Lovec čarodějnic 1/3

Barry stál na vyhlídkové terase a pozoroval šedou přistávací plochu. Z výšky rozeznával tmavší a světlejší plochy opravovaných míst. Ještě před deseti lety při opravování vyřízli velký čtverec  betonu, vzniklou díru zalili novým a spáry pečlivě zahladili. Hranice pak byly stěží rozeznatelné a po pár letech se ztrácely docela. Dnes přijeli čtyři chlapi s pneumatickými sbíječkami, díru zvětšili a potom do ní z pojízdného domíchávače plivli trochu nažloutlé hmoty. Barry obrátil oči k nebi a hledal přistávající letadlo. Zatím bylo jen tečkou na horizontu.  Z vnitrozemí vál horký suchý vítr a přinášel sebou zrnka písku, terasa i letiště sálalo vedrem. Košile se mu lepila na tělo a pod dlaní, kterou měl položenou na zábradlí, cítil rez a oprýskávající barvu. Přesto všechno bylo letiště pýchou města, možná i celého státu. Pokud věděl, bylo to jediné místo, odkud se stále vypravovaly transatlantické lety do Evropy. Možná ještě Kanaďané nahoře v Otawě udržovali  spojení. Letadlo se blížilo a rychle ztrácelo výšku. Airbus šestset dvacet, labutí píseň technologie dvacátého století. Už nikdy se nepostavilo nic lepšího. Barry stočil pohled k městu. Bylo tam, stále rozlehlejší a špinavější, s pár mrakodrapy v centru a změtí neskutečně rychle se rozšiřujících slumů. Závoj smogu byl dnes řidší než obvykle, protože vítr z vnitrozemí vál už druhý den. Vrátil se v myšlenkách k muži, na kterého čekal. V telefonu zněl jeho hlas sebevědomě a Barry doufal, že ho pozná i podle mizerného popisu, který měl k dispozici. Štíhlý, vysoký, tmavé brýle a černé vlasy. Nechtěl na něho čekat v letištním baru podle jeho návrhu. Možná byl W. O’Brien skutečně dobrý, ale tady ve městě, v tlačenici dvacetimiliónů lidí, byl ten ostrý chlapík s kolty proklatě nízko Barry. 
Letadlo  přistálo a pomalu dorolovalo na místo označené velkým bílým křížem. Čtyři letištní autobusy se vystřídaly u dvou výstupových turniketu a ve srovnání s ohromným trupem airbusu vypadaly jako dětské hračky.  Barry nedokázal ze vzdálenosti rozeznat, kolik lidí vystoupilo, ale i kdyby byly autobusy plné, znamenalo to sotva poloviční obsazení letadla. Přesto se airbus vyplácel, protože na rozdíl od novějších a menších strojů, byl spolehlivý. Barry se přesunul do odbavovací haly, v automatu si koupil žvýkačky a pomalu žvýkal jednu po druhé. Jakmile začala chuť pepermintu slábnout, starou vyplivl a vzal si novou. Předstíral, že studuje příletové a odletové řády, ale přitom po očku pozoroval výstupy z celního prostou. Na obrovské reklamní tabuli zavěšené u stropu se z kaleidoskopické změti barev vyskládala postava cudně zahalené manekýny. Nebo manekýna. Barry na okamžik zvedl pohled a potlačil chuť odplivnout si. Z nalíčené tváře unisexového modelu se nedalo rozeznat, zda se jedná o muže či ženu. Chápal to, ale nedokázal si zvyknout. Setřel si z čela kapky potu. A nedokázal si zvyknout ani na tropická vedra, která panovala od května do září. Pamatoval si, že když byl kluk, vzal ho jednou táta nahoru do kopců. Tehdy ještě padal sníh.
“Sakra” zaklel polohlasem.
Kdyby nebylo neobvyklých brýlí, propásl by ho, protože vyšel až z nejvzdálenějších dveří označených nenápadným nápisem – “Only for Men”. Barry téměř vyběhl, aby ho dostihl ještě před vchodem do baru. Co má chlap, který loví ženské, co jezdit pánskou třídou?
“O’Brien?” zeptal se polohlasem a snažil se zklidnit svůj zrychlený dech.
Muž se zastavil a najednou mu stál tváří v tvář. Jako by se ani nehýbal, pouze se přetransformoval z jedné pozice do druhé.
“Ano. Vy jste Barry Medlow.”
Nebyla to otázka, ale konstatování.
“To souhlasí.”
Barry byl zvyklý na tmavé brýle a sám je často nosil, ale anatomicky tvarované karbonitové sklo zakrývající větší polovinu O’Brienovy tváře ho znervózňovalo. Na tmavém povrchu se neodráželo vůbec nic a černá skvrna rozbíjela obličej v nesouvislou mozaiku vlasů a kůže.  Potlačil touhu uhnout očima a odvrátit se.  Zástup lidí spěchajících z haly je obtékal  jako aerodynamicky tvarovanou kapku, nikdo se na ně nepodíval dvakrát.
“Máte zavazadla?”
“Už jsou tady.”
“V tom případě můžeme jít, venku na nás čeká vůz.”
Slunce mezitím změnilo interiér automobilu v rozpálenou výheň. Barry se  nestačil ani posadit a už se koupal v potu. Nastartoval, kompjůtr zapnul klimatizaci.  Na okamžik dokázal vnímat jen ukazatel na teploměru, vedro a  pach horké kůže potahů smíšený s odérem benzínu, který se přes všechna jeho opatření někudy odpařoval z motoru. Nebo ze sacího potrubí, nebyl si jist, protože moc lidí, kteří dokázali opravit benzínový motor, už nebylo.  Teplota klesala po desetinách, zpočátku pomalu, potom rychle a ke konci opět pomalu. Během tří minut spadla z vražedných jednapadesáti na snesitelných třicet dva. O’Brien  po celou dobu mlčel. Když se k němu Barry otočil, zjistil, že si sundal  brýle. Dlouhá hubená tvář s liniemi výrazných vrásek, pleť před okamžikem ukrytá pod karbonitovým sklem byla nezvykle bledá. Oči velké a černé. Vypadaly unaveně  a  měkce.  Ale to bylo jediné, co na O’Brienovi vypadalo měkce.  Barrymu připomínal jednu písničku, kterou kdysi objevil na otcově staré gramodesce. Gramodesky byly velké černé kotouče, na které se zaznamenávala hudba, ještě než přišly kompakty. Skladba se  jmenovala “Tvrdý jako kámen” a právě tak zněla. Barry zařadil a snadno vklouzl do proudu vozidel. Ani v největších zácpách s tím neměl problémy, protože každý majitel malého elektromobilu pětimetrovému pontiakovi s ocelovými trubkovými nárazníky ochotně ustoupil.  Pontiak byl Barryho pýcha a symbol jeho postavení. Patřil mezi hrstku lidí ve městě, kteří se vysmívali vládním eko předpisům a mohli si místo směšných elektrů dovolit poctivý bourák minulého století. Barry doufal, že si to O’Brien uvědomuje. Doufal, že si uvědomuje, že on, Barry, není jen tak někdo. Doufal v to, protože mu O’Brien naháněl strach.
“Většinou nevím kam dříve skočit, ale řekl jsem si, že se o vás postarám raději sám. Cokoliv budete potřebovat, zajistím. Cokoliv. Zbraně, drogy, techniku.”
O’Brien přikývl.
“Zbraně mám své, drogy nepotřebuji. Chci konto na Síti. Na cizí jméno, přístupová práva AA+. Možná později nějaké vybavení, ale to nebude nic obtížného.”
“Ani starosta nemá AA+.”
“Řekl jste, že zařídíte všechno.”
“O.K:”
Barry si zpočátku myslel, že najmutí O’Briena je čistě akce starosty a městské rady, ale suma, jejíž převedení zajišťoval, ho přinutila změnit názor. A pokud starosta sežene AAplusko, znamená to, že v tom má prsty vláda, nejspíše federální. Nebo Mafie. Střihl to křižovatkou na červenou a zavrtěl hlavou. S mafií měl lepší styky než s oficiálními kruhy. Věděl by, kdyby se chystalo něco velkého. Ale neuškodí, když svým přátelům pošle upozornění. Po očku se podíval na O’Briena a najednou měl pocit, že ten chlap do něj vidí jako do křišťálové koule. Potlačil pachuť žluči na jazyku. On, Barry, se přece nebude nikoho bát. Nikoho a ničeho.
“Kde chcete bydlet?”
“Spíše menší hotel. Starší, bez elektronické registrace zákazníků.”
“Takové jsou  jen v smradlavých čtvrtích.”
Naschvál použil žargonu, aby se ho O’Brien musel na něco zeptat. Zbytečně.
“Nevadí.”
“Kdy začneme s prací? Zítra ráno?”
“Potřebuji zařídit spoustu věcí. Vyzvedněte mě kolem šesté a někde povečeříme.”
“O.K.”
Vysadil ho před hotelem Zrzavý drát a odjel rychleji, než se mu někdo pokusil prostřelit sklo. Naproti přes ulici hořel dům. Skupina mužů s kbelíky a ruční stříkačkou napojenou na malou pojízdnou cisternu polévala sousední stavby vodou, ale požár přímo nehasili. Na dlažbě před domem bylo neumělými kostrbatými písmeny napsáno: čarodějnice.  Barry šlápl na plyn. Do večera musel zařídit spoustu věcí. Za jízdy telefonicky zkontroloval svoje herny a bary, páru raketýrů, které chytili jeho muži, vysvětlil, že všechny zábavní podniky v Vellomské čtvrti jsou pod jeho ochrannou. Zbýval rozhovor se starostou. O AA+ přístupu s ním nechtěl hovořit  po telefonu. Na cestě k radnici ho zastavil zmatený telefon z kasina Modrá chuť. Zaklel. Tenhle podnik byl jeho pýcha. Po všech stránkách na úrovni, pouze pro nejbohatší a nevlivnější, nevyčerpatelný zdroj užitečných kontaktů. Právě tady nepotřeboval žádné problémy.  Podřadil, pneumatiky zakvílely, přejel přes čtyři jízdní pruhy a jednu dvojitou bílou čáru. Policejní vůz, kterému zkřížil cestu ho nechal na pokoji. Jeho pontiak znali všude.
Barry nervózně poklepával prsty o sponu opasku. Tohle problém byl. Na koberci ležela mladá žena. Krátkou sukni  měla vyhrnutou až k pasu, černé punčochy zdobené krajkou na stehně roztržené. Nohy byly dlouhé, dokonale tvarované genetikou, mládím a pravidelným cvičením. Skelné oči strnule zíraly ke stropu. Barryho tyhle holky nerajcovaly ani jako živé. Strach působil na jeho chtíč jako patnácti stupňový mráz.  Stačil  pohled, aby zjistil, co ji zabilo. Stisk rukou jí rozdrtil průdušnici.
“Zákazník?” zeptal se mlčky přihlížejícího správce.
“Ano. Jel v žlutém sněhu a s ní si dal sextázi. Posedl ho amok.”
“Blbec. Kdo všechno  o tom ví?”
“Holky, co tu byly. Pavlína, Ilona, Segeda. A barman.”
“Kde jsou?”
“Čekají nahoře v pokojích.”
“Tak to už to stačily vyžvanit ostatním.”
To bylo mrzuté. Barry by se nerozpakoval připsat mrtvou štětku na seznam ztrát a zákazníka vyždímat jako hadr. Před dvaceti lety by to udělal, ale dnes už to nešlo. Soustředilo by to na něj pozornost ženského podsvětí a to by znamenalo začátek jeho konce. Nejrozumější by bylo celý krám zavřít, ale od doby, kdy se stát snažil potírat prostituci, právě ona vynášela nejvíce. A navíc, kontakty potřeboval, na nich stálo jeho království.
“Kdo je ten zákazník?”
Správce mu podal doklady.
“Zkontrolovali jsme ho. Střední šarže, svobodný.”
“Fajn. Zatím ho tu držte, jdu do  kanceláře, za deset minut jsem zpátky.”  
Ujistil se, že jsou dveře zavřené, kohoutek umyvadla otevřel na maximum, spustil elektronickou rušičku a vytočil známé číslo. Byl napjatý a soustředěný, ale nebál se. Občas ho potřebovali, měl s nimi dobré styky, ale od chobotnice je moudré držet se co nejdále.
“Alexeji, to jsem já Barry.”
Přetrpěl si slovansky zdlouhavé a téměř upřímně znějící uvítací fráze.
“Nejprve jedna zpráva pro tebe. Vinny si najal chlápka, pro kterého bude zařizovat AA+ licenci na Síť. Městská rada ani starosta takovou pravomoc nemá, to znamená, že se jedná o něco většího.  A teď k něčemu jinému. Potřebuji, abys pro mě někoho uklidil. Hned. Musí to vypadat jako nehoda. Zabil mi holku.”
Odmlčel se a naslouchal další litanii. Věděl, že žádá více než je obvyklé, ale věděl, že to Alexej pro něho udělá. Rus se bavil a dával mu najevo,  kolik  ho taková služba bude v budoucnu  stát. To bylo velmi nebezpečné.
“Alexi, poslouchej. Já vím kolik prodávání holek vynáší. Nemyslím teď špinavé děvky v smradlavých čtvrtích. Mluvím o holkách pro právníky, vládní zaměstnance, hlavouny úřadů. Po tom tajná služba pase a to taky nese. Vím, že je máš zmáknuté. Ale máš zmáknuté i čarodějnice? Proč po tom státní tak jedou? Protože se bojí úniku informací, bojí se, že čarodějnice při šukačce jejich elitu zmanipulují, zhypnotizují a co já vím co ještě. Netuším, co je na tom pravdy, ale vsadím se, že si čarodějnice tyhle holky hlídají, nebo jsou s nimi v kontaktu. A určitě se jim nebude líbit, když necháme toho chlápka jen tak odejít. A nemyslím, že budou rozlišovat, jestli to bylo v mém malém podniku, nebo v některém z tvých velkých. Tohle nebezpečí hrozí nám oběma. Já z nich mám strach a pokud mi nepomůžeš, zavírám to tady. Jasný.”
Bary položil telefon a oddechl si. Alexej byl chytrý, ale musel se více schovávat a proto se více bál. A nebo více věděl. Poslední nepříjemnou myšlenku Barry rychle potlačil. Vrátil se do baru, kde na něho čekal správce. Namíchal si dvojitou whisku s ledem a posadil se.
Za deset minut zaskřípěly na sypané přístupové cestě úzké  pneumatiky elektrodrožky.
“Vyveďte ho ven a řekněte mu, ať se tu vícekrát neukazuje.” rozkázal.
Než jeho příkaz splnil, stačil si namíchat další drink.
“Holkám řekněte, že se nám pokusil utéci, ale vyboural se a výbuch akumulátorů mu to spočítal. Já mizím.”
Elegantně klouzal odpoledním provozem. Byl spokojený sám se sebou. Dnešek byl opravdu pestrý, ale všechno v pohodě zvládl. Zbýval rozhovor se starostou a večeře s O’Brienem. Nechtělo se mu trmácet se do nějaké pitomé restaurace a vrátit se domů bůh ví kdy. Anebo – ! Barry luskl prsty. Dnes má opravdu dobrý den. Vytočil číslo domů.
“Jano? Tady Barry. Večer přivedu hosta. Děti pošli pryč, třeba ke kamarádům. S večeří se vytáhni, klidně ji někde objednej. Až ho přivezu, nechci doma žádné služebnictvo. Obsluhovat budeš ty. Jasně. A můžeš se klidně vyštrejchnout.”
Položil sluchátko a spokojeně si pohvizdoval melodii  skoro sto let staré rockandrollové vypalovačky.

O’Brien naštěstí netrval na tom, aby ho vyzvedl v hotelu a k oboustranné spokojenosti si domluvili  schůzku na Nelsonově náměstí. Slunce už zapadlo a začínalo se smrákat. Žár naakumulovaný do zdí obchodů, hotelů, bank, do dlažby chodníků a silnice  už z větší části ztratil svou sílu a do vzduchu se vkrádala noční svěžest. V šeru se ztrácely praskliny na fasádách,  tabule výkladních skříní se leskly jako nové a korzující lidé vypadali spokojení a šťastní. Jako za starých časů, pomyslel si Barry. Jako za starých časů, než přišla ekokrize, nová válka severu proti jihu, průmyslové gangy, oteplení, epidemie enviromentálních nemocí a spousta dalšího svinstva. Jako za starých časů, než  všechno začalo jít od desíti pěti. Barry pocítil závan hrdosti z toho, že i on přispívá k tomu, aby tohle město vypadalo dobře. A ještě na tom slušně vydělává. O’Briena si všiml hned. Vyšel z módního salónu naproti přes ulici. V tmavém saku z měkkého materiálu, bez kravaty, jen se sportovním stojáčkem. Tentokrát neměl na obličeji průzor z pilotní helmy, ale střízlivé tmavé brýle. Aniž by zpomalil, protáhl se skupinkou lidí a bez rozhlížení proplul hustým ruchem  ulice.  Pohyboval se jako jako, Barry chvíli hledal vhodné přirovnání, jako kříženec tanečníka a hrdiny starého akčního filmu. V levé ruce nesl sportovní tašku, do které se mohla snadno vlézt krátká brokovnice.  Pochyboval, že by používal něco tak primitivního. Krátce blikl světly, aby na sebe upozornil. O’Brien nastoupil do auta a vklouzl na sedadlo rychle a tiše jako rtuť vyplňující objem baňky starého teploměru.
“Ohákl jste se.” přivítal ho Barry a rozjel se.
“Ano. Už dlouho mě nikdo nepozval k sobě domů.”
Barry si začínal myslet, že udělal chybu. Vrátil se mu pocit vlastní průhlednosti a jeho pohnutky mu připadaly čitelné jako komiks s kačerem Donaldem.
Jeli mlčky. Když kráčeli k domu, Barry se musel nutit, aby nahlas nekřičel: Vidíš ten barák? Ten pozemek? V tomhle posledním pořádným městě na kontinentě jsem někdo, všichni se mě bojej, já jsem tady ten ostrej hoch, je ti to jasný? Přesto že mlčel, spravil mu pohled na luxusní  vilu náladu.
Zazvonil. Jana otevřela po přiměřené pauze, i když by se vsadil, že byla nalepena na skle a čekala, až přijedou. Zpočátku chtěl představování odbýt krátkým zamumláním, ale O’Brien otevřel svou sportovní tašku a místo brokovnice vytáhl  kytici růží. Pravých přírodních růží. Barry v duchu zaklel –  kytka musela stát celý majlant, ale pak si vzpomněl na sumu, kterou město O’Brienovi zaplatilo a pokrčil nad tím rameny. Pokud nevěděl, jak lépe utrácet peníze… .
“Pan William O’Brien, má paní, Jana.”
O’Brien se lehce uklonil a s úsměvem kytici předal.
“Velmi mě těší, madam.”
Oslovení Barryho popudilo, ale potom musel uznat, že je namístě. Jana v šatech inspirovaných jižanskou módou poloviny předminulého století vypadala jako skutečná dáma. Jen  její dekolt mu připadal příliš odvážný. Na druhou stranu se na jejím hrdle krásně vyjímal diamantový náhrdelník, který kdysi koupil z reprezentačních důvodů. Rozhodl se, že ji za to nepokárá. Usadili se v jídelním salónku. Jana už předem přivezla pojízdný bar  s bohatou zásobou ledu.
“Dáte si něco k pití? Malý aperitiv?”
O’Brien zaváhal.
“Vy příliš nepijete, že ne.”
“Ne, většinou musím být ve střehu, ale dnes bych i mohl, pomáhá mi to v relaxaci. Jen jsem v tomto ohledu velmi vybíravý.”
“V tom případě se podívejte.”
Otevřel dvířka baru, O’Brien chvíli studoval viněty.
“Musím uznat, že u vás si vybere i znalec. Glenwich 72, prosím. Jednu kostku ledu.”
Barry nachystal drink a už chtěl bar zavřít, když se O’Brien obrátil na Janu.
“A pro vás, madam?”
Barry potlačil prudký nával vzteku. Nikdy Janě nedovoloval pít. Ten bastard mu to dělá naschvál.
“Martini a hodně vermutu.”
Při předkrmu, krabím salátu, lehce konverzovali a Barry zuřil více a více. Jana byla O’Brienovými způsoby očividně okouzlena a dávala to okatě najevo. Dost dobře teď nešlo jednat s ní obvyklým stylem. Rozhodl se pošramotit O’Brienovu gentlemanskou tvář, i když domů obchodní záležitosti obvykle nezatahoval.
“A hádej, má drahá, čím se pan O’Brien živí. V čem je jedinečný.”
Barry s požitkem vypil sklenici. Otázka, i tón, kterým ji položil, se mu zamlouvaly.
“Nevím. A nebudu ani hádat, protože pokud se ptáš, bude to určitě něco velmi neobvyklého.”
Barry si dolil.
“Tady pan O’Brien je lovec. Lovec čarodějnic.”
Barry se zasmál a cinkl příborem o talíř.
“Dej mi nášup.”
Počkal až se před ním na talíři navrší další porce jehněčího s křehkou zeleninou a pečenými brambory, nabral si a s plnými ústy pokračoval.
“Neprohlížej si ho úkosem, bez takových, jako je pan O’Brien, by to s námi šlo s kopce ještě rychleji. Jak jste se k téhle profesi vůbec dostal?”
Barry  předstíral, že mu tři dvojité whisky stouply do hlavy a sázel na to, že k němu O’Brien bude tolerantnější.
O’Brien usrkl sodovky, krátce se na Barryho podíval a letmo se usmál.  
“Tohle je moje poslední zakázka, vlastně budu jenom rád, když to někomu řeknu. Každý se někdy potřebuje vypovídat.  Pracoval jsem v oddělení průmyslové kontrašpionáže jednoho mezinárodního konsorcia a čarodějnice se nám pokusili nabourat do databáze. Se štěstím se nám podařilo úniku informací zabránit a dokonce jsme jednu z nich i chytili.”
Barry nepřítomně pokýval hlavou.
“To jste musel být zatraceně dobrej.”
“Ani ne. Byla to spíše shoda okolností.”
“A co se stalo s tou ženou?” promluvila po krátké pauze Jana.
Barry potlačil chuť okřiknout jí. Odpověď ho samotného zajímala.
“Chtěla jí státní policie, ale přijeli si pro ni pozdě. Utekla nám.”
“A co bylo potom s vámi?”
Jana z O’Briena nespouštěla zrak.
“Dostal jsem nabídku od vlády, ale než jsem jí přijal,  ještě  rok jsem pracoval pro firmu.”
“A tak se z vás stal lovec.”  zkonstatoval spokojeně Barry.
“Střílíte se zálohy ženské a berete za to tučné prachy.”
Měl chlapce, kde ho chtěl mít, whiska mu náhle chutnala jako když jí pil před čtyřiceti lety poprvé.”
O’Brien zamyšleně přikývl.
“Dá se to tak říci. Průměrný koeficient úspěšnosti u koncových agentů jako jsem já byl 0.32. To znamená, že na jednu zneškodněnou čarodějnici připadali tři chlapi.
“Byl?” zeptala se Jana.
“Byl, už nějakou dobu pracuji na volné noze a zakázky si vybírám. Po tom, co jsem odešel já a  Studený Jindříšek budou mít úspěšnost ještě mnohem horší.”
“Vy o nich musíte hodně vědět, že ano.”
 Jana pohlédla O’Brienovi přímo do očí.
“Musím, pokud chci přežít. Zaměstnávám několik lidí, kteří pro mě monitorují Síť, světový tisk, kupuji informace z laboratoří, platím informátory v tajných službách,  slušný balík spolkne agent.”
“To musí stát hodně peněz,” zabručel Barry.
Cítil, že pátý panák ho začíná zmáhat.
“Proto jsem tak drahý.”
“Jak to vlastně všechno začalo? Myslím skutečně, ne podle oficiálních míst.” 
Barry nad Janinou otázkou popuzeně pohodil hlavou.
“Jak?! Několik  ženských zjistilo, že umí pár triků a najednou si myslely, že jsou něco více než my a začaly se podle toho chovat.”
O’Brien Janu zamyšleně pozoroval.
“Než jsem tohle všechno zjistil, stálo mě to značnou sumu a spoustu času. Ale – už jsem říkal, že končím. V roce 1998 byla na trh uvolněna látka, která uměle zhoršovala účinnost trávení a umožňovala “jíst na co máte chuť a přitom zůstat štíhlý.” Jak tvrdily tehdejší reklamy. S jejími vedlejším účinky  to nebylo úplně růžové, ale v kolotoči se točily obrovské peníze.  Za pochodu byla vylepšována, pozměňována, úpravy byly často nelegální a nekontrolované úřady pro léčiva a farmaka. Po patnácti letech byla  Linea, tak se ten preparát v poslední fázi jmenoval, zdánlivě dokonalá. Hormonálním působením selektivně znecitlivovala trávicí enzymy. V civilizovaném světě, mluvím hlavně  o Evropě a USA, jinde měli přesně opačné starosti, podstupovalo lineovou kůru  90% žen  a 33% mužů.  V roce 2034 se objevily informace o  parapsychických médiích, které byly ochotny a schopny  předvěst své nadání před zástupci tradiční vědy. Bylo konstatováno, že telekineze, telepatie, omezené předvídání budoucnosti jsou reálné věci. Všechny média byly dívky a ženy ve  věku do 20 – ti let. Při genetické analýze byly objeveny změny na pohlavních X chromozómech, to vysvětlovalo, proč jsou média jen ženy. Parapsychologicky nadaných žen přibývalo a jejich schopnosti byly někdy naprosto neuvěřitelné. Zdánlivě se nic nedělo, jen v pár paranoiou stižených mozcích starých jestřábů z vojenských kruhů  vznikl strach, co by se mohlo stát, kdyby trend pokračoval kupředu. Byla vyčleněna výhradně mužská složka kontrašpionáže, které měla zjistit jak, proč a co bude dál.  V letech 2043  2047 se ztratilo asi 86 dětí parapsychologicky nejdisponovanějších žen, ale ještě stále si nikdo nic neuvědomoval. Potom Taťána Semjonová zorganizovala první sjezd L – žen. Ony už tehdy tušily, co katalyzovalo mutaci, ale vládní výzkum to zjistil až o dva roky později. První den kongresu veřejně demonstrovaly schopnosti pětileté holčičky, která svou vůlí vychýlila z oběžné dráhy vyřazenou orbitální laboratoř, udělila jí rychlost 50 km/s a po přesné trajektorii ji poslala přímo do Slunce.  Třetího dne kongresu zaútočila na hotel, kde se setkání konalo, extremistická falanga ze třetího světa, která chtěla onu pětiletou holčičku jako zbraň. Ostatní tajné služby nezahálely a při fingovaném pokusu o záchranu jednoduše vyhodily hotel do povětří. Následovala série špionážními organizacemi provedených únosů nejznámějších médií, ale  L-ženy se rychle stáhly do ilegality.  Po dvou letech byla zastavena produkce Linei.
“Co všechno vlastně umí? Dají se odhalit?” zeptal se Barry.
Visel na O’Brienovi očima a sklenku držel křečovitě sevřenou mezi prsty.
“Dokáží ovlivňovat cizí jednání, hypnotizovat, vyvolat nemoci, uzdravovat. Prý i působit myšlenkami na hmotu.”
“Skutečné čarodějnice.” zašeptal Barry.
“Jak je poznáte?”
“Genetické změny vykazuje 98 % dnešních žen u nás a v Evropě, 35 % v muslimských zemích. Neumíme určit, kterou jsou pouze latentní, a  které skutečně aktivují parapsychologické schopnosti. Jistým poznávacím znakem je, že L-ženy žijí v dokonalé shodě se svým tělem, jsou obvykle ve skvělé kondici a z mužského hlediska velmi atraktivní.”
Barry sklouzl pohledem na svou ženu. Tohle nějak vytušil už dávno. Proto se bál všech dlouhonohých krásek, proto si to nikdy nerozdával se štětkami, které zaměstnával. Bál se. A proto nutil svou ženu, aby byla při těle, aby se přejídala, zakazoval jí kosmetiku, holiče. Nejspokojenější byl v jejím šestinedělí. Připadala mu tak nádherně bezmocná, odkázaná jen na něho.
O’Brien okamžik pozoroval  jeho tvář, potom se obrátil na Janu.
“Jídlo bylo opravdu vynikající.”
“Napil se, a s úsměvem se otočil zpátky k Barrymu.”
“Ale všechno, co jsem řekl o identifikaci platí jen přibližně. Kdysi sídlila  v Bílém domě agentka, přezdívali jsme jí Kukačka. Měla přístup k nejvyšším informacím a někdy dokonce i k L – kontrašpionáži. Nakonec jsme jí dostali. Byla to prezidentova sekretářka. Papírově i podle vzhledu  šedesátiletá paní s cukrovkou.”
Barry vztekl dopil skleničku. Ten chlap si z něho dělal srandu.
“Měli jsme je všechny vybít hned na začátku. Nebo pozavírat.”
O’Brien přikývl.
“To šlo jen těžko. Na začátku jednadvacátého století chyběl už jen krok ke skutečné pohlavní rovnoprávnosti. Snad poslední kruhy, kde to ještě neplatilo, byly vojenské štáby. Kdyby se všechno stalo o dvacet let později, asi by svět vypadal jinak.”
Barry promluvil chraplavým hlasem.
“Od vojáků přišla obroda. Ženské nejsou ve vládních funkcích, firmy, které mají ve vedení ženy nedostávají vládní zakázky. Možná se v kongresu podaří prosadit Lawlyho zákon a podmíněném volebním právu pro ženy.”
O’Brien pokrčil rameny.
“Možná.”
“Jano, jdi spát.” zavrčel Barry a přihnul si přímo z láhve.
Počkal až se za ní zavřou dveře.
“A jak je poznáváte vy, O’Briene? Jak víte, kterou poslat na hranici?”
O’Brien si dolil a usrkl destilát.
“Je to složité. Mutace jsou i na mužských chromozómech. Nejsem médium, ale někdy je dokážu rozpoznat. Někdy. Nejčastěji mě při prvních setkání upozorní něco jako krátký záblesk za čelem, bliknutí reflektoru na periférii vidění.”
“Tak proto ty brýle.”
“Ano. Bez nich bych to většinou přehlédl.”
“A co vlastně chtějí O’Briene?”
“Nevím. Vím jen, že shromažďují peníze, know-how. Někdy mám dojem, že sbírají sílu na to, aby zkusily dát  svět do pořádku.”
“Já bych řekl, O’Briene, že jim fandíte. A přesto je lovíte. Jste blázen?”
“Možná. Kdysi jsem je nenáviděl. Teď je mi to už jedno. Dělám jen práci, která mě živí.”
O’Brien cítil, že i on začíná být opilý.  Pouhé tři skleničky na něho byly dost,  už si odvykl pít. Ale na akci potřeboval být relaxovaný a vláčný a tohle byla taky možnost.
“Neříkáte mi úplnou pravdu, O’Briene. Proč jste je začal honit?”
“Žena, kterou jsem chytil ve firmě, mi neutekla. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Pomohl jsem jí ukrýt se před policií. Asi rok a půl jsme spolu žili a potom mě opustila. Nechala mi lístek. Prý jsem se toho o nich od ní dozvěděl příliš mnoho a jsem jim nebezpečný. Prý jí bylo líto, co musela udělat.”
Vzpomínka byla stále překvapivě bolestná. O’Brien se zvedl k odchodu a Barry na okamžik v tlumeném světle lustru zahlédl nepřirozeně pravidelný vzor v pórech kůže jeho obličeje. Byla to umělá pokožka vyráběná ze směsi žraločích chrupavek, syntetického kolagenu a umělých buněčných kultur.
“Pokusila se tě zabít.”
“Ano, zapálila mě. Pohledem.”
Za O’Brienem se už zavíraly dveře, když se Barry vzmohl na poslední nejdůležitější otázku, která ho napadla už odpoledne.
“Hej, O’Briene, a co moje žena? Je čarodějnice?”
O’Brien se zastavil a pomalu otočil. Usmíval se, možná se šklebil.
“Nevím. Tyhle brýle jsou špatné. Ozvu se pozítří. Zítra se budu připravovat na akci.”
Barry počkal až zaslechne zvuk automaticky se zamykajících dveří, vstal, dopotácel se k telefonu a vyťukal známé číslo.”
“Frederiku. Chci abys ho sledoval. O’Briena samozřejmě. Nehneš se od něj ani na krok.”
Sluchátko mu vypadlo z ruky, posadil se do křesla a usnul.

Konec první části