Nejtěžší rozhodnutí

„Upalte ji, čarodějnici, děvku Terratenovu! Na hranici s ní!” burácel dav shromážděný na náměstí, uprostřed něhož stála hranice. Vyváděli mne ven z vězení, zvedla jsem hlavu a sluneční jas mě v první chvíli oslepil. Nekonečné dny splývající v jedno s nocemi jsem strávila v těch odporných temných kobkách, mé oči už odvykly jinému světlu, než slabé a matné záři pochodní mých mučitelů. Dav řvoucí lůzy mi splýval v jednu rozmazanou linii. Zamrkala jsem pálícíma očima, ze kterých mi vytryskly slzy. Slzy, mihlo se mi hlavou, první slzy za těch hrozných čtrnáct dnů.
Čtyři statní strážní mě vedli v řetězech k hranici. Oči si už přivykly a já se rozhlížela po davu. Vypadalo to, že si snad nikdo z celého Fasaku nenechal upálení čarodějnice uniknout. Náměstí bylo úplně plné, přímo naproti stála jakási dřevěná tribuna, na níž pohodlně seděli šlechtici z okolí a měšťané. Prásk. Najednou jsem měla oči plné čehosi, co mi zápachem připomínalo shnilé rajče. Někdo z davu mířil velmi přesně. Celé náměstí řvalo smíchy, když mě sledovalo, jak potřásám hlavou, abych se zbavila toho svinstva. Zaslechla jsem zprava jakýsi další svistot a instinktivně jsem se sehla. Prásk. Veliteli osobní gardy barona, který šel těsně za mnou, se další rajče rozprsklo ve vousech a potřísnilo mu naleštěný kyrys. Zařval a vybíral si rajče z vousů. Dav zařval smíchy snad ještě hlasitěji, než při mém zásahu. Velitel tasil meč: „Ještě někdo hodí rajče, nebo cokoliv jiného a bude o hlavu kratší,” zaburácel.
Poté se už nikdo neodvážil nic hodit, chudina se spokojila s tím, že dál vyřvávala nadávky a kletby. Nevšímala jsem si jich, hledala jsem v davu. Nepřišli, mihlo se mi hlavou, nepřišli mi pomoct. Měla jsem z toho radost, nechtěla jsem, aby mí přátelé skončili stejně jako já, ale někde hluboko velmi hluboko v srdci mě to zabolelo, mohli se pokusit. Potřásla jsem hlavou, chtěla jsem tuhle hloupou myšlenku odehnat, avšak stále se vracela a zněla mi v hlavě.
Mezitím mne přivedli k hranici, pod ní stál kat s dvěma pacholky, přes obličej měli kápě. Stála jsem teď přímo naproti tribuny, v jejíž přední řadě seděli ti, kvůli nimž jsem měla dnes zemřít. Baron z Fasaku a jeho syn, jemuž jsem zachránila život. Jaká ironie, blesklo mi hlavou. Za to, že jsem ho zachránila před skřety, mě teď upálí. Pomalu mne vedli na vrchol hranice, kde čekali dva muži v černých kápích. Připoutali mne řetězy ke sloupu. Zavřela jsem oči. Snažila jsem se soustředit, uklidnit se a koncentrovat v sobě energii, abych se odsud mohla teleportovat pryč. Nešlo to, byla jsem příliš vyčerpaná nekonečnými hodinami výslechů a slabá z nedostatku jídla. Zkusím to ještě jednou, musí se mi to přece podařit, znovu jsem zavřela oči. V hlavě mi hučelo, před očima se mi dělaly mžitky. Nedokážu to, pomyslela jsem si zoufale, bohyně, prosím dej mi sílu. Vždy jsem Ti věrně sloužila, neopouštěj mne teď. Prosím, dej mi sílu. Očekávala jsem, že ucítím známý příliv energie naplňující celé bytí, ale nic se nestalo.
Povzdechla jsem si. Chci žít, nechci tu dnes umřít, vířilo mi hlavou. Jsem přece nevinná, chtělo se mi křičet. Podívala jsem se na šlechtice a na shromážděné davy, které mi do tváře metaly urážku za urážkou. Pomalu jsem se se svým osudem začala smiřovat. Možná je to můj osud, že dnes tady uhořím, přemítala jsem.
Baron povstal a mávl rukou. Chudina se utišila. „Dnes bude před našimi zraky upálena tato elfská čarodějnice. Všichni víte, že napadla mého syna vikomta Rogenera. Naštěstí se nám ji ale podařilo lapit.Tato čarodějnice škodí našemu kraji už dlouho. Její vinou byla letošní sklizeň obilí malá,” odmlčel se, „ kvůli ní nám teď hrozí hlad.” Dav začal výt a řvát kletby. Baron je nechal chvíli vybouřit, potom znovu pozvedl ruku. „Za to dnes zaplatí, kate, zapal hranici.”
Zatrnulo ve mně. Kat zapálil pochodeň a pomaličku se za hlasité podpory lůzy blížil ke mně. „Jsem nevinná,” vykřikla jsem, ale nikdo si mě nevšímal. Cloumala jsem řetězy, ale byly moc pevně utažené. „Bohyně, proč jsi mne opustila?” Chtěla jsem to vykřiknout, ale hrdlo se mi stáhlo a jen jsem sípavě zašeptala. Kat s pochodní byl už jen pár kroků od hranice. Podívala jsem se do krutých očí barona, byly jako led. „Chci žít, chci žít. Bohyně prosím!” Zaštípaly mne oči.
„Lämwein, eiam fussës iomné,” vykřikl jeden z katových pomocníků dosud stojících mlčky pod hranicí, tasil scimitar schovaný pod pláštěm a vrhl se na kata. Ten se po něm otočil, ale nezmohl se na žádnou obranu, muž ho proklál. Shodil si z hlavy černou kápi.
„Geriane,” vykřikla jsem. V tu chvíli jsem měla obrovskou radost, že ho vidím. Proti Gerianovi vyběhl velitel gardy, který stál kousek od hranice. Udělal však jen několik kroků, když najednou vykřikl, a skácel se k zemi. Krk mu proklála šipka z kuše. „Semi,” zašeptala jsem. Začala jsem se rozhlížet, kde jsou ostatní mí přátelé. Relien, mohutný barbar, se vynořil z davu u tribuny a začal si spolu s trpaslíkem Tondorem prosekávat cestu k baronovi. Ferik a hobit Semi pomáhali dole Gerianovi s přibíhajícími strážnými.
Má prvotní radost a pocit naděje byly ty tam, začala jsem uvažovat logicky. Nemají žádnou šanci, uvědomila jsem si. Přesně tohle jsem nechtěla. Když se Gerian objevil, radovala jsem se, protože, já vlastně ani nevím proč. Snad jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na sebe a to, co mi hrozí. Zastyděla jsem se. Teď tu kvůli mně umřou. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se dívat. Ne takhle nemluv! okřikovala jsem v duchu sama sebe. Naděje přece vždycky umírá poslední! Ale ani tohle staré pořekadlo mě nepovzbudilo.
Když jsem otevřela oči a podívala se směrem k tribuně, zděšeně jsem vykřikla. Relien a Tondor byly jen kousínek od barona, ale nedokázali se k němu dostat. Byli obklíčeni víc jak tuctem přiběhnuvších vojáků. Snažili se, bojovali jako lvi, ale proti tak velké přesile neměli šanci. Ztratili se mi z očí v klubku vojáků. Za několik dlouhých okamžiků se kruh vojáků rozestoupil. Tondor a Relien byli odzbrojeni a svázáni. Hodně krváceli z četných ran, ale vojáci si toho nevšímali, nenechali je, aby si stáhli rány. Tondor byl celý rudý vzteky a Relien, tohle asi nikdy nepochopím, se tvářil jako vždy klidně. Část vojáků je vedla dolů a ostatní odnášeli pryč své zabité druhy.
Smutně jsem se odvrátila a podívala se na druhé bojiště – nedaleko mé hranice. Ferik, Gerian a Semi stáli k sobě zády a bránili se proti obrovské přesile vojáků. Baron na tribuně povstal: „Složte zbraně, nemáte žádnou šanci!” Nevšímali si ho, bojovali dál. Byla na nich znát velká únava, nikdo z nich však kupodivu nebyl vážněji zraněný. „Vyzývám vás, abyste složili zbraně,” teď už zařval baron.
Ferik se lehce pootočil za baronem a než se stačil znovu plně soustředit, jeden z vojáků ho mu přesekl krk. Skácel se  zachroptěním k zemi. Škubal sebou chvíli v křečích, svíjel krk. Bojoval o každý nádech. Trvalo to snad jen chvíli, nevím, připadalo mi to jako věčnost. Jeho tělo se naráz vypjalo ztuhlo.
„Néé!” Z očí mi vytryskly slzy:“Geriane, vzdejte se, prosím tě.” Uslyšel můj výkřik, zastavil se. Podívali se Semim na sebe. Potom se mi Semi i Gerian podívali do očí a odhodili své meče na zem. Přes slzy jsem na ně skoro neviděla.
„Spoutejte je. Jak vidím, nebude dnes jen jedna poprava.” Baron kývl na vojáky:  „Přineste sem špalek a sekeru. Ukážeme teď všem, co se stane těm, kteří se chrání přisluhovače ďábla. Elfa postavte jako prvního!” Celou dobu, co mluvil se mi díval do očí, opětovala jsem jeho pohled, snažila jsem se tvářit aspoň trochu odvážně, ale nešlo to. Nakonec jsem sklopila oči první. V hlavě, v které ještě před chvílí vířila jedna myšlenka za druhou, jsem najednou měla úplné prázdno, nic. Sledovala jsem jako ve snu své přátele, postavili je do řady, na jejímž začátku stál Gerian. Vojáci přinášeli špalek a sekeru. Měla jsem pocit, že se mi všechno jen zdá, že to všechno jde mimo mne. Dokonce jsem ani neslyšela řev lidí. Gerian se otočil, dívali jsme se jeden druhému do očí. Ten pohled snad trval celou věčnost. Jeho oči byly velmi smutné, ale jako vždy plné lásky, lásky ke mně, našim přátelům a celému světu, ke spravedlnosti.
Spravedlnost, to slovo mi proletělo hlavou a mně se naráz rozsvítilo a podivná neprostupná hradba se zbortila. Začala jsem vnímat, slyšela jsem poslední baronova slova, která pronášel jistě s velkou radostí: „ ..a za to se odsuzují k trestu smrti. Rozsudek budiž vykonán ihned. Kate,” obrátil se na čerstvě povýšeného pohůnka, „konej svou povinnost.” Voják strčil do Geriana, který stále nevnímal nic jiného kromě mě. Zamračil se na vojáka, který do něj stále strkal a zpražil ho pohledem. Voják ucukl, jako by uštkl had a už se ho nedotkl. Gerian se nadechl: „Lamwein, hiessal lioal verries!”
Znovu mne zapálily oči a v hrudi mě zabolelo. „ Fiemae, jiolwe poën!” odpověděla jsem mu na jeho slova, v kterých mi řekl, jak moc mne miluje. Strážný do něj strčil a srazil ho na kolena. Hlavu mu položil na špalek. Gerian byl otočen tváří ke mně. Dívala jsem se mu do očí, ale zároveň jsem i sledovala kata, který právě bral do rukou sekeru. Čas se zastavil, vše plynulo pomalu, vnímala jsem zřetelně i sebemenší pohyb. Pomocník pomalu zvedal sekeru ze země.
Bohyně, copak tohle je spravedlivé. Opustila jsi mne. Zachraň aspoň mé přátele, aspoň Geriana. Očekávala jsem, že zachytím náznak přítomnosti energie, která vždy symbolizovala blízkost bohyně, ale nic. Vždy jsem Ti věrně sloužila, nikdy jsem se neprovinila proti Tvým Zákonům! Kat už měl sekeru téměř nad hlavou.
Poprvé se mi v mysli objevila zakázaná myšlenka, myšlenka na porušení základního –  neporušitelného pravidla mého Řádu. Řád mé bohyně má velké množství pravidel, ale jedno je opravdu nepřekročitelné. Jako služebníci bohyně spravedlnosti, jaká toť ironie, nesmíme mocí nám danou ublížit žádné lidské bytosti, protože naše moc, která pochází od bohyně, nesmí sloužit k ničení, ale k nastolení pořádku a spravedlnosti. Kdo by toto pravidlo porušil…
Poprvé mne napadlo, že bych mohla svou mocí zabít lidskou bytost. Otřásla jsem se při té představě. Kat už měl sekeru zvednutou a čekal na baronův pokyn, aby mohl Gerianovi stít hlavu. Baron pomalu zvedal ruku. Gerian se mi svýma očima vpíjel do mých.
„Použij svou moc, zabiješ kata a zachráníš své přátele. Zachráníš Geriana. Hledej energii ve svém nitru a ona tam bude,” ozval se mi v hlavě pokušitelský hlas. Baronova ruka začala pomalinku klesat.
„Nezradím svou bohyni, svůj Řád, nezabiju,” zamumlala jsem. Hlas se ale nevzdával tak rychle:“Chceš zůstat věrná bohyni, která ti nepomohla. Kde je teď? Copak tohle je nějaká SPRAVEDLNOST? Jsi nevinná a tví přátelé taky, ale všichni tu umřete, tak jako před chvílí Ferik. Uvidíš, za chvilku se už Gerinova hlava bude kutálet po…”
„Přestaň,” zařvala jsem. Hlas vyslovil přesně to, na co jsem před chvílí myslela. „Kdo vlastně jsi.” Baronova ruka se zastavila ve vzduchu. Kat se více rozkročil.
„Jsem Ty, tvé druhé Já.” Hlas se na chvíli odmlčel, jako by plánoval, jak mě zviklat. „Podívej se sekera už letí. Zabij toho kata. Zabij ho, na co čekáš!”
„Ne, to neudělám,” ale můj odpor slábl, sekera byla v půli cesty ke Gerianovu krku. Zmocnila se mě panika. Gerian se mi stále díval do očí. Ostatní mí přátelé se také na mě dívali.
„Bohyně, pomoz mi odolat,” vykřikla jsem zoufale směrem k nebi.
 „TA ti nepomůže. Vykašlala se na tebe.” Sekera byla už jen kousek od jeho krku.
„ZABIJ, ” zařval mi hlas v hlavě, „přece ho miluješ!”
„Ne, nezabiju.” Sekera už byla jen 20 coulů od jeho krku. Všechno ve mně vřelo. „Udělej to!” začala jsem se sama přesvědčovat. Ale vzápětí jsem si sama oponovala, byť jen velmi slabě: „Ne.”
Sekera už byla velmi blízko, v příštím okamžiku už se ho musela dotknout. „ZABIJ!”  Uvnitř jsem se schoulila. Zavřela jsem oči. „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!”
Mé nitro jakoby vybuchlo. Najednou jsem ucítila mocný příval energie. Zalil mne jako příbojová vlna. Narovnala jsem se a otevřela oči. Gerian stál, byl živý a v pořádku. Udiveně se na mě díval. Zato kat. Polkla jsem. Byl sežehnut, jako by ho zasáhl blesk, a odmrštěn stranou, jak ho zasáhla vlna mého hněvu.
„Zabila jsem,” zaznělo mi zděšeně v hlavě. „JÁ jsem zabila!” Prvotní pocit děsu, vystřídalo jakési krutě zvrácené potěšení. Jedna část mé osoby byla tímto činem zděšena a ta druhá se radovala.  Okřikla jsem ten zvrácený hlas. Cítila jsem se úplně jiná, plná síly, tak plná jako ještě nikdy v životě a zároveň úplně prázdná. Tyto dva pocity se v mém nitru svíjely a mísily. Vyslovila jsem pár slov, řetězy odlétly, byla jsem volná. Volná a zároveň ztracená.
Baron se na mě zděšeně díval, nebyl schopen slova. Pomalu jsem scházela z hranice. Lidé se snažili prchat z náměstí, vypukla panika. „Jste všichni v pořádku?” zeptala jsem se svých přátel, když jsem k nim sešla. I můj hlas byl úplně jiný, plný moci. Stále se na mne nevěřícně dívali. Koutkem oka jsem si všimla, že baron dává pokyn svým vojákům.
Po chvíli ticha mi Gerian odpověděl:“Jsme, jen Ferik, je mrtvý.” Odmlčel se. „Proč jsi to udělala?!” vypálil na mne znenadání. Podívala jsem se mu do očí, byl velmi rozčílený, protože znal trochu stanovy mého Řádu. Můžu vlastně ještě říkat MÉHO?
 „Teď není čas, musíme se odtud dostat, Geriane.” Obrátila jsem se k baronovi. „Odvolej své muže, pokud nechceš, aby skončili jako tvůj popravčí.” Můj hlas byl tak ledový a tvrdý, úplně mne to překvapilo, tak chladný a nezúčastněný. Baron váhal. „Odvolej je!” Nevšímal si mě. Vojáci byli už jen kousek od nás, meče měli tasené, třásli se strachy, ale postupovali dál. „Varovala jsem tě,” má ruku bleskurychle vystřelila vzhůru. Baronův syn zachroptěl, jak jsem ho odhodila na zeď. Pak jsem  ho zvedla vysoko do vzduchu. Udělal přemet a vyletěl do výšky dvaceti sáhů. Vřískal hrůzou.
 V hloubce duše jsem se zvráceně radovala. Ten kluk je přece příčina všeho! Zabiju ho. Druhé já, to staré oponovalo. Cítila jsem však, že ve mně zřetelně slábne a mizí pryč. Už nejsem JÁ. Nezabiju ho, pomyslelo si mé kruté Já, o kterém jsem si až do dnešního dne myslela, že ve mně nikde není. Necháme ho naživu.
Baron byl zelený strachy. „Barone, okamžitě odvolej své lidi, jinak toho tvého povedeného synáčka pustím a třeba ještě z větší výšky!” Vystřelila jsem ho ještě asi o deset sáhů výš. Baron mávl rukou na vojáky a ti se vděčně stáhli. „Necháš nás v klidu odejít a nebudeš nás pronásledovat, jinak prokleju tvůj kraj, bude neúrodný, bude ho postihovat jedna katastrofa za druhou. Celou tvou rodinu ti nechám zajít před očima a nakonec, nakonec si podám tebe a věř mi, že až začnu, tvým jediným přáním bude, abys co nejrychleji zemřel!”
Baronovi vyrazil na čele studený pot a zbledl. „Klekni si a slib mi to!” Na okamžik se zdálo, že baron zapomene na syna visícího ve vzduchu a vybuchne, ale ovládl se a poklekl. V davu lidí to zašumělo úžasem. Hrdý baron se ještě nikdy před nikým nepokořil.
„Slibuji, že vás nechám v klidu odejít a nebudu vás pronásledovat. A teď už pusť mého syna,” poručil mi pánovitým hlasem. Jak je libo, pomyslela jsem si a opravdu ho pustila. Vikomt zavřískl hrůzou, jak se naráz propadl. A už se řítil vzduchem obrovskou rychlostí. Dav lidí zařval také a snažil se co nejrychleji zmizet z místa, kam měl vikomt v nejbližší chvíli dopadnout.
„Co blázníš!” To na mne zařval Gerian, který se na mě pořád nevěřícně díval. „Ty ses snad pomátla!” To se mýlil, nechtěla jsem ho zabít, chtěla jsem jen jeho otce vystrašit natolik, aby svůj slib opravdu dodržel. Zastavila jsem jeho pád asi sáh od země, v poslední chvíli. Potom jsem ho už nechala klesat pomalu. Když byl na zemi, stočil se do klubíčka a začal hystericky brečet. V hloubi duše mi ho bylo na krátký okamžik líto, ale mé druhé Já tuto lítost zaplašilo, místo ní se dostavil pocit zadostiučinění.
„Barone, chceme od tebe každý jednoho koně, ale žádné herky. Chceme nejlepší jezdecké koně z tvé stáje.” Baron vyskočil a zaťal pěsti. Podíval se mi do očí a zavřel pootevřená ústa, roztřásl se. Polkl. „Přiveďte jim koně,” vyštěkl na skupinku vojáků, která rychle odběhla směrem k hradu. Tondor a Relien si stáhli rány, Semi a Gerian zabalili mezitím Ferika do jeho pláště. Když nám koně přivedli, přivázal si jeho tělo Relien před sebe. Nasedli jsme.
„Sbohem, barone, dodrž své slovo, jinak já dodržím své a všichni lidé tvého panství tě budou proklínat, za to žes na ně přivolal mou kletbu,” pokývla jsem mu a pobídla koně. Baron se třásl vzteky a objímal svého vzlykajícího syna.
Zpočátku jsme jeli mlčky. Vjeli jsme do lesa, nedrželi jsme se cesty. Mí přátelé se po mně pořád divně dívali, ale mlčeli, myslím,že jsem v jejich pohledech zahlédla strach. Nevšímala jsem si jich, přemýšlela jsem. Myšlenky se mi hlavou honily jako splašené, mé dvě Já, jedno dobré a druhé špatné, se ve mně hádala, ale to špatné získávalo jasně navrch. To původní se pomalu vytrácelo pryč. To mě kdesi v hloubi duše zabolelo.
Vzpomínala jsem na svůj život, na dobrodružství prožitá s mými přáteli. Potom mi mysl přeskočila na vzpomínky týkající se mé bohyně a Řádu, které jsem zradila a na svou slavnostní přísahu.
Mou hlavu naráz jakoby zasáhl blesk. Vykřikla jsem. Bolest se šířila dál do celého těla. Spadla jsem z koně. Ostatní zastavili, sesedli a seběhli se kolem mne. Třásla jsem se jako v křeči. Celé tělo mě pálilo a brnělo, myslela jsem, že se mi snad rozskočí hlava a hruď. Gerian mne vzal do náruče. Mé nitro hořelo sterými plameny. Duše byla drásána naráz tisíci noži.
Bolest trvala dlouho, ale nebyla tím nejhorším. Nejhorší bylo, že jsem slyšela nešťastný hlas své bohyně a vítězný hlas Terratenův. Nářek bohyně mi trhal uši, stejně jako se mi trhalo mé nitro. Najednou bolest ustala. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl vyděšený Gerian.
„Lamwein, jsi v pořádku?” Naráz se mu oči roztáhly, vypadal ještě vyděšeněji. Věděla jsem, co ho tak vyděsilo, sama jsem to cítila.  Vyjekl hrůzou. Díval se mi v té chvíli do očí, a proto to velmi dobře viděl. Přímo před jeho očima se mi změnily oči. Mé hluboké modré oči teď dostaly jinou barvu, barvu nejtemnější noci.
„Lamwein, co se to dě..”, věta byla zakončena dalším vyjeknutím, protože mé plavé vlasy zešedly. Zavřela jsem své změněné oči. Dokonáno jest, pomyslela jsem si. Celou dobu jsem podvědomě čekala, kdy se to stane. Otevřela jsem své nové oči. Už jsem víc nebyla sama sebou, už jsem nebyla Lamwein El Oriens. Postavila jsem se, JÁ.
„Lamwein, co se to s tebou stalo? Proč jsi to všechno udělala?” Gerianovi se zlomil hlas. Ostatní jen tiše stáli kolem nás. Neodvažovali se mě na nic zeptat, měli ze mně strach.
„Lamwein už není, je mrtvá. Právě zemřela.” I můj hlas se změnil, byl teď studený a chladný, prostý citů. „Zemřela přímo před tvýma očima, Geriane, copak jsi to nepochopil?” Nevnímal mě, vrtěl hlavou, nechtěl tomu uvěřit. Po tváři mu začaly stékat slzy.
„Ale ty jsi Lamwein a žiješ,” protestoval. Díval se na mne, očima plnýma lásky mě prosil, abych přikývla. Nemohla jsem, právě proto, že ve mně zatím ještě poslední kousek citu zůstal a to lásky, lásky k němu.
„Byla jsem Lamwein, než jsem zradila svou bohyni tam na náměstí. Znáš přece základní neporušitelné právo Řádu bohyně. Nikdo nesmí svou moc užít k zabíjení, jinak bude z Řádu vyloučen a navždy zavržen.” Pousmála jsem se. „A to se mi přesně stalo, už nejsem Lamwein El Oriens, nepatřím k Řádu bohyně, jsem teď vyvrhel.”
„Ale proč jsi to udělala?” zašeptal. Pochopil zřejmě, po tvářích mu stékaly slzy.
„Z lásky k tobě, Geriane, Lamwein zradila bohyni a zabila. Milovala tě tak, že se radši vzdala své víry a lásky k bohyni, jen aby tobě a tvým přátelům zachránila život. Za to ztratila sama sebe a stala se mnou.”
Přikývl. „Ty mne už nemiluješ? Nemáš ráda své přátele?” Byl v šoku. Na jednu stranu sice trochu chápal, co jsem se mu snažila vysvětlit, ale odmítal tomu uvěřit. Věděl, že jsem zradila svou přísahu, ale nechápal, co nyní jsem.
„Geriane, já už milovat nedokážu. Opustím vás. Koně si nechte, jsou vaši, dar od Lamwein, ne ode mně. ” Podívala jsem se na své přátele, byli úplně v šoku. „Jednou to možná pochopíte.” Šla jsem ke svému koni nádhernému vraníkovi. Vyšvihla jsem se nahoru. „Sbohem. Nezapomeňte na Lamwein, na to, že vám zachránila život. A ty,” obrátila jsem se ke Gerianovi, „nezapomeň nikdy, že tě Lamwein milovala víc než svou bohyni a sebe sama. Vzdala se sama sebe, abys mohl žít!” Aspoň to jsem Lamwein dlužila.
Pobídla jsem koně. Gerian se za mnou rozběhl. „ Počkej a jak se teď jmenuješ, když nejsi Lamwein a kdo vlastně jsi?” Snažil se mne dohnat.
„Jsem Bezejmenná!” Popohnala jsem koně do cvalu a za chvíli jsem jim zmizela. Vydala jsem se tedy na svou cestu bez cíle a konce. Možná to tak chtěl osud a je to napsáno tam nahoře ve hvězdách.