Komando smrti – 1. díl

Kapitola I. JEDNOTKA

 

Byla chvíle po rozbřesku. Paprsky ranního slunce polaskaly hroty pík strážní jednotky a rozlily se po zdupaném písku  KERDSKÉ káznice  Stál jsem před chumlem otrhaných mužů a můj pohled přejížděl po  vychrtlých a zavšivených troskách. To byli  vojáci. Kdysi.

„Chlapi. Jmenuji se  Darober Dabert.  Mám pro Vás nabídku…“

nezdálo se, že by má slova  měla na tu bandu nějaký efekt. Stálo tam 70 postav, a všechny oči se upíraly na mne. Viděl jsem hodně utrpení a ještě více jsem ho způsobil, ale i na mě tento pohled zapůsobil. V těch zaprášených obličejích na mě zírali jejich oči, byly kalné a bez  soucitu, bez naděje, bez života… A právě proto jsem byl spokojený, Já Darober Dabert, seržant veterán…

Když jsem mluvil k této spodině, vzpomínal jsem na své divoké mládí a srovnával tyto muže se sebou samým. Před 25 lety.  Já jsem byl ale mladý a plný ideálů a také jsem měl velké štěstí. Patřil jsem totiž mezi Elsinorovi Rváče…

„…Možná nevíte, proč teďka stojíte tady, místo toho, abyste hnili ve vězení nebo na mučidlech. Dám Vám na výběr. Buď se  vrátíte zpět,“  v jejich očích se nepohnul ani odraz slunce… „nebo půjdete se mnou. Buď zvolíte jistou smrt, nebo smrt v boji. Možná…“

Teprve teď se v jejich očích objevili ohníčky. byly to ale zlé ohníčky a hrozily v přerůst v požár. Tohle byli nejtěžší zločinci, zločinci, kteří se provinili na lidech, králi i bozích, Zločinci, kteří měly být popraveni.

„Najímám muže.  Pod těmito podmínkami. Mí muži jsou nikdo. Neslouží ani králi ani Bohu. Slouží pouze a jenom mě.  Já jsem váš vládce nad životem a smrtí, já jsem vaše jediná šance žít. Projdete peklem, proti kterému je vaše dosavadní utrpení jarnodenní oslavou. Na konci této cesty se nebudete bát ani boha, ani ďábla. Zemřít pro vás bude vysvobozením. Ale zemřete-li,a to vám slibuju, tak pouze jako svobodní muži. Mí muži.“

Nerozhodně se protahovali, ale já viděl, jak si spousta z nich mne zápěstí, zápěstí se stopy po okovech. Úplně jsem jim viděl na očích, že počkají na sebemenší záminku, aby mě podřezali, a mohli zmizet. Jsou tak průhlední…

„Kdo souhlasí s podmínkami, tak ať jde za mnou, čeká nás ještě dlouhá cesta k našim ubikacím. Kdo nechce, ať tu zůstane, strážní se o vás již postarají. A o ty, kteří se ze sevřeného útvaru odchýlí ,“ a teď jsem se po nich pomalu rozhlédl, „se postarají hyeny a slunce. Jdeme.“

Vyrazil jsem přímo do žhavého slunce. Mé boty se zabořily do písku já udělal první krok do strašné pustiny. Jmenovala se Sluneční výheň…

Za mnou se vydalo všech 70 mužů. Vybral jsem je tedy dobře, ale kolik z nich dojde dnes večer k cíli, to jsem skutečně nevěděl. Při monotónním pochodu jsem si ještě jednou přehrál, jak k tomuto experimentu vlastně došlo.

 

 

Seděl jsem v malé místnosti a upíjel z velkého džbánu rudého vína. Bylo Husté a nebylo moc studené. Míchal jsem si ho s pramenitou vodou. 

„…Tak taková je  naše situace, potřebuji oddíl mužů, kteří by se vydali na sever…Vybral jsem Vás jako velitele.“

Muž domluvil.  Byl malý, tak 160 coulů  a jeho lebka odrážela plamen kahanu. Oblečení se podobalo nejspíše nějaké obnošené sutaně, a na nohou měl sandály. Vypadal strašně neškodně. Dokud se mu člověk nepodíval do očí. Ty byly studené. Neskonale studené a vědoucí. Neznaly slitování,  lásku, emoce…

Tento muž se vlastně ani nijak nejmenoval, říkal jsem mu prostě Pane. A říkal jsem to s respektem.S respektem, který vyvolává strach.

„Ano Pane,  Je mi ctí. Potřebuji  50 mužů, 1 rok a spoustu peněz.“

„Jistě seržante, dám vám své nejlepší muže, i jeden rok a tady je poukaz na  nelimitovaný výběr. Považuji naši debatu za skončenou, nebo  máte nějaký problém ?“

 

„Ano Pane,  problém je ten, že nepotřebuji vaše nejlepší muže ! Ale právě ty nejhorší !“

Muž se na mě ledově podíval. „Proč ?“

„Můj úkol není čajový dýchánek a proto si musím vzít chlapy, kteří jsou zlomení. Kteří už poznali porážku a které znovu skuji dohromady. Protože ocel se v místě sváru znovu neláme. Pane. Dejte mi přístup do nejhorší káznice a já si je vyberu. Sám.“

 

Míjelo poledne a já šlapal dál a dál do pouště.  Oni také šlapali. Okoralé rty a občasné klopýtnutí. Ale kdo by si lehl, už by nevstal.

Pro mě to byla odpolední procházka. V kvalitním oblečení a s mým výcvikem  to nebylo nic neobvyklého. Proč jsem se dal vlastně ukecat na tuhle misi ? Nevím. Možná proto, že mě láká podívat se tak daleko na Sever, do míst, kam před lety odešel Elsinor.  Podíval jsem se na své tetování. Už téměř vybledlo a byl jsem asi poslední, který ho nosil. Možná se tu už trochu nudím. Možná mě láká udělat z těchto zlomených mužů své následovníky. Možná…, nevím.

Další čtyři hodiny cesty a ve slunečním úpalu již na cestě zůstalo aspoň šest Chlapů. Zanedbatelné ztráty. Bez kapky vody, bez pořádného jídla, ale s nadějí… „Hej, Chlapi Tam, tam, kde se v rozpáleném vzduchu chvějí hory, Tam je náš cíl.“  Tato slova muže povzbudila. Ty hory vypadají, jako na dosah ruky. Ale jsou vzdáleny ještě dobrých 16 mil…

tato zkušenost se jim ale bude hodit. V dlouhých pláních severu si budou muset poradit nejen s vražedným podnebím, ale i se smrtelně nebezpečnými protivníky. A na konci cesty nás čeká velké neznámo. Tam naše cesta vlastně doopravdy začne…

 

Kapitola II. VÝCVIK

 

61 mužů dorazilo na místo. Všichni jako podťatí padli na kamenitou půdu do stínu první zaprášené palmy. Přišel jsem ke skále a u paty jednoho balvanu jsem odkryl pouštní studnu.  Nechal jsem je ještě hodinku vychladnout, to už se začalo stmívat a teprve potom jsem je po jednom vyvolával ke studni. Dva z nich nevstali…

„Napijte se !“ Ani jsem nemusel rozkazovat. Zašel jsem kousek stranou a odstranil maskovací celtu z vchodu do malé jeskyně. Ven jsem vyházel 60 smotaných pokrývek. Jednu jsem si vzal a ostatní rozdělil mezi muže. V každé byl měch a vodu,  zásoba jídla na dva dni a kus provazu. „ Snězte jen polovinu jídla, kdo sní více, tomu bude zítra chybět !“

Jako hladoví vlci se vrhli na to jídlo. Nechal jsem do něj přimíchat spoustu tuku a nasekané zeleniny, takže bylo velmi výživné.

„ Kde jsou ubikace ?“ zeptal se jeden.

„Máte největší a nejkrásnější ubikace pod sluncem! Celou oblohu !“ odpověděl jsem  „A teď spát, stáváme brzo.“

V noci jsem nespal a díval se, jestli se mě někdo nepokusí zabít, ale byli asi příliš unavení. Připravoval jsem si první proslov…

Nad obzorem se sotva objevila první známka světla a já už burcoval tábor.„Hej bando ! vstávejte !“, chodil jsem a kopal do ležících těl. Budili se s nadávkami na rtech a prokřehlí zimou, v noci tu totiž někdy zamrzá i voda. Teda pokud tu nějaká je.

Po zemi sedělo porůznu mnoho špinavých, zlomených  pobudů. Zatím „Chlapi. Ode dneška začínáte nový život. Mě nezajímá proč jste byli odsouzeni k smrti. Mě nezajímá, jestli jste opravdu vinni, nebo to berete jako obrovskou křivdu… mě nezajímá vaše minulost. A Vás taky ne. Osobně jsem si Vás vybral pro svůj záměr a v něm jsme si všichni rovni. Já vás znovu zrodím ! Jako první vám dám nová jména! Ta stará už nic neznamenají. Pro království jste už mrtví !“

Rozdal jsem jim pergameny s jejich novými jmény. Viděl jsem jak se všichni různě rychle prokousali těmi několika slovy. Ani si nedovedete představit, jak bylo těžké najít dostatečný počet mužů, kteří uměli alespoň trochu číst. Mnoho z nich si ukazovali svá jména a smáli se, někteří si se zavřenýma očima znovu a znovu opakovali jak zní. Zeg, Kardel, Marwyn, Wolf, Johades, Jarwyk…

Potom se ale někteří podívali na svá jména pozorněji a porovnali to s druhýma. „proč ale naše druhé jméno je u všech stejné ? ´Leilá´ ?“ zeptal se muž, který dostal jméno Johades. Jméno, které kdysi patřilo mému filosofickému příteli. Příteli, který byl rozčtvrcen před mýma očima…

Zvýšil jsem hlas a ten se zvučně odrazil od okolních skal.

„Protože jste teď všichni bratry, Protože jste si teď všichni rovni. To slovo totiž v jiné řeči znamená Svoboda !!!

Byl jsem  zklamán. Očekával jsem lepší reakce, radost, pochvalné výkřiky, bouři nadšení… A ono nic. Snad jen,  v jejich očích se zvětšila nedůvěra. Tak to se musí změnit !

„Tam nahoře vás čeká jídlo !“ a ukázal jsem na horu. Dokázal jsem se tam dostat za pět hodin. Ale nepochyboval jsem, že jim to bude trvat déle.

„Za mnou !“ vyšvihl jsem se na první kámen a  vyrazil vzhůru…

Poslední chlapi dorazili až navečer. Vyprahlí a unavení. Mohli se najíst a jít spát. Ráno poslední z nich dopili své měchy.

„Vezměte si jeden balíček jídla a zpět dolů pro vodu.“ Zavelel jsem s úsměvem. Dva z nich se na mě vrhli. Stačili dva údery a oba dva se sesuli v bezvědomí k zemi. Můj úsměv ztvrdl. „Dokud nebudete umět alespoň tolik co já, nezkoušejte to. A teď je chytněte a dopravte je dolů ! živé !“

Dole se vrhli na pramen a pili jako žíznivé ovce. Ti dva se během cesty probudili a dál šli samy. Nemohli pochopit, jakto že ještě žijí…

Protože ještě nezapadlo slunce, nechal jsem najít dostatečný počet kamení, označil jsem dva kruhy a nechal je z jednoho do druhého házet. Ti co na dvacet sáhů hodili asi 40 mincový kámen do kruhu o průměru dva sáhy z deseti pokusů devětkrát, mohli jít spát. První den se to podařilo jen čtyřem.

Tak to šlo den za dnem po první měsíc. Ještě třikrát jsem  se musel bránit útokům. Ale pokaždé jsem to zvládl tak, že jsem nikoho nemusel zabít. Morálka se zvětšovala. Jakmile vylezli na kopec během šesti hodin, museli ještě ten den slézt dolů. Jakmile se dokázali dostat na horu a zase dolů a ještě se mohli hýbat, museli cvičit. A když začali zvládat i tohle a nedělalo jim to žádné problémy začal jsem je cvičit v boji beze zbraní. Nejprve pády, potom obrany a nakonec útoky. Tahle činnost je dokonce začala bavit. V každodenní rutině Kopec-jídlo, údolí-voda, začali dokonce lámat rekordy, aby se  mohli večer naučit něco nového z boje beze zbraní.

Po dvou měsících se jejich těla změnila. Už to nebyla ta vychrtlá těla pokrytá boláky a srabem. znal jsem spoustu bylin a věděl jsem o jeskyní řece. Teď to byla  těla plná šlach a svalů. Ohebná, rychlá a silná. To také díky jídlu, které jsem nechal  pro ně připravit. Bylo plné bylin a  velmi výživné.

Stejně jak se měnila jejich vnější schránka, měnili se i jejich duše.Zapomínali kdo byli. Žili přítomností. Sami si nepřipomínali svou minulost, a já se chránil toho, abych se někdy prořekl. Ze zakřiknutých a zlomených pobudů se stali znovu živí muži. Už se nenapadali, už si nezáviděli. Protože všichni měli stejně a protože chtěli, začali znovu budovat své vnitřní já. Ale ještě bylo nutno udělat kus práce.

Za Tři měsíce jsem si nechal nastoupit tuto jednotku. Stáli přede mnou. Orvaní a poškrábaní. Spousta z nich měla už jen bederní roušku a velbloudí přikrývku. Vše ostatní se rozpadlo. Ale dýchali zhluboka a dívali se mi pevně do očí. Skamarádili se. Většinou. Zasloužili si nějaké ocenění.

Před týdnem dorazila z království slíbená zásilka.  Sám jsem si ji přebral. V noci. Část  jí jsem  nechal poslat do svého domu. A teď jsem  stál před hromádkou věcí přikrytou svou houní.

„Chlapi. Dobře jste pracovali !“  Neřekli nic, ale jejich výraz ožil. „Jako váš velitel si myslím, že si zasloužíte první odměnu!“  Znovu jsem si přelítl jejich pečlivě vyrovnanou řadu. Udělal jsem v řeči malou pomlku a díval se, jak se někteří chvějí rozrušením. „Jste živý ?“ 

„Ano !“ zahřmělo sborově.

„Jste  Zdraví ?“

„Ano !“

„Přísaháte mi věrnost ?“

„Ano !“ Už každý těžko skrýval své vzrušení. Toto byli všichni bývalí vojáci, a teď se jimi měli stát znovu !

„Jakožto kapitán jsem povinen zajistit svým vojákům jejich zbraň ! ale jenom svým mužům “

„Jste moji Vojáci ?“

„ANO Kapitáne!!“ zařvali všichni sborově. Oči se dychtivě leskly.

„Tak tedy jednotlivě choďte pro své věci ! Pak se zařaďte zpět do řady !“

„Ano Kapitáne !“

Pak jsem odkryl houni přede mnou. Bylo tam šedesát balíčků. Každý z vojáků dostal jeden a pak se zařadil do řady.  Neuniklo mi, jak ho všichni nenápadně prohmatávají a tváře jim hoří vzrušením..  Poslední baliček jsem si vzal já.

„Teď máte čas na to, aby jste se vystrojili. Rozchod !“ 

Všichni sebou bouchli na zem a začali rozmotávat balíček. Já jsem dobře věděl, co je v něm a teď jsem si to chtěl náležitě vychutnat.

„a Kurva, doprdele,  To je paráda…., U všech ďáblů ! a podobné radostné výkřiky se začali ozývat ze všech stran.  V balíčcích byly kvalitní  jelenicové kalhoty a prošívaná košile, Kvalitní lovecké boty, velký vak, nové měchy na vodu a hlavně, nádherná zbraň ! takovou ještě nikdo z vojáků neviděl. Taky jsem byl na ni hrdý. Vždyť jsem ji navrhl sám ! podle mých životních zkušeností jsem nechal vyrobit tuto osobní zbraň pro každého vojáka z nejkvalitnějšího materiálu, jaký jsem kdy znal. Speciální houževnaté oceli, kterou dokázali vyrobit jenom trpaslíci.  Tato ocel měla stejnou kvalitu jako jejich zlatá ocel, ale díky mě neznámému technologickému postupu byla celá černá. Matně černá.  Zbraň  byla 23 mn těžká, čepel měla 38 coulů dlouhou, jednostranně broušenou, na druhé straně měla jakoby pilové zuby.  Její tvar byl také velmi neobvyklý.  Vzdáleně se podobal krátké mačetě, ale hrot byl protáhlý a falešné ostří bylo také  naostřené. Byla to dokonalá, smrtící sečná zbraň, s bodným hrotem.  její váha umožňovala proseknout lecjaké brnění a její materiál to bez potíží vydržel. Rukojeť byla tvořena kolečky kůže navlečené na trnu. Na konci měla hlavici z téhož kovu. Ke zbrani byl pouzdro z černé kůže, které bylo možno připevnit na pas, nebo jinam.  Samozřejmě, kvalitě odpovídala také cena. Za jednu kompletní zbraň jsem zaplatil 1000 mincí zlata ! Ale výsledek stál za to. Bylo hotovo pouze 65 exemplářů a smlouva mi zajišťovala, že nebudou vyrobeny stejné pro nikoho jiného…

Ke kompletu ještě patřil opasek z černé kůže s bronzovou sponou a příčný pás přes prsa…

Moji chlapi se chovali jako malí kluci. Jásali, vysvlékli se a zase se oblékli, vyměňovali si boty, zkoušeli si dát nože za pás, na záda, přes prsa, vytahovali je, ukazovali si je, prostě tolik radosti pohromadě jsem snad ještě neviděl. Jeden se s nožem pokoušel oholit, a jásal, když se mu to podařilo.

„Vojáci Pozor !!!“ zahřměl jsem .

Jako jeden muž vstali.

„Nástup !“

Chlapi se seřadili. Byl to krásný pohled. Pohled na Vojáky.

„Tohle byla vaše první odměna.Toto jsou jediné exempláře na světě. je to váš odznak, vaše čest. Tuto zbraň jsem pojmenoval ´Zákopový tesák´. Bude vám věrně sloužit. Stejně jako Vy mě ! Výcvik však ještě zdaleka není u konce. V noci se přesuneme na naše další působiště !“

 

Na zbytek dne jsem dal volno.

 

Kapitola III. PRVNÍ KROKY

 

Večer jsme vyrazili, směr severovýchod. Ve dvojicích a velmi rychle. Zásoby vody jsme měli na dva dny, a jídla na týden.  

Šel jsem jako první. Abych se přiznal, cítil jsem se trochu unavený. Je to velmi náročné udržet napjatou pozornost tři měsíce a  vycvičit tolik chlapů. Zatím jsem byl na ně sám. Za nedlouho to změním.

Během noci jsme urazili  50 mil. To byl skutečně tvrdý pochod, spíše běh, jen s dvacetiminutovou přestávkou každé 4 hodiny.  Kolem sedmé hodiny se začalo měnit složení půdy a za další hodinu jsme již byli z pouště venku. Kolem nás ze začala objevovat tráva a malé zakrslé keříky. V prvním remízku jsme se po třináctihodinovém pochodu utábořili. Teda usnuli.

Ráno na nástupu jsem řekl. „Myslím, že začínáte mít představu o svých možnostech. Zatím jste absolvovali jen základní výcvik fyzické odolnosti, a musím přiznat, že jste mě všichni velmi mile překvapili !“ Dobře jsem si všiml, jak ještě víc vypnuli prsa. „Myslel jsem, že v této části výcviku vás alespoň pět zahyne. Jsem rád, že jsem se  mýlil. Zatím jste se učili jen jako jednotlivci. Nyní vás naučím spolu spolupracovat ! Já z vás ještě udělám Vojáky !“

„Dobře jsem se na vás díval, a vím o každém z vás dost. Ale přesto se sami rozdělte na dvojice. Uděláte malé dvoučlenné jednotky a každý z vás bude mít odpovědnost za toho druhého. Toto bude naše základní členění a svazek až do smrti. Budete záviset jeden na druhém v životě i v boji. Garantuji vám, že když zaútočíte dva na jednoho, tak to pravděpodobně nerozchodí. Samozřejmě, pokud nebudete útočit na mě.“ Dodal jsem s úsměvem.

„Proveďte! “

Chvíli jsem sledoval hemžení a jakmile se k sobě dostali páry kamarádů, zapojil jsem se do rozdělování a doporučil jsem jim rozdělení podle mých zkušeností. Jednoho lichého jsem vzal jako své číslo.

Nechal jsem je znovu nastoupit do dvojstupů a potom jsem je rozdělil vždy na pět dvojic.

„Vojáci ! každá tato jednotka se bude jmenovat četa. Velitelé jednotlivých čet jsou:“

„Četa první, Johades !“  „Rozkaz !“

„Četa druhá, Sorontur !“    „Rozkaz !“

„Četa třetí,   Jarwyk !“     „Rozkaz !“

„Četa čtvrtá, Karder !“    „Rozkaz !“

„Četa pátá ,  Wolf  !“      „Rozkaz !“

„Propůjčuji vám hodnost seržant!“

Chlapi se nadmuli pýchou. „Rozkaz“, zaznělo pětihlasně.

„Budete spolu hlídat, budete spát vedle sebe, budete o sobě znát první poslední. V boji bude manévrovat celá četa. Tak jako se budou maximálně podporovat dvojice, tak se bude podporovat i četa. Pokud dojde k tomu, že se jednotlivé čety od sebe rozpadnou, nebo v mojí nepřítomnosti, zodpovědnost za velení má velitel čety.“

„Velitelé čet !  Je to funkce dočasná a čestná. Budete ji vykonávat tak dlouho, dokud nezahynete, nebo dokud nenajdu někoho lepšího !!“

„Rozumíte ?“ zařval jsem na jednotku.

„Rozkaz Pane !!!“ jednohlasně vykřikli moji muži.

„Takže zrychleným tempem, Vpřed !“ Vyrazili jsme. Cíl naší cesty byl asi 400 mil vzdálený prales. Místo, kde jsem chtěl pokračovat v intenzivní výcviku. Dorazili jsme tam za 9 dní. No zatím se jim pochody moc nedaří, ale za půl roku to bude lepší…  Muži se ale neustále zlepšovali. Denně skoro 50 mil, potom tělesná cvičení, boj beze zbraní a boj s tesákem,  skoro bych řekl, že se jim to líbí. A já se při bojových nácvicích začal stále víc a víc pocit.

Džungle. To bylo úplně o něčem jiném. Tady kromě fyzické kondice  a vytrvalosti byla třeba obezřetnost. A ta zde znamenala rozdíl mezi životem a smrtí. Vyklučili jme v pralese nevelké prostranství  a tam cvičili. Na etapy. dvě čety denně procházeli pralesem a učili se orientaci v terénu,  přežití, lovili zvěř. Druhé dvě čety sváděli simulované souboje. Bitvu o vlajku, dobývání nepřátelského tábora, přepady nepřátelských pozic atd. Poslední četa měla jakýsi odpočinkový čas. Po dvojicích zajišťovala hlídku kolem tábora, zajišťovala zpracování úlovků, vařila.Srdečně jsem nechápal, jak to, že Ti muži ještě žijí, že nejsou těžká zranění, dezerce. Ale málokdy jsem něco nechápal tak rád.

Byl jsem překvapen i trvanlivostí přátelství v povinných dvojicích. Za celou dobu jsem prohodil jen dvě dvojice. A to jen proto, že se v jedné „narodili“  dva dobří velitelé, a bylo škoda je  nevyužít. V každé dvojici se totiž  časem musel vykrystalizovat jakýsi „velitel“ a jeho „číslo“. Prostě rozhodný a rychlý v rozhodování a v boji. Jeho číslo ho muselo dokonale ubránit, a být jeho podporou.

Bylo to zvláštní, ale tihle muži, kdysi odsouzení na smrt za těžké zločiny, našli v tomto výcviku svou duši. Bavilo je to, a začali jím žít.

Jednou z několika mnou naprosto neplánovanou událostí byla zhruba po pěti měsících  od začátku výcviku tato příhoda. To se z týdenního cvičného pochodu  vrátila Soronturova čtvrtá četa. Přinesla sebou jakousi nenápadnou černou květinku.

„Pane, dej prosím nastoupit proti nám dvě čety a my je vyzveme na boj beze zbraní. To aby nedošlo k nějakým zraněním.“ Řekl sebejistě Sorontur.

Kývl jsem hlavou a postavil jsem proti nim první a druhou četu. Zkušenostně byli všichni  zhruba rovnocenní a já jsem byl zvědavý, co chtějí dokázat.  Každý ze čtvrté čety rozkousal jeden stonek té černé květinky a pak se postavil do střehu.

Zahájil jsem zápas.

Vlastně, jatka… dvě řady, do půl těla nahých mužů se proti sobě rozeběhly. Jedna řada byla dvakrát delší… Pak se řady srazily. Krátké zavíření, několik chraptivých výkřiků… Nedokázal jsem pochopit, co se vlastně stalo.  A diváci z ostatních čet taky ne. Během okamžiku ležela první četa v prachu a nehýbala se. Zkusil jsem podraz a poslal do toho chumlu poslední všechny zbylé muže. Vedlo se jim stejně. V prachovém chumlu se nedalo rozeznat, co se vlastně stalo, ale nakonec leželo 39 mužů na zemi, a jen několik z nich se hýbalo. Celá čtvrtá četa stála na nohou. Jen rozšířené zorničky, zvedající se hruď a spousta krvavých škrábanců a podlitin svědčilo o boji, který proti čtyřnásobné přesile vyhráli. To mi skutečně nedalo. Postavil jsem proti sobě Sorontura. Byla to pro něho obrovská čest a on to pochopil. Doufám. Pak jsme se na sebe vrhli. Teda v boji beze zbraní jsem nebyl z Elsinorových rváčů zdaleka poslední, ale málem jsem prohrál. Sorontur bojoval z několikanásobně větší silou, než jsem si ho pamatoval, a byl alespoň dvakrát rychlejší. Téměř nereagoval na bolest, ani na údery do nervových center. Vítězství mi zachránilo pouze to, že jsem nestačil předat svým novým mužům všechny grify a fígly. No dostal jsem ho několika údery do pravé nohy a následným chvatem, který jsme pojmenovali po Nelsnovi, Dvojitý nelson. Ale málem jsem ho neudržel.

Z tohoto boje jsme se vzpamatovávali asi čtyři dny. Nikdo naštěstí nezemřel, ale několik mužů mělo těžké zhmožděniny. Použil jsem všechny své zkušenostmi se zraněními, které nás naučil Elsinor, ale i tak nás to ve výcviku zbrzdilo. Po několika dnech jsme se vypravili na místo, kde Sornontur s četou tyto rostliny našel a nařezali jsme jich větší množství. Nazvali jsme je Rostlinou Berrsekra. Potom jsme asi měsíc během výcviku laborovali z jejím použitím.  Byla to skvělá věc. V boji dávala rychlost a sílu, rozháněla únavu a umožňovala totální nasazení. Bohužel měla i své negativní stránky. Člověk  po požití přestal mít chuť na jídlo, nemohl spát, měl snížený pud sebezáchovy. A navíc vyvolávala touhu požívat tu rostlinu pořád dokola. Musel jsem přísnými příkazy použití této rostliny zakázat. Dovolil jsem každému muži deset dávek, Ale  použít je mohli pouze na můj rozkaz, v životu nebezpečné situaci.  Skoro další měsíc trvalo, něž se mi podařilo muže opět plnou měrou zapojit do výcviku. 

Budu si muset použití Rostliny bersekra dobře rozmyslet…

Mezitím  vojáci zvládli boj  s krátkou zbraní, popřípadě holýma rukama tak dobře, že se mohli měřit dokonce i se mnou.  A pak jsem připravil další Triumf.

„Vojáci. Zvládli jste pobyt v divočině a samozásobování při pochodech. Ale to je jen další z malých kamínků do mozaiky, kterou vám dám. Teď nás čeká přesun skrz prales do opuštěné tvrze na severovýchod. Půjdeme již územím nikoho, a proto vyhlašuji bojovou pohotovost. Měla by nás tam čekat zásoba zbraní a já vás s nimi naučím zacházet lépe, než to umíte doposud !“

„Hurá !“ zařvali všichni chlapi.

S uspokojením jsem si je prohlížel. Začínali to být dobré bojové stroje, a teď potřebovali jen kvalitní nástroje a ještě náročnější výcvik.

Přesun dopadl zhruba podle mých představ. Volbu cesty jsem nechal na jednotlivých velitelích. Všichni se se mnou poradili a společně jsme navrhli postup. Nešlo tak o rychlost přesunu, jako o infiltraci. Normálním lesem procházela naše jednotka rojnicí po četách. Jen ve zvláště hustých porostech, kde se uplatnili především zákopové nože jsme zaujali jakéhosi dlouhého hada, který se probíjel vpřed. Když už jsme u těch hadů. Bylo jich tu požehnaně, ale kromě jednoho ojedinělého útoku chřestýše se žádná nehoda nestala. Byl jsem rád, že jsem nepřišel o muže. Ale stačil chřestýšovy utnout hlavu dříve, než se ten odhodlal k útoku.

Chlapům jsem to neřekl, ale tento prales ještě žádná královská jednotka neprošla, a pokud vím, tak se o to pokoušelo už moc lidí. Nikdo se nevrátil. Taky jsem nevěděl, že v něm někdo žije.  Ano, žil…

Asi druhý týden pochodu mi několik mužů onemocnělo nějakou malárií. Cpal jsem sice do nich kůru z chitinového stromu, ale přesto se postup znatelně zpomalil. Celý ten den jsem měl takový nepříjemný pocit, jako by nás někdo sledoval. To bylo sice možné, ale snad bych si toho všimnul. Pohybuji se přece v podobném prostředí dobrých 20 let.

Jistě, ale dvacet let není celý život. Té noci na nás zaútočilo spousta malých mrštných chlapíků s dřevěnými oštěpy a malými kyji. Po počátečním zmatku se naše obrana zkonsolidovala a čety proniky frontální útok. Každá se držela pohromadě. Pátá četa, do které jsem patřil, se musela obejít beze mne a mého čísla, Johadese, protože jsem se snažil útok koordinovat. Nikdy bych nevěřil, s jakou radostí se mí muži vrhnou do útoku…

Přestože domorodci byli velice obratní a měli výhodu „domácího prostředí“, tak se projevil intenzívní čtyřměsíční výcvik v pralese. A zátěžové měsíce v poušti. Vojáci se obratně vyhýbali úderům domorodců a neustálým tlakem jim vnutili boj muže proti muži. Tady se perfektně osvědčila spolupráce velitele a čísla. Jeden zabíjel a druhý ho kryl. Boj, pochmurně  osvětlený jenom zahnívajícími pařezy a houbami se během pár kol změnil v pronásledování. Důrazně jsem je odvolal. Do rána jsem zdvojil stráže a šel prohlédnout zraněné.V podstatě o nic nešlo. Pár modřin a škrábanců.  Jenže ráno mi jeden z chlapů zemřel na jakousi otravu. Ty oštěpy byli zřejmě otrávené. Budu si muset pořídit nějaký neutralizátor jedů. Pochovali jsme ho. I s jeho výzbrojí. Zasloužil si ji.  Johadese jsem dal dohromady s osamělým číslem a vyrazili jsme dál. Napočítal jsme 28 mrtvých domorodců. A to určitě některé vzali zpět. Byli to malí tmaví lidé, byli pokryti tetováním, a měli spilované zuby.  Už se neukázali. Teda, už jsem si jich nevšiml…

 

Kapitola IV. PEVNOST

 

Za dalších osm dní jsme dorazili do staré tvrze. Byla to stará, napůl rozpadlá budova za poškozenými palisádami. Stála asi třista metrů od hustého lesa. Kdysi jsme ji využili s Elsinorem jako úkryt a po odražení nájezdníků jsme jejich zbraně zakopali ve sklepení. Taky jsem nechal dovést spoustu rozličné vyřazené výstroje, výzbroje a nářadí. Dvě čety jsem poslal na průzkum terénu do vzdálenosti dvou dnů a  zbylé tři nahnal do práce. Bylo třeba opravit palisády, vyčistit budovy, opravit střechu a vyčistit zbraně a zbroj. Za týden usilovné dřiny se podařila malá tvrz uvést do provozuschopného stavu. Dokonce jsem polevil ve cvičení. Denně byl povinný jenom sedmimílový pochod v kroužkové zbroji a s 400 mincovým  batohem naloženým pískem.  Kdo ho neušel do jedné hodiny, musel znovu. Všichni to zvládli. Aby taky ne. Jako určitý vstřícný krok jsem uvolnil dvě hodiny denně, jako osobní volno. Ale stejně se nakonec tento úmysl zvrtl ve výcvik se zbraněmi. Nenapadlo by mě, že by někdo chodil za mnou a prosil mě o ukázku boje s mečem. Teda, potěšilo mě to. Moc. Však jsem  byl taky považovaný na jednoho z nejlepších šermířů se širokým mečem, jeden z mála, který brousili i hrot a hojně ho využívali…

Po zajištění základní bezpečnosti, byli jsme totiž hluboko v území nikoho, sice trochu stranou od jakýchkoliv obydlených částí a tedy i od možného útoku, ale opatrnosti není nikdy dost. Proto se čety střídali v plnění několika základních úkolů.

Jedna četa vždy zajišťovala lov a obživu v pralese. Další měla průzkumnou strážní povinnost v terénu, další hlídala na palisádách a poslední dvě se cvičili. Bylo to tak lepší. Měl jsem co dělat z výcvikem jednotlivých zbraní a  taktickými manévry v rámci jedné čety. Takto výcvik probíhal k mé plné spokojenosti. Nejprve na řadu přišli meče, většina dostupných druhů. Potom ostatní zbraně mečového charakteru. Následoval výcvik s píkami, halapartnami a jinými tyčovitými zbraněmi, u těchto zbraní jsem tak nebazíroval na zvládnutí techniky, většinou se k nim nedostanou. Ale co kdyby… Kapitolou samou o sobě bylo použití různých druhů sekyr, palcátů štítů. Etc. Dokonale jsem rozvinul veškeré znalosti, které měla většina vojáků z dřívějších výcviků a bojů.  A poslední měsíc jsem si nechal na výcvik střelby z krátkých luků a na nacvičení boje jednotlivých zbraní proti jiným druhům. Vojáci se sice na luky zprvu dívali dosti opovržlivě, ale když jsem jim vysvětlil mé taktické představy a ukázal účinnost této strategie, nadšeně se vrhli do cvičných střeleb. Musím uznat, že několik z nich dosahovalo lepších výsledků nežli já. Jenže mě luky nikdy nepřirostli k srdci. A tak se velmi rychle blížil 12 měsíc ode dne, kdy jsem ze zavšiveného tábora smrti vytáhl tyto muže a nyní měla nastat doba, která  můj výcvik a je, dokonale prověří…

„Vojáci !“ Nechal jsem si nastoupit jednotku. V neformálním tvaru.

„Chlapi !“  opravil jsem se. „Dneska si budeme muset promluvit o dosti choulostivém tématu.“ Na chvíli jsem se odmlčel. Bylo těžké ticho. To ticho rušil jenom šum pralesa a řev nočních dravců. „Dostal jsem velmi nebezpečný úkol a nabídli mi nejlépe a nejdráže vycvičené vojáky. Já jsem zvolil Vás. Osobně jsem každého z Vás vybral, a vím, že spousta z vás byla odsouzena na smrt ne právě spravedlivě. Vím, že spousta z Vás byla dobrými vojáky. A vím, že teď jste ta nejlepší jednotka vojáků, jaká je momentálně k dispozici. Nespadáte pod pravomoci žádného velitele, jste podřízeni pouze mě.. O vaší existenci ví pouze několik málo lidí a o vašich kvalitách vím jenom já. V mých  očích jste už opravdový vojáci bez jakéhokoliv flíčku na vašem štítě.“ odmlčel jsem se. Muži se tvářili napjatě, ale ne nepřátelsky. Myslím, že mezi námi jejich křivda vymizela…

„Jenomže na mé četné slovo vám byl trest odložen. Proto vám nyní učiním nabídku. Kdo nebude souhlasit, musí nastoupit zpět do káznice. Ale ten kdo mě doprovodí na smrtelně nebezpečnou výpravu daleko na sever, s možným vysokým výdělkem, ten dočasně obdrží hodnost seržanta. Po návratu z výpravy, mu bude hodnost udělena na trvalo a bude propuštěn z vojenského stavu s hodností seržanta a s tím spojených důchodů. Kdo bude mít zájem, může opětovně podepsat smlouvu a bude zařazen jako kaprál k vojsku dle potřeby.“

Přejel jsem pohledem po mých vojácích.

„Souhlasíte ?!“

Chvíle napjatého ticha…

„Ano kapitáne, podle rozkazu !“ Vlastně jednohlasně souhlasili. Byl jsem potěšen, ale zároveň jsem věděl, že jen málokterý se vrátí.

„Rozkaz na 2.8.80 !“ „Vyhlašuji přesun do pohraničního města HRANICOV, kde budete dozbrojeni a odkud na jaro vyrazíme  na sever!“

 

Ten večer byl nějak jiný, takový tichý, ale přesto plný zvuků. Jen jedna četa hlídala na palisádách, a zbylé čtyři by měli odpočívat, měli… Scházeli se ve skupinkách a diskutovali. Někteří se vlastně ani pořádně neznali, a přesto diskutovali. A nebylo těžké uhodnout o čem. Nebylo teď právě  těžké utéct. Zabít mne a zmizet, prostě se vypařit. Ale nevěřil jsem, že by mě takto podrazili. Člověk může zradit kvůli lecčemu, ale já jsem jim hodně nabídl. Z beztvarého kusu svinstva, zla a zklamání jsem vytvořil lidi, vojáky, kteří jsou hrdí na to co umí. A ještě dvě věci mi hrály do karet. Jsou jen dvě skupiny mužů. Jedna, která jde po penězích a slávě, a jedna kterou zláká repatriace pověsti v očích světa, který je uvrhl do vězení. Já měl obě lákadla v rukávu.

Hezky jsem si to zdůvodnil.

Přesto jsem neusnul…

Ráno mě čekala nastoupená jednotka padesáti chlapů, se mnou padesát jedna snoubenců smrti. A mě smrt miluje. Fakt….

 

Kapitola V. PŘESUN

 

Vyrazili jsme na 16 denní pochod k civilizaci. S sebou jsme vzali jenom krátké luky a pár šípů. Kromě několika kroužkových košil tady nebylo nic ze zbroje nebo výzbroje, co by stálo za to odnést.

Své muže jsem dokonce donutil vykoupat v řece, kterou jsme míjeli. Když jsme na jihu uviděli hradby malého pohraničního města, nechal jsem zastavit. „Chlapi. Přicházíme do města, které o vás neví nic. Nemusíte tedy být zahořklí a nedůtklivý. Budete teď nejhodnějšími vojáčky, jaké kdo kdy viděl. Nedáte se vyprovokovat k žádné rvačce ani pomluvou, ani útokem.  Budete jako padesát beránků. Jako jediný trest proti jakémukoliv porušení této kázně stanovuji trest smrti.“

Potom jsem jim rozdal žold. mizerných pět zlatých. Ale měli dostat každý týden jeden, jeden za týden kdy budeme muset strávit v této pevnosti.

 

Dorazili jsme k zavřené bráně. Ze strážní věže k nám dolehl hlas.

„Stůjte“

a téměř jsem viděl desítky kuší, jak se zapřely o předprsně.

„Kdo jste a co chcete v Hranicově, pevnosti   Midalonského království.

„Pane, jsem kapitán Darober Dabert. Zde je jmenování a povolení k přezimování v této pevnosti.“

„Vaši muži zůstanou kde jsou a vy pojďte dovnitř.“

Předal jsem velení Johadesovi a prošel výpadovou brankou do pevnosti. Předvedli mě přímo ke zdejšímu velícímu. Prošedivělý kapitán Banderson měl dřevěnou nohu,  jedno oko a plnou skleničku.

„Kapitáne !“

„Kapitáne ?“

„No nevěřil jsem, že se tady někdo ukáže. Napsali mě sice, že byste se zde mohli objevit a nařídili mi, aby zajistil ubytování pro asi šedesát lidí, ale nemám nejmenší důvod to udělat. Situace před zimou je tu dost kritická a  neexistuje už žádná vesnice mezi námi a bývalými hranicemi království.  Jsou tam jen skřeti. Skřeti a hlad. Já bohužel nemám dost zásob pro svoje lidi a proč bych…

v tom zadul roh ze strážní věže. „..a jako obvykle touto dobou. Pár desítek skřetů lze prověřit naši pozornost. Kurva, zase ten zatracený transport nedojede. Nechají ho dojet na dohled pevnosti a pak ho zničí ! Kurva…“

Banderson ztěžka vstal a vyšel na chodbu. Těžce se  vydrápal do schodů na ochoz věže. Já za ním.

Skutečně. Ani ne jednu míli od nás, na jihu, z  vnitrozemí přijížděl  konvoj deseti vozů taženými voly doprovázenými asi třiceti pacholky. Právě pobízeli zvířata do rychlejší chůze… Zcela demonstrativně na ně zaútočilo asi sto skřetů a goblinů. To teda budou jatka. Z ochozů se na hradbách se ozvalo zlostné klení a šťavnaté nadávky. Bezmocné…

Naklonil jsem se z věže. „JOHADESI !“

„Ano pane ?“ ozvalo se ze zdola.

„Zajistěte, prosím, oněch deset vozů a přivezte je do pevnosti !“

„Rozkaz pane !“ zazněl ze zdola Johadesův hlas.

„ Jste blázen kapitáne. Plýtváte životy svých lidí. Je jich tam minimálně  dvakrát tolik v houští za okrajem cesty a neporadilo si s nimi ani šedesát jízdních.“ prohodil nenuceně Bardenson. „Alespoň je nebudu muset živit.“ uzavřel nekrolog.

„Šedesát VAŠICH jízdních pane kapitáne. Ano, to věřím. Ti goblini se umějí rvát.“ odvětil jsem… BARDENSON se na mě úkosem podíval, a pak se napil. Tak to s ním bylo opravdu špatné.

Mezitím se do našeho zorného pole dostalo mých padesát mužů, kteří pomalým poklusem v relativní tichosti  zamířili ke zvukům zoufalého boje, který sváděli pacholci už ne o svěřený majetek, ale o svůj život. Viditelně prohrávali.

Za čtyři minuty bylo po nich a Johades byl od vozů asi šedesát stop. Rabující a krví opilí  skřeti se přestali rvát o kořist a s lačnýma očima se podívali na těch pár chlapíků, kteří se na ně přišlo mrknout.

A pak se na mé muže všech sto nepřátel vrhlo. Teda. Pokusilo se vrhnout. Na takových 40 stop sice šípy nemají tu správnou průraznost  ale přesto nepřátel ubylo.  Na  dvacetpět sáhů jich už padlo mnohem víc. a když se zbylých čtyřicet, padesát skřetů dostalo na devět sáhů od stále pevné řady, přivítala je smrt podstatně milejší. Rychlejší. To už skřeti nevydrželi a chtěli se otočit. To ještě stihli. A potom si jenom tiše lehli mezi ostatní. Ti co si nelehli zrovna tiše dostali nožem za krk a už se ani nepohnuli. Rychlá a čistá práce.

Ne neměl jsem luky rád. Příliš čisté…

Vedle mě se ozvalo jen zakuckání. „Kurva oni to přežili.“

„Ještě ne, namítnul jsem. Ale přežijou !“

Z ochozů se ozvala spousta  pochvalných nadávek a jásotu. Když se okolního porostu vyřítilo mračno řvoucích goblinů pochvalné nadávky vystřídali ty sprosté.

Goblini se ze všech stran  blížili k malé skupině vojáků. Šípy začali kosit nepřátele úplně stejně jako předtím, ale teď to byla jen zrnka v moři písku. Vystřelili přesně třikrát. A potom …  řež. Prostě, čety se každá zvlášť ponořila do moře nepřátel. Ti v kroužkových košilích v předu a ostatní jim kryli záda. Z dálky to vypadalo jako sebevražda a lidi na ochozu to tak vzali. Usmíval jsem se. Co můžou vědět o tom, jak to vypadá tam uvnitř. O tom, že dobře sehraný pár ke všemu odhodlaných chlapů dokáže protivníka nejlépe zničit v jeho vlastním středu. Tam, kde jsou dlouhé zbraně nepoužitelné, kde si vlastně všichni jenom překáží a nikdo nedokáže říci kde je řada, formace, střed nebo křídlo. A kdy víte, že všude kam seknete poteče nepřátelská krev. Tak tohle dokáží dva chlapi. A tam takhle pracuje celá četa. Co četa. Pět čet !!  MÝCH pět čet. Zanedlouho se stalo to, co se muselo stát. Goblini umírali s vidinou malé skupiny  uvězněné mezi sebou, skupiny, která postupně roztaje. Ale místo toho naprosto nepozorovaně tála velká skupina

A pak jim to naráz došlo. Tedy…, došli.  A padesát zakrvácených příšer se rozhlédlo kolem sebe a začali dobíjet raněné.

Na ochozu panovalo strašné ticho. Těžké a  svírající ticho. Bardensonivi z povislého koutku vytékal pramínek kořalky. Nebyl na něho příjemný pohled. Troska.

První se kupodivu vzpamatovala TROSKA a propitým hlasem zařvala na své chlapy. „Kurva, do prdele , Tak nečekejte na smilování a pošlete pro ty vozy koně. Kurva“…. 

a tak jsme začali zimování v pohraniční pevnosti HRANICOV v nejsevernějším cípu MIDALONSKÉM království.

 Konec první části