Krvavá cesta pomsty

Všichni dělají stejnou chybu. Myslí si, že když nemám oči, nevidím. Jenže já vidím a moc dobře. Lapka ležel na zemi v tratolišti krve. Neměl nejmenší šanci. Otřel jsem meč do kusu plátna a schoval ho do pochvy. Obloha se pomalu zatahovala. Bude potřeba najít si na noc tábořiště. Vytáhl jsem nůž a začal jsem svou práci. Když jsem skončil, mrtvý byl chudší o oči, uši a srdce. S mokrým plácnutím padla má odměna mezi ostatní. Zaškrtil jsem pytel kusem šňůry a přivázal ho k sedlu. Vak už byl docela těžký. Taky začínal zapáchat. Některé části těl v něm ležely poměrně dlouho, takže nebylo divu. Sedl jsem na koně, který si odfrkl.
„Tak jeď, Černej,“ pobídl jsem ho. Vyrazili jsme přes Jižní les. Z oblohy se snesly první kapky deště.

***

Noc byla těžká. Jako vždy. Nepamatuji se, kdy by mě nepronásledovaly ty hrozné vzpomínky. Téměř rok jsem je slyšel ve své hlavě jako tajemné ozvěny minulosti. Někdy přicházely i za dne, ale světlo je dokázalo spolehlivě zahnat. Většinou. Ale stejně to brzy skončí. Zbývá jich už jen málo. A navíc nemám mnoho času. Musel jsem si pospíšit.

***

Odpočinek v jedné vesnici, která ležela na okraji Jižního lesa, mi přišel docela vhod. Kdy jsem zatraceně naposledy seděl v teplé místnosti s kouřící polévkou před sebou? Kdy byl na mě někdo tak hodný?
„Odpočiň si, slepče,“ řekl mi hostinský. Byl vyhublý a jistě to tady neměl lehké, ale nevyzařovala z něj žádná podlost. Tiše jsem jedl, zatímco obličej mi kryla kapuce. V místnosti byla už jen děvečka a další dva pocestní, kteří si nevšímali ničeho jiného než jídla.
„Jak daleko je to do Tábora?“ zeptal jsem se. Překvapil mě zvuk vlastního hlasu.
„Dva dny. Míříš tam?“
„Možná.“
Dojedl jsem polévku a odešel jsem do pokoje. Meč jsem přitom schovával pod svým pláštěm společně s dýkami a s pytlem. Zamknul jsem dveře a vytáhl oči, uši a srdce. Rozložil jsem je na podlaze a kochal se pohledem. Deset. Křivák, Svatoš, Zikmund, Rejpavec… Ještě zbývají tři. Třináct. Magické číslo. Možná se divíte, jak můžu vidět, když nemám oči. Hm, to je zajímavá otázka. Je to dar víly života. Moje oči za mnohé jiné dary. Vyplatilo se mi to. Jinak bych už nebyl mezi živými. Schoval jsem ostatky těl a složil své dlouhé tělo do postele. Děvečka nepřišla. Nikdy nechodí. Slepý a se šrámem táhnoucím se přes celý obličej. Odpuzuji je. Stejně bych je ale nechtěl. Toužím jen po jediné. Dostanu ji zpět, ať to stojí, co to stojí.

***

Jediným štěstím je, že mrtví nemohou mluvit. Jinak už by o mě v Táboře dávno věděli. Strážný u brány si mě prohlédl a slitovně se usmál.
„Otevři, to je jen nějaký kripl. Jeď!“
„Děkuji,“ zamumlal jsem. Umím se docela dobře hrbit a špinavý plášť mi v tom taky pomáhá. Vnitřním zrakem jsem přelétl budovy. Tábor nebyl špatnou osadou. Opevněný a dobře hlídaný. Domy byly postaveny z kamene a dřeva. Z komínů stoupaly stužky kouře a páchlo to tady. Jako na každém místě, kde žije mnoho lidí pohromadě. Nikdo si mě nevšímal. Sesedl jsem z koně a šel vedle něj. Dostal jsem se na malé náměstíčko, kde stálo několik stolků, u kterých trhovci prodávali své zboží. Vybral jsem si jednoho z nich.
„Kde najdu Štěrkovce?“
Podpořil jsem svůj argument zlaťákem. Hned se rozpovídal. Třetí ulice nalevo. Takže Gothard nelhal. No, málokdo lže, když přijde o uši a pak i o oči. Prošel jsem ulicemi, domy se kolem mě tyčily jako titáni. Štěrkovcovo obydlí bylo velké a prostorné. Na mohutných dveřích bylo připevněno mosazné klepadlo. Oznámil jsem svůj příchod zabušením.
„Už jdu. No jo, už jdu.“
Otevřel. Nebyl to Štěrkovec. Jen strážný.
„Je tady?“
„Táhni, ty špíno,“ zavrčel. Smrděl laciným vínem a potem. Chystal se zabouchnout dveře. Vešel jsem dovnitř. Sáhl k pasu pro dýku. Byl jsem rychlejší. Zachrchlal a svalil se k zemi. Překvapené oči rychle zeskelnatěly. Vládlo zde pološero. Nebyl tu nikdo jiný než tenhle strážce. V kuchyni něco cinkalo. Chtěl jsem se vyhnout dalšímu zabíjení. Už tak ho bylo dost. Zamířil jsem do prvního patra a tasil jsem meč. Blýskl se v záři jediné pochodně, která čmoudila ve stojanu nad schodištěm. Dřevo praskalo pod mými kroky. Slyšel jsem nějaké podivné škrábání. Šel jsem po tom zvuku. Štěrkovec seděl za těžkým dubovým stolem a psal. Brko namáčel v kalamáři.
„Co chceš? Nemám čas!“
Pak se mu ruka zastavila, když poznal, že kroky znějí jinak. Otočil se. Ve tváři se mu neodráželo naprosto nic. Dříve býval v blízkosti smrti tak často, že jsem na něho vůbec nezapůsobil.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jeden z těch, které jste zabili!“
„Duch?“ zachroptěl. Poprvé byl na něm vidět strach. Sevřel opěradla židle, až mu zbělely klouby na rukou.
„Jsem živý. Ale ty budeš za chvíli mrtvý.“
Léta života s mečem ho naučila. Byl rychlý. Popadl brko a pokusil se mě jím prudce bodnout. Ukročil jsem a švihl zbraní. Šikmo přes hruď mu vykvetla rudá čára. Vytřeštil oči a se zaduněním padl na zem. Pustil jsem se do své obvyklé práce a přitom jsem si pobrukoval. Mezitím jsem uvažoval, jak to někteří z nich dotáhli daleko. Jeden se stal velitelem stráže v malém městečku, další písařem v Praze, třetí zámožným obchodníkem. Ale poslední dva, kteří zbývali, zůstali u řemesla, tím jsem si byl jistý. Jen jsem je potřeboval najít.

***

Tu noc jsem neslyšel její hlas, ale tiché šeptání víly života. Jemný, sotva slyšitelný vánek slov.
Chci tvoje oči, chci tvoje oči, musím vidět. Alespoň na chvíli musím vidět. Dostaneš za ně mnohé dary. Chci tvoje oči. Dej mi je. Dej…
Ten hlas mě přitahoval a zároveň děsil. Když jsem se probudil, sáhl jsem po meči, ale v okolí nikdo nebyl. Jen Černej okusoval mokrou trávu. Ano, dala mi mnohé dary. Zaplatil jsem očima, ale ona mi to vrátila stonásobně. Rychlost, síla, bystrost, obratnost. Změnila mě ve smrtící zbraň. Už jsem neusnul. Až do východu slunce jsem přemýšlel. Pak jsem osedlal Černého.

***

Chaloupka vypadala opuštěně, ale zdání klame. Seskočil jsem z koně a uvázal jsem ho u jednoho z těch stromových velikánů, které rostly okolo. Úzkou soutěskou se vzhůru táhla pěšinka. Byla posetá listím a spadanými větvemi. Šel jsem pomalu a opatrně. Drugh neměl rád neohlášené návštěvy. Bylo mi jasné, že už o mně dávno ví. Možná se mi nebude chtít ukázat, možná ano. To záleží na něm. Zastavil jsem se deset kroků od vratkých dveří, které vypadaly, že každou chvílí vypadnou z pantů.
„Drughu?“ zvolal jsem. Měl dobrou náladu. Vyšel ven a zamžoural stařeckýma očima. V ruce držel zrcadlo, které měl natočené směrem ke mně. Byl připraven vyřknout zaklínadlo.
„U všech čertů! Pověsti nelhaly! Jsi to ty! Pojď dál.“
Zmizel ve své chýši. Následoval jsem ho. Uvnitř bylo teplo, i když tady nehořel žádný oheň. Páchlo to tu bylinami, masem, hnilobou a kouzly.
„Posaď se.“
Přisunul mi židli a zapálil svíčku. Přítmí prozářilo světlo. Drugh si mě chvíli prohlížel a mračil se zpod huňatého obočí. Sahal mi sotva po pás. Pak si sedl na zem.
„Co tady chceš?“
Pohostinnost nepatřila mezi jeho silné stránky.
„Potřebuji radu.“
„Nic nedávám zadarmo. To bys mohl přece vědět.“
„Jo. Tak jaká bude tvá odměna?“
Sáhl jsem k váčku u pasu. Drugh se zachechtal svým odporným trpasličím smíchem a zapálil si smradlavou dýmku, kterou naplnil nějakými bylinami. Prohrábl si huňaté vousy. Vlastně úplně připomínal malého medvěda.
„Peníze nechci. Vyprávěj mi příběh. To chci vědět. Vidíš?“
Ukázal na jednu polici, která se prohýbala pod tíhou knih.
„Stal se ze mě na stará kolena sběratel příběhů, che che.“
Nezbývala mi jiná možnost. Drugh mě mohl taky s přehledem vykopnout. Na něho jsem si s nějakým mečem nemohl troufnout. Než bych se pohnul, zaklel by mě.
„Po válce jsme se všichni rozešli. Někteří se vrátili zpět k rodinám, další, i já, se vydali hledat štěstí.“
„Přeskoč to,“ vyfoukl odporný dým. „Přejdi k tomu, jak ses dostal k tomu zabíjení. A kdes přišel o voči?“
„O tom…jsem ještě nikomu nevyprávěl. Nevím…Drughu, jestli toho budu schopen.“
Nenaléhal na mě. Po chvíli mi došlo, že to možná bude i jistá úleva.
„Oženil jsem se. Vzal jsem si dívku jménem Rachel. Měli jsme dvě děti, Vítka a Radoslava. Jedné noci přišli oni….třináct jezdců. Spálili…všechno…pobrali majetek, zabili ženu…i děti.“
Ticho jako v hrobě. Jen mé oddechování a slaná chuť slz.
„Vidíš tu jizvu? Ta…je od meče.“
„Hmmm, vždycky jsi byl tvrďák. Přežil jsi to a teď je zabíjíš, co? Jednoho po druhém!“
„Tak lehké to zase není. Nějakou dobu jsem se léčil. Pak jsem se je vydal hledat. Doutnala ve mně…strašná nenávist. Chtěl jsem je zabít. Dostal jsem dva. Třetí mě zranil. Těžce. Nepřežil bych.“
„Ale jsi tady.“
„Jo. Dostal jsem se daleko na sever, až do Bavorského lesa.“
„A sakra! Ty blázne!“
Drugh pokyvoval hlavou a pokuřoval. Příběh se mu líbil.
„Byla to jediná možnost. Tam jsem potkal víly života. Jedna z nich mě vyléčila. Ale…“
„Ale nic není zadarmo. A jejich požadavky jsou vyšší než moje, co? Che che.“
„Přesně tak,“ přikývl jsem.“Uzavřeli jsme smlouvu. Víly života jsou od narození slepé. Dal jsem jí své oči a ona mi na oplátku darovala vnitřní zrak. A k tomu mi dala takové schopnosti, že je ze mne rozený zabiják. Ale slíbila mi ještě něco.“
„Co? Jednou jsem jednu z nich potkal. Většinou nejsou náchylné k obchodu, che che.“
„Když jí donesu oči, uši a srdce těch mužů, kteří zabili mou ženu, vrátí ji zpátky. Přivolá ji zpět z říše mrtvých.“
Drugh vykulil oči. Zhasil dýmku a chvíli si něco brblal do vousů. Čekal jsem.
„A co chceš tedy ode mě, zatraceně?“
„Radu, jak jsem říkal. Může to dokázat? Přivolá ji zpět?“
Skoro jsem přestal dýchat. Co když řekne, že to nepůjde? Že je to nesmysl? Co pak? Můj život ztratí smysl…
„Nevím. Neslyšel jsem o nikom, komu by se něco takového podařilo. Ale víla života? Hmmm, ta by to mohla dokázat. Mohla neznamená, že to dokáže. Ale je to jistá šance. Na jednu věc však nezapomínej!“
„Na jakou?“
„Víly života jsou prastará stvoření. Starší než já, Bennasi. Mnohem starší. A podraz mají přímo v krvi.“
Zamračil jsem se. Nahmatal jsem dýku.
„Máme smlouvu! Dala mi rok na to, abych všechny zabil. Pak ztratím své schopnosti. Já to dodržím. A postarám se o to, aby svou část splnila i ona.“
Zavládlo dlouhé ticho, přerušované jen šuměním listí na obrovských stromech. Potom jsem se zvedl a napřáhl jsem pravici. Drugh mi s ní silně potřásl svou malou rukou.
„Hodně štěstí, Bennasi. Jestli to dokážeš, přijeď ještě jednou za mnou. Rád bych si to celé vyslechl.“
„Přijedu…i s Rachel.“
Opustil jsem dům a vydal se zpět úzkou soutěskou. Nasedl jsem na Černého a vyrazili jsme na sever. Nejpozději zítra musím být u Větrnice.

***

„Nasral jsi pár lidí.“
Čekali na mě a dostali mě. Holt, nemůže se dařit pořád. Člověk si časem přestane dávat pozor. Než jsem vešel do toho tmavého hostince, který stál u cesty a podobal se spíše malé tvrzi, pečlivě jsem se rozhlédl, ale neviděl jsem žádné známky něčí přítomnosti. Byli to profíci. Sotva se za mnou zavřely dveře, rozhlédl jsem se. Ruku jsem držel na jílci meče. Byli tři a seděli v nejtmavším rohu, tváře schované v kápích. Každý z nich měl před sebou korbel silného piva. Ticho jako v hrobě. Bledý hostinský za pultem. Jen zlověstně se blýskající bělma očí. Nemělo smysl, abych se otočil a pokusil se utéct. Dubové dveře byly těžké a než bych je otevřel, byli by u mě. Navíc bych k nim byl natočen zády. Nepřipadalo v úvahu. Pomalu jsem přešel prostor, aniž bych se na ně podíval a objednal jsem si maso, chleba a pivo. Když to donesl, vtiskl jsem mu do ruky několik zlatých mincí.
„To je za jídlo a dřevo na tři rakve.“
Polkl, masitý obličej se mu roztřásl jako sulc, něco zablekotal a zmizel kdesi vzadu. Jedl jsem. Přitom jsem přemýšlel nad posledním rokem svého života. Říká se, že nenávist je silnější než láska. Taky jsem si to myslel, když zabili Rachel a děti. Ale pak jsem pochopil, že mě nežene vpřed nenávist, nýbrž láska a touha po tom, abych ji dostal zpět. A ta touha se může splnit díky víle života. Ani teď mě nesžírala nenávist. Stále jsem miloval Rachel a tihle tři nebyli nic než překážka na cestě k ní. Musím je odstranit. Za každou cenu. Musel jsem uznat, že byli klidní a chladní jako ocel. Když jsem dojedl, nechali mi nějaký čas na vydechnutí a potom vstali. Odložil jsem plášť.
„Nasral jsi pár lidí.“
Skřípavý hlas. Jako když nůž přejíždí po brusném kameni. Podíval jsem se na ně. Byli vysocí, hubení a měli dlouhé ruce. Ideální šermíři. Tváře měli zarostlé a poseté jizvami. Jednomu chybělo oko. Ten nalevo měl u pasu ruční kuši.
„Tak dělej, ať to máme za sebou.“
Vstal jsem. Mezi námi se ocitl těžký stůl. Tasil jsem meč a dýku a čekal. Tři na jednoho. Útok by je možná překvapil, ale byla by to sebevražda. Jeden vyskočil na lavici a hnal se proti mně. Kuš! Švihl jsem levou paží, ostrá bolest v bicepsu. Odrazil jsem seknutí shora a bodl odspodu dýkou. Útočník čekal, že budu přinejmenším zraněný nebo vyvedený z míry. Zachrčel, když mu ocel roztrhla rozkrok. Odrazil jsem ho před sebe. Třeskly zbraně. Uskočil jsem. Jednooký sekl zleva, odrazil jsem útok a kontroval dýkou. Kopl jsem do těžké židle, zasáhla ho pod koleno. Už tu byl druhý.
„Bastarde!“
Úder mi otřásl rukou. Levačka ochabovala. Vyskočil jsem na stůl, vyhnul se ostří a zaútočil shora. Dvakrát jsem sekl, pak jsem skočil dolů a překvapil toho, který kulhal po nárazu židlí. Odrazil ránu na levý bok, chvíli jsme se přetlačovali, měl jsem výhodu dýky. Natlačil jsem se na něj, dostal jsem ránu čelem do nosu, ale vzápětí jsem do něj bodl dýku až po jílec. Přes pravou část zad mě šlehl ohnivý bič. Nastavil jsem zadní kryt proti další ráně. Zachránilo mi to život. Zbraň jednookého se smekla a vykreslila mi rudý květ na stehně. Prudkým útokem jsem ho zahnal až ke zdi, kopl jsem ho do holeně a sekl přes zápěstí. Krev crčela. Byl jsem slabý. Zíral na mě, v jeho oku jsem poprvé spatřil jiskru doutnajícího strachu.
„Kdo vás poslal?“ zavrčel jsem.
„Když to řeknu, uděláš to rychle?“
Myslel na mé předchozí oběti. Oči, uši a srdce. Přikývl jsem.
„Přítel toho, kterého jsi zabil jako posledního. Jmenuje se Reinhold.“
Zatraceně, jak se někdy věci mohou zkomplikovat. Nevadí, Reinhold už nebude mít další příležitost. Dostanu poslední dva z těch třinácti a s tímhle končím. Udělal jsem to rychle. Obral jsem je o všechno zlato a  pak jsem si ovázal rány, skuče přitom bolestí. Sedl jsem na Černého a zamířil dále.

***

Pomalu se stmívalo. Kolem mě se plížily mlhavé stíny. Černej mě nesl jistě, našlapoval se zvláštní lehkostí, jako by věděl, že každý náraz je pro mě roklinou bolesti. Ránu na zádech jsem nedokázal ošetřit. Nejpozději do dvou dnů začne hnisat. Ruku jsem měl v jednom ohni, o stehnu ani nemluvě. Nestmívalo se. Zamrkal jsem a rozhlédl se. Kolem se rozprostírala travnatá plocha, kterou jen řídce obydlovaly nízké stromy a keře. Pokoušely se o mě mdloby. Nevěděl jsem, kudy jedu. Zbystřil jsem, když se mi zdálo, že jsem nedaleko cosi zahlédl. Bylo to křiklavě červené. Ne, zrak mě nešálil. Nížinou se šinuly dva vozy. Táhli je silní valaši a kola vrzala a skřípěla. Zahlédli mě a zastavili. Vedl jsem Černého k nim. Byli mou jedinou záchranou. Jestli mi neošetří rány, tak je do tří dnů po mně. Oblízl jsem si rty. Netušil jsem, jestli jsem vůbec schopen něco říct. Trochu jsem se narovnal. Vozy byly pevné a podsadité, pokryté červenými plachtami a malovanými výjevy, které jsem nedokázal dostatečně rozeznat. Selhával mi zrak. Tři lidé byli na jednom voze, další čtyři na druhém. Zastavil jsem Černého vedle prvního vozu. Loutna utichla. Dolů na pevnou zem seskočili dva pořízci. Na kozlíku postával se založenýma rukama vousatý chlap, který před chvílí hrál.
„Ty teda vypadáš,“ donesl se ke mně vzdálený hlas. Nejspíš to byla pravda. Slepý, zakrvácený a shrbený.
„Jo.“
Jako bych to ani nepromluvil já, ale oživlá mrtvola.
„Po…potřebuju…pomoc.“
„Tady ji nenajdeš! Jeď pryč.“
Sáhl jsem k pasu. Pořízci zbystřili. Hodil jsem vousatému váček se zlaťáky. Mrštil jím do trávy.
„Nestojíme o problémy. Táhni pryč!“
Tasil jsem rychleji, než se kterýkoli z nich pohnul. Stařec měl náhle u hrdla hrot meče.
„Pomůžeš mi. Nebo tě zabiju.“
Znovu se setmělo. Něco tvrdého mě praštilo do hlavy. Byla to zem. Svezl jsem se z koně, ležel na trávě a zíral na ně odspodu. Tak to je konec, pomyslel jsem si a odplul jiné sféry.

***

Chtěl jsem to vzdát. Bolest byla nesnesitelná, všudypřítomná. Nemohl jsem se proti ní bránit, to na tom bylo nejhorší. Byla tu Smrt. Přišla v podobě krásné ženy. Ale byla nádherná jen do chvíle, než si svlékla šaty. Odpadávaly z ní kusy masa, hnila zaživa. Když promluvila, když mě volala k sobě, okolo ní se vznášel mrtvolný puch. Usmála se a upadl jí kus rtu. V ústech se to hemžilo červy. Už už ke mně natahovala ruku, ale pak jsem zaslechl ten konejšivý, nesmírně příjemný hlas. Nevím, co říkal. Byla to Rachel? Nebo některý z bohů života? Nebo někdo jiný? Upjal jsem se k tomu hlasu, naslouchal mu a Smrt někam zmizela. Možná přitom vyla zlostí. Hlas byl stále jasnější a hlasitější, až jsem nakonec otevřel oči.

***

Byla skloněná nade mnou. Měla velké černé oči a plné rty. Tiše mi broukala písničku. Ten hlas…byl tolik podobný Rachel.
„Lež klidně. Nehýbej se!“
Neměl jsem v úmyslu pohnout se. Celé tělo mě bolelo. Bolest je dobrá věc, říká, že ještě žiju. Pořád mám možnost dostat ty dva, napadlo mě. Chtěl jsem něco říct. Nešlo to. Dala mi napít z misky. Voda kašlavě pronikla do hrdla.
„Jak dlouho?“
„Tři dny jsi o sobě nevěděl. Myslela jsem, že zemřeš. Ale budeš v pořádku. Jsi…silný.“
Víla života se činila. Normální chlap by už určitě dávno chcípnul. Teprve teď jsem si uvědomil, co se stalo. Cítil jsem kolébavé houpání vozu a tiché brnkání loutny. Potulní herci.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se. Začala mě krmit hustou polévkou. Snědl jsem všechnu a pořád jsem měl hlad. S odpovědí si dávala na čas.
„Na severovýchod. Slyšeli jsme, že ve slovanských zemích dobře platí. Teď spi.“
A odešla. Netrvalo dlouho a pohltily mě sny.

***

„Chci, aby ten člověk co nejdříve vypadl!“
„Nemůže se ani hnout. Jen týden a bude v pořádku. Pak odejde.“
„Do prdele. Sakra. Už takhle jí naše zásoby.“
„Dobře zaplatil, otče!“
Chvíli bylo ticho. Hádka mě probudila. Mluvila ona a nejspíše ten vousatý starý muž.
„Dám mu pět dní. Pak buď odejde nebo…“
Rozhrnula závěs a vešla. Strnula, když viděla, že jsem vzhůru. Pak se vedle mne posadila.
„Nehýbej se. Musím ti umýt rány a natřít je mastí.“
Pustila se do práce. Byla jemná a šikovná. Otázky na sebe nedávaly dlouho čekat.
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč se o mě staráš? Dobře vím, že ti ostatní by mě nejraději viděli mrtvého.“
Podíval jsem se jí do tváře svými prázdnými očními důlky. Trochu zrudla. Líbila se mi. Už velmi dlouho jsem neměl ženu. Její tělo bylo pevné. Tvář měla daleko do krásy, byla prostá, ale vévodily jí nádherné oči a vůbec z ní vyzařovala láska a dobrota.
„Prostě potřebuješ pomoc. To je všechno!“
Ale nebylo to všechno…

***

Další noc za mnou přišla. Vklouzla pod přikrývku. Do ucha mi šeptala slova plná vášně. Milovali jsme se pomalu a něžně. Rány mě bolely, ale všechno přebil onen hřejivý pocit toho, že je se mnou. Po roku plném samoty a zabíjení mě někdo miloval. Neštítil se mě. Vyvrcholil jsem a ona ochabla na mém těle. Tiskli jsme se k sobě a mlčeli jsme. Cítili jsme jen svou přítomnost. Pak vstala, oblékla se a beze slova odešla.

***

Další den jsem byl poprvé na nohou. Nejhorší byla rána na zádech, ale cítil jsem v ní známé svrbění, což znamenalo, že se hojí. To bylo dobře. Spočítal jsem si dny. Zbýval mi měsíc na to, abych našel oba zbývající vrahy, skoncoval s nimi a dostal se do Bavorského lesa. Podle všech zvěstí se ti dva drželi starého řemesla. Nemělo by být těžké najít je. Jejich jména byla zmiňována s několika přepadeními na kupecké stezce u českých hranic. Až opustím tuhle společnost, budu muset zahnout více na západ. V podvečer toho dne jsem vyšel z vozu. Měl jsem na sobě své oblečení, které mi ta žena zašila. Ani jsem neznal její jméno. U boku se mi houpal meč, dýky u pasu, vrhací nože v pouzdrech na předloktí. Tesák v botě. Vyhýbali se mi, jak jen mohli. Měli strach. Poznali zabijáka. Nevadilo mi to. Byl jsem zvyklý mlčet.

***

Začalo pršet. Déšť v této oblasti podstatně ztěžuje putování. Stařec na kozlíku nadával a bičem poháněl koně.
„Jeďte, vy mrchy. No tak, dopředu!“
Cesta, která byla jen stěží víc než vyježděnou stezkou, se velmi rychle proměnila v blátivou bažinu. Vozy jely stále pomaleji. Důležité bylo nezastavovat.
„Dolů z vozů. Musíme jim nadlehčit.“
Stařec rozhrnul plachtu a podíval se na mě.
„Ty můžeš zůstat uvnitř,“ zavrčel. Byl to zatím jediný projev přízně, kterého se mi od něj dostalo. V příštím okamžiku jsme stejně zapadli.
„Teď! Tahejte! Zaberte, sakra!“
„Snažíme se. Nejdete to.“
Vyskočil jsem z vozu. Octil jsem se téměř po kolena v bahně. Kolem panovalo šedé přítmí, husté provazce deště ztěžovaly viditelnost.
Všichni se dřeli u jednoho vozu, který se odmítal hnout z místa. Postavil jsem se mezi ty dva pořízky. Společně jsme zabrali. Rány mi zachvátil oheň, ale vůz se pohnul. Koně řehtali. Masa dřeva znovu pomalu vyrazila z objetí bahna. Nikdo nic neřekl, ale viděl jsem, že mě obdivují. Rána na zádech mi znovu krvácela. Jeden z mužů mě odvedl do vozu a ošetřil ji.

***

Obtahoval jsem nůž, když vstoupila.
„Kdo vlastně jsi?“
Seděl jsem k ní zády. Viděl jsem v její tváři zvědavost. Vnitřní zrak, dar víly života, měl mnohé výhody. Nemusel jsem se otáčet, abych ji spatřil.
„Mstitel. Ale velmi brzy se změním v obyčejného farmáře.“
Znovu jsme se milovali. Když to skončilo a my těžce oddechovali, podívala se mi do tváře.
„Chtěla bych žít s tebou,“ zašeptala. Neodpovídal jsem.“Máš jinou ženu?“ Hlas se jí chvěl.
„Ne,“ zachraptěl jsem. Vzpomínka na Rachel bolela.
„Proč tedy nechceš?“
Viděla do mne. Neznala mě ani týden a už dokázala rozpoznat mé pocity. Nemohl jsem jí říct pravdu.
„Musím ještě něco vyřídit. Nevím, jestli to přežiju. Nechci tě zranit.“
Přikývla. Tahle odpověď ji uspokojila. Její tvář se uvolnila.
„Jestli to přežiješ, tak se vrať.“

***

Hory se přibližovaly. Od východu přijížděli jezdci. Bylo jich pět. Hnali své koně travnatou plochou. Prohlížel jsem si je skrze malé díry v plachtovině. Slunce se odráželo od kousků brnění, které měli na sobě. Byli ozbrojení. Rozhodně to nebyli přátelé. Přijeli za jediným účelem.
„Schovejte se do vozů. Já to vyřídím,“ nařídil stařec. Kočovníci nebyli ozbrojení. Pro lapky byli lehkou kořistí. Stařec zastavil vůz a snažil se vypadat statečně.
„Co chcete?“ křikl, když obklopili vozy. Byli to divocí mužové, samá šlacha a jizva. Byli porůznu ozbrojení a měli na sobě kožené kazajky a kusy brnění, které posbírali kdo ví kde.
„Tohle je naše území. Zaplať deset zlatých.“
„Nemám tolik peněz. Kde bych je vzal?“
„Volíš tedy druhou možnost?“ zamračil se jejich velitel a pomalu tasil meč. Na tvářích lupičů se rozlily šeredně ledové úsměvy. Popadl jsem kuši, která ležela ve voze v jedné truhlici.
„Nedělej to. Zabijou tě,“ varovala mě žena. Choulila se v rohu vozu a byla vystrašená. Naznačil jsem jí, aby byla zticha. Kuši jsem si přehodil do levé ruky, do pravé jsem uchopil vrhací nůž.
„Nuže, starče?“
Když neodpovídal, velitel popohnal koně.
„Tak to bude po zlém.“
Chytil jsem starce za rameno a strhl ho za sebe do vozu. Vyskočil jsem na kozlík. Vrhací nůž se blýskl. Současně jsem vystřelil z kuše. Dvě těla padla do bláta. Tasil jsem meč a čekal. Zbylí tři překvapeně zírali na oba mrtvé. Pochopili velmi brzy.
„Za to zaplatíš,“ křikl jeden z nich. Popadli za uzdy koně bez jezdců a ujížděli pryč. Seskočil jsem dolů a obral mrtvé o zbraně. Stařec vylezl na kozlík.
„Cos to udělal? Teď se jich vrátí dvakrát tolik a všechny nás pobijí.“
„Jeďte po této cestě a za pět mil odbočte na západ. Stojí tam hrad. Můžete si tam najmout ozbrojený doprovod. Pět mužů postačí.“
„A kde vezmeme peníze? To, co jsi nám dal, nebude stačit!“
„Prodejte tyhle zbraně. A tohle je za můj život.“
Vtiskl jsem starci do dlaně váček plný zlata. Tolik si nevydělají za celý rok. Stejně už je nebudu potřebovat. Byly to krvavé peníze.
„Ať se vám daří.“
„Kam jedeš?“
Odvázal jsem Černého a osedlal ho.
„Musím ještě vyřídit nějaké záležitosti.“
Žena stála na kozlíku a pozorovala mě. Její oči říkaly: vrať se. Pobídl jsem koně. Musel jsem ji opustit. Byl jsem zase na válečné stezce a nic mě nesmělo svazovat. Jel jsem si pro Rachel.

***

Dům ve vsi pomalu dohoříval. Konstrukce se zřítila dovnitř a vystřeloval z ní pramen obrovských jisker. Zanedlouho ze stavení nezbude nic než spáleniště. Viděl jsem již mnoho vypálených domů, takže jsem věděl, jak to skončí. Před domem leželo mrtvé tělo. Bylo rozsekané, takže se nedalo rozpoznat, jestli se jedná o muže či ženu. Další možná zůstali uvnitř ohnivého pekla.
„Stůj,“ poručil jsem Černému. Rozhodně jsem nechtěl, aby mě vesničané pokládali za jednoho z těch, kteří to způsobili a ukamenovali mě. Žádný z nich však nevyšel z domů. Zřetelně jsem cítil pach strachu. Zem byla rozryta otisky kopyt. Nájezdníci přišli, zabili, aby vzbudili strach, pobrali, co se dalo a zase odešli. Tohle byl vojenský způsob loupení. Přesně takhle jsem toho byl svědkem za války.
„Je tu někdo?“ zavolal jsem. Odpověď byla zřejmá, za okny se mihlo několik tváří. Kdesi zapadla petlice. Stálo tu deset domů. Zaskřípěly dveře. Ven vyšel hromotluk a v ruce svíral meč.
„Kdo jsi?“ zavrčel. Vypadal, že by mě dokázal roztrhnout napůl.
„Jak vypadali ti, kdo to udělali?“ odpověděl jsem otázkou.
„Proč se ptáš? Co je ti do nich? Patříš k nim?“
Výhrůžně pozvedl meč.
„Ne. Přišel jsem je zabít. Byl mezi nimi tlustý muž s holou hlavou a jizvou na tváři?“
Obr chvíli přemýšlel. Pak pomalu přikývl.
„A černovlasý chlap s jednou rukou?“
„Jo, myslím, že jo. Ty je chceš zabít? Sám?“
Hystericky se zasmál. Mohutná ramena se mu otřásala.
„Sám? Ty je snad zabít nechceš?“
Seskočil jsem z koně. Rána na zádech se ozvala, ale bolest ihned odezněla.
„Chci! Ale je jich mnoho. Dnes jich přijelo devět. Nejméně další dva střeží jejich pevnost v horách.“
Zamyslel jsem se. To nevypadalo vůbec dobře. Jedenáct ostřílených válečníků.
„Je tu ještě někdo, kdo se chce pomstít?“ zařval jsem. Ticho jako v hrobce. Hromotluk se tlumeně zasmál.
„Jsou to bačkory. Já jsem bývalý voják. Šel bych!“
Tu se najednou otevřely dveře a z nich vyšli dva mladíci.
„Pojďte zpátky! Co vás to napadlo?“ ječel za nimi ženský hlas. Světlovlasý mládenec za sebou rezolutně zabouchl dveře.
„My jdeme taky, umíme obstojně střílet z luku.“
„To umějí,“ přitakal obr. Takže čtyři proti jedenácti. Pořád velká přesila.
„Už nikdo další?“
„To je zbytečné. Žijí tu už jen starci, ženy a malá děcka. Všechny muže odvlekli nebo zabili. Zbývá už jen Jan, ale ten umí akorát chlastat a pak ještě jeden kripl, který nemá nohu.“
„Dobře. Budeme mít na své straně moment překvapení. Rozhodně nebudou čekat, že je napadneme.“
To by mohlo sehrát velkou roli. Obr přitakal. Otočil se na mladíky. Ti znejistěli a pokukovali po sobě. Bylo mi jasné, že s nimi nemohu příliš počítat, ale každý luk se může hodit.
„Máme vůbec šanci? Je nás málo,“ řekl ten menší.
„Já jsem za pět,“ zašklebil jsem. A bylo rozhodnuto.

***

Hvozd byl hluboký a plný prastarých stromů a skal. Čekaly tu na nás bludné balvany a duby, které by neobjali ani čtyři statní muži. Postupovali jsme pomalu a tiše. Nejvíce hluku jsem nadělal já a Černej. Mladíci si v lese počínali zkušeně a obr kupodivu našlapoval lehce.
„Stezka vede nahoru. Jeli po ní. Vyhneme se jí, ať nenecháváme stopy,“ řekl Václav, ten menší z obou bratří. Druhému říkali Duch. Hromotluk se jmenoval Gorazd a tvrdil, že pochází z německých zemí, ačkoli rozhodně neměl tvrdý přízvuk. Byla to lež jako věž, ale mně to bylo jedno. Hlavně že mám navíc člověka, který umí mávat mečem.
„Rozdělíme se. Rozestupy po dvaceti metrech,“ nařídil Václav. Duch mlčel. Vlastně za celou dobu neřekl ani slovo. Plížili jsme se do pomalu stoupajícího kopce, překračovali jsme ostružiní, které nám chytalo šaty jako kostlivcovy ruce a vyhýbali se vykotlaným stromům a polomům. Šero bylo stále větší, až jsem nakonec téměř neviděl na Gorazda, který šel ode mě nejdál. Vystoupali jsme na malou vyvýšeninu a zastavili k odpočinku. Usadili jsme se na mech a pojedli suchý chleba a zapili ho vodou.
„Proč je nepobijí vojáci? Máte tady přece vévodu?“ zeptal jsem se.
„Vévoda? To je ustrašený hlupák. Nevytáhne paty z hradu a vojáky drží zkrátka. Jsou z nich už spíše sedláci než bojovníci. Navíc máme podezření…,“ podíval se na bratry. Václav přikývl, aby pokračoval.
„Máme podezření, že spolu mají úmluvu. Ti hajzlové nás okrádají a polovinu dávají vévodovi. Parchanti.“
Tohle nebyl můj problém. Ucítil jsem, že se na mě Gorazd dívá. Podíval jsem se mu do očí. Nesklopil pohled. Jen málokdo se vydrží dívat do mých prázdných očních důlků.
„Co ti udělali? Tohle?“ ukázal na místo, kde bývají oči.
„Něco horšího,“ řekl jsem. Nechtěl jsem to dále pitvat. Vyrazili jsme.

***

Pevnost byla ve skutečnosti zříceninou, ve které se psanci usídlili. Brána byla dávno vyražená a nikdo se nenamáhal opravit ji. Na pravé straně postávala v malém výklenku hlídka a co chvíli si přihnula z měchu. Ušklíbl jsem se. První nebude překážkou. Za branou se černalo nádvoří plné ohořelých trámů a sazí. Lapkům bylo zjevně jedno, kde žijí. Nebo možná chtěli, aby místo vypadalo opuštěně. Nadzemní část byla příliš rozbitá, než aby se dala obývat. Museli se zařídit svůj kutloch pod zemí. To bylo nevýhodou, protože jsme si nemohli prohlédnout, jak to tam vypadá.
„Počkáme do setmění,“ rozhodl jsem. Neptal jsem se na jejich názor. Já jsem velitel. „Zabiju stráž, pak se podíváme co dál.“
„Vy dva si hlavně dávejte pozor. Máma určitě blázní strachy,“ zamračil se Gorazd na mladíky. Ti zrudli, ale neodpověděli ani slovem. Lehli jsme si na měkkou trávu a čekali. Černého jsem uvázal opodál, aby na nás nepřitáhl nechtěnou pozornost. Gorazd hlídkoval. Zdříml jsem si, a když jsem se probudil, slunce pomalu zacházelo za obzor. Václav a Duch byli vystrašení, kousali se rty a zpocenýma rukama mačkali držadla luků.
„Uklidněte se. Jestli budete takhle nervózní, může se stát, že zastřelíte v té tmě mě. Budeme ve výhodě. Neví, kolik nás je. Přijdeme nečekaně. Budete je zabíjet zdálky. Jestli to půjde hladce, ani se pořádně nezapojíte do bitky. Hlavně klid a jistotu.“
Přikývli. Gorazd na mě kývl. Byl čas zabíjet.

***

Strážný byl namol. Zachrčel a poroučel se k zemi, když mu moje dýka prořízla hrdlo. Proběhli jsme spáleništěm a dostali se ke schodišti, které mizelo ve tmě. Chvíli jsem naslouchal. Víla života mi neprozradila, jaké dary mi věnovala, ale mám dojem, že lepší sluch patřil mezi ně. Seběhl jsem schodiště. Pořád ticho a tma. Stáli jsme v nějaké holé místnosti. Nalevo zel otvor. Dolů padalo další schodiště. Matně odtamtud vystupovala tlumená záře pochodní. Jakýsi tmavý obrys se objevil přímo naproti mně. Sáhl k rozkroku, aby se vymočil, pak si nás všiml a otevřel ústa k výkřiku. Nemohl jsem to stihnout. Během půl vteřiny jsem měl v ruce vrhací nůž. Muž místo výkřiku zakloktal, hrdlo mu ozdobil šíp. Padl na kolena, předklonil se, jako by chtěl dávit a opřel se čelem o zem. Vypadal jako modlící se sektář. Mrtvý sektář. Duchovi se třásly ruce.
„Prvního máš za sebou. Teď už to bude jednodušší,“ povzbudil jsem ho. Možná jsem ty chlapce podcenil. Sestupovali jsme po schodiště. Doufal jsem, že žádného z psanců nenapadne vykonat svou potřebu nahoře. Když jsme zdolali poslední strmý a hladký schod, oddechl jsem si. Tady už plály pochodně. Sice v pořádných rozestupech, avšak poskytovaly alespoň trochu světla. Byla tu jediná cesta. Vedla skrz vysoký tunel, na jehož stěnách se srážely kapky vody. Citelně se ochladilo. Já a Duch jsme šli po pravé straně, Gorazd s Václavem po levé. Poprvé jsme zaslechli jakési zvuky. Zpívali, veselili se. Zřejmě zapíjeli úspěšný výpad. O to jednodušší bychom to měli mít.
„Připravte se,“ řekl jsem, jakmile jsme dospěli na konec chodby. Na pravé straně seděli u dubového stolu čtyři muži a hráli karty.
„Kule!“
„Kurva, sviňa,“ zaryčel jiný. Třetí udeřil pěstí do stolu. Byli v dobré náladě. Pili silné pivo z vysokých džbánů. Duch a Václav zaujali pozici v levé části tunelu. V tmavém oblečení byli v přítmí chodby téměř neviditelní. Já a Gorazd jsme se skrývali u východu a čekali na správný okamžik. Ke stolu to bylo deset kroků. Všichni čtyři popadli korbely a napili se. Příhodný okamžik.
„Teď,“ sykl jsem. Třemi skoky jsem byl u stolu. Jeden se zvedl, ale okamžitě ho posadil zpět šíp, který mu prošpikoval rameno.
„Poplach,“ zařičel další a ohnal se po mě džbánem. Vzápětí byl o ruku a hlavu kratší. Druhému jsem krátkým, účelným úderem otevřel břicho. Poslední zvedl těžký meč, ale brutální ránu odrazil Gorazd, stlačil soupeřovu čepel stranou a zabil ho mocným sekem přes hrdlo. Raněný se šípem v rameni se zvedl, bělmo strachu vyplňovalo téměř celé oči. Dva šípy zastavily jeho další výkřik. Z opačné strany se ozývalo dusot nohou a řinčení mečů. Pořád jich ještě zbývalo nejméně pět nebo šest.
„Připravte se,“ rozkázal jsem. Bylo tu jen jediné místo, kterým mohli přijít. Přímo naproti nám zela černá díra, na jejímž konci svítily pochodně. Kroky se ozývalo právě odtud.
„Na ně! Braňte hnízdo!“
Byla to past. Mělo mě napadnout, že stará pevnost měla jistě spoustu tajných chodeb. Psanci je určitě znali skoro všechny. Vynořili se zleva, tři nebo čtyři hbité stíny. Duch napjal luk. Minul.
„Pozor!“
Další dva chlapi byli za mladíky. Zaútočil jsem. Začal krvavá řež. Odrazil jsem prudký výpad kopím, přesekl ratiště a vzápětí jsem mu nakreslil rudou čáru přes obličej. Střetl jsem se s vysokým šermířem. Vykryl jsem ripostu a zakymácel se. Škrábl mě na rameni, ale odkryl si přitom pravou část žeber. Dýka prošla přes vyztuženou kazajku a zranila ho. Byl opilý, reagoval útokem místo aby se stáhl. Málem mě dostal. Avšak Gorazd srazil nepřítele k zemi, zdvihl ho nad hlavu a mrštil jím proti mému šermíři. Oba se svalili na zem. Ukončil jsem jejich trápení velmi rychle. V chodbě někdo křičel. Duch ležel na zemi. Hlavu měl rozcupovanou po úderu sekery. Václav dostal jeho vraha, ale druhý chlap mu uťal ruku a vzápětí ho poslal na věčnost. Zašklebil se na nás vybitými zuby skrz prošedivělé vousisko. Vrhacím nožem jsem ho sejmul z pěti metrů. Už tu byli ti z chodby. Gorazd zaryčel jako divoký býk, když inkasoval ránu do stehna. Popadl psance za paži a rubovým sekem mu rozbil hlavu. Pak už zbývali jen dva. Poznal jsem je bezpečně.
„To je on. Slepec. Konečně se setkáváme,“ řekl jeden z nich. Ačkoli byl tlustý a měřil přes dva metry, jeho hlas zněl pisklavě. Možná přišel o koule. Ten s jednou rukou se jen zachmuřeně rozhlížel po litrech krve, uťatých končetinách a mrtvých kamarádech.
„Čekali jsme tě,“ řekl tlustý. Byl rychlý. Zaútočil masivní sekerou. Taková zbraň se nehodí pro obranu. Jeho úderům jsem se nemohl postavit. Uskakoval jsem, zatímco kolem létaly jiskry. Gorazd se srazil s jednorukým a ustupoval. Našel jsem skulinu, proklouzl pod ostřím, navalil se na tlusťocha a řízl ho přes paži. Zařval a odrazil mě od sebe. Skončil jsem na zemi.
„Chcípni.“
Sekera se zarazila stopu od mé hlavy. Zabral vší silou a vytáhl ji z kamení. Byla notně poškrábaná a zubatá. Ocel zvonila. Gorazd se bránil, opřen zády o zeď. Sokův meč byl jako had. Obr krvácel ze tří ran. Využil jsem darů. Vyskočil jsem na nohy, zaměstnal jsem bečku několika rychlými údery a odrazil jsem se od zdi. Dopadl jsem za jednorukého. Otočil se, aby odrazil ránu zleva, ale byla to finta. Dostal přes žebra, zkroutil se. Sotva včas jsem srazil bokem ostří sekery. Gorazd zařval, v jeskyni se to rozléhalo, až uši zaléhaly. Tlusťoch mě zatlačil ke zdi, sekl jsem ho přes stehno, ale jeho to ani nezpomalilo. Uklouzl jsem na krvi. Prudká rána, tyčil se nade mnou. Nebylo ničeho jiného, jen jeho. Teď ne! Smrti, ještě ne! Už ji mám na dosah ruky! Rachel je téměř má! Odrazil jsem jeden úder, meč mi vypadl z otřesené paže. Obr se nadechl, náhle měl v rozkroku cizí ruku. Druhá ho uchopila za masivní býčí krk. O vteřinu později byl ve vzduchu, zmítal se nad Gorazdovou hlavou. Nikdy jsem neviděl takovou sílu. Na obrových pažích nabíhaly provazce svalů. Jednoruký byl mrtvý. Gorazd napnul síly.
„To je konec…tvého vraždění,“ zamumlal mezi nádechy. Hora masa zaduněla, křuplo to. Několikrát. Gorazd padl na zadek, pak si lehl. Já se choulil u stěny, vyčerpaný, ale šťastný. Žiju. Kdo by řekl, že nakonec budu rád, že jsem naživu? Zvláštní. Nevím, jak dlouho jsme tak odpočívali. Po nějaké době jsem roztrhal čistou košili jednoho mrtvého a ovázal jsem rány sobě i Gorazdovi. Obr ztratil hodně krve, ale povzbudivě se na mě šklebil. Opíral se o mě, když jsme se dostali do srdce jejich hnízda. Byly tady truhly s obilím, maso, zlato, mince a zbraně. Úplné bohatství. Nás ale zajímalo jen jídlo, čistá voda a praskající oheň. Nasytili jsme se a usnuli.

***

Rachel mi tu noc byla blíže než jindy. Cítil jsem její přítomnost, natahovala se po mě přes propast prostoru a času. Když jsem ale před polednem otevřel oči, byla pryč. Rozplynula se jako dým. Gorazd si našel pevnou hůl a společně jsme se vydali na průzkum pevnosti, hnízda. Těla mrtvých už začínala zapáchat. To místo bylo prošpikované tajnými chodbami, proraženými tunely a strážními stanovisky. Nedovedl jsem si představit sílu, která ho před desítkami let dokázala zničit. Našli jsme jejich pokladnici. Dveře, které ji chránily, nebyly pro obra žádným problémem. Stály tu vaky plné mincí, zbraně, kusy zbrojí, drahokamy. Lapkové se za ta léta činili. Musela to být velmi stmelená skupina, jinak by se navzájem pozabíjeli a nejsilnější by shrábli všechno.
„Budou z nás boháči. Zasloužíme si to,“ řekl Gorazd. Oči mu svítily při pohledu na to bohatství. Možná se z něj stane jeden z těch hamižných obchodníků, ale to už nebyla moje starost.
„Z vás budou boháči. Z tebe a z lidí v té vesnici. Nejvíce dáš vdově po těch dvou…“
Píchlo mě u srdce. Oba mladíci byli mrtví. Možná nám zachránili život. Jedno jsem věděl jistě. Nikdy se nesetkám s jejich matkou. Nemohl bych se jí podívat do očí.
„Ty se mnou nepůjdeš?“ zkrabatil Gorazd huňaté obočí. Po chvíli se pousmál.
„Chápu. Máš ještě nějakou práci,“ přejel si prstem přes hrdlo. „Nechtěl bych být mezi těmi chlapy.“
„Nebudu zabíjet. Jen musím ještě něco vyřídit. V bavorském lese.“
Na jeho tváři se mihl úžas a možná i náznak strachu, avšak neřekl ani slovo.
„Jdu je pohřbít.“

***

Zasloužili by si čestnější místo pro pohřeb, ale aspoň budou mít dobrý výhled. Gorazd byl vysílený a seděl na jednom kameni. Zase mu krvácela noha. Pohřbil jsem je sám na nejvyšším místě nad pevností. Dal se odtud přehlédnout celý hvozd a ještě kus údolí. Obloha byla nebesky modrá a kroužil na ní sokol. Navršil jsem na těla kameny. Neměl jsem sílu na to, abych vykopal pořádné hroby. Snad mi to prominou. Jistě už jsou někde v síních padlých válečníků, pomyslel jsem si. Pak jsem pomalu sešel dolů. Bolelo mě celé tělo. Stará i nová zranění. Cítil jsem se na sto let. Celou dobu jsem to tak nevnímal, ale nyní, když jsem je dostal všechny, uvědomil jsme si, jak namáhavý a nebezpečný jsem vedl život. Ještě to ovšem neskončilo.

***

Dalšího dne jsme odtáhli mrtvé lapky do podzemí. Naházeli jsme je na hromadu v nejhlubší sloji. Vchod jsme zahradili několika velkými kameny. Pak jsme se vrhli na prohledávání truhlic. Zřejmě nás hnala touha něco zajímavého objevit. Možná to byl osud. Jakmile jsem otevřel třetí truhlici, jejíž víko zaskřípalo jako staré kosti, padl mi pohled na svazek jakýchsi bylin. A v hlavě jako by mi zazněl Drughův hlas. Popadl jsem ty květiny a přivoněl jsem k nim. Málem mě to povalilo. Linul se z nich obludný zápach. Kořen mandragory. Jedovatá rostlina. Účinný prostředek v boji proti kouzlům. Nikdy jsem nevěřil na čáry, dokud jsem v armádě nepotkal Drugha a později se nesetkal s vílou života. Ano, bytostí vládnoucích magií bylo málo, ale existovaly. Kouzla byla nebezpečná a to nejen pro nepřítele, ale i pro toho, kdo s nimi zacházel. Říkalo se, že kořen mandragory eliminuje každé kouzlo a zabije toho, kdo magii ovládá. Drugh mi jednou vyprávěl, že čarodějové se v minulosti svazovali pouty z mandragory a umírali ve strašlivých mukách. Zastrčil jsem bylinu pod svou tuniku a více jsem se jí už nevěnoval.

***

Čtvrtého dne jsem chtě nechtě musel vyrazit na cestu. Do Bavorského lesa to bude v mém stavu nejméně týden cesty. Nebyl jsem si jistý, kolik času mi ještě zbývá. Rozloučil jsem se s Gorazdem. Obr mi potřásl rukou a popřál hodně štěstí. Pak jsem sedl na Černého a vyrazil jsem na sever po úzké cestě, která se vinula kolem zřícené pevnosti. Ohlédl jsem se a naposledy poctil pohledem mohyly obou bratrů. Gorazd mi zamával na rozloučenou. Jeho mohutná kulhající silueta opírající se o pevnou hůl mizela ve hvozdu. Mířil do vesnice. Kopl jsem Černého do slabin.

***

Bavorský les byl opředen mnoha pověstmi. Některé z nich patřily až do hlubin dávno ztracených věků, jiné si předávaly rodinné generace mezi sebou. Z tohoto místa se tak stál rej divoženek, čarodějů a těch nejdivočejších vyvrhelů, jaké kdy svět spatřil. Málokdo se přes les odvážil projet. Pokud to nebyly také jen pověsti, říkalo se, že občas se někdo v lese i ztratil. Někdy jeden člověk, jindy celá karavana. Vjela dovnitř, ale na druhé straně se už nevynořila. Nevedly tudy ovšem žádné významnější kupecké stezky, což znamenalo, že lidé nechali les lesem a více se o něj nezajímali. Samota byla mou sestrou, i když mi nebyla vždy zrovna příjemná. Teď jsem si ji však užíval. Poslední týdny jsem strávil mezi lidmi a nasytil jsem se jejich řečí dost na celý rok dopředu. Po duši mě hladil ptačí zpěv, jaro bylo v plném proudu. Pod kopyty Černého chrastily větvičky a vysoká tráva. Rostliny se předháněly v barevnosti a pestrosti. Nad hlavou se mi klenul mohutný baldachýn větví a listí. Pískal jsem si písničku a po dlouhé době jsem se cítil alespoň trochu šťastný. Byl jsem už téměř u Rachel. Moje fantazie pracovala naplno. Viděl jsem ji v šatech, v jezdeckých kalhotách, vzpomínal jsem, jak běhávala po loukách a smála se. Ale v hlavě mi pořád zněl Drughův hlas a varoval mě.

***

Myslel jsem na vílu života. To stačilo. Nevěděl jsem, kde jsem nebo kudy jedu. Ztratil jsem se v houštinách, pasekách a v mlází Bavorského lesa. Přesto jsem si byl jistý, že mě víla života vede. Volala mě k sobě od okamžiku, kdy jsem na ni pomyslel. V jednu chvíli jsem spatřil povědomé místo. Ano, bylo to ono. V dalším okamžiku se přede mnou rozprostřel divukrásný parčík. Tajemný, lákavý a přesto odpuzující. Přírodní vodotrysky chrlily vodu, obrovité stromy propouštěly právě tolik světla, kolik ho bylo zapotřebí. Byla tu zvířata vyřezaná z křovin. Každý tvor vypadal živě, lev se chystal ke skoku, orel jen jen rozepnout křídla a vzlétnout. Každé místečko lákalo k posezení, k pohlazení hebkou trávou. Okolo parku byly vytesány sochy z rudého kamene. Připomínaly stráže. Nebyli to ovšem hlídači z tohoto světa. S odporem jsem si prohlížel nelidsky morbidní a nenávistné tváře, opeřené, chlupaté a zdeformované hlavy i končetiny, chapadla a obrovité zuby. Měl jsem pocit, že sochy jsou živé. Držel jsem se od nich dál.
„Jsi zpátky,“ promluvil strom vedle mne. Vlastně ne tak docela on. Víla života vystoupila zpoza něj. Odvrátil jsem pohled. Byla krásná, ale jen na první pohled. Nebyla člověkem.
„Máš, cos slíbil?“
Přikývl jsem. Přistoupila ke mně. Byla malá, tělo měla hebké a nazelenalé, přesto přitažlivé a vzrušující. Stoupala z ní laskavá vůně květin a čerstvé vody. Přinutil jsem se podívat se jí do očí. Dokonalá zelená tvář s jemnými rysy, ostré a špičaté zoubky. A žluté jámy místo očí, které byly prázdné a tupé. Byla slepá. Neměla ani uši. Žila jen z počitků svého magického světa. Měla srdce? To jsem se nikdy nedozvěděl.
„Ukaž mi to. Dej mi to. Chci alespoň nyní slyšet lidskýma ušima, vidět lidskýma očima, vnímat tento svět jinak.“
V hlase jí znělo rozechvění. Jazyk se jí kmital v ústech vzrušením. Téměř se třásla. Hodil jsem na zem vlhký zapáchající pytel. Otevřela ho a podívala se do něj. Přes tvář jí přelétl úsměv. Co to bylo za stvoření, že se dokázalo radovat z takového zabíjení? Naplnila mě vlna odporu, přelila se přes mě. Chtěl jsem pryč.
„Pojď dolů. Slez z toho koně. Chci tě,“ zašeptala. Dotkla se mě. Všechno přestalo existovat. Byla jen ona a já. Musel jsem ji mít. Její tělo i její tvář. Padli jsme do rosou ojíněné trávy, slunce nás lechtalo svými paprsky. Byl jsem vzrušený. Její ruce bloudily po mém těle. Ale kdesi hluboko v sobě jsem cítil výhrůžné vrčení vlka zabijáka. Možná jsem už přišel o její dary, ale lidství mi ještě pořád zůstalo. Rozhalila mi tuniku a zaječela. Ucítil jsem drásavou vůni mandragory. 

***

Zabořil jsem jí prsty do krku. Vydala zvuk ne nepodobný lidskému heknutí. Byla jiná. Pevná a přitom rosolovitá. Konečky prstů jsem měl dobré tři centimetry v jejím hrdle. Nadzvedl jsem se a mrštil s ní do trávy. Klečel jsem nad ní. Pokusila se pohnout rukou a něco zamumlat. V mžiku měla u hrdla kvalitní ocel.
„Ani slovo nebo okamžitě chcípneš,“ zavrčel jsem. Doufal jsem, že mě nepřemůže slabost, která ovládala mé tělo. Musela na mě použít silné kouzlo. Modlil jsem se, aby nemohla čarovat i bez použití hlasu. To by bylo opravdu zlé.
„Cos to se mnou dělala?“
Vykouzlila na nazelenalé tváři lákavý úsměv. Měla i jakési vnitřní kouzlo, maximálně silné charisma.
„Neboj se. Chtěla jsem si jen užít.“
Lhala. Strčil jsem jí před tvář mandragoru. Zakvičela bolestí. 
„Přivolej zpět Rachel. Počítám do pěti. Pak ti podříznu krk. Uvidíme, jestli tě tvé čáry zachrání.“
Ledově jsem se usmál. Náhle se její klid vytratil. Začala sebou zmítat, avšak proti mé síle neměla šanci. Kdesi za mnou se ozval zvuk. Rychle jsem pohlédl tím směrem. Jedno z kamenných monster se pohnulo.
„Přestaň!“
Přitlačil jsem dýkou. Zakvičela, na hrdle jí vykvetla růže krve. Byla rudá. Alespoň tohle měla s člověkem společného.
„Nemůžu ji přivolat zpět.“
„Musíš. Uděláš to hned teď. Slíbila jsi to!“
Nůž se jí zahryzl do krku ještě více.
„Nemůžu! Byla to lež! Od začátku jsem ti lhala.“
Nenaplnil mě vztek, jen podivná prázdnota. Všechno se zhroutilo, rozpadlo se to v prach, který vítr kamsi odnesl.
„Lež,“ převaloval jsem to slovo na jazyku. Nabývalo jiných hodnot a rozměrů než obvykle.“Co jsi po mně chtěla? Proč to všechno?“
Kývl jsem hlavou k pytli plnému očí, uší a srdcí. K pytli plnému zabíjení.
„Byla to lest. Zachránila jsem ti život a…“
„Mluv!“
„Dobře, dobře. Dej to dále! Dej to ode mě dále! Potřebovala jsem ty oči a uši. Chci být jako člověk. Alespoň chvíli. Chci vidět, chci slyšet, chci cítit jako člověk.“
„To není všechno. Řekni mi celou pravdu!“
Bylo jí jasné, že nežertuji. Krev tekla více než předtím. Ostří bylo pár milimetrů od blankytně modré žíly, která jemně pulzovala. Daleko pomaleji než u člověka.
„Chtěla jsem i tvé tělo.“
„To bylo to, cos dělala před chvílí?“
„Ano. Chtěl jsem tvé tělo, být v něm. A k tomu ty uši a oči.“
Oblízla si rty jako podivná zelená kočka.
„Ty už žádné tělo potřebovat nebudeš.“
Krve bylo hodně. Pokusila se promluvit, místo toho jen vydávala sípavé zvuky. Držel jsem ji, dokud nezemřela. Pak jsem vstal. Podíval jsem se na dýku ve své ruce. Zvedl jsem ji proti svému srdci.

***

Nedokázal jsem to. Zabíjení mi zabránilo v sebevraždě. Rachel byla pryč, v srdci mi navždy zůstane temné místo. Ale život se má přece žít. Zbraně jsem nechal v Bavorském lese. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil šťastný, navzdory všemu a všem. Smrt počká. Je trpělivá. Bledá paní s červy v ústech. Jednou si pro mě přijde. Ale nyní ještě ne. Mám práci. Čeká na mě jeden starý kouzelník, abych mu vyprávěl konec zajímavého příběhu. A někde na mě čeká tichá a milující dívka. Představuji si ji, jak sedí na voze s ostatními potulnými kejklíři a očekává mě. Neboj se, už jedu! Černej zařehtal, jako by se radoval se mnou.