Lovec představ

Říká se, že někteří lidi mají divné schopnosti. Jednou jsem potkal chlápka, který uměl vydržet pět minut bez nadechnutí. V Brazílii jsem mluvil s člověkem, který přežil dvě letecké katastrofy, čtyři autohavárie a pumový atentát. Holt, někdo má štěstí. Já nevěřím na štěstí. Myslím, že každý z nás dostal při narození určitou schopnost. Něco, co může rozvinout. Takový malý dar, aby se měl v životě líp. Některý dary jsou spíše prokletím. Většina lidí o tom ani neví. Já jsem ale jedním z těch, kteří svou schopnost našli.

*

„Tak co? Co jsi viděl?“ ptal se mě dychtivě. Byl to starý pán, táhlo mu na sedmdesát a vypadal na stovku. Pleť měl nezdravě žlutou a pravá ruka se mu klepala jako při zimnici. Okoralé rty si přejížděl rozpraskaným jazykem.
„No? Musím se ptát desetkrát?“
Vždycky mi chvíli trvá, než se z toho vzpamatuju.
„Ne,“ vysoukal jsem skrz vysušené hrdlo. „Mám to.“
„Co je to? Co mě tak sužuje? Mám pocit, jako by mě to vysávalo, Mingu! Jako bych to nebyl já. Mám všechno a přece mi pořád něco chybí.“
Začínal se opakovat. Tohle mi říkal, už když jsem sem přišel poprvé. Přepychové sídlo za patnáct, možná dvacet milionů dolarů. Okolo rozsáhlé pozemky, lesy a dokonce dvě jezera. Několik domů pro sloužící, stáje a pak samotný dům. Vypadal jako hrad. Byl postaven v půlkruhu, na každé straně stála jedna vysoká věž. Uvnitř jsem si připadal jako u královského dvora za starých časů. Na zdech obrovské tapisérie, lovecké výjevy, paroží, kančí hlavy, u největších dveří rytířská zbroj. Na zemích huňaté koberce, lustry se předbíhaly v lesku a bohatosti provedení. Pořád tu pobíhali dva ohromní psi a nevraživě na mě vrčeli.
„Zajímal jste se někdy o indiánské umění, pane Cartere?“ zeptal jsem se. Ten syčák mi ani nenabídl láhev vody, takže jsem chrčel jako stará lokomotiva.
„Ne…vlastně ano. Ale to už je dávno,“ mávl rukou a usmál se.
„Řekněte mi o tom něco.“
„Je to nutné?“
„Pokud si chcete splnit to přání.“
Napil se whisky, olízl si rty a usadil se v obrovském křesle, ve kterém připomínal vysušenou mumii. Pak začal vyprávět.
„Bylo to v osmdesátém prvním… nebo druhém? To už nevím přesně. Jel jsem obchodně do Peru. Tenkrát jsem trochu kšeftoval s uměním, ale nic zvláštního. Ozval se mi jeden chlap, že má zájem o takový malý rozbitý talíř. Vykopali ho archeologové někde ve Španělsku. Koupil jsem ho za docela vysokou sumu. Byla to indiánská práce. Prý z Kolumbie nebo z Peru. Kromě toho talíře jsem koupil ještě spoustu dalších věcí, samozřejmě. Ale zpátky k tomu talíři! Kdysi na něm musela být nějaká malba…nebo něco podobného. Už to nešlo skoro vidět. Nabídl jsem tu věcičku společně s ostatními do katalogu sběratelů. Ten chlap se ozval po týdnu. Chtěl ten talíř a další dvě nebo tři věci. Hned jsem mu řekl, že kvůli toho přece nepoletím do Peru. Ale on se nedal.“
Starý pán se napil. Odkašlal si a chvíli hleděl na hřbety knihy v umně vyřezávané dubové polici. Zřejmě si chtěl urovnat staré vzpomínky. Bylo to více než dvacet let a jemu už určitě paměť nesloužila jako dříve. Trpělivě jsem čekal. My Číňané umíme čekat velmi dlouho.
„Nabízel stále vyšší sumu. Nebylo mi jasné proč. Když jsem ho dostal velmi vysoko…tím vysoko myslím částku několika set tisíc dolarů, Mingu, uzavřeli jsme obchod. Odletěl jsem do Peru a tam jsem se musel jako nějaký blázen kodrcat pět hodin autobusem. Bydlel v takovém malém městečku na úpatí hor. Už ani nevím, jak se to jmenovalo. Kuaraga nebo Karaga, tak nějak. Prohlídl si ty věci a zaplatil mi, představte si to, v hotovosti.“
„Všiml jste si něčeho zvláštního?“
Carter přimhouřil oči a přemýšlel. Pak velmi pomalu přikývl.
„Vlastně ano. Zajímal se o ten talíř. Ostatní věci jako by pro něj neexistovaly. Pořád se na něj díval, obracel ho v rukou, vypadal jako v transu. Mohlo to trvat snad deset minut.“
„Co udělal pak?“
Začínalo mě to zajímat. Má práce je někdy velmi zajímavá. Příběhy klientů jsou nudné, zajímavé, vzrušující nebo tajemné. Tenhle byl spíše tajemný.
„Poděkoval mi. Sbalil ty saky paky do kufrů a zmizel. Já sedl do autobusu a jel jsem zase zpátky. Ale co je zatraceně zajímavého na takové staré historce, Mingu? Chceš se jenom pobavit nebo co? Za co tě sakra platím?“
Starý pán byl trochu nevraživý. S přibývajícím věkem se to bude jen zhoršovat. Zachoval jsem klidnou tvář a příjemně jsem se usmál. V mé branži je důležité udělat na lidi dobrý dojem. Carter trochu roztál.
„Tak mi teda řekni, co to má společného se mnou?“
„Velmi mnoho, pane Cartere. Ve vašich představách jsem viděl ten talíř. Toužíte po tom talíři.“

*

Myslím, že každý potřebuje nějaký podnět, aby svou schopnost vůbec objevil. V běžných podmínkách o ní nemá ani zdání. Já jsem ji objevil při jedné havárce v Pekingu. Z boku to do nás napral nějaký šílenec a sešrotoval levou část našeho vozu. Matka byla na místě mrtvá, ostatní v bezvědomí. I já jsem byl mimo. Ale přesto jsem všechno viděl, jako bych stál přímo vedle auta. Díval jsem se dovnitř popraskaným okýnkem. Matce se do hrudi zabodl kus plechu, zasáhl srdce. Ani o tom nevěděla. Otec krvácel z hlavy a malá sestřička ležela pohozená na mém klíně jako hadrová panenka. Ale i když byli v bezvědomí, slyšel jsem jejich hlasy. Hlasy jejich podvědomí. Představy. Otec si stále dokola přehrával ten osudový okamžik. Nemohl strhnout řízení? Stihl by to nebo by způsobil ještě horší nehodu? Sestra myslela na maminku. Chtěla se tulit v její náručí. A já? Myslel jsem na to, že moje mysl je venku z toho všeho a dívá se na ostatní. Byl to hrozný pocit, ale na druhou stranu mě to vzrušovalo. Trvalo to jen chvíli, pak jsem o sobě nevěděl. Když jsem se probudil v nemocnici, myslel jsem, že to byl jen sen.

*

 „To je nesmysl, Mingu!“ zašklebil se Carter. „Vzpomněl jsem si na tu věc poprvé po dvaceti letech.“
„Celou dobu byla uložena ve vašem podvědomí. Toužil jste po ní, jen jste o tom nevěděl.“
„Nechceš mě jenom ošulit o prachy, Číňane?“ zakabonil se starý pán.
„Vašemu příteli jsem také pomohl. Nebo ne?“
„To je pravda. Chester by mi nikdy nelhal. Nu, dobrá. Co chceš dělat? Ten talíř může být kdekoliv…“
„Pokusím se ho vypátrat. Až ho najdu, získám ho pro vás a vaše přání bude splněno.“
„Pomůže mi to? Zbavím se toho hrozného pocitu prázdnoty?“
Zamyslel jsem se nad minulými případy. Pak jsem přikývl.
„Většině lidí to pomáhá. Pokud si ovšem hned nevytvoří další toužebnou představu.“
„No, pak nezbývá doufat, že mě to zachrání.“
„Trochu se porozhlédnu. Ohlásím se za dva dny.“
Vstal jsem a usmál jsem se. Bylo zbytečné podávat Carterovi ruku, stejně by ji nepřijal. Možná trpěl vůči Číňanům nějakými předsudky.
„A dělej to pořádně. Nevyhazuju prachy zadarmo,“ nezapomněl mi připomenout. Přikývl jsem a opustil jeho honosné sídlo. Bylo na čase vydat se do práce.

*

V sedmnácti to u mě vypuklo naplno. Možná s tím měla něco společného puberta, to se neodvažuji posoudit. Zamiloval jsem se do jedné dívky. Když jsme to spolu dělali, málem mě to vyděsilo k smrti. Zasáhla mě vlna jejího orgasmu. Měl jsem co dělat, abych neutíkal pryč. Naštěstí si ničeho nevšimla. Příště už jsem byl opatrnější. Ale tahle věc to ve mně probudila. Získal jsem schopnost nahlížet do představ lidí.

*

 Carter platil opravdu horentní sumy. Pracoval jsem v tomto oboru už několik let, ale tolik peněz, kolik jsem dostával od něj, mi nedali ani všichni mí předchozí zaměstnavatelé dohromady. No jo, chci se zajistit na stáří a tohle je příjemnější a rychlejší cesta, než sedět v kanceláři a makat deset hodin denně. První, co mě napadlo, bylo, že musím projít seznamy sběratelů. Strávil jsem nad tím několik hodin, ale nenašel jsem nikoho, kdo by se zajímal o indiánské umění a žil v Peru. Samozřejmě to všechno mohlo být i jinak. Měl jsem s obchodem se starožitnostmi nějaké zkušenosti. Obvykle to vypadá tak, že nálezce nechce dát předmět do muzea, protože by dostal třeba jen pět procent jeho skutečné hodnoty. Proto předmět prodá jako zdařilý padělek. Domluví se s kupcem, který ho prodá někomu dalšímu. Všichni tři se pak spolčí dohromady, nechají předmět naoko prozkoumat u pokoutného, avšak odborného znalce a najednou se zjistí, že předmět je pravý. Muzeum už o tom samozřejmě neví, protože nález považovalo za padělek. Zůstává tak v rukou oné trojice, která ho pak prodává za obrovské sumy soukromým sběratelům a zisk si rozdělí mezi sebe. Je to výnosný obchod. Protože jsem věděl, jak to chodí, bylo mi jasné, že více než polovina sběratelů nemá doma nic jiného než padělky, které považuje za originály. Ne, tudy se jít nedalo. Mohlo by mě to svést na falešnou stopu. Projel jsem síť, abych našel jakoukoliv zmínku o malovaných indiánských talířích, ale bylo toho tolik, že jsem si večer nadával, že jsem se do toho vůbec pouštěl. Raději jsem se šel vyspat. Další den ráno jsem zavolal jedné známé, jisté paní X. Dlužila mi malou službičku. Nejprve se trochu ošívala, že to pro mě nemůže udělat, ale nakonec svolila. Za dvě hodinky jsem měl doma faxem seznam sběratelů indiánských relikvií. Bylo jich asi padesát. Jen dva z nich pocházeli z Peru. Emanuel Esperez a Sancho. Esperez byl poměrně mladý, v téhle oblasti se pohyboval necelých deset let. To vylučovalo možnost, že by byl tím, kdo od Cartera talíř kdysi koupil. Sancho! Nic víc, nic míň. Jen jediné jméno. Třicet let v branži. Bydliště v nějaké prdeli světa s názvem Nasca. Nevím, co mě to popadlo, ale okamžitě jsem měl pocit, že tohle je ta správná stopa. Jestliže chtěl mít sběratel nějaký úspěch, muselo jeho jméno figurovat na seznamu, jinak byl jako beznohý fotbalista. Prozkoumal jsem jeho poslední kšefty. Specializoval se na mayskou generaci. Skupoval všechno, co mělo nějakou, byť zanedbatelnou cenu. Neviděl jsem v tom žádný systém, žádný řád. Zvláštní! Nic nedám za to, když ho prověřím. Zavolal jsem na číslo, které měl uvedené vedle svého jména v seznamu. Chvíli to zvonilo, pak se ozvalo ono charakteristické klapnutí, když vás přepíná jedna telefonní linka na druhou. Už jsem to chtěl položit, když se ozval ten tichý, nepříjemný hlas. Jeho majitel mluvil, jako by dva dny nepil. Zdálo se mi, že jeho ústa jsou přilepena na mém uchu. Trochu jsem odtáhl sluchátko. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Nejspíš mluvil kečuánsky. Zkusil jsem to španělsky.
„Co chcete?“ zavrčel do telefonu. Nemělo smysl představovat se.
„Chtěl bych od vás odkoupit jednu věc,“ vysvětlil jsem. Ticho.
„Kterou?“ zeptal se po chvíli. 
„Jedná se o talíř, který jste koupil od člověka jménem Carter před mnoha lety. Chtěl by ho koupit zpět.“
„Není na prodej,“ zasyčel tak nenávistně, že jsem málem pustil sluchátko. Břinklo to. Položil jsem telefon. Nebyl to zrovna příjemný obchodník. Ale aspoň jsem měl jistotu, že jsem našel toho pravého. Oblékl jsem se a vydal jsem se za Carterem, abych se s ním domluvil.

*

Každou schopnost musí člověk rozvíjet, pokud v ní chce být dobrý. Když jsem svůj dar objevil, rozhodl jsem se, že v něm chci být nejlepší. Rozhodně to nebylo jednoduché. Zpočátku jsem potřeboval lidi, kteří jen tak v klidu seděli a nic nedělali, abych je mohl pozorovat a pomalu vplouvat do jejich představ. Každý rychlejší pohyb, každá nenadálá myšlenka, to vše pro mě bylo velmi bolestivé. Vyhledával jsem povětšinou rodinné příslušníky. Posadil jsem se ke stolu, díval se na ně a hledal jejich představy. Trvalo mi dva roky, než jsem přešel na něco složitějšího. Začal jsem jezdit autobusem dlouhé úseky. Hodiny jsem seděl na sedátku a vybíral si cestující. Časem to bylo stále jednodušší. Jednou jsem se dostal do představ nějaké ženy, která dostala epileptický záchvat. Strávil jsem týden v nemocnici a další měsíc jsem měl takový strach, že jsem se ani nepokoušel nikoho pozorovat. Pak to celé začalo nanovo. Divili byste se, co nosíte ve své hlavě. Kdybych vám to ukázal, řekli byste, že na něco takového jste nikdy neměli ani pomyšlení. Lidé většinou touží po věcech, o kterých ani neví. Mají podivné představy. Zhruba šedesátiletý Angličan toužil po svém vlastním psu. Přemýšlel, jaké by to s ním bylo. Jedenáctiletá školačka zase chtěla být patoložka. Zatímco ostatní děti jejího věku si hrály ještě s panenkami, ona ve svých představách myslela na pitvu. Třicetiletý elektrikář měl utkvělou představu o své vlastní smrti. Chtěl se nechat usmažit na drátech. Ani by ho to nebolelo. Ti, kdo ve svém životě měli všechno, co si přáli, jako třeba Carter, měli ještě divočejší představy. Pídili se po všelijakých obrazech, sochách, padesát let zapomenutých láskách. Jeden chlápek si představoval, že je ovládán mimozemšťany. Když jsem mu to řekl, prosil mě, abych zjistil, jestli je to pravda. Když mi bylo šestadvacet, zcela náhodou si ke mně v restauraci přisedl muž s knírkem a začal se mi svěřovat se svými problémy. Vstoupil jsem do jeho představ a řekl jsem mu, v čem tkví celý problém.
„Jak to víte?“ zamračil se na mě tenkrát.
„Protože umím číst ve vaší mysli,“ odpověděl jsem. Vzápětí jsem se za to peskoval. Tomuhle přece nikdo neuvěří. Muž mi kupodivu věřil a navíc mi zaplatil docela vysokou částku, když mu seženu to, co ho sužuje. To byl první impuls. Od té doby jsem začal pracovat v téhle branži. Nemyslím si, že je na světě ještě někdo, kdo dělá stejné služby jako já. Samozřejmě  jsem nemohl jen tak chodit po ulici a říkat lidem, že jim přečtu jejich představy. Že splním jejich nejtajnější přání. Začal jsem to nabízet výstředním boháčům, kteří mi věřili. Postupně se moje jméno stalo v těchto kruzích docela známé. Říkali mi lovec představ.

*

Carter mi dal poměrně vysokou zálohu. Myslím, že obyčejnému průměrně žijícímu Angličanovi by vystačila na dva roky slušného života. V deset večer jsem sedl do letadla směr Peru. Pět tisíc liber jsem si odložil jako prozatímní provizi. Zbytek mi měl stačit na nákup talíře a cestu zpět. Doufal jsem, že Sancha přesvědčím. Když ne, existují i jiné metody, jak danou věc získat. Ostatně, nedělal bych to poprvé. Sancho by si pak mohl stěžovat, jak chtěl. Moje jméno nezná a na Cartera se odvolávat nemůže. Náš telefonický rozhovor rozhodně nenahrál. Uvelebil jsem se v sedadle a oddal jsem se lahodnému spánku. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

*

Peru – země hor, lam a kondorů. Alespoň tak jsem si to představoval. Jo, letištní hala byla ještě poměrně kvalitní, ale dále už to bylo podstatně horší. Potřeboval jsem se v klidu vyspat a rozvrhnout si cíl další cesty. Carter mi dal týden času s tím, že se mu mám každý den hlásit. Vyšel jsem z haly, v ruce jsem měl jenom jednu objemnou tašku. U pasu jsem měl speciální pásek s kapsami. Tak se ubráníte každému zloději. U východu stojí vždycky ti největší lumpové.
„Taxi, taxi,“ řval mi jeden do ucha. Opatrně jsem zapátral v jeho představách. Hemžilo se to tam penězi. Pokračoval jsem dále, aniž bych mu věnoval pozornost. Slunce pálilo na obloze, spletité uličky přede mnou mi dávaly najevo, že v Limě rozhodně nebude jednoduché vyznat se. Najednou se od jednoho sloupu odlepil obtloustlý chlápek a usmál se.
„Chce odvést, pane?“
Ani mrknutím oka nedal najevo nic proti tomu, že jsem Číňan. Byl jsem v zemích, kde to lidem hodně vadilo. Ukázal na svoji taxikářskou limuzínu. Přikývl jsem. Tenhle chlápek vypadal solidně.
„Jmenuju se Diego. Tady vpravo je moje firma. Kdybyste chtěl jídlo, zájezd, cokoliv, stačí říct, pane.“
Projížděli jsme Limou. Nakoupil jsem mapy, nějaké jídlo a řekl jsem mu, ať mě zaveze do solidního hotelu. Lima pro mě byla zklamáním. Kromě centra to tu vypadalo jako uprostřed válečné zóny. Rozdrbané chatrče a křivé domky se krčily u cesty. S přicházející nocí blikly lampy. Pod starými zaprášenými světly se potulovali dealeři, děvky a výrostci, kteří hledali, koho by mohli obrat. Auta u cesty byla stará, špinavá a sotva pojízdná. Centrum naštěstí vypadalo jinak. Diego mě vyhodil u hotelu Pitz a požádal mě o přijatelnou částku. Na rozdíl od ostatních mě okradl jen minimálně. V Pitzu jsem si objednal pokoj na noc a polovinu dalšího dne. Postarší tmavá Mexičanka mě ubytovala v jednom z lepších pokojů. Měl dokonce sprchu. Provedl jsem jen hygienu a vzápětí jsem upadl do tvrdého spánku. Ráno zalilo můj přechodný domov ostrým slunečním svitem. Bylo mi jasné, že venku bude hotové peklo. Seděl jsem v posteli a studoval jsem mapy. Do Nascy to bylo nějakých pět set kilometrů. Uvažoval jsem, jaké asi budou silnice. Připravil jsem si scénář pro jednání se Sanchem. Určitě to bude jeden z těch starých, neurvalých sběratelů, který bydlí v přepychové vile hlídané strážci a dvojicí agresivních psů. Doufal jsem, že ho přesvědčím rozumnou cestou. Okolo poledne jsem sešel dolů a zeptal jsem se na recepci na nejbližší autobus do Nascy. Jel až v sedm večer, takže jsem se trochu prošel. Nic vábného. Ulice byly špinavé a prolezlé špatností stejně jako lidé. To, čemu říkali autobus, se stěží dalo označit za dopravní prostředek. Seděl jsem na tvrdé dřevěné lavici. Bylo vůbec štěstí, že jsem seděl. Autobus byl napěchovaný k prasknutí, ale lidé během cesty vystupovali. Nikdo nepřistoupil. Nasca musela být asi opravdu prdelí světa. Celou dobu jsem si hlídal tašku, protože naproti mě seděl grázl, který myslel jen na to, jak mi tašku čmajznout a rychle se vypařit. Nezamhouřil jsem oka, ale to mi nevadilo. My Číňané umíme čekat. Cesty byly stále horší. Přemýšlel jsem, proč sběratel indiánských relikvií, který jich musí mít plný barák, bydlí zrovna v takové díře. Pro prodejce jistě nebylo příjemné trmácet se sem takovou cestou. Vpravo i vlevo se ve světle měsíce tyčily hory. Odhadem mohly mít okolo čtyř tisíc metrů. Pořád jsme stoupali. Autobus se nakláněl nalevo i napravo jako tanečnice, zpuchřelá kola skřípěla na štěrku a kamení. Čekal jsem, kdy skončíme v nějaké rokli. V půl páté ráno motor hekl a ztichnul. Ve vycházejícím slunci jsem zjistil, že stojíme před nějakým dvoupatrovým domem a řidič řve na lidi, aby vystoupili. Byl jsem v Nasce.

*

Bylo to malé městečko plné zaprášenosti a beznaděje. Lidé tady neměli mnoho možností, jak získat práci. Většinou se dřeli se zeleninou nebo dojížděli do vzdálenějších míst a domů se vraceli jen jednou za čas. Ubytoval jsem se v něčem, co hotel připomínalo jen vzdáleně. Sotva jsem zamhouřil oka, protože nade mnou bzučelo celé hejno komárů. Moc bych nedal za to, že pod postelí bude švábí hnízdo. Když slunce zalilo celý kraj jasem, získal jsem na tohle místo jiný názor. Skrz špinavé okno jsem pozoroval nádherné horské velikány, jak hrdě trčí vzhůru. Vrcholky byly pokryté bílými čepičkami sněhu. Někde tam nahoře žili poslední potomci pravých indiánů. Údolí se zelenalo a hořelo křiklavými barvami. Stejně jsem chtěl ale odtud rychle vypadnout. Nechal jsem si věci v pokoji a vydal jsem se dolů. V proutěném křesle seděl patnáctiletý výrostek a měřil si mě křivým pohledem. Smrděly z něho cigarety a možná i tráva. Ušklíbl se a vyskočil na nohy, sotva jsem kolem něj prošel. Zastavil jsem se na ulici a rozhlédl jsem se. Žilo to tady svým vlastním, pomalým tempem. Lidé se trousili do práce, děti šly do místní školy, starci pokuřovali fajfky a usmívali se prázdnými ústy.
„Vyznáte se tady, pane?“ ozval se za mnou chlapec.
„Díky. Nemám zájem,“ odpověděl jsem a šel jsem si po svých. Nejprve se trochu porozhlédnu, než se začnu vyptávat. Procházel jsem mezi domy. Skoro každý na mě vrhal postranní pohledy. Číňan byl tady raritou. Městečko končilo a za ním se rozprostíralo dlouhé údolí. Dolů vedla prašná cesta, dost široká na to, aby jí projel nákladní automobil. Nějaký kilometr, možná kilometr a půl daleko stál osamocený dům. Trčel ze stráně jako podivný nádor obehnaný plotem.
„Co hledáte?“ nenechal se chlapec odbýt. Mávl jsem rukou. Tihle zmetci jsou strašní. Jakmile vidí člověka s penězi, přilepí se na něj a nedají pokoj. Neodpověděl jsem a vracel jsem se pomalým krokem zpátky. Nikde ani vidu, ani slechu, po nějakém obchodě se starožitnostmi. Jenom ta vila dole. Sancho musel bydlet právě tam.
„Jste tu kvůli tomu sběrateli umění, že jo?“ vychrlil na mě. Zarazil jsem se a koukl na něj. Byl skoro tak vysoký jako já, uhlově černé vlasy měl divoce rozčepýřené a chyběly mu dva pření zuby. Vypadal divoce a z očí mu mrkalo šibalství.
„Co má být?“
„Takže jsem to uhádl. Mám fakt výborný odhad na lidi.“
„Moc se nechval.“
„Zavedu vás tam.“
„Stačí, když mi řekneš, kde to je.“
Najednou byl němý. Stáli jsme uprostřed prašné ulici a navzájem se pozorovali. Docela se mi líbil. Pochopil jsem. Sáhl jsem do kapsy a podal mu jednu zmuchlanou bankovku. Usmál se.
„Musím vás tam zavést.“
„Dojdu si tam sám,“ odbyl jsem ho.
„Jen já vím, kde nemá kamery. Dostanu vás dovnitř.“
„Umím zmáčknout na zvonek, chlapče.“
„Věřte mi. Je to divný člověk. Zlý člověk.“
Zamrazilo mě v zádech. Jako by slunce pozbylo svého tepla. Nakonec jsem tedy přikývl a vyrazili jsme.

*

Nebylo mi to po chuti, ale přelezli jsme plot jako nějací zloději. Chlapec se přitom usmíval od ucha k ucha. Takové lumpárny se mu očividně líbily. Za plotem začínala nádherná zahrada plná palem a chladných míst, kde tiše zurčel potůček. Nejspíše měl Sancho někde poblíž studnu, která ho napájela. Chlapec mě vedl podél plotu. Kamery se otáčely sem a tam jako živé organismy. Dráty, které z nich vedly, připomínaly žíly a šlachy. Pablo chvíli čekal, až jedna sonda odvrátí svůj pohled, a pak rychle vyrazil. Následoval jsem ho. Ocitli jsme se u hlavních dveří. Kluk se tedy rozhodně vyznal. Připravil jsem si tučný balíček peněz a zazvonil jsem. Doufal jsem, že nás Sancho hned neodpráskne. Ostatně, narušili jsme jeho soukromý pozemek. Cvakl zámek a dveře se otevřely na malou škvíru. Z té na mě hleděl zvrásněný, nevrlý obličej plný zloby. Z očí šlehala nenávist.
„Co chcete? Jak jste se sem dostali?“ zavrčel.
„To není důležité. Chci ten talíř,“ odpověděl jsem a usmál jsem se. Byl to můj oslnivý obchodní úsměv, který mnohokrát přispěl ke zdárnému uzavření kontaktu. Ukázal jsem stočenou ruličku peněz. Sancho se ještě více zamračil, zřejmě přemýšlel. Pak mu to došlo.
„Vy jste ten člověk, který mi volal. Ještě jste to nevzdal?“
„Ne. Můj klient je…velmi neústupný a dobře platí.“
Vytáhl jsem druhou ruličku bankovek. To už byla suma, za kterou by starý mayský talíř prodal snad každý. Ale Sancho zavrtěl hlavou.
„Vypadněte,“ zasyčel.
„Uklidněte se. Je to jen obchod.“
Najednou na mě mířil pistolí. Ztuhl jsem a polkl. Výraz jeho tváře se ani trochu nezměnil. Jen se zdálo, že z očí mu šlehá ještě větší nenávist. Tehdy jsem pochopil všechny fanatiky, nacisty a teroristy. Dotkla se mě smrt. Cítil jsem její chuť, její pach. Byla jako měď. 
„Odejděte,“ zachraptěl. Dali jsme se na rychlý ústup. Pablovi zamrzl úsměv na rtech, hubené ruce měl částečně pozvednuté v gestu obrany, jako by jimi chtěl zadržet případnou kulku.
„Ještě se uvidíme,“ řekl jsem na rozloučenou, což asi nebylo zrovna moudré. Myslím, že kvůli téhle jediné větě jsem o několik hodin později málem přišel o život.

*

Noc přišla rychle a nečekaně. Seděl jsem na posteli a zalykal se vztekem. Ten zatracený bastard. Vytáhl na mě pistoli!
„Však já tě dostanu,“ mumlal jsem si stále dokola. Teď už jsem věděl, že má zbraň a pravděpodobně je také schopen ji použít, takže nějaké násilné vniknutí nepřipadalo v úvahu. Přemýšlel jsem nad dalšími možnostmi. Mohl bych na něho zavolat policii, nahlásit, že v jeho domě jsou nelegální archeologické nálezy. To by však znamenalo, že talíř zabaví oni. Ne, takhle to taky nepůjde. Zatelefonoval jsem Carterovi. Původně jsem mu chtěl říct, že to vzdávám, ale jeho hlas mě zarazil. Zněl tak nějak zvláštně, tiše, toužebně. Bylo mi ho líto.
„Máte to?“ zeptal se a byla v tom taková touha, že jsem mu to nemohl udělat. Přislíbil jsem, že ten talíř získám. Carter mě podpořil tím, že navrhl vyšší odměnu. Na chvíli jsem si zdříml. Ráno moudřejší večera. Probudil jsem se okolo čtvrté hodiny ranní. Jen tak jsem ležel v posteli a přemýšlel jsem. Když se mi už zdálo, že je všechno marné, za oknem se mihl stín. Myslel jsem, že je to nějaký přelud. Zaostřil jsem. Byl tam! Nahlížel do mého pokoje. Při svitu měsíce jsem jasně viděl jeho siluetu. Moc bych nedal za to, že to byl Sancho. V jediném sebezáchovném okamžiku jsem sklouzl z lůžka. V příští chvíli něco udeřilo do okna a rozbité sklo se sypalo dovnitř. Tmou třeskly tři výstřely. Postel se otřásla. Byl jsem ještě oslepený ranami, když jsem zaslechl rychlé kroky. Na čele mi vyvstal ledový pot. Vzápětí kdosi rozrazil dveře. Vyskočil jsem na nohy, popadl židli a rozmáchl se.
„Pane Mingu! Jste v pořádku?“
Židle mi vypadla z roztřesených rukou. Pablo. Přikývl jsem. Nebyl jsem schopen promluvit. Posadil jsem se na postel. Vzdáleně jsem slyšel, jak se městečko budí. Nocí zněly hlasy. Zíral jsem před sebe. Kolik chybělo? Kdybych se neprobudil, rozstřílel by mě na kusy. Bylo mi jasné, že to musel být Sancho nebo nějaký jeho poskok. Stále více ve mně dýmal hněv. Ten parchant. Nakonec jsem vyskočil na nohy. Tohle mu nedaruju. Pablo o kousek ustoupil. Zřejmě jsem měl ve tváři divoký výraz.
„Hoří!“
„Za městem hoří!“
Ječících hlasů bylo stále více. Vyběhl jsem ven na ulici, která byla plná lidí. Pablo mi byl v patách. Jistě, mohl tu být i můj vrah, ale na to teď nebyl čas. Pravděpodobně po mě střílel sám Sancho a nyní byl na útěku. Musím ho stůj co stůj dostat. Když jsem viděl, kam všichni běží, podíval jsem se tím směrem. Skoro se mi zastavilo srdce. Překvapilo mě to. Sanchova vila byla v plamenech.

*

„Rychle! Vodu!“
Naprosté šílenství. Tma, kterou prozařovaly zuřivé plameny. Šlehaly k černé obloze, dřevo praskalo, zdivo se bortilo. Obrovská rána, vzhůru vylétly jiskry velké jako mužská pěst. Jakási žena mi podala kbelík plný vody, poslal jsem ho dál. Najednou lidé utvořili řetěz a předávali si vodu. Hasičská stanice zde zjevně nebyla.
„Pane Mingu, pojďte! Pane Mingu!“
Skoro jsem ho v tom rachotu přeslechl. Stál jsem od hořícího domu dobrých dvě stě metrů, ale hukot plamenů byl i tak velmi hlasitý. Pablo mě táhl za rukáv. Žena za mnou začala nadávat, když zjistila, že odcházím pryč. Ohlédl jsem se. Zástup lidí se táhl od Sanchovy vily až k městečku. Malé bleší postavičky si předávaly spásnou vodu.
„Ustupte! Z cesty!“
Dva policejní oficíři se prohnali okolo ve svých žlutých uniformách. Tehdy mi to došlo! Sancho se mě pokusil zabít. Bylo to jako rána palicí. Pablo si povšiml mého zakolísání a podepřel mě. Jinak bych sebou určitě praštil o zem. O to hroznější byl vztek, který přišel vzápětí. Vymanil jsem se z chlapcovy náruče a rozhlédl jsem se. Sancho ve vile určitě nezůstal. Ten zatracený bastard. Ale proč by podpálil svůj vlastní dům? Možná tam měl spoustu kradených věcí a bál se, že ho nahlásím. Pokusil se mě zastřelit a pak zmizel. Bylo to celé nějaké divné. Nezdálo se mi to.
„Často mizel v horách. Někdy na celé dny,“ řekl Pablo. Trvalo pár vteřin, než jsem pochopil, o čem vůbec mluví. Ten kluk měl opravdu talent. Možná to byl jeho dar, stejně jako já umím číst představy lidí.
„Musím za ním,“ zamumlal jsem. Jenže kudy? Prostředí bylo neznámé a rozední se nejdříve za hodinu.
„Znám stezku, po které chodí,“ nabídl se chlapec.
„Na to ani nemysli!“ štěkl jsem. Naježil se, v očích mu zasvítil hněv.
„Beze mě zemřete v horách za tři dny.“
Na okamžik jsem zaváhal. Pablo mě přitom upřeně pozoroval. Nakonec jsem si povzdechl a přikývl jsem. Ukázal na cestu, po které jsem ráno přijel autobusem.
„Jděte po ní dvě stě kroků, pak sto kroků doprava. Je tam takový velký balvan. Nemůžete to minout, pane Mingu. Tak na mě počkejte.“
A vypařil se. Zakroutil jsem hlavou, nevěda, kam odešel. Ale věřil jsem mu a tak jsem se vydal po oné cestě. Ve tmě jsem si málem několikrát rozbil hlavu, ale nakonec jsem ten šutr našel. Posadil jsem se vedle něj a čekal jsem.

*

Byli dva. Jeli na oslech. Skryl jsem se za kámen a čekal. Ani jsem nedutal. Určitě mě zahlédli, jak tudy jdu a šli po mě. Kdo to mohl být? Najatí vrazi nebo policajti, kterým se někdo zmínil, že do města dorazil nějaký neznámý Číňan a hned se stala taková katastrofa?
„Pane Mingu!“ houklo to. Zatraceně. Byl to jen Pablo. Vystoupil jsem ze stínu. Vyděsil jsem ho k smrti. V téhle části světa ještě možná věřili na příšery. Vedl s sebou dva osly a na zádech měl velký tlumok.
„Nasedněte!“
Zvíře smrdělo a tiše hýkalo. Zaklel jsem a vylezl na něj. Pablo pobídl osla a vyrazil kupředu. Po křivolaké horské stezce jsme pronásledovali toho grázla.

*

„Má dost velký náskok.“
„Kolik?“
„Pět hodin, možná více.“
Pablo ohmatával nevýrazné stopy. V životě nepochopím, jak z toho mohl něco vyčíst. Ale na nic jsem se neptal. Podíval jsem se před sebe. Úzká stezka vedla stále mírně vzhůru a klikatila se. Každých padesát nebo šedesát metrů mizela za ohybem skály. Dole se rozprostíralo hluboké údolí, v dálce stálo městečko s miniaturními domky. Otřel jsem si pot z čela. Slunce už pěkně pařilo. Pochopil jsem, že v poledne tady nastane peklo na zemi. Pablo si z toho nic nedělal. Nasadil si na hlavu rozložitý slamák a zašklebil se.
„Jedeme!“
Tady byl vůdcem on. Zatímco jsme se nesmírně pomalu plahočili po kamenité stezce, uvažoval jsem, co budu dělat, až Sancha dopadnu. Stále ve mně dýmal vztek, ale už se trochu zmírnil. Zabít jsem ho nechtěl, to bylo jasné. Nejspíše ho předám příslušným úřadům. Pablo ze stop pochopil, že jel na jednom mezkovi, ale navíc měl ještě druhého. A podle hloubky otisků, byl druhý osel plně naložený. Určitě sebou nevezl jen jídlo. Moc bych za to nedal, že pobral všechny drahocenné starožitnosti, které našel a naložil je. Fingoval svou vlastní smrt v té vile a nyní se přemisťoval…Ale kam vlastně? Pustil jsem ty myšlenky z hlavy. Zeptám se ho, až ho dostihneme. Jestli ho ovšem dostihneme. Na jedné krátké zastávce Pablo sáhl do tlumoku a já k němu prudce vyrazil. V rukou svíral starý revolver.
„Dej mi to!“ zařval jsem. Děti by neměly mít zbraně. Pablo vypadal zmateně. Tady měli možná jiné zvyky.
„Vždyť z toho určitě ani neumíte střílet,“ zasmál se. Měl pravdu. Nikdy v životě jsem z pistole nevystřelil, avšak už jsem viděl, jak se odjišťuje. Nemohlo to být nic těžkého. Vyhodil jsem bubínek a zkontroloval náboje. Byly všechny. Revolver byl sice starý, ale také dobře udržovaný. Odjistil jsem ho a zase zajistil. Pak jsem si ho zastrčil za opasek.
„Ale umím,“ odbyl jsem ho. Bude lepší, když budu mít pistoli já. Pro případ, že by na nás náhodou někde číhal Sancho. Bylo to nepravděpodobné, ale smůla je smůla. Pablo jen kývl na souhlas, vyskočil na mezka a pokračovali jsme.

*

„Bývala to pistole mého otce,“ začal Pablo náhle vyprávět. Prostě zničehonic spustil po několika hodinách úplného mlčení.
„Byl to lovec. Omylem ho zastřelil jeho kamarád.“
Pablo si hlasitě povzdychl. Pro někoho jiného by to možná znělo trochu teatrálně, ale já byl při tom a viděl jsem, že chlapec to nese velmi těžce. V očích se mu leskly slzy.
„Prostě blbá náhoda. Chápete?“
Začal brečet. Chtěl jsem ho nějak utěšit, avšak při divokém poskakování na oslím hřbetu to bylo nemožné. Pablo si setřel slzy a nadechl se.
„Ani nevím, proč to říkám zrovna vám. Asi proto, že …jste jiný…prostě jste takový zvláštní.“
Na okamžik se na mě podíval. Musel jsem sklonil pohled. Nedokázal jsem se dívat do těch bolestně uslzených očí.
„Matka zemřela před dvěma roky. Dostala nějakou nemoc. Víte, tady moc doktorů není. Mysleli jsme, že je to chřipka nebo něco podobného a …za tři dny byla mrtvá.“
V jeho hlase bylo takové utrpení, že jsem neudržel kamennou tvář.
„Je to peklo. Žít tady bez rodičů se rovná sebevraždě. Jím to, co mi dají ostatní. Není toho mnoho. Slibte mi něco!“
Otočil se na mě. V té chvíli jsem ho nemohl odmítnout. Přikývl jsem. Byla to zvláštní situace. Pronásledujeme chlapa, který se mě pokusil zastřelit a patnáctiletý kluk mě žádá o jakýsi slib.
„Až to skončí…až ho chytneme. Vemte mě s sebou, pane Mingu!“
Najednou seskočil z osla, vrhl se ke mně a objal mě. Síla jeho stisku mě překvapila. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem sevřel ruce kolem jeho hubených zad. Třásl se. Bylo mi ho líto. Uvědomil jsem si, jak dokonalý byl můj vlastní život oproti jeho. A styděl jsem se za všechny mé samolibé řeči, našetřené peníze a egoismus.
„Slibuju,“ zašeptal jsem.

*

Ranní chlad byl nesnesitelný. Vyrazili jsme krátce po úsvitu. Bylo mi jasné, že Sancho je stále před námi. Z úzké stezky nebylo možné odbočit. Vinula se jako had, jako ten, kterého jsme pronásledovali. Stopy byly stále zřetelnější. Stáhli jsme jeho náskok.

*

V poledne jsem to zkusil poprvé. Zapojil jsem svůj dar. Necítil jsem nic kromě něj. Byl sám. Jeho představy už pomalu mizely, ale stále bylo možné zachytit je. Myslel na zlato, na peníze. Byl tím úplně nasycený. Ale zjistil jsem i něco jiného. Nenávist. Sancho věděl, že jsme za ním. Od toho okamžiku, i přes tíži revolveru za pasem, jsem se začal obávat o naše životy. Nikoli neoprávněně.

*

Cesta mizela v ohybu. Slunce pálilo. Pot mi stékal po čele nechráněné hlavy. Košili jsem měl úplně promočenou. Horko mě začínalo zmáhat, zatímco Pablo naopak vypadal čerstvě.
„Pozor!“ zaječel najednou. Zdvihl jsem hlavu. V odlesku slunečních paprsků se něco zablesklo. Nahoře nad námi cosi křuplo a mé uši zaplavil děsivý lomoz.
„Rychle.“
Pablo sáhl po ohlávce mého osla a hnal se vpřed. Za námi se rozpoutalo hotové peklo.
„Do prdele,“ zařval jsem, když mi nad hlavou přeletěl šutr velikosti osobního auta. Prach nás dohnal a pohltil. Kašlal jsem, třel si oči a doufal, že Sancho není někde poblíž, protože by nás lehce dostal. Hluk utichl. Vyjeli jsme z malého kaňonu a Pablo zastavil. Obličej měl pokrytý prachem a jeho ruce se třásly. Nebyl jsem na tom o mnoho lépe. Pablo nebyl schopen slova. No, zachránil mi život. Seskočil jsem z osla, stáhl ho dolů a schovali jsem se v jednom skalním výklenku. Pokud nás Sancho odněkud pozoroval, chtěl jsem, aby nabyl dojmu, že jsme mrtví. Čekali jsme tam velmi dlouho. Neodvažuji se to časově odhadnout. Prach už se usadil a já se podíval za  nás. Stezka zmizela pod několika metry kamení. Polkl jsem a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdybychom tam zůstali nebo se pokoušeli osly obrátit a vrátit se zpět. Zachránila nás jen Pablova pohotová reakce.
„Tak co?“
Na víc jsem se nezmohl.
„Žijeme,“ zasmál se nervózně. Otřel jsem mu obličej a pak jsem se sám očistil. Nakonec jsem vytáhl revolver, odjistil ho a podíval se na stezku před námi. Viděl jsem dost daleko. Žádná další past tam nebyla. Ale musel jsem uznat, že Sancho je smrtelně nebezpečný soupeř. Sedli jsme na osly a znovu vyrazili.

*

Má vlastní hloupost mě málem odrovnala. Když jsme večer zastavili, abychom si odpočinuli, spatřil jsem nedaleko mělký potůček. Už odpoledne nám došla voda, takže jsem měl pořádnou žízeň. Než mě Pablo stačil varovat, už jsem dlouhými doušky pil. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Průjem mě sužoval dlouhé hodiny. Pablo jen seděl u hořícího ohně a starostlivě mě pozoroval. Nemohl jsem mluvit. Žaludek mi trhala nelidsky ostrá bolest.
„Jste blázen,“ řekl chlapec v jednu chvíli. Pak zase mlčel. Když oheň trochu pohasnul, sáhl do něj a vytáhl kus ohořelého dřeva. Rozdrolil ho v prstech na malé kusy a podal mi ho. Nechápavě jsem se na to díval.
„Snězte to. Pomůže to. Možná.“
Na nic víc jsem se neptal. V takové chvíli bych sežral i hada, kdyby mi to mělo pomoci. Naládoval jsem do sebe kus uhlí. Málem jsem se pozvracel. Kupodivu to pomohlo. Průjem zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Až do rána jsem spal jako zabitý. Když jsem se probudil, Pablo už byl zase na nohou a z kotlíku nad ohněm se linula vůně. Hmatal jsem okolo sebe svým darem. Sancho byl už docela starý, musel také odpočívat. Jeho náskok se stále zmenšoval. Brzy ho snad doženeme a pak se rozhodne. Nechtěl jsem to řešit násilně, ale dobrovolně se asi nevzdá. Nahmatal jsem revolver.

*

Okolí se změnilo. Skály nás svíraly jako obrovský hrob, ze kterého není úniku. Bránily nám v jakémkoliv výhledu. Jedinou výhodou bylo, že na nás nesvítilo horké slunce. Pablo jel první a bylo vidět, že je nervózní. Bystrýma očima pátral po srázech a hledal nebezpečí. Byl jsem stále více napjatý. Cítil jsem, že Sancho je nám neuvěřitelně blízko. Možná si myslel, že nás jeho past zabila nebo přinejmenším zastavila. Raději jsem však počítal s tím, že o nás ví a někde na nás zase číhá. V úzkém kaňonu by nás mohl docela lehce zlikvidovat. Cesta zmizela. Jen tak zničehonic byla pryč. Žádné stopy nebo vyšlapaná stezka. Pouze kamení, chudobné rostlinky a modrá obloha s rudým ďáblem.
„Kde jsme?“ zeptal jsem se po nějaké době vysušeným hrdlem. Pablo jen pokrčil rameny.
„Nevím, pane Mingu.“
„Říkal jsi, že to tady znáš.“
„Na začátku ano. Ale takhle daleko jsem nikdy nebyl.“
Odplivl jsem si. Hustá slina dopadla mezi kamení. Hodiny jsme jeli a jeli. Zadek jsem měl bolestivě rozedřený, boky a záda v jednom ohni. Ale stálo to za to. V poledne čtvrtého dne se kaňon otevřel a my spatřili pohádkové údolí.

*

Bylo ze všech stran sevřené horami a přesto svítilo pestrými barvami. Obrovité stromy se vypínaly vzhůru, bohaté keře se leskly šťavnatostí plodů. Vysoká tráva se komíhala v lehkém větříku. Kaňon byl jedinou příchodovou cestou. Bylo to dokonalé místo. Hučel tam potok, z divoké přírody vykukovala zvěř. Pablo oněměl úžasem. Já také. Hleděli jsme na tu nádheru, přejížděli očima sem a tam, až náš pohled padl na cosi, co sem rozhodně nepatřilo. Lesklo se to černým chromováním, pohlcovalo to světlo. Bylo to temné a matné. Zaostřil jsem svůj dar. Nevyzařovalo z toho žádné nebezpečí. Přesto…
„Pojď sem, chlapče. Půjdu první. Musím dolů.“

*

V trávě se válelo kamení, na některých místech byly viditelné základy starých domů. Vzpomněl jsem si na všechny ty zkazky o staré generaci mayů. Mohly to být pozůstatky po nich nebo tady někdo žil před pouhým staletím či dvěma a divoká vegetace už stihla lidská obydlí úplně pohltit? Nevěděl jsem, ale naplnilo mě to napětím a zvědavostí. V mém oboru je to docela obvyklá věc. Jak jsme sestupovali níže po jednom z hustě zalesněných svahů, míjeli jsme další a další trosky. Sancha jsme sice nikde neviděli, avšak nemohl se nám ztratit. Musel tady někde být. Otázkou bylo, proč sem vůbec šel? Co tady bylo tak zajímavého? Našel tu snad nějaké předměty dávno mrtvé generace? Nebo pochopil, že udělal chybu, když se mě pokusil zavraždit? Chtěl se snad jen ukrýt? Tápal jsem. Ale někde tady byl, cítil jsem jeho představy. A nebyl daleko.
„Ssss.“
Otočil jsem se. Pablo stál u jednoho lesního velikána, jehož rozložitá koruna nás úplně zastiňovala a kamsi ukazoval. Musel jsem se kus vrátit po hustém koberci listí, trávy a rostlin. Barvy se tady doslova přebíjely jako v nějakém pohádkovém království. Zastavil jsem se vedle chlapce. Z toho místa byl krásný výhled. Mezi stromy byly větší rozestupy a tak jsem viděl až na dno údolí. Byli jsme blíže, takže jsem si prohlédl detaily. Černá věc nepřipomínala nic, co jsem kdy viděl. Vzadu byla širší a mohutnější a zvedala se vzhůru. Vpředu zase klesala, až se pomyslným čumákem skoro dotýkala země. Otřásl jsem se. Vypadalo to jako velký žralok připravený k útoku. Mohlo to měřit více než osmdesát metrů na délku a dobrých deset na výšku. A nedaleko klečel Sancho. Viděl jsem ho jako malou postavičku oproti tomu obrovskému kolosu. Osly přivázal nedaleko a napravo i nalevo od sebe měl velké pytle. Nepochyboval jsem, že v nich ukrývá archeologické předměty. Ruce měl sepnuté před sebou, jako by se modlil. Celý ten výjev mě natolik fascinoval, že jsem na něj zíral několik minut. Sancho vypadal jako starý aztécký kněz, modlící se k jakýmsi podivným božstvům. Pak jsem kývl na Pabla a vyrazili jsme dolů.

*

Kohoutek cvakl. Sancho sebou trhl, ale neotočil se.
„Nehýbej se!“ nařídil jsem mu. Nevím, jestli bych byl schopen zmáčknout spoušť, ale Sancho se naštěstí o nic nepokusil.
„Ty?“ zavrčel, protože mě poznal po hlase. Stál jsem dva metry za ním a kontroloval jsem ho revolverem. Ve skutečnosti jsem mu však nevěnoval větší pozornost než věnuje člověk mouše. To nebyla věc, byl to jakýsi stroj. Stál na malých, ale pevných nohách. Z jeho vrcholu trčely antény a pokroucené kusy černého materiálu. Zdaleka nebyl tak dokonalý, jak vypadal zdálky. Jeho povrch byl zjizven tisíci škrábanci a jizvami. Táhly se po celém těle, klikaté, rovné a hrbolaté, hluboké a plytké. Na několika místech se daly zpozorovat sotva znatelné nerovnoměrnosti. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že v trupu či co to bylo, jsou okna nebo snad dveře.
„Co je to?“ zeptal se přiškrceným hlasem Pablo.
„Nevím.“
„Hlupáci. Nevíte, s čím si zahráváte.“
Sanchův hlas byl plný nenávisti.
„Drž hubu. Podívej se do těch pytlů, Pablo.“
Sanchovi se to nelíbilo, ale nepohnul se. Chlapec rozvázal jeden pytel. Přitom do něj nechtěně vrazil a vak spadl na zem. Sošky, hračky, talíře, nože, kamenné sekery, obětní misky, to vše se vykutálelo na zem. Oči mi z toho přecházely. Jistě to muselo mít nevyčíslitelnou hodnotu. Proč to neprodal, proč to nezpeněžil? Došlo mi, že Sancho musel mít největší možnou sbírku na celém světě. Neskutečné! Ten chlap měl toho u sebe více než muzeum. Pomalu mi to začínalo docházet. Někdo tady musel být. Ten, kdo to od Sancha koupí. Musel být v tom zvláštním stroji. Polilo mě strašlivé horko. V žaludku jsem cítil tlak, který stále stoupal. Chystal jsem se prozkoumat ještě lépe celou tu věc, když se ozvalo zaskřípění. Z celistvé plochy se oddělil čtvercový panel a pomalu klesl dolů, až vytvořil jakousi rampu. Uvnitř stáli oni.

*

Pouhé mihotavé stíny, ne však nepodobné lidským. Trhaně se vznášely půl stopy nad zemí, ostré kontury obrysů blikly a pak zase náhle zmizely. Jeden, dva, tři, celkem šest stínů. Místo obličejů jen šedivé, vlhké ovály. Vypadali, že nemají oděv. Pokud ho měli, pak se mihotal stejně jako oni. Pistole mi v rukou ztěžkla. Zdálo se mi, že všechno je špatně. Opatrně jsem se podíval na Pabla. Chlapec měl vytřeštěné oči, levou rukou si držel ústa a pravou si mnul hrdlo. Odhodil jsem pistoli. Instinktivně jsem cítil, že proti nim by mi byla na nic. A také, možná to zní absurdně, jsem si myslel, že ji ani potřebovat nebudu. Kdyby chtěli zaútočit, už by se tak stalo. Strach se ve mně mísil se zvědavosti a jakýmsi zvláštním podvědomým pocitem neurčitosti.
„Pánové, mí pánové. Váš služebník je zde.“
Sancho nedbal na to, jestli na něho mířím pistolí nebo ne. Plazil se v trávě, hlavu zarytou do země a blekotal jaké šílenec. Skutečně připomínal jakéhosi pomatence. Stíny se zastavily metr před ním. Šest….šest čeho? Tvorů, mimozemšťanů? Nevěděl jsem. Rozhodl jsem se, že pro mě to nyní budou Stíny. Tak tedy šest Stínů vedle sebe. Nedalo se určit, koho pozorují. Jestli ovšem vůbec měli oči. Sancho vstal, ale stále se ukláněl.
„Všechno je připraveno, páni. Mám to, mám to.“
Vrhl se k rozsypanému nákladu, popadl několik číší a jednu kamennou malbu a rychle běžel zpátky. Uctivě se ukláněje, poskakoval od jednoho k druhému a ukazoval jim předměty. Pocítil jsem vlnu vzrušení. Stoupalo ze Stínů. Ale jen okamžik, pak zase zmizelo.
„Kdo jsi?“
Vyděsil jsem se. Stín mluvil. Nepohnul se, ale mluvil. Čím mluvil? Jak? Nebo se mi ta otázka ozvala jen v hlavě? Bylo mi jasné, že mluví ke mně.
„Ming.“
Na víc jsem se nezmohl.
„Co tady chceš?“
Ani nevím, který z nich mluvil. Ale vyslovoval pomalu, zato však srozumitelně. Rozhodl jsem se říci pravdu.
„Tenhle muž se mě pokusil zabít,“ ukázal jsem na Sancha.
„Ano!“ vykřikl. „Chtěl překazit mé plány. Nedodal bych vám…tyto věci. Chtěl mě zastavit. Neměli byste své umění.“
Na konci už hlasitě ječel.
„Chci letět s vámi. Mám, co jste chtěli. Vezměte mě s sebou!“
Rychlý pohyb, něco blyštivého. Vyděšené ticho! Sancho ležel na zemi, hrdlo měl otevřené, zem hladově polykala krev. Díval jsem se na pistoli, ale něco mi v tom zabránilo. Asi pud sebezáchovy. Zabili by mě.
„Nejsme nepřátelé,“ řekl ten, který zabil Sancha. Vypadal naprosto stejně jako ostatní, jen byl o krok vpřed. Zbraň kdesi zmizela. Byl nelidsky rychlý.
„On byl zlý. Špatná volba.“
Chvíli bylo ticho, pak pět z nich vyrazilo. Pohltil mě děsivý strach, strach smrti. Bylo to horší, než když se mě Sancho pokusil zastřelit. Bylo to strašlivější, než cokoliv, co jsem kdy cítil. Protože oni byli jiní. Hrozila mi smrt od Stínů, které jsem neznal.
„Pane…“
Pablo byl stejně vyděšený jako já. Avšak Stínové nás minuli, brali vaky do mihotavých rukou a mizeli v útrobách svého stroje. Jen jeden stál dále venku.
„Talíř…“ zašeptal jsem. Stín se otočil a odešel. Nevěděli jsme, co dělat. Čekali jsme. Brzy se vrátil. Došel až ke mně. Zasáhla mě jemná vůně. Zblízka nebyl o nic viditelnější než zdálky. Podal mi talíř. Byl to on. Jak to mohl vědět? Ruce se mi třásly.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se tiše. Neodvažoval jsem se na něj více dívat.
„Přátelé. Sběratelé umění. Na našem světě je vaše umění velmi ceněno. Jsme…vy tomu říkáte obchodníci.“
Zaslechl jsem cosi, co se vzdáleně podobalo smíchu.
„Chceme dále obchodovat.“
Když viděl, že mi to nedochází, vysvětlil to.
„Obchodovat s tebou. Sancho je mrtev. Byl zlý, byl nebezpečný. Ty budeš lepší obchodník.“
„Co nabízíte?“ vyklouzlo z úst Pablovi. Tvor se pootočil k němu.
„Budeme obchodovat s vámi oběma. Nabízíme vám…cestu k nám. Nikdo ještě neviděl naši planetu. Chcete?“
Propad1a se pode mnou zem. Letět s těmi cizinci na jejich domovskou planetu. To by muselo být…úžasné.
„Ano,“ přitakali jsme oba dva.
„Potřebujeme umění z období mezi léty tisíc pět set a tisíc šest set. Cokoli. Můžete to….sehnat?“
Horlivě jsme přikyvovali. Pro tohle přece uděláme cokoli. Celý můj dosavadní život se rozplynul. Před sebou jsem měl jediný cíl. Letět s nimi. Pablo mi sevřel paži.
„Domluveno. Jak to děláte? Takhle?“
Napřáhl mihotavou paži. Sevřel jsem jeho dlaň. Byla měkká, hebká a měla mnoho prstů. Pak podal ruku i Pablovi.
„Za patnáct let. Na tomto místě. Proletíme se.A teď utíkejte pryč.“
Pak zmizel uvnitř stroji. Obdélník s hučením zapadl zpět na své místo. Kývl jsem na Pabla a oba jsme sedli na osly a vyrazili jsme pryč. Něco zvláštního nás hnalo, jako by nám za patami zuřilo samotné peklo. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale osli už padali vyčerpáním, když jsme zastavili. Byli jsme téměř u východu z údolí. Náhle to zahřmělo. Bylo to hlasité, děsivé a výhrůžné. Údolí se otřáslo. Stroj prudce vyrazil k nebi, ze zadní části šlehaly plameny, antény na vrcholku se komíhaly, předek se rozvinul v jakousi asymetrickou houbu. Netrvalo to dlouho a loď zmizela. Zůstali jsme s Pablem sami.

*

 Ke Carterovi jsem se už nikdy nevrátil. Talíř jsem mu poslal, ale neukázal jsem se u něj. Bylo zřejmé, že by se vyptával a to jsem nechtěl. S Pablem jsme vytvořili obchodní dvojici. V mém domě se utěšitelně hromadily historické relikvie z patnáctého století. Obětovali jsme vše, co jsme měli. Ale naději máme před očima. Vidíme ji každý den. Dáme všechno za to, abychom se tam podívali. A jednou, až se vrátíme, vám o tom všem napíšu.