Neviditelné stmívání

     Den první
Bělostný mrak se odsunul a slunce zase naplno ozářilo plochou krajinu. Kromě křovin a zakrslé trávy vyrůstala z planiny i obrovská polokulovitá stavba. Připomínala do země zasazený diamant s tisícem vybroušených fasetových plošek. Jedna z nich sluneční paprsek zachytila a odrazila zpátky k modrému nebi. Městu, ukrytému pod kopulí, to bylo jedno. Změnu osvětlení snad ani nezaznamenalo. Zato záplavy zeleně na terasovitých Zahradách ji přijaly s povděkem.
Mezi řadou zakrslých jabloní se protáhl černovlasý muž. Opatrně našlapoval a plížil se k dívce s poznámkovým blokem. Postavil se těsně za její záda, s raráškovským úsměvem jí položil ruce na ramena a pozdravil: “Ahoj, Emily!” Dívka v úleku nadskočila, div že neupustila blok.
“To se dělá, takhle se za mnou plížit!” vyhubovala narušitele s úsměvem.
“Pojď,” popadl jí muž za ruku a zval ji kamsi do hloubi Zahrad.
“No tak, Gregory, nevidíš, že mám práci,” bránila se a ukazovala blokem na zelenou houštinu.
“Kytičky počkají, dneska je zvláštní den,” usmál se Gregory a přitáhl si Emily blíž k sobě.
“My něco oslavujeme?” zeptala se nevinně a přivřela oči.
“Spoustu věcí,” souhlasil a políbil ji, “například deset. Deset dní, co jsem poznal, že tady existuje někdo tak krásný a úžasný jako ty,” další polibek, “a taky dvě stě. Dneska je přesně dvě stě dní od zahájení experimentu. Tak dlouho už jsme všichni tady v Poli,” máchl rukou k šestiúhelníkovité konstrukci klenoucí se vysoko nad jejich hlavami, “a všechno se nám daří, kytičky ti rostou, pokusy nám vycházejí, reaktor běží, Centrum jsme nemuseli volat ani jednou. No to se přeci musí oslavit. Dnes to bude dvojitá oslava.”
Před schůdky na čtvrtou terasu ho Emily zarazila: “Sem ne. Musíme do Sekce D. Jedině odtamtud nás nevyženou pro ničení pokusného trávníku.” Rozesmála se a táhla ho za sebou úzkou pěšinkou lemovanou banánovníky.

     Noc dne prvního
Vysoko na nebi svítily jako drahokamy v černém sametu hvězdy. Mrkaly na dvojici ležící na nejvyšší terase Zahrad. Ve tmě neviditelné trubky konstrukce rozdělily oblohu na jednotlivá políčka a každé dostalo svůj díl hvězd.
“Víš, že mě nikdy nenapadlo,” šeptala Emily, “že obloha tady nad Polí vypadá úplně jinak než ve městě. Ty hvězdy jsou takové čistší, jasnější. Jako by to bylo nějaké úplně jiné nebe.”
“Určitě,” souhlasil Gregory, “je to soukromé nebe jen pro nás dva. Není ti zima?”
“Ne,” zavrtěla se a přitiskla se k němu blíž, “Tolik hvězd. A všechny tam jen tak visí a dívají se na nás.”
“Podívej, támhle jedna padá.” V souhvězdí Orla se objevilo jasné světlo a hnalo si to přes celou oblohu k zemi. Po krajině se rozeběhly dlouhé stíny a na chvilku se vše ukázalo v nepatřičných šedozelených barvách. Meteor ještě kousek nad zemí naposledy prskl, bleskl citrónově žlutým svitem a vesmírné divadlo skončilo. Tma zahalila krajinu, Poli i dvojici na nejvyšší terase Zahrad.

     Den druhý
Martin Reevs si urovnal na tácu talíř s jídlem, zářivě se usmál na tělnatou kuchařku, zašklebil se na oběd a začal si razit cestu přecpanou jídelnou ke stolu svých kamarádů. Odsunul hubeného Andrease až ke stěně a zaujal jeho místo. Na druhé straně stolu byla sice jedna židle volná, ale do té pražilo slunce. Martin, většinu dne schovaný v laboratoři, stejně zastával názor, že kopule slouží navzdory všem tvrzením především jako kvalitní skleník.
“Pánové, já vám dneska viděl divný zvíře,” zahájil konverzaci.
“Jasně,” rozchechtal se Karel, “je černý, chlupatý a má ho Nardová mezi…”
“Kuš!” zarazil ho Martin, “já myslim něco úplně jinýho. S Nardovou jsem náhodou pohořel.”
“Snad tě tvá skvělá Joan nepustila k vodě?” zajímal se soucitně Tom.
“To ne. Ale všichni astronomové jsou celý divý z toho bolidu, co letěl včera v noci. Joan prý vyhodnocuje nějaké záznamy, dělá výpočty a na mě nemá čas. Tak jsem se alespoň trochu ochomejtal v pozorovatelně, jako že snad pozdějc. A právě tam jsem to zvíře uviděl.”
“Že by Joan – dračice? Nebo snad její bratr – zuřivý ochránce Nicholas?” smál se Karel.
“Dej pokoj, nic takovýho. To zvíře bylo před Polí. Takový divný, velký a černý. Jako velikej panter nebo puma. Ale fakt obrovská.”
“Ty už máš halucinace z nedostatku sexu, viď,” politoval ho Karel.
“Seš blbec,” urazil se Martin, “já to divný zvíře opravdu viděl.” Na znamení skončené debaty zabodl vidličku do hmoty na talíři a tvářil se, že obědvá.

     Den třetí
Chodba se zatáčela mírným obloukem kolem majestátního termonukleárního reaktoru. Podlaha jemně vibrovala v rytmu obřích turbín skrytých za vedlejší stěnou.
“Tohle jsou záznamy ze včerejška,” ťukal inženýr Daniels do křivek na monitoru, “a ta porucha se tam objevila opět. Tady,” ukázal Trevorovi pahrbek na zvlněné červené čáře. Velitel Pole se naklonil dopředu, ale graf mu toho příliš neřekl. Reaktorům nerozuměl a neměl rád jakékoliv události týkající se chodu šestimetrového monstra tiše pracujícího v útrobách Pole.
“Nemusíte se bát, není to vůbec nic vážného,” uklidnil ho Daniels, “uvnitř nádoby reaktoru se nejspíš uvolnil jeden plát z obložení. Odstavíme reaktor, dovnitř vstoupí robot, plát upevní a bude vše v pořádku.”
“A jak dlouho to bude trvat? Pole by byla celou tu dobu bez proudu,” staral se Trevor.
“Půjde-li všechno hladce, tak necelou hodinu. Možná to vůbec nebude nutné. Už jednou se nám stalo, že se to dalo do pořádku samo, bez našeho přičinění. Reaktor je větší pašák, než jsme doufali, k chodu nás vůbec nepotřebuje,” pochválil si Daniels svého miláčka, “Obsluha tady jenom utírá prach a dohlíží na experimentátory. I ta oprava proběhne automaticky, počítač jí spustí pokud se ten výkyv znovu objeví.”
“Máte moji plnou důvěru,” usmál se Trevor a rozhlédl se kolem sebe: “Kudy se z toho bludiště leze na povrch?”

     Den čtvrtý
Ráno, ještě před východem slunce, padla na krajinu mlha. Šedobílé kotouče mokrého kouře se pomalu vzdouvaly a valily po planině. Připomínaly moře, ze kterého trčela kopule jako fantaskní Archa Noemova. Zevnitř Pole to vypadalo ještě podivněji. Vatovité chuchvalce olizovaly průsvitné stěny, směrem vzhůru postupně řídly a měnily se v šedomodré nebe. Okolní svět díky tomu zmizel a změnil se v prostor plný duchovitých přízraků a pomalu se měnících útvarů.
Emily si z přízračného světa za stěnou nic nedělala. Pospíchala po pěšině podél kopule ke svým záhonkům, usmívala se a myšlenkami byla někde úplně jinde.
Z šedobílého amorfního víření se vykrojil stálý, zatím ještě nezřetelný tvar. Dívka se tím směrem jen tak letmo podívala a už zůstala stát.
Z mlhy se vynořila tlama. Dvě černé, chvějící se nozdry, pod nimi ohrnutý pysk, ukazující růžové dásně a řadu ostrých zubů. Čenich byl dlouhý, protáhlý, připomínal by hlavu krokodýla nebýt té hladké, černé barvy. Za ním se objevila kulatá lebka a na ní špičaté rohy nebo uši či co. Oči byly jako dva plamínky, znepokojivě hořící v té černi. Mlha odhalila štíhlý krk, mohutnou hruď a dlouhé nohy. Zvíře popošlo až těsně ke stěně. Emily mohla vidět rudý jazyk, napůl skrytý za hradbou bílých tesáků, lesk černého oka v plamíncích, které vypadaly jako namalované na lebce, hru svalů pod tenkou kůží na hrudi, pomalý, pravidelný pohyb boků. Před nozdrami zvířete se srážely obláčky páry. Tvor zdvihl tlapu a dotkl se stěny kopule. Měl zvláštní, trochu kočičí packu s krátkými, buclatými prsty zakončenými drápy, které jasně cinkly o sklo. Chvíli jen tak nehnutě stál, potom se otočil a zmizel zpátky do mlhy. Na orosené stěně po něm zbyl nezřetelný otisk.
Emily se probrala ze šoku a zaječela. Ve snaze co nejrychleji prchnout zakopla o záhon rajčat, hned se zase zdvihla a běžela dál. Nepříčetně křičela, nevnímala kudy běží, neslyšela hlasy, které se jí na něco ptají, necítila ruce chytající ji za ramena, jen chtěla pryč, co nejdál od hrozivého netvora v mlze.
V malé místnosti v nitru Zahrad se tísnila spousta lidí. Střed jejich pozornosti, Emily, seděla na židli, v rukou hrnek kafe a dívala se před sebe stále trochu nepřítomným pohledem. Lidi kolem sebe ale vnímala. Jejich uklidňující slova, přehnaně vlídné doteky, soucitné pohledy, účastné pokyvování hlavou, když jim líčila, co viděla. Mají ji za blázna!
“Ahoj, Emily,” sklonil se k ní Gregory. Byl rozcuchaný a pobledlý, zřejmě ho někdo musel probudit. On sám by takhle brzy nikdy nevstal.
“Ahoj,” pozdravila.
“To máš z toho, že pořád tolik pracuješ,” objal ji kolem ramen, “potřebuješ si na pár dní udělat pauzu, trochu si odpočinout.” Škubla sebou a zuřivě jeho ruku setřásla: “Tak ty mi nevěříš?” rozkřikla se, “taky si myslíš, že jsem blázen!”
“Ne, to ne, to já bych nikdy…” pokusil se Gregory zachránit situaci, ale marně.
“Všichni mě  máte za cvoka, halucinace z přepracování a podobné voloviny si vymýšlíte, jenže já jsem to zvíře viděla. Tak jasně, jako teď vidím tebe. Pojď!” Vrazila někomu hrnek s kafem, popadla Gregoryho za ruku a táhla ho do Zahrad.
“Tady se to dotklo Pole, zbyla po něm stopa. Jen se na to koukni!” Ukázala na stěnu a teprve potom si ji sama pořádně prohlédla. Z mlhy zbylo pár našedlých cárů ovíjejících žluté trsy trav a kupole byla vysušená šikmými paprsky právě vycházejícího slunce. Po stopě nebylo ani památky. Dřív než stihl Gregory cokoliv říct, Emily se otočila a utekla pryč.

+++

Na schůdcích do pozorovatelny se objevila kudrnatá hlava Martina Reevse. Schůdky vedly ještě výš, do prostoru s dalekohledem a zatím nepoužitou komunikační anténou, ale Martinovi pozorovatelna docela stačila.
“Nazdárek,” zavolal na vysokou blondýnu u počítače, “nechceš si zajít dolu na kafe?”
“Ne, díky, nechci,” odpověděla žena aniž se otočila.
“No tak, Joan,” žadonil Martin, “Mám zrovna pauzu, tak si jí udělej taky.”
“Řekla jsem, že nemám čas. Mám potíže s určováním dráhy toho bolidu.”
“A co takhle určování dráhy černých zvířat?” navrhl Martin.
“Jakých zvířat?” Joan se konečně odvrátila od počítače a v šedomodrých očích se jí zableskla jiskřička zájmu.
“Neříkej, že o nich nevíš. Mluví o tom celá Pole. Velký černý potvory. Viděl jsem je já a Taxová, na Emily Dornovou dneska ráno taky jedno vybaflo. Co kdybychom je šli vyhlížet spolu?”

     Den pátý
“Veliteli, pojďte se honem podívat,” vpadl Tony ze Zahrad do Trevorovy pracovny. “Tam venku, před Polí! To musíte vidět, pojďte!”
U severní stěny kopule, z její vnitřní strany, stálo několik stovek lidí a neustále k nim přibývali další. Přicházející skupinky hlasitě diskutovaly a dohadovaly se, ti blíže ke kopuli naopak stáli úplně tiše. Když nově příchozí uviděli, o co se vlastně jedná, zarazili se a ztichli.
Dva vysocí černí tvorové pozorovali shromáždění pod kopulí se zájmem. Byla to zvířata velikosti závodního koně s černou, hladkou srstí. Tělo měli štíhlejší něž kůň, stavěné spíše jako kočka. Na dlouhém krku jim seděla kulatá lebka s dlouhýma, špičatýma ušima a jejich protáhlé čelisti byly plné ostrých zubů. Nejpodivnější na zvířatech byly jejich oči. Vypadaly jako dva malé plamínky.
Zvířata stála vedle sebe, přešlapovala, pokyvovala hlavami a neustále se dívala k Poli. Pak jedno popošlo o několik kroků dopředu a otevřelo tlamu. Chvíli v té pozici setrvalo, potom se otočilo a běželo zpátky ke svému druhovi. Strčilo ho čenichem do krku, oba tvorové se dali do běhu a brzo se ztratili mezi křovinami a lesíky na pláni.
“Co to sakra bylo?” protrhl tíživé ticho velitel. Nikdo mu neodpověděl, pár lidí pokrčilo rameny a někdo se dokonce krátce, nervózně zasmál. Všichni měli na mysli stejnou otázku. Odpověď neznal nikdo.

+++

Velitel Trevor zamyšleně bubnoval prsty o desku stolu a naslouchal ostatním členům Rady jen na půl ucha. Podivní černí tvorové mu nešli z mysli.
“Já osobně bych hned Centrum nevolal,” říkal právě vrchní technik Brian, “je to sice strašně divná věc, ale nemusí to být nic vážného. Ještě se nám v Centru vysmějou. A taky dvě stě pět dní jsme nikoho zvenku nepotřebovali, a kvůli těm divnejm zvířatům…”
“Dvě stě pět dní je dost dlouhá doba,” pokýval pleší doktor Tarantino, “zbytečně bych neriskoval jen kvůli tomu, že jsme tu chtěli vydržet v úplné izolaci dva roky. Navíc od Centra nechceme pomoc, jenom se na něco zeptáme. Oni třeba vědí, co jsou ta zvířata zač.”
“Gryf,” pronesl najednou Trevor, “jsou to gryfové. Tvorové z dávnověku, kteří…”
“Gryfové přece patří do legend,” přerušil ho Tarantino, “ve skutečnosti nikdy neexistovali. Navíc vypadali úplně jinak, měli křídla a…”
“Tohle jsou gryfové bez křídel. Černí gryfové zbavení křídel, svržení na zemi. Přišel jejich čas a oni se vrátili.”
“Zavolejte to Centrum. Okamžitě,” mávl Tarantino rukou na Briana a technik se beze slova zdvihl a odešel.
Celá Rada stále seděla na svých místech a neúspěšně vymlouvala Trevorovi ty jeho gryfy. Brian se zastavil ve dveřích, chvíli se jen tak rozhlížel a potom si tiše sedl na své místo.
“Tak co?” vzal ho konečně na vědomí Tarantino.
“…a nemají křídla. Ďábel je taky anděl, jenom bez křídel. Sebrali mu je a srazili ho na zem. A stejně tak oni jsou…” vedl Trevor nesmyslný monolog.
“Nepovedlo se,” zavrtěl hlavou Brian, “Spojení jsem nenavázal, protože satelit zmizel. Ta komunikační družice tam prostě není.”
Najednou zavládlo ticho, i Trevor zmlkl, aby o chvilku později se vztyčeným prstem a děsivým úsměvem čerstvého šílence prohlásil: “Není. Nic není, protože nikdy nebylo a nic jiného než nicota ani nebude. Jen tma, ve které gryfové…”

+++

Na kraj lesa vyšlo zvíře. Dvakrát přešláplo v seschlé trávě a upřelo svůj pohled na obrovskou bublinu, vystupující ze země před ním. Kopule vypadala nesmírně křehce, jako síťka z pavučin, kterou může příští závan větru rozfoukat. Kromě siluet staveb a terasovitých Zahrad se uvnitř nedalo nic rozeznat. Jedna z plošek kopule náhle zaplála rudým světlem zapadajícího slunce. Zvíře pohodilo hlavou a odběhlo zpátky do lesa.
Vypadalo, že ho něco velmi potěšilo.

     Den šestý
Oblohu potáhla jednolitá vrstva ocelově šedých mraků. Plochá, jednotvárná krajina jako by ztratila poslední zbytek barevnosti. Celek připomínal černobílou fotografii, do jejíž kompozice se nějakým podivným způsobem dostaly dvě černé, pohyblivé části. Gryfové.
Doktor Tarantino stál u otevřeného okna a zachmuřeně pozoroval scenerii před sebou. Z pokoje za jeho zády se linula Trevorova tichá, jednotvárná litanie. Ještě že ti druzí dva mlčí, napadlo Tarantina.
“Díváte se, doktore,” položila se na jeho rameno čísi ruka. Otočil se a změřil si pohledem vysokou, hubenou sestru.
“Kdo by se nedíval,” zabručel.

+++

Večerní bar byl zavřený, jak hlásal nápis na dveřích, ale Gregorymu to bylo zřejmě jedno.
“Pust mě, potřebuju se napít,” zabušil na skleněné dveře. Z hloubi podniku se vynořil barman Andy. Zastavil se přede dveřmi, zamračil se na Gregoryho a prohlásil: “Je zavřeno, zmiz.” Gregory se jen tak odbýt nenechal: “Jenže já se chci napít teď! Emily mě vykopla a já to musim zapít!”
“Jestli ti něco vlezlo na mozek,” zuřivě se zašklebil barman, “tak si zajdi za Tarantinem. Ten má ten správnej gryf, jak tě toho zbavit.”
“Mizero!” zařval najednou Gregory a bez varování praštil pěstí do dveří. Sklo se promáčklo, ozdobilo pavučinou prasklinek, ale nevysypalo.
“Ty hajzle!” zasyčel Andy, odemkl a otevřel dveře zrovna v okamžiku, kdy se Gregory chystal k další ráně. Toho změna cílů z míry příliš nevyvedla, praštit si do barmana je přeci jenom lepší než do dveří. Andy mu nezůstal nic dlužen.
“Co je to tady?” Gregoryho najednou zdvihly čísi silné ruce a postavily metr od Andyho. Prudce se otočil, připravený si to s narušitelem rozdat. Za ním stál Nicholas Nardo, jednu ruku pořád na Gregoryho rameni a netvářil se příliš nadšeně.
“To není kvůli Joan, pitomče!” zavřískl Gregory a pokusil se ho praštit. Nicholasovi nedělalo velké potíže útočící ruku zachytit, zkroutit za záda, srazit Gregoryho na zem a přidržet ho tam kolenem.
“A co ty?” křikl na Andyho, který se sbíral ze země a s trochu přihlouplým výrazem si osahával rozbitý ret.
“Když von mi…” vyhrkl zlostně, potom jako by si něco uvědomil, zarazil se a nakonec ze sebe skoro zkroušeně vypravil: “Chtěl napít.”
“A kvůli tomu se tady rvete jako koně,” povzdychl si Nicholas. Gregory se nešťastně zavrtěl. Krev z jeho rozbitého nosu už pod ním stihla vytvořit malou loužičku.
“Můžeš ze mě slízt,” zaprosil. Nicholas se zvedl a postavil na nohy i Gregoryho.
“Pitomci,” ulevil si, “perete se jak malý kluci. Ty mu dej napít,” namířil prst na Andyho, “a dej si s nim.” Udělal krok pryč, potom si to rozmyslel, vrátil se a řekl: “Nebo mi nalej taky. Potřebujeme to všichni.”

+++

Trojice děvčat seděla na úplném kraji terasy, nohy spuštěné přes okraj a občas prohodila pár slov.
“Říkám si, jestli to není hloupý,” promluvila Marika, “takhle se vykašlat na práci a jen tak si sednout a nedělat nic. Jenom proto, že…” nedokončila větu.
“Jenom přišla zvířata a zmizel satelit, já vím,” povzdechla si Zuzana, “pro lidi uvnitř Pole se vlastně nic nezměnilo. Žijeme. Možná si na ně časem zvykneme a všechno bude jako dřív.”
“Možná,” připustila Marika.
 Za pravým okrajem Zahrad se vynořilo cosi černého. Malá Sofie až leknutím nadskočila. Přestože se gryfové začali honit kolem Pole už před chvílí, pokaždé ji jejich objevení hrozně vyděsilo. Černá zvířata letěla po půloblouku jako blesky a zdálo se, že se náramně baví.

+++

Do otevírací doby Večerního baru pořád chyběla hodina a půl, ale uvnitř už skoro nebylo k hnutí.
“Hele, Daniels!” křikl Gregory na nově příchozího, “vem místo.” Vysoký inženýr křikl na barmana svou objednávku a přisedl si: “Ahoj, Gregory. Kdo se ti to proběhl po obličeji?”
“Andy. A trochu tady Nicholas,” ukázal na svého spolustolovníka, který si držel hlavu v dlaních a tvářil se, že usíná.
“No vy teda vypadáte,” okomentoval to Daniels.
“Já už piju jenom minerálku,” ozval se Nicholas, “To dělá to prostředí tady. Mám pocit, že na mě všechno padá. Celá ta kopule.”
“Ty mi povídej o klaustrofobii,” zamračil se Daniels, “tam dole máme jen kilometry špatně osvětlenejch chodeb vysokejch dva metry. Tak jsem radši vylezl sem.”
“Pod zemí zase nejsou vidět ty bestie,” máchl Gregory rukou ve směru, kde dva gryfové provozovali cosi jako hru na babu.
“Myslíte si, že opravdu jsou, jak říká Trevor, něco jako padlí andělé?” zeptal se Nicholas.
“Trevor je cvok,” zabručel Daniels, “Jako andělé nevypadaj. A na jezdce Apokalypsy je jich málo. To by museli být čtyři.”

+++

Otevřeným oknem se do pokoje plížily dlouhé stíny a kladly se na bílé povlečení i nahou lidskou kůži jako duchovité prsty přízraků. Panovalo zvláštní ticho, takové, ve kterém je každý náhle sám a na prázdná místa duše se vkrádají temné, pozapomenuté myšlenky.
“Mám z toho všeho takový hrozně divný pocit,” zašeptala Joan. Martin jí objal kolem pasu a přitiskl se k ní.
“To přejde, neboj se,” ujistil ji.
“Tak ráda bych tomu věřila,” zoufalý povzdech se jí vydral až z hloubi duše, “ale jsou věci…” upřela své šedomodré oči skrz Martina kamsi do dálky a pokračovala tiše a naléhavě: “Ten bolid, víš, co jsme ho viděli, to nebyl meteorit. Vůbec ne. Byl to náš satelit. Spadl. Já vím, že se to nestává, nikdy by mě to nenapadlo. Nikoho z nás to nenapadlo.” Její pohled se vrátil z nekonečna a zaostřil se na Martinovu tvář.
“Nad Polí přelétává každou noc přes padesát družic a satelitů,” pokračovala, “malé svítící tečky, které se přeženou oblohou. Nikdy jsme si jich nevšímali, nepotřebovali jsme je. Až včera nás napadlo, že by… Nejsou tam. Dívala jsem se celou noc a nejsou. Všechny zmizely.”
Z koutů se vyplížilo těžké, lepkavé ticho a stíny kopule, prolézající pokojem, zase o něco ztmavly než Joan opět promluvila. Třásl se jí hlas: “Zítra vyjede auto do Centra. Zeptat se, co se děje. Pojede Victor Chance a … a Nicholas. Já se tak bojím, že nemají kam jet. Že už není nikdo, koho by se mohli zeptat.” Pevné objetí bylo to jediné, co pro ni v té chvíli mohl Martin udělat. Zaplašit alespoň na okamžik ten strašlivý pocit osamění.

     Den sedmý
Po obloze letěly šílenou rychlostí cáry šedých mraků. Čas od času mezi nimi vykouklo vycházející slunce a zalilo krajinu pod sebou znepokojující rudou září.
“Kampak jdete?” popadla sestřička Trevora za ruku a otočila k sobě. Bývalý velitel Pole si jí prohlédl.
“Podívat se,” řekl.
“A na co?”
“Z okna. Smím?” Vypadal podstatně lépe než včera, jakoby všechny ty nesmysly o příchodu gryfů na zemi zapomněl.
“No dobře. Ale jenom na chvilku,” svolila sestra. Okno bylo zavřené, co se mohlo stát.
Na planině se jen pár kroků od stěny  Pole probouzeli a protahovali gryfové. Trevor je chvíli mlčky pozoroval, pak se obrátil k sestře a s širokým úsměvem prohlásil: “Jsou krásní, že? Krásní.” Sestra zalapala po dechu. Něco takového nečekala. On říká krásní o těch potvorách, o těch zrůdách bůhví odkud…
“Pojďte,” vzala ho za ruku a táhla od okna. Nechal se vést a šeptal: “Krásní. Jsou krásní.”

+++

Bylo poledne. Slunce se občas objevilo v mezeře mezi letícími mraky a stíny vrhané kopulí vytvářely na zemi, budovách i lidech fantastické obrazce.
Gryfové pobíhali zdánlivě bezcílně před Polí. Prolézali okolní křoviny a trsy trávy, občas se pošťuchovali nebo jen tak stáli, ale neustále zůstávali v okolí nekvalitní silnice, která vedla od Pole do civilizace.
Na prostranství před otevřenou garáží stálo jediné auto, které v Poli bylo a dobíjelo si přes solární panel na střeše baterie. Skoro všichni obyvatelé Pole se shromáždili kolem něj a čekali.
“Do večera jsem zpátky!” zamával na ostatní lidi řidič Victor a nastoupil. Dav zahučel a pokusil se vytvořit uličku, kterou by vůz mohl projet k bráně. Střelec Larry stál s pistolí vedle brány a sledoval gryfy přes nitkový kříž zaměřovače.
Řidič zatroubil, spolujezdec Nicholas poslal vzdušný polibek své sestře a už se zraky všech upřely na mechanizmus brány.
Z druhé strany se dívaly dva páry gryfích očí.
Hukot hydrauliky, mlasknutí hermetických uzávěrů a do tváří všech se opřel chladný závan větru. Gryfové se náhle probrali z letargického nicnedělání a vyrazili. Larry vystřelil. Gryf, na kterého mířil, okamžitě zapadl za nízký pahrbek a zmizel. Druhý ostře změnil směr a běžel teď souběžně s hranicí Pole. Po dalším výstřelu předvedl cosi jako kotrmelec a zůstal bez hnutí ležet.
Auto vyjelo napůl otevřenou bránou, která se hned za ním zavřela a začalo zrychlovat.
Najednou zpomalilo a změnilo směr, protože na silnici před ním ležel ten střelený gryf. Vozidlo ležící zvíře zakrylo, takže v první chvíli nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Auto sebou škublo, poskočilo a zrychlilo, jenže místo aby se vrátilo na silnici, pokračovalo v zatáčce. Teprve když se k bezmocným divákům natočilo bokem, všichni pochopili.
Gryf nebyl mrtvý, zásah jen předstíral a teď visel na boku auta. Držel se třemi prackami a čelistmi a volnou tlapou bušil do okénka pokrytého sítí prasklin. Druhé zvíře vystartovalo odkudsi z křoví, mohutně se odrazilo a vyšvihlo se až na střechu auta. Při dalším manévru zoufalého řidiče mu podklouzly na hladkém solárním panelu nohy a gryf spadl. Nijak mu to neublížilo. Druhý gryf se také pustil okénka a dopadl na všechny čtyři. Chviličku počkal a potom se rozeběhl přímo proti autu. Řidič dupl na brzdy a pokusil se mu smykem vyhnout, ale pozdě. Gryf vyletěl do vzduchu, dopadl na kapotu a prorazil tlapami přední sklo. Auto se zastavilo.
Gryf se narovnal a vrazil přední polovinu svého těla do kabiny. Příliš toho z Pole vidět nebylo, ale to, co rozmazávaly gryfí tlapy po bílé kapotě, byla jednoznačně krev. Na spolujezdcově straně se otevřely dveře a vyskočil Nicholas. Udělal přesně pět kroků, než ho druhý gryf dostihl. Zvíře naklonilo hlavu na stranu a úzké čelisti obemkly Nicholasův  krk. Škubnutí černé hlavy, výtrysk krve z rozervaného hrdla, gryf se postavil na zadní, objal zmítající se tělo prackami a mocným trhnutím mu zlomil vaz.
Gryf si v tlamě nadhodil mrtvolu, aby se mu lépe nesla a odklusal s ní k autu, kde se živil jeho druh. Položil tělo na zem, spokojeně si k němu lehl a začal mu trhat břicho.
Od okamžiku, kdy auto opustilo bezpečí Pole, neuplynula ani minuta.
Lidé křičeli. Obrovská kupole zachycovala jejich výkřiky a vracela nezřetelnou, zkomolenou ozvěnu. Joan tiše brečela na Martinově rameni. Emily našla Gregoryho náruč. V podivném chaosu se formovaly další dvojice, jak se každý bál zůstat sám se svou hrůzou a zoufalstvím. Nic jiného obyvatelům Pole nezbylo. Jediný dopravní prostředek stál jen pár desítek metrů od Pole a přitom naprosto nedosažitelný. Jakékoliv jistoty měli lidé v tomto experimentálním městě, všechny najednou zmizely. Civilizace tam kdesi daleko za obzorem přestala existovat.
“Tam, podívejte se, tam!” Zoufalý výkřik přeřval všechny ostatní. Jeden po druhém se lidé obraceli směrem, kterým ukazoval muž u brány a zmlkali. Přicházeli blíž ke stěně kopule a tiskli se k průhledným šestiúhelníkům. Opírali se o ně dlaněmi a zírali ven, protože nevěřili. Nechtěli věřit.
Zpoza řídkého lesa přicházela dvě černá zvířata velikosti závodního koně se štíhlým krkem a protáhlou lebkou. Kolem očí měla červenožlutou kresbu připomínající plameny a pootevřené zubaté čelisti jim dodávaly výraz, jako když se smějí. Když spatřili své druhy u auta, rozeběhli se a radostně se k nim přidali.
“Všechno bude v pořádku, uvidíš. Neboj se. Všechno bude zase v pořádku,” odříkával monotóně Gregory a hladil Emily po vlasech. Nevěřil tomu. Přál si, aby všechny hrůzy skončily, ráno vysvitlo slunce na prázdnou planinu a všechno bylo v pořádku, jak to sliboval Emily, ale nevěřil tomu. V mysli mu neustále zněla slova, která kdysi četl a která se mu nepodařilo zahnat. Přirovnávala zoufalou situaci k pádu do bezedné bažiny. Vzdálenost k hladině a záchraně je daná. Pokud se ale propadáte dolů, neexistuje žádné dno, žádný nejhorší stav. Jenom ještě větší hloubka a ještě větší tma.

     Noc dne sedmého
Černé mraky vymazaly hvězdy a proměnily oblohu v temnou mísu poklopenou na krajinu. Jediným světlým bodem v moři inkoustové černi byla přízračně zářící kopule. Terasovité Zahrady, malé i velké kvádry budov, to vše bylo ověnčeno mihotavými nažloutlými světly. Záře unikala jednotlivými dílky kopule, kreslila na pláni a křovinách zdeformované šestiúhelníky a postupně se rozplývala ve tmě.
Čtveřice černých zvířat ležela za hranicí stínu, hlavy položené na předních tlapách a dívala se k Poli. Vypadala, že se něčemu smějí.
Světla v kopuli náhle, bez varování zablikala. Potom se ještě jednou rozsvítila naplno. Mělo to však trvat už jen krátkou chvilku. Jen pár vteřin, během kterým se všichni lidé zarazili, zvedli hlavy a v hrozné předtuše se zadívali ke stropům. A světla, jako by na tento děsuplný okamžik čekala, začala pomalu a definitivně hasnout, nechávajíce po sobě jen rudě žhnoucí kruhy, které postupně mizely. Dobíhající agregáty vydávaly táhlý a naříkavý zvuk. Znělo to jako sténání nějakého obrovského, umírajícího tvora. Nastalo neskutečné ticho a tma.
Termonukleární reaktor byl odstaven.
Elektronické zámky brány ztratily jakýkoliv význam.
Čtyři gryfové zvedli hlavy. V temném lese zachřupaly kroky a další siluety se přidružily k černým tělům. Všichni gryfové se usmívali. Neviditelný kruh kolem neviditelné kopule se pomalu zužoval.
Tma houstla.

KONEC