Lovec čarodějnic 2/3

Barry po třetí kontroloval seznam bodů, které mu O’Brien telefonicky poslal. Polovinu už zařídil a s druhou polovinou by také neměly být žádné velké problémy. Mapa centra  města, podrobný plán všech mrakodrapů v Marshallově okrsku, kontakty na firmy, které budovy vybavily výtahy a klimatizací, pracovní rozvrh hodin v budovách. Ještě to nějakou chvíli zabere. Zatoulal se myšlenkami k Frederikovi, který se od rána neozval. V tichu pracovny zazněl telefon.
“Frederik. Pořád jsem mu v patách, ale teď šel do YMCY.”
“Do čeho?” Nechápal Barry.
“Do tělovýchovného klubu křesťanské mládeže. Bez průkazky se tam nedostanu.”
Barry horečnatě přemýšlel. Ten parchant.
“Zajdi do Kleenského kostela, na páté ulici a hledej otce Guainiho. Řekni mu, že tě posílám, vystaví ti průkaz. Ale dej si pozor, ať uvnitř nevyvoláš žádný poprask. Musíš dodržet všechny podmínky v průkazce, jinak se vezeš v průšvihu.”
Položil telefon. Křesťané byly stále silní a nestálo za to tahat se s nimi za vousy.

Barry si zkoumavě pozoroval Frederika. Normálně na něho bylo spolehnutí a přestože mu bylo sotva dvacet, řadil ho ke svým nejlepším lidem.  Teď byl očividně vyvedený z míry.
“Vysvětli mi to ještě jednou. Do YMCY ses dostal.”
“Jo. Potkal jsem ho u baru. Byl v posilovně a dával si oběd.”
“Co bylo dál.”
“Šel na bazén.”
“Potom?”
“Asi hodinu plaval, potom si lehl na lehátko se sklenkou džusu a díval se po lidech.”
“Po ženských?”
“Po ženských i po chlapech.”
“A dál?”
“Potom jsem ho ztratil.”
“Jak jsi k čertu mohl ztratit chlapa, který leží na lehátku a očumuje ženské?”
Frederik  mlčel.
“Díval ses taky, co? Najednou jsi viděl spoustu nahého masa, zapomněl si za co tě platím a O’Brien byl pryč.”
Frederik se chvíli díval do země, potom pohlédl přímo na  O’Briena.
“Jo.”
“Dobře. Zmiz. Ještě jeden takový kiks a přestaneš pro mě dělat.”
Barry podrážděně rázoval kanceláří sem a tam. Zatracení křesťané.   V jejich sportovních klubech cvičili muži a ženy stále dohromady a dokonce využívali  společně i bazénů a promenádovali se v těch nestoudných plavkách. Frederik prostě neudržel oči na správném místě.  Kdysi byla církev strážkyně morálky a teď je svými kecy o rovnoprávnosti muže a ženy hlavním oponentem Lafvlyho zákona. Barry zatoužil, aby žil o sto let dříve, v časech jeho děda, kdy ve venkovských městech chlapovi stačil kvér a pádná ruka, aby vyřešil všechny problémy.
V osm hodin večer dostal od O’Briena další vzkaz. Měl čekat pozítří ve dvě hodiny odpoledne na rohu sedmnácté  a Franklinovy ulice.

Barry přibrzdil na červenou a hledal místo u chodníku, kde by na O’Briena počkal. Zaregistroval pouze otevření a zavření zadních dveří vozu, ale sedadlo zůstalo  prázdné. 
“Ležím na podlaze, jeďte na nějaké záchytné parkoviště, kde si můžeme najmout elektrodrožku.”
Barry zamrazilo  na zátylku. O’Brien se pohyboval rychle a účelně, jako by měl každý pohyb předem naplánovaný a promyšlený. Byl to nepříjemný pocit, mít ho v zádech.  Šlápl na plyn a poslušně se zařadil do proudu vozidel.
“Sleduje vás někdo?”
“Teď už asi ne. Vyberte parkoviště, které je hodně daleko.”
Barry řídil klidně a soustředěně a díky respektu, které vůz budil, urazil třicet kilometrů během hodiny. Mimo vnitřní centrum nebyl provoz o nic slabší, ale komunikace byly navrženy velkoryseji na základě zkušeností druhé poloviny dvacátého století.  Barry sjel z výpadovky a zamířil k nevzhledné betonové krabici bez oken, pouze s tmavým žebrovím ventilačních průduchů. Tyčila se do výše stopadesáti metrů a  nejspodnější patro bylo právě tak hluboko. Zajel do jednoho z dvaceti  vstupních tunelů, zaregistroval se, objednal  elektromobil a  podle pokynů garážového kompjůtru vjel do výtahu 36. Sjeli dolů, plošina výtahu je vyplivla do pohyblivého proudu transportních desek.  Barry pustil volant a masíroval si dlaní krk. Šero rušily jen světelné tabule zavěšené na ocelových nosnících donekonečna opakující přísný zákaz používání vlastních motorů vozů.
“Co bude dál?” 
“Vezmeme si elektromobil.”
“Předpokládám, že jiný, než nám přidělili.”
“Přesně tak.”
Obrovský pontiak byl konečně s vrzáním a škubáním dopraven do správné kóje. O’Brien počkal, až se za nimi zavřou dveře a vystoupil. Barry polkl. Vzduch byl ještě horší, než si pamatoval. Tehdy kóje používali k vyřizování účtů.  Zápach korodujícího železa a depolymerizujících barev se mísil s chemickou příchutí vzduchu nesčetněkrát prohnaného přes příliš dlouho přesluhující filtry, ze tří zářivek,  které měly garáž osvětlovat, fungovala jen jedna, reproduktor dispečinku byl červenou bužírkou provizorně přivázán k stropnímu pletivu. Nevedl k němu žádný kabel. Jistě,  mohl být bezdrátový, ale Barry by vsadil padesátku, že ozvučovací vodiče prostě chybí. O’Brien už stačil odšroubovat od nosníků dva ocelové plechy tvořící stěnu kóje.  Patnáct centimetrů hluboký  prostor za nimi vyplňovala řídká síť zašle vyhlížejících kabelů, potom následoval další plech.  Barva dávno oprýskala, plochu  zdobily červená pole rzi.
“Vy to neděláte poprvé.” řekl Barry. 
Jeho hlas se v ocelové kryptě dutě rozléhal.
O’Brien se pustil do dalšího plechu.
“Všechny Ch-desítky jsou stejné.”
“Ch – desítky?”
“Jmenují se tak, Cheops –10. Mají desetinásobný objem Cheopsovy pyramidy. První unifikovaná série parkovišť. Minimální bezpečností zařízení, minimální dozor. Největší soukromí, které můžete získat za tak málo peněz. V tomhle státě jiná parkoviště ani nejsou. Ještě čistě podzemní Ch – třicítky, ale ty jsou hodně podobné.”
Barry nevěděl, co to je Cheopsova pyramida, ale nechtěl se ptát.
O’Brien odstranil i další plech a odkryl výhled do vedlejší kóje. Od začátku do konce ji vyplňoval užitkový pětitunový cherokee  s prodlouženou nástavbou. Do směsi syntetických pachů se zamíchala vůně sena a koní.
“Zemědělec z venkova, přijel za kšeftem.” prohodil Barry.  
O’Brien zkoušečkou našel dráty pod proudem a leukoplastí je připevnil ke stranám.
“Dejte si pozor, až budete prolézat. Nemají tu moc pojistek, pokud to zkratujete, budu se těžce dostávat ven.”
Během dvaceti minut se protáhli přes pět dalších garáží. Nastoupili do Hondy z roku 39 na hybridní vodíkový pohon.
“Budete řídit.” přikázal O’Brien.
Do čtečky parkovacích karet vložil svou vlastní a vrátil se do auta. Barry pouze zahlédl, že byla bílá, bez jakéhokoliv označení. I to už bylo protizákonné. Za deset minut kobka ožila. Světlo se rozsvítilo, v reproduktoru to dvakrát zachrastilo, dveře se otevřely, systém převodů v podlaze zarachotil a transportní plošina je posunula do nekonečného pohyblivého proudu.
Barry se podíval na hodinky. Za hodinu a půl byli venku. V kradeném autě, bez pronásledovatelů. Pokud je bude někdo chtít stopovat, bude si muset pořádně pohrát se záznamy z parkoviště. A to mu zabere hodně času. Otřel si pot z čela. Nebylo zdaleka tak horko jako včera, ale vůz neměl klimatizaci. 
“Zastavíme se v čínské čtvrti, v Čingově zastavárně. Potřebuji si něco vyzvednout. Potom pojedeme do mrakodrapu Glasgo,  pronajal jsem  tam kancelář.”
  “Autem nás tam nepustí, střed města je pěší zóna.” řekl Barry.
“Dobře. Vozu se zbavíme, a dojdeme pěšky.”
Provoz zesílil a do čínské čtvrti jim to trvalo přes dvě hodiny. Barry se zde necítil dobře. Byl rasista a i když věděl, že to škodí obchodu, měl s asiaty jen málo kontaktů. Proto byl rád, když se O’Brien ze zastavárny v pořádku vrátil. Nesl dvě objemné tašky a přes černé džíny a košili si oblékl dlouhý plášť, tmavé brýle opět zaměnil za karbonitový štít. I s nákladem se pohyboval pružně a lehce, dravec kdykoliv připravený zaútočit nebo utéci. Rozjeli se.
“Dostaňte se jak nejblíže to půjde. Nesmíme mít žádné problémy s úřady.  Mám u sebe tolik nářadí, že by nás to oba dostalo před velkou porotu.”
“Jakého nářadí?”
“Teroristický materiál první kategorie.”
Barry vklouzl  do proudu aut a zamrkal očima, aby se zbavil pálícího potu v očích. Možná to nebyl tak dobrý nápad, účastnit se celého podniku osobně. Ale vzhledem k tomu, že si to tak O’Brien přímo přál, neměl možnost se tomu vyhnout.
Hondu nechali  u nákupního střediska patnáct ulic před pěší zónou. Barry nechtěl riskovat, že by nenašel místo k odstavení auta. Bylo půl šesté, lidé spěchali z práce, museli se přizpůsobit  tempu  hustého davu.  Barry šel po O’Brienově pravici krok za ním. Pozorně prohlížel lidi a odhadoval, kdo by mohl způsobit nepříjemnosti. Dva kapsáři zmerčili O’Briena a jeho tašky a zavěsili se za něj. Barry  přilákal pozornost jednoho z nich, ukázal si pod rozepnutou vestu, palcem  ukazovákem naznačil symbol pistole a zavrtěl hlavou. Muž ihned pochopil a okamžitě se i se svým společníkem ztratil. Přes další čtyři křižovatky se dostali bez problémů a postupně ubylo lidí na chodnících. Najednou stál těsně před O’Brienem kluk vysoký hodně přes dva metry, chorobně hubený, s nepřirozeně dlouhými lícními kostmi a velkýma rukama. Barry nechápal, jak ho mohl  přehlédnout. V pravici držel úzkou jehlici a opíral ji O’Brienovi o hruď. Lidé je nevšímavě obcházeli.
Kluk šeptal a Barry se musel pořádně soustředit, aby mu porozuměl.
“Prachy. Všechny prachy a to co neseš v taškách. Nebo ti naperu do těla sto kilovolt.”
Přitlačil jehlici více na kabát. Látka se napjala a Barry zahlédl, že O’Brien má minimálně jednu pistoli v podpažním pouzdře a jednu za pasem. O’Brien se výmluvně podíval na Barryho a potom na jehlici.
“Nekecá. Před měsícem ukradli zásilku do MataLine Data transport. Tohle tam používají jako zesilovače a dává to skutečně stopadesát kilovolt. Stačí, když potlačí, má to tlakovou pojistku.”
Kluk se na O’Briena  vítězně podíval.
“Vidíš? Naval prachy. Rychle.”
O’Brien opatrně položil tašky.
“Nemáme peníze, jen kreditky.”
Barry vytáhl zlatou American Expres.
“Pojď s námi k automatu, dám ti pěttisíc.”
Kluk pomalu ale jistě ztrácel nervy a těkavě se rozhlížel po okolí.
“Poldové! Svině, mě nedostane -”
Poslední slabiku nestačil doříct, překvapeně polkl a skácel se.
Barry si až teď uvědomil, že ho O’Brien ze vzdálenosti deseti centimetrů udeřil otevřenou dlaní.
“Co se děje, pánové?”
Uniformovaný policista držel v svěšené ruce odjištěný revolver a zdvořile se usmíval. Jeho parťák stál  tři kroky od něho a mířil na O’Briena  krátkou brokovnicí. Lidé je teď obcházeli v o poznání větší vzdálenosti než před chvílí.
O’Brien přelétl oba dva krátkým pohledem a mlčel.
Barry pozvedl ruku s peněženkou.
“Měli jsme problémy s narkomanem, ale sám zkolaboval. Jmenuji se Barry Meadow, tady je mé i.d.” Podal policistovi s revolverem identifikační kartu.
“Barry Meadow?”
 Pracuji pro starostu, právě teď spěcháme na důležité jednání.”
“A váš společník?”
“Starostův host. Doprovázím ho na jednání.”
Barry upřeně pozoroval policistu. Ten se tázavě otočil na  kolegu.
Muž sklonil brokovnici a zasunul ji do pouzdra.
“Myslím, že je to tak, jak pán říká, Mate. Vím, kdo to je.”
Jeho tón výmluvně naznačoval, že si uvědomuje, jaké nepříjemnosti by jim mohl způsobit.
“Zavoláme funebráky a půjdeme dál. Je nám líto pánové, že jsme nepřišli dříve a neušetřili vás nepříjemností. Ale hlavně, že to dobře dopadlo. Kdybychom vás náhodou kvůli něčemu potřebovali, ozveme se, pane Meadow. Nashledanou.”
Muži nasedli do elektromobilu v policejních barvách a odjeli.
O’Brien zvedl tašky a pokračovali v cestě.

Do Glasga se dostali bez problémů. O’Brienova kancelář byla až v osmdesátém šestém patře. Standardní kancelářská jednotka o ploše pětašedesát metrů čtverečních se stěnami vytapetovanými nejlacinější bílou tapetou. První pokoj byl  zařízen obvyklým kancelářským nábytkem, který měl evokovat pocit prosperující firmičky, druhá sloužila jako  kuchyňský kout a ložnice zároveň – mezi ledničku a miniaturní pracovní stůl někdo vmáčkl  dvě skládací lehátka. Barry se chtěl podívat do třetí, ale O’Brien ho zadržel.
“Počkejte. Musím odemknout. Je tam pojistka, která by zničila zařízení.”
Vložil do zámku obyčejný klíč a čtyřikrát jím otočil. Místnost byla bez nábytku a do posledního místa přecpaná elektronikou.
“To jste nemohl stihnout za den.” řekl  Barry.
“Já ne. Pracuje pro mě několik specialistů. Přiletěli před týdnem. Budu teď pár hodin pracovat, udělejte si pohodlí, v ledničce najdete nějaké jídlo.”
O’Brien si svlékl plášť a Barry musel opravit svůj odhad. V levé i pravém podpažním pouzdře měl dvě pistole, stejně tak i u pasu, k tomu všemu měl  v speciálním závěsu na zádech fixovaném třemi padákovými popruhy zbraň připomínající  odlehčenou brokovnici.
“Co je zač, ta vaše artilerie?” zeptal se Barry.
“Můžu se podívat?”
“Věci dělané na objednávku na východě a propašované do země.”
O’Brien Barrymu podal jednu pistoli. Vypadala téměř jako dětská hračka,  lehká a na dotek teplá.
“Oč je to lepší než poctivá osmatřicítka?”
“Ještě když jsem dělal pro vládu, podařilo se nám získat video záznam akce našeho koncového agenta.  Byl velmi pohotový a stačil vystřelit. Podle všech analýz měl zasáhnout, ale kulku jsme našli ve stěně úplně mimo. Po dlouhém bádání jsme zjistili, že dokáží, alespoň některé z nich, odklonit dráhu střely. Záleží na rychlosti kulky. Jsou nelidsky rychlé a já musím být také. Pistole jsou z aramidových kompozitů, váži dvěstěpadesát gramů, používám střelivo ráže 0.22 s vyoseným těžištěm a rtuťovou vnitřní náplní. Úsťová rychlost je 700 metrů za sekundu u pistolí a 1500 u pušky. Vše je navrženo tak, abych v jakékoliv situaci  dokázal  bleskově tasit a vystřelit.”
“Hm. A co tohle všechno? Nechcete mě do toho zasvětit o trochu více? Vaše tajnůstkářství je zbytečné, už těžko někomu něco vyžvaním.”
O’Brien přikývl.
“O.K. Až do akce neopustíme tenhle pokoj. Tahle elektronika jsou naše oči, pasti i obrana zároveň.”
“Můžete to vysvětlit?”
O’Brien ukázal z okna na nedalekou budovu.
“Mrakodrap Modrák. Jsme na něj napojeni, na jeho zabezpečovací systémy, video okruhy, na  požární jištění, prostě všechno. A ještě jsem tam přidal spoustu dalších věcí.”
“A jak víte, že je kořist právě tam?”
“Zítra začíná genetický veletrh. Afričané budou dražit svůj národní genetický poklad. V jediné lednici budou přírodní genomy z celého světa. To si nenechají ujít.”
“Proč?”
O’Brien pokrčil rameny.
“Nevím. Říkal jsem, že sbírají know – how. A geny – to je recept jak znovu postavit nový svět, až tenhle úplně zhnije. Už  mnohokrát vykradli jednotlivé genetické banky a tohle je pro ně stejné lákadlo jako pro vás poklad kapitána Flinta.”
“Ale celá ta hromádka bude určitě pořádně hlídaná.”
“Ano. Ale jim to za to stojí. Pošlou tam svou první dámu. Expertku na poplašné systémy, na manipulaci s daty, na ovládání elektroniky. “
O’Brien zapomněl že mluví s Barrym a díval se kamsi do prázdna.
“Dejte jí trochu času a pomate komputery, shodí celou Síť, způsobí, že auta nestartují, radiové vlny se nešíří a světlo se neodráží.”
Barry by se vsadil, že ona první dáma je O’Brienova dávná známá, ale nechtěl ho nevhodnými poznámkami zbytečně vyvádět z míry. Zdálo se mu, že bude potřebovat každou špetku chladnokrevnosti a umu.
“A v čem spočívají naše pasti?”
“Všude kudy půjde, bude vyřazovat kontrolní a bezpečnostní systémy. Já monitoruji poruchy bezpečnostních systémů.”
“A nemůže je ničit tak, aby to vypadalo, že stále fungují?”
“Může a pravděpodobně to tak někde i udělá. Ale je to pro ni mnohem namáhavější.”
“Vaše oči jsou také elektronické skříňky. Proč s nimi neprovede to samé co se systémy mrakodrapu?”
“S některými provede. Ale i ona se musela mrakodrap naučit a moje věci pro ni budou novinky, pár jich přehlédne.  Navíc je  moje elektronika  velmi primitivní, odolná proti psychogennímu působení. A instaloval jsem i pár mechanických hraček.”
“O.K. A proč je to i naše obrana?”
“Někdo pro ni hlídá okolí. Hledá intelekty lidí soustředěné na budovu,  pátrá po vědomích, připravených zabíjet. Kdyby nás objevili, pokusíme se zmizet.”
“Fajn. Teď už vím všechno, co jsem pro tuto chvíli chtěl vědět. Moc mě to neuklidnilo. Dám si pivo. Chcete taky?”
O’Brien jen zavrtěl hlavou a začal instalovat první z elektronických modulů, který  přinesl. Barry otevřel ledničku a našel mrkvový džus, jablečný, rajčatový pomerančový, banánový, grepový, kokosový a ještě sedmnáct dalších ale ani jedno pivo. Vzpomněl si na čarodějnici, které hledá člověka připraveného zabíjet a potlačil  pomstychtivé myšlenky.
Byty a kanceláře v patrech nad sedmdesátým poschodím měly jednu velkou výhodu – po západu slunce teplota padala mnohem rychleji než dole. Barry se natáhl na lehátko a klímal. V půldesáté večer ho probudila zima, O’Brien stále pracoval. Vzbudil se před těsně před svítáním. Horizont na východě už byl bledě modrý a neviditelný sluneční kotouč zpoza horizontu ozařoval spodní stranu stratosférických mraků. Barry se opláchl v kuchyňském umyvadle, použil záchod, který svou velikostí připomínal svisle postavenou rakev a  s krabicí mrkvového džusu v ruce se šel podíval za O’Brienem do sledovací místnosti. V první chvíli si myslel, že O’Brien zmizel, ale potom si uvědomil, že sedí před stěnou monitorů oblečený do overalu, který svým zabarvením a texturou napodoboval  pozadí.
“Tady vás to maskuje pěkně, ale myslíte si, že se i v Modrákovi budete pohybovat v prostorách nacpaných elektronickýma hejblátkama?”
O’Brien se postavil, vzor na overalu se zavlnil a téměř dokonale se přizpůsobil barvě nebe v okně za ním.
“Ne. Všechno pracuje jak má. Od půlnoci přivážejí genetický materiál, v deset se začíná obchodovat.”
“A co budeme dělat teď?”
“Čekat, až první dáma začne.”
“V jaké formě ty geny mají? Zmrazené vajíčka a sperma?”
“Ne, veškeré zboží je už zpracováno do chromozómových konzerv. Nemusí se ani chladit kapalným dusíkem, stačí teplota mírně pod nulou. Odhaduji, že všechno by se dalo naložit na jednu dodávku a to nejcennější dokážete odnést na zádech v dvoulitrové termosce.”
Barry se s úšklebkem napil a přikývl.
“V tom případě je to nejlepší uložení kapitálu, jaké může existovat.”
“Ano, pro toho, kdo ví, jak s tím zacházet a kde to nabídnout.”
Barry měl opět pocit, že mu O’Brien vidí až do žaludku, ale přesto pokračoval.
“Půjdete po ní až po loupeži nebo před loupeží?”
“Jak nejrychleji to půjde, Předpokládám, že bude pekelně rychlá.”
“A jak se tam dostanete?”
“ Zasvětím vás do zbytku plánu a řeknu vám, co po vás budu požadovat. Teď pojďme na střechu.”
Vyjet třicet pater vzhůru trvalo padesát pět sekund.
“Co když nebude výtah zrovna volný?”
“Bude. Reaguje pouze na ovládač z osmdesátého šestého patra a kromě nás v něm nikdo není.”
Vystoupili na střechu. Ve výšce pětset šedesáti metrů foukal ostrý poryvový vítr a přinášel vůni pouště. Barry se byl před časem  do Winsconu, kde vyrostl, podívat, ale z farem už dávno nezbylo  nic. Zůstala jen vyprahlá kamenitá země, většinu úrodného humusu  dávno odnesl vítr.
“Máte někde kapesní helikoptéru?”
O’Brien přistoupil k sloupu antény a ukázal na modrý prstence omotaný okolo ocelového pilíře.
“Tady mám most. Raději se ho moc nedotýkejte.”
Barry se přiblížil  po chvíli zkoumání objevil vlákno o průměru tří milimetrů směřující do prostoru. Pohledem ho dokázal sledovat do vzdálenosti necelých tří metrů, potom splývalo s oblohou.
“Co to je?”
“Lano z polymeru s kontrolovanou strukturou. Po něm sklouznu až do  mrakodrapu.”
“Je to půlkilometru! Vy  si asi myslíte, že jste nějaký šílený ninja, že jo?”
“Ninjové byli také nasazeni. Nedosáhli  výraznějších úspěchů.”
“Kam se dostanete?”
“Do pronajaté kanceláře v třicátém patře. Za necelých čtyřicet sekund.”
“Nebylo by jednodušší, kdybychom se usídlili přímo tam?”
“Zapomínáte na její podpůrný tým. V okamžiku, kdy se dostanu dovnitř, o mě budou vědět.”
“Ona také?”
“Nevím. Spíše ne, bude mít plné ruce práce.”
Barry se naklonil k malému teleskopu přišroubovanému k římse a zaměřenému k modrému mrakodrapu. Zorné pole bylo zaostřeno na otevřené okno, do něhož ústilo titěrné vlákno.
“Vy si myslíte, že to přežijete?”
O’Brien se na Barryho krátce podíval.
“Nevím. A teď k tomu, co potřebuji od vás. Vy s tím asi nesouhlasíte, ale v tomhle státě ještě stále není zabíjení čarodějnic oficiální politika. Na vás je dočasné vyřazení policie ze hry. Dostal jsem reference, že jste pro takovou práci ta pravá osoba. V okamžiku, kdy akce začne, se co nejrychleji přesunete dolů. Je mi jednou jestli vyvoláte válku a zablokujete se svými lidmi vchody, nebo to uděláte potichu a jednoduše. Nechci, aby to do mě napral první polda, který mě uvidí. Navíc má akce tiché požehnání z oficiálních míst a důstojníci by vám měli vyjít vstříc.”
“Většinou vím všechno, co se v tomhle městě šustne, ale vy jste byl zatraceně opatrný, že jo.”
“Ano. Čarodějnice jsou mistryně v odkrývání tajemství. Právě teď jste jediný, kdo je plně zasvěcen. Pokud budete někam telefonovat dříve, než akce začne, zastřelím vás.”
O’Brien se na Barryho podíval a téměř omluvně se usmál.  Barrymu přejel mráz po zádech. Znal lidi, kterým zabíjení činilo potěšení, znal lidi, kteří byli tak málo lidští, že to pro ně bylo jako jakákoliv jiná práce, ale O’Brien byl něco úplně jiného. A přece si byl jist, že by vůbec neváhal.
“Budu s vámi spojen vysílačkou a pokusím se vás navádět, aby jste mě našel první. To už bude po všem.”
Barry si představil termosku v hodnotě několika miliard, která bude na chvíle  téměř bezprizorní.  A zabíjení čarodějnic není oficiální politika. Měl sice jen obyčejnou osmatřicítku, policejního speciála, ale střílel rychle a přesně.
“Budete chtít rychle zmizet, nebo to mám s poldama urovnat oficiálně?”
“Raději zmizet.”
“Zařídím.”
Barry už několikrát  s úspěchem použil zařízení přezdívané kafemlejnek. Vymyslel ho chlapík, který se stal shodou okolností druhým pokusným králíkem.  Celý vercajk unesli dva chlapi a  na první pohled vypadal jako menší lednička s ještě menším mrazákem.  Uvedení do provozu trvalo jednu minutu a stačila jim  pouze klasická dvěstědvaceti  voltová zástrčka. Zpočátku kafemelejnek pracoval na třistaosmdesát voltů, ale stalo se jim, že ho potřebovali použít a trojfázová zásuvka nebyla nikde mání. Kafemlejnek se skládal miniaturního, ale velmi výkonného drtiče pevných odpadků a neméně výkonného lisu.  Po vypuštění vody do odpadu zbyl z průměrně velkého chlapa hranolek, který se vlezl do většího kufříku. I ten nosili s sebou. Celá  operace trvala pět minut. 
O’Brien se pustil do kontroly postroje s kladkou schovaného v bedně u antény a mluvil teď k Barrymu přes rameno.
“Informoval jsem se na vás a zhruba vím, kolik vám platí starosta a kolik vyděláváte bokem. Na stole leží ověřená kopie příkazu k podmíněnému převodu peněz na vaše konto. Platba bude realizována za deset dní, pod podmínkou, že nebudu nezvěstný, nebo mrtvý. Jsou to tři procenta z mého honoráře. Je to váš výdělek za jeden rok.”
Barry polkl a potlačil nutkání pokřižovat se.  Začínal věřit, že mu O’Brien  skutečně čte myšlenky.
“Podobná smlouva, ale jen na dvě procenta je připravena pro jistého pana Schwarze. Ten své peníze dostane, pokud budu mrtvý, nebo nezvěstný. Jeho úkolem je  zabít vás.”
“To bylo zbytečné. Nikdy bych neriskoval svá tři procenta.”
Barry se upřímně usmál. Neměl strach z žádného nájemného zabijáka.  Za půlhodiny jich mohl mít na výplatní listině tucet. Vrátil se k myšlenkám na malou termosku za pár miliard. Tři procenta ať si strčí za klobouk.
“A ještě poslední věc. Je mi jedno, co se stane s ukradenými geny. V okamžiku, kdy mě najdete, bude genetický materiál znehodnocen.”
“Jasně.”
Tohle Barry O’Brienovi nevěřil ani za mák.
Do oběda se nic nedělo  Barry se v duchu připravil na třídenní čekání. On sám by zaútočil až ve chvíli, kdy budou lovci na číhané unavení. Seděl na lehátku a pozoroval O’Briena nepřetržitě kontrolujícího sadu displejů. O půl čtvrté na patnáct sekund zakolísal signál z kamery  monitorující vstup do technického mezipatra nad obchodním centrem v stodesátém poschodí, kde se konala dražba. Dalších dvacet minut vypadalo vše normálně a Barry si otevřel poslední mrkvový džus. Pomalu jim začínal přicházet na chuť. V patnáct padesát jedna zkolaboval celý bezpečnostní systém mrakodrapu a současně osleplo sedmdesát procent O’Brienových očí.
“Jdětě,” zavelel O’Brien.
Sám se postavil, ale zatím neodcházel. Snažil se z  údajů zbytku senzorů vyčíst, kde se čarodějnice nachází. Barry zmáčkl předvolbu na telefonu a v běhu vychrlil první sérii rozkazů.
“Tady Barry, Mate. Chci polovinu mužů v policejních uniformách, ty budeš nevyšší důstojník. Kafemlejnek sebou. Hlídejte  všechny vchody do Modráka a nikoho nepouštějte dovnitř. Obyčejné poldy odpálkuj, vyšší šarže se pokus alespoň zdržet. S nimi to vyřídím já. Kdo vystřelí na poldu, uřežu mu koule.”
Rychlovýtah  se propadl do hloubky a Barry se na okamžik odmlčel.
O’Brien spěchal  na střechu. Věděl, že trezor už  vyloupila a teď se dala na útěk.  Všech dvanáct výtahů směřovalo ze sto třicátého patra dolů. Kromě mužů bezpečnostní agentury, která  hlídala prostory mrakodrapu, ji čekalo šedesáté patro přeplněné vojáky. Po celou dobu veletrhu byla horní část mrakodrapu neprodyšně izolována od zbytku světa.
“Jenie, jsi tak rychlá,” zamumlal.
V okamžiku, kdy Barry probíhal hlavním vestibulem, svištěl O’Brien ve výšce pětiset metrů rychlostí šedesáti kilometrů za hodinu po tří milimetrovém vlákně.
Padesát metrů před oknem pustil brzdu. Proletěl okenním rámem beze skla a bez problémů doskočil na podlahu. Vyklouzl z postroje a nechal ho ležet na podlaze. Po razantním brzdění bylo vlákno porušené a po druhé nepoužitelné. Nezdržoval se odemykáním dveří,  vykopl je a vyběhl na chodbu. Příliš bezstarostně. V chodbě před ním stáli dva muži vnitřní bezpečnostní služby. Jeden dva metry daleko, druhý deset.
Co tady kčertu dělají? Žádné čidlo je nehlásilo! Blesklo mu hlavou.
Oba strážní se otočili, vzdálenější jen nevěřícně vytřeštil oči –  v první chvíli pro něj byl O’Brien v maskovacím obleku neviditelný. Bližší sáhl po pistoli. O’Brien ho kopl do podbřišku, muž se předklonil, následně ho ploskou dlaně  levé ruky udeřil shora do zátylku a zlomil mu vaz. Vzdálenější muž konečně tasil pistoli. O’Brien vystřelil ze zbraně, kterou po celou dobu držel v pravé ruce. Výstřel  třeskl jako ostré prásknutí bičem, mužova hlava se rozprskl v malém gejzíru. O’Brien  v duchu oba připsal na dlouhý seznam svých hříchů a běžel k výtahovému dispečinku. Všechny kabiny už stály, každá v jiném patře. Nejnižší v sedmdesátém pátém, nejvyšší ve stém.  V šedesátém podlaží začínala soustava nízkovýškových elevátorů. Bylo jich celkem dvacet čtyři a od třicátého patra třicet šest. Spěchala, ale pochyboval, že by riskovala cestu až k vojákům. Jeho výtahové pojistky nefungovaly, musel se dostat do některého z velínů strojoven. 

Konec druhé části