Komando smrti – 2. díl

Kapitola VI. ZIMOVIŠTĚ

 

Zima byla celkem dlouhá, pevnost mým chlapcům docela těsná, ale já jsem je zaměstnal. Dokonale.  Nejprve jsme se léčili z utrpěných šrámů. Z hradeb to vypadalo jednoduše fantasticky, ale někteří z mých chlapců měli na kahánku. Nejvážněji byli zraněni zři chlapy. Maxvell měl rozdrcenou lopatku od nějakého kladiva, Kront rozseknutý bok  a Marwyn přišel o zápěstí levé ruky. Stejně jako můj barbarský přítel po němž má jméno. Přítel, který byl pomalu upálen na dalekém severu.

Léčili se snad tři měsíce a já jim vyprávěl o Elsinorových rváčích, i o tesáku napevno přidělanému k barbarově ruce.  Marwyn se s tím nemohl dlouho smířit, až mu kamarádi z čety udělali na pahýl kožený fusak a do něj mu kovář ohnul hák. Normálně vzal čepel z rapíru a ohnul ji do tvaru runy V, jednu  stranu zkrátil a druhou připevnil na fusak, ostří bylo vlastně z vnější i vnitřní strany. Dostal tak docela nepříjemnou zbraň. Ruka je sice ruka, ale když při zkouškách přímým úderem prorazil dřevěný štít, částečně se začal těšit, jak to těm sviním oplatí. S čímž jsem mohl jenom souhlasit.

Ještě než napadl první sníh, eskortovali čtyři čety  další tři kolony vozů. Nejen že je nikdo nenapadl, ale ještě jsem stačil zajet do města …………, poslat šifrovanou depeši  a udělat pár nákupů.  Dovezl jsem také objednané součásti kožených zbrojí pobitých černěnými nýty, krátké luky a jiný speciální náklad.

Když jsem se tak vezl zpět, vůz se tak příjemně bezpečně kolíbal, volání vozků znělo tak nějak z dálky, přemýšlel jsem, v čem se tenkrát, na severu, stala chyba.

Bylo nás celkem dost, skoro čtyři desítky chlapů, co se umělo rvát, kroužkové košile všité do vest,  extra dobré oblečení, všechno od jednoho dodavatele (se slevou), šípy dělané na zakázku, lité hroty speciálně kalené, chlouba výrobce. Meče z té nejlepší královské kovárny, prostě vojáci, radost pohledět. Elsinor říkal něco o pozorování nepřítele, ale spíše se chtěl ztratit z království, které když se ubránilo vpádu skřetích armád, začalo byrokratickou válku v samém svém středu.

Dostali jsme se asi 150 mil do nepřátelského vnitrozemí a tam jsme se zašilo v jedné kotlině uprostřed divoké přírody. Pak nás opustil Elsinor. Prý si musel něco vyřídit. „Chlapci, vrátím se tak za tři, čtyři měsíce. Buďte tu hodní a moc nezlobte !“ říkal kapitán, když odcházel na severovýchod.

Ze začátku jsme se drželi jeho příkazů, ale pak jsme se začali docela nudit. A tak jsme občas  zařízli pár protivníků, občas jen tak pro radost, přepadli nějaký ten konvoj nebo sem tam zapálili nachomejtlou vesnici.

Nejprve salva šípů, pak útok, předstíraný ústup a pak útok záloh. Jistě, čistě a účinně. Potom začali docházet šípy a ty nebylo snadné nahradit. Byli jsme odkázání ve skutečnosti jen sami na sebe.

Vše jsme prováděli v lokalitě, jen pár desítek mil čtverečních a postupně se nám přestalo tak docela dařit. Měli jsme nějaké ztráty  a někdy jsme se museli vzdát kořisti jenom proto, že odpor byl docela tuhý. A pak jsme narazili. Úplně normální vesnice, standardní útok, standardní panika, standardní mrtví. Nestandardní obsah kůlen a hospodářských místností. Samí obrnění orkové, zezadu salvy z gobliních luků a potom zničující nájezd skřetí jízdy. Jako jednotka jsme přestali existovat… Ksakru, to nemohla být náhoda. Nemohla. Chtěli nás chytit živé. Používali sítě, kyje.. Každý z nás zabil tak deset, dvacet hajzlů, ale bylo jich na nás moc. Probilo se snad jen pět chlapů. To někdo musel naplánovat. To prostě nemohlo být jen tak…

 Větší zhoupnutí mě vrátilo zpět, do vozu, ve kterém se vez můj malý nákup i to objednané zboží. No možná jsem na něco přišel…a asi jsem se velice nepříjemně usmál. Dost nepříjemně.

Po návratu do pevnosti jsem nechal „nákup“ uschovat ve skladu a já se dál věnoval výcviku. Jestli si myslíte, že jsme jenom bojovali a secvičovali taktiku, tak to teda ne.  Chlapi se učili například šít. Jo, nekecám. Šít. Také museli hodně číst, studovat mapy, psát. Na etapy se učili v kovárně základům řemesla. Další s místními řemeslníky pronikali do tajů výroby šípů, spravování zbrojí, vydělávání kůží, z herbářů si do paměti vštěpovali podobu rostlin a rozlišovací znaky stromů. Bylo toho dost, co museli zvládnout. No jestli chtějí přežít… Co jestli chtějí… Však já je k tomu dokopu !!! Bastardy.

A jak jsem řekl, tak se stalo. Mnoho z mojich mužů mě asi někdy trochu proklínalo, ale bez reptání není vojny.

Když už jsem viděl, že je to přestává bavit, vyrazili jsme na lov. Lovili jsme skřety. Teda, moji chlapi se bavili prolézáním sousedního lesa a honění skřetích pozorovatelů. Byli jsme samozřejmě pozorovaní, a to nevěstilo nic dobrého. Nikdy jsem nepustil všechny chlapy naráz, ale tak vějířovitě ze dvě, tři čety. Ty nejsnaživější. samozřejmě.  A jak to učení těm ostatním naráz šlo. To byste nevěřili..  Za zimu vyrazili na výlet celkem čtyřikrát. Víckrát jsem je nepustil. I tak jsme dostali šestnáct skřetů. Kdyby dostali těch skřetů více,   bylo by to asi příliš nápadné.

A tak nám zima příjemně ubíhala.

V půlce února, jsem si po snídani svolal chlapce do prázdného skladiště. Přišli včas.

„Možná jste si všimli, že poslední dobu trávíte hodně učením a prací.“

Ozvalo se trochu nuceného smíchu.

„To všechno má jeden důvod. Teď teprve můžete dostat své zbraně, ve kterých půjdeme na sever.“ nezklamal jsem se. Najednou se rozlehl takový ten natěšený šum a všechny pohledy se upřeli na hromady zakryté suknem.

„Tak co pak jsem vám připravil pěkného…“

a jedním krásným pohybem jsme strhl z materiálu plachtu.

Tak takové rozčarování jsem už dlouho neviděl. Pokleslé čelisti a oči zbavené inteligence… No bavil jsem se královsky.

„Tak chlapci. Na sever půjdete jen v tom co si sami vyrobíte.“ a rozmáchlým gestem jim ukázal na polotovary zbrojí, nástroje, svazky dřevěných hůlek na šípy, kusy železa na hroty. A taky na spousty mečů, různého vzhledu a kvality. Dva pytle černých nýtů, prostě všechno.

No, na měsíc se moji hoši změnili v řadové pracující. Ze začátku byli pěkně naštvaní, ale jakmile se dostavily první výsledky, bylo z těch jejich pokusů hodně smíchu a legrace. Teda zkazili toho dost, ale mezi jednotkou se našly snad všechna možná řemesla a chlapi si navzájem dokázali pomoci. A každý si svou výzbroj i výstroj vyrobil trochu jinak a prakticky sám. Ano měli sice výborné polotovary krátkých luků, ale při výrobě každý z nich vtiskl zbrani něco osobního, prostě každá byla originál. Všechny jsem osobně vyzkoušel a pokud luky nebyli víc než průměrné, dělali je znovu. Jak jsem už říkal neměl jsem luky sice rád, ale dobře jsem věděl co dokážou. Z předem vydělaných kožených plátů si začali sešívat zbroje, ponýtovali je do různých vzorů. Místní brašnáři se sice chytali za hlavu a strašně se bavili, ale když jsem jim po straně předal pár mincí zlata… Pomáhali. Opravdu.

Meče z mého nákupu si většinou rozebrali. Pokud se ani jednomu nic nelíbilo, místní s nimi rádi vyměnili zbraně a ani místní zbrojíř nepohrdl obohatit  svou sbírku „železa“

Takže začátkem dubna jsme nastoupili na  malém  nádvoří a já jsem si prohlédl svou skupinu. Byl to zajímavý pohled.  Nastoupeni v pěti četách, v naprosté tichosti, stálo padesát mužů. Ne, asi by v nich nikdo nehledal obávané průzkumníky.  Každý byl tak nějak jiný.

Každý z nich měl jinou tělesnou konstituci a výcvikem u nich vykrystalizovala obliba nějakého stylu boje a podle toho taky vypadali. Nechal jsem tomuto přirozenému toku víceméně volný průchod. Museli sice obsáhnout mnohem více zbraní a technik, ale specializace, to je něco jiného.  Například jsem měl v jednotce čtyři dlouhé luky. Opravdu. Neviděl jsem to právě rád. Luky dlouhé 190 coulů byly strašně neskladné a neohrabané, ale rozkládali, to je teda fakt. Texten, Cessil, Perfekson a Walerian všichni bývalý svobodní lovci je ovládali s vražednou jistotou. Na 80 sáhů běžně zasahovali terč veliký jako lidská hlava a ještě na 150 sáhů, tj. na dvojnásobný dostřel krátkého luku, se jim 3x z pěti pokusů podařilo sestřelovat slaměné figuríny skřetů. Úžasné. Chvíli jsem váhal, zda je neumístit všechny v jedné četě, ale nakonec jsem se přiklonil k tomu, aby zůstali tam kde jsou. Dva luky byli v 5 četě a po jednom  u 1 a 3 čety. Každý z nich nějakou variantu koženého brnění, dva toulce opravdu dlouhých šípů,  zákopový tesák a mohli vyrazit.

Můj pohled se upřel jinam…

 Měl jsem tu sice všechny silné chlapy, a pár jich bylo skutečně velkých ale SEMSEX A MADĚRIČ, ti byli přímo obrovští. Oba, bývalí kováři, tvořili dvoučlenný tým. SEMSEX bojoval válečným kladivem a MADĚRIČ palcátem. Obě zbraně byly poněkud „upraveny“  Jedenapůlruční kladivo vážilo dobrých 190 mn.  kovové „toporo“ bylo ukončeno hlavicí z houževnaté oceli. Na jedné straně ploský týl, čelo tvořil krátký tupý hrot. Palcát byl netradičně také celokovový a v bronzové hlavě byly osazeny kalené ocelové destičky. Broušené. Oba zavrhli kožené brnění a ponechali si kroužkovou zbroj zesílenou kůží s nýty. Při jejich způsobu boje. Samozřejmost. Také neměli luky. Střelba jim nějak zvlášť nešla, ale protože fungovali jako dobře dimenzovaný ocelový  zátaras, nikomu v četě to nevadilo. A mě taky ne. Zvlášť když byli v 5 četě společně s těmi dlouhými luky.

Dále jsem tu měl pár mužů s různými druhy seker, a to taky nebylo na škodu. Gorakov, malý mrštný chlapík pak jenom tomahawk. Ostatní měli nějakou meči podobnou zbraň. Drtivá většina měla široký meč… jak praktické. Potom tu bylo několik šavlí a po dvou bastardech a dlouhých mečích. Někteří měli nějaký ten vrhací nůž, ale nebylo to pravidlem. Docela mě to mrzelo. Mezi Elsinorovými rváči to byla docela oblíbená zbraň. Jen jeden si ji opravdu zamiloval. Weril. Středně urostlý mládenec měl celý hrudní plát zbroje secvočkován do 12 kapsiček, a v nich vězeli těžké vrhací nože, prostě kusy zabroušeného železa. Další čtyři kapsičky měl všité zezadu na rameni po jedné na každém chrániči ruky. Na 15 sáhů prorazil dvoucoulové prkno a na pět sáhu jeho nože projely zadním dílem plátované zbroje. Proti průraznosti dlouhých luků nic moc, Jenže jeho předností byla rychlost a přesnost. Neź chlapi dvakrát vystřelili mířenou střelu z luku, Weril umístil pět zatraceně přesných nožů do obličejů cvičných figur… A když mu nože došly, se širokým mečem šel krýt svého velitele… YERGA se zahnutou sekyrou…

Neměli moc zbraní, ale přesto měli u nohou plné velké torny. Každý z nich týdenní zimní zásobu pemikanu, speciálních váčků plných loje, ořechů, bobulí, drceného obilí. Vše to bylo uzavřené a vyuzené.Nebylo to objemné ani těžké a vydrželo to neuvěřitelně dlouho.

„Vydrželo to tak dlouho, dokud to člověk nesnědl a víc po tom ani nemůžeme chtít,“ říkával s úsměvem Elsinor, když nás učil tento recept.

Potom měl každý dvoudenní dávku rostlinné stravy. Měch s vodou,nějaké obvazy a masti,  tábornické potřeby a nějaké nářadí. No táhli jsme sebou pár dřevorubeckých seker,malé pracovní sekery,  nějaké lopaty, lana, měchy s olejem, nástroje, atd. Dále se neslo dvacet stomincových vaků nacpaných žitným a ovesným zrním. To byla strava pro padesát chlapů na víc než půl roku. V deseti nepromokavých pytlících po padesáti mincích byla napěchována sušená zelenina a různé byliny.  Byl to na jednoho pěkný náklad asi čtyřista mn. vážící dobře zapakovaná torna + pytle s potravinami.

Stál jsem na nádvoří jen ve staré jelenicové  vestě podšité králičí kožešinou (jednu, střední vrstvu této nenápadné vestičky tvořila přejemná drátěná síť vyrobená trpasličími mistry ze svého černého kovu), ruce založené na prsou a ještě jednou v hlavě kontroloval, jestli jsem na něco nezapomněl. A v dáli se ozvalo skřípání vozů a volání doprovodných jízdních. Zrovna ke mně kulhal kapitán Banderson. Došel ke mně a zkoumavě mě pohlédl do očí.

„Blíží se 50 mužů, o kterých jste se mi zmínil. ti co vás tu mají vystřídat.“

Mlčel jsem.

„Nevím, co se děje, ale toto není obyčejná jednotka“ a  širokým obloukem ukázal na mé muže. „celou zimu jsem vás pozoroval. Tato sbírka zdánlivých pobudů v sobě skrývá strašlivou sílu a já bych se chtěl zeptat, Kam se to k čertu vypravujete ? o co se vlastně snažíte ?

„o zázrak kapitáne Barderdensone. O zázrak.“ Zamumlal jsem v té chvíli upřímněji než jsem chtěl. „I když vám to moc neřekne, jsme královi průzkumníci a jdeme udělat svou práci.“

„tak průzkumníci, jo ?“ zamyšleně prohodil Bardenson. „Jen jednou, kdysi, za mlada, ještě před touto zkurvenou nohou“ dupl kapitán dřevěnou protézou o kámen, „jsem viděl podobné „průzkumníky.“ chodili do týla nepřítele a tam jej likvidovali. O jejich práci mezi zasvěcenými kolují hotové legendy. Říkalo se jim tuším Elsinorovy rváči nebo černí řezníci nebo tak a po válce se prý ztratili někde na severu “ A kapitánův pohled sjel mimoděk na mou pravou ruku a teprve teď si všiml vybledlého tetování na mé paži… Bandersonovi oči se rozšířili úžasem. „A kurva. tak teď už chápu. Kurva  drát. Tak ty jsi patřil mezi ně. Kurva. Tak to musím jít zapít. A napiju se na vás chlapi. Kurva.“

Podíval jsem se na bývalého tvrdého vojáka těžkým pohledem a řekl smutně. „napijte se na naše duše, kapitáne, na naše duše…“

A zavelel jsem k odjezdu.

 

Naskládali jsme se do zakrytých vozů, deset do jednoho a tajně opustili zimoviště, které nám dalo nadechnout před skokem do ledové vody.

 

Kapitola VII. CESTA ZAČÍNA

 

Asi po třinácti mílích jsem nechal zastavit a se svou kumpanií jsem vylezl ven. Vozkové, předem poučeni, pokračovali dál, my se naposledy rozhlédli směrem k civilizaci a vyrazili na sever. Bylo k polednímu a slunce svítilo ještě kousavě a půda byla mokrá.

Naši cestu zajišťovala vždy jedna četa.  Průzkumníci, rojnice tří chlapů byla dobrých 300 sáhů před námi a za nimi, vlastně kolmo na průzkumnou rojnici,  s odstupem další tři, nejbližší byl na dohled. Jedna dvojice napravo a druhá nalevo od našeho středu. V něm šli tři čety, které nesly užitný náklad průzkumné čety a poslední se snažila zamaskovat naše stopy. No nebylo to moc jednoduché. Když projde padesát chlapů docela promáčeným lesem, nelze to úplně zakrýt. Ale oni se učí celkem rychle a bylo jich na to docela dost a vlastně ani tak o nic moc nešlo. Průzkumníci našli vhodné tábořiště již k pozdnímu odpoledni, a jelikož nebylo kam spěchat, nechal jsem rozbít tábořiště.

Nejprve zajištění. První a druhá četa se vydala na průzkum, po dvojicích, asi dvě míle kolem. Třetí četa zaujala strážní službu přímo u tábořiště. A čtvrtá a pátá se pustila do práce na tábořišti. Byli vykopány opěrné stanoviště, kolem navršeny náspy.

Potom se vztyčili  celty proti dešti, doneslo se dřevo na oheň a ti, co měli službu začali připravovat zeleninu. Strava na takové tažení se skládala převážně z vegetariánské stravy. Ovesná a žitná kaše ochucená zeleninou. Popřípadě zeleninová polívka. „Co to je ?“ ozval se MODERAK, který si zvyknul na dobrou hradní kuchyni přes zimu. 

„Zelenina“ jak vidíš, odpověděl Jarwyk, jeho velitel čety. „Sakra já se celou dobu tahám s pytlem zrní ?“ dotčeně se zeptal ZAXERON

„Chlapi !“  Postavil jsem se u své torny. Kolem se udělalo nádherné ticho. „Tato strava má několik důvodů.  Jednak je vysušená zelenina velmi lehká a ve vodě značně nabobtná. Potom, jak zjistíte sami, budete tak trochu rychlejší a vůbec. Prostě Vám to bude chutnat. To je rozkaz !“

„A samozřejmě pokud to půjde a bude dobrý lov. obohatíme si polévku nějakým tím králíkem.“ No nevypadali moc nadšeně, ale nic jiného jim stejně nezbývalo. Pak se vrátili průzkumníci beze správ o nepříteli  a tak jsme zapálili oheň a začali vařit kaši.

Jako ochranu přes noc jsem zvolil takto. Šest mužů drželo šachovnicovou hlídku na vhodných místech asi 80 až sto sáhů kolem tábořiště a dva muži stáli na hlídce v těsné blízkosti tábora.

Weril si mazal pouzdra tukem a prohodil k Suppovi. „Teda, kapitán nás pěkně zaměstnává. osm lidí na hlídce, to na nás vyjde jedna hlídka za dva dny. tak to se teda nevyspíme.“

„Hele, buď rád, že tě kryje tolik chlapů, vůbec nevíme co nás může potkat, a já bych alespoň chtěl držet svůj meč když se nás bude chtít někdo zbavit.“ odpověděl mu Suppa.

A taky je to docela dobrý trénink dodal jsem si sám pro sebe já.

Ráno se průzkumníci vydali kolem tábora na obhlídku, zda nás něco nenavštívilo, a ostatní zatím rušili tábořiště. Smyslem bylo, aby se to tábořiště za týden stalo znovu nedotčenou divočinou.  Zdrželo nás to denně asi o hodinu, ale času bylo přece dost.

A tak to šlo den za dne devět dní. Každý den jsme ušli něco přes 4o mil, podle terénu. Nepotkali jsme zatím ani živáčka. Jako každý den jsem si prázdné knihy psal tajnou šifrou poznámky o našem dosavadním postupu  a popisoval význačné orientační body. Vnikala tak nějaká mapka. Pro pozdější využití.Chlapi zatím vesele shazovali  přebytečný tuk, který nabrali v zimovišti a jejich pohyb po lese začal dostávat šmrnc.

Změna v dosavadním rutinním postupu nastala k polednímu desátého dne. Průzkumníci, zrovna to byla čtvrtá četa, nás zastavila v malé kotlince. MELL, který šel na dohled před námi se ke mně vrátil a zahlásil mi. „Kapitáne kousek dál v lese je malá vesnice těch zelených. Provedeme průzkum a vrátíme se.“

Šel jsem s ním. Asi o 250 sáhů dál začal přecházet les v planinu a na jejím okraji, u protékajícího potoka stálo 14 chatrčí. Mezi nimi pobíhalo pár malých goblinů a na druhé straně potoku bylo vidět devět goblinek, jak pracují na poli. Neviděli jsme moc statných mužů. Tři  goblini s úplně bílými vlasy  seděli mezi chatrčemi a pravděpodobně vyráběli šípy a nějací mladíci hlídali kozy na druhé straně vesnice od nás.

Když jsme si to všechno prohlídli, uvažoval jsem co dál. Bezesporu, byli to goblini, dokonce gobliní vesnice. Byli strašně blízko u hranic našeho království, ale nebyla to vojenská základna. Žádné palisády, věže, náspy, žádné stráže. Teda, zatím jsme žádné nezahlédli. Vypadala  jako kterákoliv lidská vesnice nejmenšího typu. Tak co, vypálit a zničit ? Vypadalo to snadno. No nic. Nechal jsem na hlídce šest chlapů a se zbytkem spěchal zpět do kotlinky.

Zavolal jsem si velitele kousek stranou a nastínil situaci. „Tak, co uděláme ?“

JOHADES se zamyslel. „Zajímalo by mě, kde jsou dospělí goblini.“

SORONTUR mu odpověděl. „pravděpodobně na lovu nebo tak.“

„Na lovu čeho. Nebo koho ?“

Kardel polaskal bastard a navrhl. „Co kdybychom je pobili,  vesnici zapálili a s těmi ženskými si trochu užili ?“

Někteří vypadali, jako by si to rozmýšleli.

„A musíme je vůbec vybít ?“ zeptal se Jarwyk

„No nemusíme.“ na to  já.

„Ale můžem. Ne ?“ lačně prohodil Kardel.

Než jsme se dohodli, někdo nás předběhl. Směrem od vesnice se ozvalo vlčí vytí a křik. Než přiběhl jeden z chlapů, přidal se i dým.

„Kapitáne, kapitáne !“ volal Twistr, který se přiřítil, jako by mu za patami hořelo. „Tu vesnici přepadli z lesa ozbrojení goblini a z pláně skřetí jízda. Podpálili ji a zabíjejí všechno živé. Je jich kolem šedesáti.“

Tak to mě zajímalo. A navíc, když se dva perou, třetí se směje. Že.  Hned jsem zdvihnul chlapy a naplánoval útok.

„JOHADESI, zaútočíš kolem potoka na vesnici, ale teprve až vyrazím já se druhou a pátou četou. Bez problémů se zorientuješ, je to nalevo. Fofrem!“ Johades a jeho devět chlapů odhodilo užitnou zátěž a odběhlo doleva. „JARWIKU,  ty to vezmeš napravo až tam, kde jsou přivázány kozy. Je to ze zadu vesnice. Zprava. Do boje se zapoj hned, jakmile se tam stihneš dostat. Bacha na záda ! Vpřed!“ Deset chlapů se ve spěchu ztratilo na  pravo. Mrknul jsem na SORONTURA a WOLFA. Vy budete návnada a hlavní útok zaráz. Jděte středem.“ 

Odpovědí mi byly natěšené plamínky v očích a slova. „Podle rozkazu kapitáne !“

Když jsem běžel vstříc naší první šarvátce na této cestě a bitevní vřava se spíše rozrůstala nežli utichala, neměl jsem právě klidnou mysl. Ale tohle stejně jednou muselo přijít. Moje úvahy zarazil MELL ze čtvrté strážní čety, který přiběhl od vesnice.

„Kapitáne. Už bylo po boji a útočníci začali rabovat a znásilňovat, když je napadli ze zadu od  lesa další goblini. Je jich sice málo, ale pustili se s útočníky do zoufalého boje. co teď ?“

„To budou postrádaní lovci prohlásil jsem. Ale co, alespoň je máme ze zadu a budeme mít čas se v klidu přiblížit. Řvěte až těsně za nimi !“

A pak už se před námi objevila planina s hořící vesnicí. Vzduchem se míhali plameny křik raněných. 

„KARDELE !“ přivolal jsem si velitele čtvrté čety, která zatím v tichosti pozorovala vývoj situace. Třetí a pátá četa již opustili kryt lesa a přibližovali se k vesnici. Nepřátelům do zad.

„KARDELE Seber si chlapy, a obejdi ten mumraj zprava ale vrhni se do řeže jenom kdyby se dělo něco nepředvídatelného ! Jasné ?“

„Ano pane !“ a byl pryč.

Lehkým poklusem jsem vyběhl směrem k bojišti a zároveň se po mé levé ruce objevila první četa a blížila se ze strany k vesnici, před pohledy nepřátel prozatím krytá jednou hořící chatrčí. Situace vypadala dost jasně. Nájezdníci zaútočili z nenadání ze dvou směrů a utíkající vesničany hnali k chatrčím. Tam došlo ke krátkému boji, ve kterým padlo asi osm vesničanů a tři útočníci. Leželi trochu stranou  před chatrčemi. Potom nastalo zabíjení. Mezi budovami leželo několik zkrvavených mrtvol dětí a gobliních žen. Následně se dostavili Lovci. Zřejmě několik útočníku sejmuli šípy, ale pak se museli věnovat zuřivému protiútoku z blízka. Ještě teď jich zbývalo něco přes dvacet ale goblinům s meči a štíty nemohli svými kopími a tesáky dlouho vzdorovat. navíc se do nich z boku opřela nepočetná vlčí jízda.

SORONTUR s WOLFEM už byli dvacet sáhů od bojujících goblinů.

„Vpřéééd !!! A pak  16 chlapů narazilo do zad útočníkům. PERFEKSON s WALERIÁNEM  začali žhavit dlouhé luky a jejich čísla jim sekundovala s krátkými. Na 15 sáhů, co šíp to jeden a někdy i dva mrtví. To ovšem nebylo nic proti tomu, co prováděli oba kováři. Původně se měli navzájem krýt. Původně. Oba dva se pravidelně rozmachovali a jejich zbraně dopadali na hlavy nebo přilbice goblinů. Pokud měl dotyčný přilbu, tak se hlava rozcákla spíše dolů a do stran, ovšem většina přilbu neměla. Krvavé kusy bílého mozku a zelených vlasů se při každém dopadu zbraní vznášely nad bojující a pak hezky dlouho padaly dolů.

Byla to skvělá jatka. Než se útočníci otočili, ležely u každého z mých chlapů přinejmenším dvě mrtvoly a další dopadaly jako o žních. Vlčí jízda přestala dotírat na lovce  a pokusila se napadnout SORONTUROVU četu z boku. Ale v té chvíli se ke slovu dostala první četa, která běžela od potoka a sama jízda byla z boku napadena. JOHADESEM s  dlouhým mečem v čele. Prvnímu skřetímu jezdci odsekl vršek temene a jeho vlku zasekl MARWYN do hrdla meč. Hákem zachytil skřetí šavli a než mohl kdokoliv cokoliv udělat, smetl skřeta z vlčího hřbetu TEXTENUV šíp. A pak se do boje zapojila i JARWYKOVA třetí četa. Nejprve přilétl CESSILůV a HELPOZůV dlouhý šíp a ozdobili ucho pravděpodobného náčelníka goblinů, který se pokusil zformovat řadu. Potom následoval obvyklý zvuk nárazu našich zbraní do jejich masa.

Zastavil jsem se.

Sice jsem si chtěl taky seknout, ale už to nemělo význam. Goblini tlačení ze čtyřech stran se sice ještě pokusili  proniknout skrz značně prořídlými lovci, ale JOHADES a JARWYK jenom zesílil tlak na křídlech a od lovců  se zableskly nějaké výboje, které seškvařili tři gobliny. Pak  YERG sekerou rozetnul hrudník posledního goblina a bylo o boji. Prozatím.

Zakrvácení chlapi se zbraněmi v rukou ostražitě pozorovali gobliní lovce. A pak se zhroutil KRONT ze druhé čety.

BORESON, jeho číslo, se k němu sklonil.

Zavelel jsem. „Klid chlapy ! klid ! Velitelé dejte si nastoupit své chlapy za vesnicí. Wolfe, vy se seřaďte za mnou.“ Prošel jsem pomalu ke gobliním lovcům, zvedl obě prázdné paže dlaněmi k nim  a řekl srozumitelně obecnou. „ Nehrozí vám nebezpečí. Jsem velitel královské expedice. Rozumíte tomu co říkám  ?“

Z goblinů, kteří stále svírali své oštěpy a nedívali se na mé muže právě přátelsky se pohnul jen jeden. Byl vysoký asi 165 coulů, asi hodně starý, v ruce třímal nějakou sukovatou hůl na krku mu visel náhrdelník z vlčích zubů. Oblečený byl do kůže šedého vlka a na opasku mu viselo mnoho kožených váčku. Docela slušnou obecninou řekl.

„Jmenuji se ŠI-NO-ŠIVA a jsem,“ rozhlédl po zkrvavených tělech vesničanů, „byl jsem  šamanem v této vesnici.  Nejsme vaši nepřátelé. Tady jsme chtěli jenom v klidu žít.“

Pak řekl něco nesrozumitelného k ostatním lovcům a ti se beze zbraní rozběhli po vesnici a prozkoumávali škody.

„Utáboříme se na kraji lesa.“ ukázal jsem mu místo odkud potok vytékal z lesa. „Potom přijďte. Rád bych si s vámi promluvil.“

Šaman pokýval hlavou a začal ošetřovat jednoho z raněných lovců.

„První a druhá četa donese naše zásoby. Třetí a čtvrtá  začne zajišťovat  tábořiště. Proveďte !“

„Rozkaz , kapitáne !“

Chlapi se rozběhli za svými úkoly a já zamířil k lesu. Proti mně vystoupil KARDEL. „Tak jsem přišel o pořádnou bitku, co ?“ Začal se na mě culit.

„Poslouchej.“ přerušil jsem ho. „Vezmi svou četu a skoč se podívat po stopách útočníků. Čekám tě tu maximálně tři dny. Dále se tajně spoj s  první četou, jdou teď k našim báglům. Ať se opatrně rozmístí kolem vesnice minimálně 200 kroků od ní směrem na pláň. Těm zeleným moc nevěřím. Přežilo jich minimálně osm. Nikoho nepusťte pryč. Ale nezabíjet! Jen jim musí zabránit projít !  A fofrem !“  KARDEL odkvačil.

Šel jsem pomalu k tvořícímu se tábořišti a měl jsem zatraceně o čem přemýšlet. Tak s tímto jsem vůbec nepočítal.

KRONT ležel na zemi a Boreson mi podával hlášení. „Kapitáne. Nějaký meč, nebo šavle mu prosekla na pravé straně zad zbroj a otevřela mu tam dlouhou ránu. Nebude moci minimálně týden pochodovat.“

Mlčel jsem. Nebylo co říci.

Nikdo další nebyl těžce raněn, ale lehké zranění mělo dalších  šest chlapů. Zatím si to vymývali a JARWYK rozvařoval nějaké bylinky proti otravě krve. No, mohlo to dopadnout hůř.

A pak jsem se jen posadil a čekal.

Asi za čtyři hodiny mě hlídka dovedla starého gobliního šamana. „Kapitáne tento goblin si s vámi přál mluvit.“ Posunkem ruky jsem propustil stráž a ukázal goblinu místo před sebou. „Čaj ?“

„Ano, děkuji“ řekl ŠI-NO-ŠIVA a posadil se. Asi pět minut jsme se na sebe dívali a zkoušeli odhadnout jeden druhého. Viděl jsem starého goblina. Neměl jsem představu, kolika se dožívají let, ale on mohl být něco jako šedesátiletý muž u lidí. Měl tmavé, inteligentní oči a nevypadal odpudivě. Měl něco, co ve mně vzbuzovalo respekt. Co viděl on na mě, nevím.

„Přišel jsem vám poděkovat.“ Řekl šaman. „kdyby jste nezasáhli, už bychom nebyli mezi živými. Ale možná by to tak bylo lepší.“ odmlčel se. Potom jsme chvíli klidně usrkávali horký čaj z dřevěných misek a sledovali organizovaný chaos při tvorbě tábořiště.

„Kdo vlastně jste ? Zeptal se šaman.“ Tohle jsou vojáci, ne vědci na expedici. Že ?“

„Dovedete si představit samostatné vědce v nepřátelském území na výzkumné misi bez vojenského doprovodu ?“ Odpověděl jsem mu otázkou.

„Ne, asi ne!“ pokýval hlavou.

„A co jste zač vy, nevěděl jsem, že goblini zabíjejí gobliny.“

„Ve velké válce byla většina mužů z naší vesnice vedena jako zásobovací jednotka pro armádu. Po válce se vrátilo jen několik mužů zpět a já jsem se rozhodl, že se naše vesnice odstěhuje hluboko do země nikoho a bude v klidu žít. Bez nahodilých šarvátek a bojů o půdu a tak Ale naši vesnici chtěl do svého území zabrat  jeden z samozvaných silných gobliních náčelníků. Já nechtěl a tak jsem se rozhodl, že odejdeme pryč z jeho dosahu a založíme novou vesnici. Zhruba měsíc jsme šli na jih a tady jsme začali budovat novou existenci. Je tomu už šest let. A teď nás našli. Z celého klanu nás zbylo jen devět… Co bude dál ?“

Mlčel jsem a díval se na goblina. Co jsem mu na to mohl říct. Nebyl jsem z těch mužů, co se starají o svou vesnici a chtějí v klidu farmařit. No, spíš jsem to neuměl. A pak mě to napadlo…

Když jsem pozorně zaostřil na ŠI-no-šivu, zvedl pohled a naše oči se zkoumavě měřily. „Měl bych pro vás jeden návrh..“  Naše expedice jede zmapovat území, které bylo kdysi naší severní hranicí. Vy to tam nahoře zřejmě dobře znáte. Přidejte se k nám…“

Šaman nevypadal překvapeně. Kupodivu. „Co z toho budeme mít my ?“ zeptal se věcně.

„Já nevím, po čem by jste toužili. Já jsem se s gobliny nikdy nebavil a když tak zbraní.“

„Myslel jsem si to.“ řekl nevzrušeně šaman. „A co vám brání v podobném ‘rozhovoru’ pokračovat? Je vás tu dost. Dostali byste nás jako králíky…“

Pokrčil jsem rameny. „Sám přesně nevím. Nemyslím, že by vaše smrt někomu prospěla, je mi vás taky trochu líto, možná by jsme se od vás mohli něco naučit. A možná jenom stárnu…“

Starý goblin se pousmál. „To je dobrý důvod. Stáří přináší moudrost a rozhled… A touhu po sobě něco zanechat…“ Jeho rysy náhle ztvrdly.

„GRONGT mi můj odkaz zničil… zasyčel.“

Vzhlédl jsem překvapeně. Tohle znělo skutečně nenávistně. „Kdo je GRONGT ?“

„To je ten samozvaný vládce jednoho z mnoha malých gobliních království, či spíše lupičské bandy, ten, co vyhladil mou osadu.“

A pak mě napadlo to pravé. Podíval jsem se něho. „A co kdybych vám nabídl pomstu ?“

Šaman prudce zvedl hlavu a tvrdě se mi zadíval do očí. Tvářil jsem se přátelsky, ale pevně. „Chcete říci, že by mi Vaše ‘vědecká ’ expedice pomohla zabít toho parchanta ?“

„Proč ne, máme to po cestě…“

Šaman se začal smát. Nahlas ze začal smát a  plácat do stehen. Alespoň pět minut se smál a nakonec se jeho hlas ztišil do pobaveného pochechtávání. Mnoho z mých vojáků poblíž  se s podezřením podívali naším směrem.

„Takže, máte to po cestě ? Jo ? Tak to beru.. To musím vidět. A jestli se to podaří, tak s vámi zůstaneme. A máme vám co nabídnout.“

ŠI-no-šiva  se přestal smát. „Viděl jsem že jeden z vašich mužů je raněný. Podívám se na to.“ Řekl a začal se zvedat.

„ZEGU“, zavolal jsem na jednoho z mužů poblíž. „Doprovoď našeho přítele“, ZEG povytáhl obočí, „ke KRONTOVY. Podívá se na jeho zranění.  

„Ano kapitáne“ ztuhnul ZEG v ukázkovém pozoru a ukázal šamanovi rukou. „Tudy !“

Zaslechl jsem jak  si Ši-no-šiva pro sebe řekl. Tak vědecká expedice, to je fór, a pružným krokem vyrazil za ZEGEM.

Seděl jsem u ohýnku, dopíjel čaj, a v duchu jsem přemýšlel co dál. Najednou a z tábora zvedl šum hlasů, pak se objevilo pár překvapených výkřiků a nakonec se ke mně začal blížit chumel chlapů. „Kapitáne, kapitáne. Podívejte !!“ Přede mnou se chumel otevřel a tam vedle strhaného šamana stál polonahý KRONT a nevěřícně si ohmatával bok, na kterém byla vidět zarudlá jizva. To bylo vše, co zůstalo po nebezpečném zranění. Teď symetricky doplňovala jizvu na druhém boku ze šarvátky před Hranicovem. Můj pohled se obrátil k pobledlému starci. Ten se na mě s unaveným úsměvem podíval a řekl. To je můj dárek vědecké expedici. Nedokážu to často, ale dokáži být užitečný i jinak.

Pokýval jsem hlavou. „Zarexon a Godunov“ Oba muži ztuhli. „doprovoďte našeho přítele do vesnice“  „ANO kapitáne“  Ostatní, rozejděte se po své práci…

Ležení pomalu utichlo a já se podíval na šeřící pláň, kterou červánky barvili do zádumčivého tónu. Zavřel jsem oči a ze svého starého šálku dopil poslední doušek černého čaje. Jazyk mi pohladila vonná chuť teplé tekutiny, a pak lehce sklouzla do hrdla. Pomalu jsem polkl a vychutnával ten pocit lehké trpkosti a stimulující vůně. Otevřel jsem oči a pohlédl na slunce, které se právě rozloučilo s dnešním dnem a pomalu se ponořilo za obzor.

Tak to by jsme měli. Vyplivl jsem pár čajových lístků, vyklepal misku o podrážku a zastrčil ji do vaku.

Na druhý den ke mně dovedli šamana. Na kraji tábora stélo osm postav gobliních lovců a odevzdaně pozorovali náš tábor. „Kapitáne. Připojíme se k vám za vašich podmínek. Kam se máme zařadit ? Vyznáme se dobře v okolí. Mimo jiné.“ 

„ŠINO-ŠI-VO, budete zařazeni po dvou k 1,2,3 a 5 četě. Ty budeš se mnou. Máte normální plat, práva a povinnosti jako každý jiný. Zařaďte se !“

Každý z velitelů přítomných čet si vybral dva z přítomných lovců a zařadil je mezi své muže. Chlapi se na gobliny nedívali dvakrát přívětivě, ale proti mému rozhodnutí nepadlo ani jedno  slovo. Ještě aby. Je taky fakt, že se goblini chovali tak  nějak odevzdaně a ani náznakem nedali záminku k nějaké protiakci. No, to se časem zpraví. Johadesova první četa zaujala klasické postavení průzkumníků kolem jednotky, jednoho z goblinů na špici a druhého na levém boku jednotky.

„Potřebovalo by to společný boj, poznamenal jsem polohlasně. Pak by se na sebe dívali více přátelsky.“

„jo, pravda“, podotkl šaman, který mi šel po boku a na kterého jsem úplně zapomněl.

Večer jsem svolal poradu velitelů. „Chlapi, ode dneška až do odvolání bude každý den vyčleněna jedna dvojice na opatrné hlídání přidělených goblinů. Budete to dělat nenápadně. Pokud možno, držte se všichni jako jedna skupina a nedopusťte, aby se goblini bavili mezi sebou. Kvůli tomu omezte i komunikaci mezi jednotlivými četami. Snažte se k nim nebýt odtažití. Rozumíte ?“

„Ano kapitáne“ zamumlali, ale neznělo to bůh ví jak nadšeně.

Pak jsem si přisedl ke starému šamanovi a strávil jsem s ním docela příjemný večer. Byl proklatě inteligentní. Na goblina. Povídali jsem si o počasí, o přírodě, o goblinech a tak. Nebyl to špatný večer…

Ráno se vrátil KARDEL se čtvrtou četou.

„Kapitáne ! Vracím se z průzkumu.“ Hlásil KARDEL. „Asi 20 mil před námi je větší osada goblinů. Už se těším, jak těm parchantům zakroutíme krkem.“

„To já taky,“ prohlásil ŠI-no-šiva a přistoupil ke mně.  Teda, KARDEL sebou málem seknul. Spatřit živého, nespoutaného goblina v mé přítomnosti ho teda velice překvapilo.

„Klid KARDELE. To je velitel malé skupiny gobliních průzkumníků které jsem najal.“ Řekl jsem rozhodným tónem.

Tuto zprávu KARDEL přijal ze všech mých velitelů viditelně nejhůř. Ale naštěstí mlčel. Naštěstí pro něj…

„Kapitáne,“ oslovil mě KARDEL na poradě velitelů čet, ke které byl pozván i ŠI-NO-ŠIVA. „Situace je následující. Je to opevněný ostroh u řeky. Od řeky není nijak bráněn. Směrem od pevniny je obklopen hliněným valem. Jedná se opevněnou vesnici. Počet obyvatel je asi 500 duší. Viděl jsem dobrých 150 ozbrojených goblinů, nějaké druhy Orků, většinou v šupinové zbroji a taky jednoho velkého obra.“

„Obra ?“ zeptal se WOLF

„No, bylo to takové 2.5-3 sáhy vysoké monstrum. Velice nevzhledné. Sedělo ve stínu pod hlavní budovou a brousilo si sekeru. Je to něco strašného. Nechtěl bych se s tím setkat v boji.“

ŠI-no-šiva se nadechl a řekl. „To byl troll BURGO. GRONGTUV  mazlíček.“

„Co je ten BURGO zač a jak se s tím dá bojovat ?“ zeptal se JOHADES.

Starý šaman si utrápeně povzdech. „ no to je těžké. Mají strašně tvrdou kůži a jsou téměř necitelní ke zranění. Když bojovali s Trpaslíky a to jsou nějací bojovníci. Dokázal jeden troll bojovat i s dvaceti trpaslíky zaráz a teprve v tomto poměru to bylo zhruba vyrovnané.  Šípy na ně moc nepůsobí, jen pokud jsou vystřeleny z nějakého velmi silného luku dostatečně z blízka a strefí ho do očí, nebo něco takového. Jo, a dobře se dají zničit ohněm. Toho se dokonce i bojí. To je tak asi všechno.“

To nebylo dobré. 150 ozbrojených chlapů, to bylo docela dost…

No, musíme nejprve vymyslet něco na toho obra. Nepochyboval jsem sice, že by ho moji chlapci udolali, ale riziko zranění, nebo smrti bylo příliš vysoké. Zavzpomínal jsem tedy na staré dobré časy. Za mého působení s Elsinorem jsme několikrát při likvidaci  válečných strojů použili takový trik. Na asi jedno a půl sáhový kus provazu jsme přivázali poloprázdný měch s olejem, do kterého jsme před tím hodili několik kovových trojhranů. Dostali jsme tak jakési nevzhledné bolaso. Pod měch jsme dali kus látky namočené do oleje. Před vrhem se zapálila látka, a  měchy se vrhli proti konstrukci. Lana se zamotala o konstrukci a měchy se většinou přibodli pomocí kovových trojhránků k nějakému prknu. Probodnutým otvorem začal vzlínat  olej a chytl od hořícího hadru. Většinou pak chytla celá konstrukce…

Ši-no-šiva se zamyslel a pak řekl. „To je dobrý. A pokud by jsme ještě před tím ten olej zahřáli a rozmíchali do něj nějakou pryskyřici….“

Kardel se zasmál.  „Tak na to se těším. Bude krásně hořet…..“

Odpoledne jsme věnovali přípravě tohoto nápadu. Připravili jsme 4 provazy, ze čtyřech měchů jsme udělali osm pytlíčků, do kterých jsme nalili olej smíchaný s pryskyřicí, místo ostnů jsme tam dali dva  „ježky“ vyrobené ze zkrácených šípů s hroty. Mohlo by to fungovat. Hmota v měších byla taková hustá, jako sirup, nepohyboval jsem ale o hořlavosti tohoto koktejlu.Tři hořlavá překvapení si vzala pátá četa. Ta  půjde zřejmě na páračku a  tak přijde k obrovi nejdřív. Doufám. Pro jistotu jsem jedno bolaso JARWYKOVI.

„Chlapci,“ řekl jsem ke svým velitelům, „teďka bude následovat  přesun k oné vesnici. Přijdeme tam navečer, noc přečkáme tak míli od ní. Čtvrtá četa  provede noční průzkum, první četa nás bude v noci zajišťovat. Zaútočíme těsně před svítáním… Dotazy ?“ podíval jsem se kolem sebe. Můj pohled upoutal starý šaman. „Ši-no-šivo, ty půjdeš na průzkum se čtvrtou četou. Útok upřesníme až na místě. Vpřed !“  Starý šaman na mě s vděčností pohlédl.  Mrkl jsem na něj. Nebylo by ode mě pěkné, abych mu sebral potěšení z pomsty. Věděl jsem to moc dobře. Protože moje pomsta…. Ta teprve přijde a za ta léta bude pěkně studená. Mezi námi, je to jediné co mě přinutilo jít na sever. Musel jsem najít důkazy. Důkazy zrady. Ale to si vychutnám později. Jednou to přijde a pak…. Ne.. ještě nepřišel čas.

Schovali jsme zásoby, nechali si jen tkzv. bojovou výstroj. Znamená to, že si chlapi odložili všechen užitný náklad, aby se maximálně odlehčili, ono se 300 mincovým nákladem těžko bojuje… Možná bych neměl nechávat tak cenný náklad 20 mil od předpokládaného boje, ale nikdo neví, co se může stát… Takže tady bude dobře uklizen a 3 čety ho dokážou donést během 15 hodin…

Zbraně byli zkontrolovány, zbroje utaženy, a mohlo se vyrazit. Teď jsem hrdě pozoroval, jak se pružná těla mých chlapců prosmekávala  porostem neméně obratně než samotní gobliní lovci. Člověk vedle goblina, neubránil jsem se a zavrtěl jsem hlavou. NO, svět se mění…

Těch 19 mil jsme urazili za osm hodin, přece jenom jsme postupovali opatrně… Pak jsme si odpočinuli a určení muži vyrazili na průzkum. Šel jsem s nimi,Ši-no-šiva po mém boku.

Nastal vlastně již nový den a měsíc se ubíral ke svému domovu a my se blížili prozkoumat terén. HONXA mě vedl na jedno místo, které bylo pro přehlédnutí situace velmi výborné. Leželo na malém kopečku který se svažoval k řece. Tady akorát končil les a řeka pod našima nohama dělala velký oblouk. Po proudu ležela vesnice. Ostroh, který obtékala řeka byl u svého začátku přehrazen nasypaným valem z hlíny, středem vedla jakási hrubá brána. Primitivní. Byli tam i nějaké napodobeniny strážných věží. Před palisádou se táhla obdělávaná pole, která byla zavlažována systémem vodních kanálů. Sakra. Tohle vypadalo dost inteligentně. V polích hlídkovali vrrčí jezdci  a na valu se procházeli skřeti. Hmm. Nebylo to bůh ví jak chráněné místo, ale já měl jen padesát chlapů. No dobře, padesát devět…

Vesnice za palisádou byla tvořena spoustou jednoduchých dřevěných chýší, s doškovou střechou. Trochu stranou stála větší dřevěná stavba, dobře chráněná vysokou palisádou.

Tam bude zřejmě bydlet GRONGT se svým mazlíčkem, dodal jsem si  v duchu.

Jak jsem tak sledoval vybavení vesnice, přece jenom, noc byla jasná a hořelo tam i pár ohňů, upoutal mě pohyb jakéhosi stroje. Něco jako velké kolo se neustále otáčelo vzadu u řeky…

Na co to tam může jenom být ? No, to jsem musel vidět z větší blízky. Se starým šamanem, který se ale podrostem pohyboval jako vlk, jehož kůži nosil, jsme se přiblížili asi o 100 sáhů blíž …

Jasné… Teprve teď jsme viděli, že od kola vedla dřevěná koryta plná vody a rozváděla vodu do políček před náspem… Ale co roztáčí to kolo ? takový velký kolos, ani se nedotýkal hladiny. Ta řeka stejně netekla tak rychle… A pak se kolem ke kolu přiblížila dvojice strážných a jejich pochodně osvětlili vnitřek kola. To bylo duté a v něm byli jako v kleci zavření nějací lidé…- bože, vždyť oni neustále museli chodit a tím roztáčeli kolo… Celý tento vodní  systém poháněli otroci !!!

Viděli jsme dost. Kouknul jsem na šamana. Tvářil se tak nějak spokojeně. Buď v té tmě neviděl nic, nebo víc než já…. Jakmile jsme přišli zpět k ostatním, svolal jsem si poradu velitelů.

Nastínil jsem situaci. „Co si o tom myslíte ?“

Stáli jsme u řeky a do hlíny sjetého břehu si kreslili postavení jednotlivých důležitých budov a přemýšleli, jak nejlépe napadnout tuto vesnici.

Kardel řekl „No, kdybychom se přiblížili zavlažovací strouhou, tak se dostaneme přímo do vesnice. Probíhá přece skrz palisády…“

JARWIK namítnul. To je naprosto pravděpodobné, že o této slabině vědí, a proto to budou hlídat.“ Usmál se na Kardela… 

věční soupeři… pomyslel jsem si.

JOHADES ale zcela podmětně „No, je to tak jasná věc, že by asi nepředpokládali, že se o to někdo pokusí. Navíc tou strouhou neprojde tolik chlapů, aby mohli napadnout vesnici, rozhodně to stojí za úvahu…. A co řeka ?“ zeptal se zamyšleně.

A pak mě překvapil Sorontur. „Víte, je nás docela málo, ale kdybychom správně odpoutali pozornost..“ 

„Jako jak ty chytrej !“ přerušil ho Kardel.

„Osvobozením otroků“ doplnil šaman a na přikyvujícího Sorontura se zašklebil.

„Skvělé…. Pánové“ utnul jsem možné spory „co říkáte tomuhle. První četa, má lehkou výzbroj, by se mohla proplížit korytem  zavlažovacího systému a obsadit bránu. Druhá, třetí a čtvrtá četa by se dostala do vesnice tudy.“ A ukázal jsem po řece na tři místa na ostrohu. „Pak by naši goblinní přátelé osvobodili otroky. Připlížili by se k nim od řeky a poptali se na to, kde jsou umístěni ostatní. A pustili bychom je ven. To samo o sobě během pár okamžiků spustí poplach a pak řež. Proti zdánlivé vzpouře otroků vyrazí goblini se zaslepenýma očima a narazí… na nás…“

„Pánové. Toto je hrubý plán. Nevím třeba, kde je ten Troll. Asi zde v této honosnější budově. Tam bude směřovat pátá četa, která přijde normálně branou. A pak už bude třeba všechno řádně vyčistit. První četa má za úkol dobít a udržet val s bránou. Nic víc.“