O labuti

„Eva je u rybníka?“ zeptal se inženýr Straka své ženy u oběda.
„Kde jinde?“ odpověděla mu manželka, odložila příbor a zadívala se přes jeho rameno z okna. Muž pokračoval v jídle. Oba mlčky seděli až do chvíle, kdy v předsíni bouchly dveře. Paní Straková rychle vstala, posbírala prázdné talíře, položila je na kuchyňskou linku a zůstala u ní stát otočená do místnosti zády.
„Jdeš pozdě.“
Dívka si svlékla flanelovou košili a uhladila si vlasy.
„Omlouvám se. Wulf mě zdržel.“
Paní Straková začala napouštět do dřezu horkou vodu.
„Už jsi mluvil se starostou, tati?“
„Neblázni, Evo.“
„Řeknu mu to sama,“ pokrčila rameny.
„Tak ty se zeptáš starýho pana Dubskýho, jestli by tě nemohl oddat s labutí,“ otočila se její matka prudce.
„Budu muset. Prince Hermanna může vysvobodit jen ta, která se za něj provdá v jeho ptačí podobě.“
Paní Straková hodila hadr do vody, až jí pěna vystříkla do obličeje. „Já tohle nebudu poslouchat!“ vykřikla a vyběhla z místnosti.
„Vidíš, co děláš,“ zabručel inženýr Straka. „Evo, zkus se nad tím zamyslet.“ Hledal slova, ale nakonec jen mávl rukou. „Takže to nevyšlo?“
„Kdepak. Řekla jsem to přesně jako v pohádce: Ty jsi můj ženich a nastávající manžel. A myslela jsem to úplně vážně. Ani to s ním nehnulo. Wulf tvrdí, že mu nepomůže nic jiného než oficiální obřad.“
Její otec se podrbal za uchem. „No jo. Víš, já bych za Fandou Dubským určitě zašel, ale nebude nám věřit. Škoda, že ten holub, teda vlastně Wulf, může mluvit jen s tebou.“
„Taky nás to oba mrzí. Víš, když macecha zaklela prince, vzala mu i hlas. Může jen smutně zpívat – a zpívá fakt fantasticky, to bys měl slyšet,“ vzdechla. „Wulf byl služebníkem u dvora, a pak se učil u nějakého čaroděje. Z věrnosti k rodině se rozhodl, že bude prince doprovázet a napomůže jeho vysvobození. Proměna se mu povedla, ale další kouzlo pokazil. Celých těch tisíc let si to strašně vyčítal a moc se divil, když zjistil, že mu rozumím. Tati, starosta přeci prodal obecní pozemky bez veřejné soutěže. Nemohl bys tohle nějak využít…“
„Nejsem vyděrač,“ prohlásil inženýr rozhořčeně.
„Já v tom Hermanna nenechám.“
„A – víš, teď se tě nechci dotknout, ale nebylo by mu takhle líp? Třeba už si zvyknul.“
Dívka na něj káravě pohlédla. „Ty bys chtěl být tisíc padesát let labuť?“
„Nechtěl,“ připustil otec. „No, nakonec můžeme Fandu vždycky aspoň opít. Pak se uvidí.“

Fanouš Dubský byl zapřisáhlým komunistou. Táhlo mu na pětašedesát a na pohádky nevěřil, ledaže by prospívaly dělnické třídě. Skotská, kterou mu inženýr Straka štědře naléval, trochu zaváněla západem, ale byla vynikající, proto jí to odpustil. Po revoluci už stejně nic nebylo jako dřív… Ze snů o starých dobrých časech ho vytrhl jeho hostitel, když mu nabídl misku bramborových lupínků.
„Kdepak, Pepiku, tohle já nesmim. Mám ten cholesterol,“ zahlaholil. „Zopakuj mi, prosimtě, jak se menuje ten Eviččin mládenec, ňák mi to vypadlo.“
„Hermann von Aschenwald.“ Inženýr Straka zhodnotil starostův stav a dodal: „Je tak trochu labuť.“
„To je teda méno. Jo, chlapče, dneska jsou všichni mladý takový labuťáci. O práci nezavaděj. Poslouchej, neni von šlechtic, když je fon?“
„Stará rodina.“
V duši pana Dubského se chvilku svářil odpor k aristokracii s rozechvěním, které v něm vyvolala magická předložka.
„A brali by se u nás – no, to nebude problém. Já mám ty papíry na výboru, jen to vyplníme, teda jako snoubenci to vyplněj, určíme termín a svatba muže bejt.“
„A co takhle to vyplnit hned, ať to máme z krku,“ nadhodil inženýr. Věděl, jak to na obecním úřadě chodí.
Po dalších dvou sklenkách se starosta, podporovaný poněkud střízlivějším hostitelem, odebral k budově obecního úřadu. Po několika pokusech se jim podařilo odemknout a nalézt příslušné tiskopisy.
„Víš, vono se to nemá. Ale my se známe, tak co bysme s tim dělali průtahy. Až přijdou v tu středu, tak to podepíšou, a co.“ Starosta pečlivě zaměřil a prudce orazítkoval stůl vedle formuláře. Inženýr Straka mezitím vyplňoval předepsané kolonky. Pak hbitě doplnil razítka, nasměroval Fandu Dubského k podpisu a odstranil dokumenty z jeho dosahu.
Starosta byl však už neškodný, sesul se do křesla a spokojeně poklimbával. Inženýr vytáhl mobilní telefon a vytočil číslo své dcery.

Za patnáct minut se objevila ve dveřích Eva. Pak zašustila křídla a otevřeným oknem vlétl do místnosti obyčejný šedý holub následovaný obrovskou labutí, která do malého otvoru vmanévrovala jen s velkým úsilím. Inženýr Straka na několik vteřin zavřel oči a pak si udělal pár jogínských dechových cviků. Teprve teď se v jeho mozku rozplynul poslední ždibec pochybností. Snažil se nedat najevo, že se mu právě zhroutil dlouhá léta budovaný světový názor, a soustředil se na praktické věci.
„Papíry mi podepsal, ale stejně si myslím, že to nebude nic platné. Něco jako oficiální svatba s labutí prostě vůbec neexistuje. A já navíc ani nejsem osoba způsobilá k úředním výkonům.“
Holub na Evině rameni cosi zavrkal.
„Wulf říká, že jako můj otec máš právo našemu svazku požehnat. Tak žehnej, tati, Hermannovi osychá peří.“
Inženýr Straka svou dceru hluboce miloval a nikdy jí nedokázal nic odmítnout. Tak jako tak si uvědomoval, že jeho pojetí logiky prochází už delší dobu podstatnými změnami, a nic mu tedy nebrání v tom, aby splnil v téhle praštěné pohádce svou roli.
„Podejte si ruce a křídla,“ zadeklamoval s gustem. „Uděláme to tady, protože nevím, kde má Fanda klíče od obřadní síně.“
Starosta asi zaslechl své jméno a souhlasně zachrápal.
Eva položila ruku na labutí peruť a pohlédla na svého otce s výrazem naprosté důvěry. Inženýra Straku zalil poněkud idiotský pocit pýchy. Přeci jen, vdával dceru.
„Tak já ti teda dávám svoji Evičku za manželku,“ řekl. Hlas se mu na konci věty trošku zachvěl, ale stejně už to nebylo slyšet. Labuť totiž začala zpívat.
Inženýr Straka v mžiku pochopil, co vedlo Evu k tak nekritickému přístupu k realitě. Z toho zvuku se mu dělaly před očima barevné mžitky a kolena se mu třásla jako zamilovanému studentíkovi. V tu chvíli by se s labutí oženil taky.
Jenže zpěv ustal a po labuti nezbylo ani pírko. V zasedací místnosti obecního úřadu místo ní stál obrovský plavovlasý hromotluk v kožené zbroji. Zaváněl potem a zavlhlou pytlovinou, bicepsy mu obepínaly železné kruhy a kolem krku měl náhrdelník z jakýchsi nepěkně velkých zubů a drápů.
Inženýr Straka němě zíral na svého urozeného zetě, který ho převyšoval o dvě a půl hlavy. Hermann von Aschenwald zase němě zíral na zarámovanou fotografii prezidenta republiky, která visela přesně v úrovni jeho očí nad dřímajícím starostou.
„Páni,“ ozvala se Eva. Vytřeštěnýma očima si střídavě prohlížela středověkého válečníka a nezdravě bledého chlapce se dvěma dlouhými mastnými černými copy, jenž stál vedle ní. „To mě podrž.“
Chlapec si odkašlal. „Vděčíme ti za vysvobození, ehm, krasavice. No, spíš statečná dívko. Díky.“
„Není zač, Wulfe,“ pípla Eva. „Mluvíš stejně dobře, jako když jsi byl holub.“
„Nyní jsi princeznou z Aschenwaldu…“
Plavovlasý obr pronesl dunivým hlasem cosi nesrozumitelného a výmluvně zagestikuloval směrem ke své nevěstě. Chlapec mu odpověděl stejnou chrčivou hrdelní řečí. Eva nenápadně ucouvla ke svému otci. Inženýr Straka ochromeně sledoval, jak se germánsky hutný dialog mění v germánsky úpornou hádku. Koutkem oka zaznamenal, jak se Fanouš Dubský zavrtěl ve své židli, pootevřel oči, chvilku strnule civěl, pokřižoval se a znovu usnul.
Proud archaické němčiny konečně umlkl. Wulf, zjevně v rozpacích, se otočil a poklekl před Evou na jedno koleno. Jeho černý hábit se rozhrnul a odhalil lýtko potetované magickými symboly. Dívka lehce vyjekla.
„Zachránkyně, projev ještě jednou svou velkodušnost. Oba si velice vážíme tvých hrdinských činů, ale Hermann by si jaksi představoval svou ženu jinak. Prý chce být radši zase labuť.“
Na inženýra Straku šly mdloby. Obětoval svou nejlepší whisky, obětoval svůj racionální pohled na život, a tenhle dvoumetrový cucák teď nechce jeho Evičku za ženu. Chtěl se na něj vrhnout a zardousit ho, ale hořce si uvědomoval, že by mu nedosáhl na krk.
„No, jak myslíte. On se mi popravdě taky moc nelíbí,“ prohlásila Eva se zjevnou úlevou. „Vracím mu slovo. Hodně štěstí do dalších let, Wulfe, a někdy se ukažte. Tati, roztrhej ty papíry.“
Nejenže je roztrhal, dokonce po nich dupal. Ale pak zase zazněl labutí zpěv a jemu se v duši rozhostil božský klid. Díval se za ptáky, jak prolétají oknem do tmavé noci a měl chuť jim zamávat.
„Zlobíš se, tati?“ ozvala se Eva.
„Kdepak, holčičko. Hlavně že to dobře dopadlo. Pojď, odvedeme Fanouše domů. Chudák, řekl bych, že skotské už se v životě nedotkne.“
Sehnul se, posbíral útržky dokumentů, nastrkal si je do kapes a uchopil starostu v podpaží.

Fanouš Dubský se whisky dotkl ještě mnohokrát, protože si z celé té noci nic nepamatoval. Ale vždycky měl bůhvíproč pocit, že z ní cítí propocený vlhký kožich.