Křest (1/2)

Z noční oblohy, zahalené do temných mraků, se snášely k zemi provazce deště a smáčely střechy domů, jejich plechové parapety, chodníky a silnice, na kterých se odrážela světla neonů reklamních poutačů a pouličních lamp. V okapech zurčela voda a z chodníků její potůčky smývaly špínu, kterou spolu s odpadky unášely do starých, kouřících kanálů. ¨

Byla zima. Lezavá zima, jaká je pro konec listopadu typická. Její chlad pronikne člověku skrz oblečení až pod kůži, kde se usadí jako nezvaný host.

Tu noc jsem postával před pasáží Krone v centru Prahy a byl jsem promrzlý na kost. Choulil jsem se v černé kombinéze na rohu ulice a od úst mi stoupala pára. Měl jsem na starost noční hlídku v této pasáži, která se táhla napříč komplexem budov, které tvořily celý blok. Byla plná obchodů, heren, barů s blikajícími neonovými nápisy a restaurací, z nichž většina byla touto dobou již zavřená. Straka stál někde na druhém konci pasáže a mě napadlo, co asi dělá. Nejspíš stejně jako já nadává na tu zatracenou zimu, pomyslel jsem si a dýchl si na promrzlé ruce. Prsty jsem měl celé zkřehlé a znecitlivělé. Měl jsem na sebe vztek, zapomenout si rukavice na služebně byl fakt dobrej nápad!

„Zasraný počasí,“ zamumlal jsem a strčil ruce do kapes.

U policie jsem byl dvanáctým rokem a dělal jsem pochůzkáře. Nebylo to tak ale vždycky. Kdysi jsem na tom byl líp. Mnohem líp. Člověk ale dělá v životě chyby a já jich udělal fakt hodně. Měl jsem ženu, práci, která mě bavila, milenku a dokonce i kočku. Pak se cosi zvrtlo a nezůstalo mi nic. Ani kočka. Ale to všechno byla minulost a bylo lepší na ni nemyslet. Nezměníme ji.

Zpoza rohu se vynořila postava. Chlap ve špinavé zimní bundě, zpitý, jak zákon káže, s nedopitou lahví v ruce vrávoravým krokem prošel kolem mě.

„Co čumíš, fízle?“ zavrčel a z jeho dechu táhl chlast. Ruka mi sjela k obušku, který jsem měl u pasu, a opilec si dal odchod. Po chvíli se ztratil za rohem.

*

Byla to dlouhá noc. Podíval jsem se na hodinky, bylo čtvrt na dvě. Do konce směny mi zbývalo ještě skoro pět hodin a já přemýšlel, jak si ukrátit dlouhou chvíli.

Napadl mě bar U zmije, který byl nedaleko pasáže. V okolí byl klid a nevypadalo to, že by právě teď mělo vypuknout nějaké povstání nebo něco podobného. Straka byl beztak už někde zašitý a horké kafe bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Naposledy jsem se rozhlédl. Byl klid, nikde ani noha. Jediný výraznější zvuk, který se ozýval, bylo vytrvalé šumění deště a dusání elektronické hudby z jedné z heren. Přitáhl jsem si límec ke krku a vykročil do deště.

Než jsem přeběhl ulici a dostal se do podchodu, kde bar U zmije byl, měl jsem promočené všechno oblečení a zimou mi drkotaly zuby. Vešel jsem dovnitř.

Byl to pěkný pajzl. Oblaka cigaretového kouře se v přítmí líně převalovala vzduchem a v neonovém světle získávala modrý nádech. Z jukeboxu v rohu vyhrávala nějaká neopunková kapela a několik lidí, sedících u kovových stolků a u baru, po mě vrhlo nevrlý pohled. Někteří lidé, když uvidí policajta, zneklidní. Ale já jsem tam nepřišel pouštět hrůzu ani někoho zneklidňovat. Chtěl jsem se jen ohřát.

„Ahoj Wernere, dlouho ses tu neukázal,“ pozdravila mě mladá prsatá barmanka obsluhující za barem, s cigaretou zastrčenou mezi rudými rty. „Říkala jsem si, kde ti je konec.“

„Ahoj Alice. Dej mi kafe, kotě,“ řekl jsem a svezl se na barovou stoličku. Opasek s pouzdrem a pistolí zavrzal a obušek visící podél stehna klepl o kovovou nohu stoličky. „To víš, práce.“

Alice přede mě položila kafe.

„Díky,“ vděčně jsem sevřel horký hrnek do zmrzlých rukou. „Jak to dneska jde?“

„Vidíš sám, žádná sláva.“

Rozhlédl jsem se okolo. Několik lidí sedělo u baru a po očku mě ostražitě sledovalo. Další posedávali u malých stolků a vedli tlumený rozhovor nebo jenom zírali do svých poloprázdných sklenic. Vesměs to byly trosky nebo cizinci, kteří neměli v noci kam jít. Vzadu u stolku v rohu seděly dvě holky. Jejich krátké sukně odhalovaly nohy pokryté modřinami a zarudlými pupínky. Byly to šlapky.

„ Vidím,“ zabručel jsem a otočil se zpátky k barmance. „Měla by sis najít nějakou jinou práci. Něco lepšího. Tady s těma troskama za chvíli zdegeneruješ.“

Alice rudými rty vyfoukla dým a cigaretu típla ve skleněném popelníku.

„To se ti lehce řekne. S prací je to poslední dobou špatný. Co vlastně děláš ty? Vidím, že jsi pořád u policajtů.“

„Jo, to jsem. Šichta v tomhle počasí stojí fakt za hovno,“ řekl jsem mrzutě a otřásl se při představě, že budu muset za chvíli zase ven. „Poslední dobou mi to už leze krkem.“

„Dneska si nevybereš,“ řekla Alice a z krabičky si vyklepala další cigaretu. Odmlčela se, když si ji připalovala, a pak se na mě podívala těma svýma velkýma hnědýma očima. „Máš nějakou ženskou?“

Tahle otázka mě docela zaskočila. Ženskou jsem už dlouho neměl, aspoň ne déle, než jen na jednu noc.

„Ne, nikoho nemám,“ řekl jsem nakonec. „To má být nabídka?“

„To není nabídka. Ale měl by sis někoho najít. Samota ti moc neprospívá,“ řekla pichlavě a začala točit pivo chlapovi sedícímu vedle mě. Řekla, že si mám někoho najít, ale mně je lépe samotnému. S ženskýma mám většinou jen špatné zkušenosti. Nejsem zkrátka typ pro nějaký vztah. A vůbec, co o tom mohla vědět?

Mé rozjímání bylo přerušeno závanem studeného vzduchu, který sem proniknul otevřenými dveřmi. Otočil jsem se, abych si prohlédl nového příchozího.

Byl to menší podsaditý muž, zahalený do šedivého pláště a klobouku, z jehož krempy mu na ramena stékala voda. V ruce svíral malý kufřík a jeho oči divoce těkaly po baru. Nakonec se zastavily na mně a muži poklesla brada. Čekal jsem, že uteče. Neutekl. Sešel těch pár schodů, které vedly k baru, prošel kolem mě a usadil se na stoličce naproti. Všiml jsem si, že je pěkně nervózní. Ruce se mu třásly jako starému dědkovi a stejně tak i hlas, když poprosil Alici o panáka vodky. Neustále na mě vrhal nenápadné pohledy, které se stáčely ke dveřím. Zřejmě někoho očekával a má přítomnost ho značně znervózňovala. Přemýšlel jsem, jestli kapky, které se mu perlily na čele, jsou zbytky deště nebo pot.

Každopádně týpek jako on by mě měl začít zajímat, ale rozhodl jsem se, že na něj kašlu. Dneska byla dlouhá a studená noc a poslední, co jsem potřeboval, byly nějaké problémy. Navíc ten chlápek nevypadal na nic víc než obyčejného překupníka, na kterého si někdo došlápnul. A to byl jeho problém.

Dopil jsem kafe, vstal ze židle a vylovil z kapsy drobné.

„Díky za kafe, Alice. Popřemýšlím o tvé nabídce,“ řekl jsem s úšklebkem na tváři a drobné nechal na baru.

„To nebyla nabídka,“ usmála se barmanka a peníze zmizely v její peněžence.

„Měj se. Zítra se možná zastavím,“ prohodil jsem přes rameno a vydal se ven. Ve dveřích jsem se minul s dalším příchozím – chlápkem v kabátu – a vyšel jsem do deště. Voda v okapech hučela a s temným burácením padala do smrdutých kanálů. Nevzpomínal jsem si, kdy naposledy tak moc pršelo. Zapnul jsem si bundu až ke krku a rychlým krokem jsem zamířil přes silnici zpátky k pasáži.

*

Byl jsem v půli cesty, když se ozval ten výkřik. Vyšel z průchodu, kde byl bar U zmije, a děs, který jsem v něm zaslechl, mě přimrazil na místě. Zaslechl jsem pleskání a čvachtání bot, které rozstřikovaly kaluže špinavé vody.

„Sakra,“ vydechl jsem. Na okamžik mě napadlo, že to nechám být a budu dělat, že jsem nic neslyšel, ale pak jsem přiměl své ztuhlé nohy k pohybu. Z rychlé chůze jsem se dal do běhu. Rychle jsem zabočil za roh a odepnul pouzdro pistole. V průchodu jsem zahlédl pouze stín, mizející na druhé straně.

„Sakra práce,“ zašeptal jsem znova a olízl si rty. Déšť mi stékal po zádech a studil. Odepnul jsem z opasku vysílačku, stiskl tlačítko pro vysílání a zasyčel do ní: „Karle! Mám problém. Slyšíš mě? Přepínám.“

Nic.

„Tady Werner, mám tu problém, ozvi se!“

Jedinou odpovědí, která se mi dostala, bylo šumění statické elektřiny. Zatracenej Straka, kde je?!

Ozvalo se vyděšené kvíknutí, které mě uvedlo opět do pohybu. Přeběhl jsem na druhý konec průchodu. Ústil do další ulice, která byla mnohem užší a špinavější než hlavní třída. Vykoukl jsem zpoza rohu. To, co jsem uviděl, se mi nesmazatelně vrylo do paměti.

Úzká ulička přecházela v nevelké nádvoří, které mezi sebou tvořily vysoké staré domy. Z ucpaného okapu pod střechou jednoho z domů přetékala voda a pleskáním se tříštila na tisíce stříbřitých kapek o kontejner na odpadky, stojící vedle domu. Před kontejnerem stál onen podsaditý chlapík z baru, oči vytřeštěné strachem, a v jedné ruce svíral na hrudi černý kufřík. V druhé měl malý revolver, kterým mířil na postavu stojící v dešti před ním.

Byl to vysoký muž v plášti, který se mu zuřivě nadouval v poryvech větru. Oba dva ke mně stáli bokem a ani jeden si mě nevšiml. Vysoký muž se přikrčil a zpoza nehtů jeho ruky mu vyjely kovově lesklé břity. Tlouštík zalapal po dechu. Já také.

Pak se muž pohnul. Bleskurychlým pohybem překonal vzdálenost, která ho dělila od tlouštíka, a ve vzduchu se zaleskly jeho břity. Tlouštík vyjekl a revolver mu vypadl z ochromené ruky.

V mém podbřišku se usadil nepříjemný, mrazivý pocit. Ještě jsem nikdy neviděl někoho tak rychlého! Tlouštík si nestačil ani sevřít zápěstí, ze kterého se řinula krev, když mu jeho zdravou ruku muž, který se kolem něj mezitím prosmýknul, zkroutil za záda. Vyheknul a z úst by mu uniklo zaúpění, kdyby je neměl zacpané druhou mužovou rukou.

Celé jsem to pozoroval, neschopen jediného pohybu. Vše se odehrálo v necelých dvou vteřinách, a když nakonec obě propletené postavy na okamžik ztuhnuly, nastalo až přízračné ticho, doprovázené jen šuměním deště a hlomozem nočních tramvají projíždějících po hlavní třídě. Vysoký muž vypadal, že naslouchá, a jeho kabát je objímal jako dvojici milenců.

Okamžik na to jsem zaslechl přijíždějící auto. Hluboký zvuk silného motoru a praskání střepů pod tíhou pneumatik. Nevěděl jsem, co ti chlápci jsou zač, ale musel jsem něco udělat. Ten vysoký chlap v kabátu držel tlouštíka v šachu, a pokud jsem viděl, žádnou zbraň u sebe neměl. Na rozdíl ode mě.

Rozhodl jsem se ale, že ještě vyčkám. Chtěl jsem vidět, kdo všechno je ve hře.

Do uličky vjela černá Audi. Její silný motor se líně převaloval v nízkých otáčkách a auto pomalu proplulo kolem. Já se mezitím stáhnul do stínů a skrčil se za jednou z popelnic. Když mě auto minulo, opatrně jsem zase vylezl. Nohy se mi třásly, měl jsem strach. Tlouštík se začal ve svém sevření svíjet a jeho oči se poulily hrůzou. Audi zastavila na nádvoří, její dveře se otevřely. Dovnitř auta jsem sice neviděl, ale osobu, která vystoupila z vozu, ano.

Byla to žena, oděná do přiléhavých černých kalhot a rudé kožené bundy. Světlé vlasy, stažené do copu, jí spadaly do půlky zad. V jedné ruce měla cosi, co jsem nakonec identifikoval jako injekční stříkačku. Přistoupila k tlouštíkovi, kterého muž v kabátě stále držel v sevření. Ten sebou začal zběsile škubat a chrčet ve snaze vykřiknout. Žena mu položila ruku na rameno a zabodla mu injekci do krku. Tlouštík ještě chvíli bojoval se sevřením, ale nakonec jeho snaha o vyproštění ustala a podlomila se mu kolena. Muž s pomocí ženy ho naložil dozadu do auta.

Zaklel jsem a v duchu počítal své šance. Kdyby tady se mnou byl Straka, tak by byly o poznání větší, ale ten parchant byl bůhví kde. V ruce jsem ve zpocené dlani svíral pistoli a můj mozek pracoval na plné obrátky ve snaze vymyslet, co dělat. Nakonec to za mě vyřešil Straka.

Vysílačka zapraskala a ozval se jeho zkreslený hlas: „Wernere, je všechno v pořádku?“

Moje ruka vystřelila k přístroji, ale už bylo pozdě. Žena trhla hlavou mým směrem a její oči se zúžily do dvou štěrbin. Neměl jsem na vybranou. S pistolí v ruce jsem vykročil z průchodu do uličky.

„Policie! Dejte ruce nahoru! Ať na ně vidím!“ vyštěkl jsem a pistoli namířil na ženu. Doufal jsem, že si nevšimne, jak se mi třesou ruce. „A vy! Vylezte z auta!“

Muž v kabátě, který už napůl seděl vzadu v autě, ustrnul v půli pohybu už při prvním slovu, které zapraskalo z mé vysílačky. Teď se postavil a provrtával mě svým pohledem. Vypadal uvolněně a klidně. Jako by mě čekal. Olízl jsem si znovu rty, mokré od dešťové vody, která mi stékala po obličeji.

„Řidič vyleze ven taky! A zvedněte ruce nahoru, rychle!“ hlas mi zněl ochraptěle a já se zoufale snažil potlačit jeho chvění. Nevěděl jsem, co jsou ti lidé zač, ale rozhodně nevypadali jako běžný kriminální živel, potulující se v noci po ulicích. Muž v kabátě se na sebe se ženou podívali.

„Tak pohyb!“ křikl jsem a odjistil pistoli.

V té samé chvíli udělal muž pohyb tak rychlý, že jsem ho sotva postřehnul. Jeho pravá ruka zajela pod kabát a v příštím okamžiku vzduchem proletěl svištící předmět. Spíš podvědomě jsem sebou trhnul a naslepo jsem stisknul kohoutek. Z pistole vyšel výstřel, zatímco letící šuriken minul můj obličej snad o centimetr. To na zlomek vteřiny odvedlo mou pozornost od těch dvou, ale chlapovi v kabátu to očividně stačilo. Rychlost jeho útoku byla ohromující. Viděl jsem, jak švihl nohou a jak mi jeho okovaná bota málem přerazila zápěstí ruky, v níž jsem držel pistoli. Minul jsem, zbraň odlétla dva metry ode mě a zápěstí mi okamžitě začalo otékat. Podíval jsem se na chlápka v kabátu a viděl, jak se jeho chladné šedé oči zabodávají do těch mých. Na břicho mi mířila velká černá pistole, kterou třímal v ruce. Ani nevím, kdy ji vytáhnul.

„Jen klid,“ zašeptal jsem a zvedl jsem ruce. Srdce, které mi vylétlo snad až do krku, mi zběsile bušilo a měl jsem pocit, že se mi každou chvíli podlomí nohy.

„Co s ním chceš dělat?“ zeptala se žena, která se postavila vedle něj a měřila si mě pohrdavým pohledem.

„Vezmeme ho s sebou. Pak uvidím,“ odpověděl muž zamyšleně.

„Je to fízl!“ Žena to slovo ze sebe vyplivla jako něco zkaženého.

„Já vím, ale tady ho zlikvidovat nemůžeme, nemáme čas“ řekl muž stroze a pak ruka, která mi dopadla na rameno, zesílila své už tak bolestivé sevření. „Do auta, dělej!“

Šel jsem, nic jiného mi nezbývalo, a v duchu jsem proklínal Straku. Zapřísáhl jsem se, že až toho parchanta dostanu do rukou, dám mu to pěkně vyžrat. Pokud se ovšem dočkám dnešního rána.

Chlap v kabátu mě nacpal do auta vedle bezvládného tlouštíka a pak se vmáčknul vedle mě. Předtím mi ale sebral vysílačku a vyhodil ji za kontejner. Na žebrech jsem ucítil tvrdou hlaveň jeho pistole.

Řidič, mladý kluk s černými brýlemi, se otočil a začal couvat. Přitom se na mě ušklíbnul. „Vítej na palubě!“ Audi vycouvala z uličky na hlavní třídu a pak s kvíknutím pneumatik vyrazila vpřed.

*

Byl jsem v pěkném průseru.

Hlavou se mi honily zmatené myšlenky a mysl těkala z místa na místo. Kdo byli ti lidé zač? Kdo byl ten tlouštík, který byl právě v jakémsi narkotickém limbu? Co se mnou chtějí udělat? Než jsem začal klást otázky, které se mi draly na jazyk, rozhodl jsem se, že ještě chvíli počkám. Nerad bych plácnul něco neuváženého. Už to, že jsem měl na sobě policejní uniformu, mi situaci nijak neulehčovalo. Spíš naopak.

Audi se propletla ulicemi centra a vjela na magistrálu. Pouliční lampy střídavě ozařovaly vnitřek auta bledým světlem a až na tichou hudbu linoucí se z reproduktorů bylo ticho. Nikdo nemluvil. Řidič byl mladý, asi třicetiletý muž, jehož černé krátké vlasy mu trčely do všech stran. Oči upíral na silnici před sebou a zdál se být řízením naprosto pohlcen.

Chlap v kabátu, který seděl vedle mě, byl o něco vyšší než já, měl široká ramena a mokré tmavé vlasy, které mu padaly do očí. Díval se z okna a vypadal uvolněně. Myšlenku na únik z jedoucího auta jsem rychle zavrhl, když jsem si vybavil, s jakou rychlostí muž odzbrojil tlouštíka i mě. Nechtěl jsem ani myslet na to, co by se mnou mohl udělat, pokud bych se pokusil o útěk.

Pohledem jsem sjel dolů k jeho ruce. V autě bylo šero, takže jsem na nehty neviděl, ale před očima jsem měl pořád obraz vyjíždějících lesklých břitů, kterými přeťal tlouštíkovo zápěstí. Žaludek mi sevřela ledová dlaň strachu.

„Co se mnou chcete dělat?“

Žena sedící na sedadle spolujezdce se ke mně pomalu otočila. Její hezká tvář nevyjadřovala žádné emoce a jasně zelené oči byly studené jako kousky ledu. Nakonec s mírně zdviženým obočím pohlédla na chlápka vedle mě.

Ten po chvíli řekl: „Uvidíme. Drž hubu, nedělej blbosti a možná se dožiješ rána. V opačném případě…“

Studená dlaň se okolo mých vnitřností sevřela o něco více, proběhl mnou záchvěv paniky.

„Zatím mi podej ten kufr.“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co po mě chce. Černý kufřík ležel pod nohama spícího tlouštíka; sehnul jsem se a podal jej muži, který ho předal ženě vpředu. Hlaveň pistole mi však stále mířila na žebra.

Auto projelo centrem a zamířilo do okrajové části Prahy. Proplétali jsme se množstvím ulic a křižovatek a asi po půl hodině nakonec zaparkovali v garáži jednoho starého továrního komplexu. Motor naposledy zaburácel a pak zhasnul.

„Jsme tu, polez ven z auta,“ dloubnul mě muž v kabátu pistolí do boku a vysoukal se ven. Vystoupil jsem a rozhlédl se kolem sebe. Ocitli jsme se ve staré temné hale, jakémsi skladišti, osvětleném pouze slabým světlem okolních budov, uvnitř kterého byly navršené velké dřevěné bedny a palety a tvořily tak spletité bludiště. Déšť vytrvale bubnoval do plechové střechy a kdesi v poryvech větru rachotil uvolněný kus plechu.

„Jdeme a žádné blbosti, jasný?“

„Jasný,“ odpověděl jsem a vykročil do stínů za ženou. Muž v kabátu šel za mnou a Audi s řidičem a spícím tlouštíkem zůstala tiše stát v šeru haly. Prošli jsme kolem velkého bloku palet a zabočili doprava. Byly tam dveře, vedoucí do nevelké kanceláře. Žena otočila vypínačem na zdi a v místnosti zablikaly zářivky. Kancelář samotná byla stroze vybavená – těžký dubový stůl, pokrytý vyrytými nápisy a obscénními obrázky, pár kovových židlí, stará pohovka se špinavou matrací a dvě kovové skříňky. Na jedné ze stěn byl plakát nahé ženy z Lea.

Muž mě posadil na jednu ze židlí a mými vlastními pouty, která jsem měl připnutá k opasku, mě k ní připoutal.

„Hezky tady seď a buď zticha.“

S těmito slovy opustil kancelář a já zůstal s tou ženou o samotě.

„O co tady jde?“ zeptal jsem se a snažil se, aby můj hlas zněl klidně. Kupodivu se mi to povedlo.

Žena položila kufřík na stůl, přešla k jedné ze skříněk a vytáhla krabici s nářadím.

„To není tvoje věc!“ odsekla.

„Co bude se mnou?“

„Nevím. O tom rozhoduje Nicholas,“ řekla nepřítomně a z krabice vytáhla úzký šroubovák, kterým se začala šťourat v zámcích kufříku.

„Takže váš kolega se jmenuje Nicholas?“

„Nestarej se!“

„Jak se jmenujete vy?“

Zarazila se v půli pohybu a podívala se na mě. Její pohled mě provrtával skrz na skrz.

„Moc se ptáš,“ řekla nakonec.

Radši jsem zůstal zticha. Uvědomil jsem si, že opravdu nejsem v situaci, kdy bych mohl vyzvídat. Nicméně člověk, který stráví u policie třetinu svého života, je téměř vždy postižen do jisté míry pracovní deformací, která zahrnuje neustálé nutkání vyzvídat informace a nadměrnou dávku podezíravosti. Potlačil jsem v sobě ono nutkání a sledoval ženu, která právě za pomoci malého nástroje otevřela kufřík.

Uvnitř byl notebook.

Žena ho vyndala a položila na stůl, kufřík odsunula stranou. Zapnula notebook a připojila k němu bezdrátový modem. Na svém telefonu navolila několik příkazů a připojila se k internetu.

Mezitím se ze skladiště ozvaly kroky a o okamžik později do kanceláře vešel muž v kabátu s řidičem a přitáhli s sebou stále ještě spícího tlouštíka. Položili ho na pohovku, řidič vyndal z kapsy své bundy lepicí pásku a začal jí tlouštíkovi omotávat ruce a nohy.

„Tak jak to jde, Mio?“ zeptal se muž v kabátu a naklonil se k ženě sedící u notebooku. Ta po mně šlehla pohledem a pak odpověděla.

„Dobrý. Potřebuji ale to přístupové heslo, bez toho se nehneme z místa. Kdy se probudí?“ kývla bradou směrem k tlouštíkovi.

„Každou chvíli,“ odpověděl muž a pak se podíval na mě. Chvíli nic neříkal, jen si mě prohlížel, a pak řekl: „Já jsem Nicholas a tohle je Smoke,“ kývl směrem k řidičovi. „A vy jste, strážníku?“

„Werner,“ odpověděl jsem chladně a čekal, co bude dál. Pouta mi bolestivě odírala kůži okolo oteklého zápěstí a promočená uniforma se mi nepříjemně lepila na kůži.

Muž v kabátu pokýval hlavou. „Dobře, Wernere. Možná jsi trochu překvapen tím, co se stalo, ale pokud nebudeš dělat problémy, budeš za pár hodin volný.

„Tak proč jsem, sakra, tady? O co tu jde?“ přerušil jsem ho ostře. Zase ta pracovní deformace.

Nicholas se na okamžik zamračil.

„Vy děláte svou práci, my zase svou. Byl jste v nesprávný čas na nesprávném místě, to je vše. Až dokončíme svou práci, budete moct jít. Možná.“ Po tváři mu přeběhl úšklebek, ze kterého mi málem povolil svěrač. Rozhodně mě tím neuklidnil.

Tlouštík sebou zavrtěl.

„Už přichází k sobě,“ řekl Smoke. Tlouštík otevřel oči, zamrkal a zmateně se rozhlédnul kolem.

„K – kde to jsem?“ kvíkl a zazmítal se na pohovce.

„V bezpečí, alespoň prozatím“ odpověděl mu Nicholas a přisunul si k němu jednu ze židlí. „To by se ale mohlo změnit, pokud se nedozvíme heslo k vašemu laptopu a pro přístup do firemní sítě.“

Tlouštík se vyděšeně podíval na mě a já jen pokrčil rameny.

„Jsem na tom stejně jako vy – .“

Rána, kterou jsem dostal, byla tvrdá a nečekaná. Převrátil jsem se i se židlí na zem a hlavou se udeřil o betonovou podlahu. Před očima mi vybuchl ohňostroj barev.

„Ještě slovo, fízle, a stane se z tebe žrádlo pro ryby!“ zavrčel Nicholas. Pak, jako by se nic nestalo, opět klidným hlasem promluvil k tlouštíkovi. „Tak jaké je to heslo?“

Tlouštík na mě hleděl s neskrývanou hrůzou a pak ze sebe vykoktal: „Rebeca. A sedm sedm devět jedna, dva osm sedm šest.“

Nicholas se pousmál. „Jméno vaší ženy? Nebo spíš dcery?“ Poplácal tlouštíka po tváři. „Byla s vámi radost spolupracovat.“

Ten, celý zpocený, vzdorně zahuhlal: „Nemyslete si, že vám to projde. Neprojde! Už teď jste v prdeli!“

„To už naštěstí není vaše starost,“ řekl tiše Nicholas a v jeho hlase zaznělo ostří. Pak vzal izolepu a přelepil protestujícímu tlouštíkovi ústa.

„Do rána ho někam ukliď, Smoku. Pak se vrať, budeme tě potřebovat,“ řekl Nicholas řidiči, stojícímu ve dveřích, a pak se obrátil ke mně.

„Tady našeho kamaráda vezmi s sebou. Když bude dělat problémy…“ větu nedokončil, ale mně bylo jasné, co měl na mysli.

„Oukej,“ zabručel řidič a chytil tlouštíka za ruce a odvlekl ho do tmy skladiště. Nicholas se otočil k Mie, která zatím horlivě pracovala na notebooku.

„Jak jsme na tom?“

„Zatím dobře. Připojím se k jejich systému pomocí svého modemu a zkusím se nabourat do jejich databáze – .“

Pak, z ničeho nic, se prudce nadechla a zadržela dech. Její tělo ztuhlo a kůže na tváři se jí napjala soustředěním. Když promluvila, její hlas zněl tiše a zasněně.

„Jsem u brány. Zadávám heslo.“

„Opatrně,“ zamumlal Nicholas.

Mia zadala heslo.

„Dobrý, jsem uvnitř jejich periferního systému. Spouštím mapování jejich sítě.“

Její prsty přeběhly po klávesnici a já natahoval krk, jak jen to šlo, abych viděl, co se na obrazovce odehrává. Jediné, co jsem ale spatřil, byla změť údajů na jinak černém monitoru. Snad minutu se nic nedělo, a pak žena oznámila: „Našla jsem jejich záložní server. Zkusím se do něj teď nabourat. “

„Hlavně opatrně, Mio.“ Tvář Nicholase byla napjatá a zároveň plná očekávání.

„Vypouštím virus!“

„No tak. Dělej, dělej“ zamumlala si pro sebe Mia, na čele se jí perlil pot.

Pak vydechla: „Jsem uvnitř! Nabourala jsem jejich server a mám administrátorské oprávnění! Mají tady ale spousty Ledu. Ježíši…“

Nicholas se tvářil ustaraně.

„Spouštím vyhledávání podle klíčových hesel. Chvíli to bude trvat.“ Uvolnila se, ale z tváře jí napětí nevymizelo. Čekali jsme. Oni na výsledky hledání, já na řidiče, který mě měl odvézt bůhví kam. Po chvíli jsem si uvědomil, že napětím zadržuji dech. Člověk je od přírody zvědavý a o policajtech to platí dvojnásob, ale tady nešlo o profesionální zájem. Byla to čistě lidská zvědavost. Chtěl jsem prostě vědět, co se tady děje. Bylo zde příliš mnoho neznámých.

Ze tmy skladiště se konečně vynořil řidič. Sklonil se a začal mě šacovat, dokud nenašel klíče k poutům. „Tak jdeme,“ zahlaholil a chystal se mi je odemknout, když žena vykřikla.

„Našla jsem to! Máme to!“ Její štíhlé prsty se rozeběhly po klávesnici. „Začínám stahovat data!“

„Výborně,“ oddechl si Nicholas.

„Skvělý, co říkáš?“ bouchnul mi do ramene Smoke a vycenil na mě zářivě bílé zuby.

„Jo. Asi jo,“ odpověděl jsem. „Takže jsem – .“

„Ne, nejsi! A ještě si rozmyslíme, jestli vůbec budeš,“ uchechtmil se Smoke a odemkl mi náramky. „Tak jdeme – .“

„Je tu Led!“ vyhrkla náhle Mia a utnula tak Smokova slova. „Sakra!“

Začala zběsile bušit do klávesnice příkazy.

„Co se děje?!“ sykl Nicholas.

„Zaměřili náš signál! Nemáme čas stáhnout všechna data!“

„Kurva!“ zavrčel Smoke. „Jak dlouho nás mají zaměřené?“

„Nevím, ten Led byl kódovaný, neviděla jsem ho! Možná od samého počátku.“

„Dobře,“ řekl Nicholas. „Máme málo času. Mio, odpoj se, a ty, Smoku, jdi připravit auto, musíme odsud vypadnout.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně.

„Změna plánu, příteli,“ zavrčel Nicholas a čapl mě za límec. „Vstávej a pohni tou svojí prdelí!“

*

Mia odpojila notebook a uložila ho zpět do kufříku. Pak jsme se vydali opět k autu, já hrubě postrkován Nicholasem. Napadlo mě, jestli tyhle jeho proměny nálad byly na denním pořádku. Pokud ano, nechtěl bych s ním pracovat.

Došli jsme k autu a ve chvíli, kdy jsem se usadil na zadní sedadlo, prořízly tmu reflektory přijíždějících aut.

„Sakra, ty jsou rychlý!“ vydechla Mia a v tu samou chvíli se motor Audi probudil k životu. Auto vyrazilo vpřed a zanechalo v hale za sebou jen oblak zvířeného prachu. Opsali jsme oblouk a minuli se s přijíždějícími auty. Byly to dva černé Passaty. Když jsem se otočil, viděl jsem, jak prudce zabrzdily, otočily se a zamířily za námi.

„Šlápni na to, Smoku! Máme je za prdelí!“ zasyčel Nicholas a vytáhnul z pouzdra pistoli. Byl to devítimilimetrový glock. Odjistil ji a hlavní pokýval k mému obličeji. „O něco se pokusíš a napálím ti jí přímo mezi oči! Rozumíš?“

„Rozumím,“ kývnul jsem. Co jiného jsem taky mohl dělat? Připadal jsem si jako hadrová loutka, se kterou si hraje nějaké rozmazlené dítě a která byla vydána napospas jeho rozmarům.

Audi sebou prudce smýkla ke straně a s pískáním pneumatik odbočila na hlavní silnici. Nyní jsme se proplétali řídkou noční dopravou rychlostí vyšší než sto padesát kilometrů za hodinu. Passaty byly stále za námi; překročili jsme stosedmdesátku. A pak mě napadla jedna věc.

„Pomůžu vám. Dejte mi telefon!“ řekl jsem.

Mia a Nicholas se na mě obrátili a měřili si mě podezíravým pohledem.

„Jak to chceš udělat?“ zeptala se mě Mia.

„A proč to chceš udělat?“ zavrčel Nicholas.

Po tváři mi přeběhl úšklebek. „Jsem prostě jen zvědavej, o co tady jde. Vy mi to řeknete a já vám pomůžu, ok?“

„Zapomeň na to!“ odsekla Mia.

„Buď jsi úplně blbej, nebo pěkně vychcanej,“ zabručel Nicholas a podal mi telefon.

„Co to děláš?!“ obořila se Mia na Nicholase. „Je to policajt, práskne nás!“

„Nemáme čas a ty to víš,“ odpověděl klidně Nicholas. „Tady pan Werner je policajt, a jestli udělá něco neuváženého, bude toho litovat.“ Hlaveň glocku mi teď mířila do obličeje. „Tak do toho!“

Namačkal jsem číslo a vytočil jej. Po prvním zazvonění to na druhém konci zvedla operátorka: „Policie české republiky. S čím vám mohu pomoci?“

Nicholas se prudce nadechl a oči mu divoce zasvítily. Na čele mi vyrazil studený pot.

„Tady Werner, číslo odznaku dva-devět-devět-tři-šest. Potřebuji prověřit dva podezřelé, rychle jedoucí černé Passaty. Nacházejí se na jižní spojce a míří směrem do centra. Právě minuly sjezd na Spořilov.“

Nicholas a Mia na mě hleděli s nedůvěřivým výrazem, zatímco Audi se hnala téměř dvousetkilometrovou rychlostí do centra.

Operátorka se na okamžik odmlčela, aby ověřila číslo odznaku, a pak řekla: „Dobře, Wernere, posíláme tam hlídky.“

„Díky,“ odpověděl jsem a zavěsil. Telefon jsem vrátil Nicholasovi, který si mě se zájmem prohlížel.

„Jeďte pořád po dálnici, nikde nesjíždějte,“ oznámil jsem řidičovi.

„Oukej,“ houkl a obratně se vyhnul autu jedoucímu před námi.

Po několika minutách, když jsme minuli sjezd na dálnici D1, se za černé Passaty zavěsila dvě policejní Mondea. Jejich majáky ve tmě jasně blikaly a do našeho auta proniknul hluk sirén. Passaty začaly zpomalovat a po chvíli se nám ztratily z dohledu. Audi zpomalila a na dalším sjezdu odbočila z obchvatu.

„No to mě podržte,“ vydechla Mia. „Od policajta bych tohle nečekala.“

„To bylo dobrý, Wernere,“ řekl Nicholas a v jeho hlase bylo cítit mírné pobavení. „Teď to skoro vypadá, že jsme ti zavázáni.“

„Máme dohodu. Já svoji část dodržel, teď je řada na vás. Chci vědět, o co tu jde,“ řekl jsem.

Pravdou ale bylo, že ani já sám jsem pořádně nevěděl, proč jsem to udělal. Možná za to mohl adrenalin, který mi bouřil v žilách, možná to byla jen potřeba dozvědět se víc a nahlédnout pod pokličku toho, co se kolem mě dělo. Faktem je, že mé rozhodnutí překvapilo i mě samotného. Teď jsem mohl už jen doufat, že bylo správné.

„Takže?“

Mia s Nicholasem se na sebe podívali a tentokrát se k nim připojil i Smoke. V jejich očích jsem viděl nevyřčenou otázku, zdali mi mohou po tom, co jsem pro ně právě udělal, věřit natolik, aby poodhalili pozadí svého konání. Nakonec se ke mně otočil Nicholas a s vážnou tváří promluvil: „Než se začneš ptát, musím tě upozornit, že všechno, co se od nás dozvíš, zůstane jen mezi námi. Nemusím ti říkat, co se stane, pokud tomu bude jinak?“

„Ne, je mi to jasný,“ řekl jsem automaticky. Bylo mi jasné, že pokud promluvím, tak mě sejmou. A pokud ne, kdo by mi věřil?

„Dobře. Tak co chceš vědět?“

„Začněme tím, že mi řeknete, kdo nebo co jste zač. Hackerská banda? Zlodějíčci?“

„Ne tak docela,“ odpověděla Mia. „My se na rozdíl od hackerů nezaměřujeme pouze na krádeže dat. Jsme spíš… specialisté na řešení delikátních a problematických zakázek.“

„Hm, takže dnes v noci plníte jednu z oněch delikátních zakázek?“

„Ano,“ odpověděl zamyšleně Nicholas a svůj pohled upíral kamsi ven do tmy. Audi se právě proplétala sídlištěm železobetonových věžáků a obchodních center.

„Kdo vás vlastně najímá? Co je cílem těch vašich akcí? Data?“

„Ano. Naším klientem je v tuto chvíli jistá telekomunikační společnost, zastávající významnou pozici na trhu s mobilními technologiemi – “

„Proč by si nějaká společnost najímala lidi, jako jste vy, aby kradla data jiné společnosti?“ skočil jsem mu do řeči. „To nedává smysl!“

Nicholas si povzdechl. „Vidím, že nic nechápeš Wernere. Svět, v jakém žiješ, je jen nablýskané pozlátko. Pro tebe je to svět, který má řád a ve kterém velké společnosti, jako je ta naše, dodržují etické a morální zásady. Bohužel tě musím zklamat. Není tomu tak!“

Podíval jsem se na něj a on pokračoval:

„Ve skutečnosti tyto nadnárodní giganti spolu vedou války, které zůstávají okolnímu světu utajeny. Ale věř mi, že tady jsou. Ty sám ses do jednoho takového boje dnes zapletl.“

„Ale – ,“ začal jsem, ale Nicholas mě zarazil pozvednutou rukou.

„ Jde o jejich postavení na trhu, jejich prestiž a v neposlední řadě o zisk. Jelikož si nemohou dovolit proti sobě vystoupit veřejně, najímají si takové, jako jsme my, aby za ně odvedli jejich špinavou práci.“

V autě se na chvíli rozhostilo ticho. Přemýšlel jsem o tom, co mi Nicholas řekl. Je opravdu možné, aby si velké společnosti najímaly takové lidi? Po chvíli mi došlo, že ano.

„Čím jsi pořezal toho chlápka?“

Nicholas se na mě podíval a nic neřekl.

„Viděl jsem to. Co to bylo?“

Zhluboka se nadechnul, odvrátil tvář k oknu a pak řekl. „To, co jsi viděl, jsou polykarbonové bři­ty.

„Poly -co?“

„Polykarbonové břity. Kybernetická modifikace,“ podíval se opět na mě a dodal. „Je to vrchol dnešní medicíny a kybertechnologie. Pokud máš dost peněz a známých, můžeš si na černém trhu pořídit cokoli.“

„Cože? Ale jak to, že – ?“

„Jak to že co?!“ zavrčel Nicholas podrážděně a já poznal, že jsem zabrousil do citlivého tématu. „Řekl jsem ti všechno, co jsi chtěl, tak už se víc nevyptávej. Čím míň toho budeš vědět, tím líp pro tebe!“

A tak už jsem se dál nevyptával. Mia na mě na okamžik pohlédla přes rameno, ale nic neřekla. Z jejího pohledu jsem nedokázal nic vyčíst. V autě se rozhostilo ticho, které vydrželo po zbytek cesty.

Audi vjela do vilové čtvrti. Projeli jsme kolem několika starých domů, vrata do zahrady jednoho z nich se začala pomalu otevírat. Vjeli jsme do ní a zastavili v garáži domu. Vrata se opět zavřela.

„A co s tím má společného on?“ kývnul jsem hlavou směrem k tlouštíkovi, který byl opět pod vlivem uspávacích prostředků. Úplně jsem na něj zapomněl.

„On je programátor. Je také klíčem k našemu úspěchu. Nebo spíš byl,“ odpověděla Mia a vystoupila z auta. Ostatní ji následovali.

„Aha.“

Garáž byla tmavá a ve vzduchu byl cítit olej. Držel jsem se stínů před sebou a snažil se přizpůsobit oči okolní tmě. Vyšli jsme po schodech z garáže a pak se rozsvítila světla. Byli jsme v kuchyni, kde se ve vzduchu pro změnu vznášel puch zkaženého jídla. V dřezu byla hromada neumytého nádobí a na stole kus plesnivého chleba s krabicí od mléka.

„Máš tady pěknej bordel,“ nakrčila nos Mia a zamířila do druhé místnosti.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se.

„U mě doma,“ odpověděl Smoke a zamířil ke stolu odklidit plesnivý chléb z dohledu. Pak se zarazil a bylo vidět, jak se kousl do jazyku. Zjevně si právě uvědomil, kým jsem a co mi sdělil.

„Jasný, v pohodě,“ mávnul jsem rukou a zamířil jsem do druhého pokoje, kde se mezitím usadila Mia s Nicholasem a cosi prováděli na notebooku.

Posadil jsem se do křesla naproti nim a chvíli je pozoroval. Byly skoro tři ráno a ve tváři se jim zračila únava a starosti. Mia byla skloněná nad klávesnicí, tvář ozářenou bledým světlem displeje, což jen zvýrazňovalo její krásu. Nicholas seděl se založenýma rukama opřený o gauč a sledoval unavenýma očima dění na notebooku. Vypadal o mnoho starší než před pár hodinami. I já jsem byl unavený a říkal jsem si, že jestli přežiju dnešní noc, prospím další dva dny a pak mi události dnešní noci budou připadat jen jako zlý sen.

Pak jsem si ale uvědomil další věc. Jak jsem ty dva pozoroval, pocítil jsem cosi jako… spřízněnost? Najednou jsem pochopil, že se od nich nijak neliším. Všichni zkrátka přežíváme v tomto světě, jak nejlépe umíme, a my jsme se prostě jenom ocitli každý na jiné straně barikády. Přemýšlel jsem, která z těch stran je vlastně lepší. Napadlo mě, co všechno se změní, až přijdu znovu do práce. Jak se na mě budou ostatní dívat? Kdo bude věřit bývalému alkoholikovi, který zmlátil svého nadřízeného, že se stal obětí únosu jakési hackerské bandy a proto byl několik hodin mimo službu? Pravděpodobnější pro ně bude, že jsem se někde ožral v baru. Přemýšlel jsem o tom všem a o tom, co to všechno pro mě bude v budoucnu znamenat.

Možná nastal čas vzít osud do vlastních rukou a udělat za minulostí tlustou čáru.

„Co bude teď?“

„To není tvoje starost,“ řekla Mia od klávesnice.

„Hm, jasně,“ vzdychl jsem, zabořil se hlouběji do křesla a zavřel oči. Měla pravdu, nebyla to moje starost, byl to jejich problém. Co se má stát stane se. Bylo mi už všechno jedno.

*

„Vstávej.“

Otevřel jsem oči a uviděl před sebou Smokovu tvář. Zmateně jsem zamrkal a potřásl hlavou, abych ze sebe shodil zbytky ospalosti. Pohled na hodinky mi prozradil, že jsem spal asi půl hodiny.

„Co se děje?“ zeptal jsem se chraplavým hlasem a rozhlédl se po pokoji. Nicholas stál u okna a díval se kamsi ven, zatímco Mia nervózně přecházela po místnosti.

„Nevím, jestli je to dobrej nápad,“ řekla a nakonec si sedla zpátky k notebooku.

„Nic jiného nám ale nezbývá, musíme jednat rychle,“ odpověděl jí Smoke a zapálil si cigaretu. V místnosti nastalo na okamžik ticho a pak se Nicholas otočil a pohlédl na své dva druhy.

„Smoke má pravdu, nemáme čas a nemáme dost prostředků na to, abychom si mohli vybírat.“ Pak se podíval se na mě a mně zamrazilo v zádech.

„Co se děje?“ zeptal jsem se znovu a těkal očima z jednoho hackera na druhého.

Nicholas si mě chvíli prohlížel a pak váhavě řekl. „Jsi spokojený se svou prací?“

„Cože? No – ano. Proč?“ vykoktal jsem ze sebe a podíval se na ostatní. Mia seděla na gauči a Smoke stál ve dveřích opřený o futra a kouřil. Oba se dívali na mě a nic neříkali, ale v jejich tvářích se zračilo napětí.

„Projeli jsme si tvé služební záznamy na internetu. V minulosti jsi měl problémy, zmlátil jsi svého nadřízeného a byl jsi přeložen na jiné oddělení bez možnosti dalšího postupu. To je blbý. Do konce života budeš dělat pochůzkáře a dávat lidem za stěrače pokuty za špatný parkování,“ pokračoval Nicholas.

„Nevím, kam tím míříš,“ odsekl jsem a v tu chvíli se ve mně vzedmula vlna vzteku. Neměl právo se mi hrabat v minulosti. Nikdo neměl právo! „Co po mně chceš?!“

„Chci ti dát na výběr. Nabízím ti možnost začít nový život.“

„Co je to za kecy?! Tím, že mě tady držíte, jste mi ten dosavadní život pěkně posrali!“

Nicholas si povzdechl.

„No dobře, řeknu ti to jinak. Potřebujeme jednoho člověka, aby nám dneska v noci kryl záda. Tlačí nás čas, takže jedinej, kdo momentálně připadá v úvahu, jsi ty.“

„Děláš si srandu?!“ zasyčel jsem. „Nikdy….“

Než jsem ale stačil cokoli dalšího říct, Nicholas znovu promluvil, nevšímaje si mého vzteku.

„Dostaneš víc, než si teď vyděláš za rok, když do toho s námi půjdeš,“ řekl klidně a mně došel dech.

Seděl jsem v křesle, neschopen ze sebe dostat jediné slovo, a přemýšlel jsem, co mi právě řekl. Víc než je můj roční plat? Ospalost ze mě okamžitě spadla a můj mozek pracoval na plné obrátky. Zvažoval jsem všechny možnosti i následky, které s sebou nesly. Chtěli po mně, abych se účastnil jejich akce, která, ať už byla jakákoli, nebyla zákonná. A pravděpodobně byla i nebezpečná. Ale na druhou stranu – co mi vlastně v životě dala práce na straně zákona? Průměrný život plný stereotypu a starostí. Nehledě na to, že mě mohl kdykoli kdokoli odprásknout ve službě přímo na ulici. Můj sen o lepším životě se rozplynul už dávno, ale nyní se mohlo vše změnit.

Roční plat nebylo mnoho, ale na druhou stranu nebylo to ani málo. Alespoň pro člověka, který žije ve špinavé garsonce na okraji města, do práce jezdí přeplněnou hromadnou dopravou a může si dovolit jen jedno teplé jídlo denně. Napadlo mě ale, za jakou cenu to vše získám? Stanu se odpadlíkem a vyvrhelem společnosti, pokud se někdy přijde na to, co jsem udělal a na čem jsem se podílel. V lepším případě. V tom horším skončím někde v příkopě s kulkou v hlavě. Což bylo riziko, které jsem podstupoval každý den za mizerný plat, jaký u policie byl.

Povzdechl jsem si. Ach bože, jak bych si teď dal panáka…

„Dobře,“ řekl jsem a pohlédl na Nicholase. „Co by to obnášelo?“

Nicholas na mě upíral své zvláštní šedé oči a nakonec tiše řekl. „Pokud do toho půjdeš s námi, není cesta zpátky. Uvědomuješ si to?“

„Jo, uvědomuji,“ přikývl jsem. Opravdu jsem si to ale uvědomoval? Mia se Smokem se tvářili neutrálně a propichovali mě svými pohledy.

„Pokud nás podrazíš, zabiju tě.“

„Je mi to jasný,“ řekl jsem automaticky a sevřel se mi žaludek.

„Fajn.“ Nicholas mě plácl do ramene. „Vítej v týmu.“

„No skvělý,“ zamumlala Mia a zvedla se z gauče. „Nechci vám nic říkat, pánové, ale nemáme čas. Je třeba jednat.“

„Ok, jdeme na to!“

„Jdeme na co?“ zeptal jsem se.

„Dozvíš se to po cestě!“

„A co uděláme s tím špekounem? Pořád je v autě,“ ozval se Smoke.

„Dáme ho do kufru, nějakou chvíli tam bude muset vydržet. Jdeme.“

*

Černá Audi se hnala po obchvatu do centra Prahy a její reflektory prořezávaly tmu. Nicholas a Mia právě dokončili nástin nadcházející akce, zatímco Smoke a já jsme mlčky poslouchali. Naším cílem byla společnost Eurocom Corporation, jeden z předních poskytovatelů alternativních telekomunikačních služeb ve střední Evropě. Když se Mie ve skladišti nepodařilo po hackerském útoku úspěšně stáhnout data, o které týmu šlo, museli najít jinou cestu, jak se k nim dostat. A tou bylo fyzicky se napojit na terminál serveru přímo v Eurocomu a stáhnout zbylá data tam. Mia se mezitím, co jsem spal, nabourala po internetu na databázi obsahující plány budovy Eurocomu a jejího evakuačního plánu a zaměřila lokaci, kam se musíme dostat. A tou bylo dvanácté patro, výpočetní centrum, kde měly být umístěny servery. Mojí rolí v tomto podniku mělo být krytí Mii v případě, že by se věci nevyvíjely podle plánu. Nevěděl jsem sice, co jsem si pod tím měl představit, protože v budově by mělo být v tu dobu jen několik zaměstnanců noční směny, ale natažená Nicholasova ruka mluvila za vše.

„Tady máš, je nabitá,“ řekl a podal mi černou těžkou pistoli. Pohlédl jsem na ni a pak na Nicholase. Jeho pohled mě provrtával jako kopí a zračilo se v něm odhodlání. Bylo mi jasné, že pokud se o něco pokusím, bez váhání mě zabije.

Přikývl jsem a vzal si ji od něj. Byla to Beretta model 92 a její váha měla uklidňující účinek. Schoval jsem ji v pouzdře, které tvořilo součást policejní výstroje. Výstroj samotná mi zůstala, jen loga policie byla odstraněna. Nyní jsem vypadal jako člen přepadového komanda, což jsem v zásadě také byl, jen s tím rozdílem, že na druhé, odvrácené straně. Hlavou se mi stále honily zmatené myšlenky a ledová ruka strachu mi neustále svírala žaludek. Už aby to bylo za mnou. Setřásl jsem ze sebe nervozitu a sledoval jsem z okna městskou zástavbu.

Opustili jsme centrum a dostali se do okrajové části Prahy, kde do noci jasně zářily neony obchodních center a výškových budov různých společností. Na jedné z vysokých prosklených staveb zářilo modré logo Eurocomu. Smoke zaparkoval na parkovišti obchodního centra vzdáleného asi tři sta metrů a my vystoupili z auta.

„Buď ve spojení, kdyby věci nešly podle plánu, budeme tě potřebovat,“ řekl mu Nicholas.

„Jasný, spolehni se!“ odpověděl Smoke a Audi se dala do pohybu. Za okamžik zůstal po autě jen zvířený oblak výfukových plynů.

Všichni tři jsme se na sebe podívali. Nicholas měl na sobě černou vestu a kalhoty a malý černý batoh na zádech, zatímco Mia, oděná do přiléhavých jemných kamaší a roláku téže barvy, měla přes rameno přehozenou brašnu s notebookem a kolem pasu popruh s pouzdrem na pistoli. Všem se ve tváři zračilo napětí. Já sám jsem si připadal jako ve snu. Opravdu to chci udělat? Ještě stále byla cesta zpátky. Alespoň jsem v to doufal.

„Pojďme na to,“ řekla Mia. „Ať to máme za sebou.“

Nicholas přikývl a já se donutil také pokývnout hlavou.

„Dobře,“ řekl Nicholas a otočil se ke mně. „Teď je velice důležité vyjasnit si ještě jednu věc. Od této chvíle jsme tým a musíme se spolehnout jeden na druhého. Budeš dělat přesně to, co ti řeknu, a bez debat! Pokud poběžím, poběžíš i ty, pokud budu střílet, budeš střílet i ty. Používej mozek, měj oči na stopkách a hlavně neudělej nic neuváženého. Budu tě mít neustále na očích. Pokud půjde vše podle plánu, tak máš do hodiny vyděláno a každý si může jít svou cestou. Je ti všechno jasné, Wernere?“

„Jo, všechno mi je jasné. Jsme tým,“ řekl jsem a doufal, že můj hlas zní dostatečně přesvědčivě. Nicholasovy oči byly zabodnuté do mých a já měl pocit, že mi jeho pronikavý pohled za chvíli vypálí díru do mozku.

„Dobře,“ pokývl znova hlavou Nicholas. „Jdeme na věc.“

S těmito slovy jsme vykročili k budově Eurocomu, která se tyčila do výšky dobrých třiceti pater, ozářená světly reflektorů. Její oplocené parkoviště bylo až na pár aut prázdné. Přemýšlel jsem, jak si Mia poradí s kamerovým systémem, ale oni prostě prošli dovnitř. Okamžik na to vyběhl ven na parkoviště postarší hlídač.

„Hej, sem nemůžete. Toto je soukromý pozemek!“ hulákal. Mia s Nicholasem se nezastavili a šli mu naproti. Hlídač si odepnul od opasku obušek. „Říkám vám, že sem nemůžete, copak jste hluchý?“

„Zavolám policajty!“ zahřímal a pozvedl výhružně obušek, když k němu Nicholas došel.

„Ještě krok a – ,“ víc říct nestihl. Nicholasova pravá ruka vystřelila jako had kupředu a dopadla na hlídačův obličej. Rána byla tak prudká, že muž odlétl snad dva metry daleko a zůstal bezvládně ležet na zemi.

„Jdeme!“ sykl Nicholas a rozběhl se k hlavnímu vchodu. Mia mu byla v patách a já měl co dělat, abych jim stačil.

Proběhli jsme kolem velkých otáčecích dveří hlavního vchodu, které byly nyní zamčené, a proklouzli jsme dovnitř bočním vstupem, ze kterého před chvílí vyběhl onen hlídač. Za dveřmi byla krátká chodba s bezpečnostním rámem, která ústila u přepážky recepce do vstupní haly. Druhý hlídač právě vycházel z toalet a jednou rukou si zapínal poklopec. Byl to vysoký hromotluk s vyholenou hlavou a klátivou chůzí.

„Kdo to, kurva – ,“ překvapeně zašeptal, když zapískal bezpečnostní rám, skrz který o zlomek vteřiny dříve proběhl Nicholas, a pak jeho ruka sjela k pouzdru s pistolí. Víc nestihl. Nicholas, ač o dobrých dvacet kilo lehčí než hlídač, se dva metry před ním odrazil od země a kopem z otočky jej zasáhl do hrudi. Hlídač hlasitě heknul, jak mu Nicholas vyrazil všechen vzduch z plic, a odlétl několik metrů vzad, kde se rozplácl s temným zaduněním na zem. Než si stačil uvědomit, co se děje, mířila mu mezi oči Nicholasova pistole.

„Žádný blbosti, jasný?“ řekl tiše Nicholas a muž, lapaje po dechu, přikývl. Já s Miou jsme mezitím prošli rámem a se zbraněmi v rukou jsme jistili schodiště a výtah. Mia pak obešla recepční pult a vypnula všechny bezpečnostní kamery.

„Wernere!“

Pohlédl jsem na Nicholase, který mezitím hlídače zatáhnul do dveří na záchod.

„Najdi něco, čím ho můžeme svázat.“

Přikývl jsem a rozhlédl se po hale. Pohled mi padnul na lékárničku, která byla na zdi za recepcí. V ní jsem našel obvazy a náplast, kterou jsme hlídače na toaletách svázali. Když jsme s ním byli hotovi, nacpali jsme ho do jedné ze záchodových kabinek a Nicholas mu dal ránu pažbou pistole. Hlídač zhasnul jak sfouknutá svíčka.

Mia zatím hlídala dveře.

„Všechno v pořádku hoši? Měli bychom sebou hodit.“

„Jasně, zlato,“ ušklíbl se Nicholas.

Vydali jsme se k výtahu. Nějakou chvíli trvalo, než přijel, a já si uvědomil, že v celé budově je zvláštní klid. Byla noc a podle informací z rozpisů služeb, které Mia stáhla, zde bylo jen minimum zaměstnanců, zajišťujících údržbu a technickou podporu. Ale stejně… Pohlédl jsem na Miu s Nicholasem. Oba měli ve tvářích napjatý, ale vyrovnaný výraz, což se o mně říct nejspíš nedalo. Strachy se mi klepala kolena a v břiše se mi svíjelo klubko hadů. Měl jsem pocit, že kdyby se v mém blízkém okolí ozval nějaký hlasitější zvuk, asi bych začal ječet.

Cink!

Dveře výtahu se otevřely a já si vydechl, když jsem zjistil, že je prázdný. Nastoupili jsme dovnitř a Mia stiskla dvanáctku. Dveře se opět zavřely a výtah se s téměř neznatelným trhnutím dal do pohybu. Kabina začala stoupat. Nervózně jsem si otřel zpocenou dlaň, ve které jsem držel Berettu, do kalhot a začal jsem zhluboka dýchat.

„Klid,“ zašeptal mi Nicholas do ucha. „Už tam skoro jsme.“

„Jo, jasně,“ vydechl jsem roztřeseným hlasem a snažil se zklidnit své nervy. Nicholas mezitím z batohu vytáhl malý samopal, model MP5, překontroloval zásobník a natáhl závěr.

Minuli jsme šesté patro.

„Co když se něco posere?“ vyhrkl jsem ze sebe.

„Nic se posrat nesmí,“ odpověděla mi klidně Mia. Na digitálním displeji výtahu se objevila osmička.

„Dobře,“ zašeptal jsem a začal jsem zhluboka dýchat. Výtah se zastavil.

Cink!

Dveře se nehlučně otevřely a my se ocitli v chodbě, která se rozbíhala do tří směrů.

„Tudy,“ sykla Mia a ukázala na koridor přímo před nám. Vyrazili jsme vpřed a rychlým tichým krokem jsme překonali těch několik metrů, které nás dělily od další křižovatky. Míjeli jsme přitom dveře do kanceláří, zasedacích místností a skladů. Každou chvíli jsem čekal, až se jedny z těch dveří otevřou a v nich se objeví ochranka. Srdce mi přitom bušilo tak silně, že jsem měl strach, zda nás neprozradí. Naštěstí se žádné neotevřely.

„Tady to je,“ zašeptala Mia do ticha. Stanuli jsme na konci chodby před dvoukřídlými dveřmi z matného kovu.

„Je tam klid,“ poznamenala.

Nicholas přikývl a naklonil hlavu trochu na stranu. „Až moc velkej klid.“ .

Mia poklekla vedle dveří u panelu pro identifikaci kartou a vytáhla z brašny notebook. Zapnula ho. Já jsem stál v chodbě před dveřmi a nevěděl jsem, co mám dělat. Nicholas stál zády u zdi, hlaveň samopalu skloněnou k zemi, a střídavě sledoval chodbu, ze které jsme přišli, a Miu. Ta zatím položila zápěstí na snímač karet a druhou rukou krmila notebook příkazy. Po chvíli si všimla, že ji pozoruji.

„Mám implantovaný bezdrátový modem a multifunkční rozhraní,“ poznamenala tiše a pokračovala v práci. „Připravte se!“

Nicholas se otočil ke dveřím a přitisknul si samopal k líci. Byl jsem napjatý jako struna. Přikrčil jsem se a pistolí mířil před sebe.

„Teď!“

Dveře se odsunuly do stran a před námi se objevilo operační středisko Eurocomu.

Povídku jsme kvůli velkému rozsahu rozdělili do dvou částí. Ta druhá – kratší, akčnější a napívanější 🙂 – vyjde zítra.

E-mail autora: tomzz@seznam.cz