O moři

Posadil jsem se na posteli. Bylo to obtížné – nikdy bych ani na chvilku nepomyslel, jak mi jednou bude taková samozřejmá věc připadat jako nepřekonatelná překážka. Občas mi přijde, že pokud se mi nepodaří ráno posadit na posteli, tak zemřu. Každý den – každé nové ráno – to je stále obtížnější, ale když se nakonec vyškrábu do sedu a přehodím ztuhlé nohy přes okraj postele, je to takové malé vítězství. Ten den si pro mne smrtka ještě nepřijde.
 Jsem starý – tak starý, že už jsem přestal sčítat roky. Vysychám stejně jako mrtvý strom nedaleko mého domu. Polámané větve bez listí stále ční do šedivé oblohy.
 Můj dům je malé chátrající stavení na okraji drobné vesnice, která dostala jméno podle bílých hřebínků na okraji vln, které tančí po hladině nedalekého moře. Kdysi tu byli jen samí rybáři a jejich ženy, jež vozívaly plné kádě do města na trh ve skřípajících a mnohokráte vyspravovaných povozech. Ale časy se mění, a tak pošťák přestal sedlat svou flekatou kobylu a místo toho týden co týden projíždí vesnicí na šlapacím bicyklu. Muži už nevyjíždí na moře, protože nasytit jejich rodiny dokáže lépe práce ve městě. Jen ty bílé chomáčky pěny stále zdobí malé vlnky, které se spěchají rozbít o pobřeží u naší vesnice.
 Rozdělal jsem oheň a nalil do kotlíku vodu. Barák byl vlhký a teplo v jeho zdech nikdy nevydrželo. Nohy mě bolely, jako kdyby mi je někdo na tisíckrát zlámal. Věděl jsem, že si to musím přetrpět, za chvíli to trochu odezní, a jen co se mi v těle rozproudí krev o něco více, bude vše snesitelné. Hůl už neodložím, ale zvládnu si dojít do vesnice pro trochu chleba, ovoce a dalšího jídla.
 Léto přišlo a zase odešlo, aniž bych si toho nějak všiml, jen dole ve městě jsem zahlédl kalendář a uvědomil si, že jsem promeškal další rok. Toho dne jsem si umínil, že si po obědě udělám vycházku k moři, dokud je vítr teplý a slunce alespoň trochu hřeje.
 Nemám hodiny, ale světlo už bylo slabé a šikmé, stín uschlého stromu se doplazil až k domu, když jsem konečně vyrazil na cestu, abych splnil svůj závazek.
 Pomalým krokem jsem se vydal k pobřeží, které nebylo vzdálené, ale mou šnečí chůzí to přece jenom chvíli zabere. Cesta ležela na zemi zkroucená jako mrtvý had, některé její části už zarostly, protože nebylo nohou, které by zadupávaly klíčící trávu. Nebe nasáklé vodou zešedlo a z pohledu na něj šla zima.
 Přitáhl jsem si kabát blíže k tělu a pokračoval v cestě, hlavou se mi honily pochybnosti o tom, co to vůbec dělám. Když nastydnu a onemocním, tak už bude po mně. Přesto jsem šel stále dál a dál s vědomím, že toto je nejspíše jedna z posledních šancí podívat se na moře, které pro mne bylo většinu života obživou, dobrodružstvím, strachem i milenkou. Možná si tím přivodím konec, ale na tom nesejde – beztak tady už dlouho nevydržím. Vytrvale jsem dával jednu nohu za druhou a pokračoval v cestě odhodlán odpočinout si až na samotném pobřeží.
 Býval jsem rybář, takový, jakých ve vesnici byly desítky, moře se do mne vpíjelo a prostupovalo každý můj kousek. Vlasy i vousy mi vybělilo do stařecké šedi ještě dříve, než jsem vůbec měl šanci zestárnout. Sůl mi vyryla do tváře tak hluboké vrásky, že už ve třiceti jsem vypadal jako vyschlá švestka. Ale měl jsem sílu a rovná záda. Dříve. To všechno mi čas vzal. Kdysi mi hodně lidí říkalo, že se vůbec neměním, že si mne pamatují stále takového, ale to už je také pryč. Nakonec jsem se změnil – v kráčející mrtvolu, ve které tluče srdce jen ze zvyku.
 Konečně jsem mezi kopci zahlédl vzdouvající se moře, najednou mi připadlo, že mě zdraví. Jako kdyby mělo radost, že přicházím. Já dávný kamarád, dávný milenec. Zastavil jsem a chvíli se těšil tím pohledem. Pak jsem ale vykročil rychle dále. Ještě mám před sebou kus cesty.
 Kroky už ubíhaly rychleji, co chvíli jsem zahlédl moře coby příslib cíle své výpravy. Začínal jsem být unavený a trochu jsem se bál cesty zpátky. Ale nemohl jsem jinak, dnes uvidím moře – i kdybych měl splatit největší lidskou půjčku.
 Nakonec jsem k němu přece jenom dorazil. Dokázal jsem to. Země se přede mnou rozestoupila a nechala cestu svobodně vyústit na široké pobřeží vyskládané malými oblázky. Chvíli jsem otálel, jako kdybych v duchu žádal o svolení přistoupit blíže. Vlnky měly (tak jako vždycky) bílou korunku.
 Ty nestárneš holka, jsi pořád stále stejná, od počátku věků, od mého dětství – i teď. Budeš tady i po tom, co naposled vydechnu. Stejné vlny, stejná pěna támhle v zátočině, stejný vzduch – ostrý jak pálenka.
 Procházel jsem se po pobřeží, za zády mi pomalu zapadalo slunce, a jak ho obzor polykal, světla ubývalo.
 Zarazil jsem se u veliké skály, která zasahovala do moře. Chvíli jsem na ni hleděl a pátral v paměti. Tady žádná skála být nemá. Po pobřeží se vždy dalo dojít až do sousední vesnice, bývaly to krásné vycházky. Možná sesuv půdy, nebo něco podobného.
 Přišel jsem o kousek blíž. Té skále, jejíž konec se teď máčel v moři, jsme dříve říkali Zub. Určitě je to ona. Támhle jsem vždy šplhal nahoru a támhle na té straně jsem vyrýval tajná přání. Ale jak to, že moře dosáhlo až tam? Vlny stále doráží na pevninu, jako kdyby se lačně natahovaly stále dál a dál v touze uchvátit alespoň o kousek víc země. Ale nikdy se jim to nepodaří. Pokaždé se musí stáhnout zpátky. Asi se ze Zubu odštípl kus skály a ta se nějak sesunula, takže teď sahá až k moři.
 Alespoň jsem se o tom snažil sám sebe přesvědčit. Marně – Zub byl přesně takový, jaký jsem si ho pamatoval. Ani oblázek se na něm nepohnul.
 Šel jsem zpět, hlavou mi sem a tam poletovaly myšlenky, kterých jsem se nedokázal zbavit.
 Tma přikryla krajinu a já musel opatrně klopýtat vpřed. Pokud bych upadl, možná bych už nedokázal vstát. Každý krok jsem si opatrně zkoušel a ruka, kterou jsem se pomocí hole opíral, se šíleně klepala. Bylo to k zbláznění, ale nemohl jsem jinak.
 Snažil jsem se Zub vytěsnit ze své mysli a na chvíli jsem dokonce podlehl dojmu, že se mi to povedlo. Ale když jsem o dost později ulehl do postele, nesmírně unaven z celého dne, opět mi vytanulo na mysl, že tam neměl co dělat. Vždy stál dobrých dvacet metrů od čáry přílivu a teď… Nedokázal jsem si to vysvětlit a z nějakého nepochopitelného důvodu jsem na to nedokázal přestat myslet. Vždyť to byla ve skutečnosti malichernost, mohl existovat sto a jeden důvod, proč moře sáhá až k Zubu, ale v tu chvíli jsem nedokázal vyjmenovat ani jeden, kterému bych byl ochoten uvěřit.
 Už ráno, když jsem se probudil krátce po úsvitu, mi zrak zabloudil směrem k moři. Když jsem se zhluboka nadechl, mohl jsem ucítit jeho vůni, která mi během let natolik zevšedněla, že jsem ji přestal vnímat. Teď ale byla natolik silná, že mne až pálila v nose. Nebo mi to tak alespoň připadalo.
 Snažil jsem se dělat běžné denní práce, tak jako vždycky, ale nevydržel jsem to dlouho. Musel jsem se tam vrátit a znova se podívat na Zub. Třeba zkusit najít stopy po sesuvu nebo něco, co by mi ulevilo od nervozity, která svírala mou duši. Něco mne hnalo zpět na pobřeží a nevím, zda mne štvalo víc to, že mám tak náhlé nutkání. Nebo to, že nevím, z čeho konkrétně pramení. Jako kdyby bylo ukryto hluboko ve mně a teď natahovalo pařáty ven pevně objímajíc mou mysl.
 Tři dny. Z nichž jeden den jsem strávil ve městě posloucháním lidí, zda nezaslechnu něco bližšího o vzbouřeném moři. Jeden den strávený vyhlížením deště ze dveří svého starého domu a nakonec jeden, kdy jsem se snažil přemluvit, že znovu se vydat na pobřeží je bláhovost.
 Vyrazil jsem ráno hned poté. Vzrušení popohánělo mé ztuhlé nohy, lhostejný k bolesti v obou kolenou jsem rychle kráčel mezi kopci lemujícími tuto část moře. Z nebe na mne křičeli rackové – dozajista něco o mém bláznovství.
 Nakonec jsem došel až na pobřeží. Konec cesty končil ve šplouchajícím moři. Zub byl z více jak poloviny ponořen do studené vody, která kolem jeho paty vytvářela hru malých vlnek. Příliv musel sahat nejméně o několik metrů dál. Mohl jsem vidět trávu, která se topila nedaleko mých nohou a která zalita slanou vodou ztratila svou svěže zelenou barvu. Moře postupovalo. Možná že s každým příbojem a vlnou bylo o kus dál. Síla měsíce ho zřejmě táhla, a tak si ukusovalo z pevniny čím dál větší kus. Teď jsem o tom nepochyboval. Kdybych chtěl pokračovat po cestě, musel bych se po kolena brodit ve vodě. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, a myšlenky se mi honily hlavou tak rychle, že jsem je pomalu nestíhal vnímat. Byl jsem zmatený.
 Musím si o tom s někým promluvit.
 Copak jsem se dočista zbláznil?
 Všichni se mi vysmějí.

 Doma jako by mne stěny svazovaly. Na chladném kameni se perlily kapičky vody, které na prstě chutnaly slaně. Venku se světlo stáhlo za kopce a tma se pomalu vkrádala do očí. Ležel jsem bez hnutí na posteli a přemýšlel, co to všechno znamená. Nevím, kdy jsem usnul, ale ráno jsem procitl rozlámaný a rozbolavělý, jako kdybych ve snu bojoval se všemi hrůzami podsvětí.
 Rozdělal jsem oheň, abych se u krbu trochu zahřál. Ruce jsem si třel, abych z nich vyhnal zimu. Do starého kotlíku jsem nalil trochu vody a nakrájel zeleninu. Když jsem byl malý, moje matka mne krmila snad výhradně polévkou. V dobrých časech ji dělala hustou a vydatnou, ve zlých do ní alespoň zamíchala vejce a nadrobila něco starého chleba.
 Příjemná vůně pokrmu mne uklidňovala a znova jsem si začal uvědomovat sám sebe. I to, že mi stáří muselo zatemnit mozek, když pociťuji tak panický strach ze zřejmě běžného přírodního jevu.
 Hotovou polévku jsem si vzal před dům, slunce nehřálo a svit byl mléčně bílý, sílu mu vzalo zatažené nebe.
 Usrkl jsem něco ze lžíce, ale vzápětí jsem si spálil rty. Byla ještě příliš horká, ale i tak jsem se nemohl splést. Byla příliš slaná, přestože jsem žádnou sůl nepoužil. Opatrně jsem trochu nabral. Ano – ta chuť – jako kdybych ji vařil z mořské vody.
 Srdce mi v hrudi tlouklo jako plechový bubínek, když jsem talíř odložil a vrátil se zpátky do domu. Pitná voda v barelu se proměnila na mořskou, dokonce v ní plavaly i malé kousky řas. Nebylo třeba ji znova ochutnávat, čpavý zápach moře, který z ní stoupal, mi narážel do chřípí a nemilosrdně se dral do hlavy. Ach můj Bože. To už jsem se nadobro zbláznil?
 Pozpátku jsem začal ustupovat a na polici nad krbem jsem spatřil starou láhev s pálenkou. Nepiji již léta, mám ji tam jako pomoc pro lepší zažívání. Rychle jsem vytáhl zátku a pořádně si přihnul.
 Sůl. Začal jsem kašlat a upadl na kolena. Musela to být také mořská voda. Trochu mi jí při dávení vlétlo do nosu a teď mě neskutečně pálila. Oči se mi zamlžily slzami.
 Kašlal jsem a snažil se zbavit nepříjemného pocitu v krku. Láhev se rozbila opodál.
 Co se to děje?
 Vyškrabával jsem se znova na nohy, špatně se mi dýchalo a musel jsem se přidržovat stolu, aby mne nohy znova unesly. Rozhlížel jsem se kolem sebe a trhaně nadechoval a vydechoval. Mžitky před očima pomalu ustoupily.
 Musím pryč.
 Znova jsem vyšel ven a bez hole jsem se rychle vydal dolů po cestě. Jediná má touha byla po lidské společnosti, po komkoliv – kdo by na mne promluvil a přerušil tak neustálý kolotoč  myšlenek. Potřebuji slyšet lidský hlas, který mě z noční můry vrátí zpátky na zem.
 Šel jsem do vesnice, každým krokem mi hrozilo, že upadnu. Nedbal jsem toho a snažil se jít co nejrychleji, ale tyto staré nohy čas nemilosrdně zkroutil tak, že jsem nedokázal běžet o nic rychleji než malé dítě. První budovy nejsou daleko, a tak jsem na to upřel celou svou mysl.
 Prošel jsem kolem kopce, kterému se říká Pokladnice, a přede mnou se otevřel výhled na městečko. Už to mi pomohlo trochu se zklidnit a zvolnit tempo. Přesto jsem se z nějakého náhlého popudu bál podívat se za sebe. Jako kdyby to mělo znamenat ztrátu všeho. Tak jsem upřel zrak na bílé domy přede mnou a kráčel stále vpřed jak Orfeus za Euridikou zemí mrtvých.
 Po chvíli jsem viděl, jak na zahradě u prvního domu nějaká dobrá žena věší právě vyprané prádlo. Vydal jsem se rovnou k ní, když jsem uslyšel z druhého konce křik.
 Parta malých dětí běžela dolů z kopce a mávala rukama nad hlavou. Slovům jsem nerozuměl, ale nevypadalo to jako součást nevinné hry. Na chvíli jsem se zastavil a hleděl, jak doběhli k ženě a začali ji tahat za sukni. Matka ale jen kroutila hlavou a snažila se z jejich obklíčení vyprostit. Znovu jsem přinutil své nohy k rychlé chůzi.
 Už jsem byl pár metrů od nich, když se jejich pohledy obrátily směrem ke mně. Hlasitá hádka utichla jako uťatá sekerou. V náhlém tichu jsem zaslechl příboj.
 Pomalu jsem se otočil a pohlédl na přízrak, který mne celou dobu pronásledoval. Pomyslná Euridika znovu zemřela při spatření, jak od kopců teče několik silných pramenů vody. Roztahují se krajinou jako skvrna modré tuše. Viděl jsem jak proud pomalu sílí a začínají se vytvářet vlnky, které si jak dobyvačná armáda razily cestu mezi kameny v úbočí. Pak vše utichne, jako kdyby se moře potřebovalo nadechnout, a potom se voda začne řinout s mnohem větší energií.
 Žena za mnou začala křičet a popoháněla děti pryč.
 Před vodou se nikdo neschová.
 Z budov začali vycházet lidé, aby se podívali, co způsobilo povyk. Mnoho z nich zůstalo stát na místě, nevěda, co si počnout.
 Moře ještě dvakrát zapulzovalo a první slaná voda vtrhla do městečka, kterému dala jméno. Mohutné proudy se na velké ploše rozlily do všech stran a ztratily tak sílu, když ale zase o kus ustoupily, stáli všichni po kotníky ve vodě. Teď už byli všichni venku z budov, aby se sami přesvědčili o něčem, co se jim nezdálo ani v nejhorších nočních snech. Moře ožilo. Viděl jsem ženu, co se snaží utišit dítě plakající na rameni. Muže, co vyběhl s lopatou, aby začal kopat příkopy, ale nedostal k tomu příležitost a teď jen stál a nemohl uvěřit, proč je najednou všude ta ledově chladná voda. Psa, co se snažil utrhnout z řetězu, kterým byl připoután k velké boudě.
 Moře se stáhlo a zanechalo nás všechny v jedné velké slané kaluži. Někdo se dokonce začal smát, ale pak se ozval zvuk, který ze všeho nejvíce připomínal hromobití. Farář poklekl a začal se hlasitě modlit.
 Vlnu jsem spatřil za okamžik, jak si proráží cestu kolem kopců, a její nejvyšší bod z bílé pěny byl ohnutý dolů jako jedovaté zuby kobry. Řev valící se vody byl tak ohlušující, že nás všechny na chvíli přikoval na místě. Jen pár desítek lidí odolalo hypnotizující síle valící se stěny vody a dali se na bezhlavý úprk.
 Udeřila tak naráz, že nikdo neměl šanci. Bílá pěna, která nám všem v jediném okamžiku vytřela zrak, dopadla, jako když tne katova sekera. Tvrdý náraz vody mnou smýkl do strany a vyrazil mi dech. Cítil jsem, jak si se mnou voda pohrává, jako kdybych byl hadrová panenka.
 Bože, jenž jsi na nebesích…
 Pak přisel tvrdý náraz a příšerná bolest v hrudníku. Něco mne zaklínilo. Nemohl jsem se hýbat. Všude kolem mne zuřilo peklo. Voda v okamžiku roztrhala domy na změť třísek a vše kolem mne se točilo v divokém reji zkázy. Na chvíli jsem musel ztratit vědomí. Odehrálo se to v jediném zlomku vteřiny. Stačil jsem jen zvednout ruku před obličej. Pak přišel tupý náraz.

 Když jsem procitl, necítil jsem nic než bolest. Svazovala mne a mučila každý kousek v těle. Nedokázal jsem se pohnout. Všude kolem šplouchala voda. Byl jsem zapletený ve větvích stromu, který byl napůl zlomený, a nad hladinu mi sahala jen půlka těla. Otočil jsem hlavu a uviděl, jak mám ruku nejméně na čtyřikrát zlomenou, byla omotána okolo části jedné větve a prsty byly zaryty hluboko do kůry.
 Podíval jsem se na druhou stranu, dýchal jsem jen lehce, protože i to působilo nesnesitelnou bolest. Všude plavaly trosky z domů. Voda teď nemohla sahat výše jak tři metry, ale nikde jsem nezahlédl, že by se obrovskému nárazu vody něco postavilo do cesty a obstálo. Všechno bylo roztříštěné na malé kousky a mrtvé.
 Nedaleko plaval chlapec, kterému mohlo být sotva jedenáct, nebyl nijak polámaný jako já, ale jeho prázdný pohled, který omývala slaná voda, mluvil za vše. Smrt.
 Stiskl jsem víčka k sobě a na chvíli se bál je znova otevřít. Začal jsem cítit neskutečný chlad vody všude kolem. Když jsem znovu otevřel oči, byl jsem se vším smířen.
 Voda ztmavla stíny, které se kolem mne začaly houfovat. Pomalu, jakoby ode dna, se objevily tváře a pak i celé postavy. Všude tam plavali mrtví lidé. Nebyli to obyvatelé vesnice, ale staří námořníci, kteří se mnou sloužili na lodi. Poznával jsem jejich tváře a u každého vzpomněl i na jméno. Byli to kamarádi.
 Pomalu se vynořili až na hladinu a připluli ke mně, nehýbali se. Jejich tváře byly prázdné, prosté jakéhokoliv výrazu. Do široka otevřené oči hleděly vzhůru na nebe. Ústa plná vody. Věděl jsem, proč je sem moře poslalo. Celou dobu chtělo mě. Odmítl jsem zemřít jako oni a chtěl vyměnit smrt v teplé posteli za nekonečnou náruč modré hlubiny. Moře mi dávalo obživu a já s ním za to obcoval jak s nejlepší děvečkou z města, ale pak jsem zestárl a zanevřel. Tohle byl můj trest. Moře si přišlo vzít, co mu právem náleží.
 Trochu jsem se pohnul. Šlo to pomalu, ale já už věděl, co musím učinit. Pomocí zdravé ruky jsem vyprostil zmrzačenou a podařilo se mi uvolnit tělo. Pracoval jsem pomalu a moře kolem mne tiše vyčkávalo. Už ani vlnka nezbrázdila jeho hladinu, došlo svého cíle a teď tiše setrvávalo na místě. Trpělivě sledovalo mé snažení, jako kdyby si dobře uvědomovalo své vítězství.
 Když jsem se konečně osvobodil, vynaložená námaha mě zcela vysílila a já bez odporu sklouzl přímo pod hladinu. Všichni mí bratři se kolem mne semkli a já jsem se nechal unášet proudy, které nás táhly kamsi, kde moře ukrývá všechny své milence. Bylo to tmavé a chladné lože, ale co na tom záleží, když se umírá. Moře si pro mne přišlo, přes to všechno si mne našlo. Naposledy jsem zahlédl třpyt hladiny a pak jsem v jediném posledním nádechu nechal sůl, aby mi vypálila plíce.
 Měl jsem zemřít už dávno.