Křest (2/2)

První část naleznete zde: /clanek/krest

„Kde ksakru všichni jsou?“ zaklela tiše Mia, když jsme vpadli do prázdné místnosti. „To se mi nelíbí!“

„Mně taky ne. Rychle stáhneme to, pro co jsme přišli, a padáme odsud,“ řekl Nicholas a zrakem přejížděl operační středisko.

Místnost, do které jsme vešli, byla velká asi deset na dvanáct metrů, vybavená počítačovými terminály, konzolami, skříněmi se servery a dalším vybavením nezbytným pro chod telekomunikačních služeb. Jedna věc ale chyběla. Noční obsluha. Monitory na stolech byly puštěné, u jednoho z nich dokonce stál šálek s horkou kávou.

„Vypadá to, jako by si všichni najednou potřebovali nutně odskočit,“ poznamenal jsem a cítil, že mé nervy jsou napjaté k prasknutí.

„To jo,“ zabručel Nicholas. „Mio, rychle stáhni data, já s Wernerem tě budeme jistit. Chci odsud co nejrychleji vypadnout.“

Mia přikývla a protáhla se kolem nás k jednomu z terminálů. Notebook položila na stůl a z kapsy vytáhla malou sadu hodinářských nástrojů. Pak se sklonila u jedné skříně se servery a začala si hrát se zámky. Zatímco Mia odemykala servery a Nicholas hlídal dveře, já přešel k velkému oknu, které tvořilo celou jednu stěnu místnosti, a opatrně vyhlédl ven. Praha zářila nespočetným množstvím světel, jež se odrážely na mokrých chodnících a střechách. Projíždějící auta vypadala z této výšky jako malé světlušky. Tam dole lidé spěchali domů, nebo naopak do práce. Vedli obyčejný život, pracovali a živili své rodiny. Najednou jsem zatoužil být zase jedním z nich.

Náhle můj pohled upoutal pohyb na parkovišti. Nějaký ožralý chlápek si zkrátil cestu domů okolo plotu, na který nyní močil. Při pohledu na jeho kymácející postavičku jsem se musel pousmát. Pak můj pohled sjel o kousek níž a málem se mi zastavilo srdce.

Na parkovišti, kde předtím bylo jen pár aut, přibyly dva černé Passaty. Potácivě jsem se otočil od okna.

„Průser!“ vyhrkl jsem.

„Cože?“

Nedaleké cinknutí výtahu bylo Nicholasovi jasnou odpovědí. „Sakra! Mio, hoď sebou!“

Mia, která právě otevřela skříň se servery, jeden z nich kabelem připojila k notebooku. „Potřebuju pár minut, zdržte je!“

„Nemáme pár minut! Pohni s tím!“

Mia bušila do klávesnice terminálu příkazy a prokousávala se bezpečnostním systémem. Já pro změnu nevěděl, co dělat. Nicholas stál vedle dveří zády opřený o zeď, hlavu nachýlenou k chodbě, a naslouchal. Zatím bylo ticho. Alespoň pro mě. Nicholas odjistil samopal a já nasucho polkl.

Pak do operačního střediska vlétnul granát se slzným plynem a začalo peklo.

*

Malý kovový válec přistál na koberci a se sykotem ze sebe chrlil oblaka dusivého dýmu. Dveřmi vběhl do místnosti muž v černé kombinéze a s plynovou maskou na obličeji, následovaný dalšími postavami. V rukou držel brokovnici a jeho hlava se otočila mým směrem. Nemusel jsem vidět jeho oči, abych věděl, že jsou upřeny přímo na mě. Koneckonců jsem byl jediný, kdo stál v jeho zorném poli. Hlaveň se pohnula mým směrem.

Pak se pohnul i Nicholas. Rychlým švihem ruky udeřil muže do krku a vychýlil ho z rovnováhy.

„MIO, DĚLEJ!!!“ zařval a v tu chvíli zaduněla ohlušující rána.

Nicholas se zapotácel a jeho tvář se zkroutila bolestí. Z jeho vesty na boku vycházel dým. Do místnosti pronikly další dvě postavy. Nicholas bleskurychle zapadl za jeden kancelářský stůl a začal pálit. Jeho samopal plival krátké dávky a muž s brokovnicí trhavými pohyby narazil zády do zdi a sesunul se k zemi.

Místnost se mezitím zahalila do hustého dýmu a mě začaly nesnesitelně pálit oči. Nedýchal jsem, jen se dávil. Sesunul jsem se za stůl a v panice začal hledat něco, co by mě mohlo zachránit. Zaduněl další výstřel a z jednoho kancelářského křesla vyletěly chuchvalce molitanu a kovových špon. Pak se opět rozštěkal Nicholasův samopal.

Přinutil jsem se na okamžik pootevřít oči a rychle se rozhlédnout kolem sebe. Zahlédl jsem vedle dveří nehybné tělo muže s brokovnicí, který měl na hlavě stále ještě plynovou masku, a než mi očima projela prudká řezavá bolest, všiml jsem si, že Nicholasova střelba vytlačila útočníky na chodbu. Poslepu jsem vyrazil ze svého úkrytu a nakonec zakopl o tělo muže ležícího na zemi a spadl vedle něj.

Strhnul jsem mu masku a nasadil si ji na obličej právě ve chvíli, kdy mi došel kyslík. Zhluboka a zalykavě jsem se nadechnul, před pálícíma očima se mi dělaly černé kruhy. O zlomek vteřiny později přišel další nápor útočníků a vzduch se naplnil rozžhaveným olovem a jekotem odražených kulek.

Slyšel jsem Nicholase řvát. Nakonec jeho samopal utichl. Mia kdesi dávivě kašlala. Granát na zemi neustále chrlil plyn. Byli jsme v hajzlu.

Zvažoval jsem své šance, nalepený vedle dveří u zdi, a v třesoucích se rukou jsem svíral pistoli. Moc jich nebylo. Do místnosti proklouzla postava, následovaná dalšími dvěma. Namířil jsem pistoli na hlavu jedné z nich a stiskl spoušť. Beretta vyplivla smrt. Postava se ale ve chvíli výstřelu prudce přikrčila, takže můj výstřel se neškodně zavrtal do zdi kdesi za ní a její zbraň se ustálila na mé hrudi.

„Kurva,“ zašeptal jsem. Neměl jsem žádnou naději, že se vyhnu střele, byl to můj konec.

Pak se z dýmu vynořila postava Nicholase a mocným kopem do brady zlomila útočníkovi vaz. Zbraň přitom vystřelila a cosi horkého mi olízlo rameno. Nevšímal jsem si toho. Pistole v mé ruce začala tepat a práskání výstřelů zaplnilo místnost. Postava za Nicholasem přepadla přes stůl, zatímco ten se vrhnul na zbývajícího útočníka. Zasypal ho ranami a nakonec mu zpoza nehtů vyjely lesklé břity a jedním švihem mu přeťaly krční tepnu.

Praštil jsem do tlačítka vedle dveří a dveře se zavřely.

Podřezaný útočník, který stál mezi mnou a Nicholasem, vytřeštěnýma očima těkal mezi námi dvěma, zatímco mu mezi prsty stříkala krev. Nicholas ani nečekal na to, až omdlí, a strhnul z něj masku. Útočníkovi se podlomila kolena, svalil se do louže vlastní krve a vydechl naposledy. Nicholas přešel k Mie, která se mezitím dávila v koutě. Cestou prohodil prostříleným oknem židli a kouř z místnosti začal pomalu unikat.

„Už je to dobrý, holka,“ řekl konejšivě a poklekl vedle ní. Položil jí ruku na rameno a přitiskl jí masku na obličej. Mia se sípavě nadechla a pak se opět rozkašlala. Jedna odražená střela ji zasáhla do břicha a na černém roláku prosakoval velká tmavá skvrna.

„Do prdele,“ zavrčel Nicholas a jemně přejel rukou po ráně. „Zvládneš to?“

Přikývla.

„Dobře,“ řekl a se zamručením se narovnal. „Jak jsme na tom, Mio?“

Uvědomil jsem si, že za celou dobu na sobě neměl plynovou masku, a přitom to nevypadalo, že by mu slzný plyn nějak vadil. Pak jsem si všiml jeho výrazu v obličeji. Byla v něm potlačovaná bolest a zlost.

Mia se podívala na notebook a pak pokývla hlavou. „Máme to, můžeme jít.“ Její hlas byl zastřený bolestí.

„A ty jsi oukej?“ zeptal jsem se Nicholase a snažil se dostat pod kontrolu své roztřesené nohy. Nicholas se na mě podíval. Vesta na jeho boku byla od krve.

„Starej se o sebe,“ zachraptěl a rozhlédl se po místnosti. „Musíme vypadnout, za chvíli tady budou policajti!“

Mia odpojila notebook a podívala se na mě. I přes skla plynové masky jsem na sobě cítil sílu jejího spalujícího pohledu, jako bych za všechno mohl já.

„Jo, jdeme!“ přikývnul jsem. Chtěl jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout. Měl jsem pocit, že se celá budova smršťuje, a pokud se rychle nedostanu z jejího dosahu, uvězní mě uvnitř a nakonec rozmačká.

„Otevři dveře,“ řekl Nicholas a vyměnil v samopalu zásobník. Mia, která se opírala o jeho rameno, uložila notebook do brašny a postavila se vedle Nicholase. V ruce se jí objevila velká pistole a já musel obdivovat její vůli. Přešel jsem ke dveřím a stiskl tlačítko.

Dveře se otevřely. Čekal jsem, že se opět rozeřvou zbraně, ale bylo ticho. Někde v dáli byly slyšet houkačky. Nicholas opatrně vykročil do chodby, zatímco Mia zůstala stát opřená o futra dveří a jeho postup kryla. Přešel jsem k ní a chytl ji okolo pasu. Čekal jsem, že se odtáhne nebo mne rovnou zastřelí, ale objala mě kolem krku a společně jsme se vydali za Nicholasem. Zdi v chodbě byly rozryty jeho střelbou a prach z omítky stále ještě vířil ve vzduchu.

Když jsme se dostali k výtahům, sundal jsem si plynovou masku a Mia udělala to samé. Ve vzduchu byl cítit střelný prach a zbytky slzného plynu. Nicholas přivolal výtah.

„Co to bylo za lidi?“ vyhrkl jsem a hlas se mi třásl. „Rusáci?“

„Je to možný,“ odpověděl Nicholas.

„Jak to myslíš? Právě jsem jednoho z nich zabil!“

„Byli to žoldáci, na národnosti nebo rase nezáleží. Mohl to být kdokoli. Pro ně jsou důležité jen peníze a za ně udělají prakticky cokoli,“ vytáhnul z kapsy telefon a vytočil číslo. Pak se podíval na mě a dodal. „Třeba umřou.“

„Cože?!“

„Riziko povolání,“ řekla Mia a rozkašlala se.

„Smoku, máme problém,“ řekl Nicholas do telefonu. „Vyzvedni nás na parkovišti. A dej si bacha, policajti jsou na cestě.

„Rozumím,“ ozvalo se z telefonu.

„Dobře.“ Telefon zmizel opět v Nicholasově kapse.

Cink! Výtah byl nahoře.

Dveře se neslyšně rozestoupily a – čekal jsem, že se mezi rozestupujícími dveřmi objeví hlaveň brokovnice a o zlomek vteřiny později z ní vyšlehne plamen – kabina byla prázdná.

Nastoupili jsme, dveře se zavřely a výtah začal klesat. Srdce mi zběsile tlouklo a před očima se mi dělaly černé kruhy. Každou chvíli jsem čekal, že se mi podlomí kolena a já omdlím. Bylo by to svým způsobem vysvobození.

„Tohle je standardní akce? Takhle to má probíhat?“ blekotal jsem.

Mia se hořce usmála a na její tváři se perlily velké kapky potu.

„Tohle rozhodně standardní akce nebyla, kovboji,“ zachraptěla a záchvat kašle ji zlomil v pase. Podepřel jsem ji a jednou rukou ji chytil kolem pasu. Mie se podlomila kolena a zůstala o mě napůl v bezvědomí bezvládně opřená.

Nicholas zkontroloval a znovu nabil samopal. „Dobře mě teď poslouchej, Wernere,“ řekl chladně a jeho hlaveň se stočila k mému břichu. Mně už ale bylo všechno jedno, o moc hůř už jsem na tom být nemohl.

„Co chceš?“ zeptal jsem se.

„Hned, jak se otevřou dveře tohohle výtahu,“ řekl Nicholas tiše, „tak s Miou co nejrychleji poběžíte ven, jasný? Je to na tobě, Wernere. Dostaň ji odsud, a pak můžeš jít.“

„Jak to myslíš? Ty nejdeš?“

Zavrtěl hlavou. „Venku byla auta dvě. Vy odsud vypadnete a já vás budu krýt. Pokud to dobře půjde, do rána se zase shledáme.“

Než jsem stihnul něco namítnout, dodal: „A nechci se o tom víc bavit! Není čas! Prostě udělej to, co jsem ti řekl!“

Výtah minul první patro. Houkačky už byly blízko.

Přikývnul jsem a zatřásl s Miou. Její ruka, kterou měla okolo mého krku, mě sevřela silněji. Pozvedla hlavu. Pistoli, kterou jsem měl stále v ruce, jsem pevně stisknul.

„Připrav se, Mio!“

Cink!

Dveře se otevřely a následovala vteřina ticha. Pak se vstupní hala naplnila řevem zbraní. Ve stejný okamžik jsem strhnul Miu k zemi a v tu samou chvíli se pohnul i Nicholas. Jeho samopal začal plivat smrtící olovo, zatímco zeď kolem něj vybuchovala pod náporem kulek a vzduchem létaly kusy ozdobných kachlíků a omítky. Jeden z žoldáků se za recepčním pultem zapotácel, zády narazil do zdi a sesunul se k zemi.

Veškerý nápor se soustředil na Nicholase, který právě zapadl za jeden z mohutných sloupů v hale.

Chytil jsem Miu za ruku a rozběhl se s ní k postrannímu vchodu, kterým jsme přišli. Mohlo to být dvacet metrů, ale přesto mi to připadalo nesmírně daleko. Viděl jsem, jak se hlavy žoldáků otáčejí naším směrem. V běhu jsem na ně chtěl namířit pistolí, ale Mia, kterou jsem za sebou vláčel, klopýtla a málem mě s sebou stáhla k zemi. Jejich zbraně mezitím opsaly oblouk a já se zahleděl do černých ústí hlavní. Svět okolo mě se ponořil na zlomek vteřiny do hrobového ticha.

Stiskl jsem spoušť a od závěru pistole v mé ruce začaly odletovat kouřící nábojnice.

Viděl jsem, jak jedna z kulek utrhla prvnímu žoldákovi kus tváře a zbytek zničil monitor na recepčním pultu. Pak vystřelil druhý z nich. Z ústí brokovnice vyšlehl plamen a můj obličej zachvátila prudká bolest. Nic jsem neviděl. Začal jsem ječet, zatímco pistole v mé ruce pálila naslepo dál. Pak se vrátily zvuky okolního světa a já zase viděl. Rozmazaně, ale viděl.

Oči a obličej, poškrábané a spálené od úlomků mramorové zdi z odražené střely, jsem měl v jednom ohni, ale žil jsem. Žoldáci za recepčním pultem leželi na zemi v tratolišti krve a já viděl rozmazanou Nicholasovu postavu, která se k nám řítila. V běhu kamsi vypálil, a když úderník naprázdno zacvakal, samopal odhodil.

Mia v tu chvíli chytila ruku, v níž jsem držel pistoli, a zkroutila ji kamsi za mě. Její oči byly rozšířené překvapením. Hýkl jsem bolestí, a pak jsem zařval, když mi čísi těžká bota pistoli z ruky vykopla a zlomila mi u toho zápěstí. Přepadl jsem na záda a pohlédl na nového útočníka.

Mohutná postava obalená svaly, balistickým pancířem a hadry z vojenského výprodeje se nade mnou tyčila do výšky dobrých dvou metrů. Zbraň v její ruce připomínala příruční dělo a její oči se ve tmě jasně leskly.

„Do prdele,“ vydechl jsem.

Nicholas byl asi šest metrů daleko a rychle se přibližoval. Byl rychlý, ale ne dost. Zbraň mohutného útočníka se na něj během zlomku vteřiny zaměřila a třikrát krátce po sobě vystřelila. Nicholas zakličkoval, zatímco se jeho vesta na dvou místech rozpárala, a plnou rychlostí vrazil do velkého útočníka.

Ten se zapotácel a jeho zbraň zachrastila o podlahu. Z úst mu uniklo temné vrčení. Pak nabral zpět ztracenou rovnováhu a zaútočil na Nicholase. Zasypal ho tvrdými a neskutečně rychlými údery, které by normální člověk nemohl ustát. Ani instruktoři bojových umění u policie, se kterými jsme v rámci policejního výcviku trénovali, by neměli šanci. Ale Nicholas očividně nebyl normální člověk. I když měl o dobrých patnáct kilo méně než útočník, dokázal zuřivým výpadům vzdorovat. Techniky, kteří oba používali, byly na velice vysoké úrovni a já měl chvílemi pocit, že slyším praskání jejich kostí.

„Vypadněte odsud!“ zařval Nicholas a zpod jeho nehtů vyjely ostré břity. V příštím okamžiku dostal Nicholas drtivou ránu do obličeje, která by zabila i vola. Odhodila ho na jeden ze sloupů a značně s ním otřásla.

Na nic jsem nečekal a pomohl Mie na nohy. Nicholas se pustil do krvavého boje s obrovským útočníkem. Klopýtal jsem s Miou ke dveřím. Venku právě přijížděla první policejní auta a halu naplnila modrým, blikavým světlem.

„Počkej, nemůžeme ho tu nechat!“ zasípala Mia a snažila se vyprostit z mého sevření.

„Musíme jít, jsou tu poldové!“ zahuhlal jsem a táhnul ji dál.

„Pusť mě! Slyšíš, pusť mě! Já ho tu nenechám!“ začala sebou zmítat, ale byla moc zesláblá. Nicholas se zatím snažil získat čas, ale docházely mu síly. Velký útočník ho pomalu, ale jistě ranami tlačil do kouta a máchal při tom pěstmi, ze kterých trčely velké bodce.

„Ježíši,“ zašeptal jsem. „On ho roztrhá.“

Nicholasova vesta byla potrhaná a visely z ní cáry oblečení; on sám byl zraněný.

„Jsi policajt, pomoz mu!“ zacloumala se mnou Mia.

„Byl jsem policajt, Mio. Už jím nejsem,“ řekl jsem chmurně a násilím ji vytáhnul ven. Celou dobu jsem se modlil, aby tam čekal Smoke. Parkoviště bylo ale až na právě přijíždějící policejní auta a dva Passaty prázdné. Nikdo tam nečekal.

„Kurva,“ procedil jsem mezi zuby. „Kurva!“

*

Stáli jsme na parkovišti a ze zatažené oblohy se začal znovu spouštět studený déšť. Mia, která už neměla sílu jakkoli vzdorovat, se potácela zavěšená kolem mého krku, zatímco policajti se rojili před hlavním vchodem. Nemohli jsme zůstat jen tak stát. Poslední, po čem jsem toužil, byl dlouhodobý pobyt v kriminále. Vzal jsem proto Miu kolem pasu a vlekl ji napříč parkovištěm mezi stojící auta. Jakmile jsme dorazili mezi zaparkované Passaty, skrčili jsme se a čekali, co bude dál.

Studená voda mi promáčela oblečení a stékala mi dolů po zádech a já se proklínal, že jsem nezůstal včera ráno doma v posteli. Proklínal jsem se i za to, že jsem se nechal ukecat k téhle akci, i když jsem v té chvíli moc na výběr neměl. Pokud nás chytí, je s námi konec.

Přemýšlel jsem, jak z toho ven, ale nic mě nenapadalo. Byl jsem příliš unavený a můj mozek odmítal cokoli dál řešit. Sedl jsem si na zem, hlavu Mii, sedící v bezvědomí vedle mě, opřenou o rameno, a zavřel jsem oči. Slyšel jsem policajty, jak na sebe štěkají rozkazy, rachtání odjišťovaných zbraní a natahování jejich závěrů. Podle sluchu jsem odhadl, že už zajistili vedlejší vchod.

Myslel jsem na Nicholase. Co s ním teď je? Stále bojuje? Nebo je mrtvý? Za jak dlouho nás tady najdou? Od bočního vchodu to sem bylo sotva třicet metrů, takže jsem počítal tak s třiceti vteřinami. Nedalo se dělat nic, než čekat…

Pak se ozval zvuk motoru. Silného motoru. Líně se převaloval v nízkých otáčkách na samé hranici slyšitelnosti a předl jako dravá šelma připravená kdykoli zaútočit. Zmateně jsem se rozhlédl a snažil se zaměřit zdroj toho zvuku. Venku panoval hluk, komando zásahové jednotky se s dusáním těžkých bot právě přemístilo k bočnímu vchodu, ale zvuk motoru se ozýval dál.

Napínal jsem uši, co to šlo, a prosil boha, aby se mi to nezdálo. Bylo otázkou vteřin, kdy si nás policajti všimnou.

Motor zavyl chraplavým řevem a z temného ústí podzemní garáže, o které jsem do té doby neměl ani tušení, vylétla černá Audi.

V tu samou chvíli jsem zapomněl na policajty a vyskočil na nohy. Kdosi za mnou si mě všimnul a začal vykřikovat rozkazy. Vběhl jsem Audi do cesty.

„Stůj!“ zařval kdosi.

Audi prudce zabrzdila. Ozval se zvuk natahovaného závěru. Popadl jsem Miu a táhnul ji k autu.

Prásk!

To byla poslední výstraha. Věděl jsem, že příští výstřel už do vzduchu nepůjde. Dveře Audi se otevřely. Mia vklouzla na zadní sedadlo a já se na okamžik zastavil, abych pohledl do očí veliteli zásahu, který na mě mířil svou zbraní, přitisknutou k líci. Stál ode mě necelých třicet metrů daleko a na tu vzdálenost nemohl minout.

„Lehni si na zem!“ zahřímal velitel a za jeho zády mezitím začali zaujímat pozice další členové komanda.

„Vyser si,“ zašeptal jsem a pohnul se k autu.

Jako ve snu jsem viděl, jak velitelův prst mačká spoušť a z hlavně vyšlehl výstřel. Uslyšel jsem bzukot, jak se ke mně kulka blížila. Cítil jsem její žár, když zasáhla svůj cíl. Slyšel jsem, jak se motor Audi vytočil do vysokých otáček, a svět kolem mě se zakolísal. Podlomila se mi kolena. Padal jsem k zemi, ale čísi ruce mě zachytily a zatáhly do auta. Vzdáleně jsem slyšel hvízdající pneumatiky auta, práskaní výstřelů a nakonec mě pohltila temnota.

*

První, co jsem uslyšel, když jsem se probudil, bylo bubnování kapek deště do okenních tabulí. Monotónní a vytrvalé. Ležel jsem v posteli v nějakém pokoji, který se utápěl v šeru. Nepoznával jsem jej. Zato jsem poznával tvář, která se nade mnou skláněla.

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se a olízl si suché rty.

„V bezpečí,“ odpověděl Nicholas a narovnal se na židli. Jeho do půlky svlečené tělo bylo pořezané, omotané obvazy a pokryto velkými modřinami na místech, kam ho zasáhly střely nebo drtivé rány onoho mohutného útočníka.

Chtěl jsem otočit hlavu, abych si ho lépe prohlédnul, ale krk jsem měl v jednom ohni.

„Co se stalo?“ zasípal jsem.

„Postřelili tě do krku. Měl jsi štěstí, že jsi to přežil,“ řekl Nicholas a pak se usmál. „Máme ale to, co jsme chtěli, a Smoke nás odtamtud nakonec dostal. Jeho auto dostalo pěkně zabrat, takže teď je trochu naštvanej, ale to ho přejde.“

Přinutil jsem se také k úsměvu. „Tak to je fajn.“

Nasucho jsem polknul a můj jazyk, připomínající kus sušeného masa, se mi lepil na patro.

„Jak ses odtamtud dostal ty?“

Nicholas se na mě díval s nic neříkajícím výrazem ve tváři a pak pokrčil rameny. „Někdy ti to možná řeknu. Teď bys ale měl odpočívat.“

„Co se mnou bude?“ zasípal jsem.

„To záleží na tobě. Nikdo tě tady už držet nebude, jsi volný. Jakmile se na to budeš cítit, můžeš jít.“

S povzdechem a viditelnou námahou se postavil na nohy a vydal ke dveřím. Trochu přitom kulhal. Když jeho ruka spočinula na klice, zastavil se a přes rameno dodal: „Díky, že ses mi postaral o Miu. Máš to u mě.“

Chtěl jsem se ho ještě zeptat, co s ní je, ale vyšlo ze mě už jen slabé zachrčení.

Odešel a já zůstal v pokoji sám.

Ležel jsem na zádech, oči upíral do stropu a pomalu mi začalo docházet, že můj život, jaký jsem znal a žil, dnes v noci skončil. V tu chvíli jsem ještě netušil, co mě v budoucnu mělo čekat, a možná to bylo dobře.

*

Domů jsem se vrátil jen jednou, abych si vzal nejnutnější věci, a pak byt navždy opustil. K policii jsem se také již nevrátil, a to ani dobrovolně, ani v poutech. Bylo po mě vyhlášeno celostátní pátrání, ale bezvýsledně. Po několika měsících jsem byl prohlášen za nezvěstného a tím to skončilo. Víc po mně neštěkl ani pes. Zmizel jsem a pro okolní svět přestal existovat. Koneckonců nebyl nikdo, komu bych chyběl.

S Nicholasem, Smokem i Miou, která se ze svých zranění postupem času vyléčila, jsem se měl ale setkat ještě mnohokrát. Veškerá zášť a předsudky byly překonány, stali se z nás přátele na život a na smrt. Peníze, které jsme spolu v následujících měsících vydělali, by mi zajistily pohodlný život na příštích dvacet let, pokud bych ovšem o takový život stál.

Dál mě hnala zvědavost, kam až se dá na hraně a mnohdy i za hranou zákona zajít, a miloval jsem pocit, kdy mi v žilách burácel příliv adrenalinu a kdy o mém životě rozhodovaly zlomky vteřiny, během kterých musel člověk dělat zásadní rozhodnutí. Po pár letech jsem se stal špičkou v této branži a vybudoval jsem si v tomto druhém, drsném světě značnou reputaci. Moje tělo bylo zdokonaleno špičkovou technikou a stalo se tak mnohem silnějším a rychlejším. Moje jméno vzbuzovalo respekt a lukrativní zakázky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Nikdy ale nezapomenu na svůj křest ohněm, ani na noc, když jsem se k tomu všemu dostal. Dnes bych ji za nic nevyměnil.

E-mail autora: tomzz@seznam.cz