopnosti vlastního druhu. Pod Gavelain´thau se pozvolna rodila královna Mallony. Noční můra, která mě pronásledovala noc co noc. Paní nad životem a smrtí, nad pamětí a zánikem. Její úponky jako by se stále ovíjely kolem mé duše, ačkoli byla vzdálená tisíce světelných let…

„Dokážu ji zabít. Ale ne se k ní dostat,“ dokončil Brian Tuiren svůj návrh.

A já ho nedokázal odmítnout.

*

Pohled na Mallonu z kokpitu osobní přepravní lodě nebyl zrovna nejpříjemnější. Obrovské šedé fleky megapolí sice ustoupily, ale místo toho z krajiny vykukovaly kopule zastřešující nová draganianská města určená jednotlivým kastám. A co bylo nejhorší, na místě centrálního kosmoportu planety jsem si povšiml obrovské bílé skvrny. Zákony schválnosti platí v celé galaxii – potřebujete se někam nutně dostat a atmosférické podmínky jsou najednou tak extrémní, že musí být provoz přístavu zcela uzavřen.

Nevybíravě jsem zaklel, na což můj společník zareagoval pouze nepatrným povytažením obočí. Seděl – pochopitelně s nezapnutým bezpečnostním pásem – v křesle druhého pilota, nohy opřené o navigační počítač a půl centimetru nad dlaněmi se mu vznášel hrnek s čajem. Pohled na něj přímo sváděl k vypnutí generátoru gravitačního pole. Brianův vzhled se během čtyř dní cesty zcela proměnil. Barva na vlasy a kontaktní čočky udělaly své, stejně i několik desítek vrstev mentálních štítů zkreslujících jeho auru k nepoznání.

„Co byste čekal? Zabydleli se tu, se vším všudy,“ prohodil pochmurným tónem, na který jsem nebyl zvyklý. „Královna už dokonce přebírá kontrolu nad fyzickou stránkou planety.“

Ušklíbl jsem se. Na toto téma existovala řada divokých historek a ještě divočejších hypotéz, všechny založené na skutečnosti, že se nikdy nepodařilo získat zpátky svět nějakou dobu draganiany spravovaný – tak, aby byl v obyvatelném stavu. Spekulovalo se o ledasčem, ale vysvětlení bylo podle mě nepříjemně prosté. Vykopat šupináče z díry, v níž se usídlili, nešlo jinak než intenzivním orbitálním bombardováním jadernými hlavicemi. A když takto zlikvidujete strategické cíle umístěné často hluboko pod povrch, nečekejte, že to biosféra rozchodí.

Než jsem se stačil o tyto dojmy podělit se svým společníkem, rozblikala se obrazovka komunikátoru siluetou modrofialové kapky s očima a pusinkou stejné barvy. Proč si Brian Tuiren naprogramoval zrovna takový avatar pro řídící inteligenci lodě, netuším, nicméně při jeho psychologickém profilu by mě spíš překvapila nějaká vnadná, spoře oděná černovláska.

„Kontaktovalo nás řídící středisko stanice Rae´tiiir. Přepojuji,“ ozval se sytý baryton nápadně připomínající Mirta Waarena, jednoho z autorů federativní ústavy. UI totiž – krom toho, že jí chybělo jméno – oplývala mnohočetnou osobností složenou z pokusů o vytvoření kopií otců zakladatelů moderní politické filozofie. Prý proto, aby se krom plnění normálních funkcí mohla i hádat mezi sebou a těmito disputacemi vytvářet zábavu pro zkrácení dlouhých letů.

Obrázek kapky zmizel a místo ní se objevil záběr biota; trojúhelníková hlava s nadměrně rozvinutou mozkovnou, velké mandlové oči – modrošedé, dokonale ladící s barvou pokožky. S nechutí jsem si uvědomil, že je v nich něco víc, než by správně mělo být. Jakýsi… zájem. Zájem a zvídavost, nepatřičná pro tupý biologický automat.

„Identifikujte se, lodi, a nahlaste cíl své cesty.“ Galaktický standard zněl z úst toho stvoření nepřirozeně a cizí, tvrdý přízvuk vyvolával nechtěné vzpomínky.

„Tady Amathea, kód aile´thavor lox. Cílem je Gavelain´thau.“

Stvoření si mě chvíli pátravě prohlíželo, jako by mu cosi připadalo zvláštní.

„Mrzí nás to, ale přistání na povrchu není možné. Projekty spadající pod aile´thavor byly kvůli interním záležitostem Nejvyšší rasy pozastaveny na neurčito. Dokud nedojde k jejich znovuobnovení, budete hosty na naší stanici. Zasíláme vám souřadnice trasy.“

„Rozumím .“

Ulehčeně jsem si oddechl až ve chvíli, kdy UI potvrdilo příchod dat a Brian Tuiren je zanesl do navigačního kurzu. Po celou tu dobu vládlo v kokpitu nepříjemné ticho, přerušené až jeho „Tak jsou na tom mnohem líp, než jsem myslel.“

„Alespoň nás neodhalili.“

„Alespoň. Jenže tohle znamená, že právě rozjíždí hlavní testy. Na Mallonu nás nepustí dřív, než je skončí s kladným výsledkem a všechno zapojí. A pak bude pozdě.“

„Pozdě?“ prolétl mnou mráz. „Na co?“

„Na můj dárek pro královnu.“

Zdálo se, že má co dělat, aby nevybuchl vzteky.

„To, na čem zde pracují… je spojení osobní energie královny s Mallonou. Až s tím skončí, bude to monstrum schopné myšlenkou hýbat tektonickými deskami. Regulovat sopečné erupce. Ovlivňovat atmosférické proudy. Vše v míře, jakou si to ani tvořitelé neumí představit. Stručně řečeno – planeta bude jejím tělem stejně jako vypěstovaní bioti a jako vězni, jejichž duše byly určeny pro pohlcení. Teprve spojením všech složek se stává prakticky nesmrtelnou a ve své sféře vlivu všemocnou.“

Zatmělo se mi před očima a natáhl jsem se k vypnutí autopilota. Neměl jsem jediný důvod to vše Tuirenovi nevěřit, zvlášť když u toho vypadal tak, jak vypadal. A jestliže mluvil pravdu, byla tu jediná možnost, jediná šance to vše zastavit… stočit loď dolů, prokličkovat obranou a zaútočit, bez ohledu na možnost přežít, na úspěšnost…

Jako bych však narazil na neviditelnou bariéru čiré energie, která mě zaklopila zpátky do křesla. Energie téhož druhu, jíž si renegát na III vynutil mou zdvořilost.

„Ne. Teď dávají pozor na všechno, co loď dělá. Stačí sebemenší odchýlení od zaslaného kurzu a je po nás,“ procedil mezi zuby. „Na stanici je už zajímat nebudeme. Bude snadnější se tam ztratit v davu – a potom se dostat na povrch.“

Nebyl jsem si tím ani zdaleka jistý, ale polemiku jsem si odpustil. Už kvůli závěrečné poznámce.

„Navíc má loď je moc velká. I kdybychom prolétli draganianskou obranou, přistávání Amathey je vázané na speciální podmínky. A misi nesplníme, když vytvoříme na Malloně menší kráter.“

Zachoval jsem si pověst jedince se sebedestruktivními sklony a hned, co se mi podařilo znovu nastartovat logické myšlení a vykopnout otázku, jak moc si toho Brian Tuiren o detailech své likvidace královny nechal pro sebe, jsem se pustil do vytváření plánu. Ex-Vykonavatel mi v tom sekundoval tak zdatně, že jsem se těžko ubránil pocitu, že vlastně jen rekonstruuji jím dříve vymyšlený plán B.

Vše to vycházelo z primitivního předpokladu, že nejsou jen projekty aile´thavor. A řada těchto projektů, pochopitelně vztahujících se zejména ke kastě tvořitelů, se chýlí k nezdárnému závěru, takže stačí na stanici sebrat menší draganianskou loď, přesvědčit ji o svých oprávněních a nechat se poklidně odvézt dolů. Zbytek pak bude záležitostí čiré improvizace a štěstí.

Na vytvoření základní kostry akce jsme měli hodinu a půl, tak dlouho totiž trvají přistávací procedury na draganianských stanicích, a v zásadě jsme s ní byli spokojení.

Když tedy loď měkce dosedla do připravené kóje, připadali jsme si připraveni na všechny eventuality, snad s výjimkou ozbrojeného uvítacího výboru. Na ten nedošlo; místo něj na nás čekala skupinka přátelsky vyhlížejících biotů, která nás po salvě omluv za nemilé zdržení nasměrovala k připraveným pokojům.

Přesto můj pocit čehosi nepatřičného neustupoval, spíš naopak. Zatímco jsme pod drobnohledem biologických strojů kráčeli chodbou po všech stranách porostlou matně světélkující, na dotek sametově hebkou lišejníkovitou hmotou, připadalo mi, jako by se kolem mých mentálních štítů plížila smečka dravců a pečlivě zkoumala, hledala trhlinu…

Tuiren mi – ne tak bezděčně, jak se mohlo zdát – položil ruku na rameno. Trochu to pomohlo, alespoň do chvíle, než se před námi otevřely dveře místnosti a my mohli vstoupit dovnitř, konečně bez doprovodu.

Nám vyhrazené prostory se totiž drasticky lišily od obvyklého interiéru. Stěny měly stejný čistě kovový nádech jako eliarské lodě a prosté vybavení přímo asociovalo mé poslední umístění v rámci vojenské služby. Především umělý krb s širokou římsou, na níž ležely dva flerety, od pohledu v unifikovaných pochvách bezpečnostních sborů. A nad tím vším zářila obrazovka s mapou meziprostorových tras.

Zarazil jsem se; pocit tisíce sledujících očí sice zmizel, ale v hloubi duše jsem nepochyboval, že se někdo dívá. Nebo spíš… něco. Něco mnohem důmyslněji skrytého, než jsem si dokázal představit.

Bývalý Ochránce sebou mezitím praštil do nejbližšího křesla, výraz notně nepřítomný a pohled jako by dokonale ignoroval tu nádheru kolem.

„Žádné štěnice, žádné skryté kamery,“ konstatoval po chvíli se značným uspokojením. „A zjevně se snaží, abychom se tu cítili jako doma. Navíc nám dodali i nějaké slušnější zbraně. To je od nich hezké, ne?“

„Velmi.“

Chvíli jsem uvažoval, zda mu mám předhodit, že PŘESNĚ TAKHLE vypadala před lety moje pracovna; nakonec jsem to spolkl. Znamenalo by to, že toto místo museli předem připravit. S láskou a péčí, podle obrazu okopírovaného z mé mysli.

Vzkaz?

Naprázdno jsem polkl a zamířil krbu. Nijak mne nepřekvapilo zjištění, že pochva jedné ze zbraní je ohmataná a sotva zřetelné runy karmínově hlásají Eth Elliar… věrni zůstaneme.

Zajímalo by mě, kolik práce jim dalo najít ten dávno ztracený kus železa.

Druhý fleret, krásný kousek, z nějž novota přímo vyzařovala, jsem hodil Tuirenovi.

„A jak se zdá, nebyli jsme neočekáváni. Alespoň já ne.“

Svou zbraň zachytil ještě v letu; plynule pokračoval ve svém pohybu, vstal a připnul si ji k opasku, tak, aby zcela splývala pod záhyby dlouhého, tmavohnědého pláště. Až do téhle chvíle se tvářil, že si zcela vystačí s vlastní mocí a že mi doporučuje propašovat s sebou radši nějakou menší střelnou zbraň. Jenže proč nevyužít takto příhodných darů, že?

„Doufal jsem v malou pauzu, která se zjevně nekoná,“ pokusil jsem se o povzbudivé pousmání. „Kdyžtak se budeme muset probít.“

Na to jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Sotva, Vaire. Jestli skutečně ví, kdo jste, tak s vámi mají i nějaké plány. Takže nezbývá než hrát podle jejich hry, jen v nestřežené chvíli změnit pravidla. A pak shrábnout bank.“

Na zlomek sekundy zavládlo ticho, v němž by – nebýt dokonale zvukotěsných stěn – bylo slyšet i pomalé vrčení staničního jádra.

„Vy jste to věděl, že?“

Neznělo to tak zcela jako můj hlas; na to tam bylo příliš mnoho skrytých obav a podezíravosti. Prsty pevněji sevřely rukojeť fleretu.

„Že vzorec sekvence, skrz kterou jste byl připoután ke královně, může být rozpoznán? To riziko tu bylo, v případě, že by procitla do doby našeho příletu natolik, aby si dokázala uvědomit přítomnost své… jak to tak říct – chybějící součástky. Nepovažoval jsem to ale za nejpravděpodobnější alternativu, takže jsem se o tom nezmínil. Mohlo vás to pouze zbytečně poplašit.“

„Jistě,“ poznamenal jsem jedovatě. „Sotva bych riskoval situaci, kdy by nás ta mrcha mohla pohodlně sledovat a až by se jí zachtělo, snadno a rychle zlikvidovat…“

„Proč by to dělala? Za předpokladu, že jí to nedovolíte – a nemá jak se vám probourat do mozku. Tolik probuzená být nemůže. A i kdyby snad náhodou ano, bude zvědavá. Konec konců, kolik lidí dokázalo uvolnit připoutání své duše k bytosti podobného typu a ještě navíc uprchnout z její mozkové plástve? Studoval jsem tyto aspekty draganianské kultury velmi podrobně. Jste první, kdo to dokázal. Budou ji, tak jako zbytek takzvané Nejvyšší rasy, zajímat důvody, a především způsob. A VY, na to nezapomínejte. Pozorování je pro celkový obrázek mnohem lepší než bezprostřední usmrcení. Jestli se tedy dostala do fáze, kdy rozpoznává a je schopná kombinačního myšlení, musíte ji fascinovat. A fascinace vede k slabostem a chybám. Rozumíte mi?“

Zatoužil jsem mu jednu vrazit. Přesto – nebo právě proto – že měl pravdu. Jen s ní měl přijít na světlo podstatně dřív.

„Jo. Prostě mám multifunkční roli. Průvodce, paklíč, vábnička… a tak dál, abyste se mohl dostat pokradmu ke královně a sejmout ji. V podstatě jsem pouze součást vaší hry, co hrajete s draganiany.“

Zasmál se.

„Přesně. Karta, s kterou můžu vyhrát. A ještě jeden malý detail, Vaire. Malý a důležitý: nikdy po nikom nechci nic, co bych nemohl chtít po sobě.“

To opravdu neuklidnilo.

*

Cestou k dokům nás nikdo nezadržel; chodby působily pustě a biotů prostě. Když se po chvíli zúžily do ohromné kopule, paprskovitě rozdělené na dvanáct kójí, naskytl se nám pohled na tři stíhače. Ležely tam jak přerostlé olihně přestrojené za ropuchy – soudě podle tvaru a bradavičnatého, olivově zbarveného povrchu.

Bez zaváhání jsem vyrazil k nejbližšímu. Zlehka jsem přejel po jeho stěně; pulzovala životem a pod konečky prstů příjemně hřála. Přimhouřil jsem oči, soustředil se na stroj před sebou, jeho vnitřní soustavy, myšlenkovou konstrukci jen připravenou pro pilota.

…otevři se, zašeptal jsem v duchu. Uvnitř mozku se cosi pohnulo, zářivá řada symbolů prolétla vědomím.

AUTORIZACE POTVRZENA!

Otevřel se průchod, velký tak akorát, abychom mohli proklouznout dovnitř. Kovové pásy kostry se v letounu střídaly s živou hmotou místy připomínající měkké, řasami porostlé tkáně a jinde zase korálovitá uskupení.

Zatím co Brian Tuiren nedůvěřivě obhlížel interiér, usadil jsem se do pilotního křesla. Na první pohled připomínalo špatně vyřezávaný kostěný trůn a postrádalo ovládací panely. Další charakteristický rys draganianských technologií.

Kolem těla se mi ovinul shluk chapadel. Sotva rozpoznatelná bolest kolem zápěstí – a v několika vteřinách se mé vnímání sjednotilo se senzory stíhače a s jeho ovládáním. Pak stačilo jenom chtít. Stroj se odlepil od podlahy a těžkopádně zamířil k rozevírající se membráně hangáru. A dál ven, k povrchu Mallony. V zádech stanice Rae´tiiir, souhvězdí známého světa… a dva zbývající stíhače.

Uklidňovala mě skutečnost, že draganiané – při vší genialitě jejich kast – nemohli vědět, na který z jejich strojů se napojím, takže nyní musely být řízeny z dálky. A mozek spojený se sítí přímo vždy bude mít rychlejší reakce.

Vědomím blikla informace, že vstupujeme do atmosféry.

Vakuum zlehka přecházelo ve vzduch a oni… nestříleli. Drželi se za námi v dostatečném odstupu jako čestná stráž a zdálo se, že je to zatraceně baví. Vytáhl jsem rychlost na maximum. Ať měli v plánu cokoli, rozhodně jsem nestál, aby se mi jejich hlídka lepila na zadek.

„Mírni to, nebo skončíme jako zbloudilý meteor!“ ozval se odkudsi zevnitř lodi Brian Tuiren. Mohl stát těsně vedle mě, ale stejně jsem ho dokázal zaregistrovat jen pomocí těch několika slov – mé smysly byly jinak plně napojeny na stíhačku.

„A když jsme u toho, Vaire – pamatuješ si na plošinu Gahiir? Zkus přistát v její severní části.”

Spolkl jsem ošklivou poznámku. Stovky kilometrů dole, na místě označeném jako cíl, se houfovala těžká tmavá mračna. Na pohybech atmosférických vrstev bylo cosi divného. Nepřirozeného.

A to nebylo ani zdaleka vše.

Na sedmé a páté hodině se objevily další trojice letounů. Jejich bleskově se přibližující tečky získávaly tvar šarlatových hvězdic. Dharee, draganianské bojové stíhačky prvního sledu. To znamenalo dvě věci. Problémy – a otázku, kde se sakra na Malloně vzaly . Sotva se jen tak náhodou poflakovaly kolem a rozhodly se pro improvizovaný trénink.

Na čtvrt vteřiny jsem strnul. Už dřív jsem viděl, jak si jich tucet dokázal poradit s allurianskou válečnou fregatou… šance je zneškodnit se rovnala absolutní nule.

Takže utéct. Utéct, ztratit se v nižších vrstvách mraků – a doufat v tradiční stabilitu ochranných štítů. I tyhle olihňovité mrchy se nad Elliarem sestřelovaly pěkně těžko.

První salva nás minula ve vzdálenosti víc než slušné. Druhá už šla blíž.

Prudká otočka vpravo. A pak jsme zamířili k povrchu, čumákem lodi napřed, přímo do formující se bouře.

Padesát kilometrů nad povrchem.

Čtyřicet šest.

Čtyřicet tři.

Zaznamenal jsem, že náš původní doprovod zmizel. Buď zůstal příliš vzadu a nestačil, nebo se vrátil na základnu a nechal řešení na profesionálech. Na naší situaci se neměnilo nic. Hvězdice se dostaly proklatě blízko, roztažené ve vějířovité formaci. Jejich ramena zaujala palebná postavení. Vzduch kolem letounu se zachvěl stříbrným světlem, instinktivně jsem pevně semkl víčka, ale nebylo to k ničemu. Stejně mě to na moment oslepilo.

Výboj energie se svezl po zádi letounu a v hlavě explodovala bolest.

Na popravčí četu se trefovali hezky mizerně.

Nebo jim stačilo se těsně netrefovat a sázet se, kdy ztratím nad stíhačkou kontrolu.

Třicet osm.

Třicet sedm.

Třicet šest.

Znova jsem vnímal okolí. Agonie tepala v hlavě, pozvolna odsouvaná stranou. Instinktivní reakce nezklamaly. Prozatím. Pět kilometrů pod námi začínala vrstva bouřkových mraků. Upnul jsem se k ní jako k naší jediné naději.

Dharee se opětovně přeskupovaly, aby mohly zaujmout lepší pozici pro další střelbu.

Přelil jsem veškerou nepotřebnou energii do lodního štítu. Pokud zasáhnou a prorazí – pak to teprve bude bolet.

„Je to past,“ poznamenal Brian Tuiren stručně. Na pasažéra bez přehledu o situaci zrovna nepanikařil. Preventivně si tím u mě získal malé, bezvýznamné plus.

…vím! Jenže když do ní nevlítneme, je po nás! zavrčel jsem zbytky vědomí, co si dokázaly udržet odstup od soustavy stíhačky. Takhle máme šanci!

„Rozumím.“

Dotek dlaně na opěradle pilotního křesla.

Vlnky energie přitékající do centrální soustavy, právě včas.

Loď obemkla další vlna stříbra, vzápětí následovaná další salvou.

Nehty se zabořily do masa.

Nevzdat se. Vydržet.

Nádech. Výdech.

Nezpomalovat. Neztrácet čas.

Třicet dva kilometrů nad povrchem.

Třicet jedna.

Třicet…

…zásah… . Nervy se změnily v roztavené vodiče – a najednou byla jen tma.

*

Trvalo to nějakou dobu, než jsem přišel k sobě.

Ne že bych nebyl zvyklý, ale ocelové odstíny temnoty nepůsobily zrovna přívětivě – a o Tuirenovu „Konečně zpátky!“ platilo to samé. Celé tělo mě bolelo. S námahou jsem rozlepoval oči; z šedočerné masy se postupně začaly vylupovat obrysy hornaté, řídce zalesněné krajiny za soumraku.

„Kde… kde to jsem?“ dostal jsem ze sebe tři slova. A zároveň otázku, na kterou bych rád slyšel odpověď, pokud možno s obsáhlejším vysvětlením.

„Severozápadní okraj Gahiiru.“

Chvíle ticha, které se dalo krájet.

„Čekal jsem originálnější dotaz. Ale asi to znamená, že kdo jste a co tady děláte, si vybavujete,“ poznamenal renegát.

„Takže… žiju.“

Zkusil jsem se posadit. Nešlo to zrovna nejlíp, hlavně než jsem si uvědomil, kde je nahoře a kde dole.

„Jo. Zatím. Jenom jste si nějakých osm hodin pospal. Asi jste si potřeboval dát menší pauzu, ale v naší situaci to nebyl dobrý nápad.“

Sarkasmus z něj vyloženě odkapával a skoro dokázal zakrýt únavu a rozladěnost. Skoro.

„Dalo mi dost práce ten krám přesvědčit, že je v pořádku, že se v té bouřce dá orientovat a že by měl taky nějak přistát a neroztřískat se u toho na kusy, ale nakonec to nedopadlo zrovna nejhůř. Těch patnáct kilometrů po Malloně bylo horší.“

V ústech jsem měl najednou podezřele sucho.

Vstal jsem; hlava se ještě motala a dva, tři kroky ke skalní stěně byly vratké až běda, jenže oboje se dalo rozchodit. A čím dřív zmizíme, tím líp. Najít trosky letounu nedá draganianům velkou práci… a poslat pátrací týmy taky ne.

Byl jsem skutečně rád, že v tuhle chvíli Tuirenovi nevidím do obličeje.

„Vaire, neplýtvejte silami. Budou se vám hodit později,“ zavrčel renegát. „A navíc…“

Noční nebe narušil záblesk. Barva plamenů ladila s postupující nocí, ale ne s astronomickými jevy, jež bývají v tuhle dobu na Malloně k vidění.

„…nemáme loď,“ dokončil můj společník větu, jako by se nic nestalo. „Doufal jsem, že pro draganiany z kasty správců bude mít vyšší prioritu vyšetření zkázy jejich vlastní stanice, než dva Alluriané na planetě s probouzející se královnou.“

Zhluboka jsem se nadechl.

„Nechcete říct, že za dobu, co jsem byl mimo, jste se koukal na hvězdičky a silou vůle přivedl Rae´tiiir či něco podobného k výbuchu?“

„Ne. Jen jsem při přistávacích manévrech s Amatheou nastavil autodestrukci, aby se za dvanáct hodin aktivovala. A díky jejímu zesílenému účinku skrz sekundární programy ze sivirského kódu…“

Radši jsem vypnul poslech. Pořád jsou věci, o kterých je lépe nevědět, a syntéza allurianských a sivirských techonologií se řadí na jedno z prvních míst – a nejen proto, že oblíbený chyták v rámci jakýchkoli xenokulturních oborů byl postaven na principu jejich nekompatibility.

„…čekal jsem potíže. Ale ne tohoto druhu,“ ukončil přednášku dříve, než mohla začít.

Jeho pohled se zastavil na hranici planiny a řidšího listnatého lesíka.

„Tohle jste nechtěl, co?“

„Ne.“

Ani se neobtěžoval otočit ke mně, ve tváři se mu nepohnul ani sval. Pak mu sotva znatelně cuklo v koutcích nad ironií, kterou chápal nejspíš jen on sám.

„Ví, kde jsme, a že z jedné své základny na oběžné dráze mají hromadu smíšeného odpadu. A jestli mají v hlavě alespoň pár mozkových buněk, tuší, co jsem zač. Nebo o tom mají vcelku přesný obrázek. Nejsou hloupí. Zatím si pro nás nepřišli z jediného důvodu. Vlastně ze dvou. Slunce… a ztráty. Jejich kůže je příliš citlivá. To platí hlavně o biotech, ale kasta válečníků na tom není o mnoho lépe. Pokud nejsou ve svých speciálních těžkých zbrojích. Těch je málo, a nejsou levné ani nenápadné… a ať už tuší cokoli, nebudou riskovat jejich poškození. Ne, když si mohou poradit jinak.“

Z jeho samomluvy mě zamrazilo. Mezi stromy jako by se cosi pohnulo. Stíny, podlouhlé, děsivě tiché přeludy. Bezděky jsem nahmátl pistoli.

„Trochu jsem to tu ještě za světla obešel a připravil terén. Takže půjdou tak, aby nepadli do některé z pastí, o kterých vědí. A navíc… navíc je tu jejich smysl pro drama.“

Teprve teď jsem si uvědomil, jak sedí – s dlaněmi roztaženými tak, aby se co nejvíc dotýkaly povrhu planety a vstřebávaly z ní sílu. Nevzdával se. Ani omylem.

„ Měl jste mě tam nechat. Poradil byste si. Sám ano… “

Ušklíbl se. „Tohle je moje válka, Vaire. Neříkej mi, jak ji mám vést.“

Poprvé přešel do tykání, jako by společné postávání na prahu nepříliš laskavé smrti mohlo sblížit.

V tu chvíli siluety opustily bezpečí lesa. Pomalu se zdvihaly přes okraj kopce jako oblak smrti. Počítal jsem, že po nás půjde jen pár hlídek – ale pohled na desítky postav vzbuzoval strach a hrůzu. A ještě větší občasný zákmit karmínové či krvavě rudé aury. Tohle nebyli jenom bioti.

Naprázdno jsem polkl.

„ Setkal jste se s draganiany i mimo vesmírnou bitvu, osobněji, tváří v tvář? A s jinými, než jsou vědci, správci a hlídači? Tyhle stvořili pro boj. Pro rozkazy. Pro smrt. Správně by tu neměli co dělat.“ Navzdory situaci byl jeho tón pevný a klidný.

Přibližovali se. Bez jediného výkřiku, slova, zaskřípání kamínku pod botou. Hrozivý půlkruh se stahoval a vědomí skalní stěny nepovzbuzovalo.

…jako myši zahnané do kouta…

„Neber je moc vážně,“ poznamenal Brian, „stačí, když to začínám dělat já. A střílej, až dám signál. Neptej se, jaký. Poznáš to včas.“

Zvedl se ze země a z pláště setřásl jemný rezavý písek. Rád bych věděl, kolik vůle ho stálo na pátrací skupinu přátelsky zamávat.

Ani se nezarazili.

Ve vzdálenosti na dostřel útočné pušky zaklekli a jejich vůdce zavolal naším směrem:

„Avarat´dolgai.“ Vzdejte se.

Jednoduchá výzva, v které bylo víc hrozby než konstatování. Navíc hrál na efekt. Draganiané mezi sebou rozmlouvali pouze z mysli do mysli. I s ostatními, méněcennými druhy komunikovali buď prostřednictvím biotů, nebo také telepaticky.

„E´ghere.“ A proč ne.

Z odpovědi bývalého Ochránce zamrazilo; byla zoufale stejná jako výzva.

Stejná souhra slov, myšlenky a emoce – jako ostří nože vražené mezi žebra. Mírumilovný výraz na tom nezměnil vůbec nic. Stejně tak i dlaně držené tak, aby na ně nepřátelé mohli vidět.

Stál jsem Tuirenovi za zády. Celá situace mi připadala absurdní, představa okamžiku zmrazeného na věčnost…

Nejdřív se nic nedělo. Pak se z půlkruhu vydělila skupinka pěti biotů. Monotónním krokem vyrazili k nám, každý pohyb maximálně úsporný. O šedesát metrů později bylo možné rozeznat jejich individuální tetování na lebce, různé vzorce červených a oranžových čtverců dělících bledě šedou kůži na políčka bizarní šachovnice.

„Tavrat´sthe´la­nai!“ Složte zbraně.

Příkaz nepřátelského velitele přišel právě včas.

Renegát prudce napřáhl dlaně. Záblesk plamene, palčivě stříbrné záře, když vlna energie mrštila nejbližší trojicí vojáků prudce dozadu. Jejich let ukončil až náraz… následovaný bílomodrým světlem a škvířením masa. Okamžitě jsem vypálil po zbývajících dvou. Na rozdíl od jejich kolegů je čekala lehká smrt.

To vše se stalo v jediném okamžiku. Po něm vypuklo peklo, velkolepý ohňostroj se spoustou střelby, světelných a pachových efektů.

Brian měl pravdu. Tohle byla skutečně JEHO válka. A prostředky, které v ní používal, by Ochránci nenazvali snad ani zapovězenými. Nestačil jsem mu. V konečném výsledku jsem za to mohl být i rád. Tohle byla poslední bitva, poslední zoufalý krok do prázdna. Za ní bude smrt. A některé volby se táhnou až za ni.

Třeba svědomí.

Potřeba být lepší než ONI – alespoň v něčem.

Poslední, co jsem vnímal, byla prázdnota.

Tupá, neústupná prázdnota – a jistota, že tuhle hru jsme definitivně prohráli.

*

Pomalu jsem přicházel k sobě. První vjem – bolest. Ostrá a pronikavá. Pocit, že křičím – musím křičet, protože ta agonie byla nesnesitelná – přesto jsem ale neslyšel svůj hlas.

Pak to přešlo a zůstalo jen cosi… teplého, objímajícího, pozvolna ukolébávajícího ke spánku. Poddat se bylo více než snadné.

Probudil jsem se uprostřed noci, sám, bez nejmenší představy, kde jsem a kolik času mohlo uplynout od incidentu s draganiany. Pokusil jsem se zvednout. Šlo to ztěžka, protože zrak se vytratil kamsi do neznáma a hmat nefungoval.

Vítej doma, Arene.

Doma? Vždyť já žádný domov nemám, pomyslel jsem si překvapeně.

Odpovědí byl tichounký, sotva znatelný smích.

Nebuď si tím tak jistý. Každý má domov. Tam, kde leží jeho srdce. A tvoje… tvoje zůstalo tady. Nebo si nepamatuješ, jak bylo sladké zapomínat?

Ten hlásek zněl odkudsi z hloubi vlastní hlavy, tedy pokud jsem ještě měl nějakou hlavu, a působil nepříjemně povědomě. Stejně jako celá ta situace, to obzvlášť nepříjemné deja vu.

ONA.

V temnotách a noci, co nebude mít ráno.

Jen to pomyšlení dokázalo vyděsit. V kombinaci se vzpomínkami stále živěji se prodírajícími z podvědomí… nedalo se to popsat. Radši.

…copak jsi mě nikdy nevnímal jako živou, myslící bytost?

Zajímavá otázka. Stačilo však přivřít oči, abych si uvědomil, jak vypadá doopravdy. Vždyť mi ji… tehdy… přece ukázali – obří kulovité akvárium zasazené do skály, po okraj plné živného roztoku, jehož správné složení a konzistenci udržují řady speciálně naprogramovaných biotů. A v něm se vznáší mozková tkáň v závojnatém obalu. Před skoro padesáti tisíci lety vytvořili draganiané prvního tvora tohoto typu. A staletí trvalo, než vyzkoumali, jak jej rozvinout, obdařit vědomím, mocí překračující hranice – dokonalého nositele nejvyšší sekvence popsání vesmíru. Cosi v okolním univerzu sice fyzicky nepřítomného, avšak více než dostatečně schopného interreagovat skrz pravidla definující známý vesmír… po stránce fyzikální, metafyzické a z pohledu jejich rasy i spirituální.

Pro ně božství.

Pro mě?

Vždycky jsem si myslel, že nejde o víc než speciální biologický počítač. Ne, snažil jsem se si to myslet. Počítač fungující na způsob termití královny. Jen místo vajíček padají analýzy a rozkazy. Živá, myslící bytost? To mě nikdy nenapadlo. Z té představy šla skutečně hrůza – uvědomovat si, že je jako dítě probouzející se k dospělosti a že ji čeká dlouhý, produktivní život… plný aktivit typických pro draganianské vůdce. Víc než co jiného byla svou pouhou možností, směsicí neurčitých pocitů, rezonujících v mozku, který to vše převáděl do slov. Zatím. Dokud v paměti ještě nějaká slova zůstávají.

Rozesmál jsem se.

Čekala na mě. Jako matka v tom shanském podobenství o ztraceném synovi, vytrvalá, trpělivá. Jen místo bohaté hostiny mi připravila jiné přivítání. Malou buňku vyhloubenou ve skále a zevnitř porostlou souvislou vrstvou organické hmoty. Výhonkům či chapadlům podobná pouta, kořínky pronikající pod kůži, pozvolna pumpující do organismu jedy. Do mozku vbudované mentální bloky, odstřihávající mysl od přístupu ke smyslům; bezpochyby se postarali, abych tentokrát nebyl schopný se skrz jejich bariéry probourat…

Teď to vnímáš jako nepohodlí. Ale postupně si zvykneš a naučíš se mi otvírat. Získáš přístup k vjemům a informacím, v rozsahu, o jakém se ti při existenci v humanoidním těle ani nemohlo snít. A já zase přístup k tvojí soukromé energii, paměti a jejím vzorcům, intelektu. Proto tu přece jsi. Proto tu přece jste VŠICHNI.

Uvědomil jsem si, že navzdory svým problémům začínám mít starost i o Tuirena. Část mého vědomí doufala, že zemřel – a část škodolibě poznamenávala, že jeho a královniny disputace by mohly být pro náhodného pozorovatele mnohem zábavnější než ta hříčka, kterou naprogramoval do palubního počítače Amanthey.

…co jsi s ním udělala?!

Víc pocit okamžiku než otázka. Následovalo jej ticho. Dlouhé a tmavé. Pak mé okolí zprůhlednělo do očí kamery monitorující královnin sál.

Vypadalo to tam na parádní sešlost.

Matné světlo ozařovalo zástupy draganianů obklopujících nádrž s královniným mozkem v pečlivě utvořených půlkruzích. Zástupci jednotlivých hlavních kast se dali odlišit detaily stavby těla. A tetováním, jeho vzory a barvami. Ty však označovaly…

…příslušnost. Ostatní mi je poslali – jako dar k procitnutí. Jako vyslance. Jsem hranicí. Prozatím. 

Myšlenky prozařující její vědomí byly naplněny hrdostí.

Už teď jsem ale Nejvyšší rase přinesla užitek.

Nepřemýšlela o sobě v ženském rodě, tak se jen vše transformovalo do mně známých slov. Na zlomek vteřiny jsem se podivil proč, když se pohled stočil k bráně. Na Briana Tuirena. Poslední… hodiny? dny? týdny?… k němu nebyly příliš laskavé. Do tváře se vepsala bolest a dosud se nehojící rána křižující levou tvář od čela až po lícní kost. Jednoduché tmavé šaty se skvrnami od krve byly sotva vhodný úbor pro tak významnou audienci, jaké se mu dostávalo. Klečel, s rukama zkroucenýma za zády a pohledem sklopeným k zemi. Mhouřil oči, jako by světlo v místnosti na něj bylo příliš intenzivní a nedokázal si na ně zvyknout.

Hlavou zavířily vzpomínky.

Setkání v Traxově kantýně.

Brian na draganianské stanici, klidný, sebejistý.

Jeho poslední boj.

…tohle… tohle není pravda! Nemůže být! Nemohli ho přece zlomit!

Skutečnost ale působila jinak.

„Přiveďte ho blíž!“

Tohle nebyla naše soukromá konverzace. Královna mluvila, promlouvala do myslí svých přisluhovačů, každý, kdo byl dole v sále, ji musel slyšet stejně zřetelně, jako by nepoužila telepatii.

„Chci si ho lépe prohlédnout, než mu vstoupím do mysli.“

Stráže jej nešetrně vytáhly na nohy a dotáhly před kamery obklopující nádrž. Nevzpouzel se; připomínal loutku s přeťatými vodícími vlákny.

Draganiané při výsleších nikdy nekladli otázky – a nechtěli znát odpovědi. Jejich cílem bylo stokrát, tisíckrát zpřelámat vůli, aby se jejich Hledači pravdy při následném prohrabávání myslí nesetkali ani s tím nejmenším odporem.

Ale – proč královna?

Protože informace v Tuirenově hlavě byly příliš zásadní, než aby s nimi mohl pracovat někdo jiný, níže postavený?

Protože si chtěla vychutnat triumf?

V každém případě se bavila. Další mizernou hrou na efekt. Pro ni, pro Briana, který ji nejspíš nedokázal docenit, a možná i pro mě. Úponky jejího vědomí kroužily kolem jeho mysli; uchycovaly se o popraskané okraje mentálních štítů, začínaly pronikat do hlubších vrstev.

„Ani se mi nepodíváš do očí?“ obrátila se na renegáta.

Stráž mu zvrátila hlavu do zadu, sykl překvapením… a v tu chvíli se naše pohledy setkaly. Náhle mi došlo, že je něco špatně – výraz očí nelže. A v tom jeho byla síla čerpaná z celého podrobeného světa.

Pouta, slabost, bezmoc – to náhle nic neznamenalo. Jenom cosi usměrňujícího všechnu energii do jednoho bodu, do jediného ohniska…

Tuirenovu auru zahalil plamen, zlatá a rudá propletené a šlehající energií na všechny strany.

„Šach – mat, Vaire,“ jako by na mě spiklenecky mrknul.

Ještě jsem zachytil zákmit JEJÍ nenávisti – a pak jako by vybuchla hvězda.

Vědomí se rozlétlo na střepy a vše se ukázalo tak snadným.

Být větrem nad štíty velehor.

Vlnou v přílivu.

Okem hurikánu.

Žhavým proudem nerostů hluboko pod zemskou kůrou.

Tím vším – a našlo by se ještě něco navíc.

Vnímal jsem JI, vlastně to, co z ní zbylo.

Záškuby rozervaného mozku za sklem, stále plovoucím v živném roztoku.

Osobnost rozervanou na kusy, do všech dojmů, pocitů a myšlenek.

I v tomhle Tuiren lhal. Nechtěl ji zabít.

Až příliš dobře věděl, že život může být tisíckrát horší než smrt.

A tuhle lekci připravil draganianům tak, aby jí porozuměli. Udělal z jednoho z nich – z příslušníka nejmocnější kasty – sotva víc než blekotajícího idiota s myslí uzavřenou do vzpomínek a bolestí těch, co trpěli v Gavelain´thau. A tomu plánu obětoval všechno.

Místo, aby královna ovládla všechny nashromážděné duše, ony ovládly ji.

Stal jsem se jednou z jejích nočních můr… a čekala nás věčnost.