Masky

Když jsem přistoupil k přepážce, dívka za pultíkem se usmála. Nebyl to Keep smiling! úsměv naučený z příručky a hodiny trénovaný před zrcadlem. Její úsměv vyjadřoval prostou radost ze života a z toho, že může každodenně pomáhat lidem, jako jsem já.
Jenomže to byla lež.
„Dobrý den. Mám letenku do Bostonu na jméno Jiří Ferot,“ řekl jsem.
Slíbil jsem si, že zachovám po celou dobu jednání vážnou tvář. Z úcty k sobě i k ní.
„Průkaz totožnosti, prosím,“ požádala tónem s přesně správně namíchanou směsí srdečnosti a úřední důstojnosti. Podal jsem jí identifikační kartu.
„Momentík… ano, let OK5675 dnes v jedenáct hodin? Economy class?“
„Ano, to je ono.“
„Zavazadla máte?“
Nedalo mi to. Byl jsem prostě zvědavý, kolik toho obraz příjemné slečny snese.
„Vezu s sebou asi deset kilo DDT po dědovi. Mám to někam zapisovat?“
Příjemná slečna sebou trhla a ve tváři se jí objevil překvapený škleb. Vteřinu nato ale program opět převzal kontrolu. Dívka lehce naklonila hlavu ke straně a škleb se zázračně změnil v pobavený úsměv.
„Žertujte?“ zeptala se zcela klidně.
„Samozřejmě, jak jinak. Mám s sebou jenom malý kufřík. Vezmu si ho do kabiny.“
Ne, že bych rád cestoval nalehko. Jenže univerzitní fondy nejsou bezedné, jak mi se smutným výrazem sdělil proděkan. Koupili mi nejlevnější letenku ve skutečně ekonomické třídě. Chyběly tam takové zbytečnosti jako zavazadla těžší 5 kg nebo místo pro nohy. Kdyby hibernace fungovala, letecké společnosti by nejspíš byly první, kdo by ji zavedl.
„Tady je vaše letenka. Příjemnou cestu.“
„Děkuji. Na shledanou.“
Prošel jsem pasovou kontrolou a usadil se do křesla v odletové hale, obklopen posledními zástupci vymírajícího druhu Duty-free obchodů. Myšlenky mi kroužily okolo jedné jediné věci.
Někdy před deseti lety se začaly prodávat detektory lži využívající výrazu a tónu hlasu. Buďte si jistí. Pravda za babku, hlásaly reklamy. Pokud jste chtěli někoho špehovat, dala se nenápadná malinká krabička schovat kamkoli, třeba mezi knoflíky saka nebo do šperku ve výstřihu.
V reklamách tomu říkali diskrétnost.
V novinách se vyrojila hejna naprosto zcestných komentářů, nový vynález dokonce zastínil další tažení proti terorismu. Je docela veselé, co všechno si od možnosti znát pravdu lidé slibovali. Od ráje na zemi po Orwellův „1984“ (a vůbec nevadilo, že tu knihu snad nikdo z pisálků nečetl).
Skvělý způsob pro obyčejné lidi, jak si potvrdit, že jim politici opravdu lžou. Také skvělé zařízení pro policii, armádu, psychology, bulvární novináře, vyděrače a nejrůznější zločinecké bandy. Pokud jste ale chtěli mít jistotu, že vás váš partner nepodvádí, proč jste se ho prostě nezeptali?
„Kdysi dávno, za devatero horami, žila byla věc zvaná důvěra. Ne, děti, nehledejte ji. Je to jenom pohádka,“ zamumlal jsem.
Nakonec se toho moc nezměnilo. Jen pár lidí neuneslo, že lžou všichni a pořád, takže počet sebevražd šel nahoru a nahoře už zůstal. Žádné další senzace se nekonaly a novináře celá věc přestala po pár měsících bavit.
Společnosti, které detektory vyvinuly, přišly asi za rok s logickým dalším krokem – Maskou. Jednoduchý implantát do páteře ovládal mimiku a tvorbu hlasu tak, aby potlačil známky nervozity a napětí. Následovala další verze detekčního systému, ještě diskrétnější a ještě účinnější. A další verze Masky. A potom další verze… a další… a další…
Akademický svět si naštěstí uchoval aspoň zbytky příčetnosti. Masky používalo jen minimum mých kolegů, což bylo jenom dobře. Když totiž lidé svěřili čipu své vystupování, zlenivěli. Pod dokonalou slupkou nechávali své vášně zcela nezakryté. Připomínalo to jaderný reaktor, který někdo vybaví skoro neproniknutelným krytem a skoro dokonalým chlazením, aby pak vytáhl všechny regulační tyče. Navenek se nic nedělo, uvnitř řádily instinkty z dob pravěku.
Patřil jsem k malé skupině matematiků, která pracovala na novém způsobu analýzy lidského chování. Chtěli jsme najít a pochopit vzory, které se opakovaly u všech Masek. Strávili jsme nad tím problémem roky. Znali jsme vše, co nechránilo obchodní tajemství (a občas i něco navíc). Nakonec jsme slavili úspěch.
Hlavou mi poletovaly rovnice, ze kterých zcela jasně plynulo, čeho si při rozhovoru všímat a co hledat. Nedokázal jsem na ně zapomenout. Připadal jsem si jako někdo, kdo zjistí, že jeho oblíbená cizojazyčná písnička má hloupá, nenávistná, odpuzující slova. Ty krásné tóny už nikdy nebudou jako dřív…
Stačil letmý pohled na dva muže v oblecích, kteří seděli u okna a probírali jakousi obchodní záležitost, abych viděl, že ten s modrou kravatou lže jako když tiskne.
O kus dál spolu přátelsky rozmlouvala dvojice starších žen.
Představoval jsem si, jak doma vykládají: „…a na letišti jsem potkala Marii, co jsem s ní chodila do školy. Cestovala se mnou do Paříže. Ani nevíš, jak jsme si porozuměly…“
Ve skutečnosti by ta tlustá tu hubenou ze žárlivosti nejradši zabila. Myslím skutečně zabila. Nenáviděla ji. Jenže se bála porušit namáhavě budovaný obraz milé dámy. Ta hubená to možná tušila, protože svou společnicí pohrdala.
A další lidé. Spousta lidí, spousta skrytých pocitů.
Přednesu naše výsledky na světové kryptologické konferenci a třeba zastavím tuhle mánii mít čistou pravdu a dokonalý klam. Pokud se z toho dřív nezblázním.
Naposledy jsem se protáhl a vyrazil k letadlu.

Cestou se nic zvláštního nedělo. Vlastně se nedělo vůbec nic, jenom křeče v nohách sílily.
Oba moji sousedé spali. Raději jsem se na ně příliš nedíval, už jednou nebo dvakrát se mi podařilo nahlédnout cizím lidem do snů.

Pak hotel, sprcha, postel. Ráno přednáška od devíti patnácti.
Vědecké konference patří mezi nejpodivnější lidské podniky. Obyčejný smrtelník považuje za úspěch, když dostane patnáct minut na představení své mnohaleté práce. Přesně tolik času jsem měl.
V osm padesát jsem potkal na chodbě Vilburga Rupiu, jednoho z organizátorů konference. Představoval jsem si ho jako menšího obtloustlého čtyřicátníka, kterého už opustily všechny ambice. Trochu jsem se spletl. Rupia měřil tak sto devadesát a hýřil zdravím, zato ambice jej opustily dokonale.
Potřásli jsme si rukama a chvíli se bavili o hloupostech, jak se sluší na dva lidi, kteří si doposud jenom dopisovali. Rozhovoru chyběla jiskra. Točil se okolo cestování, pražských památek a potíží s počítači.
Trvalo mi necelých deset sekund, než jsem poznal, že Rupia nosí Masku. Začínal jsem proklínat své schopnosti.
„Mimochodem, víte, že celou konferenci sponzoruje mezi jinými i firma Granted Inc.?“ Rupiův tón vyjadřoval pouze intelektuální zájem. Uvnitř se ten člověk ale třásl na mou odpověď, jako by zrovna dělal skvělý vtip. Nechápal jsem, o co mu jde.
Účast korporace Granted, jednoho z výrobců Masek, mi nějak unikla. Asi jsem se nedíval na správná místa. Proto jsem jen nadzdvihl obočí: „Opravdu? Život je občas bláznivý.“
„Pravda, pravda. Mohl bych vás pozvat na pracovní večeři?“
Pod zdánlivou ledabylostí se skrývalo obrovské napětí. Bez Masky, která vedla loutku Rupiova těla, by se tomu chudákovi do dvou minut zapletly všechny provázky a Rupia by se zhroutil k zemi. Měl jsem chuť ho praštit.
Přesto jsem si nemohl dovolit nevyužít příležitost: „Rád přijdu.“
Přesně tenhle druh chování stál u zrodu Masek.
Rupia se v duchu rozzářil jak sluníčko: „V šest vás budu čekat u recepce.“
„Dobrá. Teď mne omluvte, už musím jít. Na shledanou večer.“

Setkání s Rupiou mě paradoxně uklidnilo. Potlačil jsem trému a vstoupil do místnosti, kde seděly dva tisíce mých kolegů.
Zhasla světla, rozzářil se projektor a já povídal a povídal. Rovnice, úvahy, šikovné matematické triky, numerické výpočty – všechno, co se dalo nacpat do patnácti minut. Naštěstí dostal každý delegát disk s podrobnými informacemi, takže mi stačilo vypíchnout nejdůležitější body. I tak čtvrt hodina uběhla jako nic.
Když jsem odstoupil od řečnického pultíku, věděl jsem, že jsem vyhrál. Stačilo, aby se setina posluchačů nadchla pro naše teorie. Setina. Jedno procento. Ovšem já dostal tolik různých otázek a vyměnil si tolik kontaktních informací, že jsem určitě zaujal podstatně víc lidí. Vyhráli jsme.

Večer, po vyčerpávajícím dni plném diskusí a přednášek, jsem zapadl do svého pokoje a zhroutil se na postel. Pak jsem si vzpomněl na večeři. S povzdechem jsem zase vstal a sešel dolů. Rupia už čekal. Vyměnili jsme si zdvořilostní fráze, ale něco se změnilo.
On už nemá masku! A provázky se mu nezapletly…
Skvělé zakončení triumfálního dne mne úplně nadchlo. Rozpovídal jsem se. Pokud si dobře vzpomínám, začal jsem rozvíjet úvahy na téma, jestli po překročení určité hranice složitosti musí elektronika nutně získat vědomí.
Vykládal jsem ještě když jsme se usazovali na místa a vybírali si v jídelním lístku. Nedokázal jsem zastavit.
Rupia se mi zadíval do očí: „Takže když to shrnu a trochu přeženu, jednoho dne se může například stát, že Masky získají inteligenci a začnou si pro sebe vyrábět vlastní Masky?“
„Masky chytřejší než jejich nositelé? Nevylučoval bych to. Ale Masky naštěstí dnešním dnem skončily.“
Rupia se usmál stisknutými rty a zavrtěl hlavou: „Kdepak.“
Cože?
Překvapil mě tak, že jsem se dopustil neslušnosti: „Ale vždyť vy sám jste svou Masku vypnul. Copak jste to neudělal po mojí přednášce?“
„Já ji nevypnul.“
Chvíli jsem na něho zíral.
Přece bych si všiml…
Pak mi to došlo. Došlo mi, jak naivní jsme byli. Hloupí romantici…
„Naši fakultu financuje z devadesáti procent společnost Granted. Jsem vlastně jejím neoficiálním zaměstnancem. To přináší povinnosti i privilegia. Jako třeba dnes…“
„Dnes jste dostal nový software. Programy, které Granted začala vyvíjet už od chvíle, kdy jsme zveřejnili naše výsledky. Programy, postavené tak, aby proti nim naše metody selhaly.“
Rupia mlčky kývl hlavou.
„A teď chcete, abychom začali pro Granted pracovat.“
„Kdepak. Chtěl jsem si jenom nahrát vaše vyjádření ohledně bezpečnosti nového softwaru, což se mi podařilo. Bude to skvělá reklama. Jinak je mi úplně ukradené, co budete dělat. Vlastně,“ Rupia zamrkal, jak na okamžik vyřadil Masku.
„Vlastně je mi z vašeho pitomého idealismu na blití. Nikdy jste neuznali moje zásluhy. Pořád jenom ‚málo elegantní řešení´ nebo ‚triviální výsledky´. Pyšní žebráci,“ hlas se mu třásl, „Konečně se na vás můžu vykašlat. Tady, nažerte se,“ hodil na stůl stodolarovku a vyrazil pryč. Nezmohl jsem se na slovo.
Už brzy přestanu číst lidské myšlenky. Nakonec to bude svět a ne já, kdo se pomalu zblázní.

KONEC