Linda píše povídku

Nemuselo se to stát, kdyby ten počítač dodali včas. Nebo aspoň rok poté, co o něj PhDr. Hečková zažádala. Nikdy nepřišel.
Kdyby se žádost o novou techniku neztratila na stole nějakého bezejmenného byrokrata, Linda by stroj nakrmila údaji a hledala podobnosti mezi texty a jazyky. Možná by za svou práci dostala i nějaké ocenění. Rozhodně by žila mnohem veselejší život.
Bez počítače by potřebovala (jak si jednou ve chvíli zoufalství zjistila) sto tisíc lidských výpočetních hodin. Deset otroků se slovníky a kalkulačkami by tou prací strávilo zhruba dva roky.
Chtěla svůj výzkum dokončit, statistická lingvistika ji zaujala už na vysoké. Rok a půl vypracovávala článek, či spíš knížku, o svých objevech… Jenže všechno se opíralo o dohady. Nemohla dokázat, že typický kus textu vypadá tak, jak by vypadat měl. Linda chtěla víc než filosofující stať plnou kdyby a možná. Chtěla poskytnout jasné a ověřitelné předpovědi.
Občas mívala chuť ukončit svou stať větou: V dalším výzkumu bohužel nebylo možné pokračovat, neboť náš ústav má od pádu otrokářského společenského řádu kritický nedostatek výpočetní síly.
Jistě, situace stále nebyla beznadějná. Linda mohla například zajít za náměstkem pro výzkum a vysvětlit mu svůj problém. Ne, že by to už nezkoušela.
„Čest práci, soudruhu náměstku.“
„Čest, soudružko Hečková. Zase jste se přišla zeptat na tu věc?“ uvítal ji Hruch.
„Ano. Pochopte, že jinak nemohu dost dobře placovat.“
Do háje. Placovat. Zrovna, když to nejvíc potřebuje, si musí zase šlápnout na jazyk.
„Ploč nemůže náš ústav zažádat o jeden jediný počítač, soudruhu náměstku?“
„Doktorko Hečková, musíte si uvědomit situaci, ve které se nacházíme. Není možné jednoduše přidělovat techniku, kam se komu zlíbí…“ začal náměstek vysvětlovat. Mluvil a mluvil.
Linda seděla v kožené sedačce a obdivovala zařízení Hruchovy pracovny. Koberce, pěkný dubový stůl, v koutě televize s videem a na stole elektrický psací stroj. Nemůžeme přece jednoduše přidělovat techniku, kam se komu zlíbí. Vzduchem zatím poletovala slova: formuláře, ekonomické plánování, zodpovědnost, vědění, optimální řízení, zájem celku a další a další.
Linda přemýšlela, proč vlastně chce analyzovat texty z knih, když osud světa stejně určují úplně jiné slohové útvary.
Příval slov ustal a Linda pochopila, že ani tentokrát neuspěla. Když za ní zaklaply dveře, cítila se mizerně. Kráčela po chodbě zpátky do kanceláře. Připadala si jako přetlakovaný papiňák. Jen jen vybuchnout.
Krok střídal krok, po stranách se míhaly dveře. Chodba byla dlouhá.
Kdybych aspoň byla hezká! Stačilo by se usmát a zamrkat, aby veškeré plánování a zájem celku šly k čertu. Proč nemůžu mít trochu štěstí?
Linda dusala chodbou a užírala se.
Konečně rozrazila dveře a vyčerpaně dopadla na svou rozvrzanou židli. Venku se stmívalo. Už zase.
Vrcholil podzim a republika už dávno přešla na zimní čas, takže noc přicházela brzy. Tma z ulic jako by nikdy neodcházela – jenom se okolo poledne na pár hodin stáhla do koutů a stínů. Lindě tohle období vždycky lezlo na nervy.
Kancelář byla prázdná. Karel a Vilma, Lindini kolegové, se nejspíš už sebrali a šli domů.
Končil další den.

Mohla si vybrat: odejít z ústavu nebo čekat. Už dávno si vybrala čekání. Kam by také šla? Ten samý druh kancelářských krys, který si udělal hnízdo z jejích žádostí a proseb, by se s radostí nažral všech papírů, které by musela vyplnit. Na kolika místech v republice mohli potřebovat lingvistku s kurzem ze statistiky? Ušetřila by si práci, kdyby se rovnou zeptala na volné místo v prádelně na rohu.
Čekat na zázrak bylo jednodušší. Tak čekala. Stále tajně doufala, že jednoho dne najde mezi poštou oznámení, že počítač je na cestě.

„Ahoj, Lindo.“
„Ahoj, Vilmo.“
„Tak co počítačka? Pořád nic?“ Vilma – padesátnice šťastně směřující do důchodu – se takhle ptala každé ráno. Asi si myslela, jak není milá. Nebyla.
„Nic,“ řekla Linda tiše. Každý den odpovídala tišeji a tišeji.
Jednou, pomyslela si, jednou jí řeknu, co si myslím o její shovívavosti.
Karel se na nic neptal. Líným tempem ťukal do psacího stroje nějaký článek, v přestávkách popíjel kávu a vyprávěl o svých úspěších při boji s plevelem na své chatě. Linda zjistila, že s těmi ubohými kytičkami sympatizuje.
Nějak uběhlo dopoledne, oběd i odpoledne a přišel večer. Tři kolegové se rozešli do šera.
Končil další den.

Vzato kolem a kolem, nebyl to špatný život. Miliony, možná miliardy lidí snily o klidném, slušně placeném zaměstnání. Doktorku Hečkovou navíc – jak si k vlastnímu překvapení uvědomila jednoho rána – vlastně nikdo nenutil cokoli podstatného dělat. Seznam jejích povinností se nejspíš ztratil ve stejné krysí díře jako žádost o počítač. Musela docházet do Ústavu a čas od času napsala stránku či dvě do nějaké zprávy, jinak si klidně mohla od rána do večera kreslit hvězdičky. Občas, když už byla zoufalá, to dělala.
Začala bezcílně bloudit po stezkách poznání. Dostala se do neprobádaných oblastí nedokazatelných teorií a vágních myšlenek, aby se vrátila zpátky k problému statistiky jazyků, a nakonec jen tak seděla, hryzaje propisku.

Nezbývalo než ráno projít dveřmi Ústavu, sednout si ke stolu a začít zabíjet čas. Co zabíjet – přímo masakrovat a hromadně popravovat vteřiny a minuty. Nakreslila za ty měsíce celé galaxie hvězdiček, krajinky plné fantaskních scenérií a (tajně) portréty obou svých spolupracovníků.
Až teď si uvědomila, že lidi okolo sebe skoro nezná. Seděli ve stejné místnosti už roky, jenže rozhovory se točily pořád kolem Karlovy chaty, Vilminých časopisů a televize. Když došla řeč na Lindu, Vilma se nikdy neudržela a začala žertovat o „bájné počítačce“. Linda mlčela. Stokrát si slibovala, že to zarazí. V duchu si tu konverzaci připravila do nejmenších detailů, jenže…
„Tak co, Lindo?“ zeptala by se Vilma.
„Neviděl jste na chodbě nějaké květiny? Jestli trpělivost přináší růže, mohla bych si založit docela slušnou zahrádku,“ odpověděla by doktorka Hečková s úsměvem.
„Jestli vy to s tou vaší počítačkou nepřeháníte,“ domlouvala by jí Vilma mateřsky, „měla byste se od toho odpoutat. Práce není všechno. Najděte si něco jiného, co vás naplní.“
„Třeba kafe, detektivky, rodinné oslavy a televizní estrády jako vy?“ opáčila by Linda sladce, „Víte, někteří lidé chtějí v životě něco dokázat a ne jenom hladce proplout ze školky do domova důchodců. Každému co jeho jest.“
„To jsem zrovna nemyslela…,“ bránila by se Vilma.
„No tak, děvčata, nechte toho,“ vpadl by do toho Karel, „Vilma jenom říká, že musíme být realisté. Je to jenom práce.“
„Aha. Takže Vilma mluvila o tom báječném pocitu, který se dostaví pokaždé, když člověk napíše stať plnou zhovadilých hloupostí, o které nikdo nestojí? Takové ty články, co slouží jako prvotřídní lapače prachu dole v archívech? Je to přece jenom práce, že?“
Vilma by se podívala na stoh papírů vedle svého psacího stroje, zamračila by se a zmlkla by.
Ano, to by bylo krásné. Bohužel, takhle by to neprobíhalo ani náhodou. Linda si už od školky šlapala na jazyk a na tvářích většiny lidí se brzy objevil výraz, který doktorka Hečková znala až moc dobře: skrývaný úsměv.
Nenáviděla ty, kdo se potají smáli. Nenáviděla paní učitelku, která Lindě při zápisu do první třídy doporučila odklad. Nenáviděla pohledy plné soustrasti u maturity. Myslela si tenkrát bláhově, že tím to končí, že když se stane moudrou a váženou odbornicí, všechno se vyřeší. Nevyřešilo.
Když byla klidná, dokázala Linda mluvit skoro normálně. Jakmile se ale rozčílila, výslovnost šla do pekel.
Jestli tlpelivost plináší lůže…
Ne, to by nešlo.

Zrovna seděla ve své kanceláři a zabíjela čas, když dostala nápad. Otočila papír plný hvězdiček na nepopsanou stranu a začala jej pokrývat textem. Tohle nedělala už celé roky. Psala příběh.

Zbytky plotu se zaryly do země, když kovové monstrum vpadlo do zahrady. Kapitán tanku si obezřetně prohlížel budovu. Měl rozkaz potvrdit kontakt…
Tam! Mezi stíny v podkrovním okně se něco pohnulo. Ano, žena s pistolí v ruce.
„Palte!“
Zaduněl výstřel a chata se v záplavě ohně vydala na cestu do nebes.
Docela mě to potěšilo. Občas se hodí být pokládána za mrtvou. Zvlášť, když ve skutečnosti ležím na dně staré důlní šachty, daleko od plamenů.
Měla jsem spoustu času na přemýšlení, než se věci venku uklidní.

Linda se usmála. Tohle se jí líbilo. Sbohem, záhonky. Sbohem víkendové boje s plevelem. Sbohem, byrokracie. Nastoupila těžká technika.
Doktorka Hečková pokračovala v psaní až do polední přestávky. Ve stole našla starý sešit se spoustou volných stránek. Pomalu je plnila.

Odhalili mě před pár dny. Kdo jsou oni? Vlastně nevím. Veřejná bezpečnost? Rozvědka? Armáda? Asi od každého trochu. Nezáleží na tom. Oni jsou lovci, já kořist. Většinou.
Začalo to nevinně. Dostala jsem pozvání na polikliniku, prý na přeočkování proti tetanu. Přitom jsem naposledy byla očkovaná před rokem. Udivilo mě to, ale zašla jsem tam. Mezi haldami papírů a děrných štítků se mohou lidé objevovat stejně snadno, jako se ztrácejí. Doufala jsem, že pár slov s doktory všechno vysvětlí. Svým způsobem vysvětlilo.
Znáte ten pocit, že celý svět je proti vám? Říká se tomu různě – pesimismus, stihomam, paranoia… V mém případě bohužel šlo o velmi přesné zhodnocení situace.
Když jsem přišla do ordinace a začala se dohadovat s neznámým mužíkem v bílém plášti, nešlo o nic mimořádného. Když mi dotyčný začal šermovat rukama před obličejem a zaklínat se nějakými předpisy, podle kterých mi může píchnout, co se mu zachce, mohlo jít o náhodu. Když pak ale do ordinace naběhli čtyři zřízenci a strhli mě k zemi, bylo jasno.
Vlastně ne. Jasno začalo být až když ti čtyři leželi bezvládně na zemi a doktor nevěřícně třeštil oči na hromadu těl.
„T-tohle přece nejde…“ vypravil ze sebe.
Jde. Ti čtyři prohráli v okamžiku, kdy ztratili přehled, které z těl v tom propleteném klubku jsem já.
Pomalu jsem se postavila. Doufala jsem, že doktor neslyší, jak mi buší srdce. Tohle bylo poprvé, co mi někdo zkusil vážně, promyšleně ublížit. To není zrovna příjemná zkušenost.
„Proč?“ zeptala jsem se tiše. Chtělo se mi křičet, jenomže jsem tušila, že kdybych začala, už bych nepřestala.
„Měl jsem své rozkazy…“ zamumlal.
„A ty zněly?“
„Moment… pčíí!“ kýchl a sáhl do kapsy. Myslela jsem, že pro kapesník. Spletla jsem se.
Ústí pistole nevypadalo moc hezky. Zvedla jsem ruce nad hlavu.
Zbraň dodala doktorovi sebedůvěru: „O nic se nepokoušejte. Mrtvá pro nás máte skoro stejnou cenu jako živá. Ani byste nevěřila, kolik lidí hoří touhou dozvědět se více o vaší fyziologii.“
Svou fyziologii jsem si mínila nechat ještě nějakou chvíli pro sebe.
„Nehýbejte se,“ poručil a zvedl sluchátko telefonu.

Linda si ani nevšimla, že se venku setmělo. Sebrala z věšáku svůj kabát a vyrazila do noci. Pršelo, padající kapky tvořily okolo lamp mokré svatozáře. Linda nechala doma deštník, vlhko ale nevnímala. Myslela na svůj příběh.

Podívala jsem se z okna. Na ulici o pět pater níž, vlisován do střechy zelené škodovky, ležel muž v bílém plášti. Pořád držel v ruce utržené telefonní sluchátko. To má z toho, že mě na vteřinku spustil z očí… Sejde z očí, sejde z mysli, sjede z pátého patra.
Teď už se asi nedozvím, jak na mě přišli. Přitom jsem si dávala takový pozor, abych se neprozradila! Doma jsem rozsvěcela světla a večer chodila spořádaně spát. Spolu s ostatními nájemníky jsem nadávala, když čas od času nešel proud a celá čtvrť se ponořila do tmy. Zjevně to nestačilo. Koho by vůbec napadlo hledat lidi, kteří milují zmatek? Lidi, kteří jsou ve svém živlu, když kolem vládne tma?
Hledat takové lidi by napadlo jenom cvoka. Nějakého cvoka na vlivném místě.
Na chodbě se ozvalo dupání. Policie? Někdo z personálu? Agenti? Na tom nezáleželo. Nadechla jsem se. Měla jsem před sebou běh na dlouhou, dlouhou trať.

Ráno pořád pršelo. V kanceláři bylo dnes nějak tepleji a útulněji než jindy. Snad za to mohla slota venku.
Když Linda vyřídila každodenní papírování, vrhla se opět na povídku. Několikrát se vracela k už napsaným částem. Škrtala a přepisovala, dokud stránky nepřipomínaly spíš abstraktní malbu než text. Ze všech chyb a omylů se pomalu rodilo něco, co Lindě připadalo úžasně krásné.

Přišel večer, čas jít domů.

Ráno, práce, večer, noc. Dny plynuly, textu přibývalo. O sobotách a nedělích Linda seděla doma a psala. Občas lingvistické poznámky, většinou povídku.

Pár dalších dní jsem strávila v jednom hotelu na okraji města. Hrála jsem si na Slovenku, která se přijela podívat na krásy hlavního města. Občanku na cizí jméno jsem si naštěstí připravila už dříve. Nestála za mnoho, zvlášť razítka připomínala spíš dětskou hru než oficiální dokument. Jenže večer, v mizerném světle jediné žárovky, vypadalo všechno dokonale. O to už jsem se postarala. Slovensky naštěstí umím.
Občas se hodí být opatrný. Sbírala jsem síly a plánovala. V úvahu přicházely vlastně jenom dvě možnosti: utéct ze země, nejlépe do Západního Německa, nebo zůstat a zahrabat se tak hluboko, jak to jen půjde. Třetí možnost – poskytnout zvědavcům praktickou ukázku své fyziologie – jsem vyloučila poměrně rychle.
Vyhýbala jsem se lidem, jak jen to bylo možné. Každou chvíli mě někdo mohl poznat. Na druhou stranu jsem ale nemohla vyvolat podezření samotářstvím. Proto jsem vždycky ráno odešla z pokoje, popovídala si paní na recepci o pletení a pražských památkách, pak jsem nasedla na autobus, popojela pár stanic a zapadla do jedné slepé uličky. Dny jsem trávila ve stinných koutech. Nikdo mě neviděl, takže jsem měla spoustu času na přemýšlení. Už dlouho jsem si tak neodpočinula.
Večer jsem se zase vrátila do hotelu. S patřičným nadšením jsem chválila chrám svatého Víta i pokrok, jaký paní recepční udělala při výrobě svetru. Jediné jídlo za celý den představovala společná snídaně v hotelové jídelně.
Nepotřebuji mnoho stravy. Zvlášť teď, když se dny krátí. Žiji ze tmy. Z prostředí, ve kterém se lidé neorientují, které vyvolává zmatek a bezmoc. Hojnost obého mi lidé dopřávají každý den. Je to potrava pro duši, jak se říká.

Probudila se. Noční košili měla skrz naskrz promáčenou potem. Tlumeně zaklela, nahmatala tlačítko lampičky a vydala se pro čistou, suchou košili. Nemínila zbytek noci strávit v mokru.
Když se vracela do postele, všimla si, že na nočním stolku leží otevřený zápisník. Chtěla ho zavřít, vtom si uvědomila, že ten text nepoznává. Rukopis ano – byl její – ale přísahala by, že nic takového nepsala.
Byl tam další kus povídky.

Něco kulatého mě tlačilo v zádech. Docela blízko, blizoučko u páteře. Moje druhé setkání s pistolí.
„Jen klid. Odvezeme vás domů,“ řekl jeden z těch tří. Lži, lži, lži. Spousta lidí se ráda nechá uklidnit a zmást, jenom aby nemuseli bojovat.
Mlčela jsem.
Výtah konečně přijel. A s ním i moje poslední šance na útěk.
Hlaveň mě rýpla do zad. S agenty napravo, nalevo a za zády jsem nastoupila. Pan Odvezeme-vás-domů zmáčkl tlačítko a dveře se zavřely.
Byli jsme namačkaní tělo na tělo v těsné kabince. Udělali chybu, když mě pustili příliš blízko ovládacího panelu.
Pomaloučku, polehoučku jsem se opřela o stěnu kousek od tlačítek s čísly pater. Když jsem tudy jela minule, všimla jsem si jedné malé, nenápadné páčky, kterou v jiných výtazích nemají. Páčky označené obrázkem žárovky.
Cvak.
Tma.
Všichni tři vykřikli naráz. Záblesk z ústí pistole osvětlil podivnou scénu: Dva muži tahají zbraně z kapes, jeden tiskne spoušť a tváří se jako vousatá Alenka v Říši divů.
Já nikde.

Linda polkla. Napsala to, jiné vysvětlení neexistovalo. Ráda by tvrdila, že ta slova připsal do jejího notesu někdo cizí, ale písmo by ji usvědčilo ze lži. Podle odstínu modré a šířky čar hádala, že to napsala propiskou, co si nechávala na nočním stolku. Jak logické, milý Watsone.
Jenže – tohle by si přece pamatovala. Že by psala ze spaní?
Chvíli na text nevěřícně zírala. Nakonec zhasla lampičku. Místnost se ponořila do temnoty.
Té noci Linda spala špatně.

Přišlo další ráno. Linda si tentokrát sešit raději do práce nebrala, noční příhoda ji dost znepokojila.
„Dobré ráno. Tak co počítačka?“
„Stále sní svůj elektlonický sen. Mimochodem, doufám, že si nemyslíte, že každodenním vyptáváním mi ten počítač snad přivoláte.“
„Snad se můžu zeptat, ne?“
„Ne každý den. Už rok mě pronásledujete pořád s tou samou otázkou. Víte stejně doble jako já, že ten krám nejspíš nikdy nedodají. Chcete vědět, kde je počítačka? Běžte se zeptat náměstka. Uvidíte, jak vás bude mít lád, když to budete plovozovat každý den.“
Vilma se zaškaredila a bleskově se obrátila k psacímu stroji, div neudělala na otočné židli piruetu.
Třeba už dá pokoj, zadoufala Linda.
Pak doktorce Hečkové konečně došel jeden závažný fakt: Když o něco jde, lidé si přestanou všímat přebytečných l. Dobrá nálada jí vydržela celý den.

Zase přišel čas zkusit štěstí u náměstka. Linda vstoupila do pracovny, zarývaje prsty do desek zápisníku. Vzala si ho s sebou jako talisman.
„Čest pláci, soudruhu.“
„Čest, soudružko Hečková. Hádám správně, že jste se přišla opět zeptat na plnění toho svého požadavku?“
„Hádáte splávně,“ přikývla Linda.
„Posaďte se.“
Pak se stalo několik věcí v rychlém sledu. Linda později často uvažovala, jestli to byla náhoda, nebo ne. Mohla být. Nikdy se to nedozvěděla.
Především slečna Hečková v rozrušení zakopla o židli. Levou rukou hmátla po opěradle. Aby udržela rovnováhu, musela máchnout pravačkou držící zápisník. Prsty sklouzly po deskách a sešit najednou letěl vzduchem. Dopadl na Hruchův stůl a, přesně podle zákona schválnosti, se otevřel na stránce popisující únik před agenty z výtahu. Hruch přes text přeletěl očima.
„Co to je?“
Linda notes rychle zaklapla a sebrala: „Paldon. To jsou moje poznámky. Musely mi upadnout.“
Hruch bohužel uměl číst i písmena vzhůru nohama. A velmi rychle.
„Opravdu? Na chvíli se mi zdálo… Mohu se podívat, čím se v pracovní době zabýváte, slečno?“ požádal Hruch a natáhl ruku. Linda poprvé zjistila, jak vypadá zlomyslné potěšení: spatřila ho totiž v náměstkových očích.
Správně mu měla zápisník podat a nechat Hrucha, aby se pokochal její tvorbou. Asi by ji vyhodili z ústavu. Doktorka Hečková by následující léta strávila jako uklízečka, ovšem nic horšího by se nejspíš nestalo. Možná, že by Linda za svůj odpor vůči systému nakonec dostala i medaili. Jenže to se nestalo.
Hruch totiž zemřel.
Linda stála nad bezvládným tělem a nechápala, co se stalo. Pak si vzpomněla: Když Hruch natáhl ruku, hodila mu notes do obličeje. Celý svět se zachvěl a potemněl. Stíny se vyplazily z koutů, stáhly se okolo náměstkova hrdla a začaly škrtit. Hruch vyjekl a začal se svíjet. Nakonec zmodral a padl hlavou do hromady papírů na stole.
„To přece nejde…“ zamumlala Linda. Začala se klepat.
Zvedla zápisník. Byl otevřený na poslední stránce: Nepovolila jsem, dokud plukovník K. nezemřel. O jednoho mizeru míň. Třeba dostane místo u tajné policie v pekle.
„Tohle jsem nepsala!“
Nebo psala?
Vlastně na tom nezáleželo. Lindin život se právě rozsypal na kousky.
Sebrala mrtvému z kapsy klíčky od auta a klidným krokem vyšla z pracovny. Měla před sebou dlouhou, dlouhou cestu.
Stíny se začínaly protahovat.

Náměstkova béžová lada se proplétala podvečerním provozem. Linda křečovitě držela volant. Čekala, že každou chvíli někdo objeví Hruchovo tělo. Zatím ovšem všude vládl klid. Tiše se stmívalo. Přišel jeden z těch barevných městských západů slunce, zkrášlených oblaky výfukových zplodin.

Den přešel v noc. Vzadu zakvílela siréna, vteřinu nato se přidala druhá.
Linda sešlápla pedál plynu k podlaze. Utíkala.
V zrcátku se odráží záblesky majáčku, sirény kvílí. Linda svírá volant a přeje si být doma. V posteli s knížkou a šálkem čaje. Tohle přece nemůže být pravda. Auto se chvěje, v zatáčkách drží jen silou vůle.
Napříč silnicí stojí dvě policejní auta. Zátaras!
To je konec. Nemůžu zastavit, nemůžu pokračovat.
Linda zavřela oči. Svět se ponořil do tmy. Kolem se ozývalo skřípání drceného kovu. Hluk sílil až k bolesti, pak náhle ustal.
Když se Linda vzpamatovala, jela po volné silnici. Všude vládl klid, pronásledovatelé zmizeli.
Uvědomila si, že za okny je větší tma, než by měla být. Musela vypnout přední světla.
Už je nerozsvítila.
Nechala auto stát uprostřed lesa a vydala se dál pěšky. Půda byla naštěstí zmrzlá, takže ani Lindiny lodičky se nebořily. Pořád si ovšem mohla vymknout kotník v nějaké díře.
Ne, že by si toho všímala. Svět byl rozpitý, nejasný, neskutečný. Občas měla pocit, že kráčí mezi stíny cestičkami, které žádný psovod neodhalí.
Už se ničemu nedivila.

Kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Celostátně pátrá po Lindě Hečkové (29 let), podezřelé z vraždy. Radí: pokud jste zahlédli ve svém okolí podezřelou mladou ženu, uvědomte Veřejnou bezpečnost. Linda Hečková je asi 170 centimetrů vysoká, má hnědé vlasy a modré oči. Zvláštní znamení: vada řeči. Rozhodně se ji nepokoušejte sami zadržet, pravděpodobně je ozbrojená.

Stíny. Ve tmě, tam, kam člověk nemohl vidět, se ukrýval celý svět. Linda jej pomalu objevovala, těšila se z jeho stinné krásy. Pak ale přišlo zklamání.
Tělo ji věznilo, poutalo ke světu bodavého světla a palčivých záblesků. Nebude nikdy úplně svobodná. Stíny! Halily jí, chránily a zároveň se za ní táhly. Když šla lesem, připadala si, jako by kráčela po dně jezera. Bála se vln, které by se zvedly, kdyby se pohnula příliš rychle. Bála se překročit rychlost stínu. Uvázla na půli cesty mezi dnem a nocí, dále jít nemohla.
Pořád lepší žít v šeru než se usmažit na palčivém slunci.

Z lesa se vynořila u chatařské osady, přes týden opuštěné. Rozbila okno u prvního domu, na který narazila. Potřebovala si oddechnout. Padla na podlahu a okamžitě usnula.

Chyba.

Když se ráno probudila, stály okolo chaty černožluté antony. Našli ji, ale zdráhali se vpadnout dovnitř. Nejspíš ještě nezapomněli, jak se Linda dostala přes zátaras.
Někdo venku měl megafon: „Hečková! Vzdejte se! Celé okolí je obklíčeno. Nemáte šanci.“
Stíny! Kde jsou, když je potřebuji? Pod oranžovými paprsky ranního slunce byly stíny zesláblé. Záchrana na poslední chvíli se nekoná.
V kapse kabátu nahmatala svůj zápisník. Ani se nepamatovala, že by ho brala s sebou, ale na tom nezáleželo.
„Máte deset minut na to, abyste vyšla ven!“ hřímal hlas venku.
Deset minut. Začala horečnatě listovat ve své povídce. Kde je nějaká odpověď? Vysvětlení? No tak, holka, snaž se. Co když jsem se zbláznila a všechno si to jenom představuju? Pak jsem si dokonale zničila život. Čemu ale věřit, když ne vlastním smyslům?
Listovala dál. Listovala a četla. Úryvky – ty, co psala, i ty nové – se závratnou rychlostí spojovaly v jediný příběh.
Pro Lindu byly najednou všechny dveře otevřené. Co na tom, že za všemi vládla tma. Vykročila.

„Jménem zákona!“
Dusot těžkých bot. Chvění prstů na spouštích.
„Zatraceně, nikde tu není.“
„To přece nejde… Na vlastní oči jsem ji viděl. Ta potvora se někde schovává. Obraťte to tu vzhůru nohama.“
Jeden z mužů v uniformě se sklonil a něco zvedl z podlahy: „Hele, tohle vypadá zajímavě, soudruhu kapitáne.“
„Co tam máte, Blažíku?“
„Knížku. Podle záložky to je román pro ženy od nějaké autorky, co se schovává pod pseudonymem Rindel. Prý popisuje slasti a strasti života osamělé intelektuálky.“
„No a co má být? Naše kamarádka si nejspíš mezi zabíjením lidí najde chvíli času i na čtení.“
Blažík kapitánovi mlčky ukázal obálku knihy, kde se velkými bílými písmeny na černém pozadí skvěl název: Linda Hečková.