LeRoyův klub

Erichel vystoupil ze své limuzíny a s úsměvem se rozhlédl po bohaté zahradě obklopující LeRoyovu haciendu. Majitel ho již očekával a vypadal stejně perfektně jako vždy. Krátké světlé vlasy pečlivě zastřižené a učesané, bílý oblek a kravatu a v klopě růžovou orchidej.
“Vítám tě, drahý příteli,” srdečně si s Erichelem potřásl rukou a vedl ho do zahrady za vilou.
“Copak je to za překvapení, které jsi mi slíbil před večírkem?” zajímal se návštěvník a utrhl si malou žlutou růžičku, aby měl také květ v klopě.
“Uvidíš poslední přijímací zkoušku do mého klubu,” usmál se tajuplně LeRoy.
“Ten tvůj klub,” povzdychl si Erichel. “Pořád jsem nepochopil, proč mi nechceš dovolit, abych se stal také jeho členem. Viděl jsem většinu tvých zkoušek a i když to není nic jednoduchého, myslím, že bych je všechny zvládl.”
“O tom nepochybuji, Eri,” odpověděl LeRoy. “Ale jsi čestný host a to ti musí stačit.” Erichel pokrčil rameny a tvářil se, že poopravuje umístění růžičky na svém saku.
U bazénu stáli tři lidé, které neznal. Mladý kudrnatý chlapec ve světlém obleku a dva muži z LeRoyovy ochranky v černém.
“Tohle je Valentino Mancha,” představil LeRoy mladíka. “Valentino by se rád stal členem mého klubu. Dokonce už složil většinu zkoušek.” Odmlčel se, přešel před uchazeče a složil ruce za zády. Valentino se snažil tvářit klidně  a vyrovnaně, ale svou nervozitu přeci jen úplně zamaskovat nedokázal.
“Tak.” LeRoy se zhoupl na patách a ostře na mladíka pohlédl, “Pro vás hejsky je to jen hra o prestiž. Jde vám jen o to, abyste o sobě mohli říkat “Jsem člen LeRoyova klubu” a chlubit se tím. Neodradí vás ani to, kolik bláznů už při zkouškách zemřelo.
Valentino Mancho,” oslovil ho, “složil jsi sice všechny zkoušky, ale členem klubu se nestaneš. Umíš se rozhodovat, jen pokud o nic nejde. Jsi pokrytec a nemáš dostatečnou morální sílu. A nelíbíš se mi,” dodal jedovatě. “Proto zemřeš. Dolů s ním!”
“Co..?” vyrazil ze sebe Valentino a na víc už se nevzmohl. Muž po jeho pravici se bleskurychle pohnul, vylovil z kapsy policejní pouta a zaklapl mu náramek kolem zápěstí. V zápětí ho spolu s kolegou popadli pod paží a skočili do bazénu.
Překvapený Valentino se vzmohl na odpor až pod vodou. Párkrát kolem sebe kopl, někoho zasáhl, ale stisk obou mužů nepovolil. Stáhli ho až ke dnu. Jeden z mužů ho prudce zatáhl za ruku a když se tím směrem Valentino podíval, spatřil, jak se kolem poslední příčle schůdků zacvakává druhá část pout, které měl kolem zápěstí. Muž ho pustil a odplaval. Druhý mu vtiskl do levačky nůž a jen tak tak se vyhnul Valentinově nemířené ráně.
Erichel se díval na nezřetelnou lidskou siluetu ve zvířené vodě a vrtěl hlavou. Muži z ochranky vylézali z bazénu a oklepávali se jako pudlíci.
“Říkal jsi zkouška, ne poprava.”
“To je zkouška,” odporoval LeRoy, “ten kluk je připoután za zápěstí k žebříku a v druhé má nůž. Jediným způsobem, jak se dostat ven a přežít, je uříznout si ruku.”
“To snad nemyslíš vážně.”
“Naprosto,” usmíval se LeRoy. “Můj klub není jen tak pro každého. Jeho členové se musí rozhodovat správně, rychle a musí mít odvahu to rozhodnutí provést.
Někdo si myslí, že přeci jen nejsem takový nelida. Ten zemře. Jiní se bojí bolesti nebo příliš dlouho váhají. Ti také zemřou. A i když už se člověk rozhodne říznout, ani tehdy nesmí ztratit chladnou hlavu,” vysvětloval klidně LeRoy, zatímco v jeho bazénu to pravděpodobně zkoušel Valentino v praxi. “Nůž je sice ostrý, ale kost nepřeřízne. Alespoň ne tak rychle, jak je zapotřebí.” LeRoy se zvědavě zahleděl do bazénu. Voda kolem Valentina začala zřetelně dostávat růžový nádech. “Řez se musí vést zápěstím, přes chrupavku. Chce to být trochu šikovný a vědět něco o anatomii.”
“Je to nelidské,” mručel nesouhlasně Erichel.
“Je. Ale jen tak se dozvím, co v něm opravdu je. Nic o člověku tolik neprozradí jako to, když si musí uřezat vlastní ruku.”
“Je tam už pěkně dlouho,” naklonil se Erichel přes okraj bazénu.
Situace v narudlé vodě se změnila. Nezřetelný lidský obrys se pohnul a za chvilku se nad hladinu vynořila Valentinova hlava. Vydala ze sebe jakýsi neartikulovaný výkřik a hned šla zase pod vodu.
“Skočte pro něj. Rychle, dělejte,” popohnal LeRoy své gorily a muži hupsli do bazénu za Valentinem. Za chvíli se mladík objevil znovu  a za pomoci obou mužů se vydrápal po schůdcích na břeh. Kdysi krémově bílý oblek měl promočený a zakrvácený. Postavil se na nohy a vrhnul se na LeRoye.
“Ty hajzle!” zařval a zatnul mu prsty kolem krku. Pravou ruku kupodivu měl, chyběl mu na ní jen palec. Muži z ochranky okamžitě vystartovali a odtrhli ho od LeRoye. Nedalo jim to velkou práci, Valentino se příliš nebránil.
“Ale no tak, klid,” bručel LeRoy a sklepával kapky krve z růžové orchideje.
“Najdi ten jeho palec a fofrem,” mávl na vyššího muže a ten bez řečí skočil do vody.
“Valentino Mancho,” usmál se LeRoy na mladíka, “gratuluji, právě jsi se stal členem LeRoyova klubu. Pravicí ti potřesu, jen co najdou tvůj prst. Chirurgický sál je připravený, nemusíš se bát, že o ruku přijdeš.” Valentino si tiskl zraněnou dlaň a nevzmohl se na jediné slovo. Z bazénu se s hlasitým nadechnutím vynořil muž.
“Máš?” křikl LeRoy.
“Ne!”
“Tak dělej, ty nemehlo, on si za tu dobu stihl ten palec ufiknout!” Muž se znovu potopil.
“Líbíš se mi, Valentino,” přistoupil k němu LeRoy a poplácal ho po rameni, “myslím, že to v klubu daleko dotáhneš.” Valentino vzhlédl a konečně LeRoyovi poděkoval. Z vody vyplaval muž z ochranky a nad hlavou třímal cosi červeného, co ještě nedávno bylo Valentinovým palcem.
“Zajímalo by mě, kdy konečně někoho z uchazečů napadne vzít si tu ruku s sebou,” zamyslel se LeRoy, když zmáčená trojice odešla.
“Drastické, ale zřejmě nutné,” poznamenal Erichel a znechuceně se díval na přítelovo zničené sako.
“Naprosto.” LeRoyovi to zřejmě tolik nevadilo. “Kdybychom v klubu jen klábosili a popíjeli whisky, nikdy by mi takové nehoráznosti neprošly. Jenže lidé z LeRoyova klubu tvoří faktickou moc v tomto státě. Proto to musí být ti nejlepší z nejlepších. Bohatí, aby to nedělali pro peníze. Inteligentní, vzdělaní a všeho schopní. Valentino bude velmi dobrý. Neztrácí čas zbytečnostmi, váží si sám sebe a nachází řešení s nejmenšími ztrátami. Uříznout si palec, aby se ruka protáhla pouty – to ještě nikoho nenapadlo. Většinou si uříznou celou dlaň. Tedy většinou se utopí!” Zachechtal se, vytáhl z kapsy kapesník a začal si bez úspěchu otírat narůžovělé fleky na saku. Kolem zápěstí se mu jako náramek táhla tenká bílá jizva.
“Proto ti nikdy nedovolím, aby ses stal členem LeRoyova klubu, Eri. Ty se máš příliš rád. Ty bys neobětoval ani ten palec.”

KONEC 12.8.2001