Noha kapitána Madigana

Odložil jsem misku s mastí a zahleděl se do potemnělého klášterního špitálu. Byl neobvykle tichý. Magister Petronius pospával kousek ode mne zmožen silným zázvorovým pivem, tu a tam se pohnula některá z postav, polehávajících na hromádkách slámy, šepot rtů se mísil s pištěním myší a nad vším se vznášel roj much, oblak dýmu a smrtelný  zápach.
To stará Hannah procházela místností s kadidelnicí a mumlala hrozivá zaklínadla směsí staré welštiny a latiny.  Její šedivé, rozcuchané vlasy splývaly s jemnými provázky kouře a světlé, nepřirozeně lesklé oči ověnčené vráskami se upíraly k neviditelným přízrakům, které viděla pouze ona.
Občas si rozdělala na druhém konci oheň, házela do něj vonné lístky rostlin, a pak se celý večer šíleně smála chrastila holí s ptačíma lebkama a vykřikovala nesmysly, které mnozí považovali za jasnozřivé věštby. Nedalo se s ní nic dělat. Příliš mnoho lidí bezmezně věřilo v její čarodějnou moc a sám opat posvětil, že její síla pochází od boha a ne od ďábla, a tak jsem mohl jen tiše přihlížet jejímu poskakování, čarování a skuhrání a stranit se tváře, z níž mi běhal mráz po zádech.
„Vezou Madigana!” Ozval se z venčí čísi hlas, vzápětí jsem uslyšel drnčení káry, skřípot dveří a hrozivý křik. Do lazaretu vtrhnul podivný průvod a v jeho čele, sedíce na dřevěném vozíku, vykřikoval sám slavný kapitán Madigan.
„Uhněte chátro jedna! Odveď si to prase! Petroniusi!“ Nemusel ani příliš halasit, protože, kdo mohl plazil se mu z cesty pryč.
“Kde je ten mastičkář?“ Přehlédl mě a obrátil se na probouzejícího Petroniuse. Magistr se snažil postavit, z vlasu mu trčela sláma, držel se za hlavu a zmateně mžoural očima.
“Co se děje?” Zarazil se a udiveně si prohlédl Madiganův početný doprovod.
“Proč je tu tolik lidí? …a hluku?” Sám se zděsil svého hlasu a schoulil se jako malé dítě.
“Moje noha!” Zařval na něj Madigan nedočkavě.
“Co je s ní?” Zachraptěl lékař.
“Zčernala.”
Petronius se chvíli potácel, pak se opřel o mé rameno a nechápavě zašeptal. “Jak zčernala?”
“To by jsi měl vědět ty! To ty jsi tady jedudědek!” Odpověděl kapitán vztekle. Magistr se zatvářil uraženě. Neměl rád, když na něj někdo křičí. Odhrnul nejistou rukou kus látky, chvíli pod ní zíral, pak zbledl a dolní ret se mu rozechvěl hrůzou.
“Tak co?” Dorážel nedočkavě Madigan.
“Pane Bože, ty to vidíš!” Zhrozil se magistr a během kratičkého okamžiku vystřízlivěl.
“Vždyť tě před týdnem jen bodla vosa do palce. Proč jsi s tím nepřišel za mnou? Uražená pýcha? To chceš umřít kvůli jedné hloupé hádce nad sklenicí vína? A vůbec, co si s tím dělal?”
Madigan sklonil hlavu.
“No tak …. bude to?” Zahartusil na něj magistr.
Kapitán si odkašlal. “Bába radila dát na bodanec kravské lejno, řádně uleželé s cibulí. Zčervenalo to. Starej Hiram na to koukal a povídal, že když to takhle zrudne, tak to nebyla vosa ale had a že mam štěstí, když jsem neumřel. Prý že to rozřízne a vysaje z toho jed. Udělal to, ale pak se bába pohádala s Hiramem a dala mi na to zase kravské lejno.”
Všiml jsem si, jak Petronius bledne a začíná se opět potácet. Opatrně jsem ho podepřel a zeptal se. “Magistře, chcete poslat pro něco k pití?.”
Vděčně se na mě podíval. “Řádně silnou zkvašeninu!”
Pokynul jsem bratru Danielovi a se zájmem dál poslouchal Madiganuv výklad.
“A co se stalo potom?”
“Zfialověla.”
“Zfialověla, a proč si nešel ke mě?”
Madigan se zarazil. “Jak bych to řekl. Nemyslel jsem, že by to bylo tak špatné.“
„Jeden myslel, až vymyslel trakař.“ Zabrblal si magistr pro sebe, ale Madigan stále pokračoval. „Tak  jsem šel za Adamusem.”
“Za tím švindlířem, co prodává kořen pampelišky místo mandragory?”
“Za tím.”
Nerad přiznal kapitán. “Dva dny mi na to dával pijavice, pak to balil do zábalu z prachu mumií a jednou ráno nohu rozbalil, podíval se na ní a od té doby ho už nikdo ve městě neviděl.”
“Nedivím se. A to už byla černá?“
“Ne… to ještě ne… to byla teprve modrá. Zčernala až dneska ráno.”
“Celou noc statečně odolával bolesti.” Hlesla dívka z průvodu oddaně a vrhla milující pohled na sličného muže, jehož tvář byla poznamenaná utrpením.

Teprve teď se magistr otočil na zírající dav, který vešel spolu s Madiganem. “Všichni ven! Do jednoho! Kde je to moje pití! A přiveďte kováře!”
Zatímco bratři tlačili protestující zvědavce z lazaretu pryč, zatáhl jsem závěs oddělující nás od zbytku místnosti, magistr do sebe naráz hodil sklenici vína a pokynul mi. “Pomoz mi ho položit na stůl.”
Měli jsme oba co dělat, protože Madigan byl obrovský a silný muž. Teď se však v soukromí zástěny a bez přihlížejících očí svého doprovodu proměnil v zoufalé bezbranné dítě. “Co budete dělat? Proč kováře? Neumřu, že ne?” Zakňučel tiše.
“Budeme řezat!” Řekl mu magistr přímo do očí.
“Ř …. ř… řezat?” Kapitánova tvář získala barvu bělostného sněhu.
“Ano, řezat! Musíme. Tvojí nohu už nezachráníme, ale pokusíme se zachránit tebe, pokud už není příliš pozdě a zlá krev nezachvátila více, než se zdá. Jestli nic neudělám, budeš do zítra na prkně tak jako tak.”
Madigan chvíli beze slova zíral do stropu, a pak pomalu zašeptal. “Co můžu ztratit víc? Bude to hodně bolet?”
Petronius přikývl. “Víc, než si dokážeš představit.”
“Mám šanci?”
Magistr pokrčil rameny. “Nevím.”
Madiganovy rty se sevřely strachem, ještě se chvíli odhodlával a pak se obrátil na svého přítele. “Dobře, řezej, i když podvádíš v kartách, jako doktorius jsi nikdy nepodváděl. Věřím ti. Dělej se mnou cokoliv a já to snesu, ale udělej to rychle!”

V té chvíli se rozhrnula plenta a dovnitř vkráčel obecní kat.
“Co … co ten tu dělá?” Rozechvěl se Madigan děsem.
“Kovář nechtěl přijít, že prý na to nemá žáludek.” Hlásil bratr Daniel. “Ale náhodou jsem potkal kata, tak jsem ho sem vzal.”
Kat si prohlédl nemocného a hrubým hlasem se zeptal. “Co že to mam seknót?”
“Nedovolím, aby na mě sáhnul těma svýma špinavýma prackama!” Protestoval Madigan, ale nikdo si ho nevšímal.
“Nemám čím sekat.”
Kvapně jsem mu podal svůj vlastní meč, který doteď stál opřený u krbu. “Bude stačit tohle?”
“Také šudlátko? A je to vóbec vostré?”
Přikývl jsem. Kat pokrčil rameny a poznamenal. “No budu moset sekat na dvakrát.”
“Ne, Petruciusi, ty si děláš legraci, chceš mě jen vystrašit, že ano?” Zoufale spustil Madigan lamentaci a jeho hlas přeskakoval hrůzou. Kat, aniž by se jakkoliv vzrušil, jej chytl za krk a přiškrtil ho. “Přineste nějaké chlast a vožerte ho, ať je zticha.”
“Hlavu ne!” Zasyčel z pod mohutné katovské ruky kapitán a omdlel.

“To se hodí, ale stejně ho budeme držet za ruce, kdyby se probral.” Poznamenal Petrunius prakticky, položil pod zčernalou nohu prázdné vědro, připravil si nástroje a nakreslil křídou katovi čáru, aby omylem nepřipravil kapitána o jinou končetinu. “Tak sekej!”
A kat opravdu sekl. Byla to čistá práce. Madigan se na chvíli se strašlivým výkřikem probral, ale vzápětí omdlel podruhé bolestí, což mi ušetřilo práci, i tak jsem zápasil se stříkající krví a jeden z mladších bratří honil pod stolem torzo nohy, které spadlo mimo vědro a někam se ve zmatku zakutálelo. Zatímco magistr obrovskou ránu jedním tahem uzavřel rozžhaveným nožem a teď už jen začišťoval a došíval dílo zkázy, já doprovodil kata k bráně a vyplatil mu jeho mzdu.
Tehdy jsem spatřil ve dveřích staršího bohatě oblečeného muže s šedivými vlasy a zlatou sponou na modrém vyšívaném plášti.
“Je tu magistr?” Zeptal se tvrdě.
“Je mi líto má práci a ještě dlouho mít bude.” Zaslechl jsem tiché sténání. “Mohu vám pomoci i já, jsem tu jen krátce, ale studoval jsem při klášteře v Clonmacnois.”
Nedůvěřivě si prohlédl můj zakrvácený zevnějšek. “Ir? Jen dvěma bych nesvěřil ani tchýni – ďáblovi a bláznivému Irovi.“ Pak však mávl rukou. „Horší už to být nemůže. Udělej s ní něco.”
Ustoupil a já spatřil maličkou dívku. Mohlo jí být sotva čtrnáct, tvář měla bledou, zoufalé oči zalité slzami a každou chvíli měla přivést na svět dítě. Nemusel jsem být věštec, abych pochopil, že přišla po svých a i teď se stále ještě opírala o vstupní trám a snažila se udržet na nohou.
“Pane bože.” Vyděsil jsem se. Otočil jsem se zpět do lazaretu a vrhnul zoufalý pohled na plentu, za níž se míhal Petroniuv stín. Nebylo možné ho rušit.
Vzal jsem dívku do náruče, jedním rázným slovem uvolnil místo na nejbližší kupce slámy a sklonil se k ní, zatímco muž se s odporem a opovržením nad špínou postavil opodál.
“S vaší dcerou je hodně zle, proč jste jí nechal jít pěšky?”
“Je to má žena Lilith,” opravil mě a při tom se mračil jako nebe před bouřkou.
“Žena? Vždyť je to ještě dítě.”
“No a, mojí sestru vdávali ve dvanácti,” pronesl bez zájmu. “Dělejte svou práci a o víc se nestarejte.”
Zachvátil mě vztek. Byl bych ho na místě zabil, kdyby mi nepoložila ruku na rameno Hannah. “Co se staráš o něj, když ona tě potřebuje víc? Pomůžu ti.”
Jen s nevolí jsem jí uposlechl, odvrátil jsem se od muže a věnoval se dívce. Neměl jsem nejmenší chuť naslouchat bláznivé čarodějnici, ale tentokrát měla pravdu.
Hannah jako by znala každý nádech, každý záchvěv bolesti, dělala přesně to, co bylo potřeba, a já cítil, jak se vedle ní ztrácí veškeré mé vědění z knih i válečných polí. Náhle jsem měl pocit, že ta stará vrásčitá vrba plyne s bolestí i štěstím, jako by pronikala do podstaty věcí a vše, čeho se dotkla se samo vydalo správnou cestou, aniž by vynaložila příliš vlastních sil. Odměnou jí byl křik čerstvě zrozeného života uprostřed rozkladu a smrti. Když jsem viděl v její pokroucené, voskově žluté ruce držet malý krvavý uzlíček, pocítil jsem k ní obdiv a uvědomil
jsem si, jak moc jsem se nechal klamat jejím strašidelným vzhledem. Jako by věděla, nad čím přemýšlím, zvedla ke mě hlavu, přikývla a usmála se, pak ukázala dítě otci a tichým hlasem řekla: “Je to holčička.”
“Ženská? K čemu je mi dcera, která mě bude stát peníze a není z ní užitku jako ze syna, a k čemu je mi žena, která není schopná dát mi dědice.” Mohutně si odplivl a hodil mi zlatou minci. “Nechte si je. Dítě ať patří klášteru a pokud jde o ní, sám to s opatem vyřídím.” Pak se otočil a vyšel ven.
Hannah za ním vrhla zvláštně klidný pohled a já zůstal v němém úžasu nad podivnými cestami lidského myšlení a krutostí, která je pro jiného běžná, pro mě však nepochopitelná. Krev se mi v žilách vařila zlobou.Obrátil jsem se na Lilith, měla doširoka otevřené oči plné zoufalství a beznaděje, pak je pomalu zavřela a usnula vyčerpáním.
Zatímco se čerstvě narozené holčičky ujala Hanah, dokončil svoji práci i Petronius a nechal uložit Madigana na nejlepší lůžko.Vznikla nám menší potíž. Stáli jsme s magistrem nad vědrem, ze kterého trčela zčernalá noha a nebyli jsme schopni rozhodnout kam s ní. Vyhodit ji? Zahrabat? Pohřbít? Kdo ví? To rozhodnutí náleželo Madiganovi, ať si sám rozhodně, co se stane s jeho nohou.

Nastal večer a kapitán se probral bolestí. Neměl odvahu se podívat na to, co mu zůstalo. Chvíli zíral do stropu, těžce dýchal a pak se rozkřiknul. “Moje noha!”
Naklonil jsem se k němu. “Vím, že to bolí, přinesu vám vývar z makovic a…”
Prudce se ke mě otočil se šíleným výrazem. “O bolest tu nejde ty vrtáku, ve válce jsem byl už zraněný tolikrát, že mi to už nepřijde. Kde je moje noha?!”
Ohledl jsem se. “Támhle ve vědru.”
“Jak jste se opovážili ji nechat v tak… tak odporném místě. Přineste ji sem! Chci ji mít u sebe!”
“Ale pane? Při vší úctě, trochu páchne.”
V křeči mě chytl za rukáv a přitáhl si mě k sobě. “Chceš říct, že mi smrdí nohy?”
“To jsem zrovna na mysli neměl.” Zatvářil jsem se jako zosobnění nevinnosti.
“Žádný řeči a přinést. Zavolej mi Sira Tomase a nalej mi víno!”
Když jsem se vrátil s vínem, stálo kolem Madiganovy postele několik lidí. Jen matně jsem poznal dva šlechtice, Thomase z Sherdonu, řezbáře Roberta DeLaMare, Petroniuse a opata. Živě se o něčem dohadovali a překřikovali se navzájem.
“To nepřichází v úvahu!” Rozčiloval se opat. “Ořech nebo třešeň, doporučoval bych hruškové dřevo, pokud to do rána stihnu.”
“Roberte tohle sem nepleťte, teď tu řešíme něco důležitějšího.”
“Noha nemá duši, nemůže být pohřbena do svaté pudy!” Stál si na svém opat.
“Ale byla součástí Madigana, co když je v ní část jeho duše?”
“Duše je nedělitelný celek!”
“A co vy o tom víte? Co když…?” Meditoval Petronius, ale opat ho včas zpražil pohledem.
“Ne!”
“A co rodinná hrobka? Noha v ní může být uložena do té doby, než Madigan natáhne brka doopravdy a případně tam skladovat ostatní odpadlé končetiny.”
“Lidičky… lidi!” Zoufale se ozval slabý kapitánův hlas, ale vzápětí byl umlčen opatem hřímajícím vší silou svatého boje. “Ne! Hrobka nepřichází v úvahu, je to také svatá půda!”
“Mohl by si jí vystavit nad krb a ukazovat příbuzným. Znám někoho, kdo by mu jí skvěle nabalzamoval.” Připletl se do hovoru opět Petronius, ale když uviděl odpor ve tvářích přítomných, raději zmlkl.
“Já ještě žiju.” Špitl Madigan vyčerpaně. Byl bledý, ale nezdálo se, že by se o něj pokoušela horečka, což bylo dobrým znamením.
“Jak velká má být ta rakvička? Dovolíš Mady, že bych si vzal míru?” Kapitán svíral páchnoucí zkrvavený uzel v náručí. “Ale jen na chviličku.”
“Ssst… Narwine!” Uslyšel jsem ženský hlas. Hannah se jemně dotkla mého ramene a ukázala do rohu místnosti. Lilith se začínala chvět a oči se jí leskly horkostí.
“Tady už zaříkávání nepomůže, potřebuji tvé bylinky.” Přikývl jsem, předal jsem víno kapitánovi a naznačil Hannah, aby mě následovala. Snad někde najdu ještě trochu prášku z bílé vrby. Spolu jsme pak celou noc trávily u dívky, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, síly jí opouštěly stále více.

***

To ráno bylo mlhavé a chmurné, v šeru místnosti pospávaly sotva tušené siluety, jen zářící oči a bledé světýlko lampy prozrazovaly bdící svědky končící noci. Malá horká dlaň se bezvládně sesunula do slámy a já podvedl hlavu k Hannah. Nemuseli jsme mluvit, abychom si navzájem sdělili, co cítíme. „Lidé se objeví, dotknou se tě a vzápětí se promění ve stín vzpomínek. Vše kolem včetně nás se mění, vzniká i zaniká. Dokonce i to, co se zdá věčné a nehybné. Je to život i smrt zároveň, necítí soucit ani nenávist, nejsme pro něj více než zrnka prachu, ale nejsme méně než modré nebe nad hlavou.“
Překvapeně jsem si prohlédl starou vrásčitou ženu, které jako by se nikdy nic nedotknulo. I teď měla klidný a soustředěný hlas a její slova mě spíš mrazila, než aby mi přinesla úlevu. Chtěl jsem něco říci, ale přerušil mě přibližující se hluk.
Odkudsi se nesla veselá hudba, dunění bubnů a živé hlasy. Zvedl jsem se a popošel k bráně. Tak brzy ráno? Vzápětí se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl rozjásaný dav v čele s Robertem DeLa Mare. Řezbář se smál od ucha k uchu, v náručí nesl malou rakvičku a už zdálky na mě halasil. „Kde je ten jednonohý?“
Roztáhl jsem ruce a chtěl jej zastavit. „Ztište se, co tu děláte tak ráno, budíte nemocné.“
„Nekaž zábavu“ Odstrčil mě Petronius a hnal se k Madiganovu lůžku. Podle toho jak vypadal, pravděpodobně strávil noc v bujarém veselí a bylo velkým divem, že se ještě udržel na nohou. „Madigane!“ Zaburácel.
„Mí drazí přátele!“ Ozval se z pokrývek slabý hlas na přivítanou. „Tak nakládat… a pití!“ Poroučel ještě se přivřenýma očima rozespalý kapitán.
Hlučící lidé jej vzápětí obklopili, posadili na káru, zasypali květy a obdarovali korbelem vína. “Na dubový vršek!” Zavelel Madigan a všichni vyrazili na cestu.

V čele průvodu kráčel Petronius s mým zkrvaveným mečem, zvednutým vysoko nad hlavou a mohutně vykřikoval. „Léta páně 1127 zemřela noha našeho drahého Madigana z Falldonu pána z Wexfordu a Hempcastru; za hudby a veselí bude slavnostně pochována na dubovém vršku. Každý, kdo může, nechť se připojí, neb hojně se bude hodovati a píti na počest nohy velkého válečníka.“ Za ním vlekla dvojice statných mužů Madigana, kterému na klíně ležela rakvička, hostinský kybicoval pohůnky táhnoucí sudy a nůše s jídlem a lidé křičeli, zpívali a tancovali. Z oken se nahýbaly rozespalé bílé tváře měšťanů a občas vypadla nadávka nebo obsah nočníku. Tak se podivný průvod vzdaloval od lazaretu a za ním se do ulic vracelo mrtvé šedavé ticho.
„Pane?“ Ozval se za mnou chlapecký hlas. Stál tam jeden z noviců, kteří mi byli k ruce. „Je připravená.“ Ukázal na druhou káru, která stála u dveří. Na dřevěných pryčnách leželo drobné dětské tělíčko zabalené do hrubé látky a Hannah jej opatrně převazovala. Věděl jsem, co to pro mě znamená. Daniel nesměl opustit zdi kláštera bez opatova svolení a Petronius se svými pomocníky zmizel v bujarém veselí v čele Madiganovy šílené slavnosti. Bylo to jen na mě a na Hannah. Pomalu jsme sami vezli Lilien za městské brány až k místu, kde se v zemi otevírala černá díra, tam kde planul bledý oheň, u nějž se krčil starý otrhaný muž, a kde i za jasných dnů zněl mrazivý křik vran. Mlha se zvedala jen pozvolna a vracela dutou ozvěnu našich kroků, skřípotu káry a chrastění ptačích lebek na holi, o kterou se opírala Hannah. Nebe bylo šedivé, jako siluety křivých domů a jako vlasy staré ženy kráčející vedle mě tiše a klidně, jako by smrt pro ni byla stejně samozřejmá jako východ slunce.

KONEC